č. j. 41 A 52/2018-57 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou ve věci   žalobce: R. T.  bytem ………………………………………..  zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem  sídlem Ledčická 649/15, 184 00  Praha 8 – Dolní Chabry proti   žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje  sídlem tř. Tomáše Bati 21, 761 90  Zlín   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2018, č. j. KUZL 36147/2018, sp. zn. KUSP 36147/2018/DOP/Mi,   takto:   I. Žaloba se zamítá.   II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.   Odůvodnění:     1. Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí vydané Krajským úřadem Zlínského kraje dne 26. 7. 2018, pod č. j. KUZL 36147/2018-2, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína ze dne 4. 4. 2018, č. j. MMZL 017008/2018, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 a podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „silniční zákon“), kterého se měl podle výroku rozhodnutí I. stupně dopustit tím, že „dne 27. 5. 2017, v 11:00 hod., ve ….., na pozemní komunikaci ….., na křižovatce …… a ulice ….., ve směru jízdy na ……, jako řidič motorového vozidla tov. zn. ……., registrační značky ……. nerespektoval světelné signály, neboť nezastavil na signál s červeným světlem „STŮJ!“ a s vozidlem projel křižovatkou“, a dále tím, že „dne 27. 5. 2017, v době blízké 11:00 hod., ve ….., na účelové komunikaci v místě na parkovišti u prodejny UNIHOBBY, jako řidič motorového vozidla tov. zn. ……., registrační značky x, při silniční kontrole prováděné hlídkou Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Zlín, Dopravního inspektorátu, nepředložil na výzvu policistů ke kontrole řidičský průkaz, který musí mít řidič při řízení motorového vozidla u sebe dle ust. § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu“.   2. Jednotlivé námitky jsou následující:   3. I. Subjekt přestupku   4. Žalobce ve vyjádření uvedl, že se na daném místě v daný čas nenacházel, neboť byl v zahraničí, kde cestoval se svým občanským a řidičským průkazem. Pas u sebe neměl, neboť cestoval po Evropě, a tak se s ním osoba, která údajné přestupky měla spáchat, společně s kopií řidičského průkazu policistům prokázala těmito dokumenty.   5. Správní orgán I. stupně k danému uvedl, že je jasné, že vozidlo řídil žalobce, neboť byl na místě ztotožněn hlídkou. To, že policistům byly ukázány čtyři fotografie mužů a byl jim dán pokyn k identifikaci odvolatele, přičemž oba policisté nedokázali říci, který z nich se přestupku měl dopustit, správní orgán označil jako irelevantní a nepřezkoumatelné.   6. Žalovaný k danému uvedl, že souhlasí s tvrzením správního orgánu I. stupně a dále pak, že mu přijde nelogické, že tehdejší zmocněnec žalobce, pan H., předložil na jednání policistům fotografie mužů a požádal o identifikaci žalobce, když policisté řidiče ztotožnili již na místě.   7. Žalobce trvá na tom, že vozidlo v době spáchání údajných přestupků neřídil on. Žalobce tvrdí, že existuje důvodná pochybnost o tom, že právě žalobce byl subjektem přestupku. Správní orgán totiž přesvědčivě nevypořádal námitky účastníka řízení, dle kterých právě žalobce subjektem přestupku nebyl.   8. Správní orgán stran subjektu přestupku vycházel pouze z oznámení o přestupku a ze svědeckých výpovědí policistů, tedy pouze z důkazních prostředků pocházejících z téhož pramene důkazu.  Pramenem důkazu byly v obou případech posuzovaných důkazních prostředků policisté. Žalobce však poukázal na fakt, že oba policisté jsou nevěrohodní; tuto námitku žalobce však správní orgány přesvědčivě nevyvrátily, což je samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí soudem. V tomto směru odkázal na rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109 „Funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgán, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné nebo vyvrácené“.   9. Těmto požadavkům však napadaná správní rozhodnutí nedostála.   10. Podstata argumentace žalobce spočívá v tom, že policisté na jedné straně tvrdili, že žalobce ztotožnili. Zároveň z jejich vyjádření vyplynulo, že si na silniční kontrolu velmi dobře vzpomínají, když si vybavovali naprosté detaily skutkového průběhu (např., na kolik sekund vozidlo zmizelo z jejich dohledu). Na druhé straně policisté nebyli schopni podle fotografií čtyř osob, žalobce identifikovat.   11. V řízení však nebylo prokázáno, že by policisté trpěli tzv. „selektivní pamětí“, ostatně nic takového ani netvrdili.   12. Policisté si situaci buď vybavují, nebo nevybavují. Jeví se však krajně podezřelé, že by si vybavovali veškeré detaily situace, včetně vzdálenosti v metrech a doby absence viditelnosti vozidla v sekundách, ale absolutně si nebyli schopni vybavit podobu řidiče, a to ani na základě předložených fotografií.   13. Proto je nutno poukázat na to, že policisté nebyli věrohodní. Podstatné je v této situaci to, že nebyli schopni identifikovat přestupce.   14. II. Skutkový příběh   15. Žalobce také namítá, že si policisté nemohli být jisti, zda se řidič vozidla dopustil porušení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 5 silničního zákona, neboť z místa, odkud semafor pozorovali, neviděli, kde přesně se příčná čára souvislá určená k zastavení před semaforem nachází. Poukázal přitom na skutečnost, že videozáznam, který je v podstatě nosným důkazem, začíná až ve chvíli, kdy je vozidlo za příčnou čarou souvislou určenou k zastavení před semaforem.   16. Nelze tedy říci, zda světelný signál „STŮJ!“ svítil již v momentu průjezdu přes příčnou čáru souvislou (a v tomto se nelze spolehnout ani na výpověď policistů, neboť k jejich výpovědím by nemělo být přihlédnuto z důvodu nevěrohodnosti a nesprávného provedení; kromě toho ani policisté nemohli vědět, kde přesně se příčná čára souvislá nachází, neboť místo, odkud celou situaci pozorovali, jim to nedovolovalo.   17. V souladu se zásadou in dubio pro reo a in dubio mitius tedy musí být řízení ohledně daného údajného přestupku zastaveno.   18. III. Chybný výrok   19. Žalobce poukazuje na fakt, že správní orgán I. stupně v prvním výroku, který se týká údajného porušení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 5 silničního zákona, zmínil porušení § 4 písm. b) a c). Žalobce namítá, že si nemůže ověřit, zda k danému porušení skutečně došlo, neboť u daného ustanovení není uvedeno, jakého zákona se týká. Výrok rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelný.   20. Žalobce rovněž namítá, že správní orgán I. stupně v daném výroku uvedl, že žalobce neměl zastavit vozidlo na signál, který mu to měl přikázat nebo na pokyn „STŮJ!“. Správní orgán tedy dává na vybranou jednu z těchto variant, přičemž neuvedl, kterou z nich měl odvolatel porušit. I v tomto žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost. Upozornil na to, že je zapotřebí, aby byl výrok rozhodnutí jasný, přesný, určitý a srozumitelný.   21. IV. Výslech policisty K.   22. Žalobce ve vyjádření namítal, že výslech policisty K. nebyl proveden správně, neboť ze začátku nemluvil monologicky, což je požadavek § 101 odst. 2 trestního řádu, který se používá pro výslechy ve správním soudnictví, neboť ve správním řádu výslech svědka není komplexně upraven. Jedná se o důležité hledisko výslechu, neboť pokud jsou svědkovi rovnou kladeny otázky, bezpochyby se jedná o otázky návodné, a ne pouze doplňující, když správní orgán tím, že tyto otázky pokládá, svědkovi napovídá, že jsou pro něho stěžejní, čímž ho navádí k tomu, aby „odpověděl dobře“, a pomohl usvědčit obviněného. Kdyby policista např. vypověděl, že obviněný rozhodně přestupek nespáchal, hrozil by mu postih; policisté jsou tedy de facto nuceni odpovídat „poslušně“ tak, aby byl obviněný usvědčen.   23. Správní orgán I. stupně uvedl, že: „svědecká výpověď probíhala tak, že svědek byl vyzván k samostatnému popisu situace v době projednávaného incidentu. Nicméně na počátku jeho vyjádření bylo znatelné, že svědek má problém zvolit hierarchii popisu situace, a proto mu správní orgán napověděl vytyčením jednotlivých témat, rozhodných a stěžejních pro popis situace. Proto není možné postup správního orgánu hodnotit jako výslech „otázka – odpověď …“, ale spíše jako aktivizaci svědka k tomu, aby výstižně popsal celou situaci tak, aby jeho výpověď byla efektivní bez rozdílu, zda ve prospěch či neprospěch obviněného“.   24. Žalobce namítá, že svědkovi nečinilo vyjádření žádné problémy, správní orgán I. stupně rovnou začal s formátem otázka – odpověď. Žalobce navrhoval provedení důkazu výslechem pana H., který výše uvedenou námitku vznesl již na jednání, kterým bude prokázáno, že není pravda, že svědek by měl problémy s formulací vět, a že správní orgán sám počal svědka vyslýchat stylem otázka – odpověď.   25. Vzhledem k výše uvedenému byl tedy výslech proveden nezákonně a jako k důkazu k němu bylo přihlédnuto nezákonně. Žalovaný tedy měl rozhodnutí zrušit, což však neučinil.   26. Žalobce pak namítal, že správní orgán I. stupně postupoval nezákonně, když upřednostnil verzi policistů před verzí žalobce, ačkoliv i žalobcova verze byla ucelená a logická a žalobce tuto verzi v průběhu řízení neměnil. V řízení tak bylo postupováno v rozporu se zásadou in dubio pro reo, rozhodnutí I. stupně je tak nezákonné a mělo být žalovaným zrušeno.   27. V. Sankce   28. Správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, k čemu při ukládání sankce přihlédl. Správní orgán I. stupně však ani u jediného aspektu, ke kterému přihlédl, neuvedl, jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši sankce, resp. proč přihlédl právě k takové skutečnosti.   29. Dále uvedl, že správní orgán I. stupně při ukládání sankce přihlédl k již zahlazeným přestupkům, přičemž dané považuje za přitěžující okolnost, která rozhodně vedla ke zvýšení sankce. Dané jednání správního orgánu I. stupně je nezákonné, tím pádem je i uložená sankce nezákonná. Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí nepravdivě uvedl: „V souladu s právními předpisy postupoval správní orgán i při ukládání druhu a výše správního trestu“. Žalobce dodává, že vzhledem k zahlazování přestupků žalovaný nemohl hodnotit žalobcovu minulost a nemohl dané považovat jako přitěžující okolnost.   30. Žalobce rovněž namítá, že správní orgán nezohlednil další polehčující okolnosti, jako např. že byl téměř nulový provoz v místě, kde měl projet „na červenou“, že panovalo skvělé počasí, tedy byla i dobrá viditelnost, nebo fakt, že je žalobce řidičem „vyježděným“ a zkušeným, takže kdyby se jakéhokoli přestupku dopustil, určitě by nezpůsobil žádnou škodu nebo újmu. Za polehčující okolnost by šlo považovat i to, že žalobce měl předložit alespoň kopii řidičského průkazu. Žádná z těchto polehčujících okolností však nebyla při ukládání sankce zohledněna. Dle názoru žalobce byla sankce uložena nezákonně, neboť správní orgány neuvedly důvody, proč by měla být sankce vyšší, než 2 500 Kč - tedy vyšší, než sankce dle zákona minimální.   31. Dále pak žalobce poukázal na to, že se správní orgány nijak nezabývaly tím, zda v tomto případě není příhodné aplikovat § 44 zákona o přestupcích. I kdyby správní orgány shledaly, že dané ustanovení neaplikují, měly uvést důvod, proč tomu tak bylo. Jelikož tak neučinily, je rozhodnutí I. stupně nepřezkoumatelné a nezákonné a žalovaný ho měl zrušit.   32. Dle názoru žalobce existovaly podmínky pro aplikaci § 44 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť má v EKŘ jediný přestupek, a to ačkoli ročně najede okolo 40.000 kilometrů. Dle názoru žalobce by tak bylo vhodné mu uložit sankci např. 1 500 Kč, která by byla dostačující s ohledem na všechny okolnosti případu.   33. VI. Nesouhlas žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.   34. V závěru žalobce navrhoval, aby krajský soud vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2018, č. j. KUZL 36147/2018-2, včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 4. 2018, č. j. MMZL 017008/2018 zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. Navrhoval také, aby soud zavázal žalovaného nahradit mu vzniklé náklady.   35. V písemném vyjádření k jednotlivým žalobním bodům žalovaný uvedl následující.   36. I. Subjekt přestupku   37. Žalovaný uvádí, že s touto námitkou se přesvědčivě vypořádal správní orgán ve svém rozhodnutí na str. 6, kde uvádí: „Správní orgán k výše uvedeným námitkám jednotlivě uvádí, že není pochyb o tom, že se přestupků skutečně dopustil obviněný, neboť tento byl policejní hlídkou ztotožněn na místě silniční kontroly, a to prostřednictvím příslušné aplikace v mobilní platformě, kterou má Policie ČR k dispozici. Navíc svědek prap. K, také vypověděl, že výše uvedená mobilní aplikace využívá data z registru obyvatel, při které je zobrazena fotografie konkrétní osoby, přičemž podle svědka došlo k porovnání vzhledu osoby zobrazené na fotografii s osobou řidiče. Je tedy zcela nepravděpodobné, že by policisté ztotožnili podle vzhledu jinou osobu než právě obviněného“. Žalovaný se následně na str. 6 svého rozhodnutí ztotožnil s názorem správního orgánu a doplnil: „Odvolací orgán je ve shodě se správním orgánem, že bylo jednoznačně prokázáno, že řidičem vozidla a tudíž i pachatelem vytýkaného přestupku byl jedině a pouze obviněný R. T. Nadto se odvolací orgán musí pozastavit nad jistou nelogičností obhajoby, kterou v řízení projevil tehdejší zmocněnec M. H., když při výslechu policistům během výpovědi předložil čtyři fotografie mužů na svém mobilním telefonu a žádal o identifikaci řidiče. Zmocněnec asi přehlédl, že obviněný byl při silniční kontrole řádně identifikován dle řidičského průkazu předloženého policistům v kopii a navíc za užití aplikace v mobilním telefonu, která jak vysvětlil prap. K. „vytáhne fotku osoby přímo z registru obyvatel“ (přímá citace odpovědi na otázku správního orgánu, jak probíhala kontrola, nacházející se na listu č. 30 správního spisu), kterou si může policista zobrazit a porovnat s osobou řidiče. Bezprostřední označení řidiče tedy proběhlo na místě silniční kontroly a není zde dán jediný relevantní důvod ani objektivní pochybnost k tomu, aby policisté podstoupili neformální rekognici, a to s odstupem 6 měsíců od zjištění přestupku, a znovu rozpoznávali řidiče vozidla a pachatele přestupku mezi dalšími čtyřmi osobami“.   38. Žalobce tedy v rámci procesní taktiky zpochybňuje osobu přestupce, přestože svědecké výpovědi policistů prokazuji jeho řádné ztotožnění, a to nejen na základě kopie řidičského průkazu, ale také cestou registru obyvatel s fotografií konkrétní lustrované osoby. Sám však konkrétní příběh nepředložil. V tomto směru poukázal na rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5As 64/2011-66, kde soud vyslovil názor, že „S uvedeným souvisí také to, že i když je přestupkové řízení ovládáno mj. zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, nezbavuje to, vzhledem k dikci § 52 správního řádu, účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že povinnost vyplývající z § 52 správního řádu nelze vykládat v tom smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných skutečností; je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet (...)“.   39. Poukázal pak na to, že tuto myšlenku rozvíjí NSS i v rozsudku č. j. 3 As 9/2013-35 ze dne 2. 5. 2013.   40. Žalovaný k námitce žalobce, že řidičem předmětného vozidla v dané době nebyl on, ale někdo jiný, ještě zdůraznil, že s tímto tvrzením žalobce přišel až ve svém písemném vyjádření po provedeném ústním jednání, přičemž tento svůj příběh mohl předložit už ve svém odporu proti příkazu či cestou svého zmocněnce při ústním jednání samotném. To však neučinil a svou verzi předložil až později. Nejvyšší správní soud se v tomto směru vyjádřil v rozsudku ze dne               21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011-47, dle kterého se jiná verze příběhu „prvně objevuje až v podaném odporu, ačkoliv mohla být namítána dříve, tedy již při silniční kontrole, a co víc – uplatnit tuto verzi příběhu již v tento okamžik se jeví být naprosto přirozenou reakcí člověka, který bezpečně ví, že se přestupku nedopustil“.   41. Celkově je příběh žalobce o postavě nezjištěného řidiče, který měl mít k dispozici jeho pas a jakousi kopii jeho řidičského průkazu, postaven na křehkém základu navozené nejistoty s cílem za podpory zneužití zásady „in dubio pro reo“ zpochybnit osobu přestupce. Zde je možné citovat z usnesení rozšířeného senátu NSS ve věci 5 As 126/2011: „Dlužno dodat, že tvrdí-li obviněný určité skutečnosti, které jsou podle obecných zkušenostních pravidel krajně nepravděpodobné, nenabízí k nim žádný rozumný důkaz, a ani správní orgán takový důkaz není s to opatřit, lze dospět na základě toho, jak se věci obvykle dějí, k závěru o nevěrohodnosti takových tvrzení“.   42. Žalobce dále namítá nevěrohodnost svědků – policistů, kdy se zabývá porovnáním skutečností, které si policisté pamatovali při svědecké výpovědi, s faktem, že při ústním jednání jim měl zmocněnec žalobce předložit na displeji svého mobilního telefonu 4 podobenky a oni měli v této improvizované rekognici poznat obličej žalobce.   43. Zde je na místě souhlasit s názorem správního orgánu, uvedené na str. 6 jeho rozhodnutí, že „K tomuto uvádí správní orgán, že samotné dokazování v řízení provádí správní orgán, přičemž postup zmocněnce pana H. (spočívající v ukázce blíže neurčených fotografií na svém mobilním telefonu oběma svědkům k „rozpoznání obviněného“) považuje správní orgán za irelevantní, nepřezkoumatelné a správní orgán se tímto „postupem“ dále nezabývá, neboť nemůže objektivně vyhodnotit předmětnou otázku a podklady k ní se vztahující“. Zmocněnec v daném případě prováděl důkaz, přičemž takové dokazování bylo v pravomoci správního orgánu, nehledě na skutečnost, že provedení takového důkazu „nedotáhl do konce“, tedy není nikterak zadokumentován. Předmětné fotografie nejsou součástí spisu, zmocněnec je pouze ukázal svědkům na svém mobilním telefonu, proto nelze objektivně posoudit, zda mezi snímky byla také podobenka žalobce, případně, pokud byla, jaké byla kvality a zda vůbec odpovídala aktuální podobě žalobce.   44. Rekognice neboli tzv. znovupoznání je nástrojem opětovné identifikace pachatele trestného činu, tam kde nebyl pachatel trestného činu přistižen při jeho spáchání a teprve až vyšetřování ukáže na několik možných pachatelů, z nichž musí případní svědci rozpoznat a identifikovat konkrétního pachatele (za předpokladu, že není k dispozici jiná sada přímých či nepřímých důkazů). V nyní řešené věci byl žalobce rozpoznán a ztotožněn přímo na místě policejní kontroly podle předloženého cestovního pasu a kopie řidičského průkazu a hlavně pak pomocí mobilní aplikace, určené k lustraci, která policistovi také zobrazí fotografii z registru obyvatel.   45. Výpověď policistů tedy nemůže zpochybnit argument žalobce, že jeho podobu nepoznali, neboť nelze ani postavit na jisto, že mezi předloženými fotografiemi byla také ta jeho, nehledě na skutečnost, že měli obličej poznat po 7 měsících od projednávané události. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1As 12/2010-79 ze dne 31. 3. 2010 zdůraznil: „Je nutno považovat za přirozené, že během času člověk již jen s ohledem na povahu lidské paměti zapomíná určité detaily skutkového stavu, jehož byl svědkem. V tomto smyslu není určitá míra rozporů v detailech jednotlivých výpovědí nijak překvapivá a nemůže snížit přesvědčivost jednotlivých svědků …“. Tento názor byl rozvinut NSS v rozsudku ze dne                22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27: „O zaujatosti policistů mohou dále svědčit též rozpory v jejich výpovědích. Nutno nejprve říci, že NSS v řadě svých rozsudků odmítl pokusy dovozovat nevěrohodnost policistů pouze z nepodstatných nesrovnalostí ve výpovědích, neboť ty lze vzhledem obvyklému časovému odstupu mezi spácháním přestupku a konáním výslechu považovat za přirozené. Jsou-li nicméně zjištěné rozpory vážného rázu a týkají se podstaty věci, mohou jistě otřást věrohodností policistů jako svědků, zvláště je-li pravdivost jimi uváděných údajů zpochybněna též dalšími důkazy“. K žádným takovým rozporům však u vyslechnutých policistů v případě žalobce nedošlo, když jejich výpovědi byly zcela v souladné, bez relevantních rozdílů, přičemž průběh celého děje popsali obdobně.   46. Správní orgán k tomu uvedl, že „vzhledem k časovému odstupu, kdy k předmětným přestupkům došlo, je možné, že si zasahující policisté nevybaví přesnou podobu, resp. tvář obviněného, neboť při jejich profesi se denně setkávají mnohdy i s desítkami osob, popř. řidičů, avšak v paměti si často zachovají takové situace, které jsou „nestandardní“ a tyto dílčí situace jim pomohou vybavit si určité detaily z jednotlivých zásahů. Tímto má na mysli správní orgán např. situaci, kdy řidič vozidla předloží na výzvu policistům pouhou kopii svého řidičského průkazu. Podle názoru správního orgánu to, že si svědci vybaví některé skutečnosti více a některé méně detailněji, neznevěrohodňuje to jejich výpovědi“. Žalobce se viditelně snaží předložené důkazy znevěrohodnit s cílem vyhnout se postihu za své protiprávní jednání, nicméně svá tvrzení nijak relevantně nepodložil.   47. Skutkový průběh   48. Žalobce tvrdí, že pokud bylo vozidlo již za příčnou čarou, neměl jeho řidič povinnost zastavit. Své tvrzení „podložil“ v žalobě snímkem z videozáznamu, z něhož vydedukoval, že vozidlo již na samém počátku záznamu bylo za touto vodorovnou značkou. Nicméně z videozáznamu jeho tvrzení nelze prokázat. Po vzoru žalobce žalovaný z videozáznamu vyňal snímek, kde je vozidlo oproti snímku žalobce v poněkud jiné pozici, viditelné ještě před samotným semaforem a již na něm svítí signál s červeným světlem. Na dalším snímku je pak pohled s veřejného portálu www.mapy.cz, který ukazuje, že příčná čára je umístěna bezprostředně před přechodem pro chodce.   49. Nicméně v projednávané věci je podstatná skutečnost, že řidič předmětného vozidla, tedy žalobce měl povinnost zastavit jím řízené vozidlo již na signál se žlutým světlem, jak zdůvodňuje nejprve správní orgán a následně také žalovaný. Správní orgán na str. 6 - 7 svého rozhodnutí uvádí, že „co je podle správního orgánu velice podstatné, je skutečnost, že při aplikaci ust. § 70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu, a to v době ještě předtím, než se na semaforu rozsvítil červený světelný signál STŮJ!“. Dle výše uvedeného ust. § 70 odst. 2 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu znamená pro řidiče signál se žlutým světlem „Pozor!“ (který předcházel rozsvícení červeného signálu „STŮJ!“) povinnost zastavit vozidlo před dopravní značkou „Příčná čára souvislá“. Příčná čára souvislá je symbolem „Dej přednost v jízdě!“ a „Příčná čára souvislá s nápisem STOP“, a kde taková dopravní značka není, před světelným signalizačním zařízením; je-li však toto vozidlo při rozsvícení tohoto signálu již tak blízko, že by řidič nemohl vozidlo bezpečně zastavit, smí pokračovat v jízdě. Svítí-li světlo tohoto signálu přerušovaně, nejde o křižovatku s provozem řízeným světelnými signály. Při vyhodnocení předmětného videozáznamu i obsahu svědeckých výpovědí je zcela evidentní, že za vozidlem řízeným obviněným (v době příjezdu na křižovatku a jejím projetím) nejelo žádné další vozidlo, a tedy byla zde dána povinnost obviněnému, aby s vozidlem před křižovatkou zastavil“. Již správní orgán tak konstatoval, že žalobce měl a mohl vzhledem k téměř nulovému provozu zcela bezpečně zastavit již na signál se žlutým světlem, jehož činnost na videozáznamu není vůbec zaznamenána, tedy svítil v době, kdy ještě záznam nebyl natáčen. O to víc je zarážející skutečnost, že nerespektoval nejen signál žlutý, ale poté i červený.   50. Myšlenku správního orgánu pak rozvinul i žalovaný na str. 3 – 4 svého rozhodnutí, kde je uvedeno: „Přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu se dopustí fyzická osoba tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 4 písm. b) a c) nezastaví vozidlo na signál, který přikazuje zastavit vozidlo nebo na pokyn „STŮJ!“ daný při řízení nebo usměrňování provozu na pozemních komunikacích anebo při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích osobou k tomu oprávněnou.“   51. Ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu zakotvuje povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Na toto ustanovení navazuje ust. § 70 odst. 2 písm. a) téhož zákona, dle kterého při řízení provozu na křižovatce znamená pro řidiče signál s červeným světlem „STŮJ!“ povinnost zastavit vozidlo před dopravní značkou „Příčná čára souvislá“.   52. Formálním znakem daného přestupku je samotné nezastavení vozidla na signál, který přikazuje vozidlo zastavit. Ani ust. § 70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu, normující, že signál se žlutým světlem „Pozor!“ při řízení provozu na křižovatce znamená pro řidiče povinnost zastavit vozidlo před dopravní značkou „Příčná čára souvislá“, „Příčná čára souvislá se symbolem Dej přednost v jízdě“ a „Příčná čára souvislá s nápisem STOP“, a kde taková dopravní značka není, před světelným signalizačním zařízením; je-li však toto vozidlo při rozsvícení tohoto signálu již tak blízko, že by řidič nemohl vozidlo bezpečně zastavit, smí pokračovat v jízdě, nelze vykládat natolik extenzivně, aby toto vedlo k naprosto neudržitelnému a vysoce rizikovému stavu v provozu na pozemních komunikacích, když by fakticky nemusely být vůbec respektovány povinnosti řidiče vyplývající ze světelných signálů tříbarevné soustavy při řízení provozu na světelné křižovatce. Citované ustanovení je zásadně a důsledně třeba vykládat tak, že prvotní je vždy povinnost řidiče na signál se žlutým světlem „Pozor!“ zastavit vozidlo před značkami křižovatky (resp. před značkou „příčná čára souvislá“, resp. před světelným signalizačním zařízením). Teprve a pouze výjimečně – když je při rozsvícení tohoto žlutého světla vozidlo již tak blízko křižovatky, že by jeho řidič nemohl bezpečně zastavit, smí pokračovat v jízdě (viz rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2014, č. j. 7 As 86/2014-27). Nelze tak souhlasit s názorem obviněného vyjádřeným před vydáním rozhodnutí, že nacházelo-li by se jeho vozidlo již jen částečně za příčnou čarou souvislou a ještě nesvítil signál s červeným světlem „STŮJ!“, ale svítil žlutý signál, neměl povinnost zastavit.   53. Odvolací orgán poukazuje na existenci technické normy ČSN 36 5601-1, která, byť má doporučující charakter, přímo stanoví parametry světelných zabezpečovacích zařízení a řadičů signalizace. Podle této normy platí, že signál žluté barvy „Pozor“ musí svítit před rozsvícením signálu „Stůj!“ minimálně 3 sekundy, přičemž může svítit až 7 sekund, jestliže v daném místě je nejvyšší dovolená rychlost stanovená výše než 60 km/h. Jakkoliv má zmíněná technická norma toliko doporučující charakter, představuje minimum bezpečnostních standardů, jimiž se řídí silniční správní úřady a orgány povolující místní úpravu provozu na pozemních komunikacích. Tyto orgány veřejné moci vyžadují, aby použité technologie i jednotlivá zařízení byla v souladu s těmito normami, tím spíše, jedná-li se o zařízení používané v silničním provozu, jehož funkce může výrazně ovlivnit nebo eliminovat vznik tragických škodních událostí, což lze jistě světelnému signalizačnímu zařízení na křižovatce silnice I. třídy bezpochyby přisoudit.   54. Z pořízeného videozáznamu je však zcela evidentní a jednoznačně seznatelné, že obviněný nejenže nezastavil či nezpomalil svou jízdu při signálu žlutým světlem s intervalem cca 3 sekund, který musel nepochybně vidět, ale nezastavil ani na světelný signál se světlem v barvě červené. Jinými slovy, z uvedeného vyplývá, že obviněný měl minimálně tři vteřiny od okamžiku rozsvícení žlutého světla na to, aby bezpečně zastavil. Ostatně k tomu daný signál slouží. Při rychlosti 50 km/h by to znamenalo, že obviněný za tuto dobu ujede přibližně 41,7 m. Pokud k tomu připočteme další dvě vteřiny, po nichž svítil již signál červené barvy, pak obviněný mohl světelný signál žluté barvy vidět přibližně ze 70 m. I průměrné vozidlo na suchém povrchu včetně reakční doby řidiče je schopno zastavit na vzdálenosti cca 25 - 28 m. Obviněný tak podle všeho měl na toto zastavení více jak dvojnásobnou vzdálenost za předpokladu, že by jel nejvyšší dovolenou rychlostí v daném úseku.   55. Na jednání obviněného možnost projet na signál „Pozor!“, jestliže by nestačil bezpečně zastavit vozidlo podle ust. § 70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu, nedopadá. Je tomu tak proto, že obviněný v okamžiku rozsvícení signálu se žlutým světlem nebyl v bezprostřední blízkosti hranice křižovatky. Toto jednoznačně vyplývá z videozáznamu zachycujícího jednání obviněného. Ten měl dostatečnou možnost na žluté světlo zastavit ještě před křižovatkou, což neučinil. Obviněný nezahájil brzdný manévr ani poté, co se na světelné signalizaci rozsvítilo červené světlo (Stůj!), jehož rozsvícení musel nutně předpokládat a vzhledem k jeho pozici před světelnou signalizací ho i vidět z dostatečné vzdálenosti 70 m. Při hodnocení skutkového děje a jeho právního posouzení je nutné přihlédnout k tomu, že obviněný měl sám předvídat rozsvícení červeného světla, s nímž je spojen zákaz jízdy křižovatkou, resp. měl zahájit brzdný manévr již na žluté světelné znamení a tím spíše pak na světelné znamení červené, které musel nutně vidět. Ani na jeden z těchto signálů však obviněný nereagoval a namísto toho pokračoval jízdou křižovatkou i na červené signální světlo. Naplnění formálního znaku přestupku, který je obviněnému kladen za vinu, je zcela zřejmé.   56. Lze tak shrnout, že i kdyby bylo vozidlo řízené žalobcem těsně za příčnou čarou (pro což neexistuje exaktní důkaz), naplní jeho jednání skutkovou podstatu projednávaného přestupku beze zbytku zcela stejně, jako když by se signál přepnul v době, kdy je vozidlo před touto vodorovnou dopravní značkou.   57. Ze záznamu i z výpovědi svědků plyne, že žalobce jel plynule a ani se nesnažil reagovat na signál se žlutým světlem. Konstatování žalobce, že nelze postavit najisto, zda bylo v době rozsvícení červeného signálu vozidlo před příčnou čarou a proto měl správní orgán v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a „in dubio mitius“ řízení zastavit, je zcela irelevantní a není zřejmé, zda fatálním způsobem neovládá pravidla silničního provozu, nebo zda zkouší žalovaného z jejich znalosti. Pokud myslí vážně svůj názor, že se přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu nedopustil za situace, kdy již „minul“ vodorovnou dopravní značku V5, je na pořadu dne podnět k přezkoumání jeho odborné způsobilosti.   58. Žalobce dále namítá nevěrohodnost svědeckých výpovědí, aniž by své tvrzení odůvodnil. Pokud tak tvrdí s odkazem na již namítané, tedy že nepoznali žalobce při improvizované rekognici, k tomu se žalovaný vyjadřoval již shora a tato skutečnost nezakládá nevěrohodnost výpovědi svědků. Je nabíledni, že si je žalobce vědom důležitosti svědecké výpovědi, kterou videozáznam pouze doplňuje, proto se snaží tyto důkazy diskriminovat tak, aby je soud nevzal v potaz. Namítá, že policisté nemohli vidět na vodorovné dopravní značení, neboť není zřetelné na videozáznamu, nicméně tento názor není správný.   59. III. Chybný výrok   60. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí správního orgánu, neboť ve výroku vzpomíná ust. § 4 písm. b) a c) a není zde uvedeno, kterého se zákona se to týká. Žalovaný k tomu uvedl, že správní orgán v právní větě přesně citoval ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu, kde je uvedeno, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 4 písm. b) a c) nezastaví vozidlo na signál, který jí přikazuje zastavit vozidlo nebo na pokyn „Stůj“ daný při řízení nebo usměrňování provozu na pozemních komunikacích anebo při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích osobou k tomu oprávněnou. Ani sám zákonodárce neuvádí, jakého zákona se předmětný § 4 týká, neboť to plyne z logiky věci a ze samotného textu tohoto ustanovení a z jeho umístění v právním předpise. Přesná citace ze zákona o silničním provozu v kontextu se skutkovou větou nezakládá nepřezkoumatelnost výroku. Stejně tak skutečnost, že z přesné citace správní orgán nevypustil to ustanovení, které se jednání žalobce netýká, tedy ust. § 4 písm. b) zákona o silničním provozu. Skutková věta přesně vymezuje, jakého jednání se žalobce dopustil: „Dne 27. 5. 2017, v 11:00 hodin, ve ……, na pozemní komunikaci ….., na křižovatce ……. a ulice ……, ve směru jízdy na ……, jako řidič motorového vozidla tovární značky ……, registrační značky …… nerespektoval světelné signály, neboť nezastavil na signál $ červeným světlem „Stůj“ a s vozidlem projel křižovatkou.“ Tedy v rozporu § 4 písm. c) zákona o silničním provozu se neřídil světlenými signály, čímž z nedbalosti naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu. Výrok je tak jasný, srozumitelný a přesný, kdy není pochyb o tom, čeho se žalobce dopustil a jaké ustanovení zákona o silničním provozu tím porušil.   61. Citovaný rozsudek NSS č. j. 9 As 290/2014-53 (žalobce špatně uvedl č. j. – 9 As 290/2016) v žádném případě není přiléhavý a citace je vytržena z kontextu, neboť se týká nepřesně vymezeného místa přestupku. Zde, přestože nebylo místo specifikováno pomocí GPS souřadnic Nejvyšší správní soud, konstatoval dostatečné vymezení ve skutové větě a kasační stížnost zamítl. Žalobce možná záměrně neocitoval celý odstavec, který uvádí: „Se stěžovatelem soud souhlasí v tom, že nedostatečné vymezení skutkových okolností spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí nelze nahradit jeho specifikací v odůvodnění rozhodnutí. K tomuto závěru ostatně dospěl i rozšířený senát ve výše citované věci (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73).“ Na věci to však nic nemění, neboť formální požadavky na výrok rozhodnutí byly naplněny.   62. IV. Výslech policisty K.   63. Správní orgán se k dané námitce vyjádřil na str. 7 svého rozhodnutí, kdy uvádí: „Správní orgán se také vyjadřuje k vznesené námitce během ústního jednání konaného dne 19. 12. 2017. Správní orgán uvádí, že svědecká výpověď probíhala tak, že svědek byl vyzván k samostatnému popisu situace v době projednávaného incidentu. Nicméně na počátku jeho vyjádření bylo znatelné, že svědek má problém zvolit hierarchii popisu situace, a proto mu správní orgán napověděl vytyčením jednotlivých témat, rozhodných a stěžejních pro popis situace. Proto není možné postup správního orgánu hodnotit jako výslech „otázka - odpověď, ale spíše jako aktivizaci svědka k tomu, aby výstižně popsal celou situaci tak, aby jeho výpověď byla efektivní bez rozdílu, zda ve prospěch či neprospěch obviněného“.   64. Správní orgán uvedl, že správní řád skutečně neupravuje průběh a způsob provedení výslechu svědka, a proto se žalobce důvodně domnívá, že by měl správní orgán postupovat podle trestního řádu. Ten ve svém ust. § 101 odst. 2 normuje, že „Na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané vaně věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Výslech svědka se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které svědek vnímal svými smysly. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost, zejména pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast“. Žalovaný uvádí, že svědkovi možnost souvislé výpovědi nebyla odepřena, naopak svědek dle vyjádření správního orgánu vypovídal sám, nicméně vzhledem ke kontraproduktivitě jeho výpovědi jej úřední osoba vedla k relevantní ose události, kterou svědek vnímal svými smysly. Je povinností správního orgánu v případě, že vypovídající osoba odbíhá od tématu, nebo naopak neví přesně, co je pro dané řízení důležité a co nepodstatné, průběh výslechu korigovat. Z protokolu o výpovědi svědka plyne, že hrubý obraz události svědek popsal a správní orgán pak detaily doladil pomocí doplňujících otázek. Ust. § 101 odst. 3 trestního řádu normuje, že „Svědkovi mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností a rozporů. Otázky směřující do intimní oblasti vyslýchaného svědka, zejména jestliže jde o osobu poškozenou trestným činem, lze klást jen, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu svědka. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi“. Z protokolu o výpovědi svědka neplynulo, že by zmocněnec H. namítal návodné otázky či přímo naváděl svědka ke konkrétní odpovědi, neplyne to ani ze zaznamenaných otázek, na počátku ani v průběhu výpovědi svědka K. nenamítal případné kladení otázek ze strany správního orgánu. Ani ve vyjádření zmocněnce po provedení výslechů svědků není slova o návodných otázkách, zmocněnec však až po provedení svědecké výpovědi namítl údajnou nesprávnost postupu správního orgánu. Nicméně nenamítl odlišný obsah protokolu a výpověď svědka.   65. Žalovaný ke struktuře svědecké výpovědi uvedl, že správní orgán nikterak nepochybil, když podal svědkovi pomocnou ruku otázkami „kde byl, co dělal, s kým sloužil, zda si vzpomene na registrační značku vozidla a jaký byl výsledek dechové zkoušky“ (viz vyjádření zmocněnce H. po provedení svědecké výpovědi, čl. 32), neboť svědek nebyl schopen samostatné konzistentní výpovědi a proto bylo třeba svědka cestou kladení otázek uvést hlouběji do svědkem vnímaného a pozorovaného děje celé události. Vadou by bylo, pokud by úřední osoba do protokolu uvedla jiné skutečnosti, než uváděl svědek nebo by se svědek odvolal na úřední záznam ve spise apod., což však není tento případ, obsah výpovědi svědka je shodný s obsahem textu v protokolu.   66. Žalobce dále namítá podjatost svědků, kdy dle něj nejsou nestranní. Konkrétní důvod však neuvedl, pouze citoval názor Krajského úřadu Královehradeckého kraje o zaujatosti policistů, který je však vytržen z kontextu a neplyne z něj průběh celého konkrétního řízení a okolností kolem něj, nehledě na skutečnost, že se nejedná o závazný právní názor. Žalovaný nemá pochyb o nestrannosti policistů K. a Ř., ani jeden z nich osobu žalobce nezná a nemá žádný osobní zájem na výsledku řízení, na rozdíl od žalobce samotného. Ke stejným závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 As 139/2012-30: „ Situace, kdy proti sobě stojí tvrzení policistů a přestupce, není neobvyklá. Správní orgán důkazy posuzuje v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, hodnotí dostupné důkazy dle svého uvážení. To však neznamená, že některý z důkazních prostředků může mít a priori vyšší váhu než jiný. Míra věrohodnosti prováděných důkazů, konzistentnost výpovědí a další okolnosti plynoucí ze specifika každé projednávané věci dají ve svém souhrnu správnímu orgánu ucelený obraz o tom, jak se projednávaná věc udála. Přitom není vždy nezbytné, aby správní orgán měl k dispozici i další důkazní prostředky, jako jsou např. fotografie a jiné záznamy. Existence rozporů ve shromážděných důkazech je poměrně běžnou záležitostí. V takovém případě, kdy se správní orgán přikloní k jednomu z protichůdných tvrzení je nezbytné, aby úvahy, které jej k tomu vedly, přezkoumatelným způsobem vyjádřil ve svém rozhodnutí a s rozpory se vypořádal“. Správní orgán i žalovaný ve svých rozhodnutích námitky a rozpory vypořádali. Žalovaný dále uvedl, že přípustností důkazu svědeckou výpovědí zasahujícího policisty a její dostatečnosti k prokázání protiprávního jednání se zabýval NSS ve svém rozsudku č. j. 1 As 64/2008-42 ze dne 22. 10. 2008, kdy svědectví policisty je zcela dostačujícím důkazem k prokázání viny přestupkem, jestliže se jedná o skutečnost, jíž policista mohl svými smysly vnímat, neboť policista představuje nestrannou úřední osobu, která popisované skutečnosti zjistila při výkonu svého povolání, tudíž svědectví má vysokou věrohodnost, kterou nelze přehlížet. V dalším rozsudku č. j. 4 As 19/2007-114 ze dne                     27. 9. 2007, NSS konstatoval, že není důvodu pochybovat o pravdivosti tvrzení policisty, neboť na rozdíl od obviněného nemá policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonává jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem. Naproti tomu výpověď obviněného může obsahovat cokoli, neboť ten není povinen vypovídat pravdivě, ale naopak má právo uvádět na svoji obhajobu jakékoli skutečnosti.   67. Pochybnosti o věrohodnosti policistů vyvstanou zejména tehdy, neshodují-li se jejich výpovědi v podstatných okolnostech věci. Naopak s ohledem na časový odstup mezi spácháním přestupku a výslechem policisty, nemohou rozpory nebo nedostatky výpovědí v okrajových aspektech případu věrohodnost výpovědi nikterak ovlivnit. Tento názor byl vyřčen Nejvyšším správním soudem již ve výše zmiňovaném rozsudku č. j. 6 As 22/2013-27.   68. Žalovaný konstatuje, že výpovědi policistů v posuzovaném případě netrpí žádnými vadami, které by zakládaly důvodné obavy o jejich nestrannosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne          24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011-114 vyslovil, že „premisa o zásadní hodnověrnosti policisty nebo strážníka bude zpochybněna jen konkrétními a zvláštními okolnostmi případu, např. šikanózním jednáním proti dotčenému řidiči, naprosto ničím neodůvodněnou a nanejvýš rozsáhlou a důkladnou kontrolou řidiče poté, co ten odmítne vyřídit přestupek v blokovém řízení“. Ze spisového materiálu vyplývá, že postup policistů při kontrole byl korektní, bez náznaků jakéhokoliv šikanózního jednání vůči žalobci. Výpovědi policistů žalovaný hodnotí jako konzistentní, bez vážných rozporů. Oba shodně a přesně uvedli, kde a za jakých okolností spatřili přestupek žalobce, na jakém místě se v danou dobu nacházeli oni samotní, v jakých místech došlo k zastavení žalobce a jaká byla toho dne viditelnost. Ke zmíněnému je vhodné i zdůraznit, že policisté pozorovali jízdu řidiče z malé vzdálenosti, kdy jejich vozidlo stálo na levé straně ve směru jízdy žalobce, přičemž situaci zachytil policista K, na služební telefon.   69. Dotknout se výpovědi policistů nemůže ani námitka žalobce, že svědectví policistů nemůže být bráno jako důkaz, což žalobce dovozuje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 520/16 (žalobce si z fondu nálezů Ústavního soudu vybral nález, který má v porovnání s nyní řešeným případem pouze okrajovou spojitost). Ústavní soud v nálezu uvedl, že „v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Obecná povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi“. V případě hodnoceném Ústavním soudem, vznikly určité pochybnosti o nezaujatosti svědka, neboť právě tyto svědky odsouzený předtím obvinil z několika trestných činů. Obecné soudy tak pochybily v tom, že se s touto situací nevyrovnaly a postupovaly v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Závěrem tohoto nálezu pak není tvrzení Ústavního soudu o tom, že samotnou svědeckou výpověď policisty obecně nelze použít jako jediný důkaz viny, ať už v trestním či přestupkovém řízení, nýbrž závěr v tom smyslu, že je třeba řádně posuzovat, zda je svědek nezaujatý.   70. Zásadu in dubio pro reo, jejíž aplikace se žalobce shora uvedeným nálezem fakticky taktéž domáhá, není, stejně jako další instituty práva, možné aplikovat mechanicky, jak již konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 1/2010-58 ze dne 15. 7. 2010.   71. Daleko vhodnější je na případ žalobce aplikace rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 As 46/2014-23, ve kterém bylo judikováno: „Nejvyšší správní soud sice v nedávné době v některých projednávaných případech zpochybnil rovněž výpověď policistů či strážníků (viz např. rozsudek ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-67), učinil tak však vždy s ohledem na konkrétní a specifické okolnosti dané věci (v citované věci pro šikanózní jednání vůči dotčenému řidiči, spočívající v ničem neodůvodněné a nanejvýš rozsáhlé kontrole řidiče poté, co odmítl vyřídit přestupek v blokovém řízení). Na premise o zásadní hodnověrnosti policisty tudíž ani tato rozhodnutí nic nemění“. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 24. 6. 2011, č. j. 1 As 42/2011-115, když „Při posouzení a hodnocení výpovědi strážníků obecní policie nebo policistů je potřeba vycházet z konstantní judikatury zdejšího soudu (rozsudek ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114 či rozsudek ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008-42). Citovaná judikatura vychází z úvahy, že u svědka, který nemá žádný zájem na výsledku řízení, bude spíše pravděpodobné, že bude tvrdit takové skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé“.   72. Zasahující policisté při kontrole žalobce nepřekypovali žádnou přehnanou horlivostí a žalobce nebyl podroben žádné šikanózní prohlídce ze strany zakročujících policistů. Policisté pouze na základě toho, že jej viděli projet křižovatku „na červenou“, se za ním rozjeli a provedli standardní ztotožnění osoby a projednání přestupku. Sami policisté osobu žalobce neznali a důvodem kontroly bylo pouze protiprávní jednání žalobce. Naopak věrohodnost výpovědi žalobce nabourává již samotný fakt, že na místě kontroly zasahujícím policistům nevyvracel jejich tvrzení, pouze se omezil na sdělení, že s přestupkem nesouhlasí a odmítl se také písemně vyjádřit. Svou verzi události tak částečně předestřel při vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí a doplnil až v podané žalobě, to vše cestou svých obecných zmocněnců. Pokud by opravdu měl již na místě kontroly dojem, že se žádného protiprávního jednání nedopustil, bylo by lidsky přirozené, že by se bránil již na místě kontroly a své argumenty přednesl policistům hned a uvedl by je i písemně. Zde je vhodné zopakovat shora uvedený rozsudek NSS č. j. 2 As 52/2011-47, ze kterého se jiná verze příběhu „prvně objevuje až v podaném odporu, ačkoliv mohla být namítána dříve, tedy již při silniční kontrole, a co víc – uplatnit tuto verzi příběhu již v tento okamžik se jeví být i naprosto přirozenou reakcí člověka, který bezpečně ví, že se přestupku nedopustil“. Lze tedy ve světle shora uvedeného konstatovat, že správní orgán i žalovaný uvěřili verzi policistů o ztotožnění osoby řidiče                a o průběhu průjezdu vozidla žalobce předmětnou křižovatkou, neboť se jedná o nestranné svědky, kteří nejsou na výsledku tohoto řízení nikterak zainteresováni, žalobce neznali a neznají, prováděli prostý výkon služby a neměli důvod uvádět nepravdu. Naopak žalobce má na výsledku řízení osobní zájem s ohledem na uloženou pokutu a hrozbu přidělení „trestných bodů“, nehledě na hrozbu zákazu činnosti v případě recidivy. Na základě svědecké výpovědi byla vyvrácena verze žalobce o jeho nepřítomnosti na místě přestupku a na základě svědecké výpovědi a předloženého videozáznamu je dáno najisto, že žalobce nerespektoval světelné signály a jemu za vinu kladeného přestupku se dopustil.   73. V. Sankce   74. Žalobce namítal, že správní orgán ohledně uložené sankce uvedl, k čemu přihlédl, ale neuvedl, jaký vliv mělo toto kritérium na konečnou výši „sankce“ a proč přihlédl právě k takové skutečnosti. Žalovaný konstatuje, že námitka žalobce není tak zcela správná. Sice povětšině není uvedeno konkrétně, že to či ono je v neprospěch či ve prospěch žalobce, ale tato skutečnost jasně plyne z textu dané věty. Např. na str. 8 rozhodnutí správního orgánu je uvedeno, že „Při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédl správní orgán k povaze a závažnosti přestupku - kdy protiprávní jednání obviněného považuje za vážné a ohrožující bezpečnost provozu, kdy tuto nebezpečnost správní orgán hodnotí ve vztahu samotného jednání obviněného právě k době spáchání, neboť obviněný jel jako řidič předmětného vozidla v dopoledních hodinách, kdy bývá na silnicích rušný provoz. Navíc jeho počínáním mohlo dojít v případě dopravní nehody v horším případě ke zranění nejen samotného obviněného, ale mohli být ohrožení i jiní účastnicí silničního provozu“. Není konkrétně uvedeno, že tato okolnost je přitěžující, nicméně z obsahu textu tato skutečnost plyne a ani žák základní školy by nedefinoval tyto skutečnosti jako polehčující, na základě kterých by měl žalobce dostat minimální pokutu. Naopak z pokračování shora uvedené myšlenky plynou okolnosti ve prospěch žalobce, kdy správní orgán uvádí: „Na druhou stranu správní orgán poukazuje na skutečnost, že …“, tedy uvádí okolnosti opačné od těch předchozích.   75. V tomto duchu správní orgán provádí celé hodnocení a odůvodnění jím zvolené výše pokuty, kterou uložil při spodní hranici sazby, přičemž tak podrobně činí na str. 8 - 10 svého rozhodnutí. Posuzuje povahu a závažnost obou přestupků, polehčující i přitěžující okolnosti a osobu pachatele. Na závěr na str. 10 shrnuje, že „Na základě všech uvedených skutečností -  zjištěných při dokazování, došel správní orgán k závěru, že v žádném případě není možno uložit pouze pokutu 2 500 Kč, ovšem dle názoru správního orgánu -  by pak správní tres vyšší než 3 000 Kč již byl v nepoměru s mírou společenské nebezpečnosti. Proto správní orgán přistoupil k uložení pokuty ve výši 3 000 Kč. Udělená finanční pokuta se v tomto konkrétním případě pohybuje ve spodní polovině zákonné sazby (kterou je možno za předmětný přestupek uložit), přičemž správní orgán má možnost (...) uložit peněžitou pokutu ve výši od 2 500 Kč do 5 000 Kč. Zákaz činnosti se v tomto případě neukládá“.   76. Myšlenky správního orgánu pak ve svém rozhodnutí rozvíjí také žalovaný, a to na str. 6 - 7, kde uvádí: „V souladu s právními předpisy postupoval správní orgán i při ukládání druhu a výše správního trestu. Za přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu se podle ust. § 125c odst. 5 písm. f) téhož zákona uloží pokuta od 2 500 Kč do 5 000 Kč a za přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se podle ust. § 125c odst. 5 písm. g) stejného zákona uloží pokuta od 1.500 Kč do 2 500 Kč. V souladu s ust. § 41 odst. 1 přestupkového zákona se pak za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednávaných ve společném řízení uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný, čímž je v případě obviněného přestupek, dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu. Odvolací orgán posoudil všechny okolnosti případu a zjistil, že pokud bylo správním orgánem rozhodnuto o uložení pokuty ve výši 3.000 Kč, pak se tak stalo zcela po právu. Při stanovení druhu správního trestu a jeho výměry byly správním orgánem zohledněny jednotlivé body ust. § 37 přestupkového zákona, tedy bylo přihlédnuto k závažnosti přestupku, ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění a k osobě pachatele. Rozhodnout o tom, jaký správní trest a v jaké výměře, bude pachateli přestupku uložen, náleží plně správnímu orgánu. Odvolací orgán posuzoval především to, zda při úvaze o správním trestu správní orgán nevybočil z mezí předepsaných přestupkovým zákonem a současně zkoumal i přiměřenost a adekvátnost uloženého správního trestu a zjistil, že správní orgán zákonným požadavkům při ukládání správního trestu plně dostál. Správní orgán přihlédl k tomu, že obviněný spáchal svým jednáním dva přestupky, kdy závažnost přestupku nezastavení na světelný signál „Stůj!“ je vysoká, což ostatně vvyplývá již ze správního trestu, který s tímto přestupkem spojuje zákon o silničním provozu. Bylo přihlédnuto také k tomu, že obviněný přestupky spáchal zaviněně ve formě vědomé nedbalosti, kdy jako držitel řidičského oprávnění věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporušil. Správní orgán správně vyhodnotil, že obviněný jakožto účastník silničního provozu je subjektem a nositelem bezpečnosti silničního provozu, kdy svým chováním jej může jak pozitivně, tak negativně ovlivňovat. Každý účastník silničního provozu je povinen chovat se tak, aby žádným způsobem neohrožoval život, zdraví nebo majetek ostatních účastníků silničního provozu ani svůj vlastní.   77. Obviněnému byla správním orgánem uložena pokuta pod polovinou zákonného rozpětí, kdy takto uložený správní trest plně koresponduje s nedbalostním jednáním obviněného a závažností přestupkového jednání. Náhledem do evidenční karty řidiče bylo navíc zjištěno, že se obviněný již v  minulosti několika přestupků na poli silničního provozu dopustil. Odvolací orgán ví, že k této skutečnosti nelze s ohledem na institut zahlazení odsouzení pohlížet jako na okolnost přitěžující, ale lze ji vzít v úvahu při posuzování osoby pachatele, tedy při úvahách nad tím, zda se obviněný přestupkového jednání dopouští opakovaně či se jedná o jeho mimořádný exces. Takovéto hodnocení osoby pachatele je plně v souladu s ustálenou judikaturou – viz např. Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci – rozsudek ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013-49, v němž konstatováno: „Správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem“. V duchu uvedeného rozsudku správní orgán správně vyhodnotil, že by uložení správního trestu pokuty na samé spodní hranici zákonné sazby nevedlo k nápravě obviněného, tedy k tomu, aby se obviněný do budoucna jiné přestupkového jednání nedopouštěl, a to především s ohledem na jeho přestupkovou minulost, a také, že by taková výše pokuty neodrážela skutečnost, že se obviněný svým jednáním dopustil dvou přestupků. Odvolací orgán posoudil všechny okolnosti případu a zjistil, že pokud bylo správním orgánem rozhodnuto o uložení správního trestu pokuty v částce 3 000 Kč, pak tato zcela odpovídá obsahu evidenční karty řidiče obviněného a současně faktu, že se obviněný svým jednáním dopustil dvou přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.   78. Jak je shora uvedeno, zde žalovaný napravil myšlenku správního orgánu, který jako přitěžující okolnost vzal v potaz předchozí tresty žalobce, což žalobce také v žalobě napadá.   79. Následně žalobce namítá, že správní orgán nezohlednil polehčující okolnosti spočívající v tom, že bylo hezké počasí a žalobce je „vyježděným“ řidičem. Pomine-li žalovaný, že žalobce argumentuje svými řidičskými schopnostmi a na druhou stranu tvrdí, že na místě přestupku vůbec nebyl, je nutno konstatovat, že rovná silnice a slunné počasí v kombinaci se zkušeností řidiče nesnižuje společenskou škodlivost jednání žalobce a nelze tak tyto okolnosti brát jako polehčující okolnost. Jak už žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí na str. 5 „K nebezpečnosti činu se vyjádřil NSS ve svém rozsudku ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013-28: ,,Společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele nikterak nesnižuje, byla-li by dálnice v perfektním technickém stavu, panovaly-li by ideální atmosférické podmínky, byl-li by snad stěžovatel na vozovce zcela osamocen. I za těchto „laboratorních“ podmínek by bylo třeba hodnotit jednání stěžovatele jako společensky nebezpečné, neboť je výrazem úmyslného, hrubého opovrhování pravidly silničního provozu, jejichž účelem je především zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, tedy ochrany života, zdraví a majetku. Argumentace stěžovatele, že nikoho na dálnici neohrozil, není relevantní. Formálním znakem skutkových podstat přestupků, dle nichž bylo jednání stěžovatele kvalifikováno, není ohrožení jiných účastníků silničního provozu. Stejně tak pro naplnění materiálního znaku se nevyžaduje, aby jednáním přestupce byl skutečně ohrožen něčí život, zdraví či majetek. Postačuje, že jednáním došlo k ohrožení zájmu společnosti (srov. § 2 odst. 1 zákona o přestupcích), nikoliv ohrožení konkrétních jednotlivců. Působení pravidel provozu na pozemních komunikacích má výrazně preventivní charakter“. Ani správní orgán a ani žalovaný tak k těmto okolnostem nemohl přihlédnout jako k okolnostem polehčujícím. Stejně tak nelze přistoupit k myšlence, že žalovaný sice neměl u sebe řidičský průkaz, ale měl u sebe jeho kopii. Za situace, že se jednalo o obyčejnou kopii úředního dokladu, zůstává otázka, proč u sebe neměl originál. Také je třeba zohlednit, že kopii čehokoliv je možno jednoduše upravit a nelze ji tak brát jako hodnověrnou náhradu pravého dokladu a tím jako polehčující okolnost. Naopak by bylo možno dovodit, že žalobce u sebe neměl originál řidičského průkazu úmyslně, což by byla okolnost přitěžující. Ve prospěch žalobce správní orgán absenci tohoto dokladu vyhodnotil jako vědomou nedbalost.   80. V dalším žalobce napadá rozhodnutí správního orgán v tom smyslu, že se vůbec nezabýval aplikaci § 44 přestupkového zákona -  tedy institutem mimořádného snížení výměry pokuty. Zde žalovaný uvádí, že ve světle námitek žalobce, kdy popíral, že vůbec byl přítomen na místě přestupků, kdy procesně taktizoval a vůbec se ke svému protiprávnímu jednání nedoznal, se jeví myšlenka na snížení pokuty jako myšlenka kacířská. Nejprve je nutno konstatovat s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 4 As 114/2018, body 34 - 35 v návaznosti na rozsudek 4 As 96/2016-45, že „zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměny pokuty jako institut návrhový, a je proto povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody k postupu podle tohoto ustanovení. Tím totiž dojde k naplnění zásady zákonnosti trestání a zásady individualizace sankce. Zároveň však je třeba uvést, že se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu“ a dále uvedl, že „právní úpravu obsaženou v § 44 zákona o odpovědnosti o mimořádném snížení výměny pokuty za přestupek by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení, které je pro pachatele příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí sazby stanovené zákonem neumožňovala (...). Podle § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky lze pokutu uložit v částce nižší než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost“.   81. Žalobce v žalobě tvrdí, že existovaly podmínky pro aplikaci § 44 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť má v evidenční kartě řidiče jediný přestupek, a to ačkoli ročně najede okolo 40.000 km. Dle názoru žaloby by tak bylo vhodné uložení sankce např. na 1 500 Kč.   82. Žalobcem tvrzené důvody nemají podle žalovaného takový charakter, aby zakládaly úvahy o aplikaci mimořádného institutu snížení výměry pokuty. U žalobce totiž nelze očekávat jeho nápravu, neboť se k přestupkům nedoznal a z jeho argumentace nelze ani dovodit, že si je vědom případných následků svého jednání. Nelze ani pominout, že se žalobce v minulosti již jednou dopustil přestupku jízdy na červenou, což jenom ukazuje na to, že se výchovná funkce uloženého správního trestu úplně minula účinkem. Navíc přestupky, které jsou předmětem tohoto řízení, byly oba dokonány, pokuta není likvidační a žalobce svým protiprávním jednáním neodvracel žádné nebezpečí. Aplikace § 44 přestupkového zákona by tak byla nezákonná a hlavně za situace, kdy správní orgán ani žalovaný neuvažovali o pokutě na spodním okraji sazby, zcela absurdní.   83. Závěrem žalovaný uvedl, že žalobní námitky žalobce jsou zjevně směsí účelových a naprosto vágních tvrzení, jejichž smyslem je pouhé zahlcení jak správních orgánů, tak soudů cílící k dosažení toho, aby jak správní orgány, tak i soudy rozhodovaly cestou „nejmenšího odporu“. Nejde o žádnou obranu před alespoň subjektivně pociťovaným nezákonným zásahem správních orgánů do subjektivních veřejných práv žalobce, ale o bezobsažnou slovní ekvilibristiku založenou na selektivním vytrhávání jednotlivostí z kontextu, zveličování některých bezvýznamných skutečností, nebo naopak bagatelizování okolností důležitých (podle toho, jak se to žalobci hodí).   84. Vzhledem ke všemu shora uvedenému žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby.   85. V připojených správních spisech se nachází pro rozhodnutí pro věci tyto podstatné skutečnosti:   86. Jedná se spis Policie ČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Zlín, Dopravní inspektorát č. j. KRPZ-59329-1/PŘ-2017-150506, který obsahuje Oznámení přestupku ze dne 27. 5. 2017, kde se mimo popisu přestupkového jednání řidiče nachází i kolonka pro možné vyjádření řidiče, ten se nevyjádřil a oznámení přestupku odmítl podepsat. Dále je součástí kamerový záznam s popisem, pořízeným jedním z policistů, dále výpis z karty řidiče R. T., nar. ……... Poté se ve spise správního orgánu nachází Příkaz vydaný Magistrátem města Zlín, odbor občansko-správních agend pod č. j. MMZL 129664/2017. Dále pak odpor do tohoto příkazu, v němž nejsou důvody uvedeny pro podání odporu.   87. Poté se ve spise nachází Předvolání účastníka řízení k ústnímu jednání po podání odporu proti vydanému příkazu doručené žalobci 24. 11. 2017, kdy byl jmenovaný předvoláván k ústnímu jednání na den 19. 12. 2017 ve 14:00 hod, přičemž mu bylo sdělováno, že v rámci ústního jednání bude proveden důkaz svědeckou výpovědí ve smyslu ust. § 55 správního řádu a dále, mu bylo sdělováno ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, že po skončení ústního jednání má možnost, před vydáním rozhodnutí, seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k těmto podkladům, popř. navrhnout jejich doplnění, přičemž toto může učinit po skončení ústního jednání a nejpozději do 22. 12. 2017 do 12:00 hod.   88. K nařízenému jednání byli předvoláni i svědkové, policisté nstržm. J. Ř. a prap. M. K.   89. Do spisu pak byla založena (doručeno správnímu orgánu 19. 12. 2017) plná moc, kterou zmocnil žalobce zmocněnce M. H. k tomu, aby ho zastupoval při jednání dne 19. 12. 2017 u Magistrátu města Zlín v uvedeném přestupkovém řízení.   90. Ve spise se pak dále nachází Protokol o ústním jednání včetně provedení důkazu svědeckou výpovědí, z něhož je pak patrno, že k jednání se dostavil zmocněnec obviněného z přestupku M. H. U tohoto jednání byl proveden důkaz Oznámením přestupku (č. l. 1 spisového materiálu), Oznámení přestupku č. l. 3 – 4 spisového materiálu, a audio-videozáznam, pořízený hlídkou Policie ČR, uložený na CD ve spisovém materiálu (list č. 5 spisového materiálu) a výpis z evidenční karty řidiče (list č. 9 – 10 spisového materiálu).   91. Z protokolu z jednání pak vyplývá, že zmocněnec obviněného zhlédl videozáznam z přiloženého CD, promítnuto na monitoru v kanceláři správního orgánu. Zmocněnec obviněného prohlásil, že mu uvedené materiály byly řádně předloženy a byl s nimi seznámen, na doplnění správního řízení ničeho neuvedl, výslechy žádných svědků nežádal, uvedl, že nemá další důkazy do správního řízení.   92. Poté byl proveden výslech obou jmenovaných svědků, přičemž po skončení výslechu svědka Ř. zmocněnec obviněného z přestupku tomuto svědkovi předložil čtyři fotografie – podobizny mužů na svém mobilním telefonu a požádal svědka o identifikaci řidiče. Svědek sdělil, že řidiče nemůže identifikovat, že vzhledem k časovému odstupu si již obličej řidiče nedokáže vybavit.   93. Z protokolu vyplývá, že zmocněnec žalobce na svědka pak žádné otázky neměl.   94. Poté, kdy byl proveden výslech dalšího svědka K., zmocněnec žalobce i tomuto svědkovi uvedené čtyři fotografie mužů na svém mobilním telefonu předložil a rovněž ho požádal o identifikaci řidiče, když svědek sdělil, že řidiče nemůže identifikovat, že vzhledem k časovému odstupu si již obličej řidiče nedokáže vybavit, uvedl, že by to mohl být „možná“ druhý v pořadí.   95. Ve spise se pak nachází vyjádření sepsané zmocněncem žalobce Ing. M. J., v němž uvedeno, že žalobce namítá, že se žádného přestupku nedopustil, uvedl, že na daném místě v daný čas se vůbec nenacházel, v tu dobu se nacházel v zahraničí, kde cestoval s občanským průkazem a řidičským průkazem. Dále pak uvedl, že je dle něho zvláštní, že si policisté vybavovali i detaily okolností přestupku, ale nevypovídali to, jak celou událost vnímali svými smysly a proto navrhoval, aby se k jejich výpovědi nepřihlíželo. Dále uvedl, že z pořízeného záznamu policistů není jasné, kde se nachází „čára“, kde mají vozidla před semaforem zastavit, přičemž se domnívá, že v době, kdy „blikla“ na semaforu „červená“, vozidlo se nacházelo již za onou „čarou“ a tak nemělo povinnost před semaforem zastavit a dále, že pokud by policisté vypovídali tak, jak celou událost vnímali svými smysly, buďto by věděli, jak přesně řidič vozidla vypadal a na jak dlouhou dobu ztratil vozidlo z dohledu nebo by si možná mlhavě vzpomínali, že nějaký přestupek řešili, ale nevěděli by, co to přesně bylo za přestupek a nevěděli by ani nic jiného ohledně údajného přestupku. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že policisté údajně přestupkové jednání natáčeli na mobilní telefon, s daným videem se dalo velice jednoduše manipulovat tak, aby došlo k usvědčení obviněného. Dále uvedl, že namítá, že výslech policisty K., jak byl proveden, byl proveden nesprávně.   96. Dne 4. 4. 2018 Magistrát města Zlín, odbor občansko-správních agend vydal pod č. j. MMZL 017008/2018 rozhodnutí o přestupku žalobce, kdy přestupkové jednání je ve výroku rozhodnutí popsáno, a to jak přestupkové jednání nezastavení vozidla žalobce na červený světelný signál „Stůj!“, a to pod bodem 1, tak také druhé přestupkové jednání žalobce, a to nepředložení na výzvy policistů ke kontrole řidičský průkaz, který musí mít řidič při řízení motorového vozidla u sebe.   97. Proti prvostupňovému rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě žalobce prostřednictvím svého zmocněnce Ing. M. J. podal odvolání, jednalo se pouze o blanketní odvolání, a proto byl žalobce prostřednictvím zmocněnce vyzván k odstranění nedostatků podání, na tuto výzvu nereagoval, a proto byl spis předán odvolacímu orgánu, Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství. Ten vydal dne 26. 7. 2018 pod č. j. KUZL 34147/2018-2 rozhodnutí, kdy rozhodl tak, že v souladu s ust. § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítá a rozhodnutí správního orgánu ze dne 4. 4. 2018 potvrzuje.   Posouzení věci krajským soudem.   98. Žaloba není důvodná.   99. Soud konstatuje, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů) dále jen „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s.ř.s.).   100. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. přezkoumal Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.   101. V dané věci se žalobce podanou žalobou domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně.   102. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami.   103. Krajský soud uvádí, že k jednotlivým žalobním bodům se velmi podrobně, precizně                     a i s odkazem na potřebnou judikaturu vyjádřil žalovaný, s tímto vyjádřením ve všech bodech se krajský soud plně ztotožňuje a s jeho stanoviskem souhlasí, když sám se pak řídil následujícími úvahami:   104. Žalobce především namítá, že to nebyl on, kdo by se jemu přičítaného přestupkového jednání dopustil, neboť se na daném místě v daný čas nenacházel, když byl v zahraničí, kde cestoval se svým občanským průkazem a řidičským průkazem.   105. Tuto námitku však soud pokládá za námitku účelovou a má, stejně jako žalovaný, za jednoznačně prokázané, že přestupkového jednání, které je žalobci kladeno za vinu, se dopustil on. Tato skutečnost vyplývá zejména z výslechu obou svědků, policistů Ř. a K., když o pravdivosti skutečností, které uváděli, nemá soud nejmenších pochyb. Oba policisté shodně uvedli, že přestupce byl jimi ztotožněn, když předložil v papírové podobě kopie řidičského průkazu, přičemž policista K. uvedl, že kromě toho dle něho žalobce ještě předložil i svůj cestovní pas, což však nemůže již s určitostí říci. Uvedl však, že ve služebním telefonu policistů je aplikace, která „vytáhne“ fotku osoby přímo z registru obyvatel a tu si může policista zobrazit a porovnat s osobou řidiče.   106. Z výpovědi policistů tedy jednoznačně vyplynulo, jak byla totožnost řidiče vozidla zjišťována, tedy i porovnáním fotografie na předložené kopii řidičského průkazu se zobrazenou fotografií v mobilu z registru obyvatel (a řidiče policisté přímo viděli).   107. O tom, že policisté usvědčili s přestupkového jednání žalobce, tedy osobu, která se přestupku dopustila, není nejmenších pochyb.   108. Žalobce se snažil zpochybnit, že zastaveného řidiče identifikovali správně a to tím, že u výslechu svědků před správním orgánem tehdejší zmocněnec žalobce M. H. předložil oběma svědkům čtyři fotografie mužů ve svém mobilním telefonu a chtěl po nich, aby určili, zda některý z nich je uvedeným řidičem, když ani jeden ze svědků toto nedokázal určit.   109. Soud však tímto výpověď svědků o totožnosti řidiče, který se dopustil přestupkového jednání, nijak nezpochybňuje a to proto, že k přestupkovému jednání žalobce došlo dne 27. 5. 2017 a oba svědkové byli vyslýcháni dne 19. 12. 2017, tedy téměř za 7 měsíců od skutečnosti, kdy řidiče viděli a ztotožnili.   110. Soud uvádí, že není v lidských možnostech, aby po tak dlouhé době, kdy policisté z dopravního inspektorátu se při plnění služebních povinností v podstatě denně setkávají s řidiči, kteří se dopouštějí přestupků, si přesně pamatovat podobu muže, který byl jimi stavěn a ztotožněn dne 27. 5. 2017.   111. Soud tedy v této věci uzavírá, že má za jednoznačně prokázáno, že přestupkového jednání se dopustil žalobce, když navíc žalobce velmi vágně v žalobě uvádí, že řidičem vozidla, který se dopustil přestupkového jednání, nebyl on, neboť se na území ČR v tu dobu nezdržoval. Toto je jediná věta, kterou k tomu uvedl, neuvedl naprosto nic bližšího, z čehož by se dalo zjistit, že se v uvedenou dobu na území ČR nezdržoval, neuvedl také ničeho o tom, že by snad jeho vozidlo bylo odcizeno či někomu zapůjčeno, a proto ho řídil někdo jiný.   112. Tvrzení žalobce v tomto žalobním bodě tedy soud pokládá za ryze účelové a nepravdivé.   113. Pokud pak jde o druhou žalobní námitku, tedy že nebyl skutkový průběh, tedy přestupkové jednání, řádně zjištěno, neboť policisté si nemohli být jisti, zda se řidič vozidla dopustil porušení § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 silničního zákona a to proto, že z místa, odkud semafor pozorovali, neviděli, kde přesně se příčná čára souvislá určená k zastavení před semaforem nachází.   114. Ani toto tvrzení žalobce soud nepokládá za správné, neboť z podkladů založených ve správním spise naopak vyplynulo, že policisté zaznamenali natočením na mobilním telefonu záznam, který zachycuje průjezd uvedeného vozidla v uvedený čas na křižovatce ulice …… a ulice ……. ve směru jízdy na ….., přičemž z tohoto kamerového záznamu je zřetelně vidět červený světelný signál „Stůj!“ na semaforu a navíc, z výpovědi obou policistů zcela jednoznačně plyne, kdy soud znovu zdůrazňuje, že jejich výpovědi jsou konzistentní, že vozidlo žalobce v uvedený den a hodinu pozorovali z místa, kdy na vozovku, na světelné zařízení a vozidlo žalobce, dobře viděli, vše pozorovali ze vzdálenosti 30 – 35 m, v denní dobu, kdy bylo jasné slunečné počasí, viditelnost dobrá a porušení právních povinností, které jsou žalobci kladeny za vinu, viděli oba dva policisté stejně, a proto se za vozidlem žalobce ihned rozjeli a shodně uvedli, na kterém místě ho zastavili, přičemž se oba shodovali v tom, že na pouze velmi krátkou dobu (1s – 4s) ztratili vozidlo z dohledu, ovšem v této době nemohlo dojít v žádném případě k záměně vozidla ani k výměně řidičů, neboť za tu dobu vozidlo nemohlo nikam odbočit.   115. Soud má tedy za to, že z podkladů založených ve správním spise, a to z Oznámení přestupku, kamerového záznamu a také výpovědi obou svědků – policistů má za jednoznačně postavené najisto, že žalobce nezastavil jím řízené vozidlo na signál „Stůj!“, tedy na signál, kdy na světelném zařízení svítí signál červené barvy.   116. Soud pak nepokládá ani další žalobní námitku za důvodnou, kdy žalobce napadá, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně není jasný, přesný, určitý a srozumitelný. Soud uvádí, že tomu tak rozhodně není, neboť takto žalobce označuje výrok I. rozhodnutí správního orgánu, v němž však je jasně uvedeno, který den, v jaký čas, ve kterém místě, na jaké komunikaci došlo ze strany žalobce k porušení ustanovení zákona o silničním provozu a jakou skutkovou podstatu přestupku dle silničního zákona žalobce naplnil.   117. Soud nepokládá pak za důvodnou ani námitku, kdy žalobce uvádí, že správní orgán postupoval nesprávně při výslechu svědka – policisty K.   118. Ze správního spisu, který má soud k dispozici, však nevyplývá nic takového, tedy ta skutečnost, že výslech svědka byl veden nezákonným způsobem.   119. Ze správního řádu neplyne, jakým způsobem má správní orgán výslech svědka vést, vyplývá z něho, že svědek musí být před zahájením výpovědi poučen ve smyslu § 55 správního řádu, což se v případu výslechu svědka K., i druhého svědka, stalo a výslech prováděný způsobem, kdy tento započal otázkou správního orgánu, zda má svědek nějaký vztah k obviněnému a druhá otázka, aby vypověděl, co jako svědek viděl a slyšel, nejsou žádné zavádějící otázky a svědkovi na počátku výslechu byla dána jednoznačně možnost, aby popsal skutkový děj, tak jak si ho vybavuje ohledně přestupkového jednání žalobce a teprve poté mu byly kladeny ze strany správního orgánu otázky, přičemž tohoto jednání se zúčastnil i tehdejší zmocněnec žalobce M. H., který byl přítomen celému výslechu, měl možnost položit svědkovi otázky, přičemž jednu otázku svědkovi také položil.   120. Soud neshledává v tom, že správní orgán položil při počátku výslechu svědkovi otázku, tedy aby vypověděl, co viděl a slyšel, že by ho nenechal samotného povyprávět přestupkový příběh žalobce, je zcela evidentní z toho, co je v protokolu o výslechu zaznamenáno, že nejprve svědek vylíčil, co viděl a slyšel ohledně skutkového příběhu žalobce a teprve poté mu byly kladeny otázky.   121. Z ničeho tedy nevyplývá, že by měl být svědek nějak ovlivňován či nabádán správním orgánem k „určité“ odpovědi.   122. Jedná se dle názoru soudu o nedůvodné zpochybňování výslechu svědka, tedy pouze o účelové tvrzení.   123. Další námitka týkající se uložené sankce a v tomto směru odůvodnění rozhodnutí o uložené sankci správními orgány není důvodné. Žalobce zejména namítal, že nebyly zohledněny při ukládání sankce další polehčující okolnosti jako např. téměř nulový provoz v místě, kde měl projet „na červenou“, že panovalo skvělé počasí, tedy byla dobrá viditelnost, nebo skutečnost, že žalobce je řidičem „vyježděným“ a zkušeným a také, že žalobce předložil alespoň kopii řidičského průkazu.   124. Tyto uváděné okolnosti však žádnou polehčující okolností nejsou i dle názoru soudu, a pokud jde o okolnost přitěžující, zde žalobce namítal, že nemělo být přihlédnuto k přitěžující okolnosti, která dle správního orgánu I. stupně vedla ke zvýšení sankce, tedy ta skutečnost, že správní orgán přihlédl k již zahlazeným přestupkům žalobce.   125. V tomto směru soud poukazuje, že zahlazená přestupková jednání žalobce skutečně nelze brát jako okolnost přitěžující, je však nutné hodnotit osobu pachatele přestupku a k takovému hodnocení přináleží i ta skutečnost, že se zjišťuje, zda v průběhu řidičské historie řidiče již k nějakému přestupkovému jednání ze strany řidiče došlo. V případě žalobce došlo k vícero přestupkovým jednáním v období let 2007 až 2015 (celkem 5 přestupkových jednání).   126. Žalovaný však v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, to co nyní uvádí soud, že zahlazené přestupky nelze brát jako přitěžující okolnost, je však třeba k chování a jednání řidiče přihlédnout, tedy že je třeba hodnotit jeho osobu, když bylo zjištěno, že se jedná o řidiče, který má sklony porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích a jakým způsobem a k tomu je třeba přihlédnout.   127. Soud pokládá stanovisko žalovaného za správné, zvláště když žalobce se hodnotí jako zkušený a vyježděný řidič, nicméně je pravdou, že se v průběhu své řidičské historie dopustil vícero přestupkových jednání a tím porušení pravidel silničního provozu.   128. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného tvoří jeden celek, žalovaný v odůvodnění rozhodnutí napravil pochybení správního orgánu I. stupně. Soud tedy hodnotí výši uložené sankce s ohledem na všechny okolnosti, které byly zdůvodněny správními orgány, za jednak zákonnou a jednak správnou.   129. Pokud pak žalobce namítá, že nebylo ze strany správních orgánů zohledněno ani ust. § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, tedy zda nebylo vhodné toto ustanovení aplikovat, soud uvádí následující. V souvislosti s aplikací § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018-45 „(…)“ zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry pokuty jako institut návrhový, a je proto povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody k postupu podle tohoto ustanovení. Tím totiž dojde k naplnění zásady zákonnosti trestání a zásady individualizace sankce. Zároveň je však třeba uvést, že se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu. (…). Právní úpravu obsaženou v § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky o mimořádném snížení výměry pokuty za přestupek by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení, které je pro pachatele příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranici sazby stanovená zákonem neumožňovala“.   130. V citovaném úryvku z judikátu Nejvyššího správního soudu je jednoznačně, že ačkoliv musí správní orgány z moci úřední zvažovat aplikaci mimořádného snížení pokuty podle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, nejsou již povinny v odůvodnění rozhodnutí poznamenávat, z jakého důvodu nepřistoupily k aplikaci institutu mimořádného snížení pokuty.   131. Ust. § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky stanoví, že pokutu lze uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.   132. Předmětné ustanovení umožňuje mimořádně snížit výši pokuty pod dolní hranici stanovenou zákonem, jestliže by nejnižší možná výše pokuty stanovená zákonem byla i přesto v konkrétním případě nepřiměřeně přísná a zároveň musí být splněny podmínky pro využití jiných institutů. V tomto řízení však nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly mimořádné snížení pokuty z jiných důvodů stanovených v § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.   133. Krajský soud odkazuje na vypořádání se Krajského soudu v Brně s námitkou neaplikace § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 73 A 1/2018-32: „V žalobě uváděné skutečnosti (nekonstatování přitěžujících okolností, preventivní charakter sankce, uložení sankce na spodní hranici) samy o osobě dle názoru soudu nenaplňují důvody pro mimořádné snížení pokuty pod spodní hranici (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018-49). Bylo by možné uvažovat toliko o aplikaci § 44 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, nicméně samotná zvolená procesní obrana podle názoru jasně diskvalifikuje žalobce z tohoto beneficia zákona, neboť z obsahu správního a soudního spisu je jasně patrná procesní strategie založená na obstrukcích a vyhýbání se odpovědnosti za přestupek, resp. správní delikt. Krajský soud má proto za to, že žalovaný, resp. správní orgán I. stupně nepochybili, když k mimořádnému snížení výše sankce nepřistoupili a toto své rozhodnutí více nerozváděli“.   134. Soud uvádí, že aplikace ust. § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky v tomto případě nebyla na místě, vzhledem ke všem okolnostem případu, když nebylo na místě ani ukládat sankci v nejnižší možné sazbě.   135. Pokud jde o poslední námitku týkající se nesouhlasu žalobce a jeho právního zástupce se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci, soud zde uvádí následující. K anonymizaci rozhodnutí ve věci zdejší soud odkazuje na vyslovený právní názor Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017-145, se kterým se ztotožňuje. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení uvedl, že zveřejňování a anonymizace rozhodnutí tohoto soudu se řídí § 39 Směrnice č. 9/2011, Kancelářský a spisový řád Nejvyššího správního soudu, účinné od 1. 1. 2012. Podle odst. 1 písm. a) citovaného ustanovení anonymizaci podléhá u fyzických osob jméno, příjmení, bydliště, datum narození, rodné číslo, citlivé údaje podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, jakož i veškeré další údaje, podle nichž by bylo fyzickou osobu možno identifikovat. Z uvedeného plyne, že jméno ani adresa žalobce nejsou v anonymizované verzi rozhodnutí zveřejňovány. Iniciály žalobce nejsou podle zdejšího soudu v daném případě údajem, podle kterého by bylo možné žalobce identifikovat, a proto není důvodu, aby nebyly zveřejněny. Ve vztahu ke zveřejnění údajů o advokátovi lze odkázat na odst. 3 citovaného ustanovení, podle kterého anonymizaci zejména nepodléhají: b) údaje o právnických osobách soukromého nebo veřejného práva; jména a příjmení členů jejich statutárních orgánů (odstraní se pouze případné údaje soukromého charakteru vztahující se k těmto osobám), d) jména a příjmení zástupců účastníků řízení a zástupců osob zúčastněných na řízení, vyjma jmen a příjmení zákonných zástupců a obecných zmocněnců, e) jména a příjmení advokátů, státních zástupců, notářů, soudních exekutorů, znalců, tlumočníků a daňových poradců, nejsou-li účastníky řízení.   136. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012-29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci), jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška. Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být „sekundárně viktimizován“, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.   137. Krajský soud na základě shora uvedeného posouzení všech žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.   138. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.   Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     V Brně dne 8. ledna 2020       JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně       Za správnost vyhotovení: B. Z.