Nedostaví-li se cizinec pro výjezdní příkaz dle § 78b odst. 7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, na ministerstvo nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti, pobývá po uplynutí této lhůty na území neoprávněně (bez výjezdního příkazu), neboť jeho strpění na území zaniklo již dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti (§ 78b odst. 6 zákona o azylu).

34 A 34/2018-50 ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K   J M É N E M    R E P U B L I K Y     Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D., v právní věci   žalobkyně:  V. M., nar. ………, státní příslušnost Ukrajina trvale bytem ……….. pobytem v ČR …….. zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00  Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34  Praha 7   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2018, č. j. MV-28487-13/OAM-2018,   t a k t o :   I. Žaloba   s e   z a m í t á .   II. Žalobkyně   n e m á   p r á v o   na náhradu nákladů řízení.   III. Žalovanému   s e   n e p ř i z n á v á   náhrada nákladů řízení.       O d ů v o d n ě n í   I. Vymezení věci     1. Žalobou ze dne 24. 8. 2018 (doručenou nejprve Městskému soudu v Praze dne 27. 8. 2018, posléze postoupenou Krajskému soudu v Brně dne 19. 10. 2018) se žalobkyně domáhá zrušení shora citovaného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka ze dne 16. 1. 2018, č. j. CPR-1573-16/ČJ-2018-931200-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), s dobou 6 měsíců, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU. Důvodem vydaných rozhodnutí bylo to, že žalobkyně pobývala na území ČR neoprávněně bez platného víza nebo oprávnění k pobytu.   II. Shrnutí žalobní argumentace   2. Žalobkyně byla přesvědčena, že obě správní rozhodnutí byly v rozporu s právními předpisy, konkrétně s § 2 odst. 1, 3 a 4, § 3, § 4 odst. 4, § 68 odst. 3 a dalšími ustanoveními zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“). Dále byla v rozporu          s § 54 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), § 119a odst. 2 a § 174a odst. 1 ZPC.   3. Žalobkyně byla žadatelkou o udělení mezinárodní ochrany, ta ji však nebyla přiznána. Proti správnímu rozhodnutí brojila správní žalobou a následně kasační stížností. Kasační stížnost však byla odmítnuta Nejvyšším správním soudem dne 16. 12. 2017, č. j. 9 Azs 407/2017-18. Základním argumentem žalobkyně je to, že ke dni zahájení řízení o správním vyhoštění u ní nebyla splněna základní podmínka pro jeho zahájení, neboť pobývala na území oprávněně v rámci zákonné lhůty k vycestování určené v § 54 odst. 2 zákona o azylu. Správní orgány však nyní v napadených rozhodnutích tvrdí, že žalobkyně pobývala na území neoprávněně bez víza či povolení k pobytu ode dne 17. 12. 2017 do 7. 1. 2018, kdy s ní bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.   4. Podle žalobkyně je rozhodný § 54 odst. 2 zákona o azylu, který upravuje povinnost neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu vycestovat z území ve lhůtě stanovené ve výjezdním příkazu; nebyl-li takový výjezdní příkaz udělen, pak do 30 dnů ode dne pravomocného ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Jelikož žalobkyni nebyl výjezdní příkaz udělen, pak pro ni platila povinnost vycestovat z území do 30 dnů ode dne nabytí právní moci usnesení o odmítnutí její kasační stížnosti, tedy do 15. 1. 2018. Dle žalobkyně obsahuje uvedené ustanovení rovněž oprávnění žalobkyně setrvat na tomto území po dobu 30 dnů od právní moci usnesení o odmítnutí kasační stížnosti. Jiný výklad by byl v rozporu s logickým výkladem.   5. Žalovaný však zastával jiný výklad, když podle něj žalobkyně spadala pod jiný institut zákona o azylu, a to „strpění na území“, které jí bylo uděleno od 29. 11. 2017 do 26. 2. 2018. Následně však ze zákona zaniklo podle § 78b odst. 6 zákona o azylu. Je pravdou, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost podle § 78b odst. 7 zákona o azylu a nedostavila se ke správnímu orgánu za účelem vyznačení zániku strpění ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti. Žalobkyně má však za to, že ani tato skutečnost nevylučuje aplikaci § 54 odst. 2 zákona o azylu, protože posledně uvedená ustanovení na sebe navazují. S porušením povinnosti dostavit se za účelem vyznačení zániku strpění nelze spojovat jakékoliv účinky, mající vliv na status žalobkyně. Zákon hovoří o povinnosti dostavit se k vyznačení zániku strpění a nikoliv k udělení výjezdního příkazu. Udělení výjezdního příkazu je povinnost stanovená správnímu orgánu. Z právní úpravy „udělení výjezdního příkazu na jeden měsíc“ lze vyčíst úmysl zákonodárce umožnit cizinci pobývat na území déle než 30 dní od pravomocného skončení řízení ve věci mezinárodní ochrany ve smyslu § 54 odst. 2 zákona o azylu.   6. Pokud by byl výklad zastávaný žalovaným správný, pak by žadatel o mezinárodní ochranu, kterému zanikne strpění ve smyslu § 78b odst. 7 zákona o azylu, přešel ihned po dni nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti do režimu nelegálního pobytu, neboť by neexistoval mezi okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti a dnem, kdy se dostaví k vyznačení zániku strpění, žádný titul, na jehož základě by byl oprávněn pobývat na území. S takovým cizincem by správní orgány byly povinny zahájit řízení o správním vyhoštění kdykoliv. Zákonodárce určitě nechtěl takovou situaci způsobit. Je všeobecně uznáváno, že cizinec, který pobývá na území v době mezi zánikem strpění (dle § 78b odst. 7 zákona o azylu) a dostavením se k vyznačení zániku strpění, pobývá na území ČR oprávněně. Z § 78b však nevyplývá oprávnění pobývat na území v době po zániku strpění před vydáním výjezdního příkazu. Podle žalobkyně je tak zřejmé, že tento pobyt je oprávněný jen na základě § 54 odst. 2 zákona o azylu, který obecně upravuje podmínky vycestování cizince z území po skončení řízení o mezinárodní ochraně, přitom stanoví obecnou lhůtu k vycestování z území v délce 30 dní, která může být případně modifikována vydáním výjezdního příkazu. Žalovaný svůj odlišný právní názor uspokojivým způsobem nezdůvodnil, pročež napadené rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností.   7. Žalovaný porušil § 68 odst. 3 SŘ, neboť jeho rozhodnutí neobsahuje žádné úvahy, kterými se při hodnocení podkladů a při výkladu právních norem řídil. Nespecifikoval, jaké záměry zákonodárce měl na mysli. Nezdůvodnil, proč považoval názor žalobkyně za mylný. Neodpověděl na otázku, na základě jakého právního titulu by cizinci pobývali na území po zániku strpění dle § 87b odst. 6 zákona o azylu. Užitím výkladu žalovaného by vznikla nezákonná mezera. Žalovaný vykládal zákon v rozporu s interpretačními pravidly. Nevysvětlil, proč by se na žalobkyni neměl vztahovat § 54 odst. 2 zákona o azylu. Je však pravdou, že v době řízení o kasační stížnosti byla žalobkyně v režimu strpění, tedy dle § 78b zákona o azylu. Strpění pak v souladu s tímto ustanovením zaniklo nabytím právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti, čímž vznikla žalobkyni povinnost dostavit se ke správnímu orgánu za účelem vyznačení zániku strpění do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti. Žalobkyně se dostavila 23. den po nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí, a to proto, že ji její předchozí právní zástupce pozdě informoval. Dle zákona však nelze dovodit, že by nedodržení 15 denní lhůty mohlo ovlivnit hmotněprávní status žalobkyně, a že by vylučovalo užití § 54 odst. 2 zákona o azylu. Nelze dokonce ani vyloučit, že by nedodržením citované lhůty zanikla povinnost správního orgánu k vydání výjezdního příkazu žalobkyni dle § 78b odst. 7 zákona o azylu. Lhůta 15 dnů je tedy jakoby lhůtou pořádkovou, bez jakéhokoliv vlivu na oprávněnost pobytu žalobkyně. O zahájení řízení o správním vyhoštění by se dalo uvažovat teprve až v případě, že by se žalobkyně dostavila po uplynutí zákonné lhůty k vycestování stanovené v § 50 odst. 2 zákona o azylu, kdy nebyl cizinci po pravomocném skončení řízení o mezinárodní ochraně vydán výjezdní příkaz.   8. Z výše uvedených důvodů má žalobkyně za to, že jí měl být dne 7. 1. 2018 vydán výjezdní příkaz, neboť všechny podmínky pro to byly splněny a pobývala na území oprávněně v rámci lhůty k vycestování dle § 54 odst. 2 zákona o azylu. Prvostupňový správní orgán pochybil, pokud místo toho zahájil řízení o správním vyhoštění a vydal rozhodnutí o správním vyhoštění.   9. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřovala žalobkyně také v jeho rozporu s § 174a ZPC, v němž zákonodárce vymezil okruh skutečností, které musí být v řízení zkoumány tak, aby bylo možno rozhodovat přiměřeně. Okruh těchto zkoumaných skutečností vymezil zákonodárce jako minimální, není tedy dána možnost výběru, nýbrž jde o minimální standard, kde správní orgán musí prověřit všechny okolnosti a teprve poté může hovořit o přiměřeném rozhodnutí. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek NSS ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 As 68/2012.   10. Oba správní orgány nezkoumaly všechny potřebné okolnosti. Některé posoudily jen formálně. Posouzení zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně vychází jen z protokolu o jejím výslechu, který však nebyl pořízen v souladu se zákonem, pročež nemůže být podkladem pro vydání rozhodnutí. V důsledku toho je i příslušná část odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývající se přiměřeností rozhodnutí nepřezkoumatelná. 11. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že bylo nezbytné vydat rozhodnutí o jejím správním vyhoštění, protože jde o zcela zásadní zásah do jejího soukromého a rodinného života (poznámka soudu: bez konkretizace tohoto zásahu v žalobě). Přestože žalovaný posoudil, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění bude přiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně, žalobkyně označuje tento postoj správního orgánu za nesprávný a rozporný s § 68 odst. 3 SŘ, jenž nebyl dostatečně a správně odůvodněn a nebyly uvedeny konkrétní úvahy, které jej vedly k tomuto závěru. Odůvodnění žalovaného je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nelze totiž dovodit, na základě jakých úvah a skutečností dospěly správní orgány k závěru o přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobkyně.   12. Nutno podotknout, že správní vyhoštění není dle teorie správního práva sankcí, nýbrž opatřením státu, viz např. rozhodnutí NSS pod sp. zn. 5 Azs 125/2004. Pokud tedy rozhodnutí nemá sankční povahu, pak je žalobkyně nucena se ptát, v čem spatřuje stát zájem na tom, aby ve své životní situaci musela vycestovat (přes shora uvedenou argumentaci) i když v době zahájení řízení o správním vyhoštění se ukázalo, že byl její pobyt neoprávněný. Žalobkyně totiž narušila veřejný pořádek naprosto nepatrně vzhledem k délce tohoto svého pobytu na území.   13. Prvostupňový správní orgán i žalovaný se nedostatečně zabývali otázkou přiměřenosti uloženého správního vyhoštění tak, jak vyžaduje § 119a a § 174a ZPC. Správní orgán sice ve svém rozhodnutí hodnotil hlediska nastíněná v § 174a ZPC, avšak provedené hodnocení bylo formalistické tak, aby vyhovělo požadavku zákona, avšak provedené hodnocení nepokrylo konkrétní situaci žalobkyně a pouze paušálně prošlo jednotlivé regulativy. Správní orgán nevázal zákonné podmínky ke konkrétní situaci a nezohlednil dostatečně specifika celého případu, což bylo v rozporu se zákonem a se zaběhlou správní praxí. Ačkoliv správní orgán konstatoval, že důsledky dopadu do rodinného a soukromého života dostatečně zkoumal, pak z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že tak činil pouze podle svého náhledu. Správní vyhoštění je naprosto nepřiměřeným opatřením, neboť po stanovenou dobu naprosto přetrhá všechny vazby, které si žalobkyně za dobu pobytu na území od roku 2003 vytvořila.    14. Správní orgán rovněž nedbal povinnosti uložené mu v § 50 odst. 3 SŘ, podle něhož má z úřední povinnosti zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Správní orgán se nijak nesnažil zjistit podstatné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci. Neprovedl jiné dokazování, než výslech žalobkyně a vyžádání závazného stanoviska k vycestování. Jelikož nezjistil dostatečně stav věci, nemohl být schopen dostatečně pečlivě posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, protože si k tomu neopatřil dostatek podkladů. Pokud bylo soudní judikaturou dovozeno, že není povinností správního orgánu zjišťovat všechny detaily rodinného a soukromého života, tak to podle žalobkyně neznamená, že může správní orgán zcela rezignovat na svou povinnost zjistit veškeré skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch žalobkyně. Správní orgán tak pochybil, pokud se z úřední povinnosti nepokusil zjistit dostatečně stav věci a následně provedl posouzení přiměřenosti v rozporu s § 174a ZPC, když zohlednil naprosté minimum faktorů.   15. Správní orgán se především nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že se nemá v domovské zemi kam vrátit. Vypořádáním není pouhé konstatování, že žalobkyně má na Ukrajině syna a je spoluvlastnicí bytu, protože v předmětném bytě bydlí její bývalý manžel s rodinou. Správní orgán se měl především zabývat tím, zda tyto vazby znamenají pro žalobkyni opravdu nějaké zázemí. Správní orgán se však nevypořádal ani s délkou pobytu žalobkyně na území. Absentuje také posouzení dopadu rozhodnutí na partnerský vztah žalobkyně s panem O. H. Uvedený partner nebyl v řízení vyslechnut. Správní orgán se dostatečně nevypořádal ani se zdravotním stavem žalobkyně a ostatní faktory přiměřenosti (ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby) vůbec nezkoumal (při výslechu žalobkyně). 16. Prvostupňový správní orgán se dostatečně nezabýval nejen § 174a ZPC, ale dostatečně se nezabýval ani komplexním zhodnocením přiměřenosti správního vyhoštění pro žalobkyni. Ta se dopustila pouze neoprávněného pobytu. Dále nebylo zdůvodněno, proč žalobkyni bylo uloženo vyhoštění na 6 měsíců, a to právě s ohledem na výše popsané marginální porušení právních předpisů. Přitom žalobkyně je na území ČR již zakořeněna a ve své domovské zemi se nemá kam vrátit, její život je realizován plně na území ČR s jejím partnerem.   17. Rozhodnutí o správním vyhoštění je pro žalobkyni nepřiměřené z hlediska zásahu do jejího soukromého a rodinného života. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudky NSS ze dne                19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012-29, dále ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011-60, a dále ze dne         6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39. Podle těchto rozhodnutí musí být brán v potaz rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen předmětným rozhodnutím a vliv na osobní, soukromý a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by měli právo zůstat v hostitelském státě, což dle žalobkyně provedl správní orgán v posuzované věci naprosto nedostatečně.   18. Jednání žalobkyně nedosáhlo žádné společenské škodlivosti. Žalobkyně se snažila legalizovat svůj pobyt na území a se správním orgánem spolupracovala. Její protiprávní jednání tak nedosahovalo takové intenzity, kterou zmiňoval správní orgán, nýbrž tato intenzita byla nepoměrně nižší, než zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně. Podle rozsudku NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Azs 135/2015-32, mají správní orgány přihlédnout i k takovým skutečnostem, zda byl účastník řízení v ČR jakkoliv na obtíž, zejména tím, že ilegálně pracoval, páchal trestnou činnost, porušoval pravidla o pobytu cizinců či jinak soustavně porušoval právní řád. Pokud tak správní orgány neučiní, jednají v rozporu s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Žalovaný se pak dopustil pochybení tím, že názor prvostupňového správního orgánu pouze přejal.   19. S ohledem na výše uvedené žalobkyně soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.   III. Vyjádření žalovaného k žalobě   20. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nesouhlasil s obsahem žalobních námitek, neboť neobsahovaly argumentaci způsobilou zpochybnit správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců, neporušil ani namítaná ustanovení zákona o azylu. Vycházel z řádně zjištěného stavu věci. Žalobkyně měla dostatečný prostor ke sdělení všech ve věci podstatných skutečností.   21. Námitka odvozující legálnost pobytu žalobkyně na zdejším území ke dni 7. 1. 2018 z § 54 odst. 2 zákona o azylu nebyla opodstatněná. Podle § 78b odst. 7 zákona o azylu byla žalobkyně povinna se dostavit za účelem vyznačení zániku strpění na území na ministerstvo bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti, k níž v tomto případě došlo dne 16. 12. 2017. Žalobkyně se však dostavila až dne 7. 1. 2018. Sama uvedla, že si byla vědoma nelegálnosti svého pobytu. V tomto kontextu se její pozdější tvrzení jevilo jako účelové. Žalobkyně postrádala v důsledku nesplnění své zákonné povinnosti pobytové oprávnění v podobě výjezdního příkazu, který ji měl být udělen v návaznosti na příchod k vyznačení zániku strpění na území.   22. Z § 118 odst. 5 ZPC vyplývá, co je přechodným pobytem pro účely správního vyhoštění (včetně strpění na území podle zvláštního zákona). Ust. § 78b zákona o azylu komplexně upravuje právní postavení osoby strpěné na území, přičemž podle odstavce 6 citovaného ustanovení zaniká strpění dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Pokud  se pak do 15 dnů od tohoto momentu žalobkyně nedostavila k vyznačení konce strpění ve smyslu § 78b odst. 7 cit. zákona, pobývala na území bez platného víza či oprávnění k pobytu. Na daný případ nedopadá § 54 odst. 2 zákona o azylu, podle něhož mj. platí, že nebyl-li výjezdní příkaz udělen, je cizinec povinen vycestovat do 30 dnů ode dne pravomocného ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Řízením ve věci mezinárodní ochrany je dle § 2 odst. 1 písm. c) zákona o azylu řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, přičemž tato řízení jsou blíže specifikovaná v § 2 odst. 1 písm. e) cit. zákona. Naproti tomu žalobkyně se nacházela do nabytí právní moci rozhodnutí NSS v postavení cizince, který zde byl oprávněn legálně pobývat na základě uděleného strpění. Z protokolu o výslechu žalobkyně mj. vyplývá její povědomí o nelegálnosti pobytu na území. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný konstatoval, že vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, přičemž odůvodnění rozhodnutí bylo zcela dostačující a srozumitelné.   23. Nedůvodná byla rovněž argumentace namítající nepřiměřenost rozhodnutí. Žalovaný zohlednil řadu významných okolností. Dopady správního rozhodnutí posoudil komplexně, přitom zohlednil situaci žalobkyně s respektem k zásadě proporcionality. Postupoval s přihlédnutím            k § 119a odst. 2 ZPC a v souladu s § 174a cit. zákona, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí (strana 7). Z obecného tvrzení, že protokol o výslechu žalobkyně nebyl pořízen v souladu se zákonem, nelze usuzovat na konkrétní důvody, o které se toto konstatování opírá. Proto je námitka nedůvodná.   24. Žalovaný neopomněl obsah výpovědi žalobkyně, nýbrž z jejích sdělení v prvostupňovém rozhodnutí vycházel. Z jednání žalobkyně je patrno, že navzdory neexistenci azylových důvodů usiluje o legalizaci zdejšího pobytu prostřednictvím institutu mezinárodní ochrany. Z protokolu o výslechu ze dne 7. 1. 2018 vyplynulo, že žalobkyně si je vědoma svého protiprávního jednání v souvislosti s neoprávněným pobytem na území ČR od 16. 12. 2017 do 7. 1. 2018. Uvedla, že nemá žádné oprávnění k pobytu ani vízum, bydlí s přítelem ukrajinské národnosti O. H. a na území ČR ani EU nemá osobu, vůči které by skončení jejího zdejšího pobytu představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Správní orgán se zabýval dopady rozhodnutí v potřebném rozsahu, vzal v úvahu věk, zdravotní stav i pobytovou historii žalobkyně, včetně eventuálního rizika zpřetrhání vazeb vytvořených na zdejším území. V tomto směru žalovaný také odkázal na sdělení žalobkyně, v němž popřela, že by si v ČR nějaké vazby vytvořila, ať už sportovní, kulturní nebo společenské.   25. Závěry byly formulovány na základě logicky provázaného zdůvodnění, kterým bylo vysvětlováno, že dopad rozhodnutí bude přiměřený. Vzhledem k době trvání neoprávněného pobytu žalobkyně, setrval správní orgán při stanovení délky vyhoštění při dolní hranici. Poukázal také na možnost opětovného návratu žalobkyně do ČR po uplynutí 6 měsíční lhůty.   26. V rozhodnutí o odvolání byly řádně vypořádány odvolací námitky, přitom bylo vycházeno z obsahu správního spisu a z prvostupňového správního rozhodnutí. Nedůvodnost odvolacích námitek byla vysvětlena konkrétními skutečnostmi. V tomto bodě odkázal žalovaný zejména na protokol o výslechu žalobkyně ze dne 7. 1. 2018. Sdělení žalobkyně nekorespondují s nyní namítanými pochybeními. Žalobkyně sama tvrdila absenci společenských a kulturních vazeb, které by si za dobu svého 14 letého pobytu v ČR vytvořila. Naučila se sice česky, avšak nemá zde žádný majetek, pohledávky, ani závazky. Nebyl přehlédnut ani její vztah a soužití s přítelem, rovněž občanem Ukrajiny, který na území ČR pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. V této souvislosti žalovaný konstatoval, že ani výše uvedený vztah s přítelem nepředstavuje důvod, pro který by nebylo možné uložit správní vyhoštění, neboť vzájemný vztah lze udržovat i za této situace a případné další soužití realizovat na území státu, jehož jsou žalobkyně i její přítel občany. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a netrpí vytýkanými vadami. V dalším žalovaný odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a správního spisu.   27. Na základě výše uvedeného žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.   IV. Replika žalobkyně   28. Dne 9. 11. 2018 podala žalobkyně repliku, v níž stručně reagovala na vyjádření žalovaného. Pokud jde o posouzení přiměřenosti rozhodnutí, pak žalobkyně sdělila, že žalovaný se opět podrobně nezabýval specifickými okolnostmi případu a neposoudil dostatečně proporcionalitu rozhodnutí. Proto žalobkyně setrvala na svém původním stanovisku, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné.   V. Jednání před krajským soudem   29. Při jednání nařízeném na den 13. 11. 2018 omluvil právní zástupce žalobkyně svoji klientku z účasti na tomto jednání a současně k dotazu soudu uvedl, že mu postačovala lhůta pro přípravu na jednání, a že souhlasí s provedením tohoto jednání. V dalším setrval na původní argumentaci, která byla podrobně uvedena v žalobě. Žalovaný se z účasti na tomto jednání předem písemně omluvil, přitom souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti a za tím účelem odkázal na své stanovisko ve vyjádření k žalobě, a také na své závěry v napadeném rozhodnutí.   VI. Posouzení věci krajským soudem   30. Krajský soud v Brně přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející prvostupňové správní rozhodnutí, včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.   31. V posuzované věci učinila žalobkyně spornou především formu jejího pobytu na území ČR po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti, tedy po ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Ačkoliv oprávnění pobývat na území v době po zániku strpění, před vydáním výjezdního příkazu, z § 78b zákona o azylu nevyplývá, je podle ní všeobecně uznáváno, že cizinec pobývá na území oprávněně v době mezi zánikem strpění a dostavením se k vyznačení zániku strpění. Dle žalobkyně je tento pobyt oprávněný právě na základě § 54 odst. 2 zákona o azylu, jenž obecně upravuje podmínky vycestování cizince z území po ukončení řízení o mezinárodní ochraně a stanovuje obecnou lhůtu k vycestování z území v délce 30 dnů, která může být v jistých případech nahrazena vydáním výjezdního příkazu. Za této situace pak v případě žalobkyně nebylo rozhodnuto o správním vyhoštění v souladu s právními předpisy.   32. Krajský soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně, nýbrž přisvědčil závěrům žalovaného. Nejprve však ověřil skutková zjištění ze správního spisu. Zjistil, že se žalobkyně dostavila dne 7. 1. 2018 do Přijímacího střediska Zastávka a písemně požádala o mezinárodní ochranu na území ČR. Totožnost prokázala cestovním dokladem Ukrajiny platným do 27. 9. 2026. Kontrolou cestovního dokladu bylo zjištěno, že nedisponuje žádným platným vízem či jiným oprávněním k pobytu na území ČR. K věci vypověděla, že na území ČR naposledy přicestovala v roce 2013. O mezinárodní ochranu na území ČR již jednou žádala dne 17. 1. 2017, přičemž bylo rozhodnuto o neudělení azylu (rozhodnutí v právní moci dne 30. 5. 2017). U Městského soudu v Praze žalobkyně brojila proti správnímu rozhodnutí správní žalobou, která však byla dne 1. 11. 2017, č. j. 1 Az 49/2017-32, zamítnuta. Následně podaná kasační stížnost byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 Azs 407/2017-18, odmítnuta, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 12. 2017. Od následujícího dne, tj. od 17. 12. 2017 do 7. 1. 2018 pobývala žalobkyně na území ČR bez platného víza či oprávnění k pobytu, pročež s ní bylo dne 7. 1. 2018 zahájeno řízení o správním vyhoštění.    33. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně do ČR přicestovala v roce 2003 na základě víza s platností na půl roku. Chtěla po rozvodu s manželem „změnu“, vidět Prahu a vydělat peníze na splacení dluhů za zaplacené vízum. Bydlela v O. na ubytovně a pracovala pro „českého mafiána“, který ji nechal prodloužit vízum. Následně pracovala asi 4 měsíce v obci L. ve skladu. Pak se odstěhovala ke kamarádce do P. – N. B., kde byla asi 3 roky zaměstnána v pizzerii. Pracovala na různých pracovních pozicích v kuchyni a bydlela v pronajatém bytě v P. 2. Žalobkyně druh víz neuměla specifikovat, neboť prý pokaždé požádala jinou osobu, aby ji s legalizací pobytu na území ČR pomohla. Okolnosti dále upřesnila jen tak, že měla vystaven živnostenský list na úklidové práce a při prodlužování pobytu ji vždy doprovázeli ukrajinští státní příslušníci, kteří jí pomáhali legalizovat pobyt, neboť ona ještě neuměla česky.   34. Žalobkyně se narodila na Ukrajině, je ukrajinské národnosti. Absolvovala vyšší školu na prodavačku a asi 7 let pracovala na Ukrajině jako prodavačka. Je rozvedená, její syn N. M. (nar. ...) bydlí s bývalým manželem žalobkyně na adrese ………, v bytě 2+1, který má žalobkyně ve společném vlastnictví s bývalým manželem. Byt obývá bývalý manžel žalobkyně s novou manželkou a synem žalobkyně. Rodiče žalobkyně již zemřeli a sestra bydlí v P. Žalobkyně proto na Ukrajinu nejezdí, syn ji navštívil v ČR v listopadu 2017.   35. V roce 2013 žalobkyně vycestovala na návštěvu syna na Ukrajinu, kde se zdržela asi měsíc. Koncem prosince 2016 jí byl zrušen pobyt na území ČR, pročež na radu právníka požádala dne 17. 1. 2017 na území ČR o azyl. V květnu roku 2017 jí byla zamítnuta žádost o azyl, pročež znovu navštívila právního zástupce, kterému udělila plnou moc k zastupování ve věci mezinárodní ochrany. Právní zástupce ji několikrát telefonicky informoval o průběhu azylového řízení. Naposledy dne 4. 1. 2018 jí sdělil, že se má urychleně dostavit na odbor azylové a migrační politiky. Teprve správní orgán žalobkyni sdělil, že pobývá na území ČR nelegálně. Vzhledem k bezvýchodné situaci se rozhodla opětovně požádat o azyl, což učinila dne 7. 1. 2018 v Přijímacím středisku Zastávka, neboť se obávala neoprávněného pobytu a zadržení cizineckou policií. Žalobkyně již ví, že v období od 16. 12. 2017 do 7. 1. 2018 pobývala na území ČR neoprávněně.   36. Žalobkyně bydlí na adrese ………., se svým přítelem O. H., nar. ……, rovněž státním příslušníkem Ukrajiny, přičemž s nikým jiným se nestýká. Na území ČR nemá žádné sportovní, kulturní ani společenské vazby. Rovněž zde nevlastní žádný majetek. Domácnost nesdílí s občanem EU, na území ČR se nenachází žádná osoba, vůči které by měla vyživovací povinnost nebo by ji měla v péči, na území ČR či EU nemá žádnou osobu, kvůli které by skončení jejího pobytu bylo z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života nepřiměřené. Zdravotní stav označila žalobkyně za dobrý s tím, že navštěvuje lékaře kvůli problémům se štítnou žlázou. V případě uložení správního vyhoštění hodlá žalobkyně dobrovolně vycestovat. Přesto, že je na Ukrajině spoluvlastnicí bytu společně s bývalým manželem, nehodlá se na Ukrajinu vrátit, neboť nemá kam. V jejím bytě bydlí bývalý manžel s novou manželkou. Má obavy z ukrajinských separatistů, neboť hovoří pouze rusky a mnoho lidí nemá rádo Rusy, které z těchto důvodů mohou i zabít.   37. V posuzované věci učinila žalobkyně spornou kvalifikaci správního orgánu, v níž posuzoval její pobyt na území ČR v období po pravomocném odmítnutí její kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany. Žalobkyně uváděla, že ke dni zahájení správního vyhoštění pobývala na území ČR oprávněně, a to na základě lhůty k vycestování dle § 54 odst. 2 zákona o azylu. Nebyly tak splněny podmínky pro zahájení řízení o správním vyhoštění. Přestože žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost dle § 78b odst. 7 zákona o azylu a nedostavila se k vyznačení zániku strpění ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti, nemohlo toto nedodržení zákona podle ní ovlivnit její hmotněprávní status a vyloučit užití § 54 odst. 2 zákona o azylu.   38. Podle § 78b odst. 1 zákon o azylu rozhodne ministerstvo na žádost cizinec o jeho strpění na území na dobu nezbytně nutnou, pokud cizinec předložil náležitosti uvedené v odst. 4. O strpění na území vydá ministerstvo cizinci potvrzení o strpění na území, ve kterém vyznačí dobu strpění na území. Strpění cizince na území je vyloučeno, pokud cizinec na území pobývá na základě povolení k pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území ČR nebo je zajištěn.    39. Podle § 78b odst. 6 zákona o azylu zaniká strpění na území dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti nebo nepřiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti.   40. Podle § 78b odst. 7 zákona o azylu vyznačí ministerstvo zánik strpění na území v potvrzení o strpění na území a udělí cizinci výjezdní příkaz s platností nejdéle na dobu 1 měsíce. Cizinec je povinen se dostavit za účelem vyznačení zániku strpění na území na ministerstvo bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti.   41. Aplikací shora citovaných ustanovení zákona o azylu soud dovodil, že žalobkyně byla povinna se dostavit na ministerstvo k vyznačení zániku strpění bezodkladně nebo nejpozději ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti (§ 78b odst. 7 zákon o azylu). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti žalobkyně ve věci mezinárodní ochrany bylo vydáno dne 6. 12. 2017, č. j. 9 Azs 407/2017-18 (kasační stížnost byla odmítnuta). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 12. 2017. Žalobkyně se tak měla bezodkladně, tj. dne 17. 12. 2017, popřípadě nejpozději do 15 dnů, tj. do 31. 12. 2017 (včetně), dostavit na ministerstvo za účelem vyznačení zániku strpění na území v potvrzení o tomto strpění a rovněž k udělení výjezdního příkazu s platností nejdéle na dobu 1 měsíce. Nutno v této souvislosti připomenout, že jiné oprávnění, než strpění na území, žalobkyni neopravňovalo v době řízení o kasační stížnosti k pobytu na území ČR. V souladu s § 78b odst. 6 zákona o azylu toto strpění na území zaniklo ze zákona dnem nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti.   42. Jelikož povinnosti vyplývající z § 78b odst. 7 zákona o azylu žalobkyně nesplnila, tedy nedostavila se pro výjezdní příkaz a k vyznačení konce strpění nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti, pak nejen, že porušila povinnosti jí plynoucí ze zákona, ale především pobývala na území ČR jako cizinka bez platného víza či oprávnění k pobytu. Délka tohoto neoprávněného pobytu byla bezpečně zjištěna ode dne 17. 12. 2017 do 7. 1. 2018.   43. Námitka žalobkyně, v níž odvozuje legálnost svého pobytu na zdejším území z § 54 odst. 2 zákona o azylu, nebyla opodstatněná. Blíže se tomu bude věnovat soud v dalším výkladu.   44. Žalobkyně se dne 7. 1. 2018 dostavila do Přijímacího střediska Zastávka a písemně požádala o mezinárodní ochranu na území ČR. Rovněž z úřední evidence správního orgánu je zřejmé, že žalobkyně spadala pod příslušná ustanovení zákona o azylu, která se týkala institutu „strpění na území“, které ji bylo uděleno od 29. 11. 2017 s platností do 26. 2. 2018.   45. Z komentáře k zákonu o azylu vyplývá, že o strpění na území ČR mohou požádat osoby, které neuspěly s žalobou proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany u krajského soudu a včas podaly kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku, nemá-li ji kasační stížnost ze zákona. Zánik strpění na území pak upravuje § 78b odst. 6 zákona o azylu s tím, že strpění na území obecně zaniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti nebo nepřiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti. Podle § 78b odst. 7 zákona o azylu se poté musí cizinec bezodkladně, nejpozději do 15 dnů, dostavit na ministerstvo jednak pro vyznačení zániku strpění a jednak pro výjezdní příkaz, protože na území bude cizinec nadále pobývat na základě výjezdního příkazu za účelem vycestování.   46. Je nutné upozornit na to, že na rozdíl od žadatele o udělení mezinárodní ochrany již nepobývá osoba, která podá kasační stížnost, na území oprávněně ze zákona, nýbrž musí si požádat o strpění na území (obdoba bývalých víz za účelem strpění).   47. V případě žalobkyně měla její správní žaloba směřující proti rozhodnutí ministerstva vnitra ve věci neudělení mezinárodní ochrany odkladný účinek (ve smyslu § 32 odst. 2 zákona o azylu) a rovněž následně podaná kasační stížnost měla odkladný účinek (§ 32 odst. 5 zákona o azylu). Důležitou okolností bylo také to, že žalobkyni bylo uděleno strpění na území s platností od 29. 11. 2017.   48. Vzhledem k nabytí právní moci rozhodnutí NSS o kasační stížnosti žalobkyně dnem 16. 12. 2017, byla žalobkyně povinna ve smyslu § 78b odst. 7 zákona o azylu dostavit se na ministerstvo pro výjezdní příkaz a současně zneplatnění potvrzení o strpění (strpění na území zaniklo dnem nabytí právní moci rozhodnutí NSS o kasační stížnosti, tedy dnem 16. 12. 2017). Ministerstvo by v takovém případě žalobkyni udělilo výjezdní příkaz s platností nejdéle na dobu 1 měsíce. Na tomto základě by žalobkyně byla oprávněna k dalšímu pobytu na území ČR do svého odjezdu. Jelikož se žalobkyně v zákonné lhůtě nedostavila ke správnímu orgánu k udělení výjezdního příkazu (přitom strpění na území již zaniklo dnem 16. 12. 2017), postrádala v důsledku nesplnění své zákonné povinnosti pobytové oprávnění v podobě výjezdního příkazu.   49. Povinností žalobkyně ve smyslu § 78b odst. 7 zákona o azylu bylo dostavit se na ministerstvo bez zbytečného odkladu po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti, nejpozději však do 15 dnů. Rozhodnutí o kasační stížnosti nabylo právní moci dne 16. 12. 2017, pročež lhůta 15 dnů běžela od 17. 12. 2017 do 31. 12. 2017. Žalobkyně se však ke správnímu orgánu dostavila až dne 7. 1. 2018, žádala znovu o azyl a z její následné výpovědi vyplynulo, že si byla vědoma nelegálnosti svého pobytu.   50. Přechodný pobyt pro účely správního vyhoštění definuje § 118 odst. 5 ZPC, jenž zakotvuje, co takovým přechodným pobytem je (včetně strpění na území podle zvláštního zákona). Vedle toho § 78b zákona o azylu je ustanovením speciálním, které komplexně upravuje právní postavení osoby strpěné na území, což je případ žalobkyně. Z dikce posledně citovaného ustanovení vyplývá, že pokud se žalobkyně nedostavila pro výjezdní příkaz a vyznačení konce strpění na území do 15 dnů v souladu s §78b odst. 7 zákona o azylu, pobývala na území jako cizinka bez platného víza nebo oprávnění k pobytu. Za této situace již nedopadá na případ žalobkyně § 54 odst. 2 zákona o azylu, stanovující povinnost cizince vycestovat ve lhůtě stanovené ve výjezdním příkazu; nebyl-li výjezdní příkaz udělen, do 30 dnů od pravomocného ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalobkyně zcela podléhala režimu „strpění na území“ od 29. 11. 2017., jenž je komplexně upraven v § 78b zákona o azylu, včetně zániku strpění na území a následných kroků. Není proto dán důvod k aplikaci § 54 odst. 2 zákona o azylu. Je třeba vzít také v úvahu, že řízením ve věci mezinárodní ochrany, které má na mysli závěr dikce § 54 odst. 2 zákona o azylu, je řízení ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o azylu, jehož výsledkem je rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany, která jsou pak blíže specifikována v § 2 odst. 1 písm. e) cit. zákona. V období do nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti se žalobkyně nacházela v postavení cizince, který na území ČR byl oprávněn legálně pobývat na základě uděleného strpění ve smyslu § 78b zákona o azylu. V žádném případě nešlo teprve o fázi řízení ve věci mezinárodní ochrany před ministerstvem vnitra, které ve věci žalobkyně již dávno pravomocně rozhodlo. Ač měla žalobkyně podle svých slov právního zástupce, nedostavila se pro výjezdní příkaz v zákonné lhůtě do 15 dnů (nejpozději do 31. 12. 2017) v souladu s § 78b odst. 7 zákona o azylu, pročež na území ČR pobývala bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu. Výjezdní příkaz, pro nějž se měla žalobkyně bezodkladně po právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti dostavit, je specifickým pobytovým oprávněním sloužícím k opuštění území.   51. Ke shora provedeným závěrům vyhledal krajský soud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2011, č. j. 7 As 96/2010-76, z něhož bylo možné ověřit správnost některých závěrů a analogicky dovodit ostatní závěry v nyní posuzované věci (poznámka soudu: v označeném rozhodnutí šlo o víza za účelem strpění, tj. obdoby potvrzení o strpění na území). Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že „V řízení o kasační stížnosti již cizinec nemá, na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a proto je povinen včas požádat o udělení víza podle § 78b odst. 1 zákona o azylu. Neučiní-li tak, lze podle § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců na území ČR, rozhodnout o jeho správním vyhoštění.“    52. Z výše citovaného rozhodnutí NSS lze dovodit pro posuzovanou věc, že zanikne-li strpění, pobývá cizinec na území neoprávněně a lze rozhodnout o jeho správním vyhoštění, pokud však nevyužije právní úpravy v § 78b odst. 7 zákona o azylu, jenž specifikuje následné kroky v návaznosti na pravomocně ukončené soudní řízení (tj. bezodkladně, nejpozději do 15 dnů od právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti, se dostaví na ministerstvo pro výjezdní příkaz; samo vyznačení zániku strpění nemá další právní účinky, neboť to zaniklo již ze zákona). Splní-li cizinec tyto podmínky, pak není důvod nevycházet z analogie tohoto rozhodnutí, tj. při splnění zákonných podmínek a dostavení se na ministerstvo v uvedené lhůtě pro výjezdní příkaz, bude cizinec pobývat na území oprávněně (i přes negativní rozhodnutí soudu o kasační stížnosti), právě na základě výjezdního příkazu, coby specifického pobytového oprávnění. S takovou situací však právní úprava uvedená v § 54 odst. 2 zákona o azylu nepočítá. Nejsou-li pak splněny shora citované zákonné podmínky, včetně udělení výjezdního příkazu, pak lze rozhodnout o správním vyhoštění cizince podle § 119 odst. 1 písm. c) ZPC, neboť cizinec pobývá na území bez víza či platného oprávnění k pobytu, tj. neoprávněně. Aplikací § 54 odst. 2 zákona o azylu by došlo k dalšímu prodlužování pobytu cizince na území (i po pravomocně skončeném soudním přezkumu), přitom případný další pobyt cizince již byl regulován právní úpravou uvedenou             v § 78b odst. 7 zákona o azylu.   53. Na rozdíl od žalobkyně a jí uplatněné námitky se krajský soud nedomnívá, že žalovaný vyložil zákon o azylu v rozporu s interpretačními pravidly. Rovněž odvolávání se žalovaného na zákonodárce či tvůrce právního předpisu bylo namístě. Ve shodě s žalovaným se krajský soud domnívá, že přestože se žalobkyně nedostavila v zákonné lhůtě ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti k udělení výjezdního příkazu, zaniklo její strpění na území ze zákona ve smyslu § 78b odst. 6 zákona o azylu, a proto zcela logicky nemohla na území ČR pobývat oprávněně. Oprávněnost pobytu by bezodkladně řešil udělený výjezdní příkaz Počátek i konec „strpění na území“, tj. zvláštní oprávnění k pobytu na území je komplexně upraveno         v § 78b zákona o azylu, a není proto důvodu rozšiřovat pobyt a status žalobkyně na území aplikací § 54 odst. 2 zákona o azylu, a to i vzhledem k systematice zákona o azylu.   54. Pokud jde o žalobní námitku týkající se § 174a odst. 1 ZPC s tím, že má jít dle žalobkyně o „minimální standard“, pak ani s touto námitkou se krajský soud nemůže ztotožnit. Podle § 174a odst. 1 ZPC zohlední správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem.   55. Posledně citované ustanovení poskytuje demonstrativní výčet okolností, které by mohl správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí hodnotit. Může samozřejmě posuzovat i jiné rozhodné okolnosti (výčet není uzavřen), pokud takové v posuzované věci nalezl, avšak současně platí, že nemusí posuzovat dopodrobna veškeré tyto okolnosti, jejichž výčet ustanovení poskytuje, pokud ve věci vůbec nebyly zastoupeny. Je přirozené, že v každém individuálním případě budou i individuální rozhodné okolnosti. Jednotlivé okolnosti mohou být více či méně rozhodné a relevantní. Je však nepřípustné, aby správní orgán ke shora jmenovaným okolnostem vůbec nepřihlédl.   56. Podle § 119a odst. 2 ZPC nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 cit. zákona, pokud jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí jsou zohledňovány právě okolnosti uvedené          v § 174a ZPC.   57. Krajský soud má za to, že se správní orgány zabývaly v potřebném rozsahu přiměřeností rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně ve smyslu § 174a ZPC, jakož i přiměřeností dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Z obou správních rozhodnutí, jakož i z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyně v době svého pobytu na území ČR navázala partnerský vztah s jiným občanem Ukrajiny, panem O. H., nar. ….., jenž je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání platného do 15. 3. 2019. Společně s touto osobou bydlí, dle údajů z cizinecké evidence od 1. 8. 2016 na adrese ……... Je třeba přisvědčit žalovanému v tom, že sama tato okolnost, bez přistoupení dalších rozhodných skutečností, nestačí k tomu, aby nemohlo být uloženo žalobkyni správní vyhoštění. Není také pravdou, že by se správní orgány (prvostupňové a druhostupňové rozhodnutí tvoří jednotný celek a v druhostupňovém řízení může dojít i k nápravě vad vzniklých v předchozí fázi řízení) vůbec nezabývaly faktory přiměřenosti, tedy ekonomickými poměry či společenskými a kulturními vazbami. V rámci hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění oba správní orgány využily dikce § 174a ZPC a zohlednily řadu ve věci významných okolností, z nichž vycházely. Vycházely přitom především z tvrzení žalobkyně, která především musí v řízení poukázat na okolnosti, jenž její soukromý a rodinný život problematizují nebo problematizovat budou v případě správního vyhoštění. Jednoznačně pozitivně bylo hodnoceno to, že žalobkyně přicestovala na území ČR již v roce 2003 a pobývá zde spořádaně již 14 let, když za tu dobu se naučila i českému jazyku. Obdobnou „vazbu“ na území ČR však ostatní hodnocené faktory přiměřenosti již nepotvrzovaly. Jak sama žalobkyně uvedla, nemá na území ČR žádné společenské ani kulturní vazby, nevlastní zde žádný majetek, rovněž nemá přímé příbuzné ani rodinnou vazbu na občana EU. Současně není ve věku seniora a její zdravotní stav je dobrý (až na lékařské kontroly se štítnou žlázou).   58. Ve shodě s judikaturou správních soudů musí být brána v potaz rodinná situace cizince, resp. také rozsah, v jakém by byl jeho rodinný nebo soukromý život narušen rozhodnutím o vyhoštění, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky. Tyto okolnosti musí znát především žalobkyně a měla by je správním orgánům sdělit tak, aby je mohly „nalézt“ a ověřit. Ačkoliv žalobkyně byla na svoji situaci podrobně dotazována do protokolu o výslechu, žalobkyně žádné jiné relevantní údaje vážící se k území ČR neuvedla. K její situaci bylo zjištěno, že je rozvedená, má zletilého syna N. M. (nar. ……), který žije na Ukrajině. Jak již bylo shora uvedeno, žalobkyně v ČR nevlastní žádný majetek a nevážou ji k tomuto území žádné kulturní, sociální ani ekonomické vazby. Žije pouze se svým partnerem O. H., st. příslušníkem Ukrajiny, a podle svých slov se s jinými osobami na území ČR nestýká. Za těchto okolností je třeba přisvědčit závěrům správních orgánů nejen v tom, že žalobkyně nesdílí domácnost s občanem EU, ale na území ČR se ani nenachází žádná osoba, vůči níž by měla žalobkyně vyživovací povinnost nebo by ji měla v péči, pročež na území ČR či EU nemá žádnou osobu, kvůli které by skončení pobytu žalobkyně na území ČR bylo nepřiměřené z hlediska zásahu do rodinného a soukromého života. Současně nebyly zjištěny ani nepřiměřené okolnosti související se zdravotním stavem žalobkyně, jejím věkem anebo neschopností se o sebe postarat. Vedle toho je však krajský soud názoru, že každé nucené vycestování cizince (byť do země původu) může znamenat pro cizince určitou újmu v soukromém životě. V daném případě však jde o správní vyhoštění v délce 6 měsíců a po vypršení stanovené doby správního vyhoštění může žalobkyně znovu do ČR přicestovat. Vzhledem k tomuto časovému omezení doby správního vyhoštění ve spojení i s ostatními zkoumanými faktory přiměřenosti vyplývajícími ze života žalobkyně má soud za to, že případná újma nemůže být závažná. Nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně v tom, že by správní vyhoštění v délce 6 měsíců mělo přetrhat všechny vazby, které si žalobkyně na území ČR vytvořila. Lze rovněž rozumně předpokládat, že dočasné – krátkodobé odloučení žalobkyně s partnerem překonají, jde-li o tak pevný vztah, jak bylo žalobkyní argumentováno. Lze současně předpokládat, že partner žalobkyně, coby státní příslušník Ukrajiny s legálním pobytem na území ČR, může žalobkyni na území Ukrajiny kdykoliv navštívit v průběhu 6 měsíců, popř. oba mohou realizovat společné soužití ve své vlasti. Partnerskému vztahu žalobkyně se státním příslušníkem Ukrajiny tak její správní vyhoštění a zákaz pobytu na území ČR nebrání.   59. Krajský soud má za to, že shora provedená zjištění skutkového stavu byla provedena správními orgány dostatečně, nebylo nutné doplňovat spisový stav a rozšiřovat podklady o další důkazní prostředky, neboť by to nepřineslo nové poznatky. Na základě takto zjištěného skutkového stavu bylo vydáno fundované rozhodnutí, s jehož závěry se krajský soud ztotožnil. Ve věci správní orgány postupovaly v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a současně byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 SŘ).   60. Nelze přisvědčit zcela obecnému tvrzení žalobkyně, že protokol o jejím výslechu, z něhož muselo být při posuzování zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně vycházeno, nebyl pořízen v souladu se zákonem. Z takového obecného tvrzení nelze usuzovat na jakékoliv konkrétní důvody, o které by se mělo negativní tvrzení opírat. Tuto námitku krajský soud považuje za nedůvodnou, sám pochybení nezjistil.   61. Nedůvodná je rovněž další argumentace žalobkyně namítající nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění. Na straně 6 podané žaloby žalobkyně uvádí zcela obecná tvrzení (jde o zásadní zásah do soukromého a rodinného života, nesprávné posouzení důsledků rozhodnutí jako přiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, včetně nedostatečného odůvodnění, rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, nejsou známy skutečnosti a úvahy, na jejichž základě dospěl správní orgán k přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobkyně), aniž by v souvislosti s nimi vysvětlila, v čem konkrétně tuto nedostatečnost (při posouzení dopadů do soukromého a rodinného života) napadeného rozhodnutí spatřuje. Krajský soud má za to, že napadené rozhodnutí se vypořádalo se všemi rozhodnými okolnostmi (viz výklad výše). Naopak žalobkyně neupřesnila, jaká konkrétní okolnost nebyla správními orgány hodnocena a přitom měla být důležitá. Krajský soud takovou rozhodnou okolnost, jenž nebyla správními orgány vzata v potaz a hodnocena, neshledal. Žalovaný zohlednil řadu významných okolností a posoudil komplexně dopady správního rozhodnutí do života žalobkyně, a to i s respektem k zásadě proporcionality. Při posouzení situace žalobkyně postupoval s přihlédnutím k § 119a odst. 2 ZPC a rovněž k § 174a ZPC, jak je zřejmé z obsahu napadeného rozhodnutí (strana 7 až 8). Obsah výpovědi žalobkyně nebylo možné pominout, naopak správní orgány z ní zcela správně vycházely. Žalobkyně usilovala o legalizování svého pobytu na území ČR prostřednictvím žádosti o udělení mezinárodní ochrany i přes to, že u ní absentovaly pro takový postup relevantní důvody. O udělení mezinárodní ochrany již žádala podruhé (7. 1. 2018).   62. Soud nemohl přisvědčit zcela obecné námitce žalobkyně, že správní orgán hodnotil hlediska nastíněná v § 174a ZPC pouze formalisticky, nepokryl konkrétní situaci, resp. že zákonné podmínky nevázal k situaci žalobkyně a nezohlednil specifika případu. K uvedené námitce krajský soud nejprve odkazuje na shora provedený výklad, v němž popsal správnost hodnocení jednotlivých regulativů správními orgány a dále k této námitce soud uvádí, že je zcela nekonkrétní a nespecifikuje, v čem konkrétně správní orgány pochybily, jaké okolnosti nehodnotily (a přitom z nějakého důvodu měly) a jaké okolnosti hodnotily nesprávně. Pokud z tohoto žalobkyně dovodila, že rozhodnutí o správním vyhoštění je naprosto nepřiměřeným opatřením, neboť „přetrhá naprosto všechny vazby“, pak opět nebylo žalobkyní konkretizováno, v jakém smyslu má nepřiměřenost rozhodnutí na mysli a jaké vazby mohou být přetrhány. Sama žalobkyně uvedla, že se s nikým na území ČR nestýká, pouze s partnerem, se kterým žije. Soudu pak není zřejmé, o jaké vazby, které by měly být přetrhány, se jedná (partnerský vztah byl správními orgány vzat v úvahu a byl v napadených rozhodnutích zhodnocen). Na straně 7 žaloby dále žalobkyně vytýká správní orgánům, že se nijak nesnažily zjistit podstatné skutečnosti ve věci, avšak neupřesnila, o jaké podstatné skutečnosti by se mohlo jednat. Ve věci byl proveden výslech žalobkyně a z něj nevyplynuly jiné okolnosti, než ty, které byly právě správními orgány vzaty v úvahu a hodnoceny. Argumentace žalobkyně (např. v rámci výslechu žalobkyně) je určující pro případné další dokazování. Z výpovědi žalobkyně však nevyplynula potřeba dalšího dokazování. Pokud žalobkyně ještě uváděla, že ve věci nebyl zjištěn dostatečně skutkový stav, a že si správní orgány neopatřily dostatek podkladů, pak k tomu soud uvádí, že z uvedené obecné námitky není zřejmé, o jaké podklady se mělo jednat a jaké skutečnosti měly být těmito údajně chybějícími podklady prokazovány. S ohledem na výše provedený výklad není pravdivé ani tvrzení, že správní orgán pochybil v tom, že zohlednil jen naprosté minimum faktorů přiměřenosti ve smyslu § 174a ZPC. Zohlednil ty, které ve věci byly podstatnými.   63. Není pravdivé ani tvrzení žalobkyně v tom, že se správní orgán nevypořádal s délkou pobytu žalobkyně na území a s dopadem rozhodnutí na partnerský vztah s O. H. Tyto okolnosti naopak byly v potřebném rozsahu v napadeném rozhodnutí hodnoceny. Ani žalobkyně však ve své výpovědi partnerský vztah s O. H. nijak nevyzdvihovala. Rovněž není pravdivé tvrzení žalobkyně v tom, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se zdravotním stavem žalobkyně, jakož i s ekonomickými poměry a společenskými a kulturními vazbami. Žalobkyně nijak neupřesňuje, v jakém rozsahu nebyly tyto okolnosti vypořádány. Krajský soud má za to, že tyto okolnosti právě naopak byly v dostatečném rozsahu vypořádány, k tomu odkazuje jednak na výklad provedený shora a jednak zdůrazňuje, že sama žalobkyně tvrdila, že žádné vazby na území ČR nemá a s nikým se nestýká. Nebylo tedy co dále prověřovat. Není tedy pravdou, že se žalovaný nezabýval zdravotním stavem žalobkyně a nezkoumal společenské, kulturní a ekonomické poměry na straně žalobkyně. Rovněž není pravdou, že se nezabýval partnerským vztahem žalobkyně s panem O. H. Správní orgán naopak sděloval, že vzhledem ke krátkodobé formě správního vyhoštění v trvání 6 měsíců může partner žalobkyni v zemi původu navštívit, popř. tam mohou realizovat společný život, neboť jsou oba ukrajinskými státními příslušníky. Vzhledem k pevnosti partnerského vztahu, jak bylo argumentováno, by neměl tento vztah utrpět po dobu relativně krátkého správního vyhoštění žalobkyně. Správní orgány rovněž připomněly, že žalobkyně má na Ukrajině svého syna a je spoluvlastnicí bytu se svým bývalým manželem. Žalobkyně sice k tomu uváděla, že nebylo vyhodnoceno, zda tyto vazby pro ni znamenají nějaké zázemí, avšak podle krajského soudu je třeba připomenout, že na území ČR žalobkyně nemá ani tyto vazby (nevlastní zde byt ani jiný majetek, nežije zde její vlastní syn, coby přímý příbuzný). Při delším pobytu cizince na území bývají prohlubovány společenské, kulturní a ekonomické vazby na území a zde žijící osoby. V případě žalobkyně však takové vazby neexistují, sama uvedla, že se s nikým jiným než s partnerem nestýká. Tyto okolnosti byly žalovaným zhodnoceny, pročež není pravdou, že se tento nevypořádal s délkou pobytu žalobkyně na území ČR. S odkazem na výše provedený výklad je třeba odmítnout rovněž tvrzení žalobkyně, že se žalovaný nezabýval komplexním zhodnocením přiměřenosti správního vyhoštění pro žalobkyni. V žalobě žalobkyně zcela nově uváděla, že došlo k jejímu zakořenění na zdejším území, a že její život je plně realizován na území ČR. Na toto tvrzení žalovaný nemohl reagovat v napadeném rozhodnutí, neboť toto žalobkyně uvedla až v žalobě, nicméně soud toto tvrzení nepovažuje za relevantní, neboť je v ostrém kontrastu s předchozími tvrzeními žalobkyně (v rámci jejího výslechu), když uváděla, že se na území ČR s nikým nestýká a nemá zde žádné vazby. K opětovně zdůrazňované údajné nedostatečnosti provedeného hodnocení rodinné situace žalobkyně ze strany správních orgánů, včetně případného narušení jejího soukromého a rodinného života, se krajský soud vyjadřoval již výše a plně na tento výklad odkazuje.   64. Závěry vyslovené v rozhodnutí o uložení správního vyhoštění byly formulovány na základě logicky provedeného zdůvodnění, jenž vysvětlovalo, že dopad rozhodnutí bude v případě žalobkyně přiměřeným. Nelze také pominout výpověď samotné žalobkyně, která nekoresponduje s nyní namítanými pochybeními. Především jde o její tvrzení o absenci společenských a kulturních vazeb, které by si za dobu svého 14letého pobytu v ČR vytvořila. Rovněž zde nemá žádný majetek, pohledávky ani závazky.   65. Pro úplnost soud poukazuje také na to, že žalovaný a prvostupňový správní orgán řádně vyhodnotili také případné důvody znemožňující vycestování žalobkyně ve smyslu § 179 odst. 1 ZPC. Ve věci bylo vydáno Ministerstvem vnitra ČR závazné stanovisko dne 8. 1. 2018, ev. č. ZS39449, které neshledalo u žalobkyně důvody znemožňující její vycestování do země původu ve smyslu § 179 ZPC. Uvedené závazné stanovisko následně přezkoumal ministr vnitra a vzhledem k tomu, že bylo opětovně zjištěno, že v případě návratu žalobkyně do země původu jí nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 odst. 2 ZPC, tak původní závazné stanovisko potvrdil dne 4. 6. 2018 pod č. j. MV-39487-2/OAM-2018. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesměřovala své žalobní námitky proti uvedenému závaznému stanovisku, soud dále podrobně nerozebíral jeho obsah.   66. Lze jen ve shodě se závěry závazného stanoviska uzavřít, že při návratu do země původu nebude žalobkyni hrozit skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 odst. 2 ZPC. Ve zbytku lze odkázat na obsah napadeného rozhodnutí a závazného stanoviska.   67. I přes porušení právních předpisů a krátkodobý nelegální pobyt na území ČR žalobkyně také argumentovala nulovou společenskou škodlivostí jejího jednání. Na druhou stranu však sama žalobkyně přiznala, že se dopustila porušení § 78b odst. 7 zákona o azylu. Ve shodě se správními orgány krajský soud připouští, že v případě protiprávního jednání žalobkyně šlo jen o krátkodobé porušení pobytového režimu. Proto také bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění (a neumožněn vstup na území členských států EU) pouze v délce 6 měsíců, tj. při spodní hranici zákonného rozpětí, když podle § 119 odst. 1 písm. c) ZPC mohlo jít o dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, až na 3 roky. Nižší společenská nebezpečnost, spolupráce se správními orgány, nebo neporušování právního řádu ČR a jen krátkodobé porušení tohoto pobytového režimu bylo tedy zohledněno právě v uložené době 6 měsíců, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU. Za poměrně krátkou dobu 6 měsíců nemusí tak dojít k nijak drakonickému narušení života jednotlivce, zvláště v situaci, pokud k tomu nepřistupují ještě další okolnosti v podobě nemoci, péče o nezletilé dítě apod. Je třeba ještě podotknout, že sama žalobkyně je v nejistotě již od konce roku 2016, od kdy nedisponuje oprávněním k pobytu na území ČR a pouze se tuto situaci snaží překlenout opakovanými žádostmi o udělení mezinárodní ochrany. 68. Soud závěrem uvádí, že délka neumožnění vstupu žalobkyni na území členských států EU v délce 6 měsíců je odpovídající jejímu protiprávnímu jednání, přitom zásah do života žalobkyně je přiměřený zjištěným okolnostem.   VII. Závěr a náklady řízení   69. Krajský soud v Brně shledal žalobní námitky nedůvodnými, jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.   70. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému nevznikly v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti, resp. jejich úhradu nepožadoval, proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána (výrok III.).     P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     Brno dne 13. listopadu 2018       JUDr. Kateřina Mrázová, Ph.D., v. r. samosoudkyně       Za správnost vyhotovení: B. Z.