62 A 75/2017-48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: Služby přírodě s.r.o.  sídlem Jaurisova 515/4, Praha  zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem  sídlem Ledčická 649/15, Praha proti   žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje  sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.1.2017, č.j. JMK 14768/2017, sp. zn. S-JMK 182223/2016/ODOS/Př, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.1.2017, č.j. JMK 14768/2017, sp. zn. S-JMK 182223/2016/ODOS/Př, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy (dále jen „prvostupňový orgán“), ze dne 27.10.2016, č.j. OD/59390/2015, kterým bylo rozhodnuto o správním deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. 2. Podle prvostupňového orgánu byla dne 2.7.2015 v 14:09 hodin v Židlochovicích na ulici Žerotínovo nábřeží, sil. II/425 v km 7,6 automatickým technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích zadokumentována jízda motorového vozidla RZ „X“, jehož je žalobce provozovatelem, přičemž nezjištěný řidič řídil předmětné vozidlo rychlostí 61 km/h (58 km/h po odečtu tolerance 3 km/h) v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, čímž byl porušen § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a byly naplněny znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč společně s povinností uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. I. Shrnutí žalobní argumentace 3. Žalobce s odkazem na svoji odvolací argumentaci namítá, že výrok prvostupňového rozhodnutí je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť z něj nelze zjistit, kde přesně mělo k přestupku dojít. Z výroku prvostupňového rozhodnutí není dále podle žalobce zřejmé, jakou definici obce prvostupňový orgán použil. Také údaj o kilometráži není obecně známou skutečností. Žalobce má za to, že prvostupňový orgán jej měl před vydáním rozhodnutí poučit, jak může místo určené pomocí kilometráže nalézt. Podle žalobce se prvostupňový orgán nevypořádal s návrhem na ohledání místa za účelem zjištění umístění dopravní značky IP 12a a IP 12b.  4. Žalobce namítá, že prvostupňovému orgánu sdělil osobu řidiče. Správní orgány dostatečně nezdůvodnily, proč upřednostnily tvrzení řidiče o tom, že vozidlo neřídil, před tvrzením provozovatele vozidla. Odložit věc lze pouze tehdy, pokud správní orgán na základě výpovědi označeného řidiče dojde k jednoznačnému závěru, že ten vozidlo neřídil; v opačném případě je namístě zahájit řízení o přestupku, případně činit další kroky ke zjištění, zda se označený řidič mohl skutečně přestupku dopustit, například požádat žalobce o doložení nájemní smlouvy. Správní rozhodnutí obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť správní orgány dostatečně nezdůvodnily, proč byly naplněny podmínky § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. 5. Podle žalobce nebylo prokázáno, že by měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, což je zákonná podmínka měření rychlosti. Závěr žalovaného, že tato otázka není předmětem řízení o správním deliktu, je nesprávný. 6. Žalobce dále uvádí, že prvostupňový orgán pouze konstatoval, že použitý rychloměr je automatem ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Žalobce k tomu navrhoval provést jako důkaz návod k obsluze, což žalovaný odmítl. K úvahám žalovaného o tom, že použitý rychloměr není automatem, nelze přihlížet, neboť z výroku napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný rozhodnutí prvostupňového orgánu změnil v části odůvodnění dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), nýbrž pouze to, že prvostupňové rozhodnutí potvrzuje; nadto má žalobce možnost žalovaným uvedené argumenty napadat poprvé až v žalobě. Jedinou úvahou žalovaného vedoucí k závěru, že použitý rychloměr je automatem, je úvaha, že v záznamu o přestupku je uvedeno, že rychloměr měřil v automatizovaném režimu; tato skutečnost však nepostačuje k dovození závěru, že se jedná o automat. Závěr o tom, že rychloměr odpovídá definici automatu, tak podle žalobce nebyl dostatečně zdůvodněn. 7. Podle žalobce je závěr žalovaného o tom, že vozidlo na snímku je ve správné pozici, protože je zachyceno svazkem radarových paprsků, a že kvalita snímku je dostačující, nepřezkoumatelný. Žalovaný nepopsal, jak došel k závěru, že vozidlo je zachyceno svazkem radarových paprsků, ani neodůvodnil, proč by to mělo znamenat, že nedošlo k reflexi, že byl dodržen předepsaný úhel měření a že měření rychlosti nebylo provedeno v zatáčce. Proto také přetrvaly pochybnosti o tom, zda bylo měření rychlosti provedeno v souladu s návodem k obsluze, a tedy zda řidič žalobcova vozidla skutečně jel rychlostí, jaká je žalobci kladena za vinu. Žalovaný pochybil, pokud neprovedl žalobcem navržené dokazování a s důkazními návrhy se nijak nevypořádal. 8. Žalobce dále uvádí, že ve správním řízení namítal, že dle údajů z internetu se rychloměry v Židlochovicích staly obětí vandalů, proto měl pochybnost o tom, zda nepozbyly ověření. Podle žalobce ověřovací list rychloměru nevyvrací možnost, že ověření rychloměru zaniklo na základě některého z důvodů dle § 7 odst. 2 vyhlášky Ministerstva obchodu a průmyslu č. 262/2000 Sb.  Žalovaný měl obstarat žalobcem požadované přezkoušení použitého rychloměru a nerozhodl o návrhu žalobce na přerušení řízení, které žalobce v této souvislosti navrhoval. 9. Podle žalobce správní orgány neprovedly dokazování nezbytné pro závěr, že ke změření došlo v obci. Prvostupňový orgán neprovedl žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že ke změření došlo v zastavěném území a že dotčený úsek se nacházel mezi dopravními značkami IP 12a a IP 12b. Žalovaný pak podle žalobce v této otázce přenáší důkazní povinnost na obviněného ze správního deliktu. 10. Žalobce dále namítá, že jeho zmocněnec v odvolání výslovně žádal, aby jej před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný poučil o tom, kdo bude ve věci rozhodovat. Žalovaný předmětné žádosti nevyhověl, přestože měl žalobce dle § 15 odst. 4 správního řádu nárok na poskytnutí požadovaných informací. Žalovaný nereagoval na žádost v zákonné lhůtě a vydal napadené rozhodnutí ve stejný den, kdy žalobci zaslal informace o oprávněných úředních osobách. Žalobci tak uvedeným postupem nebylo umožněno namítat podjatost oprávněné úřední osoby. Žalobce vyčkával s doplněním důvodů svého odvolání na okamžik poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách. Žalobci v důsledku uvedeného postupu nebylo umožněno realizovat své právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Napadené rozhodnutí bylo pro žalobce překvapivým rozhodnutím, k čemuž žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009. Poté, co žalobce zjistil, kdo je oprávněnou úřední osobou žalovaného, proti této osobě bezodkladně podal námitku podjatosti, o které dosud nebylo rozhodnuto.  11. Žalobce dále uvádí, že vydání prvostupňového rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za účasti žalobce. Uvedeným postupem byl žalobce zkrácen na svém právu dle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce měl být minimálně vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání. 12. Žalobce dále namítá, že skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla, především povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, je protiústavní. 13. Žalobce namítá, že prvostupňové rozhodnutí neobsahuje informaci, jakým měřícím zařízením bylo změřeno údajné překročení nejvyšší povolené rychlosti. Žalobce není za tímto účelem povinen nahlížet do správního spisu. Žalobce tak ani nemůže napadnout správnost měření, pokud neví, jaký návod k obsluze měl být dodržen. Žalobci nebylo sděleno, jakým způsobem byl jeho delikt odhalen, a proto žalobce nemůže napadnout zákonnost zjištění přestupku. 14. Žalobce uvádí, že bylo porušeno jeho právo na soukromí, pokud byl bez varování (např. příslušnou dopravní značkou) vyfotografován, resp. bylo v tomto smyslu porušeno právo osoby řídící vozidlo. Měřící zařízení snímalo všechna projíždějící vozidla, nikoli pouze ta, která překročila povolenou rychlost. 15. Žalobce dále uvádí, že nesouhlasí s publikováním rozhodnutí vydaných v jeho věci na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, ze kterého by se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno i příjmení žalobce, případně jeho iniciály. Také jeho právní zástupce nesouhlasí se zveřejněním jména a příjmení a iniciál ani svého sídla. 16. Ze shora uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby zdejší soud zrušil rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí. Na svém procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. II. Shrnutí procesního stanoviska žalovaného 17. Žalovaný nesouhlasí se žalobou a věcně setrvává na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí. 18. Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem, včetně jednání, které ve věci proběhlo. Žalovaný navrhl, aby zdejší soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.  III. Posouzení věci 19. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).              20. Zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Místo spáchání přestupku 21. Pokud jde o místo spáchání přestupku, to je ve správních rozhodnutích určeno zcela jasně a určitě jednak obcí, dále označením ulice v obci a kilometrovníkem silnice druhé třídy II/425, z čehož vyplývá i to, kde se toto místo nachází (v katastru obce, mezi značkami začátek a konec obce). 22. Jak již zdejší soud uvedl kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 29.5.2018, č.j. 73 A 20/2017-72, kilometrovník silnice druhé třídy II/425 lze považovat za akceptovatelný způsob konkretizace místa spáchání deliktu, neboť pro určení kilometráže silnic platí zcela jasná a objektivní pravidla, jelikož slouží pro orientaci v silniční síti (značení výjezdů z dálnic, odboček na silnicích nižších tříd atd.). Je jakousi analogovou obdobou GPS souřadnic v digitálním světě. Kilometrovníky jsou stále např. standardním nástrojem autoatlasů. Je sice pravdou, že ne každý řidič nebo provozovatel vozidla může tato pravidla znát, nicméně pokud slouží kilometrovník k zabránění zaměnitelnosti skutku, tak se jedná o objektivní určení místa s obecnou platnosti erga omnes a v tomto smyslu je to stejně vhodný nástroj jako GPS souřadnice, neboť i u nich lze namítat např. to, že dotčená osoba nerozumí tomu, jak a kam souřadnice zadat. Jinými slovy, pokud je místo spáchání deliktního jednání určeno způsobem, který je jasně a objektivně verifikovatelný, pak se nemůže jednat o nesrozumitelné určení místa. 23. Co se týká důkazních návrhů žalobce, mimo jiné návrhu na provedení důkazu v podobě ohledání místa za účelem zjištění umístění dopravní značky IP 12a a IP 12b, tak jestliže žalovaný považoval určení místa za jasné a dostatečné, je zřejmé, že považoval za nadbytečné ty důkazní návrhy, které měly ověřit skutečné místo spáchání deliktu. Stejně tak není nepřezkoumatelné ani rozhodnutí prvostupňového orgánu, které se při určení místa opírá o stejné určení místa prostřednictvím kilometrovníku silnice druhé třídy II/425. Výrok prvostupňového rozhodnutí nelze podle zdejšího soudu považovat za nejasný, neurčitý a nesrozumitelný. Místo měření je zjevné též ze záznamu o přestupku ze dne 2.7.2015, který je součástí správního spisu. 24. Pokud žalobce dále namítá, že z výroku prvostupňového rozhodnutí není zřejmé, jakou definici obce prvostupňový orgán použil, a proto z něj nelze jednoznačně dovodit, jaký rychlostní limit platil v úseku, kde mělo k přestupku dojít, tak podle zdejšího soudu žalovaný správně akceptoval vymezení místa skutku mimo jiné pomocí kilometrovníku silnice druhé třídy II/425, což podle názoru zdejšího soudu mimo vší pochybnost určuje místo spáchání deliktu. Za této situace bylo podle zdejšího soudu nadbytečné, aby se žalovaný zaobíral dalším určováním znaků obce, případně dalším prokazováním, kde se místo nacházelo, tj. aby prováděl důkaz také územním plánem obce za účelem zjištění, zda se jednalo o zastavěné území, a tedy o obec ve smyslu zákona o silničním provozu, jak požadoval v odvolání žalobce. 25. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4.5.2017, č.j. 1 As 31/2017-33, „Je tedy nutné rozlišovat mezi vymezením, resp. zachováním skutku, což je otázka právní, a specifikací místa spáchání deliktu, což je otázka skutková. Proto není možné paušalizovat nároky na vymezení místa spáchání deliktu, neboť každý skutek je individuální s rozličnými skutkovými okolnostmi. Rozdílné nároky na obsah výroku pak budou rovněž kladeny u deliktů s rozdílnou právní kvalifikací (např. rozdílné skutkové podstaty, mnohost deliktů, jejich trvání, aj.). Pro zachování práva na obhajobu osob stíhaných za správní delikt, neporušení překážky věci rozhodnuté a respektování zásady ne bis in idem, je nutné zachovat totožnost skutku, pro který správní orgán zahájil správní řízení. Je nezbytné, aby byla zachována totožnost jednání či totožnost následku po celou dobu vedení řízení o deliktu. Pokud dochází v průběhu řízení k úpravě vymezení místa či času spáchání deliktu, nemusí se jednat o změnu skutku, pokud je zachována totožnost jednání nebo následku. Podstatné je, aby na základě skutkových zjištění nemohl být stíhaný skutek zaměněn s jiným. Proto mají být kladeny vyšší nároky na specifikaci skutkových okolností na počátku řízení o deliktu, např. v oznámení o zahájení řízení. To slouží primárně k tomu, aby obviněný z deliktu věděl, za který skutek je stíhán, a mohl se účinně hájit. Proto platí, že vymezení místa spáchání deliktu ve výroku rozhodnutí může být méně specifické, než je tomu např. v oznámení o zahájení řízení o správním deliktu, je-li i tak nezaměnitelné. Rovněž je podstatné, aby správní orgán uvedl, zda je v daném místě či úseku jednotná regulace silničního provozu (nejvyšší povolená rychlost, zákaz vjezdu, zákaz stání, parkování za poplatek, aj.) …V nyní posuzované věci městský úřad vymezil skutek ve výroku rozhodnutí následovně: „[…] bylo zjištěno, že dne 7. 6. 2014 v 18:19 hodin v Židlochovicích, na ul. Nádražní blíže neustanovený řidič vozidla r.z.: X provozovaného O. K., […], překročil nejvyšší povolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o více než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod, jel rychlostí 81 km/hod, resp. 78 km/hod […]. Z takto formulovaného výroku lze jasně seznat, jaká úprava nejvyšší povolené rychlosti v daném místě platila (50 km/hod), že delikt byl spáchán v obci (v Židlochovicích) a v jakém místě (ul. Nádražní). Uvedené vymezení skutku ve výroku rozhodnutí plně postačuje pro zachování práva na obhajobu, neporušení překážky věci rozhodnutí a respektování zásady ne bis in idem. Ze všech okolností obsažených ve výroku (místo, čas, datum, osoba, platná regulace rychlosti) bez pochyb vyplývá, že takto vymezený skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem spáchaným stěžovatelem...“. 26. Taktéž s ohledem na výše citované závěry Nejvyššího správního soudu lze podle zdejšího soudu konstatovat, že vymezení skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí je zcela dostačující. 27. Podle zdejšího soudu pokud prvostupňový orgán ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že nezjištěný řidič překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, když v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 61 km/h (resp. 58 km/h po odečtu tolerance 3 km/h), a že uvedeným jednáním došlo k porušení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, tak pokud podle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1 (resp. nejvýše 80 km.h-1, jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla), je zjevné, že se jedná o obec ve smyslu definice dle § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu, která se použije právě pro účely zákona o silničním provozu. Námitky žalobce, které to zpochybňují, považuje zdejší soud za účelové. Nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku 28. Podle žalobce správní orgány dostatečně nezdůvodnily naplnění podmínek § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. 29. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle § 125f odst. 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. 30. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl vyzván (výzva ze dne 3.7.2015, č.j. 59390/2015-1) k uhrazení částky ve výši 500 Kč do 15 dnů od doručení předmětné výzvy s tím, že namísto zaplacení předmětné částky má možnost písemně oznámit prvostupňovému orgánu osobu řidiče, která v inkriminovaném čase skutečně řídila jím provozované vozidlo, kdy sdělení totožnosti řidiče může být ve smyslu § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu posouzeno jako podání vysvětlení. Žalobce v reakci na uvedenou výzvu sdělil, že vozidlo řídil O. K.; ten se na předvolání dostavil k podání vysvětlení (záznam o podaném vysvětlení ze dne 25.8.2015, č.j. OD/59390/2015-3) a uvedl, že předmětné vozidlo v době spáchání přestupku neřídil. Prvostupňový orgán následně věc podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, odložil s tím, že nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. 31. Zdejší soud k tomu uvádí, že správní delikt provozovatele vozidla je deliktem subsidiárním; až poté, co nelze s určitostí zjistit řidiče vozidla, který přestupek spáchal, lze činit odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnost řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46, „Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, čj. 30 A 92/2013 – 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“.  32. Podle zdejšího soudu prvostupňový orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Pokud označený řidič popřel žalobcovo tvrzení, že vozidlo v inkriminovaném čase řídil, tak prvostupňový orgán neměl dostatečné indicie vedoucí k zahájení řízení proti konkrétní osobě. Jestliže žalobce tvrdí, že prvostupňový orgán měl činit další kroky ke zjištění, zda označený řidič se přestupku mohl skutečně dopustit a že za tímto účelem mohl např. požádat žalobce o předložení nájemní smlouvy, tak podle zdejšího soudu bylo na žalobci, aby své tvrzení o tom, že vozidlo v inkriminovaném čase řídil O. K., doložil. Pokud jde o samotnou nájemní smlouvu, tak bez ohledu na závěr žalovaného, že by její doložení na věci nic nezměnilo, podstatné je, že ze správního spisu nevyplývá, že by žalobce takovou smlouvu v průběhu správního řízení doložil (ostatně tuto nepřikládá ani nyní k žalobě), ani že by její existenci výslovně tvrdil. Zpochybnění postupu správních orgánů tedy zdejší soud považuje za účelové. 33. Pokud jde o námitku, že správní rozhodnutí obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť z jejich odůvodnění není zřejmé, jak správní orgány zjištěný skutkový stav subsumovaly pod konkrétní právní normu (zde § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu), a správní orgány přesvědčivě nezdůvodnily, že v dané věci učinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, tak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že podle žalovaného prvostupňový orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, když předvolal žalobcem označenou osobu k podání vysvětlení, přičemž tato osoba uvedla, že vozidlo neřídila; prvostupňový orgán nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Podle zdejšího soudu je z uvedené argumentace žalovaného zřejmé, na základě jakých skutečností žalovaný shledal splnění podmínek pro zahájení správního řízení se žalobcem jako provozovatelem vozidla. Taktéž prvostupňový orgán podle zdejšího soudu dostatečným způsobem zdůvodnil, proč postupoval uvedeným způsobem, když uvedl, že osoba označená žalobcem jako řidič vozidla sdělila, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídila, a prvostupňový orgán tak následně, aniž zahájil řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Pokud žalovaný souhlasil s hodnocením prvostupňového orgánu, je zjevné, že jeho rozhodnutí nepovažoval z uvedeného důvodu za nepřezkoumatelné. 34. Přestože správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvedly, že v dané věci postupovaly konkrétně podle § 125f odst. 4 správního řádu, a tedy výslovně nezmínily, že byly naplněny podmínky uvedeného ustanovení, tato skutečnost nemá za následek nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí. Ze správních rozhodnutí je totiž zřejmé, že správní orgány učinily nezbytné kroky ke zjištění skutečného pachatele přestupku. Podle zdejšího soudu ani ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46, nelze dovozovat, že by správní orgány v situaci, kdy osoba označená provozovatelem vozidla za řidiče tohoto vozidla uvede, že vozidlo v inkriminované době neřídila, aniž by provozovatel blíže osvětlil okolnosti, za nichž údajný řidič vozidlo řídil, byly povinny dále ověřovat pravdivost takového sdělení a činit další kroky ke zjištění skutečného řidiče vozidla. Účel měření rychlosti 35. Žalobce dále namítá, že nebylo prokázáno, že by měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, což je zákonná podmínka měření rychlosti. 36. Podle § 79a zákona o silničním provozu je za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. 37. Z uvedeného ustanovení podle zdejšího soudu vyplývá, že účelem měření rychlosti musí být zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích a že policie a obecní policie je oprávněna měřit rychlost za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Pokud měření rychlosti není vykonáváno zjevně šikanózním způsobem, je úkonem v rámci dohledu nad provozem na pozemních komunikacích a vždy směřuje ke zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích bez dalšího, a to i prostřednictvím represe vůči osobám, které nerespektují pravidla provozu na pozemní komunikaci. 38. Kontrola dodržování nejvyšší povolení rychlosti působí preventivně tak, že odrazuje řidiče od překračování nejvyšší povolené rychlosti, čímž napomáhá zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.12.2014, č.j. 9 As 80/2014-37). Jak upozornil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8.3.2018, č.j. 4 As 152/2017-30, „…zákonná úprava neznamená, že by bylo nutné jakkoliv konkrétně dokazovat či kvantifikovat, že měření v daném případě přispělo ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu…Smyslem citovaného ustanovení je prakticky vyloučit „šikanu“ při měření rychlosti, tedy, aby policie prováděla měření v místě, kde je to pro bezpečnost silničního provozu bezvýznamné.“. Pokud tedy správní orgány nebyly povinny dokazovat či kvantifikovat přínos měření ve smyslu zvýšení bezpečnosti silničního provozu a pokud žalobce současně ani neindikoval, že by měření rychlosti v daném případě probíhalo šikanózním způsobem, nebyl žalovaný povinen se předmětnou námitkou dále zabývat. I tu jde podle zdejšího soudu o účelovou žalobní argumentaci. Automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy 39. Žalobce dále namítá, že správní orgány neprokázaly a dostatečným způsobem nezdůvodnily, že rychloměr použitý v projednávaném případě byl automatem ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. 40. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. 41. Podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovídá právnická nebo fyzická osoba za přestupek, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. 42. Pod pojem „automatizovaný technický prostředek“ lze zahrnout technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové zařízení je obsluhou pouze umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Ze záznamu o přestupku ze dne 2.7.2015 je zřejmé, že měření rychlosti vozidla bylo prováděno v automatizovaném režimu. Správním spisem prochází listina č.j. KRPB-283057/ČJ-2013-060306 ze dne 15.11.2013 „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice“ vyhotovená Policií České republiky, ze které je zřejmé, že Policie České republiky schválila Městské policii Židlochovice za místo k měření rychlosti mimo jiné „Žerotínovo nábřeží – silnice II/425 od křižovatky Náměstí Míru po konec obce ve směru Nosislav – obousměrně“. Z ověřovacího listu č. 206/14 zdejšímu soudu vyplývá, že silniční radarový rychloměr AD9T „…byl jako stanovené měřidlo ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze…“. To, že rychlost vozidla provozovaného žalobcem byla změřena v automatickém režimu, vyplývá z bodu 2.6 ověřovacího listu č. 206/14; silniční radarový rychloměr na ulici Žerotínovo nábřeží byl dle ověřovacího listu umístěn ve skříni (výrobní číslo skříně 13/0206). Už z toho je podle zdejšího soudu zřejmé, že se jedná o zařízení bez lidské obsluhy, které není nutné před každým měřením nastavit, ustavit do správné polohy či zvolit pro něj vhodné měřící stanoviště. 43. Pokud žalobce navrhoval provést důkaz návodem k obsluze, tak žalovaný podle zdejšího soudu na uvedený důkazní návrh dostatečným způsobem reagoval, když uvedl, že ze samotného záznamu o přestupku (výstupů z měřícího zařízení) vyplývá a je na nich jednoznačně a zcela zřetelně uvedeno, že toto zařízení pracovalo v automatizovaném režimu měření, přičemž jakékoli další dokazování v tomto směru je za dané situace zcela nadbytečné. Ze správního spisu vyplývá, že žalobci byla dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a účastnit se dokazování mimo ústní jednání; přípisem ze dne 22.9.2016 byl žalobce podle § 51 odst. 2 správního řádu vyrozuměn o tom, že ve věci budou prováděny důkazy mimo ústní jednání (listinami obsaženými ve spise) s tím, že žalobce má možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Jak vyplývá z prvostupňového rozhodnutí, podklady byly mj. výše uvedené písemnosti Záznam o přestupku, Schválení úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice a Ověřovací list; jak již zdejší soud uvedl, z uvedených dokumentů vyplývá, že měření rychlosti vozidla bylo prováděno v automatizovaném režimu. Prvostupňový orgán podle zdejšího soudu nebyl povinen definovat znaky automatu a pod ně podřazovat použitý rychloměr, neboť právě výše uvedené listiny prokazují, o který typ radaru, resp. klíčový způsob měření, se jedná. Pokud tedy žalovaný k otázce, zda bylo měřeno automatickým technickým prostředkem bez lidské obsluhy, odkazoval na obsah správního spisu, nelze podle zdejšího soudu dovozovat, že by prvostupňové rozhodnutí měnil, ani že by žalobci způsobil újmu ze ztráty možnosti se proti uvedeným úvahám odvolat. Přezkoušení rychloměru 44. Žalobce dále odkazuje na svoji odvolací argumentaci, v rámci které namítal, že se na internetu dočetl, že se rychloměry v Židlochovicích staly obětí vandalů, z čehož plyne pochybnost o tom, zda rychloměry nepozbyly ověření; proto žalobce v daném případě požadoval přezkoušení použitého rychloměru podle § 11a odst. 1 zákona o meteorologii a do jeho provedení navrhl přerušení řízení. 45. Zdejší soud k tomu uvádí, že ze správního spisu nevyplývá, že by žalobce uvedené tvrzení jakýmkoliv způsobem doložil. Za této situace tak podle zdejšího soudu žalovaný nebyl povinen obstarat přezkoušení dotčeného rychloměru, jak namítá žalobce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný považoval provedené měření za bezvadné, když uvedl, že vozidlo je na snímku ve správné pozici, kvalita snímku je dostačující a s odkazem na ověřovací list zdůraznil, že rychloměry nepozbyly ověření; podle žalovaného tak měl žalobce jiné skutečnosti doložit a uzavřel, že k nepodloženým spekulacím se nebude vyjadřovat. Z předmětné argumentace je podle zdejšího soudu zřejmé, že žalovaný nepovažoval za potřebné provádět další dokazování; z obsahu správního spisu přitom podle zdejšího soudu nevyplývají skutečnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na možnou závadu rychloměru. Přestože se tedy žalovaný v této souvislosti výslovně nezabýval návrhem žalobce na přerušení řízení, tak s ohledem na skutečnost, že okolnosti, kvůli kterým žalobce žádal o přerušení řízení, nepovažoval žalovaný za relevantní a podložené, nemá tento postup žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Nadto žalobce ani v řízení před zdejším soudem žádné konkrétní pochybnosti o poškození nebo zásazích do měřícího zařízení v důsledku vandalismu nesdělil; i tu jde o argument účelový.   Vady měření rychlosti 46. Žalobce dále namítal, že ze záznamu o přestupku je patrné, že vozidlo se nenachází ve správné pozici na snímku a patrně proto došlo k reflexi nebo k nedodržení předepsaného úhlu měření; žalobce k tomu navrhoval ve správním řízení provést důkaz výslechem obsluhy rychloměru a návodem k obsluze. 47. Podle zdejšího soudu zjištěný skutkový stav podložený podklady obsaženými ve správním spise nevyvolává pochybnosti o tom, že měření automatickým technickým prostředkem bylo v daném případě provedeno správně a nevykazovalo jakékoli vady. Podle zdejšího soudu je na fotografii obsažené v záznamu o přestupku předmětné vozidlo zachyceno v pozici zezadu, je z něj patrná registrační značka, vozidlo je jediným vozidlem v záběru, v prostoru měření nejsou viditelné žádné překážky, které by zabraňovaly výhledu na předmětné vozidlo, kvalita fotografie je zcela dostačující. 48. Co se týká námitky, že v řízení mělo být postaveno najisto, kde přesně měření probíhalo, tak podle zdejšího soudu z výroku prvostupňového rozhodnutí je zcela zřejmé, na jakém místě bylo měření provedeno (toto místo je vymezeno obcí, dále označením ulice v obci a kilometrovníkem silnice druhé třídy II/425, čímž je místo měření přesně stanoveno a z čehož vyplývá i to, kde se toto místo nachází, tj. zda v katastru obce, mezi značkami začátek a konec obce), přičemž ani ze samotného snímku obsaženého v záznamu o přestupku podle zdejšího soudu nevyplývá, že by nebylo měřeno v přímém úseku. Ze správního spisu také vyplývá, že rychloměr fungoval v automatizovaném režimu, přičemž podle ověřovacího listu byl řádně certifikován a tedy technicky způsobilý k měření. 49. Zdejší soud nadto uvádí, že žalobce předmětnou námitku vad měření žádným způsobem nekonkretizuje, neuvádí, z čeho dovozuje, že vozidlo na snímku je v nesprávné pozici a že neměl být dodržen předepsaný úhel měření; předmětná námitka podle zdejšího soudu nezpochybňuje provedené měření způsobem, ze kterého by plynula povinnost správního orgánu žalobcova tvrzení dále ověřovat, a to kupříkladu provedením žalobcem navrhovaných důkazů. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil, že vozidlo je na snímku ve správné pozici, protože je zachyceno svazkem radarových paprsků, kvalita snímku je naprosto dostačující, rychloměry nepozbyly ověření a že jiné skutečnosti měl žalobce doložit, tak za dané situace zdejší soud považuje uvedenou argumentaci za dostačující odpověď na žalobcovy odvolací námitky a důkazní návrhy; podle zdejšího soudu žalobcem navrhované provedení dokazování (výslech obsluhy rychloměru, návod k obsluze) by bylo s ohledem na výše uvedené skutečnosti nadbytečné.  Nařízení ústního jednání 50. Žalobce také namítá porušení zásady bezprostřednosti správního řízení, neboť žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí, přestože jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání. Žalobce dále namítá, že měl právo být vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání. 51. Podle zdejšího soudu v projednávaném případě k porušení zásady bezprostřednosti nedošlo. V posuzovaném případě se jedná o řízení o správním deliktu, které není vedeno podle zákona o přestupcích, nýbrž podle správního řádu. V souladu s § 49 odst. 1 správního řádu má správní orgán povinnost nařídit ústní jednání v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, je-li to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Zákon pro tento případ povinnost ústního jednání nestanoví. Správní řád tedy v případech, kdy nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků řízení. V posuzovaném případě vycházel prvostupňový orgán ze záznamu o měření s fotodokumentací. Prvostupňový orgán tak disponoval dostatkem podkladů k tomu, aby mohl bez důvodných pochybností zahájit řízení o správním deliktu. Ani v průběhu řízení nebylo nezbytné k dosažení jeho účelu a uplatnění práv žalobce nařizovat ústní jednání ani provádět další dokazování. 52. Pokud žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 139/2015-30, uvádí, že Nejvyšší správní soud jednoznačně vyjádřil povinnost správních orgánů konat ústní jednání i v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, tak zdejší soud žalobci zapravdu nedává. Z předmětného rozsudku ze dne 7.1.2016, č.j. 9 As 139/2015-30, vyplývá, že „Správní řád v případech, kdy nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků řízení. Prostor pro takovou úvahu však není dán při dokazování, neboť požadavek, aby při dokazování byla účastníkům řízení přítomnost umožněna, vyplývá dle soudu přímo z § 51 odst. 2 správního řádu… Správní řád předpokládá možnost rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání, stejně jako možnost provést důkaz listinou mimo ústní jednání, nicméně k takovému postupu, jak je výše uvedeno, stanovuje určité podmínky. Především by měli být účastníci řízení o záměru správního orgánu provést důkaz listinou mimo ústní jednání včas vyrozuměni (§ 51 odst. 2 správního řádu) a dále by o tom měl být sepsán protokol (§ 18 odst. 1 téhož zákona).“. 53. Zdejší soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.5.2017, č.j. 3 As 114/2016-46, podle něhož „V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, který citoval i krajský soud, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v řízení o správním deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu, nemusí správní orgán nařídit ústní jednání vždy, ale jen tehdy, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (§ 49 odst. 1 správního řádu). Ve své následné judikatuře se Nejvyšší správní soud závěrů obsažených v citovaném rozsudku přidržel (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2016, 4 As 234/2016 č.j. 1 As 277/2015-33 a č.j. 1 As 166/2015-29, dále ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 7/2016-30, ze dne 6. 4. 2016, č.j. 3 As 260/2015-58, ze dne 7.4.2016, č.j. 5 As 122/2015-18, ze dne 24.8.2016, č.j. 2 As 85/2016-33, ze dne 20.9.2016, č.j. 6 As 239/2015-31, a mnohé další). K případným odlišnostem v závěrech soudu tak patrně mohlo dojít až v návaznosti na různé skutkové okolnosti řešených případů, z nichž v konkrétním případě mohla vyplynout případná nezbytnost v té které věci ústní jednání nařídit, byť ve většině případů taková potřeba nenastává…Jak ostatně Nejvyšší správní soud uzavřel v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016-53, důkaz listinou je specifický v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení se s ní může seznámit, nejde při provedení důkazu listinou mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol, o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení…“.  54. V daném případě bylo deliktní jednání prokázáno listinami, které jsou obsaženy ve správním spise. Žalobce měl přitom možnost se se všemi rozhodnými skutečnostmi seznámit a k věci se vyjádřit, o čemž byl poučen. Žalobce byl v písemnosti ze dne 22.9.2016 vyrozuměn o tom, že ve věci bylo na základě žalobcova odporu podle § 150 odst. 3 správního řádu pokračováno v řízení. Dále byl v této písemnosti podle § 51 odst. 2 správního řádu vyrozuměn o tom, že ve věci budou prováděny důkazy mimo ústní jednání (listinami obsaženými ve spise), přičemž žalobce má možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Důkazy listinami byly provedeny dne 25.10.2015, jak vyplývá ze záznamu o provedení důkazů listinou. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce se k provádění dokazování mimo ústní jednání nedostavil a možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům nevyužil. Protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla 55. Co se týká námitky protiústavnosti skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, především povinnosti stanovené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, tak přestože je zákonodárcem zvolená objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s možností liberace v tuzemském právním řádu (u fyzické osoby) neobvyklá, není nepřípustná či protiústavní (nález Ústavního soudu ze dne 16.5.2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16). Identifikace měřícího zařízení ve správním rozhodnutí 56. K námitce, že prvostupňové rozhodnutí neobsahuje informaci, jakým měřícím zařízením bylo změřeno údajné překročení nejvyšší dovolené rychlosti, zdejší soud uvádí, že správní rozhodnutí nemusí obsahovat identifikaci zařízení, kterým byla změřena rychlost vozidla. Podstatným je, zda údaje o zařízení vyplývají z obsahu správního spisu. Prvostupňový orgán odkázal na skutečnost, že spáchání přestupku bylo doloženo a prokázáno důkazy, a to mj. záznamem o přestupku s fotodokumentací, ověřovacím listem a listinou schválení úseků, z nichž vyplývá, že měřidlo bylo automatickým technickým prostředkem používaným bez obsluhy, a vyplývá z nich také, o jaké měřidlo se jedná. Žalobce byl upozorněn na možnost seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim, přičemž této možnosti nevyužil. Ze správních rozhodnutí ve spojení s podklady obsaženými ve správním spise jednoznačně vyplývá, jakým způsobem bylo deliktní jednání zjištěno; k měření rychlosti došlo v automatizovaném režimu ověřeným rychloměrem, přičemž skutečnost, že ve správních rozhodnutích (ve výroku ani v odůvodnění) není uveden typ rychloměru, nelze považovat za důvod zrušení správních rozhodnutí, neboť stejně jako pro výrok i pro odůvodnění je podstatný právě způsob měření rychlosti, nikoli typ rychloměru.   Porušení práva na soukromí a neoprávněné shromažďování osobních údajů orgány veřejné moci 57. Žalobce dále namítá, bylo porušeno jeho právo (resp. právo řidiče, který vozidlo řídil) na soukromí, neboť řidič vozidla byl bez varování (například dopravní značkou oznamující začátek měření) vyfotografován. 58. Jak vyplývá z § 79a zákona o silničním provozu, za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. 59. Z § 79a zákona o silničním je podle zdejšího soudu zcela zřejmé, že měření rychlosti obecní policí není vázáno na označení úseku dopravní značkou. Ze samotné existence dopravních značek IP31 a IP31B nijak nevyplývá zákonná povinnost k označení úseků, kde probíhá měření rychlosti obecní policií. 60. Ve správním spise je založeno jako listinný důkaz stanovisko Policie České republiky „Schválení úseků pro stacionární měření rychlosti MP Židlochovice“, ze kterého vyplývá, že úsek „Žerotínovo nábřeží – sil. II/425  od křižovatky Náměstí Míru po konec obce ve směru Nosislav – obousměrně“ byl určen jako místo pro měření rychlosti Městskou policí Židlochovice. Z obsahu správního spisu zároveň vyplývá, že k deliktnímu jednání došlo na této ulici a jednání bylo zachyceno silničním radarovým rychloměrem AD9T, který odpovídá schválení policií ke stacionárnímu měření rychlosti. Podle zdejšího soudu z právní úpravy nevyplývá povinnost oznámení stacionárního měření dopravní značkou. 61. Podle § 24b odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, je obecní policie oprávněna, je-li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit. 62. Smyslem § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, je zajištění informovanosti veřejnosti o tom, že se může nacházet na místě, které je monitorováno. Zákon ani jiné další předpisy nestanoví, jakým způsobem se má tato informace zveřejnit. Zdejší soud uvádí, že informace o stacionárních radarech v obci Židlochovice jsou zveřejněny na webových stránkách města (https://www.zidlochovice.cz/cs/mesto-zidlochovice/mestsky-urad/jak-si-vyridit-formulare/odbor-dopravy/objektivni-odpovednost-provozovatele-vozidla-mereni-stacionarnimi-radary-mp-zidlochovice.html). 63. Obecní policie je povinna řídit se obecnou právní úpravou stanovenou zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, kdy podle jeho § 5 odst. 1 písm. d) lze shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanoveného účelu. Obecní policie je oprávněna měřit rychlost v rámci dohledu nad provozem na pozemních komunikacích, přičemž měření rychlosti stacionárními radary podle zdejšího soudu bezpochyby slouží ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Pokud žalobce tvrdí, že měřící zařízení snímalo všechna projíždějící vozidla a nikoli pouze ta, která překročila nejvyšší povolenou rychlost, tak z této skutečnosti ještě nelze dovozovat, že došlo k neoprávněnému shromažďování osobních údajů, nadto za situace, kdy v projednávaném případě se řidič žalobcem provozovaného vozidla dopustil porušení pravidel silničního provozu, které bylo měřícím zařízením zaznamenáno. Nelze ani dovozovat, že by shromažďování a zpracování takto získaných údajů v případě porušení právních předpisů nebylo prováděno v rozsahu a způsobem pro tento účel nezbytném.     Námitka podjatosti oprávněné úřední osoby 64. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal blanketní odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí s tím, že žádal mimo jiné o sdělení konkrétní osoby, která bude o odvolání rozhodovat. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalovaný v písemnosti „Sdělení – oprávněná úřední osoba“ ze dne 27.1.2017, č.j. JMK 14547/2017, sp. zn. S-JMK 182223/2016/ODOS/Př, žalobci sdělil, kdo je v jeho věci oprávněnou úřední osobou; předmětná písemnost byla žalobci doručena dne 3.2.2017, tedy v den, kdy mu bylo doručeno též napadené rozhodnutí. Žalobce dne 7.2.2017 podal k prvostupňovému orgánu námitku podjatosti úředních osob Mgr. Bc. L. P. a JUDr. B. Š., kterou prvostupňový orgán usnesením ze dne 17.2.2017, č.j. 2928/2017, postoupil pro nepříslušnost žalovanému. 65. Co se týká otázky překvapivosti napadeného rozhodnutí a tvrzení, že žalobce s doplněním svého odvolání vyčkával na okamžik poskytnutí informací o oprávněných úředních osobách s tím, že do té doby mohl předpokládat, že tyto osoby podjaté jsou, tak k tomu zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.10.2016, č.j. 2 As 161/2016-52, který se týkal obdobné skutkové situace jako nastala v nyní projednávané věci. Podle předmětného rozsudku „Nejvyšší správní soud nepřistoupil ani na stěžovatelovu argumentaci, že mu bylo znemožněno účinně se bránit tím, že mu nebyla sdělena oprávněná úřední osoba. Stěžovatel podal blanketní odvolání, v němž zároveň požádal o toto sdělení. Správní orgán mu však následně zaslal výzvu k odstranění vad odvolání ve lhůtě 5 dnů s tím, že jej poučil, že za situace, nedoplní-li odvolání, bude toto postoupeno odvolacímu orgánu i bez doplněných náležitostí. Stěžovatel tak nemohl zůstat překvapen rozhodnutím žalovaného, nedoplnil-li sám odvolání, k čemuž byl řádně vyzván. Skutečnost, že mu správní orgán nesdělil oprávněnou úřední osobu, je sice pochybením, nemohlo však v stěžovateli vyvolat očekávání, že o odvolání nebude rozhodnuto...“. Pokud žalobce v této souvislosti tvrdí, že odvolání nedoplnil, protože nebylo v jeho zájmu, aby se hypoteticky podjaté osoby seznamovaly s jeho argumentací, a také se obával toho, že oprávněná úřední osoba jeho odvolání „zamlčí“ či „ztratí“, jedná se podle zdejšího soudu o ničím nepodložené tvrzení a účelovou konstrukci.   66. Pokud žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že oprávněné úřední osoby byly žalobci sděleny v den, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí, a proto žalobce nemohl namítat jejich podjatost, tak z § 14 odst. 2 správního řádu vyplývá, že účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení. 67. Podle § 15 odst. 4 správního řádu o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním útvaru správního orgánu je zařazena. 68. V posuzované věci tedy správní orgány pochybily, pokud žalobce nevyrozuměly o tom, kdo bude v odvolacím řízení v jeho věci oprávněnou úřední osobou, a to v dostatečném předstihu před vydáním napadeného rozhodnutí; žalovaný tak učinil až v písemnosti „Sdělení – oprávněná úřední osoba“ ze dne 27.1.2017, č.j. JMK 14547/2017, S-JMK 182223/2016/ODOS/Př, doručené žalobci dne 3.2.2017, tedy v den doručení napadeného rozhodnutí. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.10.2016, č.j. 2 As 161/2016-52, v této souvislosti vyplývá, že „Nejvyšší správní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že nesdělení oprávněné úřední osoby k jeho žádosti představuje pochybení takové intenzity, pro které by bylo nutné považovat rozhodnutí žalovaného za nezákonné…Stěžovatel se skutečně dozvěděl o tom, kdo je oprávněnou úřední osobou, až doručením napadeného rozhodnutí, a tudíž mu bylo znemožněno namítnout v průběhu správního řízení její podjatost. Stěžovatel však mohl tuto námitku uplatnit u krajského soudu, tedy nikoliv pouze to, že neměl možnost namítat podjatost úřední osoby, ta sama o sobě zákonnost rozhodnutí neovlivní, ale měl tvrdit právě skutečnost, že v jeho věci rozhodovala podjatá osoba. To však stěžovatel, jak správně podotkl krajský soud, neučinil. Pokud by stěžovatel uplatnil před krajským soudem námitku, že považuje Mgr. B. K. za podjatou, krajský soud by pak mohl napadené rozhodnutí zrušit pro porušení stěžovatelových práv. Stěžovatel však zůstal pouze u tvrzení, že mu bylo znemožněno namítat podjatost, čímž mělo být zasaženo do jeho (procesních) práv. Pouhý zásah do procesních práv nicméně nemohl v tomto případě jakkoli ovlivnit zákonnost rozhodnutí o tom, zda se stěžovatel dopustil shora uvedeného přestupku.“. 69. Podle zdejšího soudu závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu dopadají i na právě posuzovanou věc. Žalobce v žalobě namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí právě jen z důvodu nemožnosti namítat podjatost úřední osoby v průběhu správního řízení, a nikoli konkrétně to, že v jeho věci rozhodovala podjatá osoba, a z jakých konkrétních důvodů. 70. Žalobce po vydání napadeného rozhodnutí dne 7.2.2017 podal námitku podjatosti proti oprávněné úřední osobě Mgr. Bc. L. P. a hejtmanovi Jihomoravského kraje. V této námitce uvádí, že se z důvěryhodného zdroje dozvěděl, že má být na zamítnutí jeho odvolání oprávněná úřední osoba finančně zainteresována. Jeho zdroj mu sdělil, že úředníci jsou finančně za zamítnutí odvolání odměňováni. K tomu navrhl provést jako důkaz informaci o platech úředníků z odboru dopravní správy Krajského úřadu Jihomoravského kraje za rok 2016, přičemž požaduje informace strukturovat tak, aby bylo zřejmé, kolik který úředník dostal za který kalendářní měsíc roku 2016, z čeho se skládala vyplacená částka a za co byly odměny uloženy, případně o jaké odměny se jednalo (a to i v podobě stravenek či dovolené), a dále kolika odvoláním daný úředník vyhověl a kolik odvolání zamítl. Těmito důkazy by mělo být podle žalobce prokázáno, že vztah oprávněné úřední osoby k projednávané věci na základě zaměstnaneckého poměru byl ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky. Podjatost hejtmana pak žalobce dovozoval z toho, že dle jeho zdroje je finanční motivace k zamítání odvolání prováděna na jeho příkaz. 71. Podle zdejšího soudu s ohledem na skutečnost, že se nejedná o námitku podjatosti, jež by obsahovala konkrétní adresné důvody nasvědčující podjatosti oprávněné úřední osoby Mgr. Bc. L. P., z níž nadto nikterak důvěryhodně neplyne, že by takovou námitku žalobce nemohl uplatnit dříve, neměl postup žalovaného vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Takto formulovaná námitka podjatosti je nadto zjevně účelová. Není rozkryt její údajný zdroj a není ani postavena do jakýchkoli věrohodných a racionálních souvislostí; že by se hypoteticky podjaté osoby seznamovaly se žalobcovou odvolací argumentací, aby odvolání „zamlčely“ či „ztratily“, to je představa vskutku přehnaná, a i kdyby měl žalobce takové podezření, jednoduchými kroky by tomu mohl předejít, a argument o finanční zainteresovanosti úředních osob na výsledku jejich rozhodování by mohl žalobce uplatnit proti jakékoli úřední osobě žalovaného (dokonce jakékoli úřední osobě jakéhokoli správního orgánu), aniž by tuto osobu musel jmenovat, a tedy její jméno znát; pokud jde o hejtmana Jihomoravského kraje, jeho jméno je veřejně známo. 72. Pokud žalobce nesouhlasí, aby rozhodnutí soudu bylo publikováno na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, ze kterého by se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno i příjmení žalobce, případně jeho iniciály, tak na tuto argumentaci nepřísluší zdejšímu soudu reagovat, neboť předmětem přezkumu v této věci není otázka případné zákonnosti postupu Nejvyššího správního soudu při zveřejňování rozsudků správních soudů na jeho internetových stránkách.  73. Zdejší soud k tomu dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2012, č.j. 9 Ans 5/2012-29, který se týkal poskytování informací, nad rámec věci uvádí, že pokud jde o anonymizaci v poskytnutých rozhodnutích v případě účastníků řízení, kteří jsou právnickými osobami, jejich identita je veřejná a z povahy věci u nich existence osobních údajů nepřichází v úvahu. Z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. 74. Zdejší soud s ohledem na výše uvedené neshledal žalobu důvodnou a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. IV. Náklady řízení 75. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. 76. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení; to by náleželo procesně úspěšnému účastníkovi, kterým byl žalovaný. Zdejší soud však nezjistil, že by žalovanému vznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a proto rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Brno 7. března 2019     David Raus v.r. předseda senátu