22 A 68/2013-60   ČESKÁ REPUBLIKA     R O Z S U D E K   J M É N E M    R E P U B L I K Y     Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: Ing. P. K., zast. JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem Křižíkova 18,                       186 00  Praha 8,  proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33  Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2013, č. j. KUJI 36097/2013, sp. zn. OOSČ 840/2012 OOSC/254/DT,     t a k t o :     I. Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 22. 5. 2013, č. j. KUJI 36097/2013, sp. zn. OOSČ 840/2012 OOSC/254/DT   s e   z r u š u j e   a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalovaný   j e   p o v i n e n   zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24.456 Kč k rukám právního zástupce JUDr. Tomáše Rydvala se sídlem Křižíkova 18, 186 00  Praha 8, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.     O d ů v o d n ě n í :   I. Vymezení věci     Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 5. 2013, č. j. KUJI 36097/2013, sp. zn. OOSČ 840/2012 OOSC/254/DT bylo v souladu s ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 13. 8. 2012, č. j. MMJ/OD/11762/2012-7, JID: 91074/2012/MMJ, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením ust. § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že dne 3. 6. 2012 v 11:16 hod. na dálnici D1 v km 127 ve směru jízdy na P. jako řidič osobního motorového vozidla …….., reg. zn. …… překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec na dálnici, přičemž mu byla orgány Policie ČR naměřena rychlost jízdy 208 km/hod. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 procenta, mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 201 km/hod., čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec o 50 km/hod a více. Podle ust. § 125c odst. 4 písm. d), odst. 5 zákona o silničním provozu s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. b), c) zákona o přestupcích byla žalobci uložena pokuta ve výši 8.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců, kdy se doba započítává od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích s odkazem na ust. § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1.000 Kč.     II. Shrnutí žalobních bodů:     V žalobě doručené Krajskému soudu v Brně dne 16. 8. 2013 žalobce brojí proti všem výrokům rozhodnutí žalovaného, o jehož existenci se dozvěděl od Ministerstva dopravy na základě žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 17. 6. 2013. Žalobce nesouhlasí s výsledkem odvolacího řízení a trvá na nesprávnosti postupu obou správních orgánů tak, jak uvádí v odvolání. Dále žalobce namítá, že mu žalobou napadené rozhodnutí nebylo do dne podání žaloby doručeno.   S ohledem na shora uvedené se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného a uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení.   III. Právní stanovisko žalovaného:     Dne 27. 9. 2013 žalovaný soudu zaslal fotokopii rozhodnutí žalovaného, včetně kopií doručenek, ze kterých vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručováno jednak na adresu trvalého pobytu žalobce, kde byla zásilka převzata jinou osobou, jednak na adresu zaměstnavatele K & V Elektro a.s., se sídlem ……….., kde k převzetí zásilky nedošlo.   Dne 30. 9. 2013 byly soudu doručeny doplňující podklady správních orgánů týkající se doručování žalobci – úřední záznam o tom, že na adrese trvalého pobytu žalobce byla zásilka obsahující rozhodnutí neoprávněně vydána jiné osobě než adresátovi, a písemná omluva žalobce z ústního jednání, určená správnímu orgánu prvního stupně, v níž žalobce uvedl adresu svého pracoviště jako doručovací adresu. Žalovaný konstatuje, že s ohledem na blížící se konec lhůty podle ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích bylo žalobci rozhodnutí o odvolání pro jistotu zasláno současně na obě adresy – na adresu trvalého pobytu i do zaměstnání.   IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu     Soud konstatuje, že ve správním spisu se nachází oznámení o přestupku Policie ČR, Dálničního oddělení Velký Beranov, úřední záznam a videozáznam z měřiče rychlosti PolCam.   Dne 28. 6. 2012 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 16. 7. 2012 v 15:00 hod. Dne 3. 7. 2012 byla správnímu orgánu prvního stupně doručena omluva žalobce z jednání z důvodu plánované několikatýdenní dovolené v Itálii s rodinou. V závěru omluvy žalobce žádá správní orgán, že pokud by se mu nedařilo doručovat z důvodů dovolených do místa bydliště, aby mu bylo doručováno na adresu pracoviště K & V Elektro a.s., …………..   Správní orgán prvního stupně nařídil další ústní jednání na den 13. 8. 2012, z něhož se žalobce opětovně omluvil, a to z důvodu trávení dovolené v ………... Tato omluva žalobce již nebyla správním orgánem prvního stupně akceptována a ústní jednání proběhlo dne            13. 8. 2012 v jeho nepřítomnosti.   Téhož dne bylo vydáno rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, č. j. MMJ/OD/11762/2012-7, JID: 91074/2012/MMJ, proti němuž podal žalobce včasné odvolání. Dne 22. 5. 2013 bylo vydáno rozhodnutí č. j. KUJI 36097/2013, sp. zn. OOSČ 840/2012 OOSC/254/DT, kterým žalovaný odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Toto rozhodnutí žalovaný doručoval jednak na adresu trvalého pobytu žalobce (………….), kde byla zásilka převzata dne 23. 5. 2013, jednak na adresu K & V Elektro a.s., ……….., kde nedošlo k převzetí zásilky (tato byla dne 23. 5. 2013 připravena k vyzvednutí a po uplynutí úložní doby byla dne 5. 6. 2013 vložena do schránky).   Dne 29. 5. 2013 byl vyhotoven úřední záznam, z něhož na základě ověření informací o doručování u České pošty vyplývá, že písemnost obsahující rozhodnutí byla na naléhání neoprávněně předána tchýni adresáta – paní J. R.   Dne 7. 6. 2013 bylo žalovanému doručeno podání od společnosti K & V Elektro a.s. obsahující doručovanou zásilku s tím, že dopis byl na adresu doručen i přes vrácení výzvy k vyzvednutí na poštu a nahlášení, že pan K. ve firmě nepracuje.     V. Dosavadní průběh řízení před soudem:     Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 22 A 68/2013-21 žalobu odmítl pro opožděnost podle ust. § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.), neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno fikcí dne 3. 6. 2013 na adresu zaměstnavatele. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 As 124/2013-39 bylo usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud Krajskému soudu vytýká, že ve svém závěru o opožděnosti žaloby vycházel toliko z kopie jednoho dokladu o doručování, aniž by jakkoli hodnotil zákonnost samotného doručování (včetně splnění podmínek pro aplikaci fikce doručení) či fakt doručování rozhodnutí na dvě adresy. Krajský soud je ve smyslu ust. § 110 odst. 3 s.ř.s. vázán právním názorem vyjádřeným v tomto rozsudku.     VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů:     Soud se v prvé řadě zabýval námitkou, v níž žalobce vytýká, že rozhodnutí žalovaného mu do dne podání žaloby nebylo řádně doručeno. Tato okolnost je totiž rozhodující pro určení okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí, resp. pro otázku včasnosti podané žaloby.   Na základě studia správního spisu soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2013, č. j. KUJI 36097/2013, sp. zn. OOSČ 840/2012 OOSC/254/DT, bylo žalobci doručováno jednak na adresu jeho trvalého pobytu (…………….), jednak na adresu společnosti K& V Elektro a.s., …………..   Co se týče doručování rozhodnutí na adresu trvalého pobytu žalobce, z úředního záznamu žalovaného ze dne 29. 5. 2013, z obsahu doručenky a rovněž z vyjádření žalovaného k žalobě vyplývá, že tato písemnost, ačkoli měla být ze zákona doručována do vlastních rukou žalobce (podle ust. § 72 odst. 1 správního řádu se rozhodnutí účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením), byla v rozporu s ust. § 20 odst. 2 správního řádu (Písemnost, která se doručuje do vlastních rukou, lze doručit adresátovi, nebo též tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí s úředně ověřeným podpisem; úřední ověření není třeba, pokud byla plná moc udělena před doručujícím orgánem.) neoprávněně vydána jiné osobě (dle úředního záznamu žalovaného ze dne 29. 5. 2013 byla zásilka vydána tchýni žalobce J. R. Na adresu trvalého pobytu tedy žalobci nebylo doručováno řádně, tj. v souladu se správním řádem.   Pokud se jedná o doručování písemnosti obsahující rozhodnutí žalovaného na adresu K & V Elektro a.s., …………., ze správního spisu vyplývá, že na této adrese nebyl nikdo zastižen a zásilka nebyla žalobcem vyzvednuta ani v zákonné úložní době. Soud se proto zabýval otázkou, zda při doručování rozhodnutí žalobci na tuto adresu byly splněny podmínky pro aplikaci zákonné fikce podle ust. § 24 odst. 1 správního řádu.   Doručení písemnosti fikcí ve smyslu ust. § 24 odst. 1 správního řádu přichází při doručování fyzické osobě v úvahu pouze tehdy, je-li osobě doručováno zákonem stanoveným způsobem. Podle § 20 odst. 1 správního řádu se fyzické osobě písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3), na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu. Podle § 19 odst. 3 správního řádu, nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu.   Pro posouzení splnění podmínek pro fikci doručení soud v daném případě považuje za rozhodující, zda adresa, na níž žalovaný žalobci rozhodnutí doručoval (K & V Elektro a.s., …………), byla adresou pro doručování ve smyslu ust. § 19 odst. 3 správního řádu.   Názor žalovaného, že adresa K & V Elektro a.s., ……………, kterou žalobce uvedl v omluvě z jednání ze dne 29. 6. 2012 v rámci řízení před správním orgánem prvního stupně, představovala adresu pro doručování ve smyslu ust. § 19 odst. 3 správního řádu, soud nesdílí. Pokud žalobce v závěru omluvy z jednání nařízeného na den 16. 7. 2012 u správního orgánu prvního stupně výslovně uvedl: „Dále Vás žádám, pokud by se Vám nedařilo mi doručovat z důvodů dovolených do místa bydliště, aby bylo doručováno na adresu pracoviště:  K&V ELEKTRO, a.s., ………..“, lze toto sdělení chápat nikoli jako sdělení adresy pro doručování ve smyslu ust. § 19 odst. 3 správního řádu, čímž by žalobce vyjádřil úmysl upřednostnit doručování písemností ze strany správního orgánu prvního stupně na tuto adresu před doručováním písemností na adresu trvalého pobytu (což je podle ust. § 20 odst. 1 správního řádu důsledkem určení adresy pro doručování), ale toliko jako sdělení eventuální adresy, na níž má správní orgán žalobci písemnosti zasílat v případech, že by se mu nedařilo doručovat na adresu trvalého pobytu, případně jako adresa, kde existuje možnost žalobci písemnost doručit v případě zastižení (ve smyslu ust. § 20 odst. 1 in fine správního řádu). S ohledem na celkový kontext omluvy z jednání (žalobce svou absenci u nařízeného jednání odůvodňoval tím, že v době letních prázdnin pobývá s dětmi mimo místo trvalého pobytu) je však především nutné tuto žádost žalobce vykládat tak, že tato se vztahuje právě pouze na období dovolených, resp. letních prázdnin v roce 2012 (viz „... pokud by se Vám nedařilo mi doručovat z důvodů dovolených...“. V žádném případě tedy z tohoto sdělení nevyplývá, že by tímto sdělením žalobce vyjádřil vůli, aby mu byly adresovány písemnosti na adresu jeho pracoviště i po době dovolených, tzn. i do budoucna po celou dobu správního řízení, a to ani ze strany správního orgánu prvního stupně, natož ze strany žalovaného jako odvolacího správního orgánu.   Skutečnost, že adresa K & V Elektro a.s., ……………… nebyla adresou pro doručování, ale toliko adresou, kde je možné žalobce zastihnout pro případ nepřítomnosti na adrese trvalého pobytu, vyplývá i ze samotného jednání správních orgánů (správního orgánu prvního stupně i žalovaného), které od sdělení této adresy veškerou korespondenci žalobci zasílaly jak na adresu trvalého pobytu, tak na adresu K & V Elektro a.s., ………… Pokud by správní orgány adresu K & V Elektro a.s., ………… považovaly za adresu pro doručování ve smyslu ust. § 19 odst. 3 správního řádu, nebyl by podle názoru soudu důvod pro doručování písemností rovněž na adresu trvalého pobytu.   Vzhledem k tomu, že adresa, na kterou žalovaný žalobci doručoval své rozhodnutí (K & V Elektro a.s., ……………), nebyla adresou pro doručování ve smyslu ust. § 19 odst. 3 správního řádu (v důsledku čehož nemohlo dojít k doručení rozhodnutí fikcí), a že ani na adrese trvalého pobytu žalobce nedošlo k doručení rozhodnutí v souladu se zákonem, má soud za to, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo žalobci dosud řádným způsobem doručeno. Na druhou stranu však soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009 č. j. 1 Afs 148/2008 – 73, dle něhož „je-li adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta.“. Pokud tedy žalobce (v doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 11. 2013) uvádí, že dne 14. 8. 2013 byl obeznámen se skutečností, že bylo vydáno zamítavé rozhodnutí ve věci, a že tento den považuje za počátek dvouměsíční lhůty pro podání žaloby ve smyslu 72 odst. 1 s. ř.s., má i soud za to, že tento den lze považovat za okamžik doručení rozhodnutí, resp. okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o existenci rozhodnutí a od kdy měl žalobce možnost se seznámit s jeho obsahem (což podle svého tvrzení učinil minimálně dne 22. 10. 2013 při nahlížení do spisu u žalovaného a u zdejšího soudu), tj. za počátek dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Pokud tedy žalobce doručil žalobu soudu prostřednictvím datové schránky dne 16. 8. 2013, lze konstatovat, že tato byla podána v souladu s ust. § 72 odst. 1 s.ř.s., tj. včas.   V souvislosti se shora uvedenými závěry se soud zabýval rovněž otázkou zániku odpovědnosti za přestupek dle ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Podle tohoto ustanovení přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Zde stanovená lhůta je prekluzivní, nepřichází proto v úvahu její přerušení nebo stavení. Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti za přestupek ve smyslu ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích je, že správní orgán nemůže řízení o přestupku zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, zda okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím.   Podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Ačkoli ze znění tohoto ustanovení nelze výslovně dovodit, že by soud měl k zániku odpovědnosti za přestupek přihlížet z úřední povinnosti, tedy i v případě, kdy zánik odpovědnosti za přestupek není v žalobě namítán, judikatura dovodila, že jestliže účastník v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nenamítá vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., soud přihlédne z úřední povinnosti k existenci takových vad za předpokladu, že jsou bez dalšího patrné ze správního spisu a zároveň se jedná o vady takového charakteru a takové míry závažnosti, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (rozsudek Nejvyššího správního soudu uveřejněný pod č. 272/2004 Sb. NSS). Podle názoru soudu (a tento názor vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004-39), je shora uvedený judikát aplikovatelný i na projednávanou věc. „Přestupky jsou součástí právní kategorie trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, která zahrnuje v prvé řadě obvinění z trestného činu a řízení o něm. Pro trestní stíhání, tedy pro řízení o trestných činech, trestní zákon zakotvil v § 67 odst. 1 institut promlčení trestního stíhání. Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí tři roky až dvacet let. Této právní úpravě trestního práva hmotného koresponduje úprava trestního procesu. V ust. § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu je stanoveno, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Podle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu státní zástupce zastaví trestní stíhání, je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1). Podle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1. V řízení o odvolání podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2). Konečně, podle § 257 odst. 2 trestního řádu, shledá-li odvolací soud že tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), b), i), která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku, rozhodne, aniž by napadený rozsudek zrušil, o zastavení trestního stíhání. Ve všech těchto případech, které se týkají zastavení trestního stíhání pro jeho promlčení a mají kogentní povahu, je mimo pochybnost, že ten, komu trestní řád ukládá povinnost trestní stíhání zastavit pro promlčení trestního stíhání (státní zástupce, soud v průběhu hlavního líčení, odvolací soud), tak činí bez návrhu, tedy z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud tedy dovozuje, že, patří-li přestupky do kategorie trestního obvinění, je třeba, aby soud přihlédl k zániku odpovědnosti za přestupek (tedy, jinak řečeno, k promlčení řízení o přestupku) z úřední povinnosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění a učiněno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmluvy.“   Jak vyplývá ze správního spisu, k jednání, které bylo v daném případě posuzováno jako přestupek, došlo dne 3. 6. 2012. Prekluzivní lhůta dle ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích tedy uplynula dne 3. 6. 2013. Vzhledem ke shora uvedeným právním závěrům ohledně doručování rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že lhůta k projednání přestupku podle ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích v daném případě marně uplynula, aniž by v této lhůtě rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci. Za této situace soudu nezbylo, než rozhodnutí žalovaného pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem podle ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. zrušit. Soud současně vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán bude v dalším řízení vázán právním názorem, který soud v tomto zrušujícím rozsudku vyslovil (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).   S ohledem na důvod zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného se soud dále blíže nezabýval dalšími žalobními body.   O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s.ř.s, podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl; ve spojení s ust. § 110 odst. 3 s.ř.s., dle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. V dané věci byl úspěšný žalobce, proto má právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu vyplývá, že v řízení o žalobě žalobci vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč podle ust. § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb., v účinném znění (převzetí a příprava věci, žaloba) a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), a v řízení o kasační stížnosti za zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč podle ust. § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. (kasační stížnost, replika) a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky). Odměna právního zastoupení byla zvýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celkem je tedy žalovaný povinen žalobci na nákladech řízení nahradit částku 24.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.     P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí,  má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     V Brně dne 22. července 2014    JUDr. Eva Lukotková, v. r.  samosoudkyně       Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová