32A 37/2015-22 ČESKÁ REPUBLIKA  R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y    Krajský soud v Brně rozhodl  samosoudkyní  JUDr. Miladou  Haplovou,  v právní věci žalobců: a) S. I., nar. …….., b) nezl. A. I.,  nar. ………., oba st. příslušnost Kosovo, zajištěni v  ZZC Bělá, Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalované Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort,  se sídlem  Kounicova 24, 611 32 Brno, o zajištění, o žalobě proti rozhodnutím žalované č.j. KRPB-26701-8/ČJ-2015-060022-50A ze dne 1.2.2015,   takto:   I. Žaloba se zamítá. II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :  Žalobci se žalobou domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí, která napadli v celém rozsahu výroků, neboť žalovaná porušila § 2 odst. 2,3,4 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, § 68 odst. 3 správního řádu, § 129 odst. 1, 3, § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3,5 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 28 Dublinského nařízení. Žalobkyně a) byla zajištěna na základě výše označených rozhodnutí podle § 129 zákona o pobytu cizinců za účelem jejich předání podle Dublinského nařízení č. 604/2013 ze dne 26.6.2013 a doba zajištění žalobkyně a) byla stanovena na 80 dnů ode dne omezení osobní svobody a nezl. žalobce b) nebyl formálně zajištěn, ale v zařízení ubytován, takže je fakticky omezen na svobodě stejně jako matka, neboť na území nemá nikoho, kdo by o něj pečoval. V tomto směru odkazují žalobci na kritéria stanovená Evropským soudem pro lidská práva s tím, že nezl. žalobce je příkladem naplnění těchto kritérií, protože je umístěn v zařízení, které nemůže opustit svévolně a popisují charakter svého ubytování, které považují za zbavení osobní svobody nezl. žalobce, jež je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte vymezeným v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a konstatovali, že zbavení osobní svobody dítěte nemůže být v zásadě nikdy v nejlepším zájmu dítěte a pokud není jiné alternativy, než zajistit rodiče, pak je třeba zvážit, jestli není lepší rodiče nezajistit.  Odvolali se na rozsudek NSS č.j. 7 As 103/2011-54 ze dne 30.9.2011, který dále citovali. Při omezení svobody matky správní orgán nepřihlédl k nejlepšímu zájmu jejího  dítěte.  Žalobci namítali, že zajištěním dochází k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv, neboť bylo nepřiměřeně zasáhnuto do jejich rodinného a soukromého života a uvádí, které skutečnosti a okolnosti existující v zařízení tento zásah způsobují.   Žalobci se dovolávají rozsudků ESLP, z nichž vyplývá, že umístění rodin s dětmi do detenčního centra musí být poslední možností, pro kterou není dostupná jiná alternativa. Posouzení nejlepšího zájmu dítěte nemůže být limitováno jenom udržením rodiny dohromady, ale musí být přijata všechna opatření zabraňující zajištění rodin s dětmi a zajištění jejich práva na rodinný život.  Dále namítali, že správní orgán žalobkyni a) zajistil v rozporu s čl. 28 Dublinského nařízení, když byla zajištěna jenom na základě skutečnosti, že existuje vážné nebezpečí útěku, které není v zákoně definováno, proto jsou zajištěni nezákonně, nejsou naplněna kritéria čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení. Je tak vytvořen velký prostor pro správní úvahu, která byla v případě žalobkyně zneužita. Zajištění na základě nekvalitní právní úpravy je z hlediska čl. 5 Úmluvy vždy nezákonné. Absence objektivních kritérií v zákoně byla důvodem pro dočasné upuštění zajišťování uchazečů o mezinárodní ochranu v Německu. Dublinské nařízení klade důraz na možnost dobrovolného přemístění formou kontrolovaného vycestování do příslušného členského státu před přemístěním nuceným, která nebyla žalobkyni dána, resp. nebyla poučena, že se může do Maďarska vrátit dobrovolně shora uvedenou formou.  Správní orgán konstatoval, že se nehodlá výsledkům řízení podrobit a v případě nezajištění uprchnout. Neměl dostatek závěrů o vážném nebezpečí útěku a zneužil tak správní úvahu a příkladmo uvádí, kdy by mohlo jít o existenci vážného nebezpečí útěku. Žalobkyně namítala, že žalovaná zkoumala využití mírnějších opatření pouze v rozsahu § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců, které byly pro žalobkyni nedostupné, a proto měla zvážit využití jiných opatření, jímž by byl dosažen účel zajištění a méně zasaženo do jejího práva, příkladmo uvádí umístění do Přijímacího střediska Zastávka či do pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, přičemž první je uzavřené zařízení, takže účel zajištění splňuje a je vhodnější pro pobyt s nezl. dětmi, pobytové středisko je sice otevřené, opuštění ale podléhá schválení. U žalobkyně nebylo prokázáno vážné nebezpečí útěku, proto měla být umístěna do pobytového střediska.  Umístění do Přijímacího střediska Zastávka je alternativou dostupnou a reálnou, neboť v minulosti byla využita u jiných rodin v obdobné situaci, kdy tyto byly propuštěny ze zajištění a převezeny do Přijímacího střediska Zastávka, kde pokračovalo řízení o jejich předání. K takovému transferu došlo také v únoru 2015, z čehož je zřejmé, že jsou k dispozici jiné mírnější alternativy, než je zajištění rodiny s nezl. dětmi v prostředí imigrační detence. Napadené rozhodnutí o zajištění proto neobstojí.    Realizace předání do Maďarska z důvodu hrozby špatného zacházení je nemožná, neboť tam dochází k nedostatkům v oblasti azylového řízení a v přijímacích podmínkách žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a správní orgán měl tedy uvážit, je-li pro tyto skutečnosti jejich přemístění do Maďarska vůbec možné, jinak jejich zajištění neplní zákonný účel podle § 129 zákona o pobytu cizinců a je nezákonné. Napadené rozhodnutí musí být zrušeno pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.     Žalovaná napadeným rozhodnutím podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajistila  žalobkyni  a) za účelem jejího předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství – Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 604/2013 ze dne 26.6.2013 a dobu zajištění podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovila na 80 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. 1.2.2015. V odůvodnění  uvedla, že oznámení o zahájení správního řízení o povinnosti opustit území ČR bylo účastníci řízení  doručeno dne 2.2.2015. Při rozhodování o zajištění za účelem jejího  předání policie vycházela z toho, že dne 1.2.2015 byla cizinka s nezletilým dítětem kontrolována českou policií jako cestující v mezinárodním vlaku mezi stanicemi Břeclav – Brno, předložila ID kartu Kosova, kterou byli ztotožněna, ale neopravňovala  ji k pobytu na území ČR bez víza. V informačním systému nebylo zjištěno, že by disponovala planým vízem či oprávněním pobývat na území ČR. Uvedla dále, že cestovala z Kosova do Srbska, pak k Maďarským hranicím autem a následně pěšky přes hranice do Maďarska. Do Segedu odjeli autobusem, ve kterém je kontrolovala Maďarská policie, odvezla je na policejní stanici, kde s nimi sepsali protokoly, které podepsala a po dvou dnech je odvezli do tábora v Segedu, kde pobyli dva dny, dostali nějaké doklady, mapu, jak se mají dostavit do jiného tábora, kam však nejeli, ale cestovali do Budapešti, kde nastoupili do vlaku bez jízdenky, protože neměli peníze a cílem cesty byl Berlín. Na území ČR byli kontrolováni Českou policí, která je zajistila. Z Kosova odcestovali z ekonomických důvodů, bývalý manžel odešel do Německa a cílem cesty bylo Německo, kde chtěli požádat o azyl. Z jednání v Maďarsku pochopila, že požádala v Maďarsku o azyl, doklady získané v Maďarsku po cestě ztratila, v Maďarsku nikdy nechtěla zůstat. V ČR ani EU nemá žádné příbuzné s povoleným pobytem a do Maďarska se vrátit nechce a nemá v úmyslu zůstávat ani v ČR. Je bez finančních prostředků a vědoma si toho, že jako žadatelka o azyl v Maďarsku byla oprávněna pobývat pouze tam.    Z uvedené vyplývá, že žalobci vstoupili a pobývali dne 1.2.2015 na území ČR bez víza, oprávnění k pobytu a cestovního dokladu, dle výsledku EURODAC jsou žadateli o přiznání mezinárodní ochrany v Maďarsku, což je důvodem pro zahájení řízení podle Nařízení. První bezpečnou zemí, kde požádali o azyl, byla Maďarská republika, která je příslušná k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a je povinna žadatele přijmout zpět na své území i v případě, pokud by řízení bylo již ukončeno. Podle čl. 28 Nařízení lze zajistit osobu za účelem jejího přemístění, existuje-li vážné nebezpečí útěku. Na základě jednání cizinců shora uvedeného správní orgán konstatoval, že v daném případě existuje vážné nebezpečí útěku. I když měli povinnost se zdržovat v uprchlickém táboře, setrvat na území Maďarska, pokračovali ve své cestě do cílově země, do Německa. Je zřejmé, že vstoupili na území EU bez cestovních dokladů a potřebných víz a v nelegálním překračování hranic pokračovali přes Slovensko do ČR, čímž dali zřetelně najevo, že nebudou skutečně dobrovolně na území ČR setrvávat do doby předání do Maďarska k posouzení žádosti o azyl. Neměli zábrany v porušování právních předpisů států Evropské unie, čímž nedávají záruku, že budou na území ČR setrvávat, ale již prvním nelegálním přechodem hranic do Maďarska potvrdili, že cílem jejich cesty není ani Maďarsko či ČR, ale Německo. Správní orgán je povinen zvážit využití mírnějšího opatření a zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců a přitom zjistil z popsaného skutkového stavu, že účastníci nemají na území ČR hlášen pobyt, zajištěno ubytování, nevlastní doklad ani vízum ani finanční prostředky a nejsou tedy schopni plnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a navíc jejich uložením by byl ohrožen výkon jejich předání.  Uložení zvláštních opatření za účelem vycestování by se v tomto případě zcela minulo účinkem, neboť Maďarsko opustili úmyslně a užití zvláštních opatření je neúčelným, neboť měli od počátku cesty zřejmý cíl a úmysl dostat se do Německa. Názor správního orgánu, že nepřipadá v úvahu uplatnění zvláštních opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců je v souladu s judikaturou, kterou žalovaný cituje. Správní orgán se zabýval tím, zda je předání potenciálně možné a zda nebude nepřiměřeně zasaženo do jejich soukromého a rodinného života a přihlédl k tomu, že v ČR nemají žádné rodinné vazby, byla jen průjezdní zemí, byli v zařízení umístěni jako rodina, zařízení je přizpůsobeno pro pobyt rodin s dětmi a Maďarsko je bezpečnou zemí dodržující právní předpisy týkající se uprchlíků. Při stanovení doby zajištění přihlédl správní orgán k předpokládané složitosti přípravy jejich předání podle Nařízení a zejména lhůt v tomto Nařízení uvedených. Lhůta 80 dnů odpovídá a dostačuje k realizaci předání i praxi v obdobných případech a zajištění nebude uměle prodlužováno, pokud dojde k předání ve stanovené době. V tomto projednávaném případě byli cizinci zbaveni osobní svobody na základě zákona o pobytu cizinců, který danou problematiku upravuje. Ust. § 129 odst. 1 zákona ukládá policii povinnost cizince zajistit, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území za účelem jeho předání. Napadená rozhodnutí správní orgán vydal v souladu s právními předpisy při splnění všech podmínek v nich uvedených.    Žalovaná ve vyjádření k jednotlivým žalobním bodům uvedla následující. Pokud se týká námitky, že zajištění je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a mezinárodními závazky ČR, správní orgán zdůrazňuje, že žalobce b) nebyl zajištěn, ale podle § 140 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v zařízení ubytován a zařízení může opustit na základě písemného souhlasu zákonného zástupce, který tak plně rozhoduje o místě umístění svého dítěte při respektování jeho nejlepšího zájmu. Tímto postupem nebyl  nezletilý  omezen na svobodě, což vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 30.9.2011, č.j. 7 As 103/2011-54. Ponechání nezletilého mimo zařízení s ohledem na jeho věk a to, že na území ČR nemá příbuzného ani jinou vhodnou osobu, je zcela nemožné. Zařízení je dostatečně přizpůsobeno pro pobyt nezl. dětí a správní orgán při posuzování dopadu do rodinného a soukromého života všech žalobců vzal plně do úvahy skutečnosti týkající se charakteru ubytování žalobců v zařízení. Ubytování nezl. žalobce  v zařízení je nejlepším možným řešením a odpovídá nejlepšímu zájmu dítěte, jak je uvedeno v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a stejný názor zastává  NSS ve svém rozsudku ze dne 24.7.2014, č.j. 4 Azs 115/2014-37, který žalovaný cituje, stejně tak zajištění  nezl. osoby připouští rozsudek NSS ze dne 30.9.2011, č.j. 7 As 103/2011-54, v němž soud konstatoval,  že zájem dítěte je sice předním hlediskem, nikoliv však jediným při posuzování zajištění jeho rodičů.  Pokud se týká zajištění  žalobkyně, které má být v rozporu s rozsudky ESLP, které žalobci citovali, žalovaná se dovolává rozsudků NSS č.j. 4 Azs 115/2014-37, podle něhož argumentace uvedenými rozsudky není přiléhavá, neboť  zařízení pobyt dětí umožňuje, na rozdíl od zařízení popisovaných v rozsudcích, ve kterých nebyly podmínky pro umístění dětí vytvořeny.  Žalovaný nesouhlasí, že zajištění bylo uskutečněno v rozporu s čl. 2 Dublinského nařízení stanovující požadavek objektivních kritérií, ale naopak správní orgán ve svém odůvodnění vycházel z prokazatelných zjištění v rámci správního řízení, tudíž nevytvářel subjektivní kritéria, ale držel se objektivity a může využívat i racionální úvahy při určení objektivních kritérií, mezi která lze zařadit i určitou míru důvěry, jak judikoval dříve soud, a která je pochopitelně oslabena k cizinci, který nerespektoval v minulosti své povinnosti a svévolně opustil území. Žalobkyně sama nezohlednila, zda je v jejím případě uskutečnitelná možnost dobrovolného přemístění, jak je chápe Nařízení, tj. předpoklad jisté ochoty ze strany zajištěné osoby, jinak se míjí účinkem a je nepoužitelné. Z výpovědi žalobkyně jednoznačně vyplynulo, že šlo o žádost o azyl z ekonomického důvodu, k Maďarsku nemá vztah a nemíní se do Maďarska vrátit, zmařila tak využití dobrovolného přemístění. K námitce o nevyužití jiných opatření než uvedených v § 123b žalovaná uvedla, že je povinna rozhodovat v souladu se zákonem a pokud nejsou jí stanovení jiné alternativy, nezbývá žalovanému správní orgánu než zvažovat pouze ta, která jsou zákonodárcem v uvedeném ustanovení vymezena.  S názorem žalobkyně o možnosti zvažovat neuvedená mírnější opatření nelze souhlasit. Uvedenému odpovídá i právní názor NSS v rozsudku č.j. 2 Azs 57/2014-28. Pokud se týká umístění do přijímacího střediska, které bylo alternativou dostupnou a reálnou, využitou u jiných rodin v obdobné situaci, žalovaná se odvolává na skutečnost, že k uvedenému došlo za situace, kdy maďarská strana dočasně pozastavila přebírání dublinských transferů na své území, a proto podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců byla povinna tyto cizince propustit ze zajištění a propuštěným rodinám s malými dětmi z humanitárních důvodů bylo poskytnuto dočasné ubytování v přijímacím středisku. K transferu rodin v únoru 2015 ze zajištění do Zastávky došlo z důvodu uvolnění kapacity v Zastávce, kdy MV vyšlo vstříc zajištěným cizincům. Po formálně materiální stránce se nic nezměnilo, poněvadž stále podléhali stejnému režimu. Takové přemístění není mírnějším donucovacím opatřením. Správní orgán není kompetentní rozhodovat o umístění jakýchkoliv cizinců do pobytových středisek pro žadatele o mezinárodní ochranu, které je pod pravomocí MV ČR. V případě žalobkyně je její předání do Maďarska zcela reálné, neboť Maďarsko dublinské transfery přebírá a důvod k jejich propuštění není dán. I kdyby žalobci měli na území ČR ubytování k dispozici, podmínky pro uložení zvláštních opatření splňovat nebudou, neboť je lze uložit jen v případě, že to neohrozí výkon přemístění do Maďarska dle nařízení. U žalobců hrozilo vážné nebezpečí útěku do Německa a uložením zvláštního opatření by byl ohrožen výkon přemístění do Maďarska. Hrozba špatného zacházení v Maďarsku není žalované známa, o přemístění cizinců dle nařízení rozhoduje MV ČR, které zkoumá, zda je předání cizinců možné. Jinak je Maďarsko bezpečnou třetí zemí, kde uprchlíkům nehrozí mučení ani jiné nelidské zacházení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.      Pokud se týká skutkových okolností zjištěných v dané věci žalovaným, ty nebyly žalobkyní nejen rozporovány, ale v žalobě k nim neuvedla ničeho. Tudíž je dané, že odešla se synem z Kosova přes Srbsko do Maďarska z ekonomických důvodů, kde byli zadrženi policií, podali žádost o mezinárodní ochranu, ač to neměli v úmyslu, neboť cílovým státem pro tento úkon bylo od počátku Německo. Nevyčkali rozhodnutí o mezinárodní ochraně v Maďarsku, ale ihned pokračovali v cestě vlakem Budapešť – Berlín přes Slovensko do ČR, kde byla žalobkyně zadržena a zajištěna.     Před posouzením žalobních námitek žalobců soud musí konstatovat, že žalobci v žalobě neuvedli žádné skutkové okolnosti týkající se jejich pohybu mimo domovský stát, tj. že úmyslně nelegálně překročili hranice ze Srbska do Maďarska, neuvedli nic o motivu a cílovém státu své cesty a o svém pobytu a jeho délce na území Maďarska, což má ve svém  důsledku podstatný vliv na posouzení žaloby žalobců.    Pokud se týká námitky, že zajištění je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, není tato důvodná a soud se znovu, jako i v jiných předchozích věcech vrací k tomu, že nezl. žalobce  nebyl zajištěn, ale v zařízení pro zajištění cizinců pobývá na základě ust. § 140 zákona o pobytu cizinců a je nutno odmítnout tvrzení, že byl zbaven osobní svobody. Vzhledem k jeho věku a absenci příbuzných v ČR je nemožné jeho ponechání mimo zařízení, které je přizpůsobeno pro pobyt nezl. dětí. Jeho  ubytování je nejlepším možným řešením a odpovídá jeho  nejlepšímu zájmu, jak stanoví čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, k čemuž dospěl i NSS ve svém rozsudku ze dne 24.7.2014, č.j. 4 Azs 115/2014-37. Zajištění matky nezletilého připouští i judikatura NSS, jsou-li splněna kritéria čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Umístěním nezletilého s matkou nedošlo k zásahu do jejich rodinného a soukromého života a pro zvážení, jestli pro dítě není lepší alternativa matku nezajistit, nejsou splněny podmínky, neboť zájem dítěte není jediným, byť předním hlediskem před jiným. Matka svým jednáním nezl. dítě vystavila nedobré životní situaci, ve které se nyní  nachází a je za daný stav plně odpovědna. Místo pobytu v azylovém zařízení v Maďarsku s volnou možností pohybu zvolila bez ohledu na dítě cestu, která skončila jejím zajištěním z důvodu nerespektování právních předpisů nejen v ČR, ale i ostatních států EU, v nichž pobývala. Bez ohledu na nezl. dítě takovou cestou po Evropě sledovala jediný cíl dostat se do Německa, kde jedině měla v úmyslu požádat o azyl.  Argumentace uvedenými rozsudky ESLP není přiléhavá, jak uvedl NSS ve svém rozsudku č.j. 4 Azs 115/2014-37, kterých se rozhodující soud dovolává. Zajištěním cizinky nebylo nepřiměřeně zasaženo do jejího  rodinného a soukromého života, neboť v zařízení je ubytováni společně se synem, zařízení je přizpůsobeno k pobytu rodin s nezl. dětmi, a trpí-li nezl. dítě nějakou újmou (vzhledem k jeho věku není konkretizovaná), je to v důsledku nezodpovědného jednání a chování své matky.    Námitka, že žalovaná dostatečně neposoudila možnost dobrovolného přemístění je námitkou zcela nepřípadnou, uplatněnou bez znalosti skutkového stavu věci, neboť žalobkyně  sama v průběhu správního řízení uvedla, že se do Maďarska vrátit nechce  a nemá  zájem pobývat ani v ČR. Možnost dobrovolného přemístění žalobců do Maďarska je tak vyloučena a námitka nedůvodná.   Námitka žalobkyně o využití jiné alternativy k zajištění pro žalobce dostupné, jimiž by bylo zasaženo do jejich práv méně, tj. umístění do přijímacího střediska či pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu soud rovněž posuzuje jako nedůvodnou. Žalobci sami připouští, že jak zajištění, tak i Přijímací středisko Zastávka u Brna mají stejný cíl, zabránit útěku, tudíž shodný režim v obou případech. Žalobci se mýlí, tvrdí-li, že nebylo prokázáno vážné nebezpečí útěku potřebné k zajištění a při umístění do pobytového střediska tak vylučují opuštění střediska po schválení propustky. Soud po posouzení skutkového stavu věci dospěl k opačnému závěru a to na základě vyjádření samotné žalobkyně, která ve své  výpovědi  tvrdila úmysl podat žádost o azyl a tím cíl své cesty do Německa, čemuž odpovídá i její chování a pohyb po státech EU bez jakýchkoliv dokladů, oprávnění k pobytu a víz. Byly-li důvodem jejich odchodu (nikoliv útěku) z Kosova tvrzené ekonomické důvody, pak lze reálně pochybovat o důvodech pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně, která sleduje jiné cíle. Nelegálním překračováním hranic EU žalobkyně projevila neúctu k právním předpisům těchto států, ač k takovému jednání neměla zcela pádný důvod.   Námitka, že nemohou být přemístěni na území Maďarska v důsledku nedostatku v oblasti azylového řízení a v přijímacích podmínkách žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, žalobci konstatují pouze tato obecná tvrzení a nemohou ani více, neboť při zahájení azylového řízení byl přítomen tlumočník, který jednání tlumočil do jazyka země jejich původu a do žádného azylového zařízení ani nedocestovali a ani to neměli v úmyslu, neboť ihned cestovali s úmyslem dostat se do cíle své cesty do Německa.    Soud posuzuje všechny žalobní námitky žalobců jako nedůvodné, navíc uplatněné zcela obecně a formálně.      Soud proto žalobu ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.  jako nedůvodnou zamítá.    Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1, 2 s.ř.s., když úspěšné  žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti.       P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 18. března 2015                  JUDr. Milada Haplová, v.r.               samosoudkyně     Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová