22 A 77/2016-34   ČESKÁ REPUBLIKA    R O Z S U D E K   J M É N E M   R E P U B L I K Y   Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: J. D., bytem ……………………….., zast.  Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3,  proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava,  o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.11.2016, č.j. KUJI 91227/2016,  sp. zn. OOSČ 123/2016 OOSC/46/AS/4,     t a k t o :     I. Žaloba se zamítá.   II. Žalobce  n e m á  p r á v o  na náhradu nákladů řízení.   III. Žalovanému  s e  n e p ř i z n á v á  náhrada nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í   I.   Vymezení věci   Žalobce se včasně podanou žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 14.12.2015, č.j. MMJ/OD/24300/2015-5, sp.zn. JID:201983/2015/MMJ (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).   Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2  zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“), kterého se z nedbalosti dopustil porušením ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona tím, že dne 06.11.2015 v 09:57 hod jako řidič motorového vozidla zn. ……………, reg. zn. ……………….., na silnici č. II/602 ve směru jízdy Jihlava – Pelhřimov, souřadnice GPS 15º28´10.02´´ E; 49º23´31.47´´ N, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci Hubenov, část obce Nový Hubenov (50 km/h) o 43 km/h. Silničním laserovým rychloměrem zn. ……………..hlídky OSD Policie ČR Jihlava (dále jen „PČR“) mu byla naměřena rychlost 96 km/h. Po odečtu možné odchylky měřicího zařízení byla stanovena jako nejnižší možná naměřená rychlost vozidla na 93 km/h.   Za spáchání přestupku byla žalobci podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. d) a odst. 5 silničního zákona uložena sankce ve formě pokuty ve výši 6.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Současně mu byla podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,- Kč.     II.   Obsah žaloby   Žalobce uvedl, že ve svém odvolání napadl nezákonnost prvostupňového rozhodnutí, avšak žalovaný napadené vady nezhojil. Žalovaný se chybně vypořádal s jeho argumenty  uvedenými v odvolání, přičemž některé argumenty a důkazní návrhy přešel bez povšimnutí, čímž nedostál požadavku vyplývajícím z ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Zejména se jedná o námitku úpravy procesních postupů ve vztahu k obecným principům ústavnosti, právního státu a smyslu materiálního aspektu daného skutku označeného za přestupek. Žalovaný rovněž nevypořádal zákonným způsobem důkazní návrhy ohledně vypracování znaleckého posudku, který určí délku brzdné dráhy vozidla žalobce, vypracování znaleckého posudku, který určí, zda je mechanismus výpočtu rychlosti měřeného vozidla v souladu s fyzikálními zákony k vyloučení toho, že měřící zařízení jen neodhaduje. Nevypořádal se ani s výslechem spolujezdce i skutečnosti ztmavených skel na jeho vozidle. Žalovaný se rovněž nevypořádal s námitkou vztahující se ke způsobu odměňování příslušníků PČR za prokázané přestupky nebo přítomnost potravin a sladkostí, které mají vliv na řádnou funkčnost rychloměru ve vozidle policistů.   V další části žaloby se žalobce zabýval tím, že v přestupkovém řízení namítal podjatost oprávněné úřední osoby. Správní orgán I. stupně k tomu jenom uvedl, že se žalobce k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nedostavil, přičemž vznesenou námitku podjatosti správní orgán I. stupně nepovažoval za řádný důvod pro nedostavení se na ústní jednání. I když byla námitka podjatosti doručena správnímu orgánu I. stupně před jednáním, jednání se konalo. Takový postup je dle žalobce nezákonný, neboť ústní jednání není úkonem, který by nesnesl odkladu. Správně měla oprávněná úřední osoba posečkat do vydání předmětných usnesení. Žalovaný pak setrval na nezákonném stanovisku správního orgánu I. stupně. Žalobce tak byl zkrácen na svých právech (neúčastnil se provádění důkazů, nemohl navrhovat důkazy, vyjadřovat se aj.), neboť důvodně očekával, že ve věci nebude jednáno. Z tohoto důvodu se také na nařízené jednání nedostavil. Předpokládal totiž, že nejprve bude rozhodnuto o jeho podané námitce podjatosti a následně bude nařízeno nové jednání, kde bude proveden výslech svědků. Oprávněná úřední osoba žalovaného správního orgánu však ve věci dále vedla řízení, dokonce i vydala rozhodnutí.   Nezákonný postup se poté znovu opakoval, neboť žalobce vznesl v okamžiku, kdy se dozvěděl o skutečnostech, které zakládaly důvodnost pochybovat o nepodjatosti oprávněné úřední osoby žalovaného a dalších úředních osob, námitku podjatosti v rámci odůvodnění odvolání. S touto námitkou se žalovaný absolutně nevypořádal, nereagoval na ni a dál vedl řízení, jako by žádná námitka podjatosti vznesena nebyla. Žalobci do dnešního dne také nebyla doručena žádná písemnost, která by se vztahovala k jeho námitce podjatosti vznesené proti oprávněné úřední osobě správního orgánu I. stupně. Postupem správního orgánu I. stupně a žalovaného tak byla zasažena práva žalobce v řízení v nezadatelné míře tak, že byla zpochybněna zákonnost napadeného rozhodnutí.   Žalobce dále namítal, že správní orgán I. stupně se zákonným způsobem nevypořádal ani se zaviněním, přičemž tuto nezákonnost nezhojil ani žalovaný. Zavinění je nutné prokázat a řádně odůvodnit, nikoliv jen konstatovat. V posuzovaném případě však nebyla prokázána jakákoliv míra zavinění domnělého přestupku, a tudíž jsou napadená rozhodnutí nezákonná.   Žalobce v odvolání dále uvedl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku a správní orgán I. stupně se s tímto ani nevypořádal. Tuto vadu nezhojil ani žalovaný v napadeném rozhodnutí. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že jsou správní orgány povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, tj. otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního. A teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněné/ho byl spáchán přestupek. Dle žalovaného je nicméně materiální aspekt přestupku naplněn vždy, když dojde k porušení zákona. Tento závěr je nesprávný. Z rozhodnutí pak vůbec nevyplývá, kolik se v daném místě a v danou dobu nacházelo dalších účastníků silničního provozu, kteří mohli být ohroženi či omezeni tvrzeným jednáním žalobce. Správní orgán I. stupně ani žalovaný se vůbec nezabývali povětrnostními vlivy, stavem vozovky nebo viditelností v daném místě, což hraje zásadní roli. Pokud se tyto okolnosti týkají domnělého překročení rychlosti, tak je nutné zkoumat i typ automobilu. Zcela jistě bude jinak vypadat brzdná dráha vozidla Porsche, vybaveného celou řadou systémů k ochraně chodců a dalších účastníků silničního provozu, a např. vozidla ………. ……………... Správní orgány ovšem na toto prokazování rezignovaly. I kdyby byl prokázán skutek, kterým byl žalobce shledán vinným, není tento skutek přestupkem, neboť nedošlo k naplnění materiální stránky přestupku.   Žalobce stejně jako v odvolání odkázal na ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Z absence obecně vyjádřeného poučení na předvolání totiž nebyl schopen seznat okamžik, kdy bude mít správní orgán I. stupně opatřen dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci a vydá rozhodnutí. Žalobce se neúčastnil ústního jednání. Důvodně proto předpokládal sdělení, že ve věci bylo jednáno a bude mu umožněno vyjádřit se k podkladům ve spisu před vydáním rozhodnutí. Správní orgán však toto neučinil a žalobce byl opětovně zkrácen na svých právech (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26.02.2010, č.j. 8 Afs 21/2009-248). Nemohl tedy seznat, zda bude mít správní orgán I. stupně shromážděny všechny podklady po provedeném ústním jednání či později. I z tohoto důvodu považoval správní řízení a obě rozhodnutí správních orgánů za nezákonná.   V prvostupňovém rozhodnutí je uvedeno, že správní orgány mají k dispozici fotodokumentaci přestupku a je doložena platná kalibrace silničního rychloměru v době měření. Žalobce však v odvolání správnost naměřené rychlosti zpochybnil, neboť závěr správních orgánů o jejím správném naměření je jen spekulací. Navrhl výslech obou dvou policistů, aby si ověřil, že došlo k řádnému užívání předmětného rychloměru. Žalovaný jeho návrhu nevyhověl. V prvostupňovém rozhodnutí není popsáno, jakým způsobem rychloměr zpracovává data a počítá rychlost měřeného vozidla. Žalobce na tento nedostatek upozornil, žalovaný ho však nenapravil. Dokonce do spisu ani nezaložil návod k použití rychloměru. Z rozhodnutí rovněž nevyplývá, kdo je vlastníkem rychloměru, kdo zabezpečuje jeho servis, kdo zpracovává data jím pořízená, kdo je archivuje a kde jsou archivovány. Správní orgány ani nevyslechly spolujezdce žalobce, i když řídil vozidlo v době tvrzené překročení rychlosti, ale nikoliv už v okamžiku, kdy k vozidlu přišla hlídka PČR. Ve správním spisu není jediný důkaz, že by došlo k překročení rychlosti na místě, které uvedl správní orgán I. stupně a žalovaný. K okamžiku změření rychlosti nejelo vozidlo s žalobcem na palubě v obci, ale pohybovalo se mimo obec. Z pořízené fotodokumentace z místa jednání nelze dovodit, kdy a kde k přestupkovému jednání došlo. Z fotografií lze dovodit pouze registrační značku vozidla a jeho tovární značku. Fotografie pak mají, zejména s ohledem na jejich špatnou kvalitu, velmi omezenou důkazní hodnotu. V posuzovaném případě tak nedošlo k překročení rychlosti v místě, které uvedl správní orgán I. stupně a žalovaný.   III.   Vyjádření žalovaného k žalobě   Žalovaný ve svém vyjádření předně žalobní námitky označil za nedůvodné a nepravdivé. Žalovaný setrval na tom, že řádně a věcně správně vypořádal všechny odvolací námitky žalobce tak, jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to zejména na stranách 6 až 11. Dle žalovaného není pravdou, že by některé argumenty a důkazní návrhy přešel bez povšimnutí. K námitkám podjatosti vůči správnímu orgánu I. stupně i žalovanému se vyjádřil na stranách 6 až 7 napadeného rozhodnutí. Správnost procesního postupu správního orgánu I. stupně, který věc projednal v nepřítomnosti žalobce, byla vyhodnocena na straně 7 napadeného rozhodnutí. K otázce zavinění se žalovaný vyjádřil na stranách 9 svého rozhodnutí a otázce správné aplikace ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu se věnoval na straně 8. Návod k obsluze rychloměru byl přitom součástí spisového materiálu správního orgánu I. stupně. S námitkami, které se týkaly fungování rychloměru, se pak vypořádal na straně 10 napadeného rozhodnutí. Z ověřovacího listu č. 8012-OL-70395-4 pak jednoznačně vyplývá, že vlastníkem rychloměru je Krajské ředitelství policie kraje Vysočina. K návrhu žalobce na provedení důkazu svědeckou výpovědí spolujezdce žalobce se žalovaný podrobně vyjádřil na stranách 8 a 9 napadeného rozhodnutí.   Závěrem žalovaný upozornil, že v podstatě shodnou procesní taktiku v řízení o přestupku a shodné nebo obdobné námitky byly uplatněny i v jiných řízeních o přestupcích, kde je společným pojítkem osoba zástupce žalobce.   Žalovaný proto závěrem navrhl, aby krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnul.   IV.   Posouzení věci krajským soudem   Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).   Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).   Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).   Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.   Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.   Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26.02.1993, sp.zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“   Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2011, č.j. 2 As 85/2011-170 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11.04.2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17.12.2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20.06.1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26.06.1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.   Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.07.2005, č.j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29.07.2004, č.j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.11.2007, č.j. 1 Afs 53/2007 - 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.01.2008, č.j. 5 As 29/2007-64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.12.2003, č.j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je tak třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.   Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Pokud žalobce namítá, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se všemi důvody uvedenými v odvolání, resp. se všemi navrhovanými důkazy k prokázání v odvolání tvrzených skutečností, je třeba připomenout, že mu žádný právní předpis nestanoví povinnosti vypořádávat námitky či jednotlivé důkazy ve stejné struktuře, v jaké žalobce podal odvolání. Je pouze na žalovaném, aby odvolací námitky či navržené důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.   Ačkoliv tedy je nepochybně povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy (byť implicitně) vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu  ze dne 28.05.2009, č.j. 9 Afs 70/2008–13).   To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřil ke všem žalobcem uplatněným odvolacím námitkám, přičemž žádnou odvolací námitku neopomenul. Zdejší soud má taktéž za to, že zamítnutí jednotlivých odvolacích námitek zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí.   Dle názoru soudu se tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil ke všem žalobcem zmíněným námitkám a navrženým důkazům, a to zcela konkrétně a dostatečně. Otázkou procesních postupů ve vztahu k obecným principům ústavnosti, právního státu a smyslu materiálního aspektu daného skutku označeného za přestupek se věnoval ve čtvrtém a pátém odstavci na straně 7 a následně v pátém odstavci na straně 10. Žalovaný (i správní orgán I. stupně) se přitom velmi podrobně zabýval materiálním aspektem, přičemž své závěry rovněž podrobně a logicky zdůvodnil.   Žalovaný se zabýval i otázkou nevypořádaných důkazních návrhů. Otázkou vypracování znaleckých posudků za účelem zjištění brzdné dráhy vozidla žalobce a mechanismu výpočtu rychlosti se věnoval na straně 10 v odstavci druhém a třetím. Uvedl: „Jelikož z důkazů provedených správním orgánem I. stupně nevyplývá žádná pochybnost o skutkovém zjištění věci, potom obviněným navrhované provedení rekonstrukce a vypracování znaleckým posudků tak, jak bylo výše konstatováno, vyhodnoceno jako nepochybně nadbytečné. Je seznatelné, že obviněný v odvolání neuvedl žádnou novou skutečnost, která by nevyplývala z provedených důkazů, nebo který by provedené důkazy zpochybňovala. Námitka obviněného, že není vůbec popsáno, jakým způsobem předmětný rychloměr zpracovává data a počítá rychlost měřeného vozidla, není důvodná. Spisový materiál správního orgánu I. stupně obsahuje návod k obsluze předmětného silničního laserového rychloměru. Obviněný měl a má možnost do spisového materiálu nahlédnout (…) a s návodem k obsluze se seznámit. V žádném případě nelze po správním orgánu I. stupně požadovat, aby v odůvodnění napadeného rozhodnutí popisoval obviněnému, jakým způsobem rychloměr zpracovává data a počítá rychlost měřeného vozidla. Tento požadavek je zcela nepřiměřený a námitka obviněného je tak nedůvodná.“   K navrhovanému výslechu údajného spolujezdce žalobce se žalovaný vyjádřil na straně 8 a 9 napadeného rozhodnutí. Uvedl: „Jako zcela účelovou a zjevně nepravdivou vyhodnotil odvolací správní orgán námitku obviněného, že se za jízdy vyměnil se svým spolujezdcem (…). Tato námitka je absurdní, protože je zcela nemožné, aby se řidič se spolujezdcem za jízdy vyměnili, a to nejen z důvodu velmi malého prostoru k tomu úkonu, ale navíc a především je zcela průkazné, že ve vozidle, jehož řidiči byla změřena rychlost jízdy, jel obviněný nepochybně sám, tedy bez spolujezdce. Je snad pochopitelné, že imaginární spolujezdec tedy rozhodně nemohl řídit předmětné vozidlo v okamžiku měření rychlosti jízdy, jak se obviněný snaží tvrdit. Z tohoto důvodu je návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí údajného svědka, který trvale bydlí v Doněcku na Ukrajině, zamítnut pro absolutní bezpředmětnost a nadbytečnost.“       K údajnému zatmavení skla vozidla žalobce žalovaný na straně 9 v posledním odstavci uvedl: „I tvrzení o tom, že předmětné vozidlo mělo v rozhodné době zatmavená skla, není žádným způsobem průkazná, jedná se o ničím nepodložené tvrzení obviněného, které pouze zapadá do jeho zjevné procesní taktiky, která spočívá v neúměrné snaze jakkoli se zbavit své odpovědnosti za přestupek. Silueta řidiče za volantem je seznatelná z výše uvedeného snímku č. 4053, který je součástí záznamu o přestupku pořízeného předmětným silničním laserovým rychloměrem. Provedení důkazů formou rekonstrukce a znaleckých posudků tak, jak je navrhuje obviněný, je tak důvodně vyhodnocena jako zcela nadbytečné, a to s ohledem na rozsah věrohodných důkazů, které jsou v dané věci shromážděny a procesně správně provedeny.“   Žalobcem rozporovaná přítomnost sladkostí a potravin ve služebním vozidlem PČR byla vypořádána na straně 10 napadeného rozhodnutí: „Stav pneumatik služebního vozidla s ohledem na technologii měření silničním laserovým rychloměrem nemá absolutně žádný vliv na měření rychlosti vozidel výše uvedeným rychloměrem, shodně jako ničím nepodložená domněnka obviněného o přítomnosti potravin a sladkostí ve služebním vozidle policie.“   Námitka podjatosti oprávněných úředních osob správního orgánu I. stupně i žalovaného byla obsáhle rozebrána na stranách 6 a 7 napadeného rozhodnutí.     Dle názoru soudu je přitom toho názoru, že i kdyby se s těmito výše specifikovanými účelovými námitkami žalovaný věcně nezabýval, tedy kdyby na ně vůbec nereagoval, nemělo by to vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí. Stěžejním základem pro posouzení zákonnosti tohoto rozhodnutí bylo, zda v dané věci byl řádně zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu.   Žalobce dále tvrdil, že nebyla vypořádána námitka odkazující ke způsobu odměňování příslušníku PČR za prokázané přestupky. V doplnění odvolání žalobce uvedl: „Správní orgán v této souvislosti (pozn. soudu: v souvislosti se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17.06.2011, č.j. 7 As 83/2010-63) nezjistil, a ani se nepokusil zjistit, zda-li jsou policisté hodnoceni podle úspěšnosti s jakou se jim daří dosahovat postihu jednotlivců za přestupky nebo jiná protiprávní jednání. A to např. dotazem na ně, dotazem na jejich služebně nadřízeného, či dotazem na policejní prezídium.“ Soud má s ohledem na citovanou část odvolání žalobce za to, že tato „námitka“ a „návrh“ na doplnění dokazování byl učiněn natolik obecně, vágně a především neurčitě, že v něm nebylo možné spatřovat žádný návrh na doplnění dokazování. Formulaci této námitky nelze ani při sebevětší snaze považovat za konkrétní, jasný a skutečný návrh na doplnění dokazování. Měl-li žalobce zájem na doplnění dokazování v tomto směru, měl tento návrh a označení důkazů uvést natolik konkrétně, nepřehlédnutelně a jasně, aby nebylo možné tento návrh, resp. veškerou argumentaci s tímto spojenou, jakkoliv zpochybnit. Pokud však takto žalobce neučinil a svůj „návrh“ pouze obecně uvedl v rámci toku textu odvolání bez bližší specifikace, nelze následně klást k tíži žalovaného, že se k tomuto návrhu nikterak blíže nevyjádřil. Z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný s navrženými důkazy vypořádal, byť obecně a pouze v rámci odůvodnění rozhodnutí jako celku. Ze závěrů žalovaného lze vyvodit, že by další důkazy na rozhodnutí neměly žádný vliv, neboť podklady spisové dokumentace k prokázání spáchání přestupku žalobcem objektivně a spolehlivě postačovaly. Nadto žalobce nikterak netvrdil a neprokazoval, že by snad pochybnosti stran motivace zasahujících policistů v jeho případě vyvstaly.   Žalobce rovněž namítal nepřezkoumatelnost závěrů žalovaného v otázce podjatých úředních osob správního orgánu I. stupně a žalovaného. Dle názoru soudu se však žalovaný  namítané podjatosti oprávněné úřední osoby, jakož i všech zaměstnanců správního orgánu I. stupně a žalovaného, v rámci správního řízení a jejího návazného rozhodování a provádění úkonů ve správním řízení dostatečně zabýval (konkrétně na stranách 6 a 7 napadeného rozhodnutí), přičemž už jen z tohoto hlediska nelze napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné označit. Žalovaný velmi srozumitelně a obsáhle vysvětlil, z jakých důvodů považoval tuto odvolací námitku za mylnou a proč ji nevyhověl.   Žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal s námitkou týkající se prokázání zavinění za předmětné přestupky a absencí materiálního aspektu daných přestupků. Otázce zavinění žalobce za přestupek se však již velmi podrobně zabýval správní orgán I. stupně na straně 3 prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný jeho argumentaci dále rozvinul a této otázce se velmi obsáhle věnoval na straně 9 napadeného rozhodnutí. Vypořádání otázky materiální stránky přestupků se žalovaný k odvolací námitce žalobce věnoval na straně 10 napadeného rozhodnutí. Rovněž otázkou způsobu měření předmětného rychloměru a způsobem zpracování dat a počítání rychlosti měřeného vozidla se žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval, a to ve třetím odstavci na straně 10, kdy odkázal na návod k obsluze předmětného rychloměru. Žalovaný tedy dostál požadavku vyplývajícím z ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.   Žalobce dále namítal, že správní orgán I. stupně uskutečnil dne 14.12.2015 ústní jednání, aniž by vyčkal vypořádání vznesené námitky podjatosti.   Z obsahu správního spisu zjistil soud následující. Dne 04.12.2015 bylo žalobci oproti podpisu doručeno Oznámení o zahájení správního řízení a předvolání k ústnímu jednání ze dne 20.11.2015, č.j. MMJ/OD/24300/2015-2, a to na den 14.12.2015 v 09:00 hod. Dle Protokolu o ústním jednání o přestupku ze dne 14.12.2015, č.j. MMJ/OD/24300/2014-4, se žalobce k ústnímu jednání o přestupku bez jakékoliv omluvy nedostavil. Prvostupňové rozhodnutí je z téhož dne. Následně je ve spisu založena nepodepsaná písemnost „Námitka podjatosti“, která byla dle přiložené poštovní dopisní obálky odeslána dne 10.12.2015. Z razítka podatelny správního orgánu pak vyplývá, že tato písemnost byla správnímu orgánu I. stupně (resp. podatelně) doručena dne 14.12.2015. Podjatost oprávněné úřední osoby, jakož i všech zaměstnanců správního orgánu I. stupně, byla shledána v důsledku jejich vztahu ke svědkům a důkazům v projednávaném řízení. Dle žalobce všichni zaměstnanci mají s ohledem na svůj poměr k věci takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Jako důvod žalobce označil například v rozpočtu obce pevně plánovanou kapitolu určující příjem obecního rozpočtu z pokut na budoucí rok. Jednotliví zaměstnanci jsou totiž v rámci své disciplinární odpovědnosti v různé míře odpovídající jejich funkci a postavení v hierarchické struktuře úřadu pozitivně motivováni takový rozpočtový ukazatel naplnit, případně negativně motivováni při jeho nedosažení nebo hrozbě jeho nedosažení. Mohou tak mít zájem na takovém výsledku řízení, který vede k co nejrychlejšímu výběru co nejvyšší sankce. Současně žalobce uvedl, že se nedostaví na nařízené jednání, vyčká zprávy o vyloučení podjatých osob a dostaví se na nově nařízené jednání vedené nepodjatým úředníkem. Správní orgán I. stupně následně vyzval žalobce k doplnění podpisu na předmětném podání, a to do 5 kalendářních dnů ode dne doručení výzvy (výzva ze dne 14.12.2015, č.j. MMJ/OD/24300/2015-7). Výzva byla žalobci doručena dne 16.12.2015. Správní orgán I. stupně dne 23.12.2015 odeslal žalobci sdělení, dle kterého vzhledem k nedoplnění podpisu na uvedeném podání k námitce podjatosti nepřihlíží a podání je toliko založeno do spisu. Dne 28.12.2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno podání „Námitka podjatosti“ opatřené podpisem žalobce, které dle přiložené poštovní dopisní obálky bylo odesláno dne 21.12.2015. Dne 04.01.2016 pak správní orgán I. stupně podle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu námitku žalobce o podjatosti oprávněné úřední osoby zamítl (usnesení, č.j. MM/OD/24300/2015-10). Důvod podjatosti založený na vztahu oprávněné úřední osoby ke svědkům je irelevantní. Případnou motivaci k uznání žalobce vinným ze spáchání přestupku pak vyhodnotil jako důvod, který nemůže sám o sobě zakládat vyloučení oprávněné úřední osoby pro podjatost. V doplnění odvolání ze dne 21.01.2016, jež bylo doplněno o absentující podpis dne 05.02.2016 žalobce mj. uvedl: „Sděluji Vám, že jsem se právě dozvěděl informace o vztahu oprávněné úřední osoby odvolacího správního orgánu ke svědkům a k důkazům v tomto řízení, ze kterých vyplývá, že je podjatá nejen oprávněná úřední osoba, ale také všichni další zaměstnanci odvolacího správního orgánu. Tímto namítám podjatost všech zaměstnanců odvolacího správního orgánu, a to bez ohledu na jejich funkci a postavení v organizační struktuře uvedeného orgánu, a to včetně ředitele úřadu a hejtmana. O všech těchto osobách lze důvodně předpokládat, že mají s ohledem na svůj poměr k věci takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Domnívám se dále, že důvodem je také v rozpočtu obce pevně plánovaná kapitola určující příjem obecního rozpočtu z pokut na budoucí rok, přičemž se domnívám, že všichni jednotliví zaměstnanci jsou v rámci své disciplinární odpovědnosti v různé míře odpovídající jejich funkci a postavení v hierarchické struktuře úřadu pozitivně motivování tento rozpočtový ukazatel naplnit a/nebo negativně motivováni při jeho nedosažení nebo hrozbě jeho nedosažení. Mohou mít tak zájem na takovém výsledku řízení, který vede k co nejrychlejšímu výběru co nejvyšší sankce.“   Dle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.   Dle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“).   Dle ustanovení § 14 odst. 3 správního řádu úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu.   Ze shora citované právní úpravy vyplývá, že o podjatosti úřední osoby lze hovořit pouze v některých zákonem předpokládaných případech, kterými jsou: 1) poměr k účastníkům, 2) poměr k projednávané věci, 3) účast na řízení týkajícím se projednávané věci v jiném stupni. Protože ve správním řízení existuje obecný zájem na tom, aby probíhalo objektivně a nestranně, předpokládá správní řád možnost vyloučit pro podjatost úřední osobu, která se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správního orgánu. Nemusí se přitom vždy jednat pouze o oprávněnou úřední osobu pro dané řízení ve smyslu ustanovení § 15 správního řádu – ustanovení § 14 umožňuje vyloučit pro podjatost každou úřední osobu, pokud jsou pro tento postup splněny uvedené předpoklady. Otázku podjatosti je buď možné řešit přímo na základě podnětu samotné úřední osoby (§ 14 odst. 3 správního řádu), nebo k námitce účastníka řízení (§ 14 odst. 2 správního řádu). O námitce je pak nadřízený úřední osoby povinen rozhodnout bezodkladně.   V posuzovaném případě bylo dne 04.12.2015 žalobci doručeno předvolání správního orgánu I. stupně k ústnímu jednání nařízenému na den 14.12.2015 v 09:00 hod. Teprve v den nařízeného ústního jednání, tj. dne 14.12.2015, však na uvedené předvolání žalobce reagoval uplatněním námitky podjatosti oprávněné úřední osoby a všech zaměstnanců správního orgánu I. stupně. Soud k věci uvádí, že není zřejmé, zda takto uplatněná námitka podjatosti byla ze strany žalobce učiněna bez zbytečného odkladu, jak to vyžaduje ustanovení § 14 odst. 2 věty druhé správního řádu. Mezi sdělením o nařízení termínu ústního jednání a jejím uplatněním (resp. odesláním předmětné námitky) totiž uplynula lhůta 6 dnů. Žalobce přitom nikterak nedoložil, že by mu ve včasném tvrzení námitky bránily jakékoliv objektivní důvody. Správní orgán I. stupně, resp. žalovaný, se však uvedenou otázkou věcně zabýval.   Obecně lze souhlasit s tím, že správní orgán I. stupně měl vyčkat na rozhodnutí o námitce podjatosti vedoucím oddělení správního orgánu I. stupně a nečinit v dané věci žádné další úkony. Provedení nařízeného ústního jednání pak nelze (a to ani z důvodu zásady procesní ekonomie) podřadit pod úkony, jež nesnesou odkladu. Vždy je však třeba zkoumat, zda takové procesní pochybení správního orgánu I. stupně mělo za následek porušení veřejných subjektivních práv žalobce a vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Dle názoru soudu nesprávný procesní postup správního orgánu I. stupně tyto negativní následky neměl. Oprávněná úřední osoba totiž nebyla ze správního řízení vyloučena a ve věci nebyla shledána ani systémová podjatost všech zaměstnanců správního orgánu I. stupně. S tímto závěrem je v souladu i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12.10.2016, č.j. 1 As 266/2015-34, kde je mj. uvedeno: „(…) výslech předvolaných svědků sice nelze bez dalšího označit jako úkon, který nesnese odkladu ve smyslu § 14 odst. 3 správního řádu, na druhou stranu nejde, vzhledem k pozdějšímu rozhodnutí o nevyloučení oprávněné úřední osoby(…) o procesní vadu, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.“   Z takto bezprostředně před ústním jednáním vznesené námitky (když nadto není zřejmé, kdy konkrétně byla zásilka obsahující námitku podjatosti dne 14.12.2015 správnímu orgánu I. stupně doručena, přičemž ze řazení správního spisu lze předpokládat, že k předložení písemnosti oprávněného úřední osobě ze strany podatelny došlo až po proběhnutí ústního jednání a vydání prvostupňového rozhodnutí) je i bez zohlednění její případné opožděnosti zjevné, že byla ze strany žalobce uplatněna účelově. Soud přitom přihlédnul ke shora uvedeným irelevantním tvrzením důvodů podjatosti úřední osoby či všech zaměstnanců správního orgánu I. stupně. Žalobce nemohl předpokládat, že by se jimi nadřízená úřední osoba mohla zabývat ještě před samotným ústním jednáním, které by navíc za tímto účelem muselo být nepochybně odročeno. Správnímu orgánu I. stupně proto nelze dávat za vinu, že tento námitku podjatosti žalobce, jež byla vyhodnocena jako systémová, následně bezodkladně postoupil vedoucímu oddělení, který o námitce rozhodl až po skončení ústního jednání dne 04.01.2016.   Provedení nařízeného ústního jednání přitom svědčí o tom, že správní orgán I. stupně postupoval ve správním řízení v souladu se zásadou vyplývající z ustanovení § 3 správního řádu, tedy se zásadou materiální pravdy. Důkaz provedený návodem k obsluze měřicího zařízení pak nepřinesl ve věci žádné nové skutečnosti. I když bylo následně rozhodnuto tak, že oprávněná úřední osoba byla podjatá a z toho důvodu vyloučena z úkonů činěných ve správním řízení, neznamenalo by to bez dalšího nezákonnost provedení tohoto i ostatních důkazů, neboť tyto oprávněná úřední osoba nemohla nikterak ovlivnit. Soud dále uvádí, že vydáním usnesení o námitce podjatosti se podjatost samotná od okamžiku tohoto rozhodnutí nezakládá ani neruší, neboť je ji nutno chápat jako stav, který v určitém správním řízení buď existuje, či nikoli. Rozhodnutí o něm tak má pouze deklaratorní charakter s účinky ex tunc (od svého počátku). Rozhodl-li nadřízený úřední osoby na základě námitky žalobce tak, že oprávněná úřední osoba, jakož i všichni zaměstnanci správního orgánu I. stupně, podjati nejsou, znamená to zároveň, že jimi v tomto řízení nikdy nebyli, nikoli, že jimi přestal být až ode dne vydání usnesení ze dne 04.01.2016 (blíže k tomu srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 73–85). Prokáže-li se v průběhu správního řízení, že námitka podjatosti nebyla důvodná (ostatně sám žalobce rozhodnutí o zamítnutí námitky podjatosti v žalobě ani nijak fakticky nenapadá), tak žalobce logicky nemohl být krácen na žádném svém právu a tato námitka tak není důvodná. Pokud by tomu tak nebylo, mohl by účastník řízení, zejména přestupkového řízení, účelově zamezit tomu, aby proběhlo ve věci jednání, a to tím, že by v den nařízeného jednání zaslal správnímu orgánu námitku podjatosti (navíc bez elektronického podpisu), což by mohl provádět opakovaně a jednání by pak nemohlo proběhnout nikdy. Podstatné tedy je, že námitka podjatosti byla rozhodnutím vedoucího oddělení zamítnuta. Nezákonnost takového postupu mající za následek podstatné porušení práv žalobce a zrušení žalovaného rozhodnutí by vznikla jen v případě důvodnosti této námitky. Jednání dne 14.12.2015 neproběhlo v rozporu se zákonem, a tudíž žalobce nebyl krácen na svých právech. Účelové jednání žalobce spočívající v podání nedůvodné námitky pak nelze považovat za skutečnost, která by zakládala jeho legitimní očekávání, že takové jednání neproběhne. V předvolání k ústnímu jednání byl navíc žalobce jako obviněný z přestupku poučen o svých právech příslušných zákonných ustanovení, tj. mimo jiné, že si mohl zvolit zmocněnce, navíc se mohl telefonicky či e-mailem informovat, zda ústní jednání proběhne či nikoliv. Této své možnosti však nevyužil a toliko spoléhal na to, že jeho podání obsahující námitku podjatosti bude doručeno skrze poštovní doručovací orgán včas (tj. před zahájením ústního jednání) a správní orgán I. stupně v této souvislosti ústní jednání nařídí na jiný termín.   Soud proto uzavírá, že ani rozhodnutí o námitce podjatosti učiněné až po provedení ústního jednání dne 14.12.2015, ačkoliv byla ze strany žalobce fakticky uplatněna ještě před jeho začátkem, nemohlo vést ke zkrácení jeho procesních práv za situace, kdy závěr o ní vyslovil  nadřízený oprávněné úřední osoby bezodkladně, přičemž namítanou podjatost ve svém usnesení neshledal. Skutečnost, že se žalobce ze své vlastní vůle ústního jednání dne 14.12.2015 nezúčastnil, lze poté klást pouze jemu k tíži. Žalobce se tak v důsledku vlastního a svobodného rozhodnutí zbavil možnosti být tomuto jednání přítomen. Žalobce přitom ani v žalobě konkrétně netvrdil, v čem by jeho přítomnost u předmětného jednání zpochybnila zjištění, ke kterým správní orgán I. stupně dospěl. Soud proto ani tuto námitku žalobce neshledal důvodnou.   Žalobce dále namítal, že mu doposud nebyla doručena žádná písemnost, která by se vztahovala k jeho námitce podjatosti vznesené proti oprávněné úřední osobě správního orgánu I. stupně. Jak soud ověřil z obsahu správního spisu, bylo žalobci usnesení o zamítnutí námitky podjatosti vedoucího oddělení dopravně správních agend odboru dopravy správního orgánu I. stupně ze dne 04.01.2016, č.j. MMJ/OD/24300/2015-10, doručeno dle přiložené doručenky oproti jeho podpisu dne 18.01.2016. Ani tuto námitku soud proto neshledal důvodnou.   Žalobce v doplnění odvolání uvedl, že se dozvěděl informaci o vztahu oprávněné úřední osoby ke svědkům a důkazům v tomto řízení, ze kterých, jak tvrdil, vyplývá, že je podjatá nejen oprávněná úřední osoba, nýbrž i všichni další zaměstnanci žalovaného. S touto námitkou se naopak žalovaný obsáhle vypořádal na straně 6 napadeného rozhodnutí a soud na jeho argumentaci odkazuje. Opakovaně vznesené námitky podjatosti (účelově podávané bez podpisu) proti oprávněným úředním osobám pak nemají žádnou relevanci. V souladu s ustálenou judikaturou nelze jen tak účelově obvinit úředníka či celý úřad z podjatosti hromaděním difamujících spekulací a kombinací a očekávat, že bez přesvědčivých důkazů či dokonce zcela bez důkazů bude takové obvinění z opatrnosti akceptováno. Takové snahy, směřující očividně k paralyzování výkonu státní správy, nemají nic společného s ochranou jakýchkoli oprávněných zájmů a v principu škodí také ochraně veřejných subjektivních práv účastníků řízení před správními soudy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.06.2014, č.j. 3 As 107/2013-30).   Žalobce dále namítal, že před vydáním rozhodnutí nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, resp. vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy.   Dle ustanovení § 36 odst. 3, věty před středníkem, správního řádu platí, že není-li stanoveno jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.   Účelem ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu je dát účastníkovi řízení možnost seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.02.2010, č.j. 8 Afs 21/2009–243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS). Zmiňované ustanovení předpokládá aktivní roli správního orgánu, který musí účastníky sám vyzvat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili (srov. VEDRAL, J., Správní řád. Komentář. II. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Ivana Hexnerová - BOVA POLYGON, 2012, s. 402 – 403, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.03.2016, č.j. 9 As 226/2015-44).   Toto ustanovení správního řádu bylo již vyloženo celou řadou rozsudků Nejvyššího správního soudu, a to i ve vztahu k přestupkovému řízení. Zmínit lze např. rozsudek ze dne 23.12.2013, č.j. 8 As 54/2013-29, kde bylo uvedeno následující: „V předvolání k ústnímu jednání ze dne 16. 01. 2012 magistrát poučil žalobce, že bude mít možnost u ústního jednání uplatnit svá procesní práva, mimo jiné také právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Toto poučení bylo dostatečné pro zachování práva účastníka řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu, protože po skončení ústního jednání magistrát žádné další podklady do spisu nezařadil. Za této situace nebylo povinností magistrátu, aby žalobce znovu samostatně vyzval k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Byť k poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo až poté, kdy správní orgán formálně ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady za úplné a dostatečné pro rozhodnutí o věci samé. Účel § 36 odst. 3 správního řádu tím byl naplněn (srov. např. rozsudky ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 As 24/2009 - 65, č. 2063/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 5. 2012, čj. 3 As 12/2012 - 21).“   Podstatné okolnosti posuzované věci se od citovaného rozsudku nijak neliší. Soud ve správním spise ověřil, že předvolání k jednání nařízenému na den 14.12.2015 adresované žalobci obsahovalo mj. poučení, že je žalobce povinen se včas dostavit na určené místo a pokud se odmítne k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo bez důležitého důvodu, může být přestupek projednán i bez jeho účasti. Dále byl žalobce poučen, že má po celou dobu řízení, včetně ústního jednání, možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Rovněž byl poučen o tom, že veškeré podklady pro vydání rozhodnutí budou správním orgánem I. stupně shromážděny k datu ústního jednání, a že mu bude před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Poučení bylo současně výzvou správního orgánu I. stupně žalobci k vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí při ústním jednání. Žalobce svého práva na vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí bez náležité a důvodné omluvy nevyužil s ohledem na svou mylnou domněnku o nutnosti nařídit ústní jednání ve věci v návaznosti na podanou námitku podjatosti (u které si nadto nemohl být jist, že tato byla správnímu orgánu I. stupně doručena včas před konáním ústního jednání dne 14.12.2015). Tato skutečnost však není pochybením správního orgánu (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.04.2016, č.j. 9 As 7/2016–22). Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, „(…) byť k poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu nedošlo znovu po provedeném jednání, tj. po formálním ukončení shromažďování podkladů rozhodnutí, bylo z něj zřejmé, k jakému okamžiku bude správní orgán považovat podklady za úplné a dostatečné pro rozhodnutí o věci samé. Vzhledem k tomu, že městský úřad po skončení jednání další podklady do spisu nedoplňoval, účel § 36 odst. 3 správního řádu byl naplněn“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.04.2016, č.j. 9 As 7/2016–22, k této problematice srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.12.2013, č.j. 8 As 54/2013–29, ze dne 26.06.2013, č.j. 9 As 177/2012–28, ze dne 07.04.2016, č.j. 9 As 240/2015-58, či ze dne 09.06.2016, č.j. 6 As 79/2016-24).   Soud ani nepřisvědčil námitce žalobce, že správní orgány neprokázaly jakoukoliv míru zavinění přestupku. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeno, že žalobce „(…) je uznán vinným z přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, spáchaného ve formě zavinění z nedbalosti“, v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je poté na straně 3 uvedeno: „Dle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. U přestupku, jehož formálním znakem je překročení nejvyšší dovolené rychlosti, není úmyslné zavinění vyžadováno. K odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti, minimální z nevědomé nedbalosti, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět mohl a měl. Protože se obviněný k formě zavinění přestupku nijak nevyjádřil, posoudil správní orgán I. stupně zavinění v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného, a rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.“ V odůvodnění napadeného rozhodnutí poté žalovaný tuto argumentaci v návaznosti na odvolací námitku žalobce doplnil, když mj. uvedl: „Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný je držitelem řidičského oprávnění, musí být v každém okamžiku odborně způsobilý, což předpokládá i znalost právní úpravy provozu na pozemních komunikacích a včetně skutkové podstaty přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona o silničním provozu. Obviněný tím, že nepochybně nekorigoval jako řidič rychlost vozidla v obci, porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, a naplnil skutkovou podstatu výše uvedeného přestupku spáchaného z nedbalosti. Správní orgán I. stupně se otázkou zavinění řádně zabýval tak, jak vyplývá z posledního odstavce na str. 3 napadeného rozhodnutí a forma zavinění je v souladu s ust. § 77 zákona o přestupcích uvedena ve výroku napadeného rozhodnutí.“   Podle ustanovení § 77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).   Dle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.   Dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.   Zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a k jeho následku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2007, č.j. 4 As 40/2007-53, č. 1529/2008 Sb. NSS). Druh zavinění pachatele se určuje za pomoci tzv. složky vědomostní (zda a jak pachatel ví) a složky vůle (zda a jak pachatel chce). Zatím co složka vědomostní musí být přítomna jak u úmyslného, tak u nedbalostního zavinění, složka vůle pachatele je vyhrazena jen pro zavinění úmyslné. Nedbalost může být vědomá nebo nevědomá a úmysl může být přímý nebo nepřímý (viz § 4 zákona o přestupcích).   Forma zavinění je nepochybně z povahy věci součástí výroku o vině. Podle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Z toho vyplývá, že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní. Dle názoru soudu proto postačí, promítne-li se úvaha, zda byl přestupek spáchán v nedbalosti vědomé či nevědomé, do odůvodnění rozhodnutí o přestupku.   Pro vznik odpovědnosti za přestupek je třeba, aby jednání naplňující znaky skutkové podstaty přestupku bylo zaviněné, přičemž postačuje zavinění ve formě nedbalosti. Nedbalostní zavinění žalobce je poté vyjádřeno i ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ostatně i trestněprávní judikatura připouští užití obratu „minimálně“ ve výroku odsuzujícího rozsudku, pokud je okolnost významná pro rozhodnutí spolehlivě zjištěna jen v určité (avšak postačující) hodnotě či intenzitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2002, sp.zn. 7 Tdo 954/2002). Jako nezákonnou by bylo třeba posoudit situaci vyznívající v neprospěch obviněného z přestupku, totiž kdyby správní orgán ve výroku rozhodnutí konstatoval například, že „nelze vyloučit, že přestupek byl spáchán úmyslně“ (srov. analogicky rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.12.2005 sp.zn. 2 To 124/2005). Taková situace však v případě žalobce nenastala, když tento naopak situaci (resp. zavinění žalobce) posoudil zcela v jeho prospěch.              Při posuzování odpovědnosti pak nezáleží na tom, zda je protiprávní jednání pácháno z vědomé či nevědomé nedbalosti, nebo v přímém či nepřímém úmyslu. Naproti tomu se míra a forma zavinění může přímo promítnout do druhu sankce a její výměry. Správní orgán I. stupně si pro vypořádání se s formou zavinění sice zvolil stručnost, rozhodně však jeho rozhodnutí nelze z tohoto důvodu označit za nezákonné. Zejména proto, že jako forma zavinění byla ve výroku prvostupňového rozhodnutí konstatována nedbalost, v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí poté minimálně nevědomá nedbalost. Žalobce tak jednoznačně jednal minimálně (alespoň) nedbalostně. Z hlediska posouzení viny správní orgán I. stupně správně rozlišil zavinění jako nedbalostní, což ve smyslu všeho výše uvedeného zcela postačuje. Úvaha správního orgánu I. stupně o spáchání přestupku v nedbalosti nevědomé byla učiněna až v závěru odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Z toho je nepochybné, že správní orgán I. stupně posuzoval zavinění žalobce jako nedbalost nevědomou, přičemž tuto skutečnost rovněž uvažoval při rozhodování o druhu a výši sankce. Žalovaný zcela správně akceptoval odůvodnění ohledně formy zavinění jako dostatečné. Soud proto námitku v celé její stručnosti vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, neboť žalobce nebyl výrokem prvostupňového rozhodnutí a jeho obsahem jakkoliv krácen na svých právech. Je z něj jednoznačně seznatelné, že přestupky byly spáchány z nedbalosti, což k naplnění obligatorních náležitostí výroku ve smyslu ustanovení § 77 zákona o přestupcích zcela postačuje.  Správní orgány rovněž své závěry srozumitelně a v dostatečné míře zdůvodnily.   Pokud se týká námitky stran materiálního znaku přestupku, ztotožnil se soud se závěry správního orgánu I. stupně i žalovaného v jejich rozhodnutích. Zájem společnosti, který byl v daném případě ohrožen, byla bezpečnost a plynulost silničního provozu. Jak správně uvedl správní orgán I. stupně, právě nepřizpůsobení rychlosti a překračování nejvyšší dovolené rychlosti, ať již v obci nebo mimo obec, je jedním z hlavních faktorů vzniku dopravních nehod. Stanovení nejvyšší dovolené rychlosti v obci na 50 km/h má své opodstatnění právě ve vztahu k dětem, chodcům a cyklistům, jejichž účast v silničním provozu lze předpokládat. Nadto je třeba akcentovat, že žalobce překročil rychlost o nikterak bagatelních 43 km/h. V posuzovaném případě tedy nemuselo dojít ke škodě na zdraví či na majetku nebo k přímému ohrožení konkrétního účastníka silničního provozu. Zájem společnosti byl narušený již jen tím, že jednáním žalobce vzniklo potenciální nebezpečí pro jiné účastníky provozu, případně pro něho samého, neboť předmětný přestupek je přestupkem ohrožovacím. K naplnění materiálního znaku přestupku tak postačí pouhá možnost ohrožení, nikoli faktický škodlivý následek.  Pravidla silničního provozu totiž působí preventivně. Materiální stránka tohoto přestupku byla naplněna již tím, že žalobce vykonával činnost (překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci při řízení osobního motorového vozidla), kterou mohl ohrozit bezpečnost osob, majetku, jakož i veřejný pořádek. Dle žalobce se správní orgány měly zabývat tím, kolik se v daném místě a čase nacházelo účastníků silničního provozu, kteří mohli být ohroženi či omezeni, jaké byly povětrnostní vlivy, stav vozovky, viditelnost v daném místě, či jak by vypadala brzdná dráha vozidla. Dle názoru soudu společenskou nebezpečnost jednání žalobce nikterak nesnižuje, byla-li by vozovka v perfektním stavu, panovaly-li by ideální atmosférické podmínky, byl-li by snad na vozovce zcela osamocen a byla-li by zjištěna sebekratší brzdná dráha jeho vozidla. I za těchto laboratorních podmínek by bylo třeba hodnotit jeho jednání jako společensky nebezpečné, neboť je výrazem úmyslného, hrubého opovrhování pravidly silničního provozu, jejichž účelem je především zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, tj. ochrany života, zdraví a majetku. I pokud by žalobce nikoho na předmětné pozemní komunikaci neohrozil, není to relevantní. Formálním znakem skutkové podstaty přestupku, dle něhož bylo jednání žalobce kvalifikováno, není ohrožení jiných účastníků silničního provozu. Stejně tak pro naplnění materiálního znaku se nevyžaduje, aby jednáním přestupce byl skutečně ohrožen něčí život, zdraví či majetek. Postačuje, že jednáním došlo k ohrožení zájmu společnosti, nikoliv ohrožení konkrétních jednotlivců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 06.06.2013, č.j. 1 As 24/2013).   Žalobce na svou podporu stran zkoumání naplnění materiálního znaku přestupku správním orgánem odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14.12.2009, č.j. 5 As 104/2008-48, a ze dne 17.02.2005, č.j. 7 As 18/2004-48) Soud k tomu uvádí, že rozsudky obsahují závěry, které se shodují s výše uvedeným rozborem. Rozdíl je ve skutkových okolnostech tehdejších případů oproti nyní zkoumané situaci. V případech řešených Nejvyšším správním soudem byly dány významné okolnosti, které mohly vyloučit, aby příslušné jednání bylo přestupkem (např. nepatrný rozsah překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci, místo na kraji obce, kde k překročení došlo). Principy obsažené v odkazovaných rozhodnutích tak aplikovat lze, avšak závěry tam vyvozené již s ohledem na rozdílnost skutkových okolností nikoli. V posuzovaném případě nebyly žádné takové významné okolnosti zjištěny a žalobce tyto ani relevantně netvrdil a neprokazoval. Ani tato argumentace žalobce proto není důvodná.   I další námitky se týkaly objasnění skutkového stavu nyní projednávané věci. Soud k věci uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil  (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.01.2014, čj. 5 As 126/2011 – 68, bod 18).   Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.01.2014, č.j. 5 As 126/2011 – 68).     Žalobce v odvolání zpochybňoval správnost naměřené rychlosti, přičemž navrhl provést důkaz výslechem obou zasahujících policistů a spolujezdce žalobce, který měl řídit vozidlo v době tvrzeného překročení rychlosti. Žalovaný navržené důkazy neprovedl. Žalobce dále namítal, že v prvostupňovém rozhodnutí nebylo popsáno, jakým způsobem rychloměr zpracovává data a počítá rychlost, kdo je vlastníkem rychloměru, kdo zabezpečuje jeho servis, kdo zpracovává data jím pořízená, kdo je archivuje a kde jsou archivovány. Rovněž tvrdil, že z pořízené dokumentace nebylo zřejmé, kdy a kde k přestupkovému jednání došlo.   Ze správního spisu soud ověřil, že v průběhu ústního jednání dne 14.12.2015 správní orgán I. stupně do spisu založil CD nosič s návodem k obsluze užitého měřicího zařízení zn. TruCAM. Žalobce tedy měl možnost se s návodem k obsluze seznámit, této možnosti však nevyužil, ačkoliv by tento jeho úkon mohl rozptýlit veškeré pochybnosti stran fungování měřicího zařízení. Po správních orgánech přitom nelze požadovat, aby do odůvodnění svých rozhodnutí zakomponovávaly komplexní popis fungování silničních rychloměrů, neboť ten je lehce zjistitelný z podkladů založených ve spise. Z podkladů pro vydání rozhodnutí, konkrétně z Ověřovacího listu ze dne 09.12.2014, č. 8012-OL-70395-14, lze dále zjistit, že vlastníkem užitého měřicího zařízení je Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Vrchlického 2627/46, 587 24 Jihlava. Není přitom podstatné, kdo zabezpečuje servis měřicího zařízení. Ověřovacím listem je totiž prokázáno, že autorizovaný Český metrologický institut provádí zkoušky měřidla. Zkoušky prokázaly, že předložený silniční rychloměr TruCAM LTI 20/20 má požadované metrologické vlastnosti.   Žalovaný ve svém rozhodnutí tedy dostatečně vypořádal s žalobcovým návrhem na provedení dodatečných důkazů, tak jak jej uplatnil ve svém odvolání, resp. se dostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami stran správnosti měření rychlosti. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu o tzv. „opomenutých důkazech“ (která se sice primárně vztahuje na rozhodnutí obecných soudů, ale je možno ji vztáhnout přiměřeně i na rozhodnutí správních orgánů), např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 04.09.2002, sp.zn. I. ÚS 113/02, „(…) soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a ‑ pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny […]. Důkazy, jimiž se soud při postupu nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.“ Jak krajský soud uvedl již výše, těmto ústavním požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovělo, když v tomto žalovaný výslovně uvedl, že zjištění skutkového stavu ze strany správního orgánu I. stupně bylo zcela dostatečné, plně se s tímto ztotožnil. Není přitom povinností správních orgánů podrobně se zabývat všemi (byť zcela nesmyslnými a pro věc nepodstatnými) námitkami a s tím spojenými důkazními návrhy. Zcela postačí, pokud vypořádání těchto námitek a důkazu implicitně vyplývá z obsahu odůvodnění správních rozhodnutí.   V posuzovaném případě je dostatek důkazů a samy o sobě tvoří uzavřený a žalobcem relevantním způsobem nijak nezpochybněný uzavřený celek. Správním orgánům přitom jako důkaz svědčící o vině žalobce svědčilo oznámení přestupku, jehož součástí bylo oznámení přestupku, oznámení přestupku sepsané zasahujícími policisty na místě přestupku, fotodokumentace přestupku s číslem snímku 4053 pořízená silničním laserovým rychloměrem zn. LTI 20/20 TruCAM v.č. TC002016 ze dne 06.11.2015 v 09:57:35 hod, kopie ověřovacího listu k silničnímu radarovému rychloměru č. 8012-OL-70395-14, úřední záznam zasahujících policistů ze dne 06.11.2015, výpis z evidenční karty řidiče (žalobce) a CD nosič s návodem k obsluze předmětného silničního rychloměru zn. TruCAM. Důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen radarem TruCAM LTI 20/20, v.č. TC002016, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl použit po dobu platnosti provedeného ověření. Soud zde odkazuje na ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění (dále jen „zákon o metrologii“). Pokud žalobce zpochybňoval výsledek a způsob měření rychlosti jím řízeného vozidla, je třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 4 zákona o metrologii, podle něhož u měřidel, pokud jsou používána za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, je poškozená strana oprávněna vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku. Ověřením uvedeného měřicího přístroje, jako měřidla, se potvrzuje, že tento přístroj jako měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Byl-li důkaz o rychlosti žalobce pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen, přičemž o jeho identitě není žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného měření a policista byl seznámen a oprávněn obsluhovat dané měřicí zařízení, nemůže žalobcova námitka zpochybňující měření sama o sobě zpochybnit závěry správních orgánů o spáchání přestupku.   Provádění navržených důkazů má soud ve shodě se žalovaným za nadbytečné. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností, a žalobce nijak konkrétně nezpochybnil správnost provedeného měření. Ve vztahu k výsledné fotodokumentaci poté soud v souladu se závěry správních orgánů uvádí, že na pořízeném snímku je vozidlo viditelně zachyceno, aniž by bylo zaměnitelné s jiným vozidlem či objektem. O okolnostech spáchání přestupku, tj. zejména jak významně žalobce překročil rychlost a že měření probíhalo standardně, svědčí především výstup z měřiče rychlosti – záznam o přestupku, zachycující jeho vozidlo žalobce ve standartní poloze s čitelnou registrační značkou a dalšími souvisejícími údaji (směr příjezd aj.) Výstup z měřicího zařízení spolu s ostatními podklady správního spisu dosvědčují, že k žádným neobvyklým postupům ani výsledkům měření nedošlo. Nebyly zjištěny žádné indicie k tomu, že by nebylo postupováno v souladu s návodem obsluze a že měření vozidla žalobce mohlo být ovlivněno např. přítomností potravin či sladkostí ve služebním vozidle PČR. Tuto svou „teorii“ žalobce ani nikterak blíže neosvětlil a nenavrhl k jejímu případnému prokázání žádné důkazy.  Žalobce ani svou argumentaci uplatněnou v odvolání nevnesl do odvolacího řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Ze spisu vyplývají jasné důkazy, že žalobce skutečně řídil na silnici č. II/602, ve směru jízdy Jihlava – Pelhřimov v obci Hubenov, v části obce Nový Hubenov rychlostí nejméně o 43 km/h více, než byla povolená rychlost. Ze Záznamu o přestupku včetně fotodokumentace je přitom zcela zřejmé, kdy (tj. 06.11.2015 v 09:57:35 hod) a kde přesně (II/602 Nový Hubenov) k měření rychlosti vozidla došlo. Přesné místo měřicího přístroje je pak definováno i souřadnicemi GPS, které byly rovněž přeneseny do výroku rozhodnutí správních orgánů. Jednoduchým zadáním těchto údajů do jakéhokoliv volně dostupného serveru obsahujícího mapová rozhraní (např. www.mapy.cz) si lze poté tuto polohu zpětně dohledat. Poloha pak odpovídá skutečnostem uváděným v Záznamu o přestupku, tj. měření vozidla proběhlo v obci Hubenov, nikoliv mimo obec, jak tvrdil žalobce. Takovou identifikaci místa měření proto soud považuje za zcela odpovídající a nezpochybnitelnou.   Soud rovněž ve shodě se žalovaným není zřejmé, co by výslech zasahujících policistů či jiné navrhované důkazy, mohly pro věc jako takovou přinést. K námitkám, které se týkaly funkce samotného přístroje je třeba uvést výstižný závěr obsažený v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.2016, sp.zn. II. ÚS1050/15, podle kterého „(…) rovněž nelze stěžovatelovu nevinu stavět na tom, že nebyla prokázána správná manipulace s přístrojem na měření rychlosti. Prokazovat je nutno vinu, nikoliv nevinu.“ Navíc žalobce, resp. zástupce žalobce, si nesprávně vykládá zásadu oficiality v přestupkovém řízení. Ta znamená, že minimálně důkazní břemeno je sice na správním orgánu, avšak pokud je tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. K tomu Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 02.05.2013, č.j. 3 As 9/2013-35, uvedl, že „názor stěžovatele by v podstatě znamenal, že jakékoliv jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, co by vedlo ke zcela absurdním situacím.“  Podle názoru žalobce, respektive jeho zástupce, by bylo třeba v každém případě takového přestupkového jednání ověřovat, zda byl dodržen návod k obsluze, zda byl zabezpečován servis rychloměrů, kdo zpracovával data jím pořízená, kdo je archivuje atd. V posuzovaném případě se však nedokazuje nevina žalobce, jak uvedl Ústavní soud ve zmíněném rozhodnutí. A aby byl žalobce v přestupkovém řízení či potažmo v soudním řízení úspěšný, musel by uvést důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a nikoliv pouze své spekulativní úvahy a požadavky na podání odpovědí na jeho účelová tvrzení.   Lze souhlasit s obecnou tezí, že správní orgány jsou povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí. Nelze však z této teze současně dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, jsou přesto povinny pokračovat v pořizování dalších důkazů a podkladových dokumentů v závislosti na vůli přestupce. Přestupkové řízení je založeno na uvážení správního orgánu ohledně rozhodnutí, jaké důkazy provést a jaké nikoliv. Opačný výklad by mohl paradoxně znamenat, že přípravná fáze rozhodovacího procesu by nikdy nemohla skončit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03.05.2007, č.j. 2 As 93/2006–84).   Žalobcovy výtky proti měření rychlosti jízdy a jeho správnosti tedy zůstaly v pouhé obecné rovině. K výslechu obsluhy měřicího zařízení či provedení jiných žalobcem navrhovaných důkazů by byl správní orgán povinen přistoupit pouze tehdy, pokud by ve věci zůstávaly významné skutkové pochybnosti, respektive by skutková zjištění správních orgánů byla rozumným způsobem zpochybněna. Tak tomu bylo například za situace, kdy žalobce tvrdil, že byl ke zrychlení donucen tím, že jej policejní vozidlo dojelo značnou rychlostí a vytvořilo tím nebezpečnou dopravní situaci, což bylo navíc spojeno s nejasnostmi kolem videozáznamu celé dopravní situace (srov. žalobcem uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.02.2012, č.j. 3 As 29/2011–51).    Lze tedy poznamenat, že judikáty, kterých se žalobce dovolával v doplnění odvolání, a z nichž dovozoval absolutní povinnost vyslechnout zasahující policisty či provést důkazem návodem k obsluze měřiče rychlosti, se věcně týkají jiné problematiky. V případě výše zmíněného rozhodnutí se fakticky jednalo o tvrzení proti tvrzení, kdy správní orgán musí policisty logicky vždy vyslechnout jako svědky. Neměl by se spokojit jako s důkazem pouze s oznámením o přestupku a s úředním záznamem vyhotoveným policisty, neboť jde sice o důkazy přípustné, nicméně pro potřeby správního trestání samy o sobě nepostačující (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.05.2013, č.j. 6 As 22/2013–27). Tak tomu však v nyní řešeném případě není. Správní orgány si opatřily dostatečnou sadu důkazů, která bez dalšího prokazovala spáchání přestupku žalobcem tak, jak bylo uvedeno ve výroku správních rozhodnutí. Dle názoru soudu listinné důkazy jsou natolik jednoznačné, že správní orgán I. stupně a žalovaný nepochybili, když neprovedli výslechy policistů, kteří obsluhovali měřící zařízení. Bylo-li překročení maximální povolené rychlosti v posuzované věci doloženo záznamem z radarového měření, pak takovýto výstup představuje dostatečný důkaz o rychlosti, kterou se automobil pohyboval, nejsou-li z okolností případu patrné pochybnosti o vypovídací hodnotě či správnosti takového důkazu nebo nebyl-li záznam relevantně zpochybněn. Ze záznamu z radarového měření je tedy patrné, jaké vozidlo bylo měřeno, kde a kdy došlo k měření a jaká byla v daném úseku nejvyšší povolená rychlost.   Soud rovněž přisvědčil žalovanému v jeho závěru, že v řízení nevznikl žádný důvod, proč by měly správní orgány vyslýchat označeného spolujezdce žalobce. Verze žalobce, že v okamžiku měření řídil jeho vozidlo spolujezdec, jenž shodou okolností pobývá v Doněcku na Ukrajině, a se kterým se před kontrolou PČR na sedadle vyměnil, je značně nevěrohodná a rovněž jen obtížně proveditelná. V řízení nevznikla žádná důvodná pochybnost o tom, že žalobce řídil předmětné vozidlo v okamžiku spáchání přestupku, což vyplynulo mj. z Oznámení přestupku ze dne 06.11.2015 sepsaného na místě, kde kolonka uvedená jako „V zastaveném vozidle se nacházely další osoby“ je jasně a výrazně proškrtnuta, přičemž žalobce toto oznámení rovněž na místě podepsal. Sice nebylo povinností žalobce jako řidiče vyjádřit se do oznámení přestupku, které s ním bylo na místě sepsáno, ale pouze jeho právem, bylo nanejvýš nelogické, aby tohoto práva nevyužil, neuplatnil tvrzení na svou obhajobu a nepoukázal by na to, že ve vozidle je spolujezdec, a že tento spolujezdec vozidlo řídil, pokud by toto tvrzení bylo pravdivé. Je naopak přirozené, že osoba, které je sděleno podezření ze spáchání přestupku a toto sdělení je dle jejího mínění nepravdivé, se tomuto podezření brání a uvádí skutečnosti, které je vyvracejí. Rovněž v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně se žalobce k věci samé vůbec nijak nevyjádřil. Až teprve v odvolání se žalobce vyjadřuje ke skutkovému stavu. Lze i odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9 As 26/2012, z něhož vyplývá, že čím později od skutkové události účastník řízení dotváří svou skutkovou verzi v průběhu silniční kontroly, tím je věrohodnost jeho výpovědi slabší. Shodně jako žalovaný ani soud nepovažuje uvedenou verzi žalobce o výměně řidičů za jízdy za věrohodnou a neuvěřil jí. Popisovaný manévr by byl za situace, kdy se vozidlo pohybovalo značnou rychlostí, neproveditelný. Žalobce ani neuvedl důvod, proč tak měl učinit bezprostředně před tím, než vozidlo zastavila hlídka policie. Neshledal-li žalovaný nutnost provádět výslech navrhovaného údajného svědka, tvrzeného spolujezdce, s nímž měl žalobce popisovanou výměnu absolvovat, byl jeho postup správný. Jeho obhajoba byla rovněž zcela nevěrohodná, a proto nevyvracela důkazy, které byly v řízení provedeny, a jimiž byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.   Žalovaný proto správně uzavřel, že správní orgán I. stupně opatřil dostatek podkladů svědčících o správnosti jeho rozhodnutí, kterými jsou oznámení o přestupku, záznam o přestupku, fotografie měřeného vozidla a údaje o provedeném měření, ověřovací list silničního radarového rychloměru, výpis z evidenční karty řidiče (žalobce) a návod k obsluze měřicího zařízení. Tyto důkazy je nutno považovat za plně dostačující, neboť žalobci se je nepodařilo věrohodně zpochybnit. Žalovaný se přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkami žalobce týkajícími se samotného měření a správně vyloučil, že by v mohlo dojít k chybě měření.   V dané věci je zcela jasné, že správní orgány důvodně považovaly zjištění skutkového stavu za dostatečné, nevyvolávající pochybnosti (viz výše uvedené podklady založené ve správním spisu), přičemž tyto důkazy považuje nejen zdejší soud, ale i Nejvyšší správní soud za dostatečné a osvědčující skutečnost, že přestupek byl žalobcem spáchán (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 02.05.2013, č.j. 3 As 9/2013-35), proto soud nepovažoval za potřebné provádět žalobcem navrhované důkazy (návodem k obsluze měřícího zařízení). Uvedený závěr soudu ve vztahu k návrhu žalobce na provedení důkazu lze uzavřít tak, že pokud byla rychlost vozidla žalobce rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.12.2013, č.j. 1 As 83/2013-60).   Krajský soud má tedy za to, že správní orgány dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku, přičemž uplatněné žalobní námitky byly pro spravedlivé rozhodnutí věci irelevantní a nevěrohodné. Jak bylo uvedeno výše, přestupkové jednání bylo dostatečně prokázáno správními orgány shromážděnými podklady, přičemž nebylo na místě provádět dokazování k novým skutečnostem, které stěžovatel účelově uplatnil až v řízení o žalobě.   Na základě všeho výše uvedeného proto krajský soud souhlasí s tím, že správní orgány pomocí výše specifikovaných důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil daného přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, a to že se žalobce skutečně přestupkového jednání dopustil. Podle názoru zdejšího soudu tak nevznikají pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 ve spojení s ustanovením § 18 odst. 4 silničního zákona. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu.     V.   Závěr a náklady řízení   Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.   Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.   Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Brně dne 28. června 2018               JUDr. Petr Polách, v.r.                                                                                                            samosoudce       Za správnost vyhotovení: K. M.