Č. j. 34 A 11/2018-37   ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM   REPUBLIKY     Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D., v právní věci   žalobkyně: BOVA Vojkovice s.r.o., IČ: 29352312 sídlem Hlavní 15, 667 01  Vojkovice    zastoupena advokátem Mgr. Milošem Ráboněm sídlem Pekařská 403/12, 602 00  Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 601 82  Brno   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2018, č. j. JMK 48080/2018, sp. zn. S-JMK 39217/2018/OD/Př,   takto:   I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 28. 3. 2018, č. j. JMK 48080/2018, sp. zn. S-JMK 39217/2018/OD/Př, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.    II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 200 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Miloše Ráboně, advokáta se sídlem Pekařská 403/12, 602 00  Brno, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.   Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Žalobkyně brojila žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) proti napadenému rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odbor dopravy (dále též „prvostupňový správní orgán“), ze dne 1. 2. 2018, č. j. OD/103987/2016 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o přestupku“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku provozovatele vozidla (dříve správní delikt provozovatele) podle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se měla dopustit tím, že jako provozovatel vozidla r. z.: X. v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená zákonem o silničním provozu, neboť automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bylo zjištěno, že dne 15. 4. 2016 v 16:38 hod. v obci Židlochovice, ul. Žerotínovo náb., sil. II/425 v km 7,6 blíže neustanovený řidič předmětného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 61km/h, resp. 58 km/h (dle toleranční odchylky měření 3 km/h, viz evropská směrnice č. 75/443/EHS a zákon č. 505/1990 Sb. o metrologii). Tím došlo k porušení ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a ke spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. 3. Za spáchání daného přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. II. Shrnutí žalobní argumentace 4. V žalobě bylo namítáno, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nesprávné, a to z následujících důvodů. Žalobkyně předně namítala, že ust. § 10 odst. 3 je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť postihuje provozovatele vozidla a nikoli pachatele přestupku. Dle žalobkyně by ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu mělo být vykládáno v tom smyslu, že provozovatel vozidla vynaloží veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, pokud vozidlo svěří osobě, která je držitelem řidičského oprávnění a je tak seznámena s pravidly provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně využila svého práva odepřít výpověď. Z prvostupňového a napadeného rozhodnutí zároveň neplyne, jaké úkony učinil prvostupňový správní orgán a žalovaný ke zjištění skutečného pachatele přestupku. 5. Žalobkyně dále namítala, že právní konstrukce obsažená v ust. § 125f zákona o silničním provozu, která konstruuje právní fikci postihu provozovatele vozidla za nesplnění povinnosti, kterou nelze za žádných okolností splnit, je v rozporu s právním řádem. Navíc ust. § 125f, § 125g a § 125h zákona o silničním provozu je dle žalobkyně v rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 6. Dle žalobkyně ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu rovněž presumuje sankční odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče, což je v rozporu se základní zásadou správního trestání, a sice presumpcí neviny. Současně daná právní úprava prolamuje další princip trestního práva, podle kterého fyzická osoba vždy odpovídá zaviněně. Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt je tak protiústavní. Zvolený přístup je v rozporu s principem přiměřenosti omezení základních práv a svobod. 7. Žalobkyně rovněž uvedla, že provozovatel vozidla, který se dlouhodobě zdržuje mimo území České republiky (dále též „ČR“), není schopen reagovat na výzvy správního orgánu a následně mu je ve vedené exekuci zcela neústavním způsobem zabaven majetek. 8. Ústavně nekonformní jednání spatřovala žalobkyně dále v délce správního řízení, kdy prvostupňový orgán byl ve věci více než rok nečinný a žalobkyni předvolal k vyjádření po více než roce od údajného spáchání přestupku. 9. Žalobkyně dále uvedla, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, jakými úvahami se žalovaný řídil a z jakých podkladů a důkazů vycházel, když dospěl k závěru, že předmětné jednání naplnilo všechny znaky přestupku. Z obsahu napadeného rozhodnutí není ani zřejmé, zda a jakým způsobem měl řidič vozidla naplnit tzv. materiální znak přestupku. Žalovaný se vůbec nezabýval konkrétními okolnostmi daného případu. 10. Z obsahu prvostupňového a napadeného rozhodnutí dle žalobkyně rovněž nevyplývá, z jakých důkazů a na základě jakých skutečností dospěl prvostupňový správní orgán k závěru, že automatizovaný technický prostředek používaný při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikací byl bez obsluhy, přičemž se jedná o jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty správního deliktu podle ust. § 125f zákona o silničním provozu. 11. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené a prvostupňové rozhodnutí zrušil, uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů soudního řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 14. 5. 2018, doručeným krajskému soudu dne 17. 5. 2018, uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí. Pokud jde o námitku, že prvostupňový správní orgán a žalobce neučinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, pak v řízení by bylo pokračováno, pokud by byla k dispozici alespoň indicie o osobě pachatele přestupku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nevyužila příležitosti sdělit, kdo je osobou pachatele přestupku, byly ze strany prvostupňového správního orgánu a žalovaného učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. 13. Co se týče odpovědnosti provozovatele vozidla, žalovaný zdůraznil, že odpovědnost podle ust. § 125f zákona o silničním provozu je odpovědností objektivní a žalobkyně se může odpovědnosti zprostit pouze prokázáním jednoho ze dvou liberačních důvodů podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. 14. K žalobkyní namítanému rozporu ust. § 10 odst. 3 s ústavním pořádkem žalovaný odkázal na judikaturu. 15. V případě, že se provozovatel dlouhodobě zdržuje mimo území ČR, může si zřídit datovou schránku nebo dosílku na adresu pobytu. 16. Pokud jde o délku řízení, dle žalovaného byla v souladu s ust. § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu. 17. K námitce nenaplnění materiálního znaku přestupku žalovaný uvedl, že naplnění materiálního znaku přestupku se neposuzuje u řidiče, ale u provozovatele vozidla. Uloženou sankci žalovaný považoval za řádně odůvodněnou. IV. Replika žalobkyně 18. Žalobkyně ve své replice ze dne 19. 6. 2018, doručené krajskému soudu téhož dne, shrnula a zopakovala své námitky uvedené v žalobě. V souvislosti s námitkou, že žalovaný neprovedl žádné kroky ke zjištění pachatele přestupku, uvedla, že postih vlastníka nebo provozovatele vozidla za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) postrádá jakýkoli význam pro preventivní působení na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a jeho těžiště spočívá v tom, že se stalo pravidelným a nezanedbatelným příjmem obecních rozpočtů. Z tohoto důvodu jsou pak automatizovaná měřící zařízení umisťována pouze na silniční úseky, kde zajišťují nejvyšší finanční přínos. Taková praxe neodpovídá výkonu veřejné správy v právním státě. Dle žalobkyně úpravou obsaženou v ust. § 10 odst. 3 a § 125f a násl. zákona o silničním provozu zákonodárce v podstatě zavedl další daň z vlastnictví motorového vozidla. 19. K námitce neschopnosti žalobkyně reagovat na výzvy pak uvedla, že není povinností vlastníka nebo provozovatele vozidla zřizovat datovou schránku nebo dosílku na adresu pobytu. 20. Pokud jde o namítanou délku řízení, žalobkyně uvedla, že není možné po vlastníku nebo provozovateli vozidla spravedlivě požadovat, aby sám vedl evidenci osob, kterým vozidlo svěřuje. Při průtazích v řízení vlastník nebo provozovatel vozidla nemůže nic učinit pro vlastní liberaci či označení řidiče vozidla a ani prokázat, že se předmětné vozidlo v daném časovém okamžiku na konkrétním silničním úseku vůbec nenacházelo. V. Posouzení věci krajským soudem 21. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen               „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). 22. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. 23. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. bez nařízení ústního jednání (účastníci řízení současně vyslovili souhlas s rozhodnutím věci bez jednání). 24. Žaloba je důvodná. 25. Žalobkyně v žalobě sdružila několik námitek, kterými z různých důvodů brojila proti nezákonnosti prvostupňového a druhostupňového rozhodnutí. Jedna z těchto námitek byla založena na délce správního řízení, kdy prvostupňový správní orgán byl dle žalobkyně více než rok zcela nečinný. Krajský soud se proto nejprve zabýval tím, zda vůči žalobkyni mohla být odpovědnost za přestupek provozovatele vozidla uplatněna. 26. V době spáchání přestupku bylo v ustanovení § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu stanoveno, že: „Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.“ V pátém odstavci téhož zákona bylo dále uvedeno, že: „Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby38c) nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.“ 27. V průběhu správního řízení došlo dne 1. 7. 2017 k nabytí účinnosti zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jako „přestupkový řád“), který zavedl nová pravidla ohledně délky a běhu promlčecích dob, jejichž uplynutí má za následek zánik odpovědnosti za přestupek (dříve také jiný správní delikt). 28. Podle ust. § 30 písm. a) přestupkového řádu: „Promlčecí doba činí 1 rok.“ 29. Podle ust. § 31 odst. 1 téhož zákona platí, že: „Promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán. Je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal.“ 30. Podle ust. § 32 odst. 2 téhož zákona: „Promlčecí doba se přerušuje a) oznámením o zahájení řízení o přestupku, b) vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, c) vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání; přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.“ 31. V ust. § 112 odst. 1 přestupkového řádu je dále stanoveno, že: „Na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.“ 32. V době svého přijetí přestupkový řád obsahoval rovněž ust. § 112 odst. 2, ve kterém bylo uvedeno, že: „Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ 33. Následně ovšem došlo k vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, publikován pod č. 54/2020 Sb. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým bylo rozhodnuto o zrušení první věty ust. § 112 odst. 2 přestupkového řádu, neboť toto ustanovení bylo shledáno za protiústavní. Ústavní soud v citovaném nálezu mj. uvedl, že zbývající část daného ustanovení je i po zásahu Ústavního soudu třeba chápat v původním významu zrušené věty první, tedy že se jedná o lhůty pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůty pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt. 34. Poté však došlo k další změně právní úpravy intertemporálních pravidel zákona o přestupcích, neboť byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, publikován pod č. 325/2020 Sb., kterým byla zrušena také druhá věta výše uvedeného ust. § 112 odst. 2 přestupkového řádu. V rámci odůvodnění daného nálezu Ústavní soud konstatoval, že čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod je třeba aplikovat ke všem součástem trestnosti, pod které spadá také právní úprava běhu promlčecích dob stanovených zákonem k zániku odpovědnosti za přestupek. 35. Při posouzení, zda je pozdější právní úprava pro pachatele příznivější, je podle právního názoru Ústavního soudu nezbytné zohlednit celkový výsledek takového postupu z hlediska trestnosti, a to s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. K porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny základních práv a svobod dojde také za předpokladu, pokud by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by za užití nové právní úpravy byl již promlčen. 36. Krajský soud je toho názoru, že výše uvedené právní názory Ústavního soudu je nutné aplikovat také v nyní projednávané věci, a to s odkazem na ust. § 112 odst. 1 přestupkového řádu. 37. Ke spáchání přestupku došlo dne 15. 4. 2016, přičemž prvostupňový správní orgán vydal příkaz mající za následek zahájení řízení o správním deliktu (dnes přestupku) provozovatele vozidla dne 11. 7. 2016 (doručen dne 14. 7. 2016), v důsledku čehož došlo k přerušení běhu promlčecí doby a počátku běhu nové promlčecí doby opět v délce 1 roku. K vydání rozhodnutí o přestupku, jímž byla žalobkyně uznána vinnou, došlo až dne 1. 2. 2018, tedy až po uplynutí zákonem stanovené roční promlčecí doby [ust. § 30 písm. a) ve spojení s ust. § 32 odst. 2 přestupkového řádu]. Jakkoliv bylo řízení zahájeno v době platnosti a účinnosti „staré“ právní úpravy o odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla, napadené rozhodnutí bylo vydáno již za účinnosti nové právní úpravy, kterou shledal krajský soud za celkově příznivější pro žalobkyni (podle dřívější právní úpravy účinné v době spáchání předmětného deliktu zanikala odpovědnost za správní delikt teprve v případě, že o něm správní orgán nezahájil řízení do 2 let, co se o něm dozvěděl, nejpozději do 4 let od jeho spáchání; podle této právní úpravy by ještě nedošlo k zániku odpovědnosti žalobkyně za správní delikt). 38. Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že odpovědnost žalobkyně za přestupek zanikla dříve, než bylo ve věci pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 61/2010 – 89; dostupný na www.nssoud.cz), pročež bylo napadené rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem. Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2020, č. j. 5 As 92/2019-39). Krajskému soudu tak nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit. 39. Zbývajícími žalobními námitkami se již zdejší soud nezabýval, neboť by jejich vypořádání bylo nadbytečné. VI. Závěr a náklady řízení 40. Po důkladném přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, krajský soud shledal žalobní námitku týkající se zániku odpovědnosti za přestupek vlivem uplynutí promlčecí doby stanovené zákonem jako důvodnou a nezbylo mu tak, než napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. V této souvislosti krajský soud žalovanému ukládá, aby v navazujícím řízení rozhodl v souladu se správním řádem tak, že se prvostupňové rozhodnutí ve věci přestupku provozovatele vozidla podle § 86 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 112 odst. 1 přestupkového řádu ruší a řízení se zastavuje, protože zákonem stanovená lhůta k projednání přestupku uplynula. 41. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měla žalobkyně plný úspěch ve věci, proto má právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobkyni vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále za právní zastoupení. Právní zastoupení žalobkyně advokátem v tomto řízení představují 3 úkony právní služby (převzetí a příprava věci, sepsání žaloby, sepsání repliky) po 3 100 Kč podle ust. § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a dále 3x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobkyně krajskému soudu nedoložil, že je plátcem DPH, nezvýšil krajský soud náhradu odměny za právní zastoupení o částku připadající na tuto daň. Celkem je tedy žalovaný povinen žalobkyni nahradit na nákladech řízení částku 13 200 Kč, a to k rukám jejího advokáta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí). Poučení:   Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     Brno 20. listopadu 2020       JUDr. Kateřina Mrázová, Ph.D., v. r. samosoudkyně     Za správnost vyhotovení: B. Z.