č. j. 41 A 54/2019-17 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou ve věci žalobce:  L. O., nar. ……, státní příslušnost ….  bytem ………  zastoupený advokátkou Mgr. Kateřinou Lukáčovou  sídlem Reální 172/2, 702 00 Ostrava  proti žalované:   Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie  sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2019, č. j. CPR-14752-3/ČJ-2019-930310-V236, takto: I. Žaloba s e  z a m í t á. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou ze dne 1. 8. 2019 (doručenou soudu téhož dne) domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 24. 7. 2019, č. j. CPR-14752-3/ČJ-2019-930310-V236 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 27. 2. 2019, č. j. KRPB-48204-18/ČJ-2019-060022-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo žalobci dle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu 1 rok. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla stanovena doba k vycestování z území České republiky v délce 10 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Na žalobce se nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že v období od 13. 1. 2019 do 26. 2. 2019 pobýval žalobce na území České republiky bez víza, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, čímž porušil svou povinnost podle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. 2. Podle napadeného rozhodnutí všechny podklady rozhodnutí vyústily v závěr o neoprávněném pobytu na území České republiky bez víza v předmětném období. K námitkám uvedeným v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uvedla žalovaná následující skutečnosti. Žalobce přicestoval na území členských států Evropské unie, tj. na ….., dne 22. 9. 2018 na základě osvobození od vízové povinnosti pro pobyty, jejichž celková délka nepřekročí 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů a na území České republiky přicestoval dne 13. 1. 2019 (zjištěno z informačního systému PČR). Do 90 dnů oprávněného pobytu na území schengenského prostoru, tj. do dne 20. 12. 2018, žalobce ze schengenského prostoru nevycestoval a ani o žádný jiný druh oprávněného pobytu nepožádal, ale přicestoval dne 13. 1. 2019 na území České republiky i přes to, že nebyl držitelem platného povolení k pobytu, platného víza ani platného dlouhodobého víza, a ode dne 13. 1. 2019 do dne 26. 2. 2019 pobýval na území České republiky neoprávněně 3. K námitce, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu patří do hospodářských, sociálních a kulturních práv, která jsou součástí základních práv a svobod, žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení je rozhodné to, zda žalobce naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců či nikoliv. 4. Co se týče námitky, že žalobce na území České republiky očekává lepší životní podmínky, pracovní podmínky a celkovou seberealizaci, žalovaná dodala, že pokud žalobce chce na území České republiky pobývat a pracovat, je povinen si zjistit a dodržet dané podmínky. Před příjezdem na území České republiky měl žalobce možnost požádat o udělení dlouhodobého víza nebo o povolení k pobytu při splnění zákonných podmínek, což neučinil. Je pouze jeho vinou, že si nepožádal o takový druh pobytu, který by pokryl celou dobu jeho předpokládaného pobytu. 5. Stran námitky, že tvrdost zákona při rozhodování o udělení vyhoštění je v možnostech členských států ze solidárních či humanitárních důvodů zmírnit, a to tak, že správní orgán může kdykoliv rozhodnout o udělení autonomního povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu státnímu příslušníku třetí země (čl. 6 odst. 4 Návratové směrnice), žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně ani žalovaná nejsou kompetentní posuzovat žádosti o pobyt. Prověřováním v informačním systému PČR nebylo zjištěno, že by žalobce podal žádost o pobyt na území České republiky. Správní orgán prvního stupně před vydáním prvostupňového rozhodnutí zkoumal, zda rozhodnutím o správním vyhoštění nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce. V průběhu řízení a ani v podaném odvolání žalobce neprokázal žádnou konkrétní vazbu, která by ho tak pevně a trvale k České republice vázala, aby vydané rozhodnutí o správním vyhoštění z území členských států Evropské unie bylo možné považovat za nepřiměřené. Žalobce ani neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které by mu v případě návratu do jeho vlasti mělo hrozit nebezpečí. 6. Ohledně námitky, že bylo narušeno právo na nedotknutelnost obydlí, žalovaná uvedla, že v ustanovení § 167 odst. 1 písm. d) a f) zákona o pobytu cizinců je uvedeno: „Policie je oprávněna provádět pobytovou kontrolu 1. cizince za účelem zjištění, zda se na území zdržuje oprávněně a zda splňuje podmínky pobytu na území podle tohoto zákona, 2. cizince nebo jiných osob za účelem zjištění, zda dodržují povinnosti stanovené tímto zákonem a je oprávněna vstupovat do ubytovacích zařízení za podmínek stanovených tímto zákonem a kontrolovat domovní knihy.“ Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobce byl správním orgánem prvního stupně kontrolován dne 26. 2. 2019 při pobytové kontrole v ubytovacím zařízení a z výše uvedeného tedy vyplývá, že správní orgán prvního stupně postupoval podle zákona. 7. V žalobě žalobce namítal, že žalovaná v napadeném rozhodnutí porušila § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jelikož nepostupovala v souladu se zákony, ostatními právními předpisy a mezinárodními smlouvami, dále § 3 správního řádu, neboť žalovaná nepostupovala tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zásadu přiměřenosti dle § 2 odst. 4 správního řádu, a § 50 odst. 3 správního řádu. 8. Dle žalobce žalovaná nejednala v souladu se zásadou materiální pravdy, když nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. V daném případě nerespektovala skutečnost, že žalobce po celou dobu pobytu na území České republiky vykazoval a vykazuje znaky slušného a bezproblémového chování, že žalobce je zdravou osobou v produktivním věku s dospělou osobností, má zájem o vykonávání výdělečné činnosti. Žalovaná pominula i žalobcovo tvrzení o tom, že na území Ukrajiny je nedostatek takových pracovních příležitostí, které by mu zajistily důstojné a bezproblémové živobytí, kdežto právě na území České republiky důvodně očekává lepší životní podmínky, pracovní podmínky a celkovou seberealizaci, a dále fakt, že žalobce na území České republiky navázal několik přátelských vztahů, plánuje si zde zařídit stálé bydlení pro sebe a svou rodinu. Proto také žalobce v budoucnu plánuje zajistit si řádné a platné pracovní povolení, které by opravňovalo jeho pobyt na území České republiky. 9. Dále se dle žalobce žalovaná nevypořádala s tím, že právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu patří do hospodářských, sociálních a kulturních práv, která jsou součástí základních práv a svobod, žalovaná jednala tedy v rozporu s Listinou základních práv a svobod. 10. Žalobce stále trvá na tom, že provedená kontrola dne 26. 2. 2019 narušila právo na nedotknutelnost obydlí, jelikož nebyly naplněny podmínky pro omezení práva na nedotknutelnost obydlí, v důsledku čehož správní orgán prvního stupně v daném případě neměl vůbec zahajovat řízení o správním vyhoštění, natož o něm rozhodnout. 11. Nad to žalobce uvádí, že vyhoštění by mělo být uděleno cizinci, který neoprávněně vstoupil či pobýval na území České republiky, přičemž žalobce na území České republiky nepobýval neoprávněně, ale na základě platného cestovního dokladu, a také nebyl zaměstnán v pracovněprávním poměru, čímž nemohl České republice způsobit jakoukoliv škodu. 12. Žalobce má za to, že tvrdost zákona při rozhodování o udělení vyhoštění je v možnostech členských států ze solidárních či humanitárních důvodů zmírnit, a to tak, že správní orgán může kdykoliv rozhodnout o udělení autonomního povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu státnímu příslušníku třetí země. Žalovaná toto možné zmírnění však ani nepřipustila, ačkoliv dle názoru žalobce měla a mohla. 13. Žalobce si i nadále stojí za tím, že správní vyhoštění v délce trvání jednoho roku je zcela nepřiléhavé vzhledem k délce předestřeného překročení délky možného pobytu na území České republiky 90 dnů na území schengenského prostoru. 14. Ze všech uvedených důvodů pak krajskému soudu navrhl, aby napadené a prvostupňové rozhodnutí zrušil, uložil žalované povinnost nahradit náklady soudního řízení a věc jí vrátil k dalšímu řízení. 15. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a shromážděný spisový materiál. Podle názoru žalované nedošlo v rámci řízení o správním vyhoštění k žádnému pochybení, proto navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.   Posouzení věci krajským soudem Žaloba není důvodná. 16. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s. ř. s.“, ve spojení s ust. § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). 17. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. 18. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné. 19. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. 20. Ze správního spisu zjistil krajský soud následující skutečnosti relevantní pro posouzení věci. Dle úředního záznamu sepsaného správním orgánem prvního stupně dne 26. 2. 2019 proběhla na ubytovně ….. ubytování ….. v Brně téhož dne pobytová kontrola. Kontrolou cestovního dokladu žalobce bylo zjištěno, že dle otisku přechodového razítka žalobce do schengenského prostoru přicestoval dne 22. 9. 2018 a od tohoto data nevycestoval. Lustrací v IS PČR bylo zjištěno, že nedisponuje žádným platným vízem nebo oprávněním k pobytu na území České republiky. Na základě těchto skutečností bylo se žalobcem dne 27. 2. 2019 zahájeno řízení o správním vyhoštění.  21. Dne 27. 2. 2019 byl s žalobcem sepsán protokol o výslechu účastníka správního řízení, v němž uvedl, že naposledy přicestoval do schengenského prostoru dne 22. 9. 2018 přes Slovensko a do České republiky přijel jako turista před měsícem a půl, kde se od té doby zdržuje. Žádné oprávnění k pobytu nemá. Je si vědom, že se v České republice nachází neoprávněně. Nevycestoval, protože nevěděl přesně, jak dlouho tu může být, někdo říkal 90 dnů, někdo 180. Ani neví, proč nevycestoval, je tu poprvé a chtěl si to zde prohlédnout. V České republice ani v jiném státě Evropské unie nemá žádné rodinné vazby. Na ….. má matku a sestru, je s nimi v kontaktu přes telefon. Bydlí v bytě, je zdráv. Žádná překážka mu ve vycestování na ……. nebrání. Na území České republiky nemá žádný majetek. Peníze na cestu má. 22. Součástí spisového materiálu je mj. cestovní doklad žalobce, ze kterého vyplývá, že na území členských států Evropské unie vstoupil dne 22. 9. 2018 a z území doposud nevycestoval. 23. Ve správním spise se dále nachází závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR k možnosti vycestování cizince ze dne 27. 2. 2019, dle něhož je vycestování na Ukrajinu možné. 24. První okruh námitek žalobce se týkal tvrzení, že ze strany správních orgánů byla porušena zásada omezené materiální pravdy. 25. Co se týče tvrzení žalobce, že správní orgány měly zohlednit jeho bezproblémové chování, tak tato skutečnost nemůže sama o sobě mít za následek upuštění od uložení správního vyhoštění. V případě, že jsou splněny zákonem stanovené podmínky, příslušný správní orgán je zásadně povinen vydat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, aniž by v tomto ohledu disponoval širokou mírou vlastního uvážení. Výjimkou jsou pouze případy taxativně stanovené zákonem, mezi které patří rovněž situace, kdyby v důsledku vydání daného rozhodnutí došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života osoby, která má být vyhoštěna (ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žalobce však během pohovoru v průběhu správního řízení výslovně uvedl, že na území České republiky nemá žádné rodinné vazby a ve vycestování na Ukrajinu mu nic nebrání. Tvrzení v žalobě, že zde žalobce navázal několik přátelských vztahů, nemůže samo o sobě představovat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Povahu a význam těchto vztahů navíc žalobce žádným způsobem nespecifikoval. 26. Žalobce dále argumentoval, že se žalovaná nezabývala tvrzením, že na ….. je nedostatek pracovních příležitostí. K tomu krajský soud uvádí, že žalobci nebylo uloženo správní vyhoštění z důvodu nelegálního výkonu závislé práce, ale proto, že na území České republiky pobýval bez příslušného povolení k pobytu. Z obsahu protokolu o výslechu účastníka řízení ostatně jednoznačně vyplývá, že žalobce od svého posledního vstupu na území České republiky až do provedení pobytové kontroly nepracoval, ale pouze si vyřizoval osobní záležitosti, které blíže nespecifikoval. Není tedy relevantní jeho obecné tvrzení, že se správní orgány měly vypořádat s existencí práva na svobodnou volbu povolání a přípravu na něj. 27. Přestože tedy výkon správního vyhoštění vždy představuje určitý zásah do soukromého a rodinného života jednotlivce, nepřevážil v nyní projednávané věci kolidující veřejný zájem na dodržování právních předpisů v oblasti pobytu cizinců, což bylo ze strany správních orgánů v odůvodnění napadeného a prvostupňového rozhodnutí řádně zdůvodněno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012-45; dostupný na www.nssoud.cz). 28. Dále žalobce namítal, že kontrola provedená dne 26. 2. 2019 narušila právo na nedotknutelnost obydlí. 29. Podle ust. § 164 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců jsou příslušníci odboru cizinecké policie oprávnění provádět pobytovou kontrolu, k čemuž bude z podstaty věci docházet například ve veřejných dopravních prostředcích, velkých výrobních prostorech nebo na ubytovnách či zařízeních obdobného typu. Z toho samozřejmě nelze dovozovat, že mohou bez souhlasu dotčených osob nebo příslušného příkazu vstupovat do jejich obydlí, které je v oblasti trestního práva považováno za dům, byt nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (srov. ust. § 133 zákona č. 40/2009 Sb.). Nedotknutelnost obydlí je navíc chráněna v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv svobod jako jedno ze základních práv. 30. Žalobce však tvrzení, že pobytovou kontrolou dne 26. 2. 2019 bylo do nedotknutelnosti jeho obydlí zasaženo, nijak nedoložil ani nekonkretizoval. Z obsahu úředního záznamu nevyplývá, že by příslušníci cizinecké policie během pobytové kontroly bez souhlasu vstoupili do pokoje žalobce na ubytovně …. ubytování ……, tj. místo pobytu žalobce v době pobytové kontroly, popř. že by zde prováděli domovní prohlídku. Naopak žalobce za účelem prokázání totožnosti pouze předložil cestovní doklad a hlídku dobrovolně následoval na služebnu na ulici ……….. 31. Ostatně ani během sepsání protokolu o výslechu účastníka řízení žalobce ve vztahu k postupu policistů nic nenamítal a teprve v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bez bližšího upřesnění argumentoval zásahem do nedotknutelnosti obydlí, což věrohodnost jeho tvrzení značně oslabuje. Bez ohledu na tuto skutečnost krajský soud dodává, že případné pochybení policejního orgánu by nemělo nutně za následek nezákonnost celého řízení o správním vyhoštění cizince, neboť prvostupňové rozhodnutí nebylo vydáno na základě důkazů získaných v místě provedení pobytové kontroly. 32. Žalobce dále namítal, že nepobýval na území České republiky neoprávněně, neboť je držitelem platného cestovního dokladu, přičemž nebyl zaměstnán v pracovněprávním poměru, a nemohl tak České republice způsobit jakoukoliv škodu. 33. V tomto ohledu se krajský soud ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že samotné předložení platného cestovního dokladu bez víza žalobce sice opravňuje k pobytu na území schengenského prostoru, ale pouze v časově omezeném rozsahu. Z hlediska stanovení podmínek pro pobyt bez víza na území České republiky nebo jiného členského státu je třeba primárně vycházet z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 ze dne 14. listopadu 2018, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (dále jen „nařízení“). Konkrétně je pak v čl. 4 bodu 1 tohoto nařízení uvedeno, že: „Státní příslušníci třetích zemí uvedených na seznamu v příloze II jsou osvobozeni od vízové povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 pro pobyty, jejichž celková délka nepřekročí 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů.“ 34. Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny, která je uvedena v příloze II nařízení EU v seznamu zemí, jejichž státní příslušníci nemusí v souladu s výše citovaným ustanovením disponovat vízem za účelem pobytu v délce do 90 dnů během období jakýchkoliv 180 dnů. Musí se ovšem jednat o osoby, které jsou držiteli biometrických pasů vydaných ……. podle příslušných mezinárodních standardů. 35. V nyní posuzované věci byl pobyt žalobce považován za neoprávněný ode dne 13. 1. 2019, kdy vstoupil na území České republiky, neboť již ode dne 20. 12. 2019 byla překročena 90 denní doba, po kterou mohl žalobce na schengenském území v posledních 180 dnech pobývat, aniž by jeho pobyt podléhal vízové povinnosti, neboť na schengenské území, konkrétně na ……., vstoupil dne 22. 9. 2019. Tato skutečnost vyplývá ze správního spisu, ve kterém jsou založeny kopie cestovního dokladu žalobce s vyznačenými vstupními a výstupními razítky, včetně souvisejícího elektronického výpočtu celkové doby pobytu na území schengenského prostoru v rozhodném období. Žalobce správnost těchto údajů v žalobě ani během správního řízení nijak nerozporoval. Naopak ve své výpovědi před prvostupňovým správním orgánem uvedená období pobytu výslovně potvrdil. 36. K námitce, že měly správní orgány zmírnit tvrdost zákona a rozhodnout o udělení autonomního povolení k pobytu, krajský soud uvádí, že správní orgán prvního stupně a žalovaná nejsou v tomto řízení příslušní posuzovat žádosti o pobyt. O těchto žádostech rozhoduje Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky a to na základě řádně podané žádosti a za podmínek stanovených zákonem o pobytu cizinců. 37. Pokud se pak jedná o otázku přiměřenosti uložení správního vyhoštění v délce jednoho roku, krajský soud předně uvádí, že není v jeho kompetenci, aby v tomto ohledu úvahu správních orgánů nahrazoval. Ke zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění by mohl přistoupit pouze za předpokladu, že by byla doba správního vyhoštění stanovena v rozporu se zákonem nebo vykazovala znaky libovůle v rozhodování. 38. V nyní posuzované věci ovšem prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, který stanovuje, že: „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, neprokáže-li cizinec, že na území smluvních států pobývá po dobu, po kterou je na tomto území oprávněn pobývat přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum.“ 39. Žalobci byla v souvislosti s uložením správního vyhoštění stanovena doba jednoho roku, po kterou nemůže vstoupit na území členských států Evropské unie, tedy při spodní hranici stanovené zákonem. Správní orgán prvního stupně odůvodnil svůj postup délkou trvání protiprávního pobytu a skutečností, že se v případě žalobce jedná o první porušení právních předpisů. Toto zdůvodnění nepovažuje krajský soud za excesivní nebo vybočující z rozhodovací praxe v obdobných případech. 40. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.    Brno 30. září 2019   JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně