29 A 292/2017-12 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Praha, Černého 517/13, proti žalovanému Městskému úřadu Ivančice, se sídlem Ivančice, Palackého náměstí 196/6, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení vedeném jím pod sp. zn. S-MI 23714/2015, t a k t o : I. Žaloba   s e   o d m í t á . II. Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci   s e   z účtu Krajského soudu v Brně   v r a c í   zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : I. Žaloba [1]               Žalobou ze dne 18. 11. 2017 se žalobce domáhal soudní ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení vedeném jím pod sp. zn. S-MI 23714/2015. Uvedl, že příkazem ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. S-MI 23714/2015, č. j. R 9364/15, jej žalovaný uznal vinným ze spáchání správního deliktu. Příkaz byl zmocněnci žalobce doručen dne 20. 10. 2016. Proti tomuto příkazu podal zmocněnec žalobce dne 31. 10. 2016 odpor prostřednictvím e-mailové zprávy se zaručeným elektronickým podpisem. Ke dni podání této žaloby však žalovaný nevydal meritorní rozhodnutí. Přitom tak měl podle § 71 odst. 3 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, učinit nejpozději ve lhůtě 60 dnů, tedy do 30. 12. 2016. Z tohoto důvodu žalobce dne 11. 7. 2017 podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti k nadřízenému správnímu orgánu žalovaného, Krajskému úřadu Jihomoravského kraje. Krajský úřad na žádost reagoval opatřením proti nečinnosti ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. S-JMK 101256/2017/OD/Př, č. j. JMK 114796/2017, kterým jí vyhověl a přikázal nečinnému správnímu orgánu (žalovanému) vydat rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů. Opatření proti nečinnosti bylo žalobci doručeno dne 10. 8. 2017, příslušná patnáctidenní lhůta však též uplynula marně. Žalovaný nepokračoval v řízení, ačkoliv mu tak ukládá zákon v § 150 odst. 3 správního řádu i nadřízený správní orgán. Proto je žalovaný nepochybně nečinný. Na základě uvedeného žalobce navrhl, aby soud žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí v předmětném řízení ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Podmínky řízení [2]               Soud se v prvé řadě zabýval splněním podmínek řízení, přičemž (vycházeje z listin doložených žalobcem), dospěl k závěru, že o žalobě nemůže věcně jednat a odmítl ji z následujících důvodů. [3]               Žalobce se u soudu domáhal ochrany proti tvrzené nečinnosti žalovaného v řízení vedeném jím pod sp. zn. S-MI 23714/2015, spočívající v tom, že žalovaný nereagoval na odpor podaný žalobcem proti příkazu a nepokračoval v předmětném deliktním řízení. [4]               Podle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. [5]               Výkladem tohoto ustanovení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015-59, č. 3409/2016 Sb. NSS, věc Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že není-li při podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředku, který procesní předpis platný pro řízení před správním orgánem stanoví k ochraně proti nečinnosti, jedná se o žalobu nepřípustnou, kterou soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K případnému dodatečnému splnění této podmínky v průběhu řízení před soudem přitom nelze přihlížet. Bezvýsledně je pak administrativní prostředek ochrany proti nečinnosti vyčerpán toliko tím, „kdo před podáním žaloby (v případě řízení vedeného podle správního řádu) podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti a zároveň jeho žádosti nebylo vyhověno (tj. nadřízený správní orgán vydal usnesení o nevyhovění žádosti podle § 80 odst. 6 věty druhé správního řádu, popř. ve třicetidenní lhůtě o žádosti nerozhodl)“. [6]               Jednou z podmínek řízení o tzv. nečinnostní žalobě je tudíž ono bezvýsledné vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti již na úrovni správních orgánů. Ostatně v rozsudku ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007-100, č. 1683/2008 Sb. NSS, k tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že „[u]vedená podmínka vychází z celkové koncepce správního soudnictví v České republice, která je založena na subsidiaritě ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob ve správním soudnictví oproti ochraně, která je těmto právům poskytována v rámci veřejné správy. Před použitím některé z žalob ve správním soudnictví je tedy nutné vždy vyčerpat řádné opravné prostředky či jiné procesní prostředky nápravy, které jsou k dispozici v řízení před správním orgánem. Tato zásada je v obecné rovině vyjádřena v ust. § 5 s. ř. s. a je pak pro jednotlivé typy žalob konkretizována v ust. § 68 písm. a), § 79 odst. 1 a § 85 s. ř. s. Takovým prostředkem ochrany proti nečinnosti je ve správním řízení žádost k nadřízenému správnímu orgánu podle ust. § 80 odst. 3 správního řádu.“ [7]               Uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu se řídil i zdejší soud v nyní posuzované věci, přičemž dospěl k závěru, že žalobce vyčerpal opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu nikoliv bezvýsledně, pročež žalobu jako nepřípustnou odmítl dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vycházel přitom z následujících skutečností. [8]               Žalobce uvedl, že na jeho žádost ve smyslu § 80 odst. 3 správního řádu ze dne 12. 7. 2017 zareagoval krajský úřad opatřením proti nečinnosti ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. S-JMK 101256/2017/OD/Př, č. j. JMK 114796/2017, kterým jí „vyhověl a přikázal“ nečinnému žalovanému správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů. Toto opatření proti nečinnosti žalobce obdržel dne 10. 8. 2017. [9]               Z předmětného opatření krajského úřadu plyne, že nadřízený správní orgán učinil na základě žalobcovy žádosti opatření proti nečinnosti žalovaného, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy tuto žádost obdržel. Tímto opatřením žalovanému přikázal, aby „ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení tohoto opatření pokračoval v řízení o správním deliktu (nyní přestupku) provozovatele vozidla, o čemž bude vyrozuměn také zmocněnec účastníka řízení“. Krajský úřad tedy žalovanému neuložil povinnost vydat rozhodnutí ve lhůtě 15 dnů, jak nepřesně uvedl žalobce. Přesto nelze opatření krajského úřadu považovat za nevyhovění předmětné žádosti (ostatně sám žalobce ji za takovou ani nepovažoval). Jak totiž plyne z výše citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, za nevyhovění žádosti by bylo možno považovat toliko situace, kdy by nadřízený správní orgán vydal usnesení o nevyhovění žádosti podle § 80 odst. 6 věty druhé správního řádu, nebo by ve třicetidenní lhůtě o žádosti nerozhodl. Tak se ovšem v dané věci nestalo, neboť krajský úřad na základě žalobcovy žádosti učinil opatření proti nečinnosti žalovaného dle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu. [10]           Nadřízený správní orgán tedy žádosti žalobce vyhověl, neboť učinil opatření proti nečinnosti žalovaného, a to v zákonné lhůtě. Vyčerpání administrativního prostředku k nápravě nečinnosti žalovaného tak nebylo bezvýsledné. [11]           Tento závěr ovšem žalobce ve své podstatě ani nečiní sporným, žalobou totiž brojil proti skutečnosti, že žalovaný opatření krajského úřadu oslyšel. Ani v této situaci ale nelze obejít zásadu subsidiarity správního soudnictví, dle níž je k nápravě pochybení veřejné správy na prvním místě povolána sama veřejná správa (typicky nadřízený správní orgán) a nikoliv soud, který nastupuje až v případě marného vyčerpání opravného prostředku v rámci veřejné správy (je-li takový). Právě s ohledem na tuto zásadu nelze než konstatovat „předčasnost“ podané žaloby. Po bezvýsledném uplynutí lhůty stanovené krajským úřadem totiž žalobce dle aktuálních okolností mohl podat novou žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu, přičemž nadřízený správní orgán mohl dle situace tentokráte přistoupit k jinému, efektivnějšímu způsobu nápravy (kupř. věc delegovat na jiný správní orgán či ji atrahovat a sám rozhodnout). Vycházeje z přístupu nadřízeného správního orgánu k první žádosti žalobce (jíž vyhověl), nepovažuje soud takový požadavek vůči žalobci za nespravedlivý a úspěšnost nové žádosti za vyloučenou. [12]           V této souvislosti se soud zabýval též tím, zda lze od nadřízeného správního orgánu rozumně očekávat účinnou ochranu před nečinností žalovaného. Východiskem této úvahy byla judikatura správních soudů týkající se přípustnosti správních žalob ve specifických situacích (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014-35, na poli práva na poskytování informací). Dle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, č. j. 30 A 201/2016-70 [www.nssoud.cz], nadřízený orgán sice na žádost žalobce k uplatnění opatření proti nečinnosti reagoval, a dokonce v souladu s § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu stanovil lhůtu pro vydání rozhodnutí, nicméně se jednalo o lhůtu, která byla svým rozsahem delší než samotná lhůta pro vydání rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že stanovení této lhůty ve svých důsledcích znamenalo nevyhovění žádosti žalobce (daná lhůta byla navíc následně k žádosti žalovaného ještě o další dva měsíce prodloužena), pročež shledal podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků, které správní řád stanoví k ochraně proti nečinnosti, za splněnou. [13]           V nynější věci nadřízený správní orgán rozhodoval o žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti zatím pouze jednou, přičemž k nápravě určil přiměřenou patnáctidenní lhůtu. Z uvedeného tak dle soudu nelze usuzovat na účelovost postupu nadřízeného správního orgánu a nemožnost domoci se u něj nápravy nečinnosti žalovaného. Pro mimořádné připuštění žaloby do meritorního přezkumu proto nebyl důvod. III. Náklady řízení [14]           O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla žaloba odmítnuta. [15]           Výrok o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci se opírá o § 10 odst. 3 in fine zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 30. listopadu 2017 JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.                                                                                                                 předsedkyně senátu