30 A 155/2016 - 39 ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y              Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: Ing. M. F., zast. JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Žižkova 75, Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2016, č. j. KUJI 59091/2016, sp. zn. ODSH 932/2016 Pe, ve věci námitek proti záznamu bodů v registru řidičů   t a k t o :   I.             Žaloba   s e   z a m í t á . II.          Žalobce   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení. III.       Žalovanému   s e   n e p ř i z n á v á   právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :   I. Vymezení věci   Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 6. 6. 2016, č. j. MMJ/OD/7600/2016-31 94049/2016/MMJ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Dle prvostupňového rozhodnutí byly podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) zamítnuty námitky žalobce proti záznamu bodů v jeho evidenční kartě řidiče a tyto záznamy (celkem osm) byly potvrzeny. Uvedené rozhodnutí současně potvrdilo, že žalobce dosáhl 12 bodů ke dni 9. 4. 2016, tj. počtu bodů, které znamenají povinnost odevzdání řidičského průkazu a pozbytí řidičského oprávnění (viz § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu)   II. Stručné shrnutí obsahu správního spisu   Oznámením ze dne 13. 4. 2016 správní orgán I. stupně žalobce informoval o stavu jeho bodového hodnocení - dosažení 12 bodů ke dni 9. 4. 2016 a vyzval ho k odevzdání řidičského průkazu. Žalobce proti všem provedeným záznamům bodů podal námitky. V návaznosti na ně si správní orgán I. stupně od Policie ČR vyžádal jednotlivé pokutové bloky. Ve spise jsou v této souvislosti obsaženy následující podklady:   1. oznámení Policie ČR o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 12. 9. 2012, č. j. KRPB-231337/PŘ-2012-061306, za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu – tzv. telefonování za jízdy a související pokutový blok (kopie) č. P 3019122, série CP/2010 ze dne 11. 9. 2012; 2. oznámení Policie ČR o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 24. 7. 2013, č. j. KRPJ-74363/PŘ-2013-160007 za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu – překročení povolené rychlosti a související pokutový blok (kopie) č. D 1514962, série FD/2013 ze dne 21. 7. 2013; 3. oznámení Policie ČR o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 20. 8. 2013, č. j. KRPB-203144/PŘ-2013-061306 za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu - překročení povolené rychlosti a související pokutový blok (kopie) č. D 1419259, série FD/2013 ze dne 19. 8. 2013; 4. oznámení Policie ČR o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 17. 9. 2013, č. j. KRPJ-94871/PŘ-2013-160706 za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu - překročení povolené rychlosti a související pokutový blok (kopie) č. D 1515555, série FD/2013 ze dne 17. 9. 2013; 5. oznámení Policie ČR o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 20. 3. 2015, č. j. KRPB-69762/PŘ-2015-061310 za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu - překročení povolené rychlosti a související pokutový blok (kopie) č. D 0225509, série FD/2013 ze dne 19. 3. 2015; 6. oznámení Policie ČR o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 22. 9. 2015, č. j. KRPJ-96499/PŘ-2015-161006-STR za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu - překročení povolené rychlosti a související pokutový blok (kopie) č. E 1799770, série GE/2014 ze dne 21. 9. 2015; 7. oznámení Policie ČR o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 3. 12. 2015, č. j. KRPB-285083/PŘ-2015-061306 za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu - překročení povolené rychlosti a související pokutový blok (kopie) č. E 2158175, série GR/2014 ze dne 2. 12. 2015; 8. oznámení Policie ČR o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 11. 4. 2016, č. j. KRPJ-40466/PŘ-2016-160706 za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu - překročení povolené rychlosti a související pokutový blok (kopie) č. E 2627619, série GE/2014 ze dne 9. 4. 2016, a dále pak -            výpis z bodového hodnocení řidiče ze dne 28. 4. 2016, ve kterém jsou dále ještě uvedeny tři přestupky z let 2007 – 2009 a údaj o umazání bodů (odečet po 12 měsících) v letech 2008, 2010 a 2014.   Následně byl žalobce vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, k čemuž také dne 20. 5. 2016 došlo; o seznámení s podklady byl vyhotoven protokol. Žalobce poté své zcela obecné námitky doplnil, když namítal, že mu jednotlivé záznamy vůbec nebyly oznámeny, věcně zpochybnil i některé ze spáchaných přestupků a doplnil potvrzení o absolvování školení bezpečné jízdy. Správní orgán I. stupně jeho argumenty neuznal a námitky proti záznamům bodů zamítl s tím, že zde není žádná zákonná povinnost oznamovat záznamy bodů a že v řízení o námitkách není oprávněn posuzovat správnost a zákonnost rozhodnutí o pokutě, resp. pokutových bloků – byl to sám žalobce, který podpisem těchto bloků souhlasil se spácháním přestupků a způsobem jejich vyřízení; školení bezpečné jízdy pak k odmazání části bodů vézt nemohlo, neboť v té době žalobce nesplňoval zákonnou podmínku (měl již více než deset bodů).   Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém především namítal, že se správní orgán I. stupně nevypořádal s jeho argumenty a důkazními návrhy stran věcného zpochybnění jednotlivých přestupků a nesouhlasil s tím, že není možné jednotlivé pokutové bloky – přestupky přezkoumávat z pohledu jejich zákonnosti. Žalovaný toto odvolání zamítl, když se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně.   III. Obsah žaloby   Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce správní žalobu, ve které předně namítal, že se žalovaný spokojil s přezkumem jednotlivých záznamů bodů z hlediska jejich správnosti ve smyslu shody dokladů o vydaných blokových pokutách s provedenými záznamy. Žalobce zdůraznil sankční povahu záznamu bodů, přičemž odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2016, č. j. 6 As 114/2014-55, z něhož vyplývá, že záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů podle § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu je trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1, věty druhé, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále zmínil i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 A 63/2013 a rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 62 A 65/2013. Z uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu dále žalobce citoval část týkající se obeznámení řidičů se stavem jejich konta, kdy rozšířený senát uvedl, že vzhledem k povaze záznamu bodů se de lege ferenda jeví vhodnějším, aby bylo řidiči z úřední povinnosti oznámeno i provedení jednotlivé záznamu, ne jen dosažení 12 bodů. Žalobce namítal, že s jednotlivými záznamy nebyl seznámen, ztratil tak šanci na jejich důkladné prošetření, jakož i přehled o svém stavu bodového konta. Potom mohlo dojít i k tomu, že žalobce přistoupil k opatření vedoucímu k odmazání bodů (školení bezpečné jízdy) v době, kdy již k odmazání bodů dojít nemohlo. Správní orgány však měly zohlednit dobrou víru žalobce. Podle žalobce současně neoznámení jednotlivých záznamů ze strany správních orgánů znamená, že se na možnost postihnout záznamem bodů v registru řidičů vztahuje prekluzivní lhůta k projednání přestupků. Záznamy bodů na základě blokových řízení ze dne 19. 8. 2013, 17. 9. 2013 a 19. 3. 2015 jsou proto neúčinné.   S ohledem na uvedené (skutečnost, že záznam bodů je sankčním a nikoli administrativním opatřením), žalobce věcně zpochybnil i některé přestupky, na jejichž základě došlo k záznamu bodů z důvodu, že byly nedostatečně prošetřeny. V případě přestupku ze dne 17. 9. 2013 proběhlo měření rychlosti nestandardním způsobem. U přestupků ze dne 2. 2. 2015 a 19. 3. 2015 pak bylo měření provedeno šikanózním způsobem, jednou u značky označující hranici obce, ve druhém případě v neobydleném území obce, kde byla společenská škodlivost přestupku zcela minimální. Přestupek ze dne 9. 4. 2016 pak žalobce spáchal z toho důvodu, že vezl svého syna na urgentní zdravotní vyšetření. Přestože si policejní hlídka musela být vědoma případu krajní nouze, nechala přestupek projednat v blokovém řízení; žalobce si z důvodu silného rozrušení nebyl vědom následků tohoto postupu.   IV. Vyjádření žalovaného   Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě de facto zopakoval své závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. Správní orgány podle něj nemají žádnou zákonnou povinnost oznámit řidiči provedení záznamu bodů do jeho bodového hodnocení. Každý řidič má možnost se na svůj bodový stav dotázat; správní orgán I. stupně tedy nepochybil.   Přestupky žalobce byly pravomocně ukončeny a body do registrů řidičů byly zaznamenány správně dle § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu. Správní orgán I. stupně si vyžádal příslušné pokutové bloky k ověření, že existují způsobilé podklady pro potvrzení údajů, jež vedly k provedení záznamů bodů. Tyto bloky jsou srozumitelné a čitelné, popisy jednání jsou na blocích vyplněny řádně a jsou totožné s údaji uvedenými na jednotlivých oznámeních o uložení pokuty v blokovém řízení. K námitkám proti jednotlivým přestupkům žalovaný uvedl, že mu ani správnímu orgánu I. stupně nijak nepřísluší přezkoumávat správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci a pohlíží na ně jako na bezchybné. Doplnil, že popisy přestupkových jednání na pokutových blocích nevykazují žádné pochybnosti, že by měření rychlosti probíhalo v rozporu se zákonem.   V. Posouzení věci krajským soudem   Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.   Za splnění podmínek vyplývajících z ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. krajský soud o věci rozhodl bez jednání, když sám potřebu jednat neshledal a účastníci řízení s projednáním a rozhodnutím věci bez jednání výslovně souhlasili.   Podstatou celé věci bylo posouzení dvou základních okruhů námitek, a to i) zda je potřeba řidiči oznamovat i jen každý jednotlivý záznam bodů (s tím, že jinak je takový záznam bodů neúčinný) a ii) zda je možné v řízení o námitkách proti záznamů bodů věcně zpochybňovat pravomocné vyřízení přestupku, zde v blokovém řízení.   V souvislosti s oběma okruhy námitek se žalobce odvolával na sankční (či „trestní“) povahu záznamu bodů v kartě řidiče, konkrétně pak na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014-55. Krajský soud k tomu předně uvádí, že zmíněné usnesení uzavřelo, že záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů je „trestem“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1, věty druhé, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto usnesení se tak zabývalo primárně otázkou, zda je záznam bodů „trestem“ z pohledu principů trestního práva vztahujících se ke zpětné účinnosti pozdější právní úpravy, konkrétně příkazu retroaktivity ve prospěch obviněného (a v zásadě obdobnou otázkou se zabýval zdejší soud i v žalobcem uváděném rozsudku sp. zn. 62 A 65/2013). Problematika retroaktivity pozdější právní úpravy ovšem není předmětem tohoto řízení, přičemž předestřené argumenty (a závěry) rozšířeného senátu je potřeba vztahovat především k jím řešenému problému, tj. otázce záznamu bodů jako „trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1, věty druhé, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; nelze je vnímat extenzivně a vytrhávat je z kontextu dané věci, jak činí žalobce, který tyto závěry zobecňuje, rozšiřuje (resp. sám doplňuje) i na otázky, jimiž se rozšířený senát nezabýval.   Jistě, rozšířený senát se vyjádřil i ke způsobu oznamování záznamů bodů, když v bodě 38 odůvodnění předmětného usnesení uvedl, že vzhledem k povaze záznamu bodů se de lege ferenda jeví vhodnějším, aby bylo řidiči z úřední povinnosti oznámeno i provedení každého jednotlivého záznamu – nejen při dosažení počtu 12 bodů, jak stanoví § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu. Tato myšlenka ovšem nebylo součástí tzv. ratia decidendi – nosných důvodů rozhodnutí, byla řečena spíše na okraj a de facto jen jako doporučení pro zákonodárce do budoucna. Z řečeného tak nelze vůbec dovodit, že by záznamy bodů, jimiž ještě nebylo dosaženo hranice 12 bodů, byly za současné právní úpravy při jejich neoznámení řidiči neúčinné. Naopak, zákon o silničním provozu nikde nestanoví povinnost správních orgánů jednotlivé záznamy bodů řidičům oznamovat, na čemž nemůže nic změnit ani sankční povaha záznamu bodů ve smyslu citovaného usnesení rozšířeného senátu. K bezprostřednímu zásahu do veřejných práv dotčené osoby ostatně dochází právě až dosažením 12 bodů (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 6 As 294/2014-40, bod 19).   Nelze také přehlédnout, že bodový systém je již dlouholetým a obecně známým prvkem politiky státu při zajišťování bezpečnosti silničního provozu. Každý řidič (včetně žalobce) si tak musí být vědom, že jeho bodové konto se s každým bodově ohodnoceným přestupkem rozrůstá o odpovídající počet bodů. Řidiči přitom není zapovězeno informovat se na výši bodů, neboť sám může průběžně aktivně sledovat svůj bodový účet a v případě nesrovnalostí uplatňovat námitky proti jednotlivým záznamům bodů. To, že jednotlivé záznamy bodů nebyly žalobci oznámeny, lze ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu označit za ne úplně vhodné, nicméně z pohledu právní úpravy za zcela zákonné. K obdobným závěrům ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 As 163/2016–39, na který také zdejší soud blíže odkazuje. Příslušný žalobní bod, dovolávající se oznamování jednotlivých záznamů bodů [ad i)] proto soud posoudil jako nedůvodný.   Pokud jde o druhý okruh žalobních námitek, tj. otázku míry přezkoumávaní jednotlivých přestupků v řízení o námitkách proti záznamu bodů, je potřeba předeslat, že judikatura již dříve vyložila, že předmětem řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů je posouzení, zda byl tento záznam proveden v souladu se zákonem. V řízení o námitkách již nelze věcně přezkoumávat právní podklad pro rozhodnutí o provedení záznamu do registru řidičů. Zpravidla tak již nelze uplatňovat námitky, které mohly být uplatněny v řízení o přestupku, či v přezkumu rozhodnutí o přestupku. Lze však argumentovat tím, že řidič přestupek vůbec nespáchal, přesto mu však byly v registru zaznamenány body, případně, že ke spáchání sice došlo, nicméně byl zaznamenán nesprávný počet bodů (srov. rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008-44). Komentářová literatura potom k tomuto problému uvádí, že „(v) rámci posouzení důvodnosti uplatněných námitek se může správní orgán zabývat pouze tím, zda předmětné rozhodnutí, které bylo podkladem pro záznam bodů, skutečně je v právní moci a zda byly body zaznamenány správné osobě a ve správné výši, přičemž je i nadále vázán pravomocným rozhodnutí, na jehož základě k zaznamenání bodů došlo“ [viz komentář k §123f odst. 1 in BUŠTA, Pavel. Zákon o silničním provozu (ve znění 42 novel) s komentářem. Praha: JUDr. Pavel Bušta, 2016].   Dále je pro úplnost potřeba zmínit také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 2 As 321/2015-25. Přestože v tomto případě nebyla řešena totožná právní otázka, jako ve věci posuzované nyní (bylo posuzována povinnost analogického použití absorpční zásady při zapisování záznamu), některé vyslovené závěr jsou ovšem zcela aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Tímto rozsudkem navíc Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost právě proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2015, č. j. 30 A 63/2013-65, na nějž se žalobce ve své žalobě výslovně odkazoval. Podle Nejvyššího správního soudu (jenž se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Hradci Králové) je potřeba v souvislosti se zaznamenáváním bodů do registru řidičů důsledně odlišovat (a to i z důvodu jejich časového a institucionálního oddělení) dva typy řízení, na jedné straně řízení přestupkové či trestní jako řízení o odpovědnosti za konkrétní přestupek nebo trestný čin a uložení sankce, v němž je projednáváno, zda se stal skutek definovaný zákonem jako přestupek nebo trestný čin a zda byl obviněný řidič jeho pachatelem (tzv. řízení nalézací) a na druhé straně samotné zaznamenání bodů a následné řízení námitkové. Podle Nejvyššího správního soudu správní orgán, který vede námitkové řízení, již po skutkové ani právní stránce neposuzuje proběhlé nalézací řízení a povahu přestupku, pouze na podkladě rozhodnutí z nalézacího řízení a dle přílohy k zákonu o silničním provozu uděluje příslušný počet bodů. Zákon o silničním provozu nadto neposkytuje správnímu orgánu prostor ke správnímu uvážení v otázce neudělení bodů nebo počtu bodů; stanoví pouze povinnost příslušné body udělit.   Ve světle předchozích dvou odstavců je tedy potřeba přisvědčit závěrům žalovaného, podle něhož není možné věcně přezkoumávat pravomocná rozhodnutí o přestupcích. Krajský soud ve shodě se žalovaným opakuje, že námitky vztahující se věcně ke spáchání a projednání přestupku (zejména k otázce viny a sankce) – mezi které jistě patří žalobcem vznesené námitky zpochybnění způsobu měření, zpochybnění společenské škodlivosti přestupku, zohlednění zvláštní situace při převozu dítěte k ošetření – je potřeba řešit v rámci příslušných přestupkových řízení, případně v blokových řízeních s policisty. Jestliže žalobce všechny shora uvedené pokutové bloky podepsal (byl ochoten zaplatit pokutu), souhlasil se způsobem projednání jednotlivých přestupků mimo správní řízení a sám se připravil o možnost jednotlivé skutky později zpochybňovat; podepsáním pokutových bloků byly přestupky pravomocně projednány (viz § 84 odst. 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění rozhodném pro projednávanou věc), přičemž pravomocným rozhodnutím (resp. pokutovým blokem) je pak orgán provádějící záznam bodů vázán. Správní orgán I. stupně si jednotlivé pokutové bloky vyžádal, ověřil, že údaje na pokutových blocích jsou totožné s údaji žalobce, že ten pokutové bloky podepsal a přestupková jednání uvedená na blocích jsou shodná s jednáními uvedenými na jednotlivých oznámeních Policie o uložení pokuty v blokovém řízení; body tak byly žalobci přiděleny správně a ve správné výši. Krajský soud tedy uzavírá, že přezkum jednotlivých záznamů bodů ze strany správních orgánů byl zcela dostatečný a přesně v intencích zákona a judikatury.   Pro pořádek pak soud ještě dodává, že žalobce v souvislosti s neuznáním absolvování školení bezpečné jízdy v žalobě neozřejmil, z čeho dovozuje svou dobrou víru a jakým způsobem by tuto údajně dobrou víru měl žalovaný zohlednit při provádění záznamů bodů, resp. v rámci řízení o námitkách. Žalobce absolvoval školení bezpečné jízdy v době, kdy měl na svém bodovém kontě 11 bodů; z § 123e odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu jednoznačně (bez jakéhokoliv prostoru pro správní uvážení) vyplývá, že odečtení bodů v důsledku absolvování školení není možné tehdy, kdy má řidič v registru řidičů více než 10 bodů. Této skutečnosti, stejně jako toho, jaké a kolik přestupků spáchal, si žalobce musel být vědom (na stav bodového konta se ostatně mohl sám dotázat), proto mohl jen stěží absolvovat tento kurs v dobré víře v umazání části bodů. I kdyby však v takové dobré víře skutečně byl, tuto skutečnost stejně nelze při zaznamenání bodů nijak zohlednit. Jak je již uvedeno výše, zákon o silničním provozu neposkytuje správnímu orgánu prostor ke správnímu uvážení v otázce neudělení bodů nebo počtu bodů; stanoví pouze povinnost příslušné body dle přílohy k zákonu o silničním provozu udělit.   VI. Závěr a náklady řízení   S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti shledal krajský soud podanou žalobu nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.   O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nad rámec jeho běžné administrativní agendy žádné náklady nevznikly.     P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Brně dne 7. 9. 2017         Mgr. Milan Procházka                předseda senátu