32 Az 10/2017-40                       ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I KY     Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem, v právní věci žalobce: M. H.S. S., nar. …………, bez st. příslušnosti, v České republice bytem ……………, ………….., právně zastoupen Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.07.2017,  č.j. OAM-293/ZA-ZA11-ZA17-2017,     t a k t o:   I. Žaloba se zamítá.   II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.   III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.     I.   Vymezení věci   Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10.07.2017,  č.j. OAM-293/ZA-ZA11-ZA17-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).   Dne 19.04.2017 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V žádosti uvedl, že v zemi svého původu nemá žádné rodinné ani sociální zázemí. Na území ČR žije od roku 2002, kdy přicestoval se svými rodiči. Zemi svého původu opustil jako malé dítě, a tudíž nemá na co navázat ani po stránce pracovní, ani po stránce sociální či jiné. V minulosti na krátkou dobu do země původu odcestoval. Zjistil však, že zde nemůže žít, ani delší dobu pobývat. Nemá tam žádný domov, rodinu, která by jej přijala a byla mu oporou, a vůbec žádné zázemí. Byl zcela nezařaditelný do tamější společnosti. Ze strany státních úřadů i jiných občanů s ním bylo jednání tak, jako by nebyl občanem Palestinského autonomního území (dále jen Palestina). Nepodařilo se mu získat žádné zaměstnání ani bydlení a byl uvržen na samý okraj společnosti. Byl vyvrhelem společnosti, nebyl pro ně rovnocenným občanem a také tak s ním bylo jednáno. Byl vystaven diskriminaci a nelidskému zacházení. Měl proto obavy, že v případě nuceného návratu do Palestiny bude pronásledován, mimo jiné i z toho důvodu, že na území České republiky (dále jen „ČR“) žádal o azyl. Měl strach o svůj život. Rodinné zázemí má výlučně na území ČR, kde žije ve společné domácnosti se svojí matkou, otcem a sourozenci. Území Palestiny opustil jako dítě, neabsolvoval tak povinnou vojenskou službu.  Obával se, že by v případě svého návratu musel tuto vojenskou službu nastoupit, nebo by byl stíhán a trestán za nesplnění této povinnosti. Již v minulosti bylo vedeno řízení o žádostech o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, které byly podány jeho matkou.  V nich však byly uváděny zcela jiné důvody. Důvody uvedené v žádosti ze dne 19.04.2017, označoval za nové skutečnosti. Nejedná se proto o opakovanou žádost.   Dne 26.04.2017 poskytl žalobce údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR, přičemž potvrdil svou identitu. Dodal, že jednou použil jméno bratra, když se policejní hlídce identifikoval jeho dokladem. Narodil se ve městě Q. v Palestině, je bez státní příslušnosti a disponuje cestovním dokladem Palestiny. Cítí se jako Čech, Evropan, je schopen se dorozumět česky, rusky, anglicky a arabsky. Náboženským vyznáním je muslim a je bez politického přesvědčení. Je svobodný a bezdětný. Když mu bylo kolem 18 let, vrátil se do Palestiny, pobýval jeden den u babičky. Následně se ztratil a žil různě. V Palestině se nedá se žít, rodiny se tam drží pohromadě. Do ČR se dostal letecky z Jordánska, a to v roce 2012. Jinde než na území ČR o udělení mezinárodní ochrany nežádal. Cítil se zdráv.   V pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany především uvedl, že má základní vzdělání a nedokončené studium gymnázia. Z gymnázia odešel, protože již nechtěl studovat, nýbrž pracovat. Poté pracoval v Brně, Kyjově a Kroměříži na stánku nebo v kebabu. K základní vojenské službě v Palestině uvedl, že tam vlastně žádná oficiální není. V Palestině je však Hamas, který verbuje mladé lidi. Svého naverbování ze strany Hamasu se bál, neboť je sám a nemá kam jít. Pokud by mu ukázali peníze, přidal by se k nim. Současně uvedl, že neví, zda by se z důvodu finanční motivace přidal k teroristické skupině, neboť mu to nikdy nikdo nenabízel. Od roku 2002 a 2004, kdy žádal o udělení mezinárodní ochran, chodil do školy a sportoval. Když chodil do práce, byl celý den v práci a pak byl s kamarády. Při svém návratu do vlasti se obával opuštění rodiny a nutnosti jít do války. Při svém pobytu v Palestině v roce 2012, který trval 7 - 8 měsíců, měl každý den jinou práci. Byl i chvíli na území Izraele, kam jel za prací. Pak jej chytli izraelští vojáci a vyhodili jej zpátky na palestinské území. Dále žil všude, kde pracoval, přičemž byl ubytován různě u lidí, kde pracoval. Kdyby se vrátil do Palestiny, byl by pronásledován jako vyvrhel, dívali by se na něj jako na Evropana, ne jako na jejich člověka, ale jako na špiona. Pokud by se do Palestiny vrátila celá jeho rodina, bylo by to jiné, protože by měl oporu. V Palestině je válka a lidé jsou tam podezřívaví. Každá druhý den dojde k únosu nějakého Izraelce. Byl by tam považován za špiona, protože už žil dlouhou dobu v Evropě. Lidé by nepochopili, proč se sám vrátil z tak bohaté oblasti zpátky do té chudoby. V roce 2012 tuto situaci nikomu nevysvětloval, byl u babičky a poté utekl do Izraele pracovat na stavbě. Po návratu z Izraele přijela jeho matka do Palestiny a odvezla jej zpět do ČR.  Byl na tom psychicky špatně. Na samostatné vycestování neměl peníze. Po opětovném příletu do ČR se pomlátil s jedním člověkem a šel do vězení. Své odsouzení (rok 2013) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 42 měsíců za způsobení těžké újmy na zdraví označil za klasickou hádku. Vězení opustil v březnu roku 2016. Po svém propuštění šel domů, začal pracovat, učit se. Na území ČR měl trvalý pobyt na 10 let, který mu byl odňat kvůli výkonu trestu. K řešení své situace nemohl nic dělat, protože byl ve výkonu trestu. Po svém propuštění v březnu 2016 chtěl žádat o azyl a zůstat nadále v ČR. V Palestině by byl vystaven diskriminaci a nelidskému zacházení, protože není Palestinec. Cestovní doklad Palestiny poté může mít každý. Nelidsky by se k žalobci chovali lidi okolo něj, společnost. Konflikty se správními orgány Palestiny měl, neboť si chtěl nechat poslat lékařské dokumenty z Prahy do Palestiny, což se nestalo. Byli na něj arogantní s tím, že takové věci nejsou jejich starost. V nemocnici v Palestině je samý hluk, bordel a špína. Nakonec jej sice ošetřili, ale trvalo to dlouho, cca 5 hodin. Do palestinské společnosti by se nemohl integrovat, protože má rodiče a zázemí v ČR. Když se chtěl integrovat v roce 2012, nepovedlo se mu to. V Palestině nyní žije jeho babička a známí jeho rodičů. Jako plán do budoucna v ČR žalobce označil pracovat a postarat se o sebe. Žalobce rovněž uvedl, že jsou proti němu vedena exekuční řízení, avšak bližší informace neměl. Na území ČR má matku, dva bratry a sestru. V EU mimo ČR má možná někde strýce. K tomu, aby se chtěl dobrovolně navrátit do Palestiny, by se tam muselo dle žalobce změnit úplně všechno.   Dne 12.06.2017 bylo žalobci doručeno Předvolání k seznámení se s podklady rozhodnutí ze dne 08.06.2017, a to na den 19.06.2017 v 08:30 hod. Dne 13.06.2017 bylo zmocněnkyni žalobce, Mgr. Zámečníkové, prostřednictvím datové schránky doručeno Vyrozumění o konání správního úkonu. Byla pozvána k seznámení k podané žádosti ve věci udělení mezinárodní ochrany žalobce, a to na den 19.06.2017 v 08:30 hod. Dne 19.06.2017 v 07:23 hod byla žalovanému doručena prostřednictvím e-mailového podání zmocněnkyní žalobce omluva neúčasti u správního úkonu a žádost o stanovení nového termínu. Omluva byla elektronicky podepsána dne 16.06.2017. Svou neúčast i neúčast žalobce pak omluvila z důvodu kolize jednání, kterého se účastní u Městského soudu v Brně, neboť se ji nepodařilo na daný termín zajistit substituci. S ohledem na aktuální četnost nařízených soudních jednání a výslechů na policii v jiných věcech a následné čerpání dlouho naplánované dovolené, požádala zmocněnkyně o stanovení nového termínu nejdříve na druhou polovinu července.   Dne 26.06.2017 bylo žalobci doručeno další Předvolání k seznámení se s poklady rozhodnutí ze dne 19.06.2017, a to na den 30.06.2017 v 09:00 hod. Dne 19.06.2017 bylo zmocněnkyni žalobce prostřednictvím datové schránky doručeno Vyrozumění o konání správního úkonu. Byla pozvána k seznámení k podané žádosti ve věci udělení mezinárodní ochrany žalobce, a to na den 30.06.2017 v 09:00 hod. Dne 27.06.2017 byla žalované doručena prostřednictvím e-mailového podání zmocněnkyně žalobce opětovná omluva neúčasti u správního úkonu a žádost o stanovení nového termínu. Neúčast omluvila z důvodu, že se jí nepodařilo na daný termín zajistit za sebe substituci. V rámci první omluvy, které předcházel telefonický hovor zmocněnkyně s pracovnicí správního orgánu, byl správní orgán informován o termínu čerpání řádné dovolené zmocněnkyně, a to od 29.06 do 16.07.2017. Požádala, aby byl předmětný úkon proveden až po jejím návratu z dovolené, tj. v druhé polovině července.   Ve spise je i úřední záznam ze dne 30.06.2017 o nedostavení se k seznámení s poklady rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dle něj se žalobce téhož dne nedostavil k seznámení se s poklady, přestože mu bylo předvolání k seznámení se s poklady v souladu s ustanovením § 24 zákona o azylu doručeno.   V napadeném rozhodnutí žalovaný zejména uvedl, že při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobci z hlediska důvodu pro udělení azylu vycházel především z jeho výpovědí a dále informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Izraeli a Palestině. Konkrétně vycházel z výpisu rejstříku trestů, Informace z cizineckého informačního systému (CIS) a Zprávy MZ USA o dodržování lidských práv – Izrael a okupovaná území 2017. K souladu postupu žalovaného s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalovaný uvedl, že již při prvním z termínu seznámení se s poklady byly shromážděny všechny podklady a bylo by v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení protahovat danou věc. Právní zástupkyně žalobce měla dostatečný časový prostor si zajistit případnou substituci. Omluva při prvním termínu přitom došla v samotný den jeho konání, ačkoliv samotná omluva byla elektronicky podepsána již dne 16.06.2017. Žalovaný se proto rozhodl pro neopakování správního úkonu.   Žalovaný neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce totiž neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod dle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce sám uvedl, že v minulosti nebyl politicky angažován a nebyl politicky aktivní. Žalovaný v případě žalobce rovněž neshledal při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce pouze konstatoval svou snahu setrvat v ČR se svojí rodinou, neexistenci ekonomického a sociálního zázemí v jeho vlasti, nepřijetí tamní společností a jednání palestinských úřadů k jeho osobě tak, jako by nebyl palestinským občanem. Žalovaný k tomu uvedl, že ekonomická nouze, neexistence zázemí či ztížený přístup k pracovním příležitostem v zemi původu není rozhodným důvodem podřaditelným pod ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce netvrdil, že by ekonomická situace byla zamířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině. Pokud žalobce mluvil o nemožnosti nalézání pracovních příležitostí nebo neexistenci zázemí, domáhal se práv ekonomických a sociálních, která jsou mimo spektrum zákona o azylu. Každé přesídlení z jednoho kulturního okruhu do jiného je pak spojeno s jistou mírou tvrdosti, které se nedá zabránit. Tato však v případě žalobce nedosahuje úrovně pronásledování ve smyslu zákona o azylu. V případě obav z toho, že jej bude kontaktovat teroristická organizace, měl by se obrátit na místí samosprávné autority, které by věc řešily. Pokud měl obavy z pronásledování kvůli svým žádostem o azyl na území ČR, žalovaný jej poučil, že jeho žádost se drží v diskrétnosti. Dle žalovaného je žádost žalobce účelová, neboť se rozhodl žádat o mezinárodní ochranu až po ztrátě svého pobytového statusu na území ČR kvůli odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.   Žalovaný dále konstatoval, že žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu dle ustanovení § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny.   Následně žalovaný zkoumal, zda žalobci nelze udělit azyl z humanitárních důvodů dle ustanovení § 14 zákona o azylu. Zabýval se jeho rodinnou, sociální a ekonomickou situací, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Z jeho výpovědí v průběhu správního řízení nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu. Žalobce je dospělou, plně právně způsobilou osobou a práceschopnou osobou, která se dokáže postarat sama o sebe a vydělat si na své živobytí prací. Žalobce taktéž nepodstupoval žádný typ speciální léčby, která by byla vázána na území ČR. Udělení humanitárního azylu se nadto ani nijak výslovně nedomáhal.   Žalovaný se následně zabýval tím, zda žalobce nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Vycházel z jeho výpovědi a informací shromážděných ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Izraeli a Palestině. Jednalo se o Zprávu Human Rights Watch – Izrael/Palestin 2017, Zprávu Amnesty International – Izrael a palestinská okupovaná území 2017 a Zprávu MZ USA o dodržování lidských práv – Izrael a okupovaná území 2017. Žalobce neuvedl a ani žalovaný nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mu mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný dále nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by byl žalobce v Palestině vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestu ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Ekonomická nouze, neexistence zázemí a ztížený přístup k pracovním příležitostem v jeho zemi původu přitom nejsou rozhodným důvodem pro jejich podřazení pod ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. Žalovaný dále hodnotil i skutečnost, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Situace v Palestině je napjatá a v jednotlivostech rozporuplná, ale nejedná se o válečný stav. Bezpečnostním hrozbám jsou v daném prostoru vystaveni všichni obyvatelé, přičemž tamní palestinské či izraelské bezpečnostní složky se jim snaží zamezit. Případné vycestování žalobce nepředstavuje dle žalovaného ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalobce byl opětovně poučen o možnosti postupu dle zákona o pobytu cizinců. Žalobce je svobodný, bezdětný, plnoletý, svéprávný, zdravý. Jeho rodinná vazba na ČR je jen taková, že se zde nachází část jeho rodiny (otec, matka, sourozenci), jiní jsou poté v Palestině (babička, další známí a příbuzní od matky a otce).     II.   Obsah žaloby   Žalobce především namítal, že postupem žalovaného bylo porušeno jeho základní právo dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, a to právo seznámit se s poklady pro vydání rozhodnutí, vyjádřit se k nim, případně navrhnout jejich doplnění. Z přípisů ze dne 08.06.2017 a 19.06.2017 vyplývalo pouze to, že je žalobce pozván k seznámení k podané žádosti. Není z nich však zřejmé, že by se mělo jednat o možnost seznámení se s kompletními podklady pro vydání rozhodnutí, jak má na mysli ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný žalobce ani nevyrozuměl o tom, že shromažďování podkladů bylo ukončeno (odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.11.2003, č.j. 7 A 112/2002-36).   Z účasti u správního úkonu dne 19.06.2017 právní zástupkyně žalobce sebe i žalobce omluvila z důvodu kolize jednání a požádala o stanovení nového termínu. Současně uvedla, že s ohledem na pracovní vytíženost a následné čerpání dovolené žádala o nový termín v druhé polovině července. Omluvu doručila do datové schránky žalovaného dne 16.06.2017 a téhož dne ji zaslala i prostřednictvím e-mailu. Žalovaný však nový termín nařídil na den 30.06.2017, tj. v termínu, kdy čerpala dovolenou v zahraničí. Snažila se na nově stanovený termín zajistit substituci u některého z kolegů, což se jí však z důvodu jejich pracovní vytíženosti a čerpání dovolené bohužel nepodařilo. I v druhém případě tak právní zástupkyně žalobce neúčast svou i žalobce řádně omluvila z důvodu čerpání dovolené a žádala o stanovení nového termínu na druhou polovinu července. Na omluvu a žádost však žalovaný nereagoval. Za účelem zjištění stanoviska žalovaného k omluvě byl telefonicky kontaktován dne 29.06.2017. Pracovnice žalovaného sdělila, že kolega, který věc vyřizuje, ani vedoucí pracoviště žalovaného se k této žádosti dosud nevyjádřil. Žalovaný nový termín nestanovil a ani žádným způsobem na tuto žádost nereagoval a bez dalšího vydal napadené rozhodnutí. Již v omluvě ze dne 26.06.2017 informovala žalovaného, že se snažila zajistit substituci, bohužel neúspěšně. S ohledem na dobu čerpání dovolených a pracovní vytížeností kolegů se však nepodařilo zajistit substituci. Časový prostor, na který poukazoval žalovaný, k hledání substituta využila, avšak bez úspěchu. Právní zástupkyně žalobce je advokátkou, která vykonává svou advokátní praxi samostatně a nezaměstnává žádného koncipienta. Dne 30.06.2017 proto nebylo v jejích možnostech a schopnostech účastnit se správního úkonu ani prostřednictvím substituta.   Žalobce rovněž nesouhlasil s argumentací žalovaného ve smyslu zásady rychlosti a hospodárnosti. Podle ustanovení § 27 zákona o azylu ministerstvo vydá rozhodnutí bez zbytečného odkladu, nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy byly poskytnuty údaje k podané žádosti. Od podání žádosti do navrhovaného termínu konání správního úkonu v druhé polovině července by uplynuly teprve tři měsíce a jiná řízení v obdobných věcech trvají mnohem déle jak šest měsíců, a proto nelze v posuzovaném případě mluvit o protahování věci. Postupem žalovaného bylo porušeno právo žalobce na seznámení se s podklady a vyjádření se k nim, mj. k informacím ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Izraeli a Palestině.    Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný toliko hodnotil skutečnosti uváděné žalobcem a jeho žádost posuzoval na pozadí informací o stavu v zemi jeho původu, se kterými neměl možnost se seznámit. Informace o zemi původu jsou dle žalobce neúplné a kusé. Z rozhodnutí není zřejmé, jaké skutečnosti žalovaný z těchto důkazů zjistil a proč je hodnotil tak, že posouzení žalobcovy žádosti vedlo k neudělení mezinárodní ochrany. Žalovaný přitom neposoudil individuálně azylový příběh žalobce, kdy je nutné přihlédnout k mnohaleté nepřítomnosti v zemi původu, neboť v Palestině je považován za uprchlíka a osobu bez státní příslušnosti.   Žalobce zdůraznil, že Palestinu opustil již jako dítě v roce 2002 a svou rodinu má výhradně v ČR. V zemi svého původu nemá na co navázat po stránce pracovní, sociální, rodinné či jiné, je zde považován za uprchlíka, což si v minulosti osobně ověřil. Zjistil, že je bez své rodiny a jakéhokoliv zázemí zcela nezařaditelný do tamější společnosti. Nepodařilo se mu získat si žádnou práci, bydlení. Byl uvržen na samý okraj společnosti a ze strany správních orgánů mu nebyla poskytnuta žádná pomoc a ochrana. Naopak s ním bylo jednáno tak, že jakožto osoba dlouhodobě nežijící v Palestině nemá nárok na žádnou pomoc oproti jiným občanům. Žalobce tak byl vystaven diskriminaci a nelidskému, ponižujícímu a pokořujícímu zacházení jak ze strany občanů, tak i ze strany správních orgánů. Babička žalobce a známí jeho rodiny mu v jeho tíživé situaci nepomohli. Pomoci se mu dostalo od jeho rodiny v ČR, neboť pro něj matka musela přijet. Žalobce má proto důvodné obavy, že v případě nuceného návratu do země původu bude pronásledován z důvodu příslušnosti k sociální skupině, která žije na okraji společnosti, nemá práci, obydlí, rodinné zázemí, je uprchlíkem a nemůže očekávat ani pomoc a ochranu státních orgánů. Žalobce má rovněž obavy, že bude pronásledován, neboť na území ČR požádal o azyl, a má strach o život. Dle svého názoru proto splňuje důvody pro udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu.   Závěr žalovaného, že nezjistil zvláštní zřetele hodný důvod pro udělení azylu dle § 14 zákona o azylu za nezákonný. Je i v přímém rozporu s mezinárodními závazky ČR. Napadeným rozhodnutím je zasahováno do soukromého a rodinného života žalobce i celé jeho rodiny. Žalovaný neposoudil jeho silné rodinné vazby v ČR. Žalobce od svého příjezdu do ČR se svou rodinou žil a současně žije ve společné domácnosti se svými rodiči a sourozenci, kteří mají v ČR povolen trvalý pobyt, jeden z bratrů je občanem ČR. Všichni členové mezi sebou mají silné citové vazby. Rozdělením rodiny a odloučením žalobce od zbytku rodiny by všichni její členové trpěli a výrazně citově strádali. Žalobce nemá ve své vlasti žádné pevné rodinné a sociální vazby a zázemí. Žalovaný k těmto okolnostem dostatečným způsobem nepřihlédl. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný řádně neodůvodnil své rozhodnutí, pokud nevymezil alespoň rámcově obsah pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“ a neuvedl úvahy, kterými se při výkladu tohoto pojmu řídil (žalobce odkázal na rozsudek Krajského soud v Praze ze dne 18.12.2014, č.j. 45 Az 9/2014-95).   Žalobce prokazatelně splňuje i podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) a d) zákona o azylu, neboť v zemi původu by mu mohla být způsobena vážná újma ve formě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení a trestání, respektive vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu. Uvedené podmínky splňuje z důvodu své příslušnosti k sociální skupině žijící na okraji společnosti, která je bez domova, bez práce, bez rodinného zázemí. Vycestování žalobce by navíc bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Žalovaný neposoudil míru společenské integrace jeho i celé jeho rodiny, a možné hrozící nebezpečí vážné újmy porušením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských a práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalobce nemůže navázat na sociální vazby, jaké má vytvořené za dobu mnohaletého pobytu v ČR. Návrat by představoval natolik vážný zásah do jeho rodinných a soukromých vztahů, že by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR, a to především čl. 8 Úmluvy.  S ohledem na realizované trvalé pobyty členů jeho rodiny, délku jejich pobytu na území, délku soužití žalobce a jeho rodiny na území a neexistence zázemí i jeho rodiny v zemi původu jsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.     III.   Vyjádření žalovaného k žalobě   K porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu žalovaný uvedl, že žalobce i zástupkyně byli o prováděných úkonech opakovaně řádně obeznámeni. V ČR vykonává svou praxi více než 10.000 advokátů, proto nemůže obstát vyjádření zástupkyně žalobce, že hledala substituci bezúspěšně. Skutečnost, že zástupkyně žalobce vykonává advokátní praxi samostatně a bez koncipienta, je její rozhodnutí a nemá vliv na nedostavení se k prováděnému úkonu. Záležitostmi ohledně seznamování se s podklady pro vydání rozhodnutí se žalovaný zabýval podrobným způsobem na str. 4 napadeného rozhodnutí. Ve věci byl vypracován i úřední záznam na čl. 96 spisu.   Sám žalobce nebyl členem žádné politické strany, organizace či hnutí, v místě bydliště se žádným způsobem veřejně neangažoval, zemi původu opustil v dětském věku. I záležitostmi ohledně udělení humanitárního azylu se zabýval dostatečným způsobem, přičemž žalobce v průběhu správního řízení žádné mimořádné okolnosti neuváděl. V současné době je žalobce již zletilý, práceschopný, svobodný, bez zdravotních problémů a hovoří arabským jazykem. V případě návratu do země si bude nucen upravit svůj život stejně jako další jeho spoluobčané vracející se po dlouholetém pobytu ze zahraničí. O nějaké integraci do české společnosti nelze hovořit, neboť žalobce nemá ani po 15 letech života v ČR upravenu legální formu pobytu a dokonce se zde dopustil trestného činu násilné povahy – těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. S ohledem na tyto skutečnosti nelze považovat možné vycestování žalobce za nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života. I v ČR je žalobce uprchlíkem, nadto jím zmiňované důvody by mohly být posouzeny také jako zjevně nedůvodná žádost dle ustanovení § 16 odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Žádné české úřady pak neposkytují informace do země původu o tom, kdo v ČR žádá o udělení mezinárodní ochrany. I v tomto směru jsou obavy žalobce neopodstatněné. Žalobce ani ničím věrohodně nedoložil a nebylo zjištěno, že by mu v zemi hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu.     IV.   Průběh jednání   Žalobce u jednání především odkázal na žalobu. Zdůraznil, že nebyl řádně vyrozuměn o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, navrhnout jejich doplnění. Žalobce ani nebyl upozorněn na skutečnost, že shromáždění podkladů bylo ukončeno. Na omluvu žalobce přitom žalovaný nereagoval, měl jej však upozornit, že ji neakceptuje. Žalovaný mohl vyhovět omluvě právní zástupkyně žalobce ze seznámení se s podklady nařízeného na den 30.6.2017, neboť řízení o azylu netrvalo ani 6 měsíců. Z průběhu azylového řízení je zřejmé, že jsou splněny podmínky uvedení v § 12 písm. b), § 14 zákona o azylu a rovněž důvody k udělení doplňkové ochrany.   Žalovaný zdůraznil, že odůvodnění je dostatečné a nebylo porušeno ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu.   Žalobce navrhnul provedení dokazování vyrozuměním o seznámení se s podklady, které bylo adresováno jeho právní zástupkyni na dny 19.6. a 30.6.2017 a omluvami z takto nařízených úkonů. Obě vyrozumění, stejně jako omluvy jsou součásti správního spisu, a proto jimi soud dokazování neprováděl. Soud provedl dokazování záznamem ze dne 29.6.2017. Z něj především plyne, že pracovnice kanceláře telefonicky hovořila dne 29.6.2017 s pracovnicí MV ČR OAMP Zastávka u Brna v souvislosti s omluvou a žádostí právní zástupkyně žalobce ze dne 26.6.2017 o stanovení nového termínu správního úkonu, neboť se blíží termín správního úkonu a správní orgán na omluvu a žádost o stanovení nového termínu dosud nijak nereagoval. Pracovnice správního orgánu sdělila, že zatím nemá žádné informace od kolegy, který předmětnou věc vyřizuje ani od pana vedoucího, který je t.č. na školení v Praze a tito se k předmětné žádosti dosud nijak nevyjádřili.   V.   Posouzení věci krajským soudem   Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).   Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.   Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.   K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“   Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21.12.2011, č.j. 2 As 85/2011-170 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11.04.2007, sp.zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb.n.u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17.12.2008, sp.zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20.06.1996, sp.zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26.06.1997, sp.zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.   Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.07.2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne  29.07.2004, č.j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.11.2007, č.j. 1 Afs 53/2007-34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.01.2008, č.j. 5 As 29/2007-64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04.12.2003, č.j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.   Soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že by v napadeném rozhodnutí žalovaný hodnotil pouze skutečnosti jim uváděné a nevzal v potaz jeho individuální azylový příběh žalobce a disponoval pouze neúplnými a kusými informacemi o zemi jeho původu. Naopak je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že se žalovaný dostatečně podrobně zabýval azylovým příběhem nastíněným žalobcem samotným, neboť posuzoval jim uváděné důvody. Hodnotil i podklady, jež si v průběhu správního řízení pro potřeby vydání napadeného rozhodnutí shromáždil, přičemž tyto následně samostatně i ve vzájemné souvislosti hodnotil. Soud z obsahu správního spisu nezjistil, že by shromážděné podklady žalovaného byly nedostatečné či kusé, jak namítal žalobce. Pokud žalobce za důvod nepřezkoumatelnosti považoval skutečnost, že žalovaný vycházel z podkladů, s nimiž se nemohl seznámit, vyjadřuje se soud k této námitce podrobně níže v textu tohoto rozsudku. Ani s námitkou nepřezkoumatelnosti spočívající v tom, že se žalovaný při svém rozhodování nezabýval otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí, se soud nemohl ztotožnit. Naopak z odůvodnění napadeného rozhodnutí (konkrétně z posledního odstavce na str. 5 a následujících a z posledního odstavce na str. 9 a str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí) vyplývá, že se žalovaný velmi rozsáhle zabýval přiměřeností napadeného rozhodnutí vůči žalobci. Žalobce přitom především opakovaně odkazoval na zjevnou nepřiměřenost případného nevyhovění jeho žádosti o mezinárodní ochranu, a to vzhledem k jeho rodinnému zázemí na území ČR a silným citovým vazbám v jeho rodině na území ČR. Právě tomuto věnoval žalovaný značnou pozornost, neboť žalobce opakovaně upozornil, že zásah do rodinného a soukromého života lze uplatňovat v rámci zákona o pobytu cizinců, nikoliv v rámci azylového řízení. Žádný jiný zásah žalovaný neshledal. Skutečnost, že bude žalobce vystaven zcela jiné kultuře a bude muset snášet určitou prvotní dávku tvrdosti této změny, však nezpůsobuje nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Soud má proto za to, že žalovaný se i s touto otázkou přezkoumatelně vypořádal.   Soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřil ke všem žalobcem uplatněným skutečnostem, přičemž žádnou z nich neopomenul. Zdejší soud má taktéž za to, že žalovaný srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaný považoval za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná.   Zdejší soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.   Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.   Soud se nejprve zabýval posouzením námitky, týkající se neakceptování omluvy zástupkyně žalobce z úkonu před žalovaným, na základě čehož bylo porušeno právo žalobce na seznámení se s poklady pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu.   Podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.   Pokud žalobce namítal, že nebyl vyrozuměn o tom, že bylo ukončeno shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí a že má možnost se s nimi seznámit, neshledal zdejší soud tuto námitku za důvodnou. Z obsahu správního spisu soud ověřil, že žalobci samému bylo žalovaným zasíláno Předvolání k seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, a to poprvé na den 19.06.2017, podruhé na den 30.06.2017. V obou případech byl žalobce vyrozuměn o tom, že se má dostavit k seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V části poučení bylo poté v předvolání uvedeno: „Nedostavíte-li se bez vážného důvodu k seznámení se s poklady pro rozhodnutí ve věci Vaší žádosti o udělení mezinárodní ochrany, bude to považováno za Váš nezájem se s těmito podklady seznámit. Nastane-li vážný důvod, bránící Vašemu dostavení se k seznámení poklady pro rozhodnutí ve věci Vaší žádosti o udělení mezinárodní ochrany v uvedeném termínu, jste povinen o tom neprodleně správní orgán informovat na některém z výše uvedených kontaktů.“   Soud považuje tuto výzvu k seznámení se s poklady pro rozhodnutí za zcela dostatečnou, neboť je z ní zcela patrné, že je žalobce konkrétně vyzýván k seznámení se s poklady pro rozhodnutí. Lze i dovodit, že s ohledem na průběh předmětného azylového řízení by bylo nelogické, aby žalovaný vyzýval žalobce k seznámení se s poklady pro rozhodnutí za situace, pokud by nebylo kompletní. Po ukončeném shromažďování podkladů k tomuto úkonu by jej totiž byl nucen znovu vyzývat. Takový postup by odporoval zásadě hospodárnosti a rychlosti správního řízení. Takový postup pak ani není u žalovaného obvyklý.  Jestliže byl tedy žalobce předvoláván k úkonu seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, bylo zcela nepochybné, že jsou již ze strany žalovaného shromážděny veškeré podklady, které budou při jeho rozhodování brány v potaz.   Soud přitom neopomenul, že zástupkyni žalobce bylo namísto předvolání k seznámení se s podklady pro rozhodnutí doručeno Vyrozumění o konání správního úkonu v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany, ve kterém bylo uvedeno: „Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky (…) si dovoluje Vás tímto pozvat k seznámení k podané žádosti ve věci o udělení mezinárodní ochrany Vašeho výše jmenovaného klienta.“ Soud nezastírá, že žalovaný zvolil velmi úsporný obsah vyrozumění o konání úkonu seznámení se s poklady pro rozhodnutí. Z něj by bylo pro osobu neznalou dané problematiky skutečně poměrně obtížné seznat, k jakému konkrétnímu úkonu se vyrozumění vztahuje. Soudu je však z jeho činnosti známo, že právní zástupkyně žalobce opakovaně zastupuje klienty v řízení o udělení mezinárodní ochrany. I proto ji z předmětného vyrozumění mělo být zřejmé, k jakému úkonu je přizvána. Zástupkyně žalobce jako osoba dlouhodobě se zabývající zastupováním osob v řízeních o žádostech o udělení mezinárodní ochrany mohla z doručené písemnosti jednoznačně seznat, co mělo být účelem nařízení úkonu v daném řízení. Nebylo-li by ji zřejmé, k jakému konkrétnímu úkonu se má dostavit, mohla vyvinout adekvátní aktivitu a dotázat se na účel vyrozumění právě žalovaného. Je třeba poukázat rovněž na to, že žalobce jakožto klient právní zástupkyně byl o účelu nařízeného úkonu konkrétně a srozumitelně vyrozuměn prostřednictvím výše specifikovaného předvolání. V tomto směru je třeba setrvat na přesvědčení, že je právní zástupce se svým klientem v pravidelném kontaktu, kdy klient seznamuje svého právního zástupce mj. se všemi písemnosti, jež mu byly doručeny, aby mohl být zvolen následný postup. Žalobce byl řádně a konkrétně vyrozuměn o důvodu svého předvolání, a tudíž lze předpokládat, že obsah tohoto předvolání byl následně (nehledě na jí doručené vyrozumění) znám i jeho zástupkyni. V posuzovaném případě tedy není pochybením žalovaného způsobujícím nezákonnost napadeného rozhodnutí, pokud byla zástupkyně žalobce vyrozuměna pouze v obecné rovině. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu uváděné žalobcem, neboť ty vycházejí z odlišného skutkového stavu. V rozsudku ze dne 14.11.2003 č.j. 7 A 112/2002‑36, publ. pod č. 303/2004 Sb. NSS, se nejednalo o řízení o udělení mezinárodní ochrany, nýbrž o uložení sankce podle živnostenského zákona. Správní orgán nenařizoval ústní projednání a ve věci rozhodl pouze na základě protokolu o státní kontrole, přičemž nereagoval vůbec na námitky žalobce a návrhy na provedení důkazů učiněné během řízení a dokazování doplnil až došetřením věci po podání odvolání. Soud proto tuto námitku neshledal důvodnou.   Soud se dále zabýval námitkami, týkajícími se omluvy zástupkyně žalobce ze správního úkonu seznámení se s poklady.   Žalovaný předvolal k tomuto úkonu žalobce a jeho zástupkyni na den 19.06.2017 v 08:30 hod. Vyrozumění bylo zástupkyni žalobce doručeno dne 13.06.2017 a žalobci dne 12.06.2017. Následně v den konání úkonu, tj. dne 19.06.2017 v 07:23 hod, žalovaný obdržel od zástupkyně žalobce prostřednictvím e-mailu omluvu neúčasti z důvodu kolize jejího jednání právní zástupkyně žalobce u Městského soudu v Brně, přičemž se jí nepodařilo zajistit za sebe substituci. K omluvě byla připojena žádost o stanovení nového termínu na druhou polovinu července s ohledem na aktuální četnost nařízených soudních jednání a výslechů na policii v jiných věcech a následné čerpání dovolené. Žalovaný poté předvolal k danému úkonu žalobce a jeho zástupkyni na den 30.06.2017 v 09:00 hod, přičemž vyrozumění bylo zástupkyni žalobce doručeno dne 19.06.2017 a žalobci dne 26.06.2017. Dne 26.06.2017 v 15:54 hod obdržel žalovaný od zástupkyně žalobce prostřednictvím e-mailu omluvu neúčasti s odůvodněním, že se ji nepodařilo na daný termín za sebe zajistit substituci. Opětovně požádala o stanovení nového termínu v druhé polovině července. Dle úředního záznamu o nedostavení se k seznámení s poklady rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30.06.2017 se žalobce k danému úkonu nedostavil.   Soud k tomu uvádí, že uplatnění práva na seznámení se s poklady pro vydání rozhodnutí předpokládá jistou součinnost jak ze strany správního orgánu, tak ze strany účastníka řízení, resp. jeho zástupce. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby účastníku řízení vytvořil podmínky pro to, aby mohl realizovat své právo na seznámení se s poklady, kdy jde především o nutnost účastníka řízení řádně předvolat k tomu úkonu. Po účastníku řízení je však také vyžadován jistý stupeň součinnosti, kterou lze spatřovat v tom, že se dostaví, případně se řádně omluví, pokud se nemůže dostavit, ačkoliv se jednání zúčastnit chce. Totéž platí rovněž pro jeho zástupce. Správní orgán má povinnost akceptovat omluvu, která je náležitá, což předpokládá její bezodkladnost, relevanci důvodu a rovněž prokázání tvrzených důvodů omluvy.   Jde-li o omluvy ze správního úkonu nařízeného na den 19.06.2017, pak soud akceptuje, že zjistí-li zástupce kolizi dvou jednání, jichž se jako zástupce má účastnit, je nutné při posuzování bezodkladnosti a náležitosti omluvy zohlednit rovněž čas potřebný k tomu, aby si zástupce za sebe mohl nalézt substituenta. V souladu s požadavkem svědomitého výkonu advokacie stanoveným v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, postupuje pouze takový zástupce, který začne činit kroky k ověření možnosti substituce bezodkladně poté, co se dozví o kolizi nařízených jednání. Jen tak lze zajistit, aby měl substituční zástupce co nejvíce času na seznámení s případem, resp. aby se mohl zástupce omluvit z nařízeného jednání v případě, že se mu i přes řádnou snahu substituci nepodaří zařídit. Pokud i přes náležitou snahu zástupce nemohl substituci zajistit, je třeba, aby ihned po marném završení snahy o substituci správnímu orgánu oznámil svou omluvu z důvodu kolize termínů jednání a nemožnosti zajistit substituci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.08.2015, č.j. 9 As 68/2015-27). Žalobcova zástupkyně tvrdila, že se substituci snažila zajistit, leč bezúspěšně. I při zohlednění přiměřeného času k prověření možnosti substituce soud uvádí, že není bezodkladná (a tudíž náležitá) omluva, kterou zástupkyně žalobce zasílala prostřednictvím e-mailu v den nařízeného seznámení se s poklady, tj. dne 19.06.2017, ačkoliv je z omluvy zřejmé, že tato byla digitálně podepsána již dne 16.06.2017. Pokud tvrdila, že tuto omluvu doručila nejprve dne 16.06.2017 do datové schránky žalovaného, nemá toto tvrzení oporu v předloženém správním spise. Dle názoru soudu se nejednalo o bezodkladnou, tudíž náležitou omluvu a žalovaný nebyl povinen takovou omluvu akceptovat, neboť nesplňovala požadavky § 59 správního řádu.   Ke skutečnosti, že při posuzování bezodkladnosti omluvy je třeba zohlednit i určitý čas potřebný k prověření možnosti substituce, se váže ještě další okolnost. Tou je nutnost sdělit důvody, proč nebylo možno řešit kolizi nařízených jednání substitucí. V rozsudku ze dne 30.04.2014, č.j. 8 As 107/2013-46, Nejvyšší správní požadoval, aby advokát v omluvě, ve které poukázal na kolizi termínů jednání, „(…) vysvětlil a prokázal, z jakých konkrétních důvodů nebylo možné zastupování klienta vyřešit prostřednictvím substituce, případně jiným způsobem“. Obdobné požadavky vyplývají i z judikatury Nejvyššího soudu, k tomu srov. usnesení ze dne 22.05.2002, sp.zn. 29 Cdo 3063/2000, kde bylo uvedeno: „(…) omlouvá-li účastník (jeho zástupce) svou neúčast při jednání časovou kolizí s jiným soudním sporem, může být jeho omluva ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. důvodná jen tehdy, jestliže soudu oznámí také konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné jednání mu brání v účasti (v jaké věci a u jakého soudu), kdy se o něm dozvěděl (že k němu byl předvolán dříve než k jednání, z něhož se omlouvá) a že časovou kolizi více jednání již nebylo možné vyřešit jinak (např. substitucí).“ Substituce je běžný způsob, jak vyřešit kolizi termínů jednání. Žalovaný přitom posuzuje, zda je kolize jednání pro omluvu důležitým důvodem. O důležitý důvod by se nejednalo tehdy, když by substituci nic nebránilo, a přesto by zástupkyně žalobce nevyvinula snahu o její zajištění.   Omluva zástupkyně žalobce ze dne 19.06.2017 tedy nesplnila ani požadavek na důsledné popsání důvodů, proč kolizi termínů jednání nebylo možno řešit pomocí substituce.  Náležitá omluva vyžaduje existenci a sdělení důležitého důvodu, který v účasti u jednání brání. Správní orgán přitom nemá při posuzování důvodnosti omluvy povinnost vyzývat k doplnění důvodů, pro které se omlouvá. Je především v zájmu účastníka řízení, resp. jeho zástupce, jehož si účastník řízení před orgány veřejné moci zvolil, aby se o osud podané žádosti zajímal (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.10.2013, č.j. 9 As 6/2013-26). Zástupkyně žalobce sice v omluvě tvrdila, že se snažila kolizi termínů jednání řešit prostřednictvím substituce, avšak toto se jí nepodařilo. Žádné bližší podrobnosti však neuvedla. Správnímu orgánu tudíž nedala možnost v plné šíři posoudit, zda se v případě její omluvy jedná o důležitý důvod, který náležitá omluva předpokládá. Nadto je třeba poukázat rovněž na to, že zástupkyně žalobce svůj tvrzený důvod omluvy, kolizi jednání u Městského soudu v Brně, nedoložila ani případnou kopií předvolání k jednání u Městského soudu v Brně v tentýž den. I přes výše uvedené skutečnosti se však jednalo o první nenáležitou omluvu v řízení, a tudíž žalovaný ve prospěch žalobce a jeho zástupkyně stanovil nový termín daného úkonu, a to na 30.06.2017.   Pokud se týká druhé omluvy, tak ta vyhověla tato podmínce bezodkladnosti (byla žalovanému doručena dne 26.06.2017), jakož i odůvodněnosti, neboť zástupkyně žalobce jako důvod své omluvy uvedla dlouho plánovanou dovolenou (jež měla trvat od 29.06.2017 do 16.07.2017) a rovněž nemožnost zajistit za sebe náhradu v podobě substituce. Krajský soud však současně dodává, že pokud jde o omluvu z nařízeného správního úkonu, účastníka řízení, resp. jeho zástupce, nestíhá pouze povinnost tvrzení, ale též povinnost důkazní. Jinak by správní orgán stěží mohl důležitost důvodu v omluvě uvedeného zkoumat a hodnotit, ačkoliv v souladu se správním řádem tak činit musí. Soud přitom z obsahu správního spisu ověřil, že k omluvě ze dne 26.06.2017 nebyly přiloženy žádné další dokumenty. Soud s odkazem na citovaný obsah omluvy zástupkyně žalobce a související judikaturu uvádí, že taková forma omluvy není dostačující, resp. ji nelze považovat za náležitou dle § 59 správního řádu. Soud nad rámec všeho již výše uvedeného k možnosti substituce uvádí, že zástupkyně žalobce odpovídá za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání a je zcela legitimní žádat využití substituce v případě, kdy zástupkyně věděla, že nebude schopna žalobce v daný termín zastupovat. Zástupkyně žalobce tvrdila, že se jí substituci na daný termín nepodařilo zajistit. Toto své obecné tvrzení opětovně nikterak dále nepodpořila, když např. neuvedla, kdo přesně byl z její strany tázán, kdy a jaké měl důvody substituci nepřijmout. Ani v případě druhé omluvy tak nebyl zástupkyní žalobce uváděný důvod nemožnosti zajištění substituce shledán opodstatněným a podloženým.   Soud proto uzavírá, že žalovaný s ohledem na skutkové okolnosti posoudil náležitost, resp. nenáležitost omluvy zástupkyně žalobce ze dne 26.06.2017 správně. Předně je třeba zdůraznit, že zástupkyně žalobce se z úkonu seznámení se s poklady ve věci omlouvala již jedenkrát, a to dne 19.06.2017, přičemž žalovaný této omluvě, i přes její nedůvodnost, vyhověl. Zástupkyně žalobce však ani v tomto případě svou nepřítomnost dodatečně ničím nepodložila. Žalovaný tak mohl dospět k oprávněnému názoru, že předchozí omluva byla nedůvodná. Hodnocení náležitosti omluvy, resp. důležitosti důvodu, provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení, proto i důvod, který může být dostatečný pro přeložení prvního úkonu, již nemusí být dostatečný pro jeho další přeložení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.03.2009 č.j. 7 As 9/2009‑66). Nelze proto žalovanému vytýkat, že podruhé již nedoloženou omluvu z nařízeného seznámení se s poklady pro vydání rozhodnutí z důvodu čerpání dovolené zástupkyně žalobce a opětovné nemožnosti zajistit za sebe substituci neakceptoval. Žalovaný přitom nebyl povinen vyrozumět žalobce či jeho zástupkyni o tom, že jejich omluvu neakceptoval. Jestliže správní orgán posoudí omluvu jako nedůvodnou, nemá povinnost o tom vyrozumět účastníka řízení či jeho zástupce, ani vyzývat k doplnění důvodů omluvy, neboť je především v zájmu účastníka řízení, resp. jeho zástupce, aby se o osud podané žádosti zajímal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.07.2014, č.j. 4 As 128/2014-26). Zaměstnankyně advokátní kanceláře právní zástupkyně žalobce sice činila dne 29.6.2017 dotaz na správní orgán ohledně zaslané omluvy a stanovení nového termínu (viz záznam jako důkaz provedený soudem). Tato skutečnost však nic nemění na shora uvedeném a ani na tom, že právní zástupkyně žalobce svou omluvu náležitě nedoložila. Pokud právní zástupkyně žalobce nevěděla, zda správní orgán její omluvu akceptuje, tím spíše se dle názoru soudu měla snažit zajistit substitutci, případně omluvu náležitě doložit. Nelze navíc ani odhlédnout od toho, že se jednalo o druhou omluvu, přičemž ani první omluva nebyla vyhodnocena jako řádná.   Argumentace žalovaného, co do nepřijmutí omluvy zástupkyně žalobce, zaměřující se na zásadu rychlosti a hospodárnosti správního řízení, sice nebyla zvolena zcela přiléhavě. Nic to však nemění na skutečnosti, že druhá (jakož i první) omluva z úkonu seznámení se s poklady řízení byla nedoložená, a tudíž bylo správným rozhodnutím žalovaného, pokud této nevyhověl. Ne zcela správně zvolené zdůvodnění tohoto postupu žalovaného totiž nemá vliv na faktickou správnost celkového rozhodnutí o neakceptaci neodůvodněné omluvy zástupkyně žalobce.   Soud při posouzení této námitky považoval rovněž za podstatné, že žalobce v podané žalobě blíže nerozvedl, se kterými konkrétními podklady měl zájem se seznámit, jakou konkrétní argumentaci by použil při vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí a případně jaké důkazy by dále k uvedeným podkladům navrhoval provést. Přitom žalobce resp. jeho právní zástupkyně měli možnost nahlédnout do soudního spisu, jehož součástí je i správní spis s podklady (zprávy o zemi původu žalobce) a zcela konkrétně uvést, v čem jsou jednotlivé zprávy, z nichž žalovaný vycházel, nesprávné či neúplné. Stejně tak měl možnost doložit či odkázat na dokumenty, které by podporovaly jeho žalobní argumentaci. Žalobce však nic takového neučinil. Není tedy ani zřejmé, jaký zásah do práv žalobce (z materiálního hlediska) by mělo tvrzené, avšak soudem neshledané, hypotetické pochybení žalovaného co do umožnění seznámit se s poklady řízení žalobcem ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. I z tohoto důvodu proto soud vyhodnotil tuto námitku žalobce jako nedůvodnou.   K námitkám týkajícím se samotného posouzení důvodnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany uvádí soud následující.   Soud k věci předně uvádí, že udělení mezinárodní ochrany je specifickým způsobem legalizace pobytu na území ČR, a to z přesně vymezených důvodů. Soud dospěl k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Ve své žádosti výslovně sdělil, že nebyl nikdy členem žádné politické strany ani jiné organizace a v průběhu správního řízení neuvedl, že by se ve své vlasti jakkoliv politicky či obecně veřejně angažoval či měl jakékoliv potíže spojené s uplatňováním politických práv a svobod. Takové skutečnosti pak netvrdil ani při jednání.   Podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Žalobce jako důvod své neochoty vrátit se do země původu uvedl absenci kontaktů, na které by mohl navázat, obavy z pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině žijící na okraji společnosti a z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu na území ČR, dále strach o život a absenci pomoci ze strany správních orgánů v Palestině.   Soud stejně jako žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Soud přitom považoval odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 5 a následujících v tomto ohledu za dostatečné.   Pronásledováním se dle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.   Podle ustanovení § 2 odst. 5 zákona o azylu se ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup.   Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu se původcem pronásledování nebo vážné újmy rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.   Soud se zabýval informacemi o zemi původu, které žalovaný v průběhu správního řízení shromáždil. Z nich nelze dovodit, že by osoby na kraji společnosti, mezi které by se žalobce dle svého tvrzení po svém návratu do země původu řadil, byly v Palestině předmětem pronásledování. Jak správně dovodil žalovaný, z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ekonomické důvody nejsou samy o sobě důvodem pro udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu ani doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2003, č.j. 3 Azs 20/2003–43, ze dne 21.08.2003, č.j. 2 Azs 6/2003-38, ze dne 10.11.2005,č.j. 1 Azs 84/2005-63, ze dne 30.11.2005, č.j. 2 Azs 222/2005-61, či ze dne 07.12.2005, č.j. 3 Azs 491/2004-43, srov. též § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu). Ani málo rozvinutý sociální systém, který, z pohledu vyspělých zemí, případně neposkytuje nemajetným osobám dostatečnou pomoc v hmotné nouzi, sám o sobě pronásledování nezakládá. Sociální práva nepatří mezi základní lidská práva ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) původní či nové kvalifikační směrnice, úroveň ochrany těchto práv závisí v každé zemi především na její ekonomické vyspělosti a tedy ani nižší standard ochrany těchto práv, než jaký je běžný či obvyklý např. v zemích Evropské unie, nepředstavuje sám o sobě pronásledování, a to ani ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen kvalifikační směrnice), tj. právo na život, zákaz mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu, zákaz otroctví a nevolnictví aj. Situace by mohla být jiná, pokud by k této obecně nepříznivé ekonomické a sociální situaci u konkrétního žadatele přistoupila ze strany státních či nestátních původců pronásledování další konkrétní příkoří, příkladmo uvedená v čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice, tj. a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí;  b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem; c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání; d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu;  e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2; f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem. V posuzovaném případě je však žalobce netvrdil a ani neplynou ze shromážděných informací o zemi původu.   Soud se dále vyjádřil i k tomu, že žalobce dle svého tvrzení patřil ke skupině, která se bude na území Palestiny pohybovat na okraji společnosti bez rodinného zázemí. Dle názoru soudu se nejedná o sociální skupinu ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Jak bylo uvedeno již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2003, sp.zn. 2 Azs 40/2003: „Sociální skupina ve smyslu zákona o azylu je společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů motivujících k pronásledování, než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu vůbec znám.“ Důvodem pro zařazení do sociální skupiny tudíž nemůže být takový sjednocovací znak, jako je příslušnost mezi lidmi na okraji společnosti, a to zejména proto, že se nejedná o objektivní ověřitelnou skutečnost, nýbrž o pocit, jímž v určité fázi života může trpět téměř jakýkoli člověk v jakékoli reálně existující společnosti, neboť společnost postavená na stejném postavení všech osob není než ideálním konceptem, dosud v plné míře nikdy nerealizovaný. Všechny společnosti, včetně společnosti v ČR, obsahují mnoho lidí majících pocit, že se nacházejí na okraji společnosti. Bylo by v rozporu se smyslem institutu azylu uznat tento pocit nebo neověřitelnou a hypotetickou skutečnost jako důvod přiznání azylu v jiné zemi.   Soud dále k věci uvádí, že i kdyby snad připustil možnou existenci žalobcem tvrzené „sociální skupiny osob, která žije na okraji společnosti“ v Palestině ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) původní i nové kvalifikační směrnice a relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 07.11.2013, X, Y a Z, spojené věci C-199/12 až C-201/12, body 41 až 49) a Nejvyššího správního soudu (srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 05.10.2006, č.j. 2 Azs 66/2006-52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS, ze dne 21.04.2009, č.j. 2 Azs 13/2009-60, a ze dne 02.08.2012, č.j. 5 Azs 2/2012–49) a případnou příslušnost žalobce po jeho návratu do země původu k takové sociální skupině, nelze z tvrzení žalobce ani z dostupných zpráv o zemi původu osvědčit existenci odůvodněného strachu žalobce z pronásledování. Soud se ztotožňuje s argumentací žalovaného, že přesídlení z jednoho kulturního okruhu do jiného je vždy spojeno s jistou mírou tvrdosti, které se nedá zabránit, avšak nelze shledat důvod, proč by taková míra tvrdosti měla dosahovat stupně pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce přitom za původce pronásledování považuje, jak jednotlivé obyvatele Palestiny, tak rovněž správní orgány, u kterých nebude moci najít efektivní ochranu. Žalobce nicméně v průběhu správního řízení, ani v podané žalobě, žádným způsobem neosvědčil, že by se nemohl ochrany před případným pronásledováním domáhat u palestinských správních orgánů. Jeho tvrzení nenachází oporu ani ve shromážděném spisovém materiálu (zprávách o situaci v zemi původu). Se žalobcem uváděných skutečností přitom ani nevyplývá, že by se v minulosti v době návštěvy Palestiny pokusil řešit svou situaci tím, že by se na státní orgány obrátil. Pokud tedy žalobce uvádí, že by mu palestinské státní orgány pomoc neposkytly, jedná se o argument v rovině spekulací, který není podpořen žádnou praktickou zkušeností žalobce a ani nevyplývá z analytických zpráv subjektů monitorujících situaci v Palestině (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 10.08.2016, č.j. 33 Az 19/2015-33).   Žalobce se dále obával, že v případě jeho návratu do domovské země bude podroben persekuci z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu na území ČR. Soud k tomu uvádí, že Nejvyšší správní soud již v několika svých rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 28.11.2003, č.j. 4 Azs 24/2003-68) poukázal na fakt, že jsou české správní orgány povinny dbát ochrany osobních údajů žadatele o azyl, přičemž tato jeho povinnost vyplývá přímo ze zákona o azylu, a to z ustanovení § 19 odst. 1 a 2. Ze správního spisu nadto soud ověřil, že žalobce byl v tomto směru žalovaným poučen již v rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany (Protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26.04.2017).   Podle ustanovení § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.   K námitce směřující proti neudělení humanitárního azylu poukazuje zdejší soud na ustálenou judikaturu, podle níž na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu v mezích, jaké jsou u přezkumu správního uvážení nutné, aby nenahrazoval uvážení správního orgánu uvážením svým (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15.10.2003, č.j. 3 Azs 12/2003-38, a ze dne 22.01.2004, č.j. 5 Azs 47/2003-48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.03.2004, č.j. 2 Azs 8/2004-55).   Humanitární azyl lze udělit v případě hodném zvláštního zřetele a zpravidla nepřichází v úvahu tehdy, když tvrzení uvedená žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je třeba zvažovat v rámci důvodů pro udělení azylu podle ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a a § 14b zákona o azylu. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 11.03.2004, č.j. 2 Azs 8/2004-55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“   K možnosti udělení humanitárního azylu se žalovaný vyjádřil na straně 7 napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že v případě žalobce neexistuje žádný důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení humanitárního azylu. Za situace, kdy žalobce v rámci žádosti neuváděl žádný relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 14 zákona o azylu, nelze těmto závěrům ničeho vytknout, neboť žalovaný neměl povinnost udělení humanitárního azylu podrobněji zkoumat. Dle krajského soudu tedy žalovaný při posuzování možnosti udělení mezinárodní ochrany nevybočil z mezí správního uvážení.   Žalobce tedy neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v dalším průběhu správního řízení žádné mimořádné okolnosti, které by byly důvodem pro možné udělení humanitárního azylu. Žalovaný se zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Po posouzení celého případu žalobce nezjistil důvody o tom, že by jeho osobní a rodinná situace byla nějakým způsobem výjimečná s ohledem na existenci okolností odůvodňujících udělení humanitárního azylu. K otázce udělení humanitárního azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu žalovaný uvedl že: „… se v této souvislosti zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací výše jmenovaného žadatele o udělení mezinárodní ochrany a přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Na základě všech výše uvedených skutečností nenalezl správní orgán v případě žadatele žádný zvláštního zřetele hodný důvod podle § 14 zákona o azylu pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Správní orgán předně konstatuje, že žadatel je dospělou, plně svéprávnou a  práceschopnou osobou, která se dokáže postarat sama o sebe a vydělat si na své živobytí prací. Stejně tak nepodstupuje žádný typ speciální léčby, která by byla vázána na území ČR. Nad rámec výše uvedeného správní orgán podotýká, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a jmenovaný se jeho udělení nijak výslovně nedomáhal a připomíná rovněž, že humanitární azyl je udělován pouze za výjimečných okolností v případech, kdy nebyl shledán důvod pro udělení azylu dle § 12, a kdy by bylo zcela „nehumánní“ azyl neudělit, v případě žadatele však na základě všeho výše uvedeného správní orgán takové skutečnosti neshledal.“     Podle názoru soudu je takovéto posouzení možnosti udělení humanitárního azylu žalovaným přezkoumatelné, dostatečně individualizované a odpovídající zásadám logiky. Soud tedy znovu zdůrazňuje, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je tedy otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ (viz usnesení ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Azs 15/2011 - 77).           Soud dále odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. 1 Azs 10/2014 – 29, v němž bylo vysloveno, že „manželství žadatele o azyl s občanem České republiky není zákonným důvodem, na jehož základě by stěžovatelce vznikl právní nárok na udělení azylu v ČR. Azyl za účelem sloučení rodiny je upraven v § 13 zákona o azylu a počítá s udělením azylu rodinnému příslušníku azylanta (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55, publikovaný pod č. 28/2003 Sb. NSS). O popsanou situaci v případě stěžovatelky nešlo, neboť její manžel není azylantem, nýbrž je občanem České republiky. Samotná skutečnost, že stěžovatelka je manželkou občana České republiky, nemůže být podle citovaného rozsudku ani důvodem pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Stěžovatelčina tvrzení o tom, že nemůže být odloučena od své nezletilé české dcery pocházející z manželství s českým občanem, rovněž nejsou způsobilá účinně zpochybnit zákonnost rozsudku městského soudu v posuzované věci; relevantní by mohla být toliko pohledem zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nikoliv však v řízení o žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany. (…) Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalovaný i městský soud v souladu s citovanou judikaturou vyhodnotili, že samotné manželství s občanem České republiky ani její mateřství k nezletilé české dceři nemohou být bez dalšího důvody pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.“ Obdobný závěr přitom učinil Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 Azs 18/2005 – 35, ve kterém uvedl, že „manželství s občanem České republiky samo o sobě nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by bylo možno udělit humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu. Stěžovatelova tvrzení o otcovství k nezletilé české dceři tedy jsou relevantní pohledem zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nemají však schopnost účinně zpochybnit zákonnost rozsudku krajského soudu ve věci podle zákona o azylu.“ (shodně též v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55). Jak plyne ze shora citované judikatury NSS, tak důvodem k udělení humanitárního azylu jednoznačně nejsou rodinné vazby na území ČR. Důvodem k udělení humanitárního azylu tedy není skutečnost, že rodiče či jeho sourozenci pobývají na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu. Soud považuje za nutné přisvědčit žalovanému v jeho závěru, že humanitární azyl nebyl zákonodárcem koncipován k poskytnutí ochrany před skutečnostmi, které spadají a jsou primárně hodnoceny při zkoumání naplnění důvodů spadajících pod jednotlivé instituty zákona o azylu či zákona o pobytu cizinců. Právě žalobcem v žádosti tvrzený zásah do rodinného a soukromého života a silné citové vazby v rodině žalobce jsou skutečnostmi, které spadají do institutů zákona o pobytu cizinců, nikoliv pod spektrum zákona o azylu. Tyto skutečnosti tedy nelze vzít navzdory přesvědčení žalobce v případě posuzování důvodnosti udělení humanitárního azylu v úvahu. Zákon o azylu tedy koncipoval humanitární azyl výslovně jako dobrodiní státu a nikoliv jako právo na přiznání azylu.  V daném případě tedy soud neshledal porušení žádných procesních ustanovení při rozhodování o možnosti udělení humanitárního azylu. Z výše citovaného obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že neudělení azylu z humanitárních důvodů žalovaný rovněž dostatečně odůvodnil.   Soud dále stejně jako žalovaný neshledal naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a zákona o azylu, dle jehož prvého odstavce se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.   Dle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.   Pro aplikaci daných ustanovení zákona o azylu je třeba zkoumat, zda žadatel splňuje zákonem stanovená kritéria, které popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31.10.2008 č.j. 5 Azs 50/2008-62.  Podle něj je třeba k udělení doplňkové ochrany splnit kumulativně následující podmínky: „Žadatel (1) se musí nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu; (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule“. Udělení doplňkové ochrany je dále vyloučeno v případě, že žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu (ustanovení § 28 odst. 1 azylového zákona).   Soud souhlasí se závěry a s odůvodněním žalovaného, který došel k závěru, že podmínka stanovená v § 14a zákona o azylu není splněna, tj. žalobci vážná újma nehrozí. Žalobce neuvedl, ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žalobci hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma. Soud má přitom za to, že se žalovaný otázkou, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a zákona o azylu, zabýval velmi podrobně a dostatečně, a to na stranách 8 až 11 napadeného rozhodnutí. Vzal v úvahu tvrzení žalobce v jeho žádosti o mezinárodní ochranu, tak rovněž všechny informace, jež shromáždil v průběhu správního řízení. Jak již bylo opakovaně řečeno, ekonomické důvody nejsou v souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu dostačujícím důvodem ani pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a zákona o azylu.  Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ani obavy z toho, že v případě návratu do vlasti bude žalobce nezaměstnaný a bude se případně pohybovat v sociální skupině na okraji společnosti (která je bez domova, práce a rodinného zázemí), nelze považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v ustanovení § 14a zákona o azylu, resp. v čl. 15 kvalifikační směrnice (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.08.2007, č.j. 5 Azs 15/2007–79). Ani odkaz na neuspokojivou sociální situaci v zemi původu není dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu sám o sobě způsobilý odůvodnit udělení doplňkové ochrany (viz např. zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 07.08.2007, č.j. 5 Azs 15/2007–79, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29.05.2008, č.j. 2 Azs 26/2008–55).   K námitce směřující proti neudělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný podrobně zabýval možnými důsledky návratu žalobce do vlasti. V této souvislosti je třeba upozornit na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 – 52, kde byla řešena právní otázka, zda rodinné vztahy stěžovatelky na území České republiky mohou založit důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud přitom v uvedené věci vyhodnotil, že „[o]tázka toho, jaké situace mohou vytvářet rozpor s mezinárodními závazky ČR ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, však již byla dostatečně vyřešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 2 Azs 30/2007, kde bylo ve vazbě na starší judikaturu, zabývající se právě namítaným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a posuzující je pohledem dřívějšího znění § 91 zákona o azylu, konstatováno: „Jakkoli ovšem nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého § 91 a nynějšího § 14a zákona o azylu, jak bylo zmíněno výše, v otázce, která je řešena v nyní posuzovaném případě tuto shodu shledat lze, neboť jak § 91 dřívějšího znění, tak § 14a nynějšího znění zákona o azylu označoval rozpor s mezinárodními závazky ČR za jednu z alternativ vedoucí k udělení jimi upravovaného režimu ochrany. Ve znění zákona o azylu před účinností novely č. 165/2006 Sb. by tak rozpor vycestování cizince s mezinárodními závazky vedl ke shledání překážky vycestování podle § 91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nyní by tato skutečnost byla považována za vážnou újmu ve smyslu jeho § 14a odst. 2 písm. d). Z toho důvodu lze na tuto situaci aplikovat právní názory vyslovené tímto soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení § 91 zákona o azylu. Ten přitom k výkladu toho, co je možno chápat za rozpor s mezinárodními závazky ČR podle tohoto ustanovení, uvedl ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 177/2005, v reakci na argumentaci údajným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“) rozdělením stěžovatelovy rodiny v případě jeho vycestování toto: „Není ani namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky vycestování poukazem na ustanovení § 91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností, a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo dostatečným důvodem pro shledání překážky vycestování například ani to, pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo uškodit volnému pohybu zboží jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího členství v Evropské unii. Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské úmluvy.“ Již z tohoto judikátu tak jednoznačně plyne, že rodinné vazby v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, přičemž stěžovatelčin poukaz na článek 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod nevnáší do tohoto posouzení nic normativně nového, když tato ustanovení pouze vyjadřují respekt české veřejné moci k rodině a rodičovství a chrání rodinu před nuceným odebráním dětí rodičům či před omezením rodičovských práv, což jsou však situace, o něž ani podle kasační stížnosti nejde. Zároveň je třeba konstatovat v souladu s právním názorem vyjádřeným například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 5 Azs 46/2008 (publ. na www.nssoud.cz), že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince na území ČR, jsou-li k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba řešit dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt na území ČR. V takovém případě tedy není ani relevantní důvod pro to, aby správní orgán rozhodující o azylu či správní soud přezkoumávající takové rozhodnutí upřednostňoval ve smyslu čl. 10 Ústavy ustanovení stěžovatelkou uváděného článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvy o právech dítěte či jiných mezinárodních smluv zakotvujících právo na soukromý a rodinný život či základní práva dítěte před ustanoveními soudního řádu správního či zákona o azylu, neboť žádná kolize mezi těmito normami za daných okolností nenastává.“ Soud v této souvislosti i odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Azs 119/2017 – 41 ze dne 14 července 2017, kterým byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost a v němž je mj. uvedeno: „[13] Nejvyšší správní soud tak v dané věci uzavírá, že žalovaný i krajský soud v souladu s výše citovanou judikaturou, od které nebylo jakéhokoliv důvodu se odchylovat, správně vyhodnotili, že samotný rodinný život stěžovatele, tj. manželství s občankou České republiky a soužití s jeho nezletilými dětmi, nemohou být bez dalšího důvodem pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.“      Soud si je vědom i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č.j. 3 Azs 256/2014-27 v něm je mj. uvedeno: „Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí ochrany tohoto státu využít. Relevantní případy specifikující, co se pokládá za vážnou újmu, jsou uvedeny v odst. 2 zmiňovaného ustanovení, přičemž podle písm. d) se za vážnou újmu považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Z kasační stížnosti i průběhu předchozích řízení je zřejmé, že stěžovatel vnímá rozpor s mezinárodními závazky v porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikováno pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), v němž je zakotveno právo na respektování rodinného a soukromého života. Krajský soud správně vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, avšak opomenul právní závěry v něm vyjádřené aplikovat beze zbytku.             V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud v zásadě uvedl, že k zásahu do rodinného a soukromého života obvykle dochází až v případě správního vyhoštění, s nímž je spojena i doba znemožňující cizinci vstup na území České republiky. Právě dlouhodobý zákaz pobytu totiž může v některých konkrétních případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života. Naopak neudělení některé z forem mezinárodní ochrany většinou neznamená, že by cizinec nemohl na území České republiky po delší dobu pobývat, a má tudíž možnost příslušné povolení k pobytu opět získat a do České republiky se prakticky obratem vrátit. Zpravidla tak neudělení mezinárodní ochrany nebude znamenat natolik intenzivní zásah do rodinného a soukromého života, aby bylo možné uvažovat o rozporu s čl. 8 Úmluvy. Nejvyšší správní soud ovšem rovněž připomenul, že „[p]ři posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“  Právě otázku, zda je životní situace stěžovatele natolik výjimečná, aby opravňovala mimořádné udělení doplňkové ochrany z důvodu nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života, krajský soud vůbec neřešil. Stěžovatel přitom v průběhu soudního řízení uváděl okolnosti, které napovídají, že se skutečně o výjimečnou životní situaci jedná, a byly proto z hlediska soudního přezkumu relevantní. Již v žalobě soudu sdělil, že má na území České republiky manželku (českou občanku), s níž se mu přibližně dva měsíce před podáním žaloby narodila dcera. V přípisu ze dne 26. 11. 2014 navíc doplnil informace o nepříznivém zdravotním stavu manželky, který jí znemožňuje o dítě se postarat. K prokázání svých tvrzení doložil lékařské zprávy, posudek zdravotního stavu manželky z řízení o invalidním důchodu i rozhodnutí o přiznání příspěvku na péči. Situace, kdy je manželka i dítě prakticky odkázáno na péči stěžovatele nepochybně může svou mimořádností odpovídat případu, kdy by již nutnost pouhého vycestování z České republiky mohla být nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Bylo tudíž povinností krajského soudu zvážit podrobně všechny významné okolnosti a nikoli námitku odmítnout s tím, že z hlediska doplňkové ochrany jsou rodinné vazby irelevantní.“   Je nepochybné, že žalobce nemá na území ČR ani děti a ani manželku. V tomto směru nelze tedy ani zásah do soukromého či rodinného života posuzovat. Soud s odkazem               na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. usnesení ze dne 08.01.2009, č.j. 2 Azs 66/2008-52, a rozsudek ze dne 21.05.2010, č.j. 6 Azs 5/2010-57) uvádí, že pobyt matky, otce a sourozenců žalobce na území ČR není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou taxativně stanoveny v zákoně o azylu, z něhož vyplývá, že mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela jiných závažných důvodů, především z důvodu pronásledování či hrozby vážné újmy v zemi původu žadatele. Tedy tím, že žalobci nebyla udělena doplňková ochrana, nebylo porušeno jeho právo na respektování jeho soukromého a rodinného života. Soud nadto k věci dodává, že žalobce je již dospělý a na území Palestiny se nachází mj. babička žalobce, u kterého taktéž žalobce v době svého pobytu v Palestině krátce pobýval, takže nelze mít za to, že jediným způsobem, jak by mohl žalobce realizovat svůj rodinný či soukromý život, by byl pobyt na území ČR s matkou, otcem a sourozenci žalobce.   V případě, že žalobce hodlá realizovat své právo na rodinný život na území ČR, nezbavuje ho to povinnosti dodržovat pravidla stanovená pro pobyt cizinců v ČR, přičemž i v případě, že nejsou naplněny podmínky pro udělení azylu, zákon o pobytu cizinců poskytuje možnosti legalizace pobytu na území ČR. Výkon tohoto práva však nelze podle názoru soudu uskutečňovat prostřednictvím zákona o azylu. V této souvislosti lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.01.2004, č.j. 5 Azs 37/2003-47, kde se uvádí: „(…) poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytů cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.“ Lze tedy uzavřít, že postupem žalovaného nebylo právo žalobce na rodinný život nikterak dotčeno, neboť toto právo může žalobce i nadále vykonávat, byť podle jiného zákona než zákona o azylu. Tuto otázku přitom žalovaný srozumitelně a přehledně vysvětlil rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to na jeho straně 10 až 11. Soud rovněž k věci uvádí, že žalobce byl v ČR odsouzen za trestný čin. V posuzované věci tedy nesmí žalobce rovněž opomínat, že se do složité situace dostal v důsledku svého závažného protiprávního jednání, za které mu byl udělen nepodmíněný trest odnětí svobody.   Ze zjištěných skutečností a i ze samotné výpovědi žalobce v průběhu správního řízení je zřejmé, že při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl veden především snahou legalizovat svůj pobyt na území ČR. To však důvodem pro udělení mezinárodní ochrany být nemůže. Soud v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.02.2005, č.j. 7Azs 187/2004-94, podle kterého „(…) azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky, či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na „složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“ V uvedeném ohledu je tedy zcela správný závěr žalovaného, že nebyly dány důvody ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) až d) zákona o azylu pro přiznání doplňkové ochrany.   Soud závěrem zdůrazňuje, že udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým způsobem legalizace pobytu na území ČR, a to za přesně vymezených důvodů. V ostatních případech je však nutno vycházet z režimu zákona o pobytu cizinců. Azylovým řízením za žádných okolností nelze nahradit smysl a účel úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců. Mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoli však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu.   Soud uzavírá, že žalovaný své povinnosti dostatečně zjistit skutkový stav dostál a řádně se vypořádal se všemi žalobcem uváděnými důvody odchodu ze země původu a pro setrvání v ČR v jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Účelem zákona o azylu je poskytnout ochranu lidem, kteří z azylově relevantních důvodů nemohou žít v zemi svého původu. V případě žalobce tyto předpoklady naplněny nebyly. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.     VII.              Závěr a náklady řízení   Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.     P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie   V Brně dne 22. března 2018  JUDr. Petr Polách, v.r.                                                                                             samosoudce             Za správnost vyhotovení: K. M.