33 Ad 20/2015-72     ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y     Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D. v právní  věci žalobce: Mgr. Š. H., bytem …………., zastoupená JUDr. Karlem Holubem, advokátem, se sídlem Nerudova 3, Třebíč, proti žalované: Česká  správa sociálního zabezpečení, se sídlem  Křížová 25,  Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2014, č.j. 745 321 4549/47091-TM, ve věci  invalidního důchodu,   t a k t o :   I. Rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2014, č.j. 745 321 4549/47091-TM s e   z r u š u j e a věc s e  v r a c í žalované k dalšímu řízení. II.  Žádný z účastníků n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.   III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Karlu Holubovi, advokátu se sídlem Nerudova 3, Třebíč s e  p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobkyně ve výši    9469 Kč, která mu bude vyplacena do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.      O d ů v o d n ě n í :    Včas podanou žalobou ze dne 17. 7. 2015 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2014, č.j. 745 321 4549/47091-TM (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla námitky proti svému prvostupňovému rozhodnutí ze dne 12. 5. 2014,   č.j. 745 321 4549. Tímto rozhodnutím žalovaná přiznala žalobkyni důchod pro invaliditu druhého stupně podle ustanovení § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“ či „zákon o důchodovém pojištění“). Podkladem tohoto rozhodnutí byl posudek o invaliditě Okresní správy sociálního zabezpečení Třebíč (dále jen „OSSZ Třebíč“) ze dne 9. 4. 2014, podle kterého byla žalobkyně shledána invalidní pro invaliditu druhého stupně, neboť její pracovní schopnost poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 55 %.  V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že nechala vypracovat v rámci řízení o námitkách nový posudek o invaliditě ze dne 23. 6. 2014, jímž bylo zjištěno, že u žalobkyně se nejedná o tvrzenou invaliditu třetího stupně, nýbrž o invaliditu druhého stupně, neboť míra poklesu její pracovní schopnosti poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 55 %. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti bylo shledáno zdravotní postižení uvedené v kapitole V. (duševní poruchy a poruchy chování), položce 3 (schizofrenie, schizofrenní poruchy a poruchy s bludy), písm. d (těžké postižení, častější ataky, mezi ataky přetrvává závažná reziduální symptomatika, výkon některých denních aktivit podstatně narušen) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, ve znění pozdějších předpisů. Lékař žalované stanovil míru poklesu ve středu rozpětí citovaného ustanovení vyhlášky a ve shodě s lékařem OSSZ v Třebíči určil den vzniku invalidity na datum 18. 12. 2013, tj. datem propuštění z psychiatrické hospitalizace. Lékař žalované v odůvodnění tohoto posudku uvedl, že na podzim 2013 (od 12. 9. do 18. 12. 2013) byla žalobkyně poprvé dlouhodobě hospitalizovaná v Psychiatrické nemocnici v Jihlavě na doporučení ambulantního psychiatra pro suicidální myšlenky a k diagnóze uzavření stavu pro suspektní defekt osobnosti v rámci překonané ataky schizofrenie. Diagnosticky bylo postižení uzavřeno jako reziduální schizofrenie. Onemocnění se rozvíjelo bez léčby několik let, podle výsledku psychologického vyšetření jsou známky defektu osobnosti s emoční deprivací, poklesem rozumových schopností do dolního pásma průměru (IQ = 96) a sociální degradací, což je patrné i kariérním propadem. Osobnost žalobkyně je premorbidně akcentovaná s rysy smíšené poruchy osobnosti. Při přijetí trpěla bludy, které ovlivňovaly její jednání, které pak bylo v rozporu s realitou. Dalšími projevy jsou i chorobné hromadění předmětů (syllogománie) včetně odpadků a zbytků jídla. I přes zlepšení stavu v průběhu hospitalizace se získáním kritického náhledu hrozilo riziko dekompenzace stavu se sebevražednými myšlenkami. Nyní je žalobkyně v péči ambulantního psychiatra. Lékař žalované shrnul závěry relevantních lékařských zpráv MUDr. D. a psycholožky PhDr. Z. a dospěl k závěru, že i přes medikaci antipsychotiky je nadále u žalobkyně přítomna reziduální psychotická symptomatologie, její pracovní potenciál je výrazně redukován, zůstává defekt  osobnosti, narušení vůle, exekutivních funkcí, není schopna koncentrace, je nerozhodná, není schopna dovést řešený problém ke konci. Nejde však u ní o zvlášť těžké postižení s trvalou  psychotickou symptomatologií těžkého stupně. Nejedná se o časté ataky s funkčně těžkou reziduální symptomatikou a nejde ani o závažné narušení výkonu prakticky všech denních aktivit, není indikována hospitalizace. Míra poklesu pracovní schopnosti žalobkyně byla stanovena ve středu příslušného referenčního pásma pro výraznou pracovní maladaptivitu s kariérním propadem v důsledku psychického onemocnění. Nejsou však další medicínské důvody k hodnocení na horní hranici referenčního pásma, neboť žalobkyně netrpí závažnými komorbiditami. Vznik invalidity byl určen datem odborného nálezu, který bezpečně prokazuje současný zdravotní stav, tj. dnem propuštění z psychiatrické hospitalizace dne 18. 12. 2013. Z uvedených důvodů byly námitky žalobkyně zamítnuty jako nedůvodné.  V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně uvedla, že podala žalobu již dne 27. 8. 2014 u Okresního soudu v Třebíči. Tímto soudem však bylo řízení zastaveno usnesením, které nabylo právní moci dne 20. 6. 2015 a žalobkyně byla poučena o tom, že proti napadenému rozhodnutí si může podat žalobu u Krajského soudu v Brně do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. Žalobkyně vznesla proti napadenému i prvostupňovému rozhodnutí následující námitky. Předně poukázala obecně na skutečnost, že tato rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou legality a materiální pravdy, a dále namítla, že rozhodnutími žalované došlo k porušení § 8 odst. 1 a 8 zákona č. 582/1991 Sb., dále ustanovení § 39 odst. 2 písm. c) jakož i § 39 odst. 4 písm. a) až f) zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná především nesprávně zjistila skutečný stav věci, neboť podle zdravotní dokumentace je patrné, že její zdravotní stav již v době rozhodování byl natolik nepříznivý, že bylo možno jednoznačně zjistit, že její zdravotní postižení (reziduální psychotická symptomatologie a paranoidní psychóza) trvale ovlivňuje její pracovní schopnost natolik, že je snížena nejméně o 70 procent, přičemž není schopna výdělečné činnosti ani za mimořádných podmínek. Zdravotní stav byl tedy příslušnými specialisty řádně popsán, ale byl nesprávně posouzen posudkovým lékařem. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že nesprávné posouzení zdravotního stavu bylo částečně napraveno tak, že v posudku o invaliditě ze dne 19. 11. 2014 žalovaná shledala, že její pracovní schopnost je snížena nejméně o 70 procent, přičemž není schopna výdělečné činnosti ani za mimořádných podmínek. Žalobkyně však namítá, že její zdravotní stav v době vydání napadených rozhodnutí byl stejně nepříznivý jako v době vyhotovení posudku dne 19. 11. 2014. Navrhla, že tuto skutečnost lze prokázat posudkem posudkové komise MPSV. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí žalované a vrácení věci k dalšímu řízení.  Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná setrvala na závěrech napadeného rozhodnutí a navrhla vypracování posudku posudkové komise MPSV.   Ze správního spisu žalované vyplývá, že po vydání napadeného rozhodnutí došlo k novému přehodnocení důchodového nároku žalobkyně, přičemž na základě rozhodnutí žalované ze dne 4. 12. 2014 došlo ke zvýšení invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, a to ode dne 10. 10. 2014. Podkladem pro toto rozhodnutí se stal nový posudek lékaře OSSZ v Třebíči ze dne 19. 11. 2014, který shledal u žalobkyně invaliditu třetího stupně od uvedeného data. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala námitky, o nichž bylo rozhodnuto žalovanou rozhodnutím ze dne 2. 1. 2015, č.j. 745 321 4549/315- MMI, kterým byly námitky zamítnuty a nové prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.  Krajský soud nechal pro účely tohoto řízení vypracovat posudek Posudkové komise MPSV, pracoviště v Brně (dále jen „PK MPSV“) ze dne 25. 4. 2016. Podle tohoto posudku nebyla žalobkyně jednání PK MPSV přítomna, přičemž komise zasedala ve složení předsedy komise a dalšího lékaře z oboru psychiatrie. PK MPSV vycházela z podkladové dokumentace a doložené lékařské dokumentace, především nálezu praktické lékařky MUDr. Ch., zpráv z hospitalizace ze dne 19. 12. 2013 a ze dne 9. 10. 2014 (předběžná propouštěcí zpráva) a ze dne 10. 10. 2014, psychiatrických nálezů MUDr. D. a psychologických nálezů PhDr. Z. Z vyjádření přísedícího psychiatra při jednání komise vyplývá, že psychiatrická léčba započala u žalobkyně až v roce 2013 první hospitalizace v psychiatrické nemocnici v Jihlavě. Z propouštěcí zprávy z tohoto pobytu vyplývá, že posuzovaná v minulosti zřejmě prodělala ataku schizofrenního onemocnění, ta však nebyla léčena a došlo tak k vývoji postprocesuálního defektu. V roce  2013 se pak onemocnění projevilo již natolik flagrantní psychotickou symptomatologií, že ústavní léčení bylo nezbytné. Při této hospitalizaci byla stanovena diagnóza reziduální schizofrenie s postpsychotickým defektem závažného stupně. Ze samotného posudkového hodnocení předmětného posudku se podává, že se jedná o posuzovanou se smíšenou poruchou osobnosti a s postpsychotickým defektem osobnosti na podkladě paranoidní schizofrenie, bez smyslové vady a s normálním somatickým nálezem, která je samostatně mobilní bez ortopedických pomůcek. V popředí objektivního klinického nálezu je duševní onemocnění, pro něž byla posuzovaná poprvé hospitalizována na podzim 2013, kdy byl stav po tříměsíční léčbě uzavřen jako postpsychotický defekt, reziduální schizofrenie. Podle vyjádření přísedícího psychiatra se onemocnění rozvíjelo již před rokem 2013 a v době propuštění z první hospitalizace byla míra poklesu pracovní schopnosti narušena natolik závažně, že nedovolovala výkon výdělečné činnosti. Posuzovaná nemá náhled onemocnění, myšlení je inkoherentní a paranoidní. V posudkovém závěru PK MPSV dovodila, že u žalobkyně se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, přičemž k datu vydání napadeného rozhodnutí se jednalo o těžké funkční postižení s poklesem pracovní schopnosti o 60% kvalifikované podle kapitoly V., položky 3d přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. PK MPSV navýšila ve smyslu § 3 odst. 2 citované vyhlášky pokles pracovní schopnosti o 10 %, což znamená, že celková míra poklesu pracovní schopnosti činila 70%. Při svém hodnocení PK MPSV vzala v úvahu i tíži samotného rozhodného zdravotního postižení, přičemž přihlédla i k dalším onemocněním i ke vzdělání posuzované a k výkonu předchozích povolání. Omezeně by mohla jednodušší činnosti vykonávat jen za zcela mimořádných podmínek. Datum vzniku invalidity bylo stanoveno dnem 18. 12. 2013, přičemž platnost lze ponechat do dne 31. 12. 2019.  Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde rovněž o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68, a § 70 s. ř. s. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy II, dílu 1 s. ř. s., v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalované.  Ve věci krajský soud nařídil ústní jednání, které se konalo dne 27. 9. 2016 v omluvené nepřítomnosti žalobkyně. Při jednání krajský soud konstatoval obsah soudního a správního spisu, jakož i připojeného spisu OSSZ Třebíč. Po vyjádření stran provedl dokazování citovaným posudkem PK MPSV ze dne 25. 4. 2016. Žalovaná se k výsledku dokazování vyjádřila tak, že ponechává rozhodnutí na úvaze soudu. Žádné další důkazy ve věci navrženy nebyly, a proto krajský soud po slyšení závěrečných návrhů přikročil k rozhodnutí ve věci samé. Žaloba je důvodná. Krajský soud v posuzované věci vycházel ze skutkového stavu zjištěného žalovanou ve správním řízení a dále z doplnění dokazování při soudním jednání, kde byl proveden důkaz posudkem PK MPSV ze dne 25. 4. 2016. Takto zjištěný skutkový stav vzal za základ svého rozhodnutí ve věci.  Právní úprava posuzování invalidity a podmínek nároku na invalidní důchod je obsažena v ustanovení § 39 zákona o důchodovém pojištění, které ve znění platném a účinném po 31. 12. 2009 upravuje tři stupně invalidity. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně. Pokud se jedná o pokles pracovní schopnosti nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, a konečně v případě poklesu nejméně o 70 % se jedná o invaliditu třetího stupně. Při určování poklesu pracovní schopnosti se mj. bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o tzv. stabilizovaný zdravotní stav a zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován. Správní rozhodnutí o nároku na invalidní důchod je závislé především na odborném lékařském posouzení.  Podle právní úpravy platné a účinné po 31. 12. 2009 platí, že zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění a pro účely odvolacího řízení správního (tzn. námitkového řízení) posuzuje ministerstvo práce a sociálních věcí, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení; za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje soud věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti. Posudek posudkové komise MPSV soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v § 77 odst. 2 s. ř. s., avšak  s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb, a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které posuzovaný namítá, a aby své posudkové závěry náležitě odůvodnila. Jelikož žalovaná rozhoduje o nároku na invalidní důchod, příp. o změně tohoto nároku či jeho odnětí v dvouinstančním řízení, jsou zejména na její rozhodnutí v námitkovém řízení kladeny nároky na jasnost, srozumitelnost a úplnost odůvodnění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2011, čj. 6 Ads 99/2011-43, přístupný na www.nssoud.cz). Náležitosti posudku upravuje s účinností od 1. 1. 2010 v ustanovení § 7 vyhláška č. 359/2009 Sb. Posudek o invaliditě musí obsahovat mimo formálních náležitostí rovněž účel posouzení a datum posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výčet rozhodujících podkladů o zdravotním stavu pojištěnce, z nichž orgán sociálního zabezpečení vycházel při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, skutková zjištění, ke kterým orgán sociálního zabezpečení dospěl při posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, výsledek posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti se stanovením, zda se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, procentní míry poklesu pracovní schopnosti, stupně invalidity, dne vzniku invalidity, dne změny stupně invalidity nebo dne zániku invalidity, schopnosti využití zachované pracovní schopnosti podle § 5 u pojištěnce, jehož míra poklesu pracovní schopnosti činí nejméně 35 % a nejvíce 69 %, a zda je pojištěnec v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. Obligatorní náležitostí posudku je rovněž odůvodnění výsledku posouzení zdravotního stavu a míry poklesu pracovní schopnosti. Jde-li přitom alespoň o invaliditu I. či II. stupně (tedy pokles pracovní schopnosti v rozmezí nejméně o 35%, avšak nejvíce o 69 %), musí posudek obsahovat rovněž tzv. pracovní rekomandaci, tedy doporučení stran vhodného druhu práce, kterou je pojištěnec schopen při svém zdravotním postižení vykonávat (srv. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012, čj. 4 Ads 19/2012-18, přístupný na www.nssoud.cz).  Krajský soud předesílá, že v posuzované věci nebylo předmětem sporu samotné zdravotní postižení představující rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně, ani jeho kvalifikace pod příslušnou položku přílohy citované vyhlášky o posuzování invalidity. Po vydání nového rozhodnutí o zvýšení invalidního důchodu ze dne 4. 12. 2014 , jímž byl žalobkyni zvýšen ode dne 10. 10. 2014 invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno v námitkovém řízení rozhodnutím žalované ze dne 2. 1. 2015, č.j. 745 321 4549/315-MMI, tak zůstává jedinou spornou otázkou ve věci datum vzniku invalidity třetího stupně, které bylo citovaným rozhodnutím žalované nově stanoveno na den 10. 10. 2014. Krajský soud v tomto ohledu doplnil dokazování posudkem PK MPSV ze dne          25. 4. 2016, z něhož podle názoru krajského soudu naprosto jednoznačně vyplývá, že žalobkyni je třeba přisvědčit v její žalobních námitkách v tom směru, že její zdravotní stav měl být jako dlouhodobě nepříznivý s poklesem pracovní schopnosti klasifikované ve třetím stupni invalidity shledán již od data 18. 12. 2013. Žalovaná proti tomuto skutkovému zjištění nic nenamítala a ani krajský soud neshledal žádný důvod, proč by neměl předložený posudek PK MPSV ze dne 25. 4. 2016 chápat jako úplný, celistvý a přesvědčivý ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu, a proto jej krajský soud považuje v posuzované věci za stěžejní důkaz prokazující otázku invalidity žalobkyně a zejm. datum jejího vzniku. Krajský soud tedy má za to, že bylo provedeným dokazováním spolehlivě zjištěno, že žalobkyni je třeba považovat za invalidní ve třetím stupni již ode dne 18. 12. 2013. V dalším řízení je povinna vydat ve věci změny výše invalidního důchodu žalobce nové rozhodnutí o námitkách žalobce ve smyslu § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalovaná bude v dalším řízení o invalidním důchodu vázána skutkovým stavem zjištěným na základě provedeného dokazování v tomto soudním řízení     (§ 78 odst. 6 s.ř.s.) a bude z něho vycházet při novém posouzení žádosti o zvýšení invalidního důchodu žalobce. Zároveň nepochybně bude její povinností rozhodnout o doplatku invalidního důchodu za dobu 18. 12. 2013 – 9. 10. 2014, kdy byla žalobkyně shledána invalidním ve III. stupni invalidity. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalované trpí vadou ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s., a proto je zrušil, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.   O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto výrokem II tohoto rozsudku tak, že se náhrada nákladů nepřiznává žádnému z účastníků řízení. Žalobkyně byla v řízení úspěšná, avšak přiznání náhrady nákladů řízení nepožadovala a ani ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady v řízení vznikly. Proto jí krajský soud žádnou náhradu nákladu nákladů nepřiznal     (§ 60 odst. 1 s.ř.s.). Žalovaná nebyla v řízení úspěšná a nemá za žádných okolností právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 2 s.ř.s.).   Žalobkyni byl na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 1. 2015, č.j. 14 Nc 2041/2014 – 7, jež nabylo právní moci dne 5. 2. 2015,  ustanoven zástupce z řad advokátů pro podání žaloby a zastupování ve věci žaloby o zrušení správního rozhodnutí, a to konkrétně advokát JUDr. Karel Holub, se sídlem Nerudova 1190/3, Třebíč. Krajský soud byl proto povinen rozhodnout o odměně za zastupování, kterou platí ustanovenému zástupci stát (§ 35 odst. 8 s.ř.s.).    Proto rozhodl krajský soud ve výroku III. tohoto rozsudku o jeho odměně za zastupování ve smyslu ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. a příslušných ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Podle ustanovení § 9 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu platí, že v řízení o žalobě v důchodové věci ve správním soudnictví je tarifní hodnotou 5000 Kč. Ve smyslu § 7 bod 3 této vyhlášky činí sazba za jeden úkon právní služby 1000 Kč. Krajský soud vycházel z toho, že ustanovený zástupce učinil ve věci prokazatelně pět úkonů právní služby, a to konkrétně převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu), podání žaloby a doplnění žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), replika ze dne 26. 11. 2015, účast na jednání soudu dne  27. 9. 2016 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). Ke každému úkonu právní služby náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, tedy celkově odměna ve výši 1300 Kč za úkon, což činí za provedené úkony celkem 6500 Kč. K tomu krajský soud přiznal za cestu k jednání  krajského soudu na náhradě za ztrátu času ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za šest půlhodin v celkové výši 600 Kč. Celkem na odměně za právní zastoupení náleží ustanovenému zástupci částka 7100 Kč. K tomu zástupce žalobce vyúčtoval na cestovném k jednání cestu tam a zpět (tzn. dvakrát 63 km podle www.mapy.cz), přičemž doložil kopii technického průkazu vozidla Škoda Octavia reg. zn. 5J60777, podle něhož je průměrná kombinovaná spotřeba tohoto vozu 6,6 l benzínu na 100 km. Při výpočtu cestovného krajský soud podpůrně čerpal z právní úpravy cestovních náhrad obsažené v § 156 a násl.  zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, jakož i z vyhlášky č. 385/2015 Sb.  Krajský soud vycházel z průměrné ceny benzínu ve výši 29,70 Kč za litr, což činí za jednu cestu tam a zpět celkem 247 Kč, a dále započítal opotřebení vozidla (tzn. sazba základní náhrady za 1 km jízdy) ve výši  479 Kč  (126 km * 3,80).   Celkem tedy náleží ustanovenému zástupci žalobkyně odměna včetně cestovného ve výši 7826 Kč, kterou krajský soud zvýšil o částku daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, neboť ustanovený zástupce prokázal, že je plátcem DPH. Ustanovenému zástupci žalobkyně tedy přísluší celkem na odměně za zastupování a cestovném k soudu částka 9469 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně na jím sdělený účet za podmínek uvedených ve výroku III. tohoto rozsudku.   P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 27. září 2016          JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r.    samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová