56Az 5/2013-36   ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K   J M É N E M    R E P U B L I K Y      Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobce I. K.,  nar. …….., e.č. ………….., státní příslušnost …………………………,  t.č. pobytem ………………………………, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.3.2013, č. j. OAM-75/ZA-ZA06-ZA05-2013, takto:   I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.   O d ů v o d n ě n í :                             I.Vymezení věci  a shrnutí obsahu napadeného rozhodnutí   [1] Žalobce se žalobou ze dne 5. 4. 2013, doručenou Krajskému soudu v Brně dne 8. 4. 2013, domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný zamítl jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), ve znění pozdějších předpisů. [2] Žalovaný dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že by žalobce mohl být ve vlasti vystaven pronásledování z důvodů významných pro azylové řízení. Žalobce neuvedl žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle § 12 a § 14a zákona o azylu. Dále uvedl, že z výpovědí žalobce nebyl zjištěn žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Obavy z teroristů, tvrzené žalobcem, nelze pod důvody pro udělení azylu podřadit. Jednání těchto osob nepřesáhlo nepřímé verbální výhružky, adresované bratrovi žalobce z důvodu jeho práce pro alžírské četnictvo. Samotnému žalobci nikdo nevyhrožoval. Žalovaný se zabýval aktuální bezpečnostní situací v Alžírsku,  tuto popsal především na základě zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie ze 17. 1. 2013.   II.  Shrnutí argumentů obsažených v žalobě   [3] V zákonem stanovené lhůtě podal žalobce proti tomuto rozhodnutí žalobu. Žalovanému především vytkl, že opomenul použít § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. Namítl, že správní orgán  porušil  ustanovení § 3, § 50 odst. 2 a 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Správní orgán zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval, když rozhodl dle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu a nepřiřadil faktickou skutkovou podstatu zákonné skutkové podstatě pronásledování upravené v § 12 zákona o azylu.  Žalobce zdůraznil, jaké skutečnosti se považují za pronásledování dle §2 odst. 8 a 9 zákona o azylu s tím, že původcem pronásledování mohou být i soukromé osoby za situace, kdy stát nebo jiné organizace nejsou schopny zajistit ochranu před jejich jednáním.  Uvedl, že ochrana poskytovaná vnitrostátními orgány v Alžírsku je nedostatečná, jeho obavy z pronásledování kvůli členství bratra v organizaci D. W. jsou reálné. [4] Dále žalobce žalovanému vytkl, že se neopatřil podklady potřebné pro rozhodnutí a odůvodnění neobsahuje objektivní hodnotící úvahu ohledně žalobcovy situace v případě nuceného návratu do Alžírska. [5] Dle žalobce žalovaný rovněž pochybil, pokud se vůbec nezabýval možným využitím zásady non-refoulement. Žalobce poukázal na čl. 10 Ústavy ČR a čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.              [6] Na závěr žalobce shrnul, že dle jeho názoru bylo vydáno vadné rozhodnutí, neboť žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, neposoudil objektivně jeho situace a nepřihlédl ke všem zjištěným skutečnostem. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k novému projednání.   III. Vyjádření žalovaného k žalobě   [7] Žalovaný v písemném vyjádření ze dne  24. května 2013 navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.  Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, svědčící o tom, že by mohl být v zemi původu vystaven pronásledování  z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu  a není ani  ohrožen vážnou újmou ve smyslu §14a zákona o azylu.  Podklady, které byly ve správním řízení opatřeny, byly zcela postačující pro posouzení žádosti žalobce, Ani žalovaný v průběhu správního řízení neměl k jejich obsahu žádné připomínky a nežádal jejich doplnění. Z jejich obsahu vyplynulo, že alžírská státní moc je funkční a usiluje o udržená veřejného pořádku v zemi. [8] Nedůvodnou je rovněž námitka  týkající se  humanitárního azylu a porušení zásady non-refoulement. Žalobce v uvedených souvislostech netvrdil skutečnosti, které by bylo možno posoudit.                           IV. Posouzení  věci Krajským soudem v Brně   [9] V řízení podle části III., hlavy II., dílu prvního s.ř.s. přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2, věta první s.ř.s.). [10] Soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, a shledal, že žaloba není důvodná. [11] Žalobce bez bližší specifikace namítal porušení řady ustanovení správního řádu. Těmto námitkám nemůže soud přisvědčit.  Z postupu žalovaného v průběhu správního řízení je zřejmé, že postupoval tak, aby byl řádně zjištěn skutkový stav věci a ten také v dostatečném rozsahu zjistil.  Žalobci dal možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti a k podání žádosti. S ohledem na jeho tvrzení opatřil další podklady rozhodnutí a na jejich základě vyhodnotil  aktuální situaci v zemi původu žalobce.. Své rozhodnutí  dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, zabýval se všemi rozhodnými skutečnostmi, z odůvodnění je patrno, jakými právními úvahami se při rozhodování řídil, pokud žádost shledal nedůvodnou. V postupu žalovaného tak soud neshledal žádné pochybení. [12] Žalovaný ve věci rozhodl podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, podle kterého se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí žádné skutečnosti svědčící o tom,  že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo, že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Žalobce namítal, že uvedené ustanovení zákona o azylu nebylo použito správně, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho aplikaci, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. Uvedenou námitku soud neshledává důvodnou a plně se ztotožňuje s tím, jak ve věci rozhodl žalovaný. [13] Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal žádost  o udělení mezinárodní ochrany dne 5. 3. 2013. Dne 13. 3. 2013 s ním byl veden pohovor. V žádosti i při pohovoru uvedl, že Alžírsko, zemi původu,  opustil dne 30. 1. 2013. Měl k dispozici platný pas a turistické vízum.  O vízum žádal, neboť chtěl přiletět za bratrem A., který žije v České republice již od roku 1997 a je českým občanem, na návštěvu. Vízum obdržel dne 23. 1. 2013.  Před odletem do ČR, dne 28. 1. 2013, mu volal bratr H., který žije v Alžírsku a pracuje jako policista pro ad-D. al-W. (G. N.) ve složce bojující proti  terorismu  a tvrdil, že jsou v ohrožení, neboť jemu  a celé rodině vyhrožovali teroristé, chtějí je zabít.  Bratr byla velmi rozrušený. Když se dozvěděl, že žalobce má dne 30. 1. 2013 odletěl do z České republiky, sdělil mu, že to je dobře, neboť  se tím ochrání . Teroristé jsou povstalci z devadesátých let. Chtějí odstranit kohokoliv, kdo není na jejich straně. Bratr žalobci sdělil, že najde způsob, jak se postará o matku a zbytek rodiny. Žalobci  doporučil,  aby v ČR  požádal o mezinárodní ochranu. Žalobce sám ve vlasti neměl žádné problémy. Jediný problém, se kterým se setkal, bylo uvedené vyhrožování bratrovi a přes něho nepřímo celé rodině. Bratrovi bylo vyhrožováno pouze jedenkrát.  Žalobce žil v zemi původu společně s tímto bratrem a matkou, ostatní sourozenci jsou  z domova již pryč a mají své rodiny. V případě návratu do vlasti se žalobce obává o svůj život, mohli by ho  zabít. [14] K dotazu, zda se žalobce, jeho bratr nebo někdo další z rodiny  obrátil někam se žádostí o pomoc, žalobce uvedl, že on sám situaci vyřešil odjezdem do České republiky. O matku se bratr postará, může ji brát s sebou a zajistit jí  jiné bydlení. Sestry bydlí se svými rodinami, stejně tak i dalšími bratr.  S matkou i bratrem byl po příjezdu do ČR v telefonickém spojení, matka mu řekla, aby se hlavně postaral o sebe a nedělal si starosti, ona s bratrem si  nějak poradí. [15] Žalovaný jako další podklady  rozhodnutí opatřil výroční zprávu Human Rights Watch 2013 o Alžírsku, Výroční zprávu o zemi (Alžírsko)  Ministerstva vnitra Velké Británie ze 17. 1. 2013 a dále aktuální informace z infobanky  ČTK  „země světa, Alžírsko“. S uvedenými podklady seznámil žalobce, vyzval ho, zda se k nim chce vyjádřit. Žalobce uvedl, že se s nimi seznámil a nechce nic dodat.  Nevyužil možnosti navrhnout doplnění dalších podkladů pro rozhodnutí. [16] Soud připomíná, že dle  usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, čj. 5 Azs 6/2010-107, podle kterého „Žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle § 16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může správní orgán jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit. “ [17] Žalovaný v napadeném rozhodnutí postupoval v souladu s uvedeným stanoviskem Nejvyššího správního soud. Skutečnosti, tvrzené žalobcem, žalovaný posoudil nejprve dle §12 zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí zdůraznil, že výčet důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných v § 12 zákona o azylu je taxativní a z jiných důvodů tedy azyl udělit nelze. Konstatoval, že skutečnosti uvedené žalobcem  nelze pod důvody pro udělení azylu podřadit. Soud se plně s hodnocením žalovaného shoduje. Vyhrožováno bylo pouze bratrovi žalobce, a to pouze jedenkrát telefonicky.  Uvedené skutečnosti pronásledování nepředstavují. Bratr žalobce v zemi původu nadále žije, je schopen zajistit bezpečnost sobě i matce. Ani z tvrzení žalobce, ani z informací o zemi původu  nevyplynulo, a že by  v Alžírsku bylo vyloučeno dovolat se pomoci nebo že by jednání teroristů bylo státní mocí akceptováno. Především ze zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie vyplynulo, že o udržování veřejného pořádku pečuje  četnictvo, v  současném době má asi 60 000 příslušníků (včetně bratra žalobce) a dál policie v počtu asi 30  000 příslušníků. I z  výpovědi žalobce vyplynulo,  že bratr je schopen zajistit svou vlastní bezpečnost i  bezpečnost matky. Z toho, stejně jako i z informací o zemi původu a tedy plyne, že alžírská státní moc je schopna i ochotna  zajistit udržování veřejného pořádku v zemi. [18] Žalovaný se rovněž zabýval možnosti udělit žalobci humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. I v této souvislosti se soud se žalovaným a plně shoduje v názoru, že  nebyl zjištěn žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárních důvodů. [19] Žalovaný důkladně vyhodnotil skutečnosti tvrzené žalobcem i v souvislosti s § 14a zákona o azylu. Rovněž v těchto úvahách neshledal soud žádné pochybení. Ze skutečností tvrzených žalobcem ani z informací o zemi původu nevyplynulo, že by žalobce byl v případě návratu do země původu ohrožen vážnou újmou  ve smyslu § 14 a odst. 2 zákona o azylu. V této souvislosti žalovaný zvážil  i obecné informace o situaci v zemi původu. [20] V žalobě se žalobce  domáhal  uplatnění zásady non – refoulement vůči své osobě. Z čl. 10 Ústavy České republiky vyplývá aplikační přednost zde vymezených mezinárodních smluv před běžnými zákony. Je nesporné, že mezi mezinárodní smlouvy mající aplikační přednost patří i Úmluva o právním postavení uprchlíků z r. 1951, publikovaná pod č. 208/1993 Sb. Podle čl. 33 odst. 1 této úmluvy „žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení “ (zásada non-refoulement). Aby  bylo možno  tuto zásadu vztáhnout na  osobu žalobce,  musel by být uprchlíkem ve smyslu uvedené Úmluvy. Muselo by se tedy jednat o osobu, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodu příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu své vlasti“. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobce mohl být uprchlíkem ve smyslu této definice. [21] Soud v tomto směru poukazuje na rozsudek NSS ze dne 4. 8. 2005, č.j. 2 Azs 343/2004-56, publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz,  podle kterého „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb. ) a § 91 zákona č. 325/1999Sb., o azylu má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel nemůže být  uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1  Úmluvy nedopadá.“.    V. Závěr a náklady řízení   [22] Krajský soud v Brně tedy shledal žalobní námitky nedůvodnými. Problémy žalobce, kvůli kterým podal žádost o udělení mezinárodní ochrany jednak nebyly takové intenzity a charakteru, aby je vůbec bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu,  dále  nebyl naplněn předpoklad, že by mohly být přičitatelné státní moci. Nebyly tvrzeny ani zjištěny skutečnosti nasvědčující o hrožení vážnou újmou ve smyslu §14a zákona o azylu. Žalovaný nepochybil, pokud žádost žalobce  o udělení mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Jelikož v řízení nevyšly najevo jakékoliv vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. [23] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně  ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení náhrada nákladů řízení příslušela, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.    Poučení:  Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v   § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu  prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)   V Brně dne 23. října 2013                                             JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.                                                                                                                samosoudkyně     Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová