32A 25/2015-29 ČESKÁ REPUBLIKA  R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y    Krajský soud v Brně rozhodl  samosoudkyní  JUDr. Miladou  Haplovou,  v právní věci žalobců: a) B. R., nar. …, b) B. S., nar. …, c) nezl. B. A.,  nar. …,  d) nezl. B. A.,  nar…., e) nezl. B. L., nar. …, f) nezl. B. J., nar. …, všichni st. příslušnost Kosovo, zajištěni v ZZC Bělá, Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalované Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort,  se sídlem  Kounicova 24, 611 32 Brno, o zajištění, o žalobě proti rozhodnutím žalované č.j. KRPB-18200-13/ČJ-2015-060022-50A ze dne 22.1.2015, č.j. KRPB-18202-13/ČJ-2015-060022-50A ze dne 22.1.2015,   takto:   I. Žaloba se zamítá. II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.   O d ů v o d n ě n í :  Žalobci a), b) rodiče nezl. žalobců c) – f) se žalobou domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, která napadli v celém rozsahu výroků. Protiprávní jednání žalovaného spatřují v tom, že nesprávně určil dobu, po kterou mohou být zajištěni a závěr nedostatečně zdůvodnil. Tímto porušil čl. 5 odst. 1, 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť stanovená délka zajištění na 80 dnů je příliš dlouhá a nepřípustná zejména proto, že zásah do osobní svobody musí být podroben soudní kontrole, která musí proběhnout urychleně, ale zároveň musí být vykonávána s určitou periodicitou. V tomto směru se dovolávají odst. 4 čl. 5 Evropské úmluvy, kdy pravidelná soudní kontrola v přiměřených intervalech má zabránit nebezpečí zajištění osoby poté, co zbavení osoby ztratilo své opodstatnění. Odkazují na rozsudek NSS ze dne 4.9.2012, č.j. 7 As 97/2012, kdy NSS uvedl, že je namístě, aby správní orgány dobu zajištění stanovovaly tak, aby byla v nejvýše zhruba  měsíčních intervalech zajištěna možnost účinného soudního přezkumu, zda jsou splněny podmínky pro trvání zajištění. Kontrola zákonnosti zbavení osoby v ČR je umožněna podáním žaloby proti rozhodnutí o zajištění, u níž musí soud rozhodnout do 7 pracovních dnů, napadeným rozhodnutím byla délka zajištění stanovena na 80 dnů, která však musí odpovídat požadavkům vyplývajícím z Evropského i mezinárodního práva a požadavku periodické soudní kontroly zajištění. Zajištění na 80 dnů v podstatě znamená, že další kontrola zákonnosti zajištění již nemůže proběhnout. Na tomto nic nemění ani nové ust. § 129a zákona o pobytu cizinců umožňující cizinci požádat policii o propuštění ze zařízení pro zajištění, kdy vydané rozhodnutí je přezkoumatelné soudem a v důsledku lhůt v případě žalobců k novému soudnímu přezkumu vůbec nedojde. V projednávané věci by měl soud rozhodnout do 25.2.2015, 30-ti denní lhůta na vypracování rozsudku končí 27.3.2015 a žádost o propuštění může cizinec podat nejdříve po uplynutí 30-ti dnů od nabytí právní moci posledního rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí o zajištění, tudíž nejdříve 26.4.2015, téměř měsíc poté, co doba zajištění stanovená rozhodnutím uplyne. Žalobci odkazují na rozhodnutí ESLP s tím, že záruky požadované v těchto rozsudcích nejsou ust. § 129a zákona o pobytu cizinců splněny. Stanovení délky zajištění tak, že periodicity soudní kontroly nezaručuje či vylučuje, dopadá do procesních práv žalobců i práv hmotných. Z tohoto důvodu je nutné považovat napadené rozhodnutí za nezákonné. Porušení čl. 28 odst. 3 Nařízení č. 604/2013 a § 68 odst. 3 správního řádu spatřují v tom, že podle shora uvedeného článku by pobyt žalobců v ZZC neměl přesáhnout 86 či 87 dnů, s čímž počítal žalovaný konstatováním využití této lhůty jen v případě, nepodaří-li se realizovat předání v kratší době. Uvedená lhůta dle žalované je stanovena jako nejvyšší možná podle jejího odhadu, ale z hlediska zbavení osobní svobody žalobců je nutno stanovovat lhůtu co nejkratší a v případě, že pokud by se předání nestačila realizovat vydat nové rozhodnutí o prodloužení zajištění, kde by bylo nutno řádně zdůvodnit, proč k realizaci předání nedošlo a zda je postup orgánu ČR pečlivý.  Porušení čl. 3 Úmluvy OSN o právech dítěte spatřuje v tom, že jsou nezl. děti žalobců zajištěny polovězeňském prostředí a odvolali se na rozsudek NSS č.j. 7 As 103/2011-54 ze dne 30.9.2011 s tím, že zbavení osobní svobody dítěte nemůže být nikdy v jejich nejlepším zájmu a měla tedy zvážit, jestli  není lepší alternativa  rodiče nezajistit. Umísťování dětí do  detenčních center pro cizince je podrobeno kritice Výborem OSN pro lidská práva a Výborem OSN pro práva dítěte, z nichž vyplývá, že osoby mladší 18-ti let by do detenčních zařízení pro cizince neměli být umísťovány vůbec a žalobci dodávají, že není rozhodující, zda v zařízení jsou vytvořeny podmínky pro pobyt dětí či nikoliv. Žalobci vytýkají nesprávné popsání podmínek v ZZC, které nejsou v souladu s realitou, neboť ZZC je delší dobu přeplněné a ubytovací podmínky stísněné a příkladmo popisují možnosti volnočasových aktivit, pomoc dětského psychologa a pedagogické pracovnice v uvedeném zařízení. Žalobci vzhledem k podmínka v ZZC v poslední době tvrdí, že ZZC je pro zajištění rodin s dětmi nevyhovující.  Porušení čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení spatřují v tom, že účinná jiná mírnější donucovací opatření by mohla být realizována umístěním do Přijímacího střediska Zastávka u Brna či pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, jde o alternativu dostupnou a reálnou, která byla využita v prosinci  roku 2014, kdy některé rodiny s dětmi byly převezeny do střediska Zastávka u Brna. Jsou-li k dispozici jiné mírnější alternativy, než zajištění rodin s nezl. dětmi, napadené rozhodnutí o zajištění neobstojí. Žalobci navrhli, aby soud zrušil rozhodnutí pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost.    Žalovaná napadenými rozhodnutími podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajistila  žalobce  a), b)  za účelem jejich předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství – Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 604/2013 ze dne 26.6.2013 a dobu zajištění podle § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců stanovila na 80 dnů. Při rozhodování o zajištění za účelem jejich předání policie vycházela z toho, že dne 22.1.2015 byli uvedení cizinci s nezl. dětmi kontrolováni českou policií jako cestující v mezinárodním vlaku Metropol ve stanici Brno – hlavní nádraží, k prokázání totožnosti a oprávněnosti k pobytu předložili ID kartu Kosova, které je neopravňovali k pobytu na území ČR. Dále předložili jízdenky na cestu ze stanice Szob do Schöna, v informačních systémech bylo zjištěno, že nedisponují platným vízem ani oprávněním pobývat na území ČR, a proto byli zajištěni podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o policii. Bylo provedeno šetření v systému AFIS a EURODAC s negativním výsledkem, Maďarská policie sdělila, že požádali o azyl v Maďarsku, o níž nebylo rozhodnuto. To je důvod pro zahájení řízení podle Nařízení č. 604/2013, čl. 28. První bezpečnou zemí, kde požádali o mezinárodní ochranu, bylo Maďarsko, které je příslušnou zemí k posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu v souladu s Dublinským nařízením, a které je povinno je vzít zpět na své území. Do protokolu o vyjádření uvedli, že cestovali s dětmi z Kosova do Bělehradu, pak Subotice, překročili hranici s Maďarskem pěšky, byli zadrženi Maďarskou policí, na policejní stanici jim sejmuli otisky prstů, podepsali nějaké protokoly, předezli je do tábora, z něhož pak měli cestovat do jiného. Místo toho odjeli do Budapešti a nastoupili cestu do Berlína. Z Kosova cestovali kvůli špatným ekonomickým podmínkám, do Maďarska se vrátit nechtějí, ČR považují za tranzitní zemi, kde nikoho nemají ani neznají. Podle čl. 28 Nařízení lze zajistit osobu za účelem jejího přemístění, existuje-li vážné nebezpečí útěku. Na základě jednání cizinců shora uvedeného vážné nebezpečí útěku v tomto případě hrozilo, neboť cizinci v době, kdy opouštěli Kosovo, měli cíl cesty v Německu. Za jeho dosažení nelegálně překročili vnější hranice EU, v Maďarsku, kde byli zadrženi a požádali o mezinárodní ochranu, nesetrvali a pokračovali v cestě do Německa. Není zde proto záruka, že budou skutečně dobrovolně vyčkávat na území ČR předání do země příslušné k posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu. Správní orgán je povinen zvážit využití mírnějšího opatření a zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců a přitom zjistil, že účastníci nemají na území ČR hlášen pobyt, a jeví se užití zvláštního opatření neúčelným, neboť měli od počátku cesty zřejmý cíl a úmysl dostat se do Německa. Názor správního orgánu, že nepřipadá v úvahu uplatnění zvláštních opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců je v souladu s judikaturou. Nelze očekávat, že budou dobrovolně vyčkávat na území ČR do doby jejich předání. Doba zajištění 80 dnů byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání, kdy správní orgán zohlednil lhůty uvedené v Nařízení č. 604/2013, tj. 30 dnů, ve kterých se má podat žádost o přemístění.  Lhůta 80 dnů je tak odpovídající. Správní orgán také vycházel ze své praxe v obdobných případech, kdy v této době bylo předání realizováno a nebylo nutno zajištění prodlužovat. Samozřejmě doba zajištění bude zkrácena, bude-li realizace předání uskutečněna v kratší lhůtě. V tomto projednávaném případě byli cizinci zbaveni osobní svobody na základě zákona o pobytu cizinců, který danou problematiku upravuje. Ust. § 129 odst. 1 zákona ukládá policii povinnost cizince zajistit, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území za účelem jeho předání. Napadená rozhodnutí správní orgán vydal v souladu s právními předpisy při splnění všech podmínek v nich uvedených.       Žalovaná ve vyjádření k jednotlivým žalobním bodům uvedla následující. Zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 4.9.2012, č.j.  7As 97/2012-26 se týkal přezkoumávaní rozhodnutí o zajištění cizince, v němž byla stanovena lhůta k zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců za účelem vyhoštění. Uvedenou lhůtu nelze srovnávat s lhůtou stanovenou pro trvání zajištění, v tomto případě na 80 dnů za účelem přemístění podle Dublinského nařízení. Při rozhodování o zajištění za účelem přemístění podle Dublinského nařízení je pro každý dílčí úkon stanovena maximální lhůta a pro případ, že by některý z úkonů nebyl ve stanovené lhůtě proveden je povinností propustit cizince ze zajištění, což samo o sobě garantuje ochranu práv zajištěných cizinců, jiným formám zajištění podle zákona o pobytu cizinců podobný nástroj chybí. Posoudí-li soud, že rozhodnutí splňuje zákonné podmínky, je tím ošetřeno právo cizince na soudní ochranu po celou dobu v rozhodnutí stanovenou. Pokud se stanovena doba soudem uznána jako odůvodněná či nezbytná k provedení jednotlivých úkonů, jeví se opakování soudního přezkumu po 30-ti dnech za situace, kdy byly lhůty k provedení všech úkonů dodrženy jako proces nadbytečný. Dospěje-li cizinec k názoru, že nebyla naplněna některá ze lhůt jednotlivých dílčích úkonů, je oprávněn se žalobou domáhat ochrany před nezákonným zásahem pokynem nebo donucením správního orgánu. Žalovaný nesouhlasí s námitkou, že stanovení doby zajištění na 80 dnů vyloučil možnost pravidelného soudního přezkumu jeho zajištění. Nástrojem pro možné opakování soudního přezkumu je řízení o žádosti o propuštění ze zařízení podle § 129a zákona o pobytu cizinců a policie sama z úřední povinnosti provádí pravidelné přezkoumávání důvodů trvání zajištění podle § 126 písm. a) téhož zákona. Otázkou pravidelnosti soudního přezkumu se zabýval i NSS ve svém rozsudku ze dne 2.2.2015, č.j. 8 Azs 58/2014-40. S ohledem na aplikační přednost a přímý účinek Dublinského nařízení je správní orgán omezen lhůtami čl. 28 Nařízení a tudíž zákon o pobytu cizinců nenechává na uvážení policie, na kolik dnů se rozhodne délku zajištění určit. Doba zajištění na 80 dnů byla stanovena s ohledem na jednotlivé procesní lhůty uvedené v Dublinském nařízení, navíc správní orgán při stanovení doby zajištění vycházel ze své praxe v obdobných případech a doba zajištění bude využita jen v případě, že se nepodaří realizovat předání žalobce v době kratší. Lhůta žalovaná řádně odůvodnila, provedla výčet úkonů, které ČR bude muset učinit v řízení o přemístění žalobců do Maďarska. Pokud se týká námitek v souvislosti s umístěním nezl. dětí do ZZC je žalované aktuálně známo, že některé aktivity byly zrušeny, ale nahrazeny jinými, neboť ty, které nemohou v zimním období využívat, mají nahrazeny jinými aktivitami. Dětský psycholog je přítomen, jedná s dítětem na vyžádání rodičů, ovšem o tuto službu nebylo dlouho žádáno. Zařízení je dostatečně přizpůsobeno pro pobyt nezl. dětí. Rodiny jsou ubytovány v samostatném pokoji s vlastním sociálním zařízením a společné ubytování nezl. dětí s žalobci je pro ně nejlepším možným řešením odpovídajícím nejlepšímu zájmu dítěte. Stejně judikoval NSS ve svém rozsudku ze dne 24.7.2014, č.j. 4 Azs 115/2014-37.  Zařízení pro zajištění cizinců je pod stálým dohledem veřejného ochrance práv a z jeho periodických zpráv nevyplývá, že by v něm panovaly tak svízelné podmínky, jak popisují žalobci. Pokud žalobce pobyt v ZZC traumatizuje, je třeba zdůraznit, že to byli oni, kdo rezignovali na pobyt v objektu určeném pro žadatele o mezinárodní ochranu v Maďarsku a byl jim řádně přetlumočen důvod zajištění a podstata vedeného Dublinského řízení. Pokud se týká možnosti uplatnění jiných alternativ, než zajištění, pak žalovaný zdůrazňuje, že právní řád ČR nestanoví jiné alternativy k zajištění, než uvedené v zákoně.  Tvrzení žalobců, že umístění do přijímacího nebo pobytového střediska bylo dostupnou a reálnou alternativou pro některé rodiny koncem roku 2014, byly tyto rodiny včetně nezl. dětí přemístěny do  pobytového střediska žadatelů o mezinárodní ochranu, protože byl pozastaven příjem dublinských transferů na jejich území. Navíc žalovaný správní orgán není kompetentní rozhodovat o umístění cizinců v pobytových střediscích pro žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaná disponuje oprávněním rozhodovat o zajištění, následném umístění do zařízení a ukončení zajištění. V případě žalobců je jejich předání do Maďarska reálně možné. Podmínky pro uložení zvláštního opatření na území ČR nebudou splňovat, neboť by to ohrozilo výkon přemístění do Maďarska, protože u žalobců hrozí vážné nebezpečí útěku do Německa. Zákonné předpoklady pro uložení některé z alternativ k zajištění naplněny nebyly.    Pokud se týká skutkových okolností zjištěných v dané věci žalovaným, ty nebyly žalobci rozporovány, a tudíž je dané, že odjeli z Kosova přes Srbsko do Maďarska, kde byli zadrženi policií, podali žádost o mezinárodní ochranu, cílovým státem pro tento úkon bylo však od počátku Německo. Nevyčkali rozhodnutí o mezinárodní ochraně v Maďarsku, ale pokračovali v cestě vlakem z Budapešti do Berlína přes Slovensko do ČR, kde byli zadrženi a zajištěni.    Pokud se týká námitky, že délka zajištění byla stanovena v rozporu s principem nutnosti zajištění periodicity soudního přezkumu, soud nejprve konstatuje, že žalobci zmiňovaný rozsudek se týkal zajištění podle § 124 zákona o pobytu cizinců na dobu 120 dnů za účelem vyhoštění. Nelze ho tedy aplikovat na projednávaný případ, kdy byli cizinci zajištěni na 80 dnů za účelem přemístění dle Dublinského nařízení a navíc jsou na správní orgán a řízení kladena přísnější kritéria vyplývající z nařízení, které pro každý dílčí úkon, který je třeba provést, stanovuje maximální lhůta a pokud úkon není proveden, zajišťující orgán je povinen zajištěného cizince propustit. Již toto samo garantuje ochranu práv zajištěných cizinců a brání nezákonnosti rozhodnutí. Každé rozhodnutí o zajištění podléhá přezkumu soudu a tento nástroj je doplněn o možnost soudního přezkumu rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení a policie také z úřední povinnosti provádí pravidelné přezkoumávání důvodů trvání zajištění podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Stanovená doba 80 dnů není doba maximální, která vyplývá ze lhůt stanovených v nařízení (86 dnů). Pravidelný soudní přezkum rozhodnutí o zajištění je dán i tím, že zajištěný má možnost iniciovat takový přezkum v rozumných intervalech. Lhůta zajištění není stanovena pouze na základě uvážení policie, ale musí být v souladu s čl. 28 nařízení. Po tomto posouzení žalobní námitky ji soud shledává nedůvodnou. Stanovenou dobu zajištění v délce 80 dnů správní orgán řádně zdůvodnil s odkazem na procesní lhůty vyplývající z nařízení a na základě praxe, kterou získal v obdobných případech při styku se státem přejímajícím, zde Maďarskem. Pokud k realizaci předání dojde dříve, samozřejmě je zajištění ukončeno. Rovněž tuto námitku neshledal soud důvodnou. Pokud se týká umístění nezl. dětí v zařízení, jejich pobyt odpovídá pobytu rodin s dětmi, mají možnost využít různé volnočasové aktivity, k dispozici mají psychologa, pedagogického pracovníka, proto je soud toho názoru, že jejich ubytování v zařízení společně s rodiči není v rozporu s jejich nejlepším zájmem, v rozporu by byl tehdy, pokud by rodiče byli zajištěni a děti byly umístěny v jiném zařízení. Soud uzavírá, že společné ubytování žalobců je nejlepším možným řešením a odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, konečně tento názor uvedl i NSS ve svém rozsudku ze dne 24.7.2014, č.j. 4 Azs 115/2014-37. Zájem nezl. dětí je sledován i veřejným ochráncem práv, neboť zařízení je pod jeho stálým dohledem a ze zpráv nevyplývá, že by v zařízení byly svízelné podmínky. Pokud žalobci těžce nesou své umístění v zařízení, pak tento stav si způsobili sami, neboť opustili zařízení pro žadatele o mezinárodní ochranu v Maďarsku, kde jde o jiný charakter pobytu, v ČR byli řádným způsobem poučeni o charakteru vedeného Dublinského řízení. I tuto námitku soud shledal nedůvodnou.   Námitka o možnosti využití jiné alternativy k zajištění není rovněž důvodná. Zákon o pobytu cizinců stanoví alternativy k zajištění v § 123b a správní orgán může při rozhodování zvažovat pouze ta mírnější donucovací opatření, která mu zákon vymezil. Za této situace nemůže zvažovat i jiná v zákoně o pobytu cizinců neuvedená mírnější opatření. O tomto uvádí NSS v rozsudku č.j. 2 Azs 57/2014-28 ze dne 9.10.2014, podle něhož žalovaná nemůže zajišťovat pobyt v pobytových střediscích Ministerstva vnitra či zajišťovat či jakékoliv jiné místo pobytu. Cizinci umístěni v pobytovém středisku v prosinci roku 2014 byli z toho důvodu, že maďarská strana dočasně pozastavila přebírání dublinských transferů na své území a policie v souladu s ust. § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců cizince neprodleně propustila ze zajištění a z humanitárních důvodů je ubytovala v přijímacím středisku. Na tom, že žalovaná není kompetentní rozhodovat o umístění cizinců v pobytových střediscích, pro žadatele o mezinárodní ochranu se nic nemění. V projednávané věci je navíc reálné předání žalobců do Maďarska, které opětovně dublinské transfery přebírá.  I kdyby žalobci měli na území ČR ubytování k dispozici, podmínky pro uložení zvláštního opatření nesplňují, neboť v jejich případě by byl ohrožen výkon přemístění do Maďarska. Není tedy splněna jedna z podmínek uložení zvláštního opatření, když podmínky musí být splněny kumulativně. Z jednání žalobců je totiž zcela zřejmé vážné nebezpečí útěku do Německa.      Ze shora  uvedeného vyplývá, že žádná z žalobních námitek po posouzení soudem není důvodná a soud proto žalobu ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.  jako nedůvodnou zamítá.    Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1, 2 s.ř.s., když úspěšné  žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti.       P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Brně dne 25. února 2015                  JUDr. Milada Haplová, v. r.                samosoudkyně   Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová