č. j. 29 Af 79/2018-65 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci   žalobce: Brennerei Starrein GmbH, DIČ ATU53412409, CZ777612853 sídlem Starrein 42, 2084 Weitersfeld (Rakousko) zastoupený advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem sídlem Českobratrská  1403/2, 702 00 Ostrava   proti   žalovanému: Celní úřad pro kraj Vysočina sídlem Střítež č. p. 5, 586 01 Střítež u Jihlavy   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2018, č. j. 26888-29/2018-630000-11, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.   Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný podle § 259, § 259b a § 259c zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), zamítl žádost žalobce o prominutí úroků z prodlení ve výši 3 559 122,74 Kč, vniklých od 1. 1. 2015 v souvislosti s neuhrazením spotřební daně, která byla vyměřena platebním výměrem žalovaného ze dne 2. 3. 2016, č. j. 13461/2016-630000-31, jímž žalovaný vyměřil žalobci spotřební daň z lihu ve výši 8 211 990 Kč. Žalovaný tak rozhodl proto, že žalobce nesplnil podmínku pro možnost prominutí úroků z prodlení podle § 259b odst. 2 daňového řádu, neboť u žalobce nebyly shledány důvody prodlení, které lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. 3. Žalobce namítá, že v řízení před žalovaným dostatečným způsobem prokázal existenci ospravedlnitelného důvodu pro pozdní úhradu vyměřené daně, když doložil prohlášení, dle kterých se žalobce nachází v situaci dlouhodobé finanční nesamostatnosti, přičemž i vyměřená daň musela být hrazena prostřednictvím úvěru, poskytnutého žalobci za současného ručení jeho akcionářů, kteří však pro výskyt dalších dluhů žalobce (v podobě úroku z prodlení se zaplacením vyměřené spotřební daně) zvažují, zda žalobci věnují další právní a finanční podporu. Žalobce přitom uvádí, že i sám žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce musel předpokládat, že celkovou dlužnou částku spotřební daně a pokuty ve výši 8 511 990 Kč nebude schopen zajistit v krátké době. Žalobce dále tvrdí, že mu nelze vyčítat liknavý přístup při hrazení spotřební daně, neboť ten nejprve čekal na rozhodnutí o odvolání proti předmětnému platebnímu výměru, jež mu bylo doručeno dne 26. 6. 2017, následně podal žalobce žalobu, vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Af 135/2016. 4. Jestliže žalovaný tvrdí, že žalobce nedoložil v řízení o prominutí úroku z prodlení s uhrazením dlužné daně listiny, kterými by prokazoval svá tvrzení, pak dle žalobce jeho tvrzení zcela dostatečně prokazují listiny, které žalovanému společně s žádostí o prominutí úroků z prodlení doručil. Z těchto listin dle žalobce zcela jasně vyplývá, že jednorázová úhrada spotřební daně by pro žalobce byla likvidační, což je také důvodem, proč žalobce následně podal žádost o posečkání daně, které však ze strany žalovaného nebylo vyhověno. Žalobce se přitom nikdy nepokoušel záměrně vyhnout úhradě daně, nýbrž se jednalo o objektivní stav, neboť cílem výběru daní nemůže být likvidace daňových subjektů. Nyní proto žalobce toliko žádá, aby mohl příslušenství daně uhradit ve splátkách, neboť jednorázová úhrada by pro něj byla likvidační. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě toliko rekapituluje své závěry, vyjádřené již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a na těchto závěrech také trvá, přičemž žalobu shledává nedůvodnou. IV. Posouzení věci soudem 6. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 7. Podstatu nyní projednávané věci tvoří nesouhlasná polemika žalobce se závěry žalovaného o ohledně nesplnění podmínek pro prominutí úroku z prodlení s uhrazením spotřební daně dle § 259, § 259b a § 259c daňového řádu, konkrétně z důvodu neprokázání existence ospravedlnitelného důvodu pro vznik prodlení na straně žalobce ve smyslu § 259b odst. 2 daňového řádu. 8. Podle § 259 odst. 1 daňového řádu platí, že „[p]okud zákon stanoví orgánu veřejné moci pravomoc zcela nebo částečně prominout daň nebo příslušenství daně, lze tak učinit na základě žádosti daňového subjektu nebo z moci úřední.“ Z § 259b odst. 1 vyplývá, že „[d]aňový subjekt je oprávněn požádat správce daně o prominutí úroku z prodlení nebo úroku z posečkané částky, pokud byla uhrazena daň, v důsledku jejíhož neuhrazení úrok vznikl.“ Podle § 259b odst. 2 platí, že „[s]právce daně může zcela nebo zčásti prominout úrok z prodlení nebo úrok z posečkané částky, pokud k prodlení s úhradou daně došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Při tom není vázán návrhem daňového subjektu,“ přičemž dle § 259b odst. 3 „[p]ři posouzení rozsahu, ve kterém bude úrok prominut, správce daně zohlední skutečnost, zda ekonomické nebo sociální poměry daňového subjektu zakládají tvrdost uplatněného úroku.“ 9. V citovaných ustanoveních daňového řádu upravený institut prominutí daně a jejího příslušenství (tzv. promíjení daňových dluhů) byl vždy vnímán jako určitá „milost“ ze strany státu, jako výjimečné osvobození konkrétního případu od daňové povinnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 8 Afs 63/2013-30, rozhodnutí správních soudů jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz). Na prominutí daně či jejího příslušenství ovšem není právní nárok (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 Afs 97/2014-56, či rozsudek ze dne 5. 5. 2016, č. j. 9 Afs 300/2015-34). 10. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o prominutí daně, respektive úroku z prodlení jakožto jejího příslušenství, vychází primárně ze správního (diskrečního) uvážení správního orgánu, kterým v nyní posuzované věci byl žalovaný (správce daně). Správní uvážení představuje zákonem danou možnost správního orgánu zvolit si na základě skutkových okolností projednávaného případu jedno z více možných zákonem předpokládaných řešení. Je tudíž pouze na něm, aby posoudil, zda daňový subjekt splňuje zákonné podmínky pro prominutí daně a v jakém rozsahu by případně měla být daňovému subjektu daň prominuta. Každé správní uvážení (volnost daná správnímu orgánu k jeho vlastní úvaze) však musí mít své hranice. Limity diskrečního oprávnění správního orgánu vyplývají z právní normy, která správní uvážení zakotvuje, může si je však vymezit i správní orgán sám svou předchozí rozhodovací činností. Je totiž důležité, aby při zohlednění konkrétních okolností daného případu nevznikaly při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nedůvodné rozdíly (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 35/2012-40). 11. Současně platí, že správní uvážení podléhá omezenému soudnímu přezkumu. Soudy ve správním soudnictví přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě správního uvážení ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. pouze v tom ohledu, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil stanovené meze správního uvážení nebo jej nezneužil. Rozhodující soud je tak oprávněn přezkoumat správní uvážení pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem a na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Jsou-li popsané předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností, jaké zjistil správní orgán, vyvozovat jiné, nebo přímo opačné závěry. Jinými slovy, soud svojí úvahou nemůže zasahovat do odborné kompetence správního orgánu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46). Správním orgánům musí být dán určitý prostor pro jejich vlastní volné uvážení, do něhož soud nezasahuje, nevymyká-li se úvaha správního orgánu mezím stanoveným zákonem, zásadám logiky apod. 12. I v případech, kdy zákon poskytuje správnímu orgánu možnost rozhodovat na základě absolutně volného uvážení, aniž by pro takovou úvahu stanovil nějaká hmotněprávní kritéria, však správní orgán zůstává ve své úvaze omezen zákazem libovůle, principem rovnosti, tedy příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně rozvést, jaká kritéria v rámci své volné úvahy správní orgán použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-59). Rozhodnutí správního orgánu učiněné na základě volné správní úvahy musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno, aby se účastníci správního řízení dozvěděli, na základě jakých kritérií správní orgán rozhodl a aby jeho rozhodnutí následně mohlo projít případným testem zákonnosti v rámci soudního přezkumu. Z rozhodnutí musí být patrné, že správní orgán z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v případě absolutní volné úvahy musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy a elementární právní principy správního rozhodování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004-79). 13. Při přezkoumávání rozhodnutí o prominutí daně, které vychází toliko ze správního uvážení rozhodujícího orgánu, proto správní soud zkoumá, zda bylo vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního daňového práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 15/2007-106). I rozhodnutí v daňovém řízení, které je založeno na volné správní úvaze, musí být založeno na racionálních důvodech, pro něž se správce daně rozhodl žádosti daňového subjektu vyhovět, nebo ji naopak zamítnout. Za situace, kdy zákon nevznáší výslovný požadavek na odůvodnění takového rozhodnutí, není přitom podstatné, zda ony důvody budou přímou součástí tohoto rozhodnutí (ač by to bylo samozřejmě vhodné), nebo budou obsahem úředního záznamu založeného ve správním spisu. V každém případě však musí být důvody správce daně pro zvolený postup transparentní a jednoznačně seznatelné. Jaká kritéria pro své rozhodnutí správní orgán zvolí, je věcí správního orgánu a soudy pak již do jejich obsahu nezasahují, s výjimkou případů, kdy dojde k překročení mezí správního uvážení stanovených principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky, jako je zákaz diskriminace, princip proporcionality atd. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 78/2011-184). 14. Krajský soud proto v nyní projednávané věci hodnotil napadené rozhodnutí žalovaného ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. a prizmatem výše uvedených závěrů pouze z toho hlediska, zda žalovaný při úvaze, zda žádosti žalobce vyhovět či nikoliv, nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení či naopak zda toto uvážení nezneužil. 15. V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaný při svém rozhodování vycházel jak z příslušných ustanovení daňového řádu upravujících možnost prominutí daně a jejího příslušenství, tak z Pokynu GFŘ-D-21 k promíjení příslušenství daně ze dne 12. 5. 2015, č. j. 4260/15/7100-40123 (dále jen „pokyn“), jehož některé pasáže jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí fakticky citovány. Pokyn byl vydán za účelem sjednocení postupů celních úřadů (jako správců daní) při rozhodování o prominutí příslušenství daně podle § 259a až 259c daňového řádu a ačkoliv se nejedná o obecně závazný právní předpis, který by žalovaného bezvýhradně zavazoval a vylučoval jeho odlišný postup v odůvodněných případech, nelze žalovanému vytýkat, pokud se tímto pokynem, vydaným jeho nadřízeným orgánem, řídil a postupoval podle instrukcí v něm uvedených. Uvedené platí tím spíše, že zmíněný Pokyn se nenachází v rozporu se zákonem. 16. V podstatě jedinou žalobní námitku žalobce v nyní projednávané věci představuje tvrzení, že jím podaná žádost o prominutí úroků z prodlení byla ze strany žalovaného nesprávně posouzena, neboť žalobce splňuje podmínku existence ospravedlnitelného důvodu pro vznik prodlení s úhradou spotřební daně žalobci vyměřené, který spočívá v nemožnosti získat v tak krátké době finanční prostředky k úhradě částky ve výši, v jaké byla spotřební daň žalobci vyměřena, a to s ohledem na špatnou ekonomickou situaci žalobce a jeho odkázání na financování investory. Tato tvrzení přitom žalobce prokazoval prohlášeními svého jednatele, akcionářů žalobce a společnosti, vedoucí žalobci účetnictví. K tomu krajský soud uvádí, že z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v daňovém řízení nelze provést důkaz čestným prohlášením, neboť jím nemůže být předmětná skutečnost prokázána, ale toliko osvědčena. Čestné prohlášení (§ 39 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů) se v obecném správním řízení může stát podkladem pro rozhodnutí, i když není důkazním prostředkem; naproti tomu daňový řád čestné prohlášení nezná a správní řád se v daňovém řízení nepoužije (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 77/2005-43 či rozsudek ze dne 28. 1. 2009, č. j. 8 Afs 86/2007-79). 17. Krajský soud tak má předně za to, že v nyní projednávané věci žalobcem předložená prohlášení (ať již v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, tak opětovně i v řízení před krajským soudem), nejsou s to prokázat, v jaké ekonomické situaci se žalobce v době vyměření spotřební daně ze strany žalovaného nacházel. Nadto dle krajského soudu ze správního spisu vyplývá, že žalobce před podáním žádosti o prominutí úroků z prodlení s úhradou spotřební daně podal dne 11. 7. 2017 také žádost o posečkání vyměřené spotřební daně formou úhrady ve splátkách ve smyslu § 156 daňového řádu, která však byla rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 8. 2017, č. j. 44607-6/2017-630000-11, zamítnuta, neboť žalobce taktéž neprokázal splnění podmínek pro posečkání daně ve smyslu § 156 daňového řádu, přičemž splnění těchto podmínek se snažil rovněž prokázat shodnými prohlášeními a účetní závěrkou (v německém jazyce), ačkoliv v žádosti o posečkání daně uváděl, že žalovanému doručí relevantní účetní závěrky taktéž v českém překladu. Žalovaný přitom o doručení účetních závěrek s žalobcem zjevně komunikoval, což vyplývá z úředního záznamu telefonického hovoru ze dne 18. 7. 2017, č. j. 44607-3/2017-630000-11, dle kterého žalovaný sděloval žalobci, že postačí překlady relevantních účetních závěrek do českého jazyka, pořízené překladatelem. Tyto překlady však žalovanému nikdy doloženy nebyly, a proto žalovaný nemohl konstatovat splnění podmínek pro posečkání daně ve smyslu § 156 daňového řádu. Přestože tedy byl žalobce již v řízení o posečkání daně srozuměn se skutečností, že jím předložené důkazní prostředky nejsou s to prokázat jím uváděná tvrzení, svou procesní taktiku (v podobě dokládání jím uváděných tvrzení) v řízení o prominutí úroků z prodlení dle § 259b daňového řádu nezměnil, když svá tvrzení prokazoval naprosto stejnými důkazními prostředky. 18. Především je ovšem dle krajského soudu za nezbytné zdůraznit, že ze znění citovaného § 259b odst. 2 ve spojení s odst. 3 vyplývá, že posouzení ekonomických (či sociálních) poměrů daňového subjektu bude hrát toliko význam až při rozhodování správce daně o stanovení výše prominutí úroků z prodlení, nejsou však předpokladem pro samotné rozhodnutí o prominutí úroku z prodlení a, jak vyplývá nejen z citovaného Pokynem, v jehož čl. III jsou dle krajského soudu transparentním a zákonným způsobem vymezeny relevantní skutečnosti, zakládající ospravedlnitelný důvod prodlení s úhradou daně, ale i z odborné literatury (srov. např. Matyášová, L., Grossová, M. E. Daňový řád. Komentář., 2. Vyd., Praha: Leges 2015, § 259b), ekonomické (či sociální) poměry daňového subjektu nicméně nemohou být samy o sobě důvodem pro prominutí úroku, neboť tím je samotná existence ospravedlnitelného důvodu prodlení podle § 259b odst. 2 daňového řádu. Jinými slovy, správce daně je při rozhodování o výši prominutí úroku povinen přihlédnout k tomu, zda ekonomické nebo sociální poměry daňového subjektu nezakládají tvrdost uplatňovaného úroku, samotná ekonomická tíseň daňového subjektu bez dalšího nepředstavuje ono materiální kritérium, na základě jehož posouzení správce daně o prominutí meritorně rozhodne (pokud daňový subjekt naplní formální podmínky pro prominutí úroku). Tím je existence zjevně ospravedlnitelného důvodu pro prodlení s úhradou daně, přičemž by „mělo by jít o výjimečný případ, který je z lidského hlediska omluvitelný a z hlediska materiálního představuje prohřešek spíše formalistický. Možnost docílit prominutí úroku by tak neměla svědčit daňovým subjektům, které se do prodlení dostaly v důsledku vlastní liknavosti, nezodpovědnosti či dokonce úmyslného jednání. Prominutí úroku by nemělo s ohledem na zásadu legitimního očekávání způsobit, že na pozdní úhradu daně nebude nahlíženo jako na prohřešek. I nadále musí být zachováno pravidlo, že neplnění zákonné povinnosti musí být spojeno s nepříznivým následkem. Prominutí úroku proto nemůže sloužit k setření rozdílu mezi těmi, kteří své povinnosti plní řádně a včas, a těmi, kteří je neplní. Posouzení ospravedlnitelnosti daného důvodu ze strany správce daně nesmí vytvořit stav, kdy by daňové subjekty mohly dopředu spoléhat na to, že jim nesplnění určité povinnosti bude prominuto.“ (srov. Matyášová, L., Grossová, M. E. Daňový řád. Komentář., 2. Vyd., Praha: Leges 2015, § 259b). 19. S ohledem na výše uvedené tak krajský soud konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nepřekročil meze správního uvážení, ani správního uvážení nezneužil, když u žalobce neshledal splnění podmínek pro prominutí úroku z prodlení, přičemž toto konstatování řádným a srozumitelným způsobem odůvodnil. V. Závěr a náklady řízení 20. Na základě výše uvedeného krajský soud žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná. 21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Brno 28. ledna 2020   JUDr. Zuzana Bystřická, v.r. předsedkyně senátu