č. j. 30 A 147/2020 - 38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D. a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobkyně: COMFORT ENERGY, s.r.o., IČO 28393538  sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1 proti   žalovanému: Energetický regulační úřad  sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava   o žalobě proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 18. 8. 2020, č. j. 12734-35/2017-ERU takto: I. Rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 18. 8. 2020, č. j. 12734-35/2017-ERU a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 6. 12. 2019, č. j. 12734-29/2017-ERU, jsou nicotná. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Předmětem přezkumu v projednávané věci je posouzení věcné příslušnosti Energetického regulačního úřadu k rozhodování o návrhu na určení, že žalobci nevznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 12 100 Kč vůči I. D. v souvislosti s nezahájením dodávky elektřiny podle smlouvy o sdružených službách dodávky ze dne 16. 12. 2014, resp. s jejími všeobecnými obchodními podmínkami. Žalobkyně je držitelkou licence na obchod s elektřinou. Dne 7. 12. 2017 obdržel Energetický regulační úřad (dále též jen „ERU“) od p. I. D. návrh, jímž se domáhal určení, že právní vztah s předmětem dodávky elektřiny do odběrného místa na adrese H. 840, U. a na adrese L. 9014, L., založený smlouvou o sdružených službách dodávky ze dne 16. 12. 2014, na základě podané výpovědi zanikl ke dni 15. 12. 2016 a dále se citovaný navrhovatel domáhal určení, že žalobci nevznikl vůči němu v souvislosti s ukončením smlouvy nárok na smluvní poplatek ve výši 12 100 Kč. O tomto návrhu rozhodl Energetický regulační úřad rozhodnutím ze dne 8. 6. 2018, č. j. 12734-14/2017-ERU a následně Rada ERU rozhodnutím ze dne 18. 12. 2018, č. j. 12734-22/2017-ERU, přičemž mezi účastníky předmětného správního řízení vedený spor ohledně otázky zániku smluvního vztahu byl vyřešen v rámci citovaných správních rozhodnutí, návrh v části, kdy bylo rozhodnuto o vzniku, resp. nevzniku nároku na smluvní poplatek byl dále řešen následně v pokračujícím správním řízení poté, kdy rozhodnutí prvostupňového správního orgánu v této věci bylo Radou ERU zrušeno a vráceno k novému projednání. V rámci nynější žaloby nečiní žalobce spornou takto zakončenou část řízení. 2. V pokračujícím řízení citovaný navrhovatel modifikoval petit, kdy nově požádal o určení, že žalobce v souvislosti se nezahájením dodávky elektřiny podle smlouvy o poskytování služeb ze dne 16. 12. 2014, resp. s jejími všeobecnými obchodními podmínkami nevznikl nárok na smluvní pokutu v celkové výši 12 100 Kč. O tomto návrhu rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 12. 2019, č. j. 12734-29/2017-ERU, kterým vyslovil, že žalobci vůči navrhovateli v souvislosti s nezahájením dodávky elektřiny podle smlouvy o sdružených službách dodávky ze dne 16. 12. 2014, resp. s jejími všeobecnými obchodními podmínkami, nevznikl nárok na smluvní pokutu v celkové výši 12 100 Kč. 3. Poslední citované rozhodnutí ERU napadla žalobkyně rozkladem. Nesouhlasila s tím, že by měl žalovaný v dané věci pravomoc rozhodovat. O rozkladu bylo rozhodnuto radou ERU žalobou napadeným rozhodnutím tak, že rozklad žalobkyně byl zamítnut a napadené prvostupňové správní rozhodnutí bylo potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí Rady ERU směřuje nyní projednávaná žaloba. II.  Obsah žaloby a vyjádření žalovaného k ní 4. Spor mezi účastníky řízení je veden ohledně toho, zda měl Energetický regulační úřad pravomoc o předmětném návrhu navrhovatele rozhodnout, přičemž žalovaný je názoru, že taková pravomoc pro něj vyplývá z ust. § 17 odst. 7 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb. energetického zákona, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „energetický zákon“). Žalobkyně tvrdí, že ERU je na základě posledního citovaného ustanovení energetického zákona příslušný rozhodovat spory o splnění povinností ze smluv, přičemž se ovšem musí skutkově jednat o takové spory, ve kterých navrhovatel tvrdí, že je druhá smluvní strana jako odpůrce povinna něco vykonat, neboť se k tomu zavázal ve smlouvě, a navrhovatel tak má subjektivní nárok na splnění smluvní povinnosti druhou stranou. Na základě citovaného ustanovení energetického zákona však není ERU příslušný rozhodovat na návrh navrhovatele o tom, že navrhovatel není povinen něco konat, či že obráceně odpůrce má vůči navrhovateli na nějaké plnění nárok, nebo že takový nárok nemá, resp. že odpůrci nárok nevznikl, neboť by se vůbec nejednalo o spor o splnění povinnosti, ke které se odpůrce (žalobce) smluvně zavázal. Žalobce v uvedené souvislosti odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 2. 2019, č. j. 30 A 11/2018-98 a na dřívější rozsudek rovněž zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2018, č. j. 62 A 115/2016-83. Jelikož podle názoru žalobce absentuje pravomoc ERU k vydání rozhodnutí v dané věci, domáhá se vyslovení nicotnosti jak prvostupňového, tak druhostupňového správního rozhodnutí. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že napadená rozhodnutí nejsou nicotná, ale byla vydána v rámci příslušnosti ERÚ podle § 17 odst. 7 písm. e) energetického zákona. Upozorňuje, že věcná příslušnost bývá zpravidla vymezena souhrnem věcných otázek, o kterých přísluší správnímu orgánu rozhodovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2014, čj. 6 Ads 87/2013 – 131). Věcná příslušnost tak nebývá spojena s určením přípustného druhu návrhu, který lze na zahájení řízení podat. Ani § 141 správního řádu nevymezuje přípustné druhy návrhů. Veškeré myslitelné druhy návrhů nevymezuje ani zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Výslovná úprava žaloby na určení v § 80 občanského soudního řádu jistě neznamená, že v rámci občanského soudního řízení již nelze podat žalobu na plnění. Neexistence výslovné úpravy není na překážku. To, čeho se lze obecně v občanském soudním řízení domáhat, plyne dle žalovaného již z § 1 občanského soudního řádu. Obdobné závěry si žádá i sporné správní řízení podle § 141 správního řádu, které se klasickému občanskému soudnímu řízení podobá. Žalovaný poukazuje na § 9 správního řádu, podle kterého je správním řízením postup, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Z § 141 správního řádu nevyplývá, že by v rámci sporu bylo možno projednávat toliko spory s petitem na splnění povinnosti. Mezi určovací žaloby patří i tzv. negativní určovací žaloba, kterou se má postavit najisto neexistence určitého práva, resp. povinnosti. V takových případech je žalobkyně možný „dlužník“ a žalovaným možný „věřitel“ – žaloba je podávána v situacích, kdy údajný dlužník zůstává v nejistotě, zda povinnost je či není po právu. Právě takovou žalobu podala zúčastněná osoba. Žalovaný se dále zabývá vztahem sporných řízení podle § 141 správního řádu a řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu. Konstatuje, že řízení podle § 17 odst. 7 písm. e) bod 1 energetického zákona nelze spojovat pouze s návrhem na plnění. Znění posledně uvedeného připomíná dikci § 80 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013. Spor v sobě vždy nese existenci dvou různých názorů na jednu a tutéž věc. Je-li kompetencí žalovaného rozhodovat spory o splnění povinnosti ze smlouvy, může petit v rámci takto vymezené kompetence znít i na určení, že taková povinnost neexistuje. Dále žalovaný nesouhlasí s tím, že aplikací § 9 správního řádu dochází k rozšiřujícímu výkladu věcné příslušnosti žalovaného. Mezi § 9 správního řádu a § 17 odst. 7 písm. e) energetického zákona není vztah speciality. Pokud žalobkyně tvrdí, že věcnou příslušnost k rozhodování „určovacích“ sporů by musel zákonodárce výslovně stanovit, nemá pravdu – vychází totiž z nesprávného základního východiska, že ze správního řádu nevyplývají druhy přípustných návrhů, a proto je musel zvláště stanovit speciální zákon. Většinou je však věcná příslušnost navázána na určitou problematiku a nikoliv konkrétní žalobní typ. Závěrem žalovaný shrnuje, že rozsah jeho věcné příslušnosti ve vztahu k § 17 odst. 7 písm. e) energetického zákona je nutno posuzovat dle věcných otázek, o kterých je žalovaný příslušný rozhodovat. Otázka přípustnosti konkrétního petitu či druhu návrhu není otázkou rozsahu věcné příslušnosti. Žalovaný považuje za nelogické, pokud by zákonodárce svěřil v rámci určité věcné otázky do příslušnosti žalovaného pouze jeden druh návrhu, kdežto o jiných by měly rozhodovat soudy.  III.  Posouzení věci krajským soudem 6. Soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů. Ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného. 7. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“). 8. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 9. Podle § 77 odst. 2 správního řádu je nicotné rozhodnutí, „k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.“ 10. Podle § 76 odst. 2 s. ř. s. zjistí-li soud, že „rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Pokud se důvody nicotnosti týkají jen části rozhodnutí, soud vysloví nicotnou jen tuto část rozhodnutí, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí.“ Vyslovení nicotnosti připadá v úvahu pouze u úkonů správního orgánu, které jsou rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2013, č. j. 4 As 113/2013-30). Judikatura správních soudů za vady způsobující nicotnost správního rozhodnutí označuje např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, aj. [viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 8 Afs 78/2006 (Sb. NSS 1629/2008)]. Nicotnost správního aktu vysloví soud pouze tehdy, jestliže akt trpí natolik intenzivními a zřejmými vadami, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby jej respektovali (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2003, č. j. 2 Afs 12/2003-216). 11. Jádrem sporu v projednávané věci je posouzení, zda je ERÚ věcně příslušný k rozhodování o návrhu na určení, zda je zákazník v postavení spotřebitele povinen uhradit smluvní pokutu. 12. Totožnou věcí postavenou na shodných skutkových a právních základech se Krajský soud v Brně podrobně zabýval například v rozsudku ze dne 21. 2. 2019, č. j. 30 A 11/2018-98. Soud proto na toto rozhodnutí plně odkazuje. Dospěl v něm k závěru, že k rozhodování o návrhu, v němž se osoba zúčastněná na řízení domáhala vydání rozhodnutí, že není povinna zaplatit žalobkyni tzv. deaktivační poplatek, není věcně příslušný Energetický regulační úřad, nýbrž soud v občanském soudním řízení. Nedostatek věcné působnosti rozhodujícího orgánu je nutno považovat za důvod nulity (nicotnosti, non negotium) vydaného správního aktu, tedy jeho právní neexistence, kdy tu není nic, co by bylo způsobilé s účinky právní moci dotknout právní sféru fyzické nebo právnické osoby. 13. S tímto závěrem se ztotožnil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2021, č. j. 9 As 97/2019 – 53. Konstatoval, že žalovaný v předmětné věci neměl pravomoc k vydání meritorního rozhodnutí o návrhu na určení existence práva či povinnosti ze smlouvy mezi navrhovatelkou a žalobkyní. Ustanovení § 17 odst. 7 písm. e) bod 1. energetického zákona mu svěřuje pravomoc rozhodovat výlučně o návrzích (ve sporech) na plnění. 14. Žalovaný v nyní projednávané žalobě, resp. v napadeném rozhodnutí či vyjádření, nepředestřel soudu takové argumenty, které by odůvodňovaly změnu jeho závěrů, které byly následně aprobovány Nejvyšším správním soudem. Není proto důvod odchýlit se od předchozího právního názoru soudu. Proto soud dále pouze ve stručnosti předestře důvody vedoucí k závěru o nedostatku pravomoci ERÚ k rozhodování o tzv. deaktivačním poplatku. 15. Podle § 17 odst. 7 písm. e) energetického zákona ERÚ „na návrh zákazníka v postavení spotřebitele odebírajícího elektřinu, plyn nebo tepelnou energii pro spotřebu v domácnosti nebo zákazníka, který je fyzickou osobou podnikající, rozhoduje 1. spory mezi zákazníkem a držitelem licence o splnění povinností ze smluv, jejichž předmětem je dodávka nebo distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné energie, 2. o určení, zda právní vztah mezi zákazníkem a držitelem licence, jehož předmětem je dodávka nebo distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné energie, vznikl, trvá nebo zanikl, a kdy se tak stalo“. 16. Citované ustanovení § 17 odst. 7 písm. e) energetického zákona svěřuje ERÚ pravomoc rozhodovat ve dvou typech správních řízení v soukromoprávních otázkách mezi spotřebitelem a držitelem licence: ERÚ rozhoduje jak zákonem definované spory na plnění, tak o určitých návrzích na určení. 17. Pravomoc ERÚ rozhodovat ve sporech na plnění vyplývá z bodu 1 citovaného ustanovení. Návrh, obdobně jako žaloba na plnění [srov. § 80 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012], má vést k tomu, že odpůrce bude rozhodnutím povinován k určitému plnění vůči zákazníkovi. Musí se jednat o takové spory, ve kterých zákazník (spotřebitel) tvrdí, že držitel licence je povinen něco vykonat (splnit povinnost), neboť mu tato povinnost vyplývá ze smlouvy. Výsledkem řízení je rozhodnutí ukládající povinnost, popř. zamítnutí návrhu. Rozhodnutí vydané v řízení může být zároveň exekučním titulem. 18. Oproti tomu pravomoc ERÚ rozhodovat ve sporech na určení vyplývá z bodu 2 citovaného ustanovení. Při rozhodování o návrzích na určení ERÚ výrokem určí, zda určitý právní vztah existuje či nikoliv, a odkdy se tak stalo. V těchto typech řízení rozhoduje ERÚ o návrzích na určení, nikoliv o existenci (deklaraci) konkrétních práv a povinností vyplývajících z předmětného smluvního vztahu. V § 17 odst. 7 písm. e) bod 2 energetického zákona zákonodárce použil normativní text § 142 správního řádu pro potřeby rozhodování o určitých specifických právních vztazích. Věcná příslušnost správního orgánu rozhodovat v řízení o určení právního vztahu (§ 142 správního řádu), je promítnuta právě do ustanovení § 17 odst. 7 písm. e) bod 2 energetického zákona, dle kterého ERÚ rozhoduje deklaratorním rozhodnutím o tom, zda právní vztah mezi zákazníkem a držitelem licence, jehož předmětem je dodávka nebo distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné energie, vznikl, trvá nebo zanikl, a kdy se tak stalo. 19. Výklad sporného kompetenčního pravidla § 17 odst. 7 písm. e) energetického zákona je podle názoru Nejvyššího správního soudu jasný. Zákonodárce při jeho formulaci evidentně vycházel z tradičního dělení návrhů na návrhy na plnění a návrhy na určení. Bod 1 se vztahuje ke sporům, ve kterých zákazník (spotřebitel) tvrdí, že dodavatel (držitel licence) je povinen splnit nějakou povinnost, neboť mu tato povinnost vyplývá ze smlouvy, tj. zákazník podává návrh na plnění. Výsledkem řízení je rozhodnutí ukládající povinnost (nebo o zamítnutí návrhu), které může být exekučním titulem. Bod 2 se týká sporů, jejichž předmětem je určení, zda určitý právní vztah existuje či neexistuje, a odkdy. Výsledné rozhodnutí v tomto případě neukládá povinnost, ale deklaruje vznik, trvání nebo zánik právního vztahu mezi zákazníkem (spotřebitelem) a držitelem licence, jehož předmětem je dodávka nebo distribuce elektřiny, plynu nebo tepelné energie. 20. Ve shodě s Nejvyšším správním soudem lze proto v nyní projednávané věci uzavřít, že žalovaný neměl pravomoc k vydání meritorního rozhodnutí o návrhu na určení existence práva či povinnosti ze smlouvy uzavřené mezi navrhovatelem a žalobkyní. Ustanovení § 17 odst. 7 písm. e) bod 1 energetického zákona svěřuje žalovanému pravomoc rozhodovat výlučně o návrzích (ve sporech) na plnění. Rada žalovaného mohla pouze napravit vadu prvostupňového rozhodnutí způsobující jeho nicotnost; to však neučinila. 21. Námitka nicotnosti napadených rozhodnutí je proto důvodná. IV.  Závěr a náklady řízení 22. Soud shledal důvodnou argumentaci žalobkyně o nedostatku věcné příslušnosti ERÚ k rozhodování předmětného sporu, proto vyslovil nicotnost napadených rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 3 s. ř. s. Právním názorem, který vyslovil soud v rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). 23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. 24. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobkyni vznikly náklady toliko za zaplacený soudní poplatek, proto jí byla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalovanému ve výši 3 000 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.   Brno 26. 5. 2022   Mgr. Milan Procházka předseda senátu