Č. j. 41 A 55/2017-52   ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K   J M É N E M    R E P U B L I K Y     Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci   žalobce: Z. D., nar……,  bytem ……..,  zastoupený advokátem Mgr. Václavem Voříškem,  sídlem advokátní kanceláře Ledčická 649/15, Praha 8 – Dolní Chabry, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,  sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.10.2017, č. j. JMK 144593/2017, sp. zn.              S-JMK 138556/2017/OD/VW   takto: I.               Žaloba   s e   z a m í t á .   II.               Žádnému z účastníků   s e   n e p ř i z n á v á  náhrada nákladů řízení.     Odůvodnění:     1.         Včas podanou žalobou žalobce napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 9.10.2017, označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice ze dne 22.8.2017, č. j. 229175/2016-11, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125f zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“), kterého se měl podle výroku rozhodnutí I. stupně dopustit tím, že „jako provozovatel vozidla RZ: …… v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy bylo zjištěno, že dne 27.9.2016 v 08:51 hod. v ….., na ul. ……. neustanovený řidič vozidla RZ: ….. překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod., kdy je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod. jel nejvyšší rychlostí 67 km/hod., resp. 64 km/hod. (dle toleranční odchylky měření 3 km/hod., viz evropská směrnice č. 75/443/EHS a zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii).“ Za to mu byla uložena pokuta 1 500 Kč a náklady řízení 1 000 Kč. 2.         Jednotlivé žalobní body jsou následující: Společné řízení 3.         Žalobce namítá, že došlo k porušení § 125g silničního zákona, neboť správní orgán nevedl společné řízení o všech sbíhajících se správních deliktech žalobce, jakož ani za ně neuložil společnou pokutu (a jedny náklady řízení), při které by uplatnit absorpční zásadu. Tímto postupem byl žalobce nepochybně zkrácen, neboť tak bude nucen uhradit mnohonásobně vyšší částku na pokutách a nákladech řízení.   4.         Konkrétně se jedná např. o řízení pod sp. zn. 2015/510628 (řízení před zdejším soudem vedeno pod sp. zn. 41 A 48/2017), 2015/54210 a 2015/522964. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhoval, aby si soud vyžádal od správního orgánu kompletní spisovou dokumentaci ve věci všech případů, ve kterých byl žalobce alespoň vyzván k úhradě určené částky, aby soud mohl posoudit, ve kterých případech mělo být vedeno společné řízení, a přesto nebylo.   Námitka podjatosti   5.         Žalobce v řízení prvého stupně uplatnil námitku podjatosti proti všem oprávněným úředním osobám správního orgánu, jakož i proti starostovi obce Židlochovice, a to z toho důvodu, že podle mu dostupných informací mají být tyto úřední osoby na rozkaz starosty finančně motivovány k tomu, aby vydávaly odsuzující rozhodnutí. Správní orgán však při vyřizování této námitky pochybil již v tom, že o ní rozhodoval výhradně sám, ačkoliv byla námitka podána i proti starostovi, měl nejprve o námitce vůči němu rozhodovat krajský úřad (žalovaný).   6.         V tomto případě tedy o námitce podjatosti rozhodovala osoba, o jejíž nepodjatosti taktéž panovala pochybnost, neboť námitka podjatosti byla vznesena proti jejímu představenému (starostovi), a tato námitka nebyla s předstihem (resp. vůbec) vyřízena, což je podstatnou vadou řízení.   7.         Napadené rozhodnutí tedy vydala oprávněná úřední osoba, vůči níž byla podána námitka podjatosti, která dosud nebyla řádně vyřízena. Tímto postupem došlo k porušení § 14 odst. 3 správního řádu.   8.         Rovněž poukazuje žalobce na to, že správní orgán nebyl oprávněn (fakticky) nepřihlédnout k námitce podjatosti vůči starostovi a jiným oprávněným úředním osobám, než je Bc. T. L. Správní řád zná pouze jeden případ, kdy není námitka podjatosti řešena standardním způsobem, tento je uveden v § 14 odst. 2 správního řádu: „K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil.“ Důvody, pro které správní orgán standardním způsobem tuto námitku podjatosti nevyřídil, jsou však odlišné (podjatost starosty a jiných oprávněných úředních osob údajně nelze vůbec namítat). Je tedy zřejmé, že postup správního orgánu byl nezákonný, neboť námitka podjatosti proti starostovi a dalším oprávněným úředním osobám byla podána včasně a tedy o ní měl rozhodnout příslušný subjekt, tedy žalovaný (ve vztahu k starostovi obce …….).   9.         Případnou (ne)přípustnost či (i)relevanci takové námitky podjatosti by rovněž byl oprávněn hodnotit toliko žalovaný, kterému měl správní orgán námitku postoupit k vyřízení.   10.     Správní orgán v usnesení, kterým námitku podjatosti zamítl, uvedl, že žalobce v námitce neuplatnil žádné konkrétní důvody vůči konkrétním osobám, což následně vyvracel tím, že se s důvody uvedenými v námitce snaží (marně) vypořádat.   11.     Námitku podjatosti přitom shledává za nedůvodnou, neboť žalobce údajně své tvrzení o vztahu mezi odměnami oprávněných úředních osob a jejich rozhodovací praxí nijak nepodložil a současně má být správnímu orgánu známo, že žádný takový vztah v závislosti neexistuje.   12.     K tomu žalobce namítá, že správní orgán pouze obecně a bez jakéhokoliv důkazu či odůvodnění uvádí, že v námitce namítaná závislost mezi rozhodovací praxí oprávněných úředních osob a jejich odměňování neexistuje, ale nijak to nedokládá důkazy, načež uvádí, že námitka podjatosti je nedůvodná, ale zapomíná, že žalobce navrhoval dokazování, kterým by důvodnost námitky byla postavena na jisto, to však provedeno nebylo.   13.     Žalobce tedy považuje předmětné usnesení za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán rozhodoval na základě podkladů (údajné znalosti poměrů na tomto úřadě), aniž tyto byly přezkoumatelným způsobem učiněny obsahem spisu a aniž by byly provedeny jako důkaz (a aniž bylo žalobci umožněno se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k nim).   14.     Žalobce současně zastává názor, že navržené dokazování bylo na místě, neboť se jedná o jediný způsob, jakým může být pochybnost o nepodjatosti odstraněna objektivním způsobem. Skutečnost, že správní orgán toto nebo obdobné dokazování neprovedl, a místo toho se „spokojil“ s ničím nepodloženým tvrzením, že oprávněné úřední osoby nejsou odměňovány podle toho, jak rozhodují, nasvědčuje podle názoru žalobce tomu, že správní orgán má v tomto směru co skrývat, tedy že navržené dokazování neprovedl proto, že by jím byla prokázána důvodnost vznesené námitky podjatosti. Je jistě pochopitelné, že se správní orgán bude snažit tuto svou nezákonnou praxi tajit, jak to donedávna činila také finanční správa.   15.     Co se týče údajné nekonkrétnosti námitky podjatosti, žalobce uvedl, že při koncipování námitky podjatosti vycházel z toho, že správní orgán ví, kdo je jeho starosta a jaké osoby zaměstnává. Žalobce proti zastává názor, že jeho námitka byla ohledně toho, vůči komu je podávána dostatečně konkrétní, neboť zákon nevyžaduje, aby v námitce podjatosti bylo uvedeno jméno a příjmení příslušných osob, ale zcela postačuje, je-li okruh daných osob vymezen v námitce podjatosti takovým způsobem, že konkrétní osoby je příslušný orgán schopen jednoznačně určit.   16.     Rovněž namítá, že správní orgán při vyřizování jeho námitky podjatosti vycházel z blíže neurčeného vyjádření žalovaného, jednalo se tedy zjevně o podklad rozhodnutí, který však nebyl ve spise, nebyl proveden jako důkaz a žalobce se s ním nemohl ani seznámit, čímž došlo k závažnému procesnímu pochybení. Závěrem uvedl, že dle jeho názoru je zcela legitimní, pokud nechtěl, aby o této námitce podjatosti rozhodoval kdokoliv z Městského úřadu Židlochovice, když všichni jeho zaměstnanci mají jistě zájem na tom, aby případný systém odměňování zůstal zatajen (nebo mají strach z toho, pokud by existenci takového systému přiznali).   17.     Zákon nadto neumožňuje, aby si osoby, vůči kterým je námitka výslovně namířena, zkoumaly, zda jejich podjatost vůbec lze namítat, a případě námitky podjatosti „omezily“. Takový výklad by správním orgánům umožňoval udělat námitky podjatosti naprosto bezzubý nástroj, protože pokud by úřad nechtěl, aby se námitka podjatosti dostala k nadřízenému úřadu, ačkoliv je k tomu předurčena, jelikož směřuje i proti starostovi, tak o ní jednoduše rozhodne sám s tím, že vůči osobám, které jsou postaveny na vyšší, než nejnižší úrovni hierarchie, nelze námitku podjatosti vůbec podat. Je přitom logické, že v daném případě je nezbytné, aby tuto námitku projednal odlišný úřad, neboť důvod podjatosti je tzv. systémové povahy, neboť je vysoce pravděpodobné, že systém odměn funguje minimálně s tichým souhlasem starosty, spíše však na jeho výslovný pokyn, a proto není spravedlivé, aby takovou námitku podjatosti rozhodoval kdokoliv z tohoto úřadu, neboť všechny osoby, které k tomuto úřadu náleží, jsou součástí tohoto systému, a je tedy nasnadě, že při rozhodování námitky podjatosti nebudou dostatečně objektivní.   18.     To ostatně prokazuje postup osoby, která námitku podjatosti rozhodovala, neboť odmítla jakékoliv dokazování stran systému odměn a tento pouze zcela nepodloženě odmítla jako neexistující. Přitom pokud by tato osoba chtěla skutečně odstranit jakékoliv pochybnosti o tomto systému odměn, jistě by navržené dokazování provedla. Takové dokazování by však zřejmě prokázalo, že namítaný systém odměn existuje, a proto jej samozřejmě správní orgán nemohl připustit.   Nedostatek důvodů a měření rychlosti   19.     Žalobce namítá, že rozhodnutí prvého stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán nijak nepopsal způsob, jakým hodnotil jednotlivé důkazy, tedy nepopsal, jaké konkrétní skutečnosti zjistil z jakého podkladu rozhodnutí, a dále, jakým způsobem. Současně měl správní orgán popsat, jak hodnotí provedené důkazy jednotlivě, ve vzájemných souvislostech, a také jako celek.   20.     Správní orgán učinil pouze tzv. souhrnné zjištění, tedy učinil výčet podkladů rozhodnutí, načež uvedl souhrn všech skutečností, které z výčtu podkladů souhrnně dovodil. Takový způsob „popisu“ hodnocení důkazů rozhodně nelze považovat za dostatečný, neboť při hodnocení důkazů je správní orgán povinen zabývat se jeho závažností, zákonností, pravdivostí a věrohodností, jakož je povinen popsat i své úvahy o tom, jak při provádění dokazování z jednotlivých důkazních pramenů získal jaké konkrétní důkazy (tj. pro věc relevantní skutečnosti). Nic takového se z rozhodnutí prvého stupně nepodává, a provedené hodnocen důkazů - pokud k němu vůbec došlo - se proto žalobci jeví jako nepřezkoumatelné.   21.     Dále namítá, že napadené rozhodnutí I. stupně je zcela zjevně toliko vyplněnou šablonou, nikoliv výsledkem myšlenkové rozhodovací činnosti (i zdejšímu soudu musí být z úřední činnosti známo, že všechna rozhodnutí správního orgánu – a často i žalovaného - jsou v podobných věcech v podstatě zcela totožná).   22.     Dále pak namítá, že správní orgán dostatečně neodůvodnil svůj závěr o tom, že bylo měření rychlosti provedeno tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy (dále „automat“), ačkoliv se jedná o znak dané skutkové podstaty a tedy by se touto otázkou měl správní orgán zabývat, a naplnění tohoto znaku prokázat.   23.     Jedná se nadto o neurčitý právní pojem, jehož aplikace měla být zvlášť podrobně zdůvodněna. Parametry rychloměrů a způsob jejich fungování dále není obecně známou skutečností, a je proto nutné jej prokazovat.   24.     Správní orgán však bez dalšího uvedl, že se jednalo o „automat“, a tento závěr je tak nesporně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.   25.     Správní orgán rovněž zcela pominul skutečnost, že jedním ze znaků skutkové podstaty je též to, že porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. Správní orgán však tento znak dané podstaty zcela ignoroval, a nijak jeho naplnění neprokazoval a ani neodůvodnil. Jedná se tak opět o důvod nepřezkoumatelnosti i nezákonnosti. Jedná se o § 125f odst. 2 písm. c) silničního zákona. 26.     Správní orgán se ve svém rozhodnutí nijak nezabýval ani podmínkami měření rychlosti, tj. zejména podmínkami uvedenými v § 79a silničního zákona, neboť nijak neřešil účel měření, zda bylo měření provedeno v součinnosti s Policií ČR a dále zda bylo provedeno na úseku určeném Policií ČR, jedná se tak opět o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Správní orgán nijak neřešil ani to, zda byla Městská policie Židlochovice oprávněna měřit rychlost v obci ……, tedy zda byla řádně uzavřena příslušná veřejnoprávní smlouva, jak vyžaduje zákon o obecní policii. Správní orgán se však nezabýval ani tím, zda měření provedl oprávněný subjekt a zda byl dodržen požadavek v § 24b odst. 2 zákona o obecní policii (pokud se tedy skutečně jedná o tzv. automat, jedná se nepochybně současně i o stálý automatický technický systém, o jehož zřízení je nutné veřejnost vhodným způsobem informovat).   27.     Žalobce rovněž poukázal na to, že správní orgán neprokázal a neřešil ani to, zda místo, kde byla měřena rychlost, bylo označeno příslušnými dopravními značkami, tj. značkou „Měření rychlosti“ (č. IP 31a), která označuje začátek úseku měření rychlosti jízdy obecní policií, a značkou „Konec měření rychlosti“ (č. IP 31b), která označuje konec úseku měření rychlosti jízdy obecní policií [§ 12 odst. 1 písm. oo) a pp) vyhl. č. 30/2001 Sb.].   28.     Povinnost obecní policie užívat těchto značek vyplývá jak ze samotné existence těchto značek v předmětné vyhlášce, tak právě i z § 24b) odst. 2 zákona o obecní policii, podle kterého je obecní policie povinna vhodným způsobem uveřejnit informace o zřízení stálého automatického technického systému. Pokud takovým systémem je rychloměr, kterým obecní policie provádí měření rychlosti, je nasnadě, že takovým vhodným způsobem je právě umístění dopravních značek, které podle vyhlášky Ministerstva dopravy označují úsek měření rychlosti obecní policií.   29.     Jelikož se správní orgán touto podmínkou měření rychlosti obecní policií vůbec nezabýval, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, a jelikož tuto podmínku neprokázal, je jeho rozhodnutí nezákonné.   30.     Žalobce nadto namítá, že je zcela zřejmé, že úsek těmito značkami označen nebyl, a je tedy zřejmé, že měření bylo provedeno nezákonně a je tak nutné dovodit, že překročení rychlosti nebylo zákonným způsobem prokázáno, neboť jediný důkaz o rychlosti je nepoužitelný, neboť byl získán v rozporu s právními předpisy.   31.     Dále pak namítá, že jeho zástupci se nepodařilo v právním řádu nalézt právní základ pro skrytý výkon pravomoci obecní policie měřit rychlost podle § 79a silničního zákona. Obecně přitom platí, že výkon pravomoci musí být vykonáván transparentně s vědomím dotčené osoby. Výjimka musí výslovně vyplývat ze zákona, jak to např. činí trestní řád ve vztahu k pravomoci PČR sledovat osoby a věci podle § 158d.   32.     Obdobné zmocnění ke skrytému měření rychlosti obecní či státní policií však neexistuje, a je tak nutné dovodit, že měření rychlosti prováděné skrytým způsobem, tedy způsobem, kdy řidič není prokazatelně o možném změření informován, je postupem ultra vires.   33.     A to nejen po formální stránce věci, (neboť skryté měření rychlosti nemá zákonný podklad), ale též v materiálním smyslu, neboť zákonem předvídaný účel měření (zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, tedy prevence) je podstatně více naplňován tehdy, je-li měření prováděno viditelně, neboť v takovém případě zpomalí asi každý řidič, zatímco v případě, že je měření prováděno utajeně, sice asi nakonec poputuje do obecního rozpočtu více financí z určených částek a pokut, nicméně jediný podle zákona legitimní účel měření rychlosti je definován jasně - a velmi odlišně (nikoliv jako zdroj příjmů obce, ale jako nástroj ke zvýšení bezpečnosti provozu). 34.     Je tedy nutné dovodit procesní nepoužitelnost důkazu, který byl získán v rozporu s právními předpisy, tedy nelze přistoupit na to, aby byl jako důkaz užit záznam o měření rychlosti, který byl v rozporu s ústavním pořádkem proveden skrytým způsobem.   35.     Správní orgán neodůvodnil ani závěr, že v případě žalobce se nevyskytly žádné významné okolnosti, které by vedly k tomu, že by nebyla naplněna materiální stránka správního deliktu. Správní orgán toto pouze konstatoval, aniž se zabýval konkrétními okolnostmi daného případu, a místo skutečné úvahy se tak podle názoru žalobce jedná pouze o obecnou floskuli, kterou oprávněná úřední osoba (resp. správní orgán) užívá v každém rozhodnutí ve věci správního deliktu provozovatele vozidla, což bude zdejšímu soudu jistě známo z úřední činnosti (stejnou šablonu rozhodnutí zřejmě užívá i Magistrát města Brna).   36.     Ostatně celé rozhodnutí prvého stupně trpí zjevnou šablonovitostí, tedy žalobce vyslovuje domněnku, že rozhodnutí prvého stupně je pouze šablonou, kterou oprávněná úřední osoba vyplnila o identifikační údaje žalobce a obsahu spisu, a zbytek rozhodnutí je totožný, jako v dalších případech, které rozhoduje stejná oprávněná úřední osoba. I toto bude dle názoru žalobce soudu dobře známo z vlastní úřední činnosti, případně žalobce navrhuje provést jako důkaz rozhodnutí příslušné oprávněné úřední osoby vydaná za 3 měsíce před vydáním rozhodnutí prvého stupně.   37.     Dále pak namítá, že ověřovací list k použitým rychloměrům byl vydán v rozporu s právními předpisy, neboť rychloměry ve všech případech ověřoval jejich výrobce, což je v rozporu s § 14 správního řádu, neboť ve věci tak rozhodovala osoba, která měla přímý ekonomický zájem na tom rychloměru ověření udělit, neboť pokud by rychloměru ověření RAMET a.s. neudělil, způsobil by si tím ekonomickou škodu, neboť neověřený rychloměr je neprodejný. Situace, kdy výrobce (a často současně i vlastník) rychloměru tento rychloměr ověřuje, je nepřípustná                    i z hlediska obecně právní zásady nemo iudex in causa sua. Žalobce z tohoto důvodu navrhuje zrušení předmětného ověřovacího listu v přezkumném řízení.   38.     Závěrem namítá, že správní orgány se dopustily nesprávného právního posouzení, neboť došly k chybnému závěru, že zák. č. 250/2016 Sb. pro žalobce není příznivější. Tento zákon je však příznivější (a tedy měl být aplikován) již z toho důvodu, že umožňuje správnímu orgánu jít při výměře sankce pod spodní hranici sankční sazby. Žalobce tedy namítá, že byl porušen čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyl aplikován takový právní předpis, který je pro něj nejpříznivější.   Vady výroku   39.     Dále žalobce namítá, že výrok rozhodnutí I. stupně je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu, neboť neobsahuje všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno.   40.     Předně se jedná o ust. § 125e odst. 2 silničního zákona, které obsahuje zákonná kritéria pro výměru pokuty a nepochybně se tak jedná o ustanovení, podle kterého bylo (resp. mělo být) rozhodováno (toto ustanovení nadto absentuje zcela i v odůvodnění).   41.     Dále namítá, že z výroku nelze dovodit, zda mělo údajné porušení pravidel za následek dopravní nehodu či nikoliv, ačkoliv právě absence nehody je znakem skutkové podstaty dle § 125f odst. 2 písm. c) silničního zákona. Popis skutku ve výroku tedy neumožňuje subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu, neboť neobsahuje všechny znaky dané skutkové podstaty.   42.     Z výroku rovněž není patrné, zda bylo měření rychlosti provedeno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy dle § 125f odst. 2 písm. b) silničního zákona (dále jen „automat“), neboť z výroku (ostatně ani z odůvodnění) není patrný typ rychloměru, kterým bylo měřeno. Na základě údajů obsažených ve výroku tak nelze dovodit, zda došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty. Obecné tvrzení, že se o automat jednalo, nepostačuje, ale je nutné trvat na tom, aby byl již ve výroku uveden typ přístroje, který byl užit, aby bylo možné již na základě údajů ve výroku uvážit, zda se o automat jednalo či nikoliv.   43.     Závěrem pak žalobce namítal, že správní orgán neoprávněně ve výroku konstatuje, že došlo ke spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona, neboť nic takového mu nepřísluší v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla konstatovat. Předmětem tohoto řízení je pochopitelně pouze tento správní delikt, který sice musí vykazovat znaky přestupku, nicméně je nutné mezi nimi rozlišovat, neboť u přestupku je nutné zjistit řidiče a prokázat mj. vůbec jeho způsobilost být pachatelem a také jeho zavinění.   44.     Správní orgán měl naopak ve výroku konstatovat, že projednávaný skutek vykazuje znaky určitého přestupku, to však ve výroku nekonstatuje.   Zavinění   45.     Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“   46.     Podle § 112 odst. 1 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízeních o nich (dále jen „přestupkový zákon“) platí: „Na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.“ Tento zákon nabyl účinnosti dne 1.7.2017.   47.     Podle § 15 odst. 1 přestupkového zákona pak platí: „K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.“   48.     Žalobce z výše uvedeného dovozuje, že znakem přestupku (tehdy správního deliktu) fyzické osoby nepodnikající podle § 125f silničního zákona bylo v období od 1.7.2017 do 13.7.2017 podle § 15 odst. 1 přestupkového zákona též zavinění. Teprve dne 13.7.2017 nabyl účinnosti zák. č. 183/2017 Sb., kterým bylo zavinění jakožto znak tohoto přestupku odstraněno.   49.     Žalobce z toho s ohledem na zásadu retroaktivity in mitius dovozuje, že tuto úpravu, která omezila odpovědnost nepodnikající fyzické osoby z objektivní na subjektivní, je nutné aplikovat nejen na správní delikty, které byly spáchány v období účinnosti této úpravy (tedy od 1. do 13. července 2017), ale též na správní delikty, které byly spáchány dříve, jelikož se jedná o úpravu pro obviněného prospěšnou, neboť velmi zásadně omezuje jeho odpovědnost. Retroaktivitu in mitius je přitom povinen respektovat také soud, ačkoliv ke změně došlo po právní moci napadených rozhodnutí.   50.     K odstranění zavinění ze skutkové podstaty daného přestupku tedy došlo zák. č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, které nabylo platnosti dne 28.6.2017. 51.     Je pak sice pravdou, že v čl. CCLVII tohoto zákona je uvedeno: „Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 2017.“ Takové určení účinnosti právního předpisu je však v rozporu s § 3 odst. 3 zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv: „Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.“   52.     Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že pokud je vydán zákon s účinností stanovenou v rozporu s předepsanými pravidly, nabude zákon účinnosti podle obecné úpravy, a tedy 15. dnem od vyhlášení zákona.   53.     K nezákonnému určení účinnosti zákona tedy nelze přihlížet a je nutné dovodit, že účinnost mohl tento zákon nabýt nejdříve 15. den po jeho vyhlášení, tj. 13.7.2017, protože pokud byla příslušná částka Sbírky zákonů rozeslána teprve dne 28.6.2017, nemohl zák. č. 183/2017 Sb. nabýt účinnosti ke dni 1.7.2017, jelikož by ze zákonné legisvakační 15. denní lhůty uplynuly pouze 2 dny.   54.     Zákon sice připouští výjimku, ale pouze v případě, vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, nicméně nic takového nebylo zákonodárcem tvrzeno nebo snad prokázáno, a nelze proto tuto výjimku aplikovat.   55.     Žalobce proto požaduje, aby byla napadená rozhodnutí zrušena, a aby bylo provedeno nové řízení, v rámci které bude jeho odpovědnost posuzována s ohledem na to, že znakem skutkové podstaty je též zavinění.   56.     Žalobce totiž současně odmítá, že by údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky možné k tomu, aby porušení silničního zákona jeho vozidlem předešel (osobu, které vozidlo přenechával, poučil o nutnosti dodržovat pravidla provozu a vyžádal si od ní slib, že tyto bude respektovat), nicméně bezvýjimečné plnění povinnosti dle § 10 odst. 3 silničního zákona je fakticky nemožné, a žalobce údajnému porušení zákona nijak zabránit nemohl, a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé, neboť porušení pravidel provozu nemohl nijak rozumně zabránit (resp. dodržel potřebnou míru opatrnosti), a přitom mohl legitimně očekávat, že osoba, které vozidlo přenechal, svůj slib dodrží. Nelze též přehlédnout, že forma zavinění absentuje i ve výroku a správní orgán se touto otázkou nijak nezabýval.   Protiústavnost   57.     Přenesení odpovědnosti za porušení pravidel provozu na zpravidla nevinného provozovatele motorového vozidla je pak podle setrvalého názoru zástupce žalobce v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud veřejná moc neumí (anebo nechce) odsoudit a potrestat skutečného pachatele, nemůže vycházet ze zásady „lépe, když bude potrestán někdo, byť nevinný, než nikdo.“ Je obecně uznávanou zásadou trestního práva, že za protiprávní čin nese následky jeho pachatel (zásada subjektivní odpovědnosti).   58.     V určitých případech je i podle názoru žalobce možné využít objektivní odpovědnost, jedná se však o výjimečné případy, kdy je chráněn závažný veřejný zájem, např. ochrana životního prostředí před úniky toxických látek z provozů apod. Příslušná zákonná úprava pak současně musí být proporcionální.   59.     Skutkovou podstatou § 125f silničního zákona přitom má být chráněna bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Touto skutkovou podstatou však zřetelně není (a ani nemůže být) ochráněn tento závažný veřejný zájem, neboť pokud provozovatel vozidla uhradí pokutu za přestupek dle § 125f silničního zákona, může se jednat o dvě situace, a totiž, že provozovatel byl pachatelem přestupku, nebo jím nebyl.   60.     Pokud provozovatel vozidla nebyl pachatelem přestupku, uložená sankce nebude mít na pachatele přestupku žádný relevantní efekt. Lze samozřejmě (nepodloženě) tvrdit, že provozovatel již nadále nebude této osobě vozidlo půjčovat. Taková představa je však podle názoru zástupce žalobce naivní. Navíc si v takovém případě může pachatel nejspíše půjčit vozidlo od někoho jiného, nebo jezdit ve vozidle vlastním.   61.     Pokud provozovatel vozidla byl současně i řidičem, uhradí sice pokutu, vyhne se tím však případnému bodovému hodnocení a záznamu v EKŘ. Zavedení skutkové podstaty § 125f silničního zákona tedy mohlo mít spíše negativní než pozitivní efekt na stav bezpečnosti a respektování dopravních pravidel na českých silnicích, neboť řidičům umožňuje vyhýbat se odpovědnosti za jejich protiprávní jednání, a to ať už jsou současně provozovatelem vozidla nebo nikoliv.   62.     Žalobce tedy namítá, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona, je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy.   63.     Tato úprava totiž nemůže projít testem proporcionality, neboť nesplňuje ani kritérium vhodnosti, neboť zvolena právní úprava nevede k bezpečnějšímu provozu na pozemních komunikacích, jelikož skutečný pachatel přestupku (řidič) z řízení o přestupku podle 125f  silničního zákona vždy vyjde jako vítěz, a skutečný dopad na bezpečnost provozu je tak nulový (či spíše negativní).   64.     Tato skutková podstata tedy „pouze“ správním orgánům podstatně zlehčuje stíhání bagatelních přestupků, protože bez legitimního důvodu přenáší odpovědnost z údajně těžce zjistitelného skutečného pachatele na nevinného, avšak lehce zjistitelného provozovatele vozidla, který údajně ani nemá možnost se liberovat podle § 21 zák. č. 250/2016 Sb., resp. podle § 125e odst. 5 silničního zákona ve znění před 1.7.2017.   65.     Podle názoru žalobce je přitom absolutní odpovědnost na místě nikoliv v případě drobných přestupků, u kterých ani nesmí dojít k žádnému následku [§ 125f odst. 2 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb.], bude se tedy vždy jednat o případy bagatelní, ale např. v případě provozu elektrárny, chemického provozu apod. Nelze přitom přehlédnout, že i v případě škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným umožňuje zákonodárce provozovateli liberací (§ 2925 odst. 1 o.z.), a to např. tím, že škodu způsobilo neodvratitelné jednání třetí osoby. Je tedy zřejmé, že přestupek provozovatele vozidla je zjevným excesem zákonodárce.   66.     Ztotožnit se lze také s usnesením Senátu, ve kterém tento vyjádřil názor zpochybňující ústavní konformnost předmětné novely zákona o provozu na pozemních komunikacích: „Zákon neodpovídá jednomu z principů trestního práva obecně, tj. neodvratnosti sankce za spáchaný delikt. Sankce (pokuta) uložená provozovateli vozidla v rozporu s výše uvedeným principem nepostihne pachatele deliktu, nýbrž přenáší odpovědnost na osobu odlišnou od pachatele, jejíž zjištění je pro správní orgán snadnější.“   67.     Ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona rovněž zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Toto ustanovení obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla není schopen zabránit tomu, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovena zákonem o silničním provozu. Po provozovateli vozidla je tedy požadováno nesplnitelné jednání, což je v rozporu s obecnými právními zásadami.   68.     Provozovatel vozidla totiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy, přinejmenším pokud řídí jeho vozidlo. Nicméně, osoba držící řidičské oprávnění musela absolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky, a tedy provozovatel vozidla je oprávněn se legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti (mj. povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost či neodstavovat vozidlo tam, kde to není povoleno).   69.     Fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení základních práv provozovatele vozidla.   70.     Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče. Tato premisa je zcela v rozporu s jednou ze základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným.   71.     Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona. Žalobce má proto za to, že aplikací ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práva svobod.   72.     Nelze též přehlédnout, že existencí této skutkové podstaty je popíráno ústavní právo odepřít výpověď, pokud by tím vyslýchaná osoba vystavila nebezpečí trestního stíhání sebe nebo osobu blízkou. Nejčastěji přitom dochází k situaci, jako v tomto případě, kdy vozidlo řídí provozovatel osobně, nebo osoba jemu blízká. Provozovatel přitom má omezené množství možností. Bud‘ může popravdě sdělit, že vozidlo řídil on nebo osoba blízká, na základě tohoto sdělení však hrozí takové osobě zahájení sankčního řízení.   73.     Pokud provozovatel vozidla takové sdělení odepře, je následně zahájeno řízení o správním deliktu s ním. Provozovatel vozidla je tedy pokutován v podstatě za to, že se odepřel přiznat, (což je v rozporu se zákazem donucování k sebeobviňování), nebo případně, že odepřel podat výpověď, která by ohrozila jemu osobu blízkou.   74.     Žalobce také poukazuje na to, že Krajský soud v Ostravě podal návrh na zrušení patřičných ustanovení silničního zákona k Ústavnímu soudu České republiky. Navrhoval proto, aby soud toto řízení do vyřízení předmětného návrhu přerušil.   75.     Žalobce současně zastává názor, že minimálně zák. č. 250/2016 Sb., je pro něj příznivější, a tedy měl být správními orgány užit při rozhodování jeho věci. Tento zákon totiž mj. umožňuje jít při výměře sankce pod spodní hranici sankční sazby, nebo zakotvuje polehčující okolnosti atp.   Diskriminace   76.     Žalobce dále namítá, že při řešení přestupků dle § 125f silničního zákona dochází v ČR (a tedy nepochybně i u správního orgánu) dlouhodobě a ve velkém rozsahu k nepřípustné diskriminaci, neboť správní orgány zjištěné přestupky spáchané vozidlem provozovaným v zahraničí nestíhá. Takovým postupem dochází k nezákonné negativní diskriminaci českých provozovatelů motorových vozidel, neboť ti jsou hromadně postihování za porušování § 10 odst. 3 silničního zákona ve formě přestupku dle § 125f téhož zákona, čímž dochází k nucenému omezení vlastnického práva (uložení pokuty a náhrady nákladů řízení), zatímco zahraničním provozovatelům nehrozí žádný postih. Žalobce považuje za protiústavní, pokud jsou řidiči vozů provozovaných v ČR pokutování či je po nich požadována určená částka, zatímco řidiči jiných vozidel se mohou dopouštět porušování dopravních předpisů beztrestně.   77.     K prokázání tohoto tvrzení navrhuje žalobce provést dokazování, v rámci kterého bude znaleckým posudkem, nebo objektivně a za přítomnosti nestranné osoby a žalobce prověřeno, zda Městská policie Židlochovice dokumentuje a oznamuje i přestupky spáchané s vozidlem zahraniční registrační značky, a zda správní orgán všechna tato oznámení bez výjimky řeší zákonem předvídaným způsobem. Současně je nutné prověřit, v kolika případech správní orgán vůbec vymáhal určenou částku po zahraničním provozovateli, nebo kolikrát proti němu zahájil řízení o přestupku provozovatele Žalobce předpokládá, že nikdy, nebo jen v minimu případů, neboť zřejmě již na úrovní obecní policie jsou prohřešky řidičů vozidel provozovaných v zahraničí přehlíženy, resp. nejsou dokumentovány a postupovány správnímu orgánu, případně jsou ignorovány správním orgánem, a to zcela vědomě a tendenčně proto, že stíhání zahraničního provozovatele je pro správní orgán obtížnější, neboť nemá přímý přístup do registru zahraničních provozovatelů a tento je mu zprostředkován pouze prostřednictvím Ministerstva dopravy.   78.     Nelze však připustit, aby se správní orgán např. kvůli jinak chvályhodnému záměru snížit míru administrativy rozhodl nestíhat zahraniční provozovatele, neboť právo má platit pro všechny stejně. Neexistuje legitimní důvod pro to, aby provozovatelé zahraniční státní příslušnosti nemuseli nést odpovědnost za jednání řidičů jimi provozovaných vozidel, zatímco tuzemští provozovatelé ano.   79.     Podíl vozidel provozovaných v zahraničí na porušování pravidel provozu v ČR přitom není, jak je obecně známo, nijak zanedbatelný. Správní orgán tedy zcela pomíjí skutečnost, že podle § 2 písm. b) silničního zákona je „provozovatel vozidla vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu.“   80.     Žalobce shledává rovněž porušování čl. 1 odst. 1 větou první Listiny základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Vymáháním určené částky a případným stíháním pro přestupek či dokonce uložením sankce a vyslovením viny nepochybně dochází k zásahům do práv a oprávněných zájmů dotčené osoby. Je proto nasnadě, že správní orgán nemůže z důvodů neuvedených v zákoně některé osoby nestíhat nebo po nich nepožadovat určenou částku (právo udělit milost či vyhlásit amnestii má pouze president republiky), neboť by tím nebyla zachována rovnost v právech. O důležitosti tohoto pravidla svědčí již to, že se jedná o první pravidlo v Listině uvedené. Dále je vyjádřeno na ústavní úrovni též např. v Preambuli Ústavy ČR, která označila ČR jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů. V tomto případě však správní orgán respektuje spíše orwellovské „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“   81.     Žalobce tedy zastává názor, že pokud správní orgán systematicky určité osoby nestíhá, není ústavně konformní, aby byly ostatní osoby, které se měly dopustit téhož nebo podobného protiprávního jednání, sankcionovány nebo vůbec stíhány. Jednalo by se o nepřípustnou libovůli, která nemá v zákoně žádnou oporu. Správní orgán má naopak povinnost stíhat všechny přestupky, o kterých se dozví (zásada oficiality), a pokud určité přestupky účelově nestíhá, není spravedlivé, aby byly ostatní osoby stíhány. Takovým postupem dochází rovněž k porušování § 2 odst. 4 správního řádu, neboť tak vznikají nedůvodné rozdíly při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů.   82.     Dochází též k porušování čl. 37 odst. 1 Listiny: „Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“   83.     Správní orgán totiž v některých případech určité osoby zvýhodňuje, neboť proti nim bez legitimního důvodu řízení vůbec nezahájí, nebo v něm není aktivní, či jej následně zastaví, ačkoliv pokud by obviněným byl někdo jiný, došlo by zcela jistě k vydání odsuzujícího rozhodnutí. V tomto směru je nutné se ztotožnit se závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 28. března 2011, sp. zn. I. ÚS 192/2011: „Rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Jinými slovy, ve druhém případě jde o základní právo rovnosti před zákonem garantované čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Je nepochybné, že závěry poprvé Ústavním soudem vyřčené v nálezu sp. zn. Pl ÚS 19/93 jsou univerzálními postuláty, jež platí pro výklad a aplikaci jakýchkoliv právních norem, jsou-li prováděny v současnosti se současnými důsledky do právního postavení jednotlivce (…) Ústavním pořádkem garantovaná základní práva se uplatňují přímo a tedy i mnohem intenzivněji ve vztazích vertikálních, tj. ve vztazích stát - jednotlivec. V těchto vertikálních vztazích se uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní moc bezprostředně zavazují. Výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a je-li třeba i chránit. S člověkem nelze manipulovat jako s věcí, nesmí být instrumentalizován k dosažení určitých cílů, lidská důstojnost musí být respektována i při poměřování s veřejným zájmem. Jinými slovy, při veškerém výkonu veřejné moci, lhostejno v jaké formě, je třeba respektovat základní práva vyložená v hranicích lidské důstojnosti.   Nesouhlas žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci   84.     Žalobce a jeho právní zástupce dále kontinuálně zastávají názor, že dřívější úprava účinná do dne 30. června 2017, tj. ust. § 39 odst. 3 písm. d) a e) Směrnice č. 39/2011, Kancelářského a spisového řádu Nejvyššího správního soudu, neměla oporu v zákonech a ústavních zákonech, tedy, že pokud si to právní zástupci a advokáti nepřejí, neměli by být jejich jména a příjmení, včetně sídla, vyvěšována na webu Nejvyššího správního soudu v souvislosti s konkrétními kauzami.   85.     Obdobně nepovažuje žalobce a ani jeho právní zástupce za dostatečně ústavně konformní novou právní úpravu, a to Směrnici č. 3/2017, Kancelářského a spisového řádu Nejvyššího správního soudu, která v ust. § 130 odst. 1 ponechává rozsah anonymizace zveřejňovaného rozhodnutí na závěrečný referát soudce, respektive úvahu soudce bez dostatečně vymezených kritérií a bez zákonné opory pro tuto činnost soudce mající patrně mít charakter výkonu soudcovské činnosti.   86.     Právnímu zástupci se jedná o to, aby za situace, že vystupuje v roce 2017 ve stovkách případů před soudy pro věci správního soudnictví, a účastní se osobně jednání zakončenými soudními rozhodnutími, aby z jednoho webu Nejvyššího správního soudu spravovaného veřejnou mocí nebylo dohledatelné, kdy a kde advokát v roce 2017 byl, tj., časový pracovní program advokáta, neboť pokud nejsou rozhodnutí krajských soudů a Nejvyššího správního soudu plně anonymizována, lze z webu Nejvyššího správního soudu dohledat ze strany veřejnosti a orgánů veřejné moci, kdy tj. jakého data a kde tj. v jakém městě u kterého soudu pro věci správního soudnictví advokát vlastně byl, přičemž takovýto časový přehled pohybu advokáta po České republice je věci soukromou, která by neměla být zveřejňována.   87.     Advokát má rovněž zájem jako soukromoprávní osoba vyvarovat se rizika, aby byl ze strany veřejnosti ztotožňován se svým klientem, jak se někdy u neinformované veřejnosti obecně děje. Předmětem úpravy kancelářského a spisového řádu ostatně ani nemá být publikace rozhodnutí na webu soudu, pokud pro to není zákonný podklad. Žalobce a právní zástupce se dovolávají práva býti zapomenuti a navrhují, aby na jejich žádost bylo aplikováno nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) přímo použitelné ode dne 25. května 2018, publikované v Úředním věstníků Evropské unie dne 4. května 2016, svazek 59.   88.     Závěrem navrhoval, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalovaného ze dne 9.10.2017 včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22.8.2017 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.   89.     Domáhal se také toho, aby soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci vzniklé mu náklady řízení.   90.     V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zaujal následující stanovisko:   91.     K žalobní námitce označené společné řízení uvedl, že žalobce podal blanketní odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a všechny námitky, které nyní uvádí v žalobě, mohl uplatnit již v rámci odvolání. Pokud tuto skutečnost nenamítal v průběhu řízení, správní orgán vycházel pouze ze spisového materiálu. V rozsudku ze dne 23.4.2015, č.j. 2 As 215/2014-43, Nejvyšší správní soud uvedl, že jakkoliv je správní soudnictví podrobeno principu plné jurisdikce, není jeho cílem nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci. Jinak řečeno, účastník správního řízení nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním. V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Tyto závěry jsou podle názoru žalovaného plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Žalobce prostřednictvím svého zmocněnce sice podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v tomto odvolání však nebyla tato námitka uvedena. Žalobce mohl tuto námitku, kterou nyní předkládá v žalobě, uplatnit již v řízení o odvolání, což však neučinil. Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit. Pro odvolání ve správním řízení platí, pokud jde o rozsah přezkumu, tzv. omezený revizní princip. Při uplatnění tohoto principu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu. Správnost rozhodnutí však přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání nebo tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které je třeba řešit, totiž může být známa po přečtení odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pouze odvolateli. S ohledem na shora uvedený právní názor, že úkolem správního soudnictví není suplovat řízení před správním orgánem, a rovněž s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení nelze v řízení před správními soudy posoudit důvodnost námitek zpochybňujících zjištěný skutkový stav, které byly účelově uplatněny až v řízení před zdejším soudem. Pokud se žalobce domníval, že správní orgány v tomto ohledu jakkoli pochybily, nic mu nebránilo skutková zjištění rozporovat nejpozději v odvolacím řízení. Právě z důvodu účelového uplatnění námitek zpochybňujících zjištěný skutkový stav až v řízení před soudem, již Krajský soud v Brně v obdobných řízeních (sp. zn. 22 A 42/2014 a sp. zn.              22 A 49/2014) žalobu zamítl. Žalovaný na tomto místě na rozsudky v uvedených věcech pro stručnost odkazuje.   92.     K další žalobní námitce pak uvedl, že žalovaný vycházel při svém rozhodování z obsahu spisu, ve kterém není zmíněná námitka podjatosti obsažena. Správní orgán I. stupně o této námitce rozhodl v rámci samostatného spisu usnesením ze dne 11.07.2017 tak, že oprávněná úřední osoba není podjatá a není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci výše uvedeného správního deliktu. Proti tomuto usnesení se žalobce neodvolal, tudíž lze předpokládat, že se zněním usnesení souhlasil. Vzhledem k tomu, že je usnesení pravomocné, není tedy důvod v tomto směru zpochybňovat napadené rozhodnutí.   93.     K další námitce pak uvedl, že správní orgán popsal, jaké důkazy a jakým způsobem byly provedeny (viz. rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Žalovaný při svém rozhodování vycházel ze spisového materiálu správního orgánu I. stupně a v jeho rozhodnutí je náležitě popsáno, jakými úvahami se řídil. Z rozhodnutí lze zjistit, jak správní orgán dospěl k závěru, že v místě měření rychlosti platil rychlostní limit 50 km/h, resp. že se jednalo o obec (viz např. oznámení přestupku s fotografií vozidla, které správní orgán provedl jako důkaz). Žalovaný má tedy za to, že s ohledem na spisový materiál byl skutkový stav spolehlivě prokázán a řádně odůvodněn. Dále má žalovaný na základě spisového materiálu za zcela prokázané a odůvodněné, že měření bylo provedeno automatizovaným technickým prostředkem.   94.     K další námitce pak uvádí, že vycházel ze spisového materiálu, ze kterého vyplývá, že k nehodě nedošlo. Žalobce tuto skutečnost v ani průběhu řízení nenamítal. Chybný je názor žalobce, když se domnívá, že správní orgán musí prokazovat jím tvrzené skutečnosti a verze skutkového děje. Primárně je důkazní břemeno na správním orgánu (řízení o přestupku vychází ze zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. § 52 správního řádu). Názor žalobce by v podstatě znamenal, že jakékoli jeho tvrzení musí dokazovat správní orgán, což by vedlo ke zcela absurdním situacím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 9/2013 - 35 ze dne 2.5.2013).   95.     Správní orgán pak uvedl, že se zabýval splněním podmínky § 79a silničního zákona (viz rozhodnutí správního orgánu I. stupně a spisový list č. 3 Schválení úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice). Stejně tak je součástí spisu ověřovací list měřidla, ze kterého vyplývá, že v době spáchání přestupku mělo toto měřidlo platné ověření. Ze spisové dokumentace také zcela jasně vyplývá, že zmíněný rychloměr je automatizovaným prostředkem bez obsluhy. Pokud by se žalobce dostavil k provedení dokazování mimo ústní jednání a seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, měl možnost se s těmito dokumenty seznámit. Stejně tak se mohl žalobce prostřednictvím těchto dokumentů seznámit s tím, o jaký typ rychloměru se jedná. Námitka účastníka, že rychloměr je automatický technický systém dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, je zcela nedůvodná. Ze spisové dokumentace zcela jasně vyplývá, že zmíněný rychloměr lze využívat v souladu se zněním zákona č. 361/2000 Sb., a to zejména s ustanovením části druhé, článku II, § 79a zákona o silničním provozu (opět viz Schválení úseků pro měření rychlosti Městskou policií Židlochovice).   96.     Dle ustanovení § 79a zákona o silničním provozu není označení začátku a konce měření podmínkou provedení měření. Žalovaný odmítá další nepodložené a účelové spekulace ohledně platnosti ověření.   97.     Správní orgán I. stupně řádně odůvodnil výši uložené sankce, mimo jiné slovy „Dle správního orgánu jde o sankci (nyní správní trest), která zcela odpovídá splnění účelu řízení.“ Pro mimořádné snížení sankce nebyl tedy důvod, a nezhodnocení ustanovené 44 zákona 250/2016 Sb., nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí.   98.     Žalovaný odmítá názor, že jeho rozhodnutí je výsledkem mechanického vyplnění vzoru, ale v případě, že zmocněnec účastníka řízení sděluje stále stejné nekontaktní osoby, které již v mnoha rozsudcích Nejvyšší správní soud označil za obstrukční taktiku (s obstrukčními postupy se lze setkat u subjektů nabízejících „pojištění proti pokutám“, kteří jako obecní zmocněnci provozovatelů vozidel sdělují jako řidiče stále se opakující jména osob zemřelých („Označení pana Z. jako řidiče stěžovatelčina vozidla bylo účelovou a zjevnou procesní obstrukcí, nadto je nelze za daných okolností označit jinak než jako hyenismus“), nekontaktních („Účelový postup, když z rozhodovací činnosti je soudu známo, že P.K. v pozici „řidiče“ vystupuje v dalších řízeních, a jedná se přitom o osobu nekontaktní, které se nedaří doručovat“) nebo cizinců ….. - viz. rozsudek NSS ze dne 16.6.2016, sp. zn. 6 As 73/2016, rozsudek NSS ze dne 7.4.2016, sp. zn. 5 As 122/2015, rozsudek ze dne 24.8.2016, sp. zn. 2 As 85/2016 a ze dne 20.9.2016, sp. zn. 6 As 239/2015) a  podává blanketní odvolání, mají rozhodnutí žalovaného skutečně dost společných prvků. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že žalovaný přezkoumává napadená rozhodnutí v plném rozsahu a v případě pochybení napadené rozhodnutí zruší.   99.     Dále uvedeno žalovaným, že ve výroku rozhodnutí jsou uvedena všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno o uložení pokuty. Ustanovení § 125e odst. 2 se týká výběru pokuty, není tedy důvod, aby bylo taktéž uvedeno ve výroku rozhodnutí. Údaje o tom, že jednání nemělo za následek dopravní nehodu, či jakým konkrétním typem přístroje bylo měření provedeno, nepředstavuje náležitost výroku rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí je dále výslovně uvedeno, že měření bylo provedeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí je sice uvedeno, že byl spáchán přestupek, což není terminologicky přesné, nicméně vyjadřuje to skutečnost, že byly naplněny formální znaky přestupku, což je základním znakem skutkové podstaty správního deliktu. Dále je z celého řízení zcela zřejmé, že je vedeno o správním deliktu. Tato drobná vada nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.   100. V další reakci na námitku žalovaný uvedl k námitce žalobce, že správní orgány porušily žalobcovo právo na spravedlivý proces, neboť se nezabývaly otázkou, zda nová právní úprava nebyla pro pachatele příznivější, žalovaný uvádí, že tuto námitku považuje za nedůvodnou a účelovou. I v případě, že by byla zpochybněna účinnost zákona č. 183/2017 Sb., k čemuž žalovaný nevidí žádný důvod, tak by se stále jednalo o správní delikt, ke kterému je vázána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla. Dle žalovaného pak povinnost stanovená v ust. § 10 odst. 3 silničního zákona není v rozporu s Ústavou, k tomu blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6As 128/2015-32, ze kterého lze usuzovat o konstantním názoru Nejvyššího správního soudu o souladu předmětné úpravy s ústavním pořádkem.   101. K další námitce, a to projednání přestupků spáchaného vozidlem provozovaným ze zahraničí, které správní orgáne nestíhá, tento uvedl, že tuto žalobní námitku pokládá také za zcela účelovou. Správní orgány projednávají z moci úřední všechny přestupky, o kterých se dozví. Navíc předmětem tohoto řízení jsou pouze výše uvedené správní delikty, námitky ohledně jakýchkoliv dalších řízení jsou nedůvodné.   102. Posouzení požadavku souvisejícího s publikací rozhodnutí ponechává žalovaný na krajském soudu.   103. Závěrem uvedl, že žaloba není důvodná. Napadené rozhodnutí vychází ze zcela spolehlivě a přesně zjištěného stavu věci, k jeho vydání byly shromážděny naprosto dostatečné podklady, zjištěný skutkový stav byl správně právně posouzen, v řízení před správním orgánem nedošlo k porušení práv žalobce. Žalobce nebyl rozhodnutím žalovaného zkrácen na svých právech, a proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.   104. Z připojených správních spisů soud zjistil pro rozhodnutí ve věci tyto podstatné skutečnosti.   105. Dne 5. 10. 2016 oznamovala Městská policie Židlochovice MěÚ Židlochovice, odbor dopravy přestupek neznámého pachatele spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci – č. snímku 4895 z radarového zařízení Ramer R10/16/0296. Z Oznámení dále vyplynulo, že automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích MP Židlochovice bylo zjištěno, že dne 27. 9. 2016 v 08:51 hod. v obci ……, na ul. …… blíže neustanovený řidič vozidla r. z. ……. překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 67 km/h, resp. 64 km/h (podle toleranční odchylky měření 3 km/h do rychlosti 100 km/h a 3% nad 100 km/h, viz evropská směrnice č. 75/443/EHS a zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii).   106. Měření rychlosti jízdy výše uvedeného vozidla bylo provedeno přístrojem Ramer R10, výr. č. 16/0296, který pracuje v automatizovaném režimu bez obsluhy. Měřící zařízení mělo v době zjištění přestupku platné ověření, nastavení parametrů měřícího zařízení bylo provedeno proškolenými strážníky Městské policie, dle návodu k obsluze.   107. Stacionární radar je umístěn v souladu s ust. § 79a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o silničním provozu“). Jedná se o stanoviště schválené Policií ČR. Součástí oznámení přestupku je snímek z radarového zařízení a detail registrační značky změřeného vozidla. Oznámení přestupku s přílohami je MěÚ Židlochovice, odboru dopravy předáno elektronickou cestou.   108. Skutečně součástí Oznámení přestupku je Záznam o přestupku, kdy z výstupní fotografie z měřícího zařízení a popisu je zcela evidentní, že jsou pravdivé skutečnosti, které jsou v Oznámení v přestupku uvedeny.   109. Dále soud uvádí, že součástí spisu je „Schválení úseku pro stacionární měření rychlosti a MP Židlochovice – stanovisko vydané Policií České republiky, Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje, Odbor služby dopravní policie, z nějž vyplývá, že PČR ve smyslu ust. § 79a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů sdělila, že je pro měření rychlosti Městskou policií Židlochovice určeno mimo jiné místo v obci ….. Uvedeno dále, že měření nejvyšší dovolené rychlosti lze následně provádět při dodržení níže uvedených podmínek:   – umístění stacionárního měřiče rychlosti v přidruženém provozu pozemní komunikaci bude provedeno na základě povolení místně příslušného stavebního úřadu   – v zájmu eliminace možného střetu vozidla se stojnou měřiče rychlosti, které by vyjelo mimo pozemní komunikaci, je nutné stojanu měřícího zařízení instalovat ve vzdálenosti minimálně 3 - 5 m od okraje pozemní komunikace.   110. Dále uvedeno, že platnost tohoto stanoviska je dva roky od data vydání a po uplynutí doby lze zažádat o aktualizaci a datum vydání je 9. 7. 2015.   111. Dále je součástí správního spisu ověřovací list č. 138/16 vydaný dne 15. 7. 2016 týkající se silničního radarového rychloměru RAMER 10T, vyr. č. 16/0296, konec platnosti ověření               14. 7. 2017.   112. Dne 5. 10. 2016 vyzývá MěÚ Židlochovice Z. D. k uhrazení peněžité částky ve výši 500 Kč, jako částky určené dle ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, v níž uveden mimo jiné popis přestupku – podle záznamu v centrálním registru vozidel je jmenovaný provozovatelem vozidla r. z.: …… a podle ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je povinen jako provozovatel vozidla zajistit při užití vozidla na pozemní komunikaci, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem a pod tím je popsáno uvedené přestupkové jednání, tak jak je uvedeno v Oznámení přestupku. 17. 10. 2016 tuto výzvu osobně převzal žalobce a reagoval na ni tak, že sděluje, že v uvedenou dobu řídil vozidlo pan S. W., nar. ….., trvale bytem …….., adresa pro doručování: ……….   113. Jmenovaný S. W. byl pak předvolán k podání vysvětlení 6. 12. 2016, přičemž v předvolání byla uvedena adresa jeho trvalého bydliště a doručovací adresa ……..   114. Na toto předvolání k podání vysvětlení bylo reagováno tak, že 25. 11. 2016 obdržel MěÚ Židlochovice, odbor dopravy sdělení nazvané „vysvětlení“, kde uvedeno: přiznávám, že já S. W., (uvedeno datum narození i adresa trvalého bydliště v …….) že dne 27. 9. 2016 v čase 08:51 hod. v obci ……, ul. ……, jsem se dopustil přestupku tím, že jako řidič vozidla reg. zn. ….. jsem nedodržel „nejvyšší dovolenou rychlost“ 50 km/h. K věci uvádím, že v tomto čase jsem vezl manželku do nemocnice z vážných důvodů. Je mi tedy líto, že jsem porušil povolenou rychlost, ale nemyslím si, že bych za to měl být jakkoliv postihován a dále nechci vypovídat. S pozdravem S. W.   115. Pod tím nečitelný podpis začínající W.   116. Dne 5. 12. 2016 zaslal MěÚ Židlochovice, odbor dopravy výzvu k doplnění podání na adresu S. W. ……, v níž reagoval na podané „vysvětlení“ a v této výzvě sděluje mimo jiné, že z úřední činnosti správního orgánu je známo, že osoba jménem S. W., nar. ……., s adresou pro doručování ……., je jakožto řidič vozidla překračující dovolenou rychlost uváděna opakovaně u obdobných případů, nejen v rámci vlastního řízení. Správní orgán má proto důvodné pochybnosti o pravosti podpisu této osoby na písemném podání vysvětlení ze dne 24. 11. 2016.   117. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je jmenovaný vyzýván k doplnění podání vysvětlení, a to o podpis osoby jmenovaného, který bude úředně ověřen, a to ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení této výzvy.   118. V případě, že podání nebude ve stanovené lhůtě doplněno, správní orgán k němu nepřihlédne.   119. Pod tím uvedena oprávněná úřední osoba a připojena doručenka od uvedené výzvy, když to, že zásilka nebyla vyzvednuta, byla vložena do schránky jmenovaného 21. 12. 2016.   120. Dne 23. 12. 2016 MěÚ Židlochovice, odbor dopravy obdržel „vysvětlení“, kde uvedeno: „omlouvám se, ale jsou Vánoce a odjíždím na hory a nemám čas chodit po úřadech. Tímto uznávám svůj podpis za vlastní a na svém vyjádření trvám. S pozdravem S. W.   121. Pod tím nečitelný podpis začínající W., kterým dle názoru soudu není úplně totožný s podpisem uvedeným pod „vysvětlením“, jež MěÚ Židlochovice obdržel 25. 11. 2016.   122. Dne 19. 1. 2017 na základě žádosti MěÚ Židlochovice, sděluje MěÚ Rosice, odbor dopravy (součinnost při řešení přestupku a správních deliktů dle zákona č. 361/2000 Sb.), že zasílá v příloze seznam osob, které byly MěÚ Rosice, odboru dopravy různými provozovateli vozidel z celé ČR označeny jako řidiči vozidel v době spáchání přestupku a tato jména se opakovala. Byli to zejména cizinci s doručovací adresou v ČR.   123. MěÚ Rosice dosud obesílal jen osoby K. O. a S. W. Jedním z posledních takto sdělovaných osob (cizinec s doručovací adresou v ČR) kdy spolu se sdělením údajů o osobě řidiče obdržel MěÚ Rosice i plnou moc k zastupování, byla osoba F. S., adresa trvalého bydliště v R., doručovací adresa ……., v těchto případech byl vždy zmocněn účastníkem řízení společnost ODVOZ VOZU s.r.o., IČ: 03724026.   124. Dne 8. 3. 2017 vydal MěÚ Židlochovice příkaz, kdy rozhodl tak, že Z. D. je vinen, že se dopustil správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o silničním provozu“, tím, že:   125. jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem.   126. Pod tím popsáno přestupkové jednání, které je totožně popsáno v Oznámení přestupku a uvedeno dále, že jednáním nezjištěného řidiče bylo porušeno ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, a vykazuje tak znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.   127. Dále uvedeno, že v daném případě tak došlo ke spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť jmenovaný jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovené tímto zákonem, a proto se mu ukládá dle § 125f odst. 3 ve spojení s ust. § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost zaplatit náklady řízení paušální částkou 1.000 Kč, vše do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.   128. Dne 8. 3. 2017 vydal MěÚ Židlochovice, odbor dopravy usnesení o odložení věci, aniž zahájil řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb. s odůvodněním, že MěÚ Židlochovice, odbor dopravy nezjistil do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájit řízení proti určité osobě.   129. Dne 17. 3. 2017 obdržel MěÚ Židlochovice odpor proti příkazu, který podal Z. D. a přiložil plnou moc k zastupování společnosti ODVOZ VOZU s.r.o. ze dne 18. 10. 2016. Dne 2. 6. 2017 bylo zasláno Z. D. oznámení prostřednictvím zmocněnce ODVOZ VOZU s.r.o., kdy mu bylo oznamováno po podání odporu proti příkazu, že MěÚ Židlochovice pokračuje v souladu s ust. § 150 odst. 3 správního řádu řízení o správním deliktu a oznamoval mu, že ho vyrozumívá o tom, že v této věci budou prováděny důkazy mimo ústní jednání (provedení důkazů listinami obsaženými ve spise), a to dne 22. 6. 2017. Dne 22. 6. 2017 provedl MěÚ Židlochovice důkazy (listinami založenými ve spise), o čemž učinil záznam o provedení důkazů listinou, provádění dokazování mimo ústní jednání. Žalobce ani jeho zmocněnec se tohoto dokazování nezúčastnili.   130. Dne 26. 6. 2017 MěÚ Židlochovice vydal rozhodnutí o správním deliktu, kdy rozhodl tak, že žalobce jako provozovatel vozidla r. z.: …… v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem, přičemž bylo sděleno, jaké přestupkové jednání bylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy dne 27. 9. 2017 v 08:51 hod. v ….., na ul. …… (popsáno, jakého přestupkového jednání se měl dopustit neustanovený řidič vozidla, za což bylo správním orgánem uložena Z. D. pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.   131. Proti tomuto rozhodnutí žalobce prostřednictvím zmocněnce podal odvolání, jednalo se pouze o odvolání blanketní, v němž bylo uvedeno, že odvoláním napadá rozhodnutí v plném rozsahu.   132. Poté byl žalobce prostřednictvím zmocněnce vyzván k odstranění nedostatků odvolání, v něm přesně uvedeno, včetně citací příslušných zákonných ustanovení, jak má být odvolání doplněno, k doplnění byla stanovena lhůta 5 dnů od obdržení výzvy. Sděleno, že dle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem.   133. Na tuto výzvu zmocněnec žalobce reagoval tak, že opětovně napsal, že napadá rozhodnutí v plném rozsahu a žádá jeho zrušení, nic jiného neuvedl, tedy v žádném směru odvolání nedoplnil. Poté MěÚ Židlochovice zaslal spis odvolacímu orgánu – Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odbor dopravy, který dne 14. 8. 2017 rozhodl tak, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně dle ust. § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zrušil a věc vrátil tomuto orgánu k novému projednání.   134. Rozhodnutí bylo zrušeno, jak vyplývá z odůvodnění, proto, že odvolací orgán spatřil pochybení správního orgánu, že ve výroku napadeného rozhodnutí je uvedeno: „Automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, bylo zjištěno, že dne 27. 9. 2017 v 08:51 hod. v ……., na ulici ……, neustanovený řidič vozidla r. z.: …… překročil nejvyšší povolenou v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kdy je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 67 km/h, resp. 64 km/h (dle toleranční odchylky měření 3 km/h, viz evropská směrnice č. 75/443/EHS a zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii)“, zatímco v oznámení o přestupku zaslaným Městskou policií Židlochovice uvedeno: „Automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bylo zjištěno, že dne 27. 9. 2016 v 08:51 hod. v ……, na ulici ……, neustanovený řidič vozidla r. z.: …… překročil nejvyšší povolenou v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost …“, stejné údaje jsou obsaženy ve výzvě provozovateli vozidla i v následně vydaném příkazu ze dne 8. 3. 2017.   135. Správní orgán uvedl, ve zrušovacím rozhodnutí, že v rámci nového projednání správní orgán I. stupně vydáno nové rozhodnutí ve věci, které bude obsahovat určitý výrok (uvedené správné datum spáchání přestupku řidičem vozidla). Správní orgán I. stupně rozhodnutí řádně odůvodní dle § 68 odst. 3 správního řádu, zejména se vypořádá se všemi námitkami, které účastník v průběhu řízení uplatnil.   136. Dne 22. 8. 2017 vydal MěÚ Židlochovice nové rozhodnutí o správním deliktu (nyní přestupku), kdy uvedl, že Z. D. jako provozovatel vozidla r. z.: …… v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.   137. Automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy bylo zjištěno, že dne 27. 9. 2016 v 08:51 hod. v ……., na ul. ……, neustanovený řidič vozidla r. z.: …… překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod., jel rychlostí 67 km/hod., resp. 64 km/hod. (dle toleranční odchylky měření 3 km/hod., viz evropská směrnice č. 75/443/EHS a zákon č. 505/1900 Sb., o metrologii).   138. Tím došlo k porušení ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o silničním provozu“, kdy:   139. V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h. – 1a, jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h. – 1.   140. a) ke spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.   141. V daném případě tak došlo ke spáchání správního deliktu provozovatele vozidla (nyní přestupku dle § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinného ode dne 1. 7. 2017) dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem.   142. Dále ve výroku uvedeno, že žalobci byla za toto jednání uložena dle příslušných zákonných ustanovení pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.   143. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplynulo, že z úřední činnosti správního orgánu je známo, že provozovatelé vozidel, případně jejich zmocněnci, opakovaně jako řidiče uvádějí cizince s doručovací adresou v ČR, kteří se po doručení předvolání k podání vysvětlení, které je vždy doručováno fikcí (vhoz do schránky), přiznají ke spáchání přestupku prostřednictvím písemného podání vysvětlení. Ne jinak tomu bylo i v tomto případě.   144. Uvedeno, že je vysoce nepravděpodobné, že by zmiňovaný řidič objížděl jednotlivé provozovatele vozidel, od kterých by si zapůjčoval jejich vozidla a s těmito pak páchal oznamované přestupky. Takovýto účelový postup provozovatele vozidla nemůže správní orgán přijmout. Z výše uvedeného vyplývá, že odkaz na tzv. osobu vzdálenou, tak jak jej učinil provozovatel, je evidentním zneužitím práva ze strany provozovatele vozidla a pro správní orgán I. stupně právně irelevantním.   145. Dále v odůvodnění uvedeno mimo jiné, že v daném případě došlo ke spáchání správního deliktu provozovatele vozidla (nyní přestupku) dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem.   146. Při řešení výše uvedeného správního deliktu (nyní přestupku) správní orgán vycházel ze spisového materiálu, kdy podle názoru správního orgánu lze veškeré písemnosti, které jsou součástí tohoto spisového materiálu, považovat za listinné důkazy podle ust. § 51 odst. 1 správní řád, kterými lze prokázat skutkový stav věci. Poklady ve spise neobsahují žádné rozpory, takže z nich mohl správní orgán vycházet. Aby mohl být provozovatel vozidla uznán vinným ze spáchání správního deliktu (nyní přestupku), musí být naplněna skutková podstata přestupku, kterého se dopustil nezjištěný řidič. Správní orgán se proto zabýval samotnou skutkovou podstatou přestupku nezjištěného řidiče.   147. Dle ust. § 3 zákona o přestupcích účinného v době spáchání přestupku, k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Dle ust. § 4 odst. 1 přestupkového zákona, účinného v době spáchání přestupku, je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V odst. 3 citovaného ustanovení je pak uvedeno, že jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých osobních poměrů povinen.   148. Dále uvedeno mimo jiné, že mezi přestupkem a (jiným) správním deliktem (nyní přestupkem) je zásadní rozdíl. Zatímco k přestupku se váže „pouze“ odpovědnost za zavinění (tzv. subjektivní odpovědnost), právní odpovědnost týkající se (jiných) správních deliktů (nyní přestupku) je nutné chápat jako odpovědnost objektivní, tj. odpovědnost za výsledek bez ohledu na zavinění. V praxi to mimo jiné znamená, že orgán udělující sankci (nyní správní trest) za správní delikt (nyní přestupek) nemusí zavinění provozovatele vozidla prokazovat. Zákon připouští pouze liberační důvody, které jsou stanoveny v ust. § 125f odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném v době spáchání správního deliktu (nyní přestupku), avšak ty prokazuje provozovatel – provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno, nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.   149. Správnímu orgánu nejsou známy okolnosti, které by vylučovaly odpovědnost za spáchaný správní delikt (nyní přestupek).   150. Správním deliktem (nyní přestupkem) je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, správní orgán za ně pak ukládá zákonem stanovený trest. Jedná se protiprávní jednání bez ohledu na zavinění, zpravidla výslovně označené zákonem jako správní delikt (nyní přestupek). Smyslem je zájem společnosti na tom, aby přestupky zjištěné technickými nebo jinými prostředky, kterých se dopustili nezjištění řidiči, nezůstaly neprojednány a nepotrestány.   151. Objektivní stránkou správního deliktu (nyní přestupku) je v tomto případě reálné nezajištění žádoucího stavu, tj. aby při užití vozidla r. z. …… byly dodržovány řidičem tohoto vozidla povinnosti a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o provozu na pozemních komunikacích; toto jednání mělo za následek vznik protiprávního stavu. Naplnění pojmu „zajistit“ je splněno proto pouze tehdy, nedojde-li k porušení zákona. Proto správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že k porušení ze strany provozovatele došlo, neboť jako provozovatel vozidla nezajistil, aby nebyl (blíže neustanoveným řidičem, užívajícím provozované vozidlo r. z. x, spáchán přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.   152. Podle ust. § 2 písm. b) zákona o silničním provozu pro účely tohoto zákona „je provozovatelem vozidla vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobně v evidenci jiného státu“.   153. Podle ust. § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů „je provozovatelem silničního vozidla osoba, která je v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník tohoto vozidla, není-li jako jeho provozovatel v registru silničních vozidel zapsána jiná osoba“.   154. Při posuzování společenské škodlivosti jednání pachatele správního deliktu (nyní přestupku), jakožto materiální stránky deliktu, dospěl správní orgán k závěru, že i tato stránka správního deliktu (nyní přestupku) byla naplněna. Stupeň společenské škodlivosti v tomto konkrétním případě dosahuje stupně vyššího než nepatrného, dosahuje tedy intenzity správního deliktu (nyní přestupku). Ohrožení či porušení zájmu chráněného zákonem je dáno porušením konkrétního zákazu, příkazu či povinnosti, za běžných, zákonem předvídaných okolností, neboť již naplněním formálních znaků je ohrožen či porušen zájem společnosti. Aby tomu tak nebylo, musely by existovat významné okolnosti takový závěr vylučující. Takové okolnosti však shledány nebyly. Provozovatel vozidla rezignoval na povinnost stanovenou v zákoně, tj. zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu, neboť sám výsledek prokazuje, že tuto povinnost nezajistil.   155. Řízení o správním deliktu (nyní přestupku) je svou povahou sankční správní řízení, v němž je posuzováno, zda došlo ke spáchání správního deliktu (nyní přestupku), kdo jej spáchal a za jakých okolností, jakou sankci (nyní správní trest) je třeba uložit pachateli správního deliktu (nyní přestupku) za jeho protiprávní jednání.   156. Za správní delikt (nyní přestupek) lze uložit jen sankce (nyní správní trest), které stanoví zákon o silničním provozu. Na správní delikt (nyní přestupek) dle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., je nutné aplikovat sankci (nyní správní trest) dle ust. § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., účinného v době spáchání správního deliktu (nyní přestupku). Dle § 112 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinného ode dne 1. 7. 2017, platí, že: „Na určení druhu a výměry sankce za dosavadní přestupky a jiné správní delikty se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použití ustanovení o určení druhu a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele příznivější“.   157. S účinností od 1. 7. 2017 je druh a výměra správního trestu upravena v ust. § 125f odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., ve stejném druhu a výměře, jako sankce (nyní správní trest) dle ust. § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., účinného do 30. 6. 2017, proto se použije dosavadní právní úprava.   158. Ukládání sankcí za správní delikt (nyní přestupek) a rozhodování o jejich výši probíhá na rovině volného správního uvážení, tj. zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodovat ve vymezených hranicích.   159. Správní orgán zvážil všechny důkazy a dospěl k závěru, že povinný (nyní obviněný) svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu (nyní přestupku) podle § 125f odst. 1, neboť v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem, kdy s vozidlem r. z.: ……, jehož je provozovatelem, byl dne 27. 9. 2016 v obci ……, na ul. ……, neustanoveným řidičem spáchán přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů.   160. Správní orgán tak za spáchání správního deliktu (nyní přestupku) uložil povinnému (nyní obviněnému) pokutu ve výši 1.500 Kč, neboť pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, kdy dle zákona o silničním provozu se za předmětný přestupek uloží dle ust. § 125c odst. 5 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb. – „pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč“.   161. Sankce (nyní správní trest) za správní delikt (nyní přestupek) byla uložena na spodní hranici zákonného rozpětí.   162. Dle správního orgánu jde o sankci (nyní správní trest), který zcela odpovídá splnění účelu řízení. U přestupku, u něhož nebyl zjištěn pachatel, nese objektivní odpovědnost provozovatel vozidla.   163. K tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo zmocněncem žalobce podáno odvolání, opětovně se jednalo o odvolání blanketní.   164. Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 9. 10. 2017 podle § 90 odst. 5 správní řád odvolání žalobce proti rozhodnutí MěÚ Židlochovice z 22. 8. 2017 zamítl a rozhodnutí MěÚ Židlochovice ze dne 22. 8. 2017 potvrdil.   165. Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplynulo, že žalovaný se zcela ztotožnil s předchozím rozhodnutím správního orgánu I. stupně i s jeho odůvodněním.   166. Posouzení věci krajským soudem.   167. Žaloba není důvodná.   168. Soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn řádně, rozhodnutí správních orgánů bylo řádně a srozumitelně odůvodněno v souladu s příslušnou zákonnou úpravou.   169. Pokud jde o žalobní námitku, a to námitku, že v souladu s ust. § 125g silničního zákona měl správní orgán vést společné řízení ve zbývajících správních deliktech žalobce, neboť způsobem, jak postupoval správní orgán, tedy, že projednával přestupky jednotlivě, byl nucen žalobce uhradit mnohonásobně vyšší částku na pokutách i nákladech řízení než v případě, že by byly správní delikty žalobce projednávány společně.   170. Podle § 125g odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2017, dopustil-li se provozovatel vozidla více správních deliktů podle § 125f, o kterých je příslušný vést řízení týž obecní úřad obce s rozšířenou působností, vede se o těchto deliktech společné řízení.   171. Soud v tomto směru poukazuje na vyjádření žalovaného k žalobě, s nímž se zcela ztotožňuje. Soud zde uvádí, že aby se správní orgán dozvěděl o všech správních deliktech žalobce, které projednává týž správní orgán, bylo na místě, aby žalobce byl v průběhu správního řízení aktivní a na tuto skutečnost upozornil. Žalobce i jeho zmocněnec však byli v průběhu celého správního řízení naprosto pasivní, proti rozhodnutí správního orgánu podali pouze blanketní odvolání, přes výzvu správního orgánu, jak má být odvolání doplněno, kdy žalobce, pokud měl za to, že se dopustil vícero správních deliktů, o nichž se mělo vést společné řízení, měl tuto skutečnost správnímu orgánu sdělit, aby si ji mohl ověřit, zda tomu tak skutečně je, a zda je možno postupovat dle § 125g odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb.   172. Jak soud již uvedl, žalobce ani v odvolání na tuto skutečnost nepoukázal, a proto se soud ztotožňuje s tvrzením žalovaného, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (na něhož žalovaný odkázal), že naprostou pasivitu žalobce nelze plně nahrazovat až v soudním řízení, a soud tedy tuto námitku nepokládá za důvodnou.   173. Svou pasivitou se tedy žalobce připravil o možnost společného projednání vícero správních deliktů.   174. Pokud pak jde o další žalobní námitku a to tu, že ve věci rozhodovala podjatá úřední osoba, ani s touto žalobní námitkou se soud neztotožnil.   175. Z vyjádření žalovaného vyplývá, že o námitce podjatosti oprávněné úřední osoby rozhodl usnesením správní orgán 11. 7. 2017 a to tak, že oprávněná úřední osoba podjatá není a není tedy vyloučena z projednání a rozhodování ve věci uvedeného správního deliktu žalobce, přičemž žalobce se proti tomuto rozhodnutí neodvolal. Je tedy evidentní, že s takovýmto rozhodnutím souhlasil.   176. Pokud pak v žalobě namítá, že podjatí jsou všichni pracovníci příslušného správního orgánu, včetně starosty obce, a to z toho důvodu, že vybrané pokuty plynou obci a ovlivňují výši odměn pracovníků správního orgánu, má soud za to, že se jedná pouze o námitku účelovou, nic takového žalobce neuváděl v průběhu uvedeného správního řízení, ani neuváděl žádnou skutečnost, z níž by vyplývalo, že všichni pracovníci úřadu, včetně starosty jsou podjatí, pro skutečnost, kterou uvádí v žalobě žalobce. Podle toho, co žalobce uvádí, ani jeden z pracovníků jakéhokoliv správního orgánu, které projednávají přestupky, při nichž jsou ukládány pokuty, by nemohl být nepodjatý a správní orgány by tedy přestupková jednání řidičů vůbec projednávat dle žalobce neměly a nemohly.   177. Jedná se o tvrzení naprosto ničím nepodložené, dle soudu nepravdivé.   178. Dle vyjádření žalovaného směřovala námitka podjatosti proti úřední osobě, která měla projednávat a rozhodovat ve věci týkající se správního deliktu žalobce, když bylo rozhodnuto přesně v souladu s ust. § 14 správní řád. V daném případě nebyl žádný důvod, aby byl spis postoupen žalovanému, a aby tento o námitce vyloučení či nevyloučení příslušné úřední osoby (nebo všech úředních osob či starosty) rozhodoval, když soud znovu odkazuje na to, že z ničeho nebylo prokázáno, že by byla podjatá úřední osoba, která ve věci přestupku žalobce rozhodovala, ani ostatní pracovníci úřadu nebo snad starosta (kteří věc navíc nerozhodovali).   179. Pokud pak jde o další žalobní námitku, soud uvádí následující:   180. Podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2017 právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.   181. Podle odst. 2 § 125f právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud   a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání,   b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a   c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.   182. Podle § 125f odst. 3 za správní delikt podle odst. 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, pokuta však nepřevýší 10.000 Kč.   183. Podle odst. 4 § 125f provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích   a) vozidlo, jehož je provozovatelem, bylo odcizeno, nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo   b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.   184. Krajský soud v Brně na tomto místě uvádí, že nesouhlasí s žalobcem v tom, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když z něho nevyplývá, jak správní orgán hodnotil jednotlivé důkazy, ani nepopsal, jak které skutečnosti zjistil (z jakých podkladů), když se dle žalobce jedná pouze o tzv. „šablonovité rozhodnutí“, tedy pouze vyplněnou šablonu, kdy podmínky ust. § 68 odst. 3 správní řád nebyly v odůvodnění rozhodnutí rozebrány a zhodnoceny.   185. Tuto skutečnost ale soud za důvodnou nepokládá. Z důkazů založených ve správním spise zcela jednoznačně vyplývá, že porušení pravidel silničního provozu bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku, což je zřejmé z Oznámení přestupku Městskou policií Židlochovice Městskému úřadu Židlochovice a ze Záznamu o přestupku, kdy je jednoznačné že přestupku se dopustil nezjištěný řidič, když provozovatelem vozidla je žalobce, a tento ani nenamítal opak. Došlo k překročení povolené rychlosti v obci 50 km/hod., když ze Záznamu o přestupku i Oznámení přestupku je evidentní, že k měření rychlosti došlo v obci, a že nezjištěnému řidiči byla naměřena rychlost jízdy 64 km/h (po odpočtu toleranční odchylky ± 3 km/hod.), a že porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu, že měření probíhalo v úseku, který byl určen Policií České republiky pro měření rychlosti Městskou policií Židlochovice v souladu s ust. § 79a silničního zákona, o čemž je založen důkaz ve správním spise, že ze silničního zákona nevyplývá, že tento úsek by musel být označen dopravní značku, z níž by vyplývalo, že v uvedeném úseku je povoleno měření rychlosti a měření rychlosti bylo provedeno ověřeným rychloměrem (viz ověřovací list).   186. Soud tedy uzavírá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně ani napadené rozhodnutí žalovaného netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Výrok prvoinstančního rozhodnutí je dostatečným způsobem vymezen a vymezuje tedy, o jaké porušení povinnosti řidiče žalobcem provozovaného vozidla se v dané věci jednalo, bylo dostatečně specifikováno, v čem konkrétně spočívalo protiprávní jednání provozovatele vozidla ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, které nezajistil. Prvoinstanční rozhodnutí je rozhodnutí o správním deliktu žalobce jako provozovatele vozidla, nikoliv rozhodnutím o přestupku, kterého by se sám jako řidič dopustil. Z tohoto důvodu správní orgán své odůvodnění koncentruje směrem k naplnění podmínek objektivní odpovědnosti provozovatele ve smyslu § 125f zákona o silničním provozu, nikoliv prokazování zavinění žalobce za spáchání přestupku. Objektivní odpovědnost zavinění nevyžaduje. Podle názoru krajského soudu prvoinstanční rozhodnutí splňuje náležitosti, které na písemné vyhotovení rozhodnutí správních orgánů klade správní řád a spáchaný přestupek, který je východiskem pro následnou objektivní odpovědnost žalobce jako provozovatele vozidla, byl popsán dostatečně určitým způsobem tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným přestupkem. Je určen místem, časem, způsobem spáchání, jakož i právní kvalifikací a soud neshledává na takové identifikaci ničeho, co by navazující rozhodnutí žalovaného mělo činit nesrozumitelným nebo neodůvodněným.   187. Podle § 10 odst. 3 silničního zákona provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.   188. Je věcí provozovatele, jakým způsobem řidiče vozidla poučí o dodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích.   189. Soud znovu zdůrazňuje, že se v tomto případě jedná o objektivní odpovědnost.   190. Rozhodně nemůže souhlasit s tím, že by rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo rozhodnutím, které trpí šablonovitostí a nevypořádává se řádně se zjištěným skutkovým stavem a věc správně právně neposuzuje.   191. Stejně tak, jak uvedeno, výrok rozhodnutí je jasný, srozumitelný a přezkoumatelný.   192. Dále soud uvádí, že zcela jednoznačně za správní delikt dle zákona neodpovídá provozovatel ve dvou případech, které jsou uvedeny v ust. § 125f odst. 6 písm. a) nebo b).   193. Ani jedna z těchto podmínek v uvedeném zákonném ustanovení však v případě žalobce nebyla splněna.   194. Dále pak bylo prokázáno, že prvoinstanční správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a proto věc, jak ze správního spisu vyplývá, odložil.   195. V tomto směru soud poukazuje na to, že provozovatel vozidla (žalobce) sice sdělil jméno, příjmení, adresu trvalého pobytu i doručovací adresu na území ČR řidiče vozidla, jehož je provozovatelem v den, kdy mělo k přestupkovému jednání ze strany řidiče dojít.   196. Soud však souhlasí s tvrzením žalovaného, že se jednalo pouze o osobu, která je uvedena účelově, neboť tato osoba figuruje ve vícero přestupkových jednáních, a o nichž správní orgán I. stupně ví, když sám uvedl vícero přestupkových jednání (konkrétní č.j. spisů), kde „figuruje“ jméno tohoto řidiče, přičemž správní orgán sám uvádí, že v podstatě u právních deliktů provozovatelů vozidel, projednávaných MěÚ Rosice v podstatě figurují opakovaně tři jména řidičů, vždy řidičů – cizích státních příslušníků, kteří mají uvedenou nějakou doručovací  adresu na území České republiky, kam se jim dá doručit však pouze „fikcí“ a zásilka je vhozena do schránky, pokud ji vůbec řidič má, neboť soud sám zná i případy, kdy takováto osoba vůbec poštovní schránku na uvedené adrese nemá. Uvedené osoby se pouze písemně přiznají ke spáchání přestupkového jednání, k podání vysvětlení ke správnímu orgánu se však nikdy nedostaví a celá tato situace dle názoru správních orgánů, ale i krajského soudu, má vést k tomu, aby za takovéto jednání nebyl nikdo potrestán a má za to, že zcela jednoznačně se jedná o takovýto případ i v dané věci.   197. Protože „uvedený řidič“ na výzvu správního orgánu reagoval pouze tak, že písemně sdělil, že uznává své přestupkové jednání, tedy překročení povolené rychlosti, nicméně se ke správnímu orgánu nedostaví a vzhledem k tomu, že vlastnoruční podpisy pod sděleními uvedeného řidiče dle názoru soudu, jsou, naprosto nečitelné, byl na místě požadavek správního orgánu, aby si „uvedený řidič“ nechal svůj podpis ověřit, což tento odmítl se zdůvodněním, že na to nemá s ohledem na vánoční svátky a dovolenou na horách čas. Proto, když řízení proti „neznámému řidiči“ bylo odloženo, aniž by bylo zahájeno řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, dalším úkonem, který bezprostředně na to správní orgán učinil, bylo vydání příkazu o správním deliktu provozovatele vozidla, jehož se dopustil Z. D. jako provozovatel uvedeného vozidla, jímž došlo k přestupkovému jednání (překročení povolené rychlosti).   198. V tomto případě nelze tedy dojít k závěru, že by správní orgán neměl zájem zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení řízení vůči určité konkrétní osobě.   199. Pokud pak jde o ústavnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvoinstanční, ani s tímto se nelze ztotožnit.    200. V předcházejících rozhodnutích soud obsáhle odkazoval v této námitce na podrobnou argumentaci NSS v rozsudcích ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40 a ze dne 23. 6. 2016, č. j. 6 As 128/2015-32. V mezidobí však došlo k vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne                 16. 5. 2018, ve věci Pl. ÚS 15/16, který se podrobně zabýval souladem ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem ČR. V citovaném nálezu, který je v plném znění dostupný na stránkách www.usoud.cz, Ústavní soud neshledal nesoulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rozhodl podle § 70 odst. 2 zákona o ústavním soudu o zamítnutí návrhu na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Zdejší soud v podrobnostech odkazuje na podrobné odůvodnění citovaného nálezu, ve kterém se Ústavní soud zabýval všemi i žalobcem vznesenými otázkami s tím, že nezbývá než konstatovat, že ani tato námitka není důvodná.   201. Pokud jde o námitku, týkající se diskriminace českých provozovatelů motorových vozidel, tuto námitku soud pokládá za námitku ryze účelovou, námitku žalobce naprosto ničím nepodložil, tedy žádnými konkrétními případy, z nichž by bylo možné usuzovat na diskriminaci českých provozovatelů motorových vozidel oproti provozovatelům zahraničním a soud se ztotožňuje se stanoviskem žalovaného v tom, že správní orgány projednávají veškerá přestupková jednání či správní delikty provozovatelů motorových vozidel, pokud, a to ať už se jedná o řidiče či provozovatele českého či zahraničního, se o nich dozví.   202. Navíc tato námitka s konkrétním projednávaným případem, týkající se žalobce, nijak nesouvisí.   203. Pokud pak žalobce namítá, že v jeho případě mělo být zkoumáno zavinění a jen v případě, že by bylo prokázáno, mohl být žalobce uznán vinným, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená silničním zákonem.   204. Podrobně tuto námitku popisuje v žalobě označené pod bodem V. „Zavinění“.   205. S touto žalobní námitkou soud nesouhlasí, zcela se ztotožňuje se stanoviskem žalovaného sdělené v jeho vyjádření v oddíle III/, když dospěl stejně jako správní orgán k názoru, že tuto námitku pokládá za nedůvodnou a účelovou. V každém případě by se stále jednalo o správní delikt, ke kterému je vázána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla.   206. Soud tedy po posouzení všech žalobních námitek dospěl k závěru, že ani jedna z nich důvodná není, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) zamítl.   207. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, tomu kromě běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.     Poučení:     Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     Brno 27. června 2018       JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně       Za správnost vyhotovení: B. Z.