62 A 89/2014-107      ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K   J M É N E M    R E P U B L I K Y   Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobkyně: F. A., bytem F. 414/78, B., zastoupená JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 25.8.2014, č.j. MV-124916-3/SO-2013,   t a k t o :     I.      Žaloba se zamítá. II.     Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III.    Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.   O d ů v o d n ě n í :   Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25.8.2014, č.j. MV-124916-3/SO-2013, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový orgán“), ze dne 29.8.2013, č.j. OAM-17383-7/TP-2013, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a to z toho důvodu, že žádost podaná dne 21.8.2013 podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců nebyla podána v době, kdy žalobkyně pobývala na území na základě víza k pobytu nad 90 dnů. Žalobkyně též nepodala žádost v době, kdy by na území České republiky pobývala na základě povolení k dlouhodobému pobytu podle § 69 odst. 2 písm. b) či § 69 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně zároveň nebyla oprávněná podat žádost na území ani podle § 69 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, protože jejímu manželovi nikdy nebyl na území České republiky udělen azyl. Závěry žalované a prvostupňového orgánu nyní žalobkyně napadá podanou žalobou. I. Shrnutí argumentace žalobkyně Žalobkyně především rozporuje závěr, že nebyla dne 21.8.2013 oprávněna podat žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V době podání žádosti na území České republiky pobývala oprávněně na základě víza nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť řízení o žádosti o udělení víza nad 90 dnů za účelem strpění pobytu nebylo v té době pravomocně ukončeno. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců s tím, že o její žádosti o udělení víza nad 90 dnů za účelem strpění pobytu bylo rozhodnuto až dne 7.8.2013, přičemž rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 19.8.2013. V zákonné lhůtě žalobkyně podala dne 21.8.2013 žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza, a proto její žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky byla podána v souladu s § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Na základě výše uvedených argumentů se žalobkyně domáhá zrušení jak napadeného rozhodnutí žalované, tak prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně setrvala na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení před soudem. II. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného Žalovaná uvádí, že žalobní námitky jsou obdobné námitkám odvolacím, k nimž se podrobně vyjádřila v žalobou napadeném rozhodnutí, a proto na odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.   Žalovaná s ohledem na výše uvedené navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul, a na svém procesním stanovisku taktéž setrvala během celého řízení před soudem. III. Právní posouzení věci   Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen „s.ř.s.“/), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).                                                                            Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v rámci žalobních bodů, jak je uplatnila žalobkyně v podané žalobě ve smyslu § 75 odst. 2 s.ř.s., podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného postupem podle § 75 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně dne 21.8.2013 požádala prvostupňový orgán o povolení k trvalému pobytu s odkazem na § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož se povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele. Mezi účastníky řízení přitom není sporu o to, že žádost žalobkyně, co do důvodů jejího podání (jiné důvody hodné zvláštního zřetele), nebyla věcně posouzena, protože se prvostupňový orgán, a posléze žalovaná, nejprve zabývali splněním podmínek řízení o žádosti, tedy tím, zda žalobkyně vůbec byla oprávněna žádost o povolení k trvalému pobytu podat přímo na území České republiky a nikoli prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v zahraničí. Prvostupňový orgán a žalovaná přitom dospěli k závěru, že k tomu žalobkyně oprávněna nebyla, a proto bylo namístě řízení o žádosti zastavit. Správnost této úvahy pak žalobkyně v podané žalobě zpochybňuje.    Není dále sporu o to, že žalobkyni ke dni podání výše specifikované žádosti nebylo do cestovního dokladu vyznačeno vízum za účelem strpění pobytu na území. Žalobkyně přitom podala již dříve (dne 24.10.2011 v průběhu trvání lhůty stanovené ve výjezdním příkazu) jednak žádost o vydání povolení k trvalému pobytu (č.j. OAM-12540/TP-2011) a dále žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území; dne 7.8.2013 rozhodlo ministerstvo vnitra o neudělení víza, přičemž toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 19.8.2013. Pokud jde o řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu (č.j. OAM-12540/TP-2011), to bylo dne 29.7.2013 pravomocně zastaveno. Dne 21.8.2013 žalobkyně podala žádost o nové posouzení důvodů pro neudělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území. Žalobkyně požádala o udělení tohoto víza též dne 23.4.2012 a dne 16.10.2012, přičemž ani těmto žádostem nebylo vyhověno. Podle § 30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vízum k pobytu nad 90 dnů uděluje ministerstvo na žádost cizince, který hodlá pobývat na území za účelem vyžadujícím pobyt na území delší než 3 měsíce. Podle § 30 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vízum k pobytu nad 90 dnů dále uděluje cizinci za účelem převzetí povolení k trvalému pobytu, povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, studia nebo vědeckého výzkumu, povolení k dlouhodobému pobytu vydaného podle § 42 odst. 3, § 42g anebo § 42i tohoto zákona, nebo za účelem podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu vydávaného Ministerstvem zahraničních věcí. Podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, který v době platnosti oprávnění k pobytu, jehož platnost nelze prodloužit, požádal na území o vydání povolení k trvalému pobytu, pokud je k tomu podle § 69 téhož zákona oprávněn a o této žádosti nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území. Podle § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců platí, že pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) tohoto zákona nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti. Podle § 69 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 tohoto zákona podává na zastupitelském úřadu, pokud není dále stanoveno jinak. Podle § 69 odst. 2 zákona o pobytu cizinců lze žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. a) nebo b) podat též ministerstvu, pokud cizinec, jemuž má být povolení k trvalému pobytu vydáno, pobývá na území v rámci přechodného pobytu a je manželem nebo nezletilým dítětem cizince, jemuž byl udělen azyl z důvodů uvedených ve zvláštním právním předpise (písm. a/), pobývá na území na základě uděleného víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu (písm. b/) nebo pobývá na území na základě vydaného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území, pokud jeho spolupráce s orgánem činným v trestním řízení přispěla k prokázání trestného činu obchodování s lidmi nebo prokázání organizování nebo umožnění nedovoleného překročení státní hranice (písm. c/). Podle § 51 odst. 5 zákona o pobytu cizinců se dlouhodobé vízum považuje za udělené jeho vyznačením. Předmětem sporu není otázka skutková, nýbrž pouze otázka právního posouzení co do správnosti výkladu § 60 odst. 7 ve spojení s § 69 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, provedeného prvostupňovým orgánem a žalovanou. Podle žalované ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců zakládá fikci udělení víza k pobytu nad 90 dnů, přičemž tato fikce slouží k legalizaci pobytu cizince do doby, než bude o jeho žádosti rozhodnuto, nedošlo-li k tomu v době platnosti dosavadního povolení k pobytu. Nelze však s odvoláním na toto ustanovení opětovně na území České republiky podávat žádost o povolení k trvalému pobytu za situace, kdy řízení o předchozí žádosti bylo zastaveno. Podle zdejšího soudu je smyslem fikce založené § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, tedy fikce udělení víza k pobytu nad 90 dnů, umožnit cizinci vyčkat na území České republiky na rozhodnutí o jeho žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, kterou však podal v době platnosti existujícího oprávnění k pobytu. Smyslem víza podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců tedy není nic jiného než legalizovat pobyt cizince, pokud o jeho žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu nebylo rozhodnuto v době platnosti stávajícího oprávnění k pobytu na území. Žalobkyně podala další žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dne 21.8.2013, tedy v době, kdy na území pobývala bez oprávnění k pobytu ve smyslu § 69 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. K tomuto dni nedisponovala ani vízem k pobytu nad 90 dnů ani povolením k dlouhodobému pobytu. K předchozí žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů, o něž žalobkyně požádala dne 24.10.2011, kdy zároveň požádala o povolení trvalého pobytu, jí trvalý pobyt nebyl povolen, neboť správní řízení o této předchozí žádosti bylo dne 29.7.2013 zastaveno. Žalobkyně tedy nemohla k tomuto dni disponovat ani zmíněným vízem, nadto dne 7.8.2013 Ministerstvo vnitra rozhodlo o jeho neudělení a rozhodnutí nabylo právní moci 19.8.2013. Tyto skutečnosti žalobkyně v podané žalobě nikterak nezpochybňuje. Argumentuje-li žalobkyně tak, že téhož dne, kdy požádala opět o povolení k trvalému pobytu  (dne 21.8.2013), zároveň požádala i o vízum k pobytu nad 90 dnů a tudíž jí s odkazem na § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců ze zákona vznikla fikce pobytu na toto vízum, tak s takovou konstrukcí se soud nemůže ztotožnit. To by totiž znamenalo, že požádá-li cizinec o udělení povolení k trvalému pobytu na území České republiky a zároveň téhož dne požádá o vízum k pobytu nad 90 dnů ve smyslu § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, získá tak automaticky vždy legální pobyt na území České republiky po dobu řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu. Takto však § 33 odst. 1 písm. c) a § 69 odst. 2 ve spojení s § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců není koncipován. Právní úprava obsažená ve svém celku v § 69 zákona o pobytu cizinců by při souhlasu s žalobkyní předestřenou konstrukcí zcela postrádala smyslu, zejména pokud jde o povinnost podat žádost k příslušnému zastupitelskému úřadu, z níž zákon o pobytu cizinců v § 69 v odst. 2 stanoví výjimky, jichž se nesprávně dovolává žalobkyně. Tzv. fikce oprávněného pobytu na základě víza k pobytu nad 90 dnů se tedy vztahuje výlučně na případy, kdy cizinci již byl pobyt na území České republiky povolen a ve stanovené době si cizinec požádal o povolení k trvalému pobytu. Fikce povoleného pobytu nemůže nastat na základě podání další žádosti o povolení k trvalému pobytu za situace, kdy řízení o předchozí žádosti bylo zastaveno. Přijetí argumentace žalobkyně by vedlo k absurdnímu důsledku, kdy by na základě opakovaného podávání žádostí docházelo k nikdy nekončícímu „řetězení“ fikcí povoleného pobytu podle § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2015, č.j. 5 Azs 98/2015-32 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.3.2013, č.j. 4 Ans 3/2013-26). Zmiňoval-li zástupce žalobkyně u jednání, že žalobkyně žije v České republice několik let a její děti i manžel zde mají povolen trvalý pobyt, tak zdejší soud z lidského hlediska komplikovanosti situaci žalobkyně a její rodiny rozumí, nicméně žaloba neobsahuje žádné argumenty, proč by bylo pro žalobkyni z objektivních důvodů obtížné či nemožné podat žádost o udělení pobytového oprávnění prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v zemi původu, hodlá-li požadovat přímo trvalý pobyt; žaloba ani blíže nevysvětluje, z jakého důvodu byl udělen trvalý pobyt pouze jejímu manželovi a dětem a nikoli žalobkyni. Soud též poznamenává, že argument žalobkyně poukazující na pobytový status jejích dětí a manžela, uplatněný u jednání, je nepochybně důvodem svědčícím pro legitimní požadavek žalobkyně na společné soužití rodiny, přičemž zákon o pobytu cizinců na takové situace pamatuje. Je na žalobkyni, aby svoji situaci v tomto směru adekvátním, zdejším soudem naznačeným, způsobem řešila. Žalovaná tak dospěla ke správnému závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna podat žádost o povolení k trvalému pobytu přímo na území České republiky prostřednictvím Ministerstva vnitra, přičemž prvostupňový orgán aplikoval správně § 169 odst. 8 písm. c) téhož zákona, podle něhož se unesením zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by způsobovala nepřezkoumatelnost či měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. IV. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení před zdejším a kasačním soudem proti žalované nenáleží; to náleží žalované. Zdejší soud však nezjistil, že by žalované v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti, proto jí náhrada nákladů řízení nebyla soudem přiznána. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Brně dne 22. července 2016       Za správnost vyhotovení:                                                    David Raus,v.r. Romana Lipovská                                                               předseda senátu