32A 47/2015-14 ČESKÁ REPUBLIKA  R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y    Krajský soud v Brně rozhodl  samosoudkyní  JUDr. Miladou  Haplovou,  v právní věci žalobce: F. S., nar. …………., st. příslušnost Kosovo, bytem …………, ………., t.č. pobytem ……., …….., …………, zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka, Havířská 514, 664 84 Zastávka, o zajištění, o žalobě proti rozhodnutím žalované  č.j. CPR-13676/ČJ-2015-931200-ZZC ze dne 23.4.2015,   takto:   I. Žaloba se zamítá. II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.      O d ů v o d n ě n í :  Žalobce se žalobou domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, které napadl   v celém rozsahu výroků, neboť žalovaná porušila čl. 3, 5 odst. 1 a čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv (dále v textu Úmluvy), čl. 14 odst. 2 ve spojení s čl. 5 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále v textu Úmluva OSN), čl. 15 odst. 1 návratové Směrnice, § 124a zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 123b odst. 1 téhož zákona a ust. § 2 odst. 3, 4, § 3, § 50 odst. 2 a § 68 odst. 3 správního řádu. Ke své osobě žalobce uvedl, že pochází z Kosova, byla mu diagnostikována paranoidní schizofrenie, pro níž byl opakovaně a dlouhodobě hospitalizován v psychiatrické nemocnici, do ČR přicestoval ve věku 12-ti let s matku a sestrami za otcem, který zde pracoval, celá rodina v ČR žije. Od přicestování neměl žádný cestovní doklad, ani vízum. Ve 20-ti letech, v roce 2008 požádal poprvé o mezinárodní ochranu, v souvislosti  s tím mu bylo dne 11.9.2008 uloženo správní vyhoštění se zákazem vstupu na území ČR po dobu 1 roku, ale protože byl pro svou nemoc opakovaně hospitalizován, z ČR nevycestoval a byl opakovaně odsouzen pro přečin maření úředního rozhodnutí. Dne 23.4.2015 se dostavil do Přijímacího střediska Zastávka u Brna, v době platnosti výjezdního příkazu a projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu, ale následně byl zajištěn napadeným rozhodnutím podle § 124a zákona o pobytu cizinců a doba trvání zajištění byla stanovena na 120 dní. Umístěn byl do zařízení pro zajištění cizinců. Žalobce namítá, že jeho zajištěním v zařízení, dochází k porušení čl. 3 Úmluvy, jež zakazuje mučení, nelidské nebo ponižující zacházení. Jako osoba s diagnózou paranoidní schizofrenie nemá v zařízení vytvořeny podmínky, jež by odpovídaly charakteru jeho duševního onemocnění. Určité zacházení musí dosahovat minimální úrovně závažnosti podle výkladu ESLP, čl. 3 Úmluvy obsahuje pozitivní závazek státu zajistit takové osoby umístění v podmínkách, jež jsou slučitelné s lidskou důstojností a pokud orgán rozhoduje o umístění osoby se zdravotním postižením v detenci, měl by prokázat zvláštní péči při zajištění takových podmínek, jež odpovídají zvláštním potřebám vyplývajícím z postižení dané osoby. V napadeném rozhodnutí není zmínka o zdravotním stavu žalobce, správní orgán nevzal v potaz jeho dušení onemocnění. Přitom Úmluva OSN ukládá povinnost zajistit osobě se zdravotním postižením přiměřené opatření. Žalobci v zařízení není poskytována specializovaná psychiatrická péče, před ani po zajištění nebyl vyšetřen psychiatrem. V zařízení je umístěn společně s ostatními dospělými muži, v části s mírnějším režimem zajištění, kde však nemá soukromí a klid, čímž se zhoršuje jeho zdravotní stav.  Žalovaná opřela rozhodnutí o skutečnost, že žalobci bylo uloženo dvěma rozhodnutími správní vyhoštění, která nabyla právní moci a je dán důvod pro zajištění. Žalovaná byla povinna zkoumat naplnění podmínek čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Rozhodnutí musí splňovat požadavky čl. 15 návratové Směrnice, tj. využití mírnějších donucovacích opatření, zajištění musí trvat nejkratší dobu a úkony směřující k vyhoštění musí být provedeny pečlivě. Po dobu zajištění musí existovat reálný předpoklad, že se podaří naplnit účel zajištění, nesmí existovat překážka, která by bránila naplnění účelu zajištění a správní orgán musí posoudit využití jiných opatření za účelem dosažení účelu zajištění zasahující méně do práv jednotlivce. V případě žalobce existují překážky vyhoštění z důvodu jeho zdravotního stavu a rodinného zázemí v ČR a mohly být využity mírnější donucovací prostředky. Správní orgán v případě posuzovaní překážek správního vyhoštění, by měl předběžně posoudit a učinit si úsudek, zda správní vyhoštění je alespoň potenciálně možné. Takovými překážkami se policie nezabývala, ani potenciální možnost vyhoštění neposuzovala. Žalobce se domnívá, že vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a rodinným vazbám v ČR není jeho vyhoštění možné realizovat. Vzhledem k onemocnění žalobce, absenci vazeb v Kosovu, požadavku specializované péče a medikaci a potřebě podpory rodiny, tedy zásahu do rodinného a soukromého života je jeho vyhoštění v době zajištění nemožné a od počátku postrádá zákonný účel. Délka zajištění je nepřiměřeně dlouhá a znemožňuje pravidelné soudní přezkum.  Podle čl. 15 odst. 1 návratové Směrnice a § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je správní orgán povinen vždy posoudit, nepostačuje-li k naplnění k účelu zajištění uložení zvláštního opatření za účelem vycestování uvedené v § 123b odst. 1 téhož zákona. Je přesvědčen, že správní orgán mohl v jeho případě využít tyto mírnější donucovací prostředky, mohl posoudit, je-li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování v jeho případě dostupnou alternativou.  Konstatování, že mírnější donucovací opatření by byla neúčinná a to, že se možnou aplikací vůbec nezabývala, vůbec neobstojí. Žalobce má hlášený pobyt v ČR, do Zařízení v Zastávce u Brna se dostavil dobrovolně, je tedy zřejmé, že neexistovalo nebezpečí nespolupráce s policií a že by mařil její postup. Policie tedy měla žalobci umožnit podat žádost o mezinárodní ochranu, vyčkat posouzení žádosti a po případném skončení řízení, za předpokladu nespolupráce žalobce a neexistence překážek vyhoštění, mohla přistoupit k zajištění. Police byla povinna před vydáním rozhodnutí o zajištění posoudit jeho zdravotní stav a učinit úvahu, zda zajištění osoby s psychiatrickou diagnózou je přiměřené opatření a je-li zajištění schopný. Žalobce před zajištěním projevil úmysl požádat v ČR o mezinárodní ochranu, a tudíž se na něho vztahovala ochrana podle zákona o azylu a podle téhož zákona není možné zbavit osobní svobody zranitelné skupiny osob, tedy i osob s vážným zdravotním postižením. Revidované znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/33/EU mezi zranitelné skupiny vysloveně uvádí osoby s duševní poruchou, i když v případě této Směrnice ještě neuplynula implementační lhůta (21.7.2015) měl by se zákon o azylu vykládat ve světle této Směrnice. Policie vůbec nepřihlédla ke zranitelné situaci žalobce s duševní poruchou, zranitelnost neposoudila a dospěla k rozhodnutí k naplnění podmínek pro zajištění.   Hrubě překročila meze správní úvahy, a proto musí být rozhodnutí zrušeno a vzhledem k tomu, že je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, mělo by být zrušeno podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.      Žalovaná napadeným rozhodnutím podle ust. § 124a zákona o pobytu cizinců zajistila za účelem správního vyhoštění z území členských států EU cizince a dobu trvání zajištění stanovila na 120 dnů. V odůvodnění policie uvedla, že se cizinec 23.4.2015 v 17:30 hod. dostavil do Přijímacího střediska cizinců Zastávka bez cestovního pasu a učinil prohlášení o mezinárodní ochraně na území ČR. Lustrací bylo zjištěno, že prochází evidencí nežádoucích osob od 30.4.2013 do 21.5.2016. Dne 11.9.2008 bylo vydáno prvé rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 1 roku, které nabylo právní moci 17.9.2008 a byla stanovena lhůta k vycestování do 30-ti dnů od pozbytí postavení žadatele o mezinárodní ochranu, kdy řízení o jeho žádosti skončilo pravomocně dne 8.8.2011. Od 8.9.2011 začalo běžet správní vyhoštění na dobu 1 roku. Z území ČR nevycestoval, a proto mu byl dne 24.11.2011 vydán trestní příkaz, neboť spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a byl mu uložen trest vyhoštění na dobu dvou let a rozhodnutí nabylo právní moci 3.12.2011. Vzhledem k tomu, že cizinec z území nadále nevycestoval, dne 27.2.2012 byl odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání k trestu odnětí svobody 3 měsíců, rozhodnutí nabylo právní moci dne 27.2.2012. Rozsudkem ze dne 16.5.2012 byl odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, rozhodnutí nabylo právní moci 16.5.2012. Rozsudkem ze dne 30.1.2013 byl odsouzen pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců a rozhodnutí nabylo právní moci 30.1.2013. Další rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu tří let nabylo právní moci 30.4.2013 a je vykonatelné od 21.5.2013. Cizinec v minulosti požádal dvakrát o mezinárodní ochranu, poprvé v roce 2008, uvedeno shora, řízení o druhé žádosti bylo zahájeno dne 5.3.2014 a ukončeno rozhodnutím krajského soudu zamítnutím žaloby a nabylo právní moci 9.2.2015.MV ČR vydalo cizinci výjezdní příkaz platný od 25.3.2015 do 23.4.2015, do úředního záznamu cizinec uvedl, že do ČR přicestoval v roce 2000, na krátkodobé vízum s matkou a sestrami za otcem, který zde žil a pracoval, on tehdy žil v Německu jako azylant a německé úřad zařídily vízum do ČR, aby zde mohli žít jako rodiny. Uvedl, že od začátku žil v ČR nelegálně, a proto požádal o mezinárodní ochranu v roce 2008, azyl mu udělen nebyl, dále uvedl svá odsouzení za maření úředního výkonu rozhodnutí. V Kosovu nikoho nemá, nevycestoval a nadále pobývá v ČR neoprávněně. V roce 2013 dostal rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu tří let, a přestože je v ČR ambasáda Kosova, žádný doklad totožnosti si až dosud nevyřídil. Žádal také o mezinárodní ochranu v Rakousku, ale byl vrácen do ČR. Poslední azylové řízení bylo ukončeno před měsícem a dostal výjezdní příkaz platný do dne podání vysvětlení. Uvedl, že má na území zajištěno ubytování u svých rodičů, nemá peníze, ani žádný majetek a chce v ČR žít. Na základě tohoto skutkového stavu policie dospěla k závěru, že je dostatečně odůvodněn závěr pro vydání rozhodnutí o a zjištění a z jednání cizince zjistil, že by mírnější donucovací opatření nebyla dostačující a není záruka, že by z ČR vycestoval dobrovolně. Nerespektoval dvě rozhodnutí o správním vyhoštění, trest vyhoštění, byl odsouzen třikrát k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání v celkové době 21 měsíců, z území ČR nevycestoval a dle svého vyjádření ani vycestovat nechce. Jeho prohlášení o mezinárodní ochraně se jeví policii jako účelové jednání a využila oprávnění zajistit cizince za účelem správního vyhoštění.   i rozhodnutími podle § 129 odst. 1,3 zákona o pobytu cizinců zajistila cizince za účelem jejich předání podle Mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem EU před 13.1.2009, nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství, podle mezinárodní dohody mezi vládou ČR a vládou SR o předávání a ho tam č. 1/2004, neboť bylo prokazatelně zjištěno, že neoprávněně vstoupili na území ČR z území SR. Při stanovení doby zajištění žalovaná přihlédla k předpokládané složitosti přípravy předání, které proběhne podle mezinárodní smlouvy, tedy dohody mezi vládou SR a ČR shora citovanou, neboť prokazatelně vstoupili na území ČR z území SR a jsou tak splněny podmínky podle č. 2 odst. 1 Dohody. Cizinci byli zajištění na základě zákona o pobytu cizinců, který danou problematiku upravuje, v tomto případě v ust. § 129, z něhož vyplývá povinnost cizince zajistit, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území a to za účelem předání.      Žalovaná ve vyjádření popsala skutkový stav ve vztahu k žalobci jako v napadeném rozhodnutí, a pokud se týká uplatněných žalobních námitek, uvedla, že do úředního záznamu o podání vysvětlení dne 23.4.2015 žalobce uvedl, že je zdráv a lékařské ošetření nežádá, nedoložil žádná lékařská potvrzení, že trpí nějakou duševní chorobou. Tento úřední záznam podepsal, včetně prohlášení o nevyužití práva na ošetření či vyšetření. V požadavku o umístění do zajištění cizinec uvedl, že trpí epilepsií, ale nynější zdravotní stav je dobrý. Že trpí duševní chorobou a je pro ni léčen, žalobce doložil až k žalobě, proto nemůže být v napadeném rozhodnutí žádná zmínka o jeho zdravotním stavu, přesto se dovolává, že mu není poskytována specializovaná psychiatrická péče. Lékař a zdravotní sestra v Zařízení pro zajištění cizinců dokáží kvalifikovaně posoudit na základě doložených lékařských zpráv, pokud je vůbec v Zařízení předložil, kvalitní lékařskou péči včetně podmínek pro pobyt v tomto zařízení. Pokud žalobce trpí vážnější chorobou, měl o tom poskytnou informaci či předložit nějaká potvrzení o existenci nemoci. Lékařka pracující v zařízení sdělila, že cizinec uvedl, že trpí epilepsií, další onemocnění neuvedl, ani nedoložil lékařskou zprávou informující o případné další nemoci. Postoupil potřebná vyšetření související s umístěním a pobytem v zařízení, která byla v pořádku.  Po zhodnocení popsaného skutkového stavu, žalovaná dospěla k závěru, že je dostatečně odůvodněno vydání rozhodnutí o zajištění, neboť z prokázaného jednání vyplývá, že by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování je vzhledem k jednání cizince nedostačující a není záruka, že z území ČR vycestuje, neboť sám uvedl, že vycestovat nechce, nemá finanční prostředky, pouze ubytování u rodičů. Nerespektoval dvě správní vyhoštění, trest vyhoštění, za což byl odsouzen k nepodmíněným trestům, území ČR neopustil, a až poslední den platnosti výjezdního příkazu učinil prohlášení o mezinárodní ochraně a tento úkon žalovaná posoudila jako účelové jednání. Zajištění není v rozporu s čl. 15 Směrnice, neboť žalobce se vyhýbá výkonu vyhoštění. Žalobce nevlastní žádný cestovní doklad, učinil opět prohlášení o mezinárodní ochraně, a vzhledem k tomu, že v době azylového řízení nelze žádat o vydání cestovního dokladu, žalovaná stanovila dobu zajištění na 120 dnů. Dne 28.4.2015 Odbor azylové a migrační politiky vydal cizinci rozhodnutí o  povinnosti setrvat v Zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování a téhož dne vydal příkaz k ukončení zajištění cizince podle § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Je však nadále umístěn v Zařízení pro zajištění, protože bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti setrvat v něm, do doby než bude rozhodnuto o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Může požádat o dobrovolný návrh do země původu. Žalobce je svobodný, dospělý, bezdětný, schopen samostatného života v zemi původu, nejde v jeho případě o citelný zásah do rodinného života a s tím, že trpí duševní chorobou, byl správní orgán seznámen až v podané žalobě. Proto ani nebylo třeba posuzovat jeho zdravotní stav.   Žalovaná se tudíž domnívá, že rozhodla v souladu se zákonem, neboť v době zajištění byly dány důvody a podmínky pro zajištění podle § 124a zákona o pobytu cizinců a navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.     V rámci posouzení žalobcem uplatněných námitek, soud konstatuje, že žaloba je zcela nedůvodná. Byla sepsána, resp. zástupcem žalobce podepsána dne 11.5.2015, žalované doručena 14.5.2015 v době, kdy žalobce již nebyl zajištěn. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaná 28.4.2015 vydala příkaz k ukončení zajištění s ohledem na vydané rozhodnutí MV ČR, odborem azylové a migrační politiky, č.j. OAM-76/LE-BE02-BE02-PS-2015 ze dne 28.4.2015, které nabylo právní moci téhož dne, o povinnosti setrvat ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) a § 46a odst. 2 zákona o azylu v Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem, až do vycestování, maximálně však do 25.8.2015. O tomto skutkovém stavu není v žalobě ani zmínka, přesto, že žalobci muselo být rozhodnutí ze dne 28.4.2015 doručeno.     Pokud by soud nepřihlédl k této zásadní právní skutečnosti, která nastala dne 28.4.2015, musí znovu konstatovat, že žaloba byla sepsána a koncipována bez znalosti úplného skutkového stavu ve věci, vyplývajícího ze  správního spisu,  neboť žalobce ve svém ústním projevu v rámci úředního záznamu o podání vysvětlení správní orgán o svém zdravotním postižení neinformoval v rozsahu, jak uvedl v žalobě, tj. že trpí duševní chorobou, ale pouze sdělil, že trpí epilepsií, ale zdravotní stav je dobrý. Z hlediska tohoto onemocnění mu byla v době zajištění poskytnuta potřebná lékařská i medikamentní  péče, což vyplývá ze zprávy ošetřující lékařky v Zařízení pro zajištění cizinců. Tato lékařka ani nezjistila žádné příznaky žalobcem tvrzeného onemocnění. Cizinec podstoupil potřebná vyšetření před umístěním a pobytem v zařízení, která byla bez nálezů. Cizinec se v žalobě domáhá pouze svých práv na základě Úmluv, judikatury ESLP, na druhé straně ovšem v žalobě neuvedl nic o plnění svých povinností, které předcházely přezkoumávanému rozhodnutí o zajištění. V žalobě pouze povrchně informoval o době a důvodu pobytu v ČR, neuvedl však žádné skutečnosti, které nastaly před vydáním napadeného rozhodnutí. Soud má na mysli několik rozhodnutí o správním vyhoštění, několik rozhodnutí soudů ČR o odsouzení za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, která jsou uvedena a citována v napadeném rozhodnutí a mají podstatný vliv na tehdejší rozhodnutí žalované o zajištění žalobce, neboť je zřejmé, že z jednání žalobce v uplynulých letech zcela jednoznačně vyplývá, že pobýval na území ČR bez povolení k pobytu a projevil několikrát svou vůli z území ČR nevycestovat. Bez ohledu na shora uvedené, soud také nepřehlédl, že všechny žalobní body v žalobě jsou koncipovány na základě psychiatrického onemocnění, (které však nebylo před správním orgánem žalobcem uváděno) a toto onemocnění je v žalobě dokládáno lékařskými nálezy vystavenými až od října roku 2013, tudíž žalobci nebránilo nic v tom, aby dostál svým povinnostem vyplývajícím ze shora citovaných rozhodnutí správních orgánů a soudů v předchozích letech.     Po posouzení žalobních námitek, resp. žalobě jako celku dospěl soud k závěru, že není důvodná a ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.  ji zamítá.    Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1, 2 s.ř.s., když úspěšné  žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti.     P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 26. května 2015               JUDr. Milada Haplová, v.r.                 samosoudkyně   Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová