č. j. 41 A 13/2017-33   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou ve věci žalobkyně:  P. H.   bytem ……..  zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem   se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4   proti žalovanému:  Krajský úřad Jihomoravského kraje  se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2017, č. j. JMK 14063/2017, sp. zn. S-JMK 7823/2017/ODOS/No takto: Žaloba s e  z a m í t á. Žádnému z účastníků s e  n e p ř i z n á v á  náhrada nákladů řízení.   Odůvodnění: Včas podanou žalobou žalobce napadá rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravní správy, ze dne 27. 1. 2017, č. j. JMK 14063/2017, sp. zn. S-JMK 7823/2017/ ODOS/No (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo dle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vyškov, odboru dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 10. 11. 2016, č. j. MV 17043/2016 OD/19 Ja, sp. zn. MV 17043/2016 OD (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Správním orgánem prvního stupně byl žalobce  uznán vinným tím, že dne 6. 3. 2016 ve 14:33 hod. řídil motorové vozidlo tov. zn. ………, reg. zn. ……… na dálnici D46, v prostoru km  5,5 ve směru jízdy na Olomouc, kde je maximální dovolená rychlost upravena dopravní značkou B20a „Nejvyšší dovolená rychlost“ na 110 km/h, bylo jeho vozidlo změřeno měřícím zařízením Ramer R10C, umístěném ve služebním vozidle VW Passat, v civilním provedení, přičemž mu byla policisty naměřena rychlost jízdy 145 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši 3% mu tedy byla naměřena rychlost jízdy 140 km/h, čímž překročil mimo obec rychlost dovolenou výše uvedenou dopravní značkou o 30 km/h. Při kontrole vozidla bylo zjištěno, že vozidlo má propadlou technickou kontrolu (platná do 13. 02. 2016). Tímto jednáním žalobce porušil ust. § 4 písm. c) a § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění v rozhodnou dobu (dále jen „zákon o silničním provozu“), tedy z nedbalosti překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 30 km/h a více a jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplnil nebo porušil povinnost stanovenou v hlavě II. zákona o silničním provozu, čímž spáchal přestupky dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 a ust. § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.  Za tyto přestupky byla žalobci na základě ust. § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu a v souladu s ust. (dnes již zrušeného)§ 12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění v rozhodnou dobu (dále jen „zákon o přestupcích“), uložena pokuta v částce 3 500 Kč. Dále byla žalobci stanovena povinnost podle ust. § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a podle ust. § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce podává předmětnou žalobu proti napadenému rozhodnutí, neboť má za to, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. Žalobce již ve vyjádření k průběhu správního řízení popřel, že by se uvedeného přestupku dopustil. Dále uvedl, že se v inkriminovaném čase nacházel v zahraničí. K prokázání tohoto tvrzení navrhl několik důkazů. Správní orgán prvního stupně však vycházel pouze z úředního záznamu, oznámení přestupku, fotografie pořízené měřícím zařízením, výpisu z centrální evidence vozidel a protokolu o výpovědi svědků. V napadeném rozhodnutí pak žalovaný vychází také pouze z těchto podkladů. Úřední záznam a oznámení přestupku však nelze považovat za důkazy (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115 a ze dne 6. 5. 2015, č. j. 6 As 239/2016-39). Stejně tak výpis z centrální evidence vozidel nemá ve vztahu k přestupku žalobce žádnou výpovědní hodnotu. Neprůkazný je taktéž záznam o přestupku, neboť je z něj zřejmé, že je nejspíše změřeno vozidlo reg. zn. …….., který ovšem prokazuje, že měření nejspíše proběhlo nesprávně, neboť na fotografii je zachyceno vozidlo pouze částečně, tudíž mohlo být změřeno nesprávně. Správní orgán prvního stupně při svém dokazování vycházel pouze ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů, které však ve vztahu ke spáchání přestupku ničeho nedokazují a žalovaný pochybení správního orgánu prvního stupně nenapravil. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011-54, na který odkazuje, je na věc nepřiléhavý. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. V návaznosti na žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 96/2008-115 žalovaný upřesnil, že úřední záznam byl použit jako důkazní prostředek ve spojení s protokoly o výslechu svědků. V případě měření je navíc dle žalovaného třeba provést jako důkaz výstup z měřiče rychlosti a i přes jeho povahu úředního záznamu je zcela neodmyslitelným důkazním prostředkem. Co se týče nepřiléhavosti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 18/2011-54, žalobce nerozvedl, z jakého důvodu dospěl k tomuto závěru. Žalovaný tento rozsudek uvedl stran dostatečnosti zjištění skutkového stavu. Vzhledem k tomu, že žalobce namítal, že vozidlo neřídil, bylo nezbytné provést výslech zasahujících svědků. Dále žalovaný připomněl, že se žalobce taktéž dopustil přestupku spočívajícího v řízení vozidla bez platné technické kontroly, k čemuž byl jako důkazní prostředek proveden výpis z centrální evidence vozidel. Pokud se žalobce domnívá, že měření rychlosti proběhlo nesprávně, neboť je vozidlo na fotografii zachyceno pouze částečně, tak k tomu žalovaný dodal, že uvedené neovlivňuje správnost měření, rozhodné je v tomto případě to, že v radarovém svazku se nachází pouze vozidlo žalobce a žádné jiné, neboť by v takovém případě nebylo možné zjistit, kterému z vozidel nacházejících se v radarovém svazku byla rychlost měřena. Protokoly o svědeckých výpovědích se týkaly zejména osoby žalobce, neboť ten v průběhu řízení zpochybnil, že v předmětnou dobu řídil automobil. Oba svědci však potvrdili, že řidič byl identifikován dle předloženého občanského a řidičského průkazu a dále dle fotografie z centrálního registru obyvatel, neměli tak pochybnosti o tom, že řidič je osoba totožná s osobou na předložených dokladech. Pokud si nepamatovali, zda žalobce doklady vytahoval z peněženky nebo byly umístěny v automobilu, není dle žalovaného nikterak zarážející. Žalobce neposkytl správním orgánům informace ohledně osoby, která by vozidlo mohla řídit a pouhé tvrzení, že si nechal doklady za sluneční clonou v automobilu, není dle žalovaného dostačující. Vzhledem k zastoupení obecnými zmocněnci M…… V. a V. Ř., kteří se v řízení týkajících se přestupků v silničním provozu vyskytují opakovaně, domnívá se žalovaný, že se jedná o jednu z účelových námitek využívanou těmito zmocněnci. Ve správním spise se mj. nachází oznámení přestupku Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, oddělení silničního dohledu (dále jen „Policie ČR“), ze dne 6. 3. 2016, úřední záznam Policie ČR ze dne 6. 3. 2016, záznam o přestupku ze dne 6. 3. 216, jímž je na fotografii zachyceno vozidlo reg. zn. …….., s naměřenou rychlostí 145 km/h, v úseku s rychlostním limitem 110 km/h. Dále je zde založen ověřovací list č. 53/15 ze dne 7. 4. 2015, vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., Letecká 1110, 686 04 Kunovice, z něhož vyplývá, že silniční radarový rychloměr byl ověřen jako stanovené měřidlo a lze jej používat pro měření rychlosti silničních vozidel s platnou kalibrací od 7. 4. 2015 do 6. 4. 2016. Obsahem spisu je taktéž osvědčení č. 009/12 ze dne 11. 4. 2012 potvrzující absolvování T. O., sl. č. ….., odborné přípravy pro obsluhu a údržbu silničních rychloměrů typu Ramer 7, AD9, RAMER 10 a PolCam PC2006, dále evidenční karta řidiče (žalobce) celkem s 10 záznamy o přestupcích od roku 2005 a výpis z centrálního registru vozidel, dle kterého vozidlo reg. zn. …. mělo pravidelnou technickou prohlídku platnou od 13. 2. 2013 do 13. 2. 2016. Ze správního spisu zjistil krajský soud tyto pro věc relevantní skutečnosti. Dne 18. 5. 2016 správní orgán prvního stupně vydal příkaz o vině žalobce, proti němuž podal včasný odpor. Následně bylo pokračováno v řízení a správní orgán prvního stupně nařídil ústní jednání na den 16. 8. 2016, ke kterému se na základě plné moci dostavil zmocněnec žalobce. Při ústním jednání bylo provedeno dokazování výše uvedených podkladů a zmocněnec žalobce požádal o stanovení lhůty k podání vyjádření. K věci se vyjádřil dne 31. 8. 2016, přičemž uvedl, že obvinění žalobce je nedůvodné, neboť v uvedený den a čas na daném místě nebyl a vozidlo neřídil, neboť byl na dovolené. Řidič vozidla se patrně prokázal doklady žalobce. Navrhl, aby bylo provedeno dokazování vyjádřením provozovatele vozidla o tom, kdo jej v danou chvíli řídil a listinnými důkazy, kterými by se prokázalo, že žalobce byl na dovolené. Taktéž požadoval provést rekognici ze strany zasahujících policistů. Správní orgán prvního stupně dne 7. 11. 2016 vyslechl svědky – zasahující policisty pprap. J. P. a nstržm. T. O. Oba svědci shodně vypověděli, že osoba řidiče odpovídala předloženým fotografiím v řidičském a občanském průkazu a fotografii z centrálního registru obyvatel. Žalobce dle výpovědí měl doklady vytáhnout z peněženky. Dne 10. 11. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti němuž podal zmocněnec žalobce blanketní odvolání, které nebylo ani po výzvě správního orgánu prvního stupně doplněno. Žalovaný tak napadeným rozhodnutím přezkoumal soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Dle žalovaného z popsaných podkladů vyplývala jak osoba řidiče, neboť žalobce byl ztotožněn pomocí předloženého občanského průkazu a řidičského průkazu, tak i místo měření a výsledek měření, jenž byl zachycen na záznamu z měřícího zařízení. Jestliže správní orgán prvního stupně z podkladů vyvodil, že žalobce jel rychlostí 140 km/h a současně logicky svůj závěr odůvodnil, žalovaný konstatoval, že nevznikl rozpor jeho skutkových závěrů o rychlosti jízdy s právními předpisy. Dále si správní orgán prvního stupně v centrálním registru vozidel ověřil, že motorové vozidlo tov. zn. …………, reg. zn. …… mělo pravidelnou technickou prohlídku platnou od 13. 02. 2013 do 13. 02. 2016. Stejně tak si tuto skutečnost ověřili policisté lustrací vozidla. Vyhodnocením podkladů tak mohl správní orgán prvního stupně dospět bez pochybností k závěru o tom, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou právním předpisem o nejméně 30 km/h, a dále řídil vozidlo, které bylo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný se tak ztotožnil se závěry učiněné v prvostupňovém rozhodnutí. Stran dostatečnosti zjištěného skutkového stavu věci odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 3. 3.2011, č. j. 7 As 18/2011-54.   Posouzení věci krajským soudem   Žaloba není důvodná.   Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.) a po zhodnocení uvedených skutečností dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stěžejní argumentace žalobce spočívá v tom, že úřední záznam a oznámení přestupku nemohou být použity jako důkazy. K povaze úředního záznamu krajský soud poukazuje na konstantní judikaturu správních soudů, např. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008–115, dovodil, že „(…) úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (…). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam sám.“ Je tomu tak především z toho důvodu, že pořízení úředního záznamu, jakožto jednostranného procesního úkonu, nemůže samo o sobě naplnit požadavek na dostatečné zjištění skutkového stavu. To však neznamená, že by byl úřední záznam pořízený v souvislosti se zjištěným protiprávním jednáním v přestupkovém řízení zcela neprůkazný. Pro příslušný správní orgán je úřední záznam naopak s ostatními podklady předloženými správnímu orgánu ze strany policejního orgánu nenahraditelným zdrojem informací pro určení, jakým způsobem bude v přestupkovém řízení dále postupováno, resp. jakým způsobem bude ve správním řízení vedeno dokazování. Úřední záznam o spáchání přestupku, jakož i oznámení o přestupku se tedy bezesporu řadí mezi podklady rozhodnutí. To nerozporuje ani shora citované rozhodnutí, z něhož pouze vyplývá, že úřední záznam, potažmo jiný jednostranný procesní úkon nemůže představovat jediný podklad k prokázání viny obviněného, neboť je pro tyto účely zcela nedostačující a nezabezpečuje náležité zjištění skutkového stavu. V daném případě však správní orgán prvního stupně svým povinnostem ve smyslu zásady materiální pravdy dostál, když při zjišťování skutkového stavu nezůstal pouze u konstatování úředního záznamu o spáchání přestupku a oznámení přestupku, ale provedl řádné dokazování. Správní orgán prvního stupně měl k dispozici několik dalších důkazních prostředků. Skutečnost, že žalobce překročil nevyšší dovolenou rychlost, je zřejmá ze záznamu o přestupku ze dne 6. 3. 216, doplněným ověřovacím listem č. 53/15 ze dne 7. 4. 2015 a osvědčením č. 009/12 ze dne 11. 4. 2012. Součástí záznamu je fotografie vozidla žalobce znázorňující naměřenou rychlost 145 km/h na úseku s maximální povolenou rychlostí 110 km/h. O technické nezpůsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích pak svědčí výpis z centrálního registru vozidel, dle něhož vozidlo žalobce mělo pravidelnou technickou prohlídku platnou od 13. 2. 2013 do 13. 2. 2016. Z povahy úředního záznamu jako jednostranného úkonu správního orgánu tedy vyplývá, že pachatele přestupku nelze postihnout výhradně na základě úředního záznamu, aniž by byly proti přestupci jakékoliv jiné důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). V nyní řešené věci však proti žalobci existovaly další důkazy, a to zejména záznam o přestupku a výslechy svědků – policistů, tedy důkazy, jež nemají pouze zprostředkovanou vypovídací hodnotu, a které právě ve spojitosti s daty z úředního záznamu a oznámení přestupku činily skutkovou situaci naprosto jasnou. Krajský soud proto souhlasí s tím, že správní orgány pomocí těchto důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil daného přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, a to že se žalobce uvedeného přestupku dopustil. Co se týče tvrzení žalobce, že vozidlo v daném čase a místě neřídil, tak i v tomto případě správnímu orgánu prvního stupně jako podklad sloužily úřední záznam a oznámení přestupku. Vzhledem k tomu, že žalobce poukazoval na jinou verzi skutkového děje, správní orgán prvního stupně k ověření totožnosti žalobce vyslechl zasahující policisty. Ti uvedli, že jako řidič vozidla byl spolehlivě zjištěn žalobce. Krajský soud považuje za zcela nepravděpodobné, že by se přestupku dopustila jiná osoba. Ze všech relevantních podkladů totiž vyplývá, že řidičem motorového vozidla, jež bylo policií kontrolováno, byl žalobce, který byl rovněž policisty ztotožněn podle předloženého řidičského i občanského průkazu. Soud zcela vylučuje, že by policisté řádně neztotožnili osobu řídící uvedené motorové vozidlo, když policisté takovou činnost provádějí prakticky denně. Navíc se jeví zcela nepravděpodobným, aby se žalobce pohyboval bez dvou dokladů totožnosti, či aby v danou dobu řídil někdo odlišný od žalobce vozidlo a nadto s jeho osobními doklady. Žalobce ani nenabídl žádnou jinou verzi skutkového děje, kterou by bylo nutné z tohoto pohledu prověřit, např. by předložil důkazy, že se v inkriminovanou dobu skutečně nacházel v zahraničí či by správním orgánům sdělil, kdo vozidlo řídil místo něj. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že z policejního spisu vzal i soud za zcela jednoznačně prokázané, že řidičem předmětného motorového vozidla byl v inkriminovanou dobu, kdy byl zastaven policisty, právě žalobce a tento policistům předložil k nahlédnutí občanský i řidičský průkaz. Toto vyplývá ze záznamů policistů, přičemž z ničeho není patrno, že by policisté na řešení uvedeného přestupku byli nějakým způsobem zainteresování, že by snad žalobce osobně znali a měli s ním nějakou negativní zkušenost, že by tedy jejich záznamy neměly být pravdivé. Soud dospěl k závěru, že nic takového v případě žalobce neproběhlo, když policisté pouze plnili své služební povinnosti a na vyřízení přestupku, kterého se měl žalobce dopustit, neměli žádný zájem. Naopak žalobce takový zájem měl, neboť věděl, že přestupkové jednání je sankcionováno, a že mu může hrozit pokuta. Dále žalobce namítal, že záznam o přestupku je neprůkazný, neboť na fotografii je vozidlo zachyceno pouze částečně. Záznam o přestupku obsahuje tiskovou sestavu z měřícího zařízení, jejíž součástí jsou dvě fotografie vozidla žalobce a detail poznávací značky. První fotografie zachycuje vozidlo z dálky, kdy na této fotografii je zřetelná zadní část vozidla a včetně registrační značky. Druhá fotografie zachycuje vozidlo zblízka. Žalobce před správními orgány nerozporoval, že na této fotografii je jeho vozidlo. Ze snímku pořízeného při změření vozidla je patrné, že před změřeným vozidlem ani za ním se ve viditelné vzdálenosti nenacházelo žádné jiné vozidlo, které by mohlo vyvolat záměnu s vozidlem na snímku dokumentovaným. Krajský soud tak nemá pochyb, že by měření vozidla žalobce bylo provedeno nesprávně. Lze tedy shrnout, že výhrady žalobce ke zjištění skutkového stavu jako celku vyhodnotil krajský soud jako zcela nedůvodné. Krajský soud je přesvědčen, že skutkový stav byl náležitým způsobem ozřejměn již v řízení před správními orgány, přičemž lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2015, č. j. 2 As 217/2015-47, v němž tento dovodil, že „(…) jestliže již v samotném přestupkovém řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí (§ 3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“ Soud uzavírá, že v projednávané věci bylo dostatečným způsobem prokázáno naplnění skutkových podstat řešených přestupků. V projednávané věci tak bylo s dostatečnou mírou jistoty zjištěno, že žalobce uvedené přestupky spáchal, jak je uvedeno v rozhodnutích žalovaného i správního orgánu prvního stupně. Důkazů je dostatek a samy o sobě tvoří uzavřený a žalobcem relevantním způsobem nijak nezpochybněný uzavřený celek. Stran námitky, že žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 18/2011-54, který je dle žalobce na věc nepřiléhavý, krajský soud uvádí, že v tomto případě Nejvyšší správní soud neshledal zjištěný skutkový stav za nedostatečný v případě, kdy správní orgány vycházely pouze z oznámení přestupku, úředního záznamu, záznamu z měřícího zařízení, výpisu z evidenční karty řidiče a z ověřovacího listu, a to bez nutnosti provádět výslech policistů.  Žalobce však dále nerozvádí, v čem spatřuje nezákonnost odkazu žalovaného na tento rozsudek. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.       Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.    Brno 27. dubna  2018   JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně