30 A 174/2016 – 33   U S N E S E N Í   Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Petra Polácha a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 As 195/2016 - 26,   t a k t o :   I. Žaloba   s e   o d m í t á.   II. Žádný z účastníků   n e m á   p r á v o   na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :   Návrhem na zahájení řízení označeným žalobcem výslovně jako „správní žaloba proti usnesení ČR-Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 195/2016 – 26 ze dne 11. 8. 2016“, se žalobce domáhá vydání rozsudku, kterým by krajský soud toto rozhodnutí zrušil.   V nyní podaném návrhu žalobce vznesl také námitku podjatosti a kárný podnět proti soudcům Nejvyššího správního soudu a to JUDr. Karlu Šimkovi, JUDr. Miluší Doškové a Mgr. Evě Šonkové.   Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou, nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen „správní orgán“).   V daném případě se však o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nejedná, nýbrž jde o žalobu proti rozhodnutí soudu. Z obsahu podané žaloby, jakož i vydaného soudního rozhodnutí, proti kterému žaloba směřuje, neplyne, že by byl napadán úkon správního orgánu; napadáno je zřetelně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Napadené usnesení tak nemůže být v režimu správního soudnictví krajským soudem přezkoumáno, neboť zde chybí pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud není správním orgánem, jak jej definuje výše citované ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale jedná se o orgán moci soudní ve smyslu čl. 81 a násl. Ústavy České republiky.   V případě žalobou napadeného usnesení se tak nejedná o správní rozhodnutí, proti kterému by bylo možno brojit žalobou dle § 65 a násl. s. ř. s., ale o rozhodnutí samotného Nejvyššího správního soudu.   Krajskému soudu přitom je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce je dostatečně právně na výši (vedle řady svých vlastních věcí vystupuje v řízeních též jako obecný zmocněnec), aby své podání odpovídajícím způsobem označil a správně je také adresoval. V daném případě přitom žalobce svůj návrh výslovně označil jako správní žalobu.   Z tohoto důvodu proto krajský soud podanou správní žalobu odmítl jako nepřípustnou postupem dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl, nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá, nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný, nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. V uvedené věci se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť zde není dána pravomoc krajského soudu rozhodnout o podaném návrhu žalobce.   Nad rámec výše uvedeného pak krajský soud podotýká, že pokud žalobce opakovaně podává žaloby proti rozhodnutím soudu, z nichž je patrné, že jeho snahou není skutečné vyřešení sporů, ale pouze zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudu v nekonečně se řetězícím procesu, vykazuje tento přístup žalobce znaky obstrukční hry bez smysluplného významu. Jak přitom judikoval také Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2012 ve věci sp. zn. 21 Nd 299/2012: „Procesní obstrukce jsou zneužitím procesních práv (negují efektivní působní práva) a nepožívají žádnou právní ochranu“. I z tohoto důvodu proto zdejší soud nemohl přiřknout žalobci obranu tak, jak ji ve svém návrhu požadoval.    Krajský soud zároveň k podnětu ke kárnému řízení uvádí, že není kárným žalobcem, a proto mu nepřísluší s uvedeným podnětem jakkoli nakládat.   Soud neprojednával věc samu, a proto mohl rozhodnout bez jednání (§ 49 odst. 1, věta prvá, s. ř. s. a contrario).   Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.   P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Brně dne 21. prosince 2016                                                                                                             Mgr. Milan Procházka                                                                                                               předseda senátu