č. j. 32A 30/2018-41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci   žalobce:  S. S. M., nar. ……….., státní příslušnost ………………………, v České republice bytem …………………………., proti žalovanému:  Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2018, č. j. MV-144703-6/OAM-2017,   takto:   I. Žaloba se zamítá.   II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.   III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů.   IV. Ustanovenému zástupci JUDr. Martinu Šmerdovi, advokátovi se sídlem Vránova 756/39, 621 00  Brno  s e   p ř i z n á v á   odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně. Náklady právního zastoupení nese stát.     O d ů v o d n ě n í :   I. Vymezení věci    Shora specifikovaným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka ze dne 6. 11. 2017, č. j. CPR-26294-24/ČJ-2017-931200-SV (dále jen rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena na 1 rok.     II. Žaloba a její doplnění   Žalobce především namítal, že žalovaný porušil úst. § 89 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „ správní řád“) ve spojení s úst. § 2, 3 a 4 správního řádu a § 68 odst. 3 správního řádu. Porušil rovněž § 50 správního řádu ve spojení s § 119 odst. 1 písm. c) bod 2, § 119 a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.   Své námitky skutkově konkretizoval tak, že důsledkem rozhodnutí je nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Správní orgán I. stupně a ani žalovaný si pro svá rozhodnutí nezajistily dostatečné podklady. Žalovaný ohledně situace v Nigérii vycházel toliko z neaktuálních zpráv z první poloviny roku 2017, ačkoliv jsou volně a veřejně k dispozici i mezinárodní zprávy o situaci v Nigérii v roce 2018. Z těchto zpráv pak zejména vyplývá, že v Nigérii hrozí žalobci svévolné mučení, špatné zacházení a protiprávní zadržování a i nezákonné zabíjené, a to vše realizované i ze strany státních orgánů. Žalobce navrhl k důkazu zprávu Ammesty International v originálu dostupnou na www.amnesty.org.   III.  Vyjádření žalovaného   Žalovaný ve svém vyjádření především odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobce přicestoval do ČR již v roce 2008, přičemž jeho žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta. Následně proběhl i soudní přezkum. Ani jeho další žádost nebyla úspěšná. Žalobce v ČR uzavřel sňatek, avšak jeho manželství se rozpadlo, a tudíž i jeho žádost o přechodný pobyt z titulu rodinného příslušníka občana EU byla zamítnuta. Žalovaný rovněž zdůraznil, že důvody, které vedly žalobce k vycestování z Nigérie, již byly dostatečně vypořádány v jednotlivých samostatných řízeních o mezinárodní ochraně (včetně obstarání příslušných aktuálních informací o zemi původu). Bylo shledáno, že vycestování žalobce do Nigérie je možné a nebyla ani shledána nepřiměřenost vydaného rozhodnutí o uložení správního vyhoštění z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života. Navrhl zamítnutí žaloby.   IV. Posouzení věci krajským soudem              Podle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.                Podle odst. 2 téhož ustanovení za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti,  b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.               Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko9b) ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179); to neplatí, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění při vycestování cizince na hraničním přechodu a cizinec výslovně uvede, že jeho vycestování je možné.             Přímo v § 120 a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je v případě závazného stanoviska formou poznámky pod čarou odkázáno na § 149 správního řádu.              Podle § 149 odst. 1 správního řádu závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.              Podle § 149 odst. 5 správního řádu jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.              Posouzení důvodů znemožňujících vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců považuje za závazné stanovisko rovněž i Nejvyšší správní soud (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8.10.2013, č.j. 6 Azs 15/2010-82 a č.j. 6 As 48/2013-33 ze dne 26.7.2013).  Závazné stanovisko může tedy s ohledem na zásadu legality vydat pouze správní orgán, který je k tomu na základě zákona oprávněn (v posuzovaném případě Ministerstvo vnitra ČR) a také jeho vydání musí mít zákonnou oporu (§ 120 a ve spojení s § 179 zákona o pobytu cizinců). Dle § 149 odst. 5 správního řádu o odvolání proti obsahu závazného stanoviska rozhoduje správní orgán nadřízený správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Porušení této povinnosti může mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Soud zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2010, č.j. 5 As 56/2009-63, kde je uvedeno: „Jestliže odvolací orgán rozhodne o odvolání, které směřuje proti obsahu závazného stanoviska dotčeného správního orgánu, aniž by si v souladu s § 149 odst. 4 správního řádu z roku 2004 vyžádal potvrzení či změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného dotčenému správnímu orgánu, dopustí se podstatného porušení ustanovení o řízení, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.“  Institut závazného stanoviska tedy znemožňuje, aby správní orgány rozhodující o správním vyhoštění samy posoudily důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců, neboť k jejich posouzení a vydání závazného stanoviska je příslušné Ministerstvo vnitra ČR. Porušení takového postupu by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí správních orgánu o vyhoštění je pak podmíněno rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR jako dotčeného orgánu, které podle § 120 a ve spojení s § 179 zákona o pobytu cizinců vydalo závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince (žalobce) dne 27.9.2017, ev. č. ZS37662. Závazné stanovisko bylo vydáno pro potřeby řízení o správním vyhoštění, přičemž bylo rozhodnuto, že vycestování žalobce do Nigerijské federativní republiky je možné. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně směřovalo i proti obsahu závazného stanoviska. Správní orgán I. stupně proto postupem dle § 149 odst. 5 správního řádu vyžádal potvrzení závazného stanoviska od nadřízeného správního orgánu, tj. ministra vnitra České republiky. Ministr vnitra České republiky vydal dne 15.3.2018, pod č. MV-145457-2/OAM-2017 závazné stanovisko, kterým potvrdil závazné stanovisko odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky ze dne 27.9.2017, ev. č. ZS37662. Ministr vnitra pak vyšel při přezkumu závazného stanoviska z informací ohledně bezpečnostní situace v Nigérii, a to: Informace OAMP MV ČR – Nigérie- Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 10.11.2017, Informace OAMP MV ČR –Nigérie-Bezpečnostní a politická situace v zemi- leden 2017, Informace MZV ČR č.j. 100579/2017-LPTP ze dne 10.5.2017 a Zpráva Freedom House- Svoboda ve světě 2017-Nigérie-leden 2017. Žalobce pak popisoval své problémy v Nigérii tak, že měl přítelkyni, která čekala rodinu, avšak rodiče si nepřáli, aby se kvůli rozdílnému náboženství vzali.  Žalobce dále uvedl, že došlo k útoku vůči jeho přítelkyni, při němž zemřela. Její rodina jej pak podezírala a z jejich strany mu hrozilo nebezpečí, šlo mu o život, a proto by nucen vycestovat. I jeho otce obvinili z toho, že poslal určité osoby, aby jeho přítelkyni zabily. V Nigérii byl pak dle jeho tvrzení zabit i jeho bratr. Ministr vnitra pak v závazném stanovisku dospěl shodně jako Ministerstvo vnitra k závěru, že žalobce neprokázal, že by mu hrozilo nebezpečí vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu uložení nebo vykonání trestu smrti mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Dostal-li se žalobce do shora uvedené situace, pak měl využít nástrojů, které mu poskytuje tamní právní řád. Dle jeho výpovědi to však ani v jednom případě neučinil, situaci se nepokusil žádným způsobem řešit a opustil zemi. Rovněž nevyužil možnost institutu vnitřního přesídlení. Neprokázal ani, že smrt jeho bratra souvisí s jeho osobou.               Soud dále k věci uvádí, že tvrzené obtíže žalobce v zemi původu byly už i podrobeny přezkumu v rámci jeho opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Poslední je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze de 11.7.2017, č.j. 8 Azs 101/2017-26 v němž je mj. uvedeno: „[12] Pokud jde o neaktuálnost a nedostatečnost podkladů pro rozhodnutí, Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný pro účely svého rozhodnutí vycházel z dostatečně aktuálních a objektivních podkladů, jako např. Informace MZV ČR ze dne 26. 5. 2015 a 2. 12. 2015, Výroční zpráva Human Rights Watch ze dne 27. 1. 2016, Výroční zpráva Amnesty International ze dne 25. 2. 2015, Výroční zpráva Freedom House, Svoboda ve světě – Nigérie, ze dne 28. 1. 2015 a dále aktuální články ČTK. Zprávy organizací Amnesty International nebo Human Rights Watch jsou obecně vnímány jako dostatečně objektivní a nezávislý zdroj informací.   [13] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu se jedná „o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“, a je tedy nutné zajistit, aby „nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí“ (rozsudek čj. 9 Azs 5/2009-65). V rozsudku čj. 3 Azs 6/2011-96 rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že „[o]důvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ Vzhledem k poslednímu kritériu Nejvyšší správní soud konstantně zdůrazňuje, že „hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit během předchozího pravomocně ukončeného řízení“ (rozsudek čj. 9 Azs 5/2009-65). Z výše uvedeného vyplývá, že k meritornímu přezkumu opakované žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen pouze v případě, že změna situace v zemi původu může mít vliv na konkrétní situaci žadatele (srov. usnesení čj. 2 Azs 147/2015-52).   [14] Žalovaný se při posouzení první stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany zabýval možností udělení doplňkové ochrany. Přitom zkoumal i bezpečnostní situací v Nigérii a zhodnotil, že se dle dostupných zpráv nenachází ve válečném stavu či vnitřním ozbrojeném konfliktu, na základě nichž by stěžovateli mohlo hrozit ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí. Změnou bezpečností situace se žalovaný zabýval i při posouzení druhé žádosti žadatele. Na základě četných zpráv o situaci v Nigérii (viz odst. [12] tohoto usnesení), dospěl k závěru, že situaci v Nigérii nelze považovat za zhoršenou, ani za stav vnitřního či mezinárodního ozbrojeného konfliktu, nebo za situaci, ve které by pouhá přítomnost žadatele na území znamenala jeho přímé a bezprostřední ohrožení. Uzavřel, že stěžovatel nenaplnil podmínky pro věcné posouzení opakované žádosti o mezinárodní ochranu.   [15] Nejvyšší správní soud se bezpečnostní situací v Nigérii zabýval i v nedávném usnesení ze dne 14. 3. 2016, čj. 2 Azs 302/2015-49, dle něhož: „Nejvyšší správní soud uznává, že na území Nigérie probíhaly a probíhají některé místní a regionální konflikty. Není však důvodu se domnívat, že by se stěžovatelka v případě návratu do vlasti dostala do odlišného (horšího) postavení než ostatní obyvatelstvo. Federální vláda se snaží o konsolidaci poměrů, i když to s ohledem na dobu, po kterou nestabilní situace v jednotlivých částech této země panovala, není rozhodně jednoduché (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 35/2012 - 68). Stěžovatelka nepředložila žádný důkaz, na základě kterého by bylo možné se reálně domnívat, že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu. Nehrozí jí ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, jelikož se Nigérie nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68). Lokální problémy v podobě zhoršení bezpečnostní situace z důvodu bojů mezi nigerijskou armádou a příslušníky islamistické sekty Boko Haram, nadto izolované v severovýchodní části Nigérie, jsou tedy řešitelné vnitřním přesídlením“.   [16] K otázce vnitřní ochrany (někdy též označované jako „možnost vnitřního útěku“ či „možnost vnitřního přesídlení“) rovněž existuje bohatá a konstantní judikatura (srov. rozsudky čj. 4 Azs 99/2007-93, čj. 5 Azs 40/2009-74 a čj. 4 Azs 99/2007-93). Nejvyšší správní soud k této otázce v usnesení čj. 7 Azs 19/2012-22 konstatoval, že „lokální problémy jsou také řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany. K tomu lze dodat, že posuzování možnosti vnitřní ochrany lze plně vztáhnout nejenom k azylu, ale též k tzv. doplňkové ochraně ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, čj. 2 Azs 29/2011-70, dostupné na www.nssoud.cz).“   [17] Co se týče stěžovatelem tvrzených šikanózních tendencí obyvatelstva, Nejvyšší správní soud již vyložil, že žádost o mezinárodní ochranu, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami v domovském státě, nemůže být bez dalšího důvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout (srov. např. rozsudky čj. 4 Azs 5/2003-51, čj. 3 Azs 22/2004-48 a čj. 2 Azs 81/2006-85).“            Soud tedy odkazuje na shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které se přímo zabývalo tím, zda žalobci v případě návratu nehrozí nebezpečí mučení, nelidské nebo ponižující zacházení či trest. Nejvyšší správní soudu shodně jako žalovaný neshledal, že by žalobci v případě návratu do Nigérie hrozilo jednání, které je zakotveno i v ust. § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců.  Soud se s jejich hodnocením ztotožnil. Ani žalobce zmiňovaná zpráva Amnesty International nedokládá, že by konkrétně žalobci hrozilo nebezpečí vážné újmy či by v Nigérii probíhal vnitřní ozbrojený konflikt. Soud nadto uvádí, že ani nemohlo dojít k zásahu do jeho soukromého či rodinného života, neboť žalobce na území ČR nemá žádné rodinné příslušníky (jeho manželství bylo rozvedeno), jeho zdravotní stav je dobrý a na území ČR nemá vybudované ani žádné sociální nebo ekonomické zázemí tak, aby bylo možné konstatovat pevné vazby na ČR.   V. Náklady řízení              Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Ustanovenému zástupci žalobce soud přiznal odměnu za zastupování v tomto řízení na náklady státu (výrok IV. § 35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovený zástupce má právo na odměnu, která se skládá z nákladů právního zastoupení ve smyslu vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „Vyhláška“), které spočívají ve dvou úkonech právní služby: převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby (§ 11 odst. 1 písm. b) a d) v sazbě 3100 Kč za každý úkon právní služby. K těmto úkonům právní služby náleží též náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Jelikož zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil krajský soud částku odměny za právní zastoupení o tuto daň (21 %). Celkem tedy ustanovenému zástupci přísluší na jeho odměně za právní zastoupení v předmětné věci částka 8 228 Kč.   P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Brně dne 18. července 2018         JUDr. Petr Polách, v.r.                                                                                                                         samosoudce       Za správnost vyhotovení: K. M.