22 Az 5/2015-30     ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K   J M É N E M    R E P U B L I K Y     Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: P. B., zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00  Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34  Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne               20. 2. 2015, č. j. OAM-664/ZA-ZA14-ZA05-2014,   t a k t o :   I.             Žaloba   s e   z a m í t á .   II.          Žalobce   n e m á   p r á v o   na náhradu nákladů řízení.   III.       Žalovanému   s e   n e p ř i z n á v á   náhrada nákladů řízení.       O d ů v o d n ě n í :     Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 2. 2015, č. j. OAM-664/ZA-ZA14-ZA05-2014 nebyla udělena žalobci mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13., § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).   Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou ze dne 11. 3. 2015. Obsahem žaloby byl popis skutečností, na základě kterých se rozhodl podat žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 8. 12. 2014. Je státním příslušníkem Ukrajiny, hlásí se ke křesťanské evangelické církvi, do ČR přicestoval na české vízum, jež získal díky pozvání jednoho ze dvou bratrů, kteří dlouhodobě žijí na území ČR. Ukrajinu opustil, jelikož mu došlo předvolání do armády, nechce se však zúčastnit válečného konfliktu na Ukrajině z důvodu obav o jeho život. Ačkoliv v žádosti uvedl, že se hlásí ke křesťanské evangelické církvi, tato skutečnost nebyla v rámci pohovoru vzhledem k možnému odmítnutí výkonu vojenské služby pro náboženské přesvědčení vůbec zhodnocena. Náboženské přesvědčení žalobce mu totiž zapovídá účast ve válečném konfliktu. Nebyla zhodnocena také skutečnost, že by mohl odmítnout výkon vojenské služby pro své morální přesvědčení nebo svědomí. Vzhledem k podobě konfliktu na Ukrajině, který se blíží občanské válce, žalobce uvedl, že se nechce účastnit ozbrojeného konfliktu, ve kterém by byl postaven proti svým krajanům nebo státním příslušníkům své země původu, toto by bylo zcela proti jeho morálnímu přesvědčení a svědomí. Zjevným důkazem ryzosti jeho přesvědčení je skutečnost, že opustil vlast a rodinu, aby se vojenské povinnosti vyhnul.   Žalovaný se dále zabývá možností vnitřního přesídlení, přičemž konstatuje, že situace na jihu a výchově Ukrajiny je složitá, naproti tomu situace na západě a středu země je klidná a možnost stěhování je standardní, přičemž žalobce pochází navíc z klidné západní části země. Přestěhováním se žalobce nezbaví povinnosti nastoupit do vojenské služby a trestní odpovědnosti při jejím odmítnutí.   V žádosti o mezinárodní ochranu dále uvedl, že nechce vykonávat vojenskou povinnost také z důvodu, že se bojí o svůj život. Někteří pozorovatelé vyjádřili znepokojení nad vysokou mírou korupce, která vedla ke špatným podmínkám pro rekruty.   S ohledem na shora uvedené navrhl, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.   V písemném vyjádření žalovaného ze dne 16. 4. 2015 popřel žalovaný oprávněnost námitek uvedených žalobcem, nesouhlasil s nimi, neboť neprokazují nezákonnost napadeného rozhodnutí. Namítá-li žalobce, že v řízení nebyla hodnocena okolnost jeho náboženského vyznání z pohledu obav z výkonu vojenské služby, jež mu zapovídá účast na vojenském konfliktu, toto tvrzení nepokládal žalovaný za důvodné. Žalobce, který má v řízení před žalovaným jednoznačně povinnost tvrzení, shora uvedené okolnosti svého odchodu z vlasti vůbec netvrdil, ač měl dostatečný prostor uvést veškeré důvody pro podání své žádosti a veškeré související okolnosti, a to jak při podání své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, tak také ve svém vlastnoručně psaném prohlášení o důvodech podané žádosti a v neposlední řadě také při osobním pohovoru, který byl s žalobcem k objasnění jeho žádosti proveden. Při osobním pohovoru nebyl přímo dotazován na svou náboženskou příslušnost, neboť k okolnosti svého náboženského vyznání nic neuváděl. Z průběhu pohovoru jednoznačně plyne, že pociťoval-li by okolnost svého náboženského vyznání, smýšlení či svědomí, jako ve věci zásadní či určující, měl opakovanou možnost ji před žalovaným vyjádřit, což neučinil. Žalobce se odvolává a cituje z Příručky k postupům pro určování právního postavení uprchlíků Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, ačkoliv z obsahu citované příručky vyplývá, že v řízení o své žádosti je právě na žadateli prokázat autentičnost svého náboženského či morálního přesvědčení nebo oprávněných pohnutek svědomí a dalších skutečností vztahujících se k jeho odmítání vojenské služby jako takové, tzn. je to právě žadatel, který nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní však neunesl, naopak v žádosti uvedl, že vojenskou službu vykonával v roce 1991 až 1993. V této souvislosti poukázal žalovaný na judikaturu NSS, sice rozsudek ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005-86, vztahující se na dvě základní povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu - břemeno tvrzení a břemeno důkazní.   Námitky žalobce, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí a rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, jsou tak zcela nedůvodné, neboť žalovaný vycházel z údajů získaných přímo od žalobce, pro jejichž posouzení žádné další podklady nepotřeboval. Přenášení břemene tvrzení na žalovaného je tak nepřípustné, což vyplývá z rozsudku NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j.               5 Azs 22/2003-41, rozsudku ze dne 27. 9. 2011, č. j. 8 Azs 10/2011-89, rozsudku ze dne 29. 10. 2003, 3 Azs 20/2003-61 nebo rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003-42. Za důkaz autentičnosti náboženského přesvědčení žalobce pak nepochybně nelze považovat pouze skutečnost, že opustil po doručení předvolání svou vlast a rodinu, neboť k tomu nepochybně mohlo dojít i z jiných důvodů než z důvodů náboženského přesvědčení. Žalobce sám výslovně uvedl obavu o vlastní život či zdraví, případně že neví, za co a koho by bojoval. Jinou argumentaci žaloba neuvádí, omezuje se pouze na všeobecně uplatněné námitky či obecné zprávy, které se však míjí s vlastními tvrzeními žalobce o jeho motivech pro odmítnutí povolání do armády a následného odjezdu z vlasti.   Žalobce není, jak žalovaný v řízení zjistil, uprchlíkem ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků a jeho život či osobní svoboda nejsou v případě jeho návratu ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. K povinnosti výkonu služby vyplývající ze státoobčanského poměru a za podmínek stanovených právním řádem dané země se žalovaný již vyjádřil ve svém rozhodnutí. Žalobce v řízení nenamítal a hodnověrně nedoložil, že by výkon vojenské služby v jeho případě či následně trest uložený mu za nesplnění stanovené povinnosti, byl v jeho případě spojen s výjimečnými faktory, které by byly zohlednitelné z pohledu zákona o azylu. K současné aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že se nejedná o situaci takového ozbrojeného konfliktu, jehož důsledky by bez dalšího vyvolávaly skutečně nebezpečí vážné újmy. Žalobce pochází a žil v západní části Ukrajiny, kde je situace klidná a je plně pod kontrolou ukrajinské vlády. K nenaplnění skutečné hrozby vážné újmy (ust. § 14a zákona o azylu) se podrobně vyjádřil ve správním rozhodnutí.   Z výše uvedeného vyplývá, že námitky uplatněné v žalobě nejsou opodstatněné. Žalovaný řádně a procesně bezchybným způsobem posoudil žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu a navrhl proto, aby žaloba jako nedůvodná byla v plném rozsahu zamítnuta.   Ve správním spise se nachází žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 8. 12. 2014, z níž vyplynulo, že je státním příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti, hlásí se ke křesťanské evangelické církvi. Není, ani nikdy nebyl, členem žádné politické strany ani jiné organizace, nikdy proti němu nebylo, ani v současnosti není, vedeno trestní stíhání. Je ženatý a má dvě děti. Na Ukrajině v …………. žijí jeho manželka, děti, rodiče a tři sestry. V ČR pobývají jeho dva bratři, jeden žije v Praze, druhý v Brně, na základ povolení k trvalému pobytu. Žadatel má středoškolské vzdělání, pracoval jako zedník. Vojenskou základní službu vykonal v letech 1991 až 1993. Do ČR přicestoval dne 3. 11. 2014 na české vízum, neboť mu přišlo předvolání do armády. V ČR se zdržoval z důvodu pracovních již v 90. letech a dříve v roce 2014, ČR považuje za cílovou zemi. Nechápal důvod války na Ukrajině. V případě návratu do vlasti se obával válečné situace. Se jmenovaným byl proveden pohovor k předmětné žádosti dne 8. 12. 2014 za přítomnosti tlumočníka ruského jazyka. V návaznosti na skutečnosti uvedené v žádosti o mezinárodní ochranu dále uvedl, že na Ukrajině žil se svojí manželkou a dětmi v obci ………… v ………., manželství uzavřel v roce 1994. Uvedl, že naposledy vlast opustil z toho důvodu, že mu asi měsíc před vycestováním přišel dopis z vojenského komisariátu, předvolání do armády. Písemnost převzala manželka, dcera dopis roztrhala, takže s jeho obsahem nebyl seznámen. Následně se zkontaktoval s bratrem žijícím v ČR, který mu poté poslal pozvání datované již v srpnu 2014 (vlast opustil v listopadu 2014, potvrdil, že do svého vycestování neměl žádné problémy, a to i přesto, že se na vojenský komisariát nedostavil). Poznamenal, že v souvislosti s nástupem k výkonu vojenské služby se bojí smrti příp., že zůstane invalidou. Zastával názor, že přestěhování v rámci Ukrajiny by mu nepomohlo, nic by se nezměnilo.   Totožnost žalobce byla prokázána cestovním dokladem č. EH624762 platným do dne 28. 1. 2021.     Právní názor Krajského soudu v Brně:     Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.).   Soud ve věci rozhodl dle zákonných podmínek dle ust. § 51 odst. 1 věta první s.ř.s. bez nařízení jednání.   Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 s.ř.s.).   V souvislosti s rozsudkem NSS ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003, www.nssoud.cz, soud poukazuje na to, že „…poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1990 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.“   V daném případě stěžejní skutečností, o kterou opřel žalobce opodstatněnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany, byla obava z nutnosti nástupu vojenské služby a zapojení se do bojů v souvislosti se současnou bezpečnostní situací na Ukrajině. Sám potvrdil, že nikdy neměl problémy se státními orgány své vlasti, asi v říjnu roku 2014 mu přišel dopis z vojenského komisariátu, který však neviděl, neboť jej dcera roztrhla, o této skutečnosti jej informovala manželka. Mělo se údajně jednat o nástup vojenské služby, do dne opuštění jeho vlasti, tj. dne 3. 11. 2014, však žádné problémy s nedostavením se na vojenský komisariát neměl. Dle jeho vyjádření v případě nenastoupení k výkonu vojenské služby by mu hrozilo vězení. Zároveň také uvedl, že od jednoho z dvou bratrů žijících v ČR již koncem srpna 2014 dostal pozvání k pobytu v ČR, což vysvětlil tím, že pravděpodobně již v té době mu přišlo předvolání do armády.   Správní orgán si zajistil k žádosti o udělení mezinárodní ochrany podkladovou dokumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z informací, které měl žalovaný o aktuální situaci na Ukrajině, dospěl k závěru, že jmenovaný nemohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobce neměl ve své vlasti žádné potíže ať už se státními orgány, či z azylově relevantních důvodů. Sám uvedl, že z vlastní odjel, protože mu bylo doručeno předvolání do armády, s nímž však nebyl osobně seznámen, z důvodů shora uvedených. Situaci na Ukrajině žalovaný zjistil ze shromážděných podkladů, podrobněji ji vyložil v odůvodnění rozhodnutí (strana 3, 4), se zjištěnými skutečnostmi se soud ztotožňuje a v plném rozsahu na ně poukazuje.   Za daného stavu tak nebyly u žalobce naplněny důvody pro udělení azylu dle ust. § 12 písm. a) a písm. b) zákona o azylu.   Pokud se týká posouzení možnosti udělení azylu ve smyslu ust. § 13 zákona o azylu, ze správního řízení, sice z výpovědi žalobce, evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v ČR vyplývá, že by v ČR byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žadatele ve smyslu tohoto ustanovení. S ohledem na provedené důkazy tak nebyly shledány důvody pro udělení azylu dle citovaného právního ustanovení.   Důvody nebyly shledány ani k udělení azylu dle ust. § 14 citovaného zákona. V této souvislosti soud uvádí, že udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud  pouze v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí diskrečního oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Protože správní orgán řádně zjistil jak osobní situaci žalobce, zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situaci, přihlédl k jeho věku, zdravotnímu stavu, zohlednil jeho socioekonomické zázemí ve vlasti, kde žije jeho rodina, která si zajišťuje prostředky k životu vlastní prací, dospěl k závěru, že nebyly shledány okolnosti nasvědčující postupu dle ust. § 12 zákona o azylu. Soud v této souvislosti poukazuje např. i na rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, www.nssoud.cz, dle kterého „v otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III ÚS 101/95)“. Žalobce tedy neuvedl žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že jeho osobní a rodinná situace je nějakým způsobem výjimečná s ohledem na existenci okolností odůvodňující humanitární azyl. Jak již bylo uvedeno, jeho stěžejním důvodem k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla obava z nutnosti nástupu vojenské služby a zapojení se do bojů v souvislosti se současnou bezpečnostní situací na Ukrajině. Nebyla tedy prokázána žádná skutečnost, na základě které by mohlo hrozit v případě návratu do vlasti žalobci vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, jelikož ten je na Ukrajině od roku 2000 zrušen. Po zhodnocení výpovědi žadatele o okolnostech jeho pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení jeho hlavních motivů k odchodu z vlasti a výše citovaných aktuálních informačních pramenů nedospěl správní orgán k závěru, že by jmenovanému v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný z doložených materiálů a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině (viz citace materiálů na straně 2 až 4 napadeného rozhodnutí) zjistil, že osoby, které byly donuceny opustit svou vlast na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu, nebo se z těchto důvodů obávají návratu, nejsou podle příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (New York 1967) vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v září roku 1979 považovány za uprchlíky, pokud nelze současně prokázat existenci jejich pronásledování z výše uvedených důvodů stanovených zákonem o azylu. Ačkoliv bezpečnostní situace na jihovýchodě Ukrajiny je aktuálně složitá, a to zejména v důsledku separatistických tendencích místního ruskojazyčného obyvatelstva, anexe Krymu a bojů na východě země, kde Ruská federace přímo podporuje místní separatistické a teroristické ozbrojence s cílem znemožnit fungování ukrajinského státu v jeho stávající podobě, nelze na základě výše citovaných informací rozhodně hovořit o tom, že by na Ukrajině v současnosti probíhal vnitřní ozbrojený konflikt. Žadatel je ukrajinské národnosti, pochází však ze západní části Ukrajiny, konkrétně ze ………, obce ……... Pochází tedy z míst nacházejících se pod plnou kontrolou současné proevropsky orientované vlády premiéra Jaceňuka, která proklamuje vládu demokracie a práva. Žalobce sdělil správnímu orgánu, že z vlasti odjel, protože mu bylo doručeno předvolání do armády. Nejenom že tato skutečnost nespadá pod výčet důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných v ust. § 12 zákona o azylu, správní orgán zjistil, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, což uznává nejenom Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (Ženevská konvence), ale i mezinárodní pakt o občanských a politických právech a úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle ženevské konvence není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě v září roku 1979 „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje“.   Závěr, že u žalobce nebyly shledány důvody k udělení azylu dle ust. § 14a odst. 1              a § 14a odst. 2 zákona o azylu, správně žalovaný odůvodnil tím, že nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by žalobce na Ukrajině byl vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy, tedy nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Je třeba podotknout, že žalobce neměl žádné potíže se státními orgány své země, nikdy nebylo ani v současnosti není proti němu vedeno trestní stíhání. Žadatel tedy neuvedl žádný zvláštního zřetele hodný důvod, proč by právě v jeho případě představoval nástup do vojenské služby vážnou újmu dle zmíněných ustanovení. Ze zjištěných informací rovněž nevyplývá, že by v případě svého návratu do vlasti byl jakkoliv postižen za svoji žádost o udělení mezinárodní ochrany v zahraničí. Po posouzení hlavních motivů jeho odchodu z vlasti s ohledem na citované aktuální informační prameny se soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že nebyly shledány důvody k rozhodnutí dle ust. § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu rovněž i ust. § 14b citovaného zákona. Je třeba zdůraznit, že žadatelovy nejbližší příbuzní, vůči nimž má vyživovací povinnost, tj. manželka a děti, žijí na Ukrajině. Z výpovědi žalobce, evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v ČR a ani ze zjištění správního orgánu učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žadatele.   Optikou tohoto náhledu dospěl soud k závěru, že nebyly shledány důvody k udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, učiněný právní názor žalovaného byl podložen řádně zjištěným skutkovým stavem, správní orgán vycházel z dostatečně relevantních zpráv, které objektivně posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti. Plně v intencích žalobních bodů se vypořádal jak se žalobcovými tvrzenými potížemi, tak i situací v zemi jeho původu. Za daného stavu proto soud žalobu jako nedůvodnou v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.   O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému správnímu orgánu náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.     P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     V Brně dne 29. května 2015  JUDr. Eva Lukotková, v. r.  samosoudkyně     Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová