č. j. 30 A 81/2021 - 82 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: Mgr. A. H.   proti   žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno za účasti: 1. EG.D, a.s.     sídlem Lidická 1873/36, Brno 2. CETIN, a.s.     sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 3. Pavel Klusák     sídlem Nádražní 1261/3, Kuřim o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2021, čj. JMK 62971/2021   takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se účastnil jak územního, tak i stavebního řízení na stavbu „Výstavba nových komunikací a inženýrských sítí v obci Žďárec ‑ lokalita zastavění A“. Stavebníkem byla obec Žďárec. Městský úřad Tišnov jako obecný stavební úřad stavbu do území umístil. Proti územnímu rozhodnutí žalobce neúspěšně brojil jak odvoláním u Krajského úřadu Jihomoravského kraje, tak i žalobou podanou Krajskému soudu v Brně (zamítnuta rozsudkem čj. 30 A 117/2018 – 109; ten byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2023, čj. 7 As 141/2021 ‑ 37). 2. Předmětem nynějšího řízení před krajským soudem je stavební povolení, které následně vydal Městský úřad Tišnov jako speciální stavební úřad pro pozemní komunikace (dále též „stavební povolení komunikací a sítí“). Žalobcovo odvolání proti němu zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti tomu brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 30. 6. 2021. 3. Pro pořádek je ještě nutno vést, že samostatné stavební povolení vydal Městský úřad Tišnov jako vodoprávní úřad, a to na stavbu dešťové kanalizace. I toto rozhodnutí napadl žalobce odvoláním a následně žalobou, kterou Krajský soud v Brně zamítl dne 22. 2. 2022 ve věci vedené pod sp. zn. 30 A 27/2021.   II. Argumentace žalobce 4. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, přičemž v podstatě opakuje své odvolací námitky, aniž by však přímo polemizoval s napadeným rozhodnutím.   III. Argumentace žalovaného 5. Žalovaný navrhuje podanou žalobou zamítnout a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem.   IV. Řízení před krajským soudem 6. Žalobce požadoval, aby ve věci proběhlo jednání. Soud je proto dne 30. 1. 2023 nařídil na den 22. 2. 2023. Dne 6. 2. 2023 však žalobce v reakci na předvolání navrhl, aby soud řízení přerušil a vyčkal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci územního rozhodnutí. Předseda senátu žalobci sdělil, že pro přerušení řízení neshledal důvod. Rozsudek krajského soudu ve věci územního rozhodnutí je totiž pravomocný bez ohledu na to, že byl napaden kasační stížností, proto z něj soud bude vycházet (podrobněji viz odpověď předsedy senátu na č. l. 75 soudního spisu). Soud žalobci sdělil, že nařízený termín jednání má i nadále považovat za platný a že se jednání může konat i bez jeho přítomnosti. 7. Žalobce reagoval dne 16. 2. 2023 námitkou podjatosti předsedy senátu. První tvrzený důvod podjatosti se týkal toho, že předseda senátu nerozhodl o žalobcově návrhu na přerušení řízení včas a neučinil tak usnesením. Rozhodl také nesprávně. Protože nevyčkal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci územního rozhodnutí, způsobil ostatním účastníkům řízení záměrně škodu, neboť se tak zbytečně řetězí soudní spory. Přitom podle judikatury Nejvyššího správního soudu by změna nebo zrušení územního rozhodnutí zakládala důvod pro obnovu stavebního řízení. Jako druhý důvod podjatosti žalobce uvedl, že předseda senátu od počátku soudních sporů v této věci nejedná nestranně, nahlíží na žalobce jako na škůdce, nerespektuje právní předpisy a nezabývá se veřejným zájmem v zastavovaném území. Zaměstnanci stavebního úřadu v Tišnově a jejich rodinní příslušníci mají zájem na výsledku řízení, potřebují krytí ze strany krajského soudu, a ten jim ho poskytuje. Žalobce to dává do souvislosti s korupční kauzou kupčení s městskými byty v Brně a s ní souvisejícím případem manipulace s pozemky v sousední obci Rojetín. Podle něj je touto korupční kauzou zjevně zasažen i krajský soud. 8. Krajský soud nepostupoval žalobcovu námitku podjatosti předsedy senátu k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu, neboť ji vyhodnotil jako účelovou. Šlo o zneužití práva, jelikož žalobce se zjevně snažil touto cestou dosáhnout zrušení nařízeného jednání a odložení rozhodnutí ve věci poté, co předseda senátu nevyhověl jeho návrhu na přerušení soudního řízení. Navíc je nutno uvést, že námitka padla pouhých šest dní před nařízeným jednáním, takže byly splněny i podmínky § 15b odst. 2 o. s. ř. aplikovaného na základě § 62 s. ř. s. Krajský soud tak byl oprávněn pokračovat v řízení a o námitce podjatosti rozhodnout sám v tomto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, čj. 9 As 146/2016 ‑ 366). O možnosti takového způsobu vyřízení námitek podjatosti vznesených před ústním jednání ve věci byl žalobce informován již v předchozích rozsudcích krajského soudu čj. 30 A 117/2018 - 109, bod 15, a čj. 30 A 184/2018 ‑ 85, bod 9. 9. Námitku podjatosti vyhodnotil krajský soud jako nedůvodnou, neboť vychází prakticky výhradně jen z procesního postupu předsedy senátu v této věci a z jeho rozhodování v jiných žalobcových věcech. Podle § 8 odst. 1 věta třetí s. ř. s. však „důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech“. Spekulace žalobce o zapojení předsedy senátu do mediálně známých korupčních kauz pak zůstaly naprosto nepodložené. Jediná souvislost s nyní projednávanou věcí, na kterou žalobce poukázal, spočívala v tom, že se manipulace s pozemky měly zčásti odehrávat „v sousedství“ současného stavebního záměru. Takovéto vybájené domněnky ovšem k vyvolání objektivních pochybností o nestrannosti soudce nestačí. 10. Ve věci proběhlo dne 22. 2. 2023 ústní jednání podle § 49 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kterého se žalobce bez omluvy nezúčastnil.   V. Posouzení věci krajským soudem 11. Žaloba není důvodná. 12. Soud se musel zejména zabývat přezkoumatelností napadeného rozhodnutí, jelikož prakticky jediný žalobní bod, který žalobce uplatnil, spočívá v tom, že žalovaný se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami (aniž by upřesnil, kterými). Tvrdí tedy nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. S institutem nepřezkoumatelnosti je třeba zacházet obezřetně a vyhradit jeho užití pouze těm případům, kdy vady odůvodnění reálně brání soudu v tom, aby napadené rozhodnutí přezkoumal (ve vztahu k soudním rozhodnutím srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016 ‑ 123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body [29] ‑ [30]). Zejména je nutno zdůraznit, že správní orgán, stejně jako soud, není povinen vyvracet jednotlivě každou dílčí námitku, pokud své rozhodnutí jako celek logicky a přesvědčivě odůvodní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247). Rozhodnutí obou stupňů přitom tvoří jediný celek a navzájem se doplňují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, čj. 6 Ads 134/2012 ‑ 47). 13. Soud shledal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal v přiměřené míře podrobnosti všechny námitky, které žalobce uplatnil ve svém odvolání. Většina z nich byla nedůvodná jednoduše proto, že žalobce jimi napadal umístění stavby do území, což bylo předmětem předchozího územního řízení. Na takové námitky je ve stavebním řízení už pozdě, neboť se zde uplatní zásada koncentrace [114 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Pokud bylo o těchto námitkách rozhodnuto v územním řízení, nemusel k nim žalovaný ve stavebním řízení vůbec přihlížet (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2022, čj. 4 As 437/2021 ‑ 37, bod 27). Řada dalších žalobcových námitek se ukázala být nepodložená nebo lichá. 14. Nyní se soud vyjádří k žalobcovým výtkám jednotlivě v tom pořadí, v jakém je uvedl v žalobě. 15. Žalobce v první řadě napadal nezákonnost územního rozhodnutí. Na to mu žalovaný v odvolacím rozhodnutí správně odpověděl, že územní rozhodnutí je pravomocné (str. 3 napadeného rozhodnutí). Je tedy logické, že z něj stavební úřad musí při povolování stavby vycházet. 16. Druhá skupina námitek se týkala odstupu plánované stavby od stávající staré zástavby rodinných domů a chybějícího systému nakládání s odpadními vodami. Dále zde žalobce namítal, že v projektové dokumentaci nejsou dostatečně vyznačena ochranná pásma domovní přípojky elektrické energie NN a vodovodní přípojky v jeho vlastnictví. Tyto námitky vypořádal žalovaný tak, že spadají do územního řízení a nikoliv do řízení stavebního (str. 3 ‑ 4 napadeného rozhodnutí). To potvrzuje i krajský soud, který ostatně některé z těchto námitek řešil ve svém rozsudku týkajícím se územního řízení (bod 36 výše citovaného rozsudku čj. 30 A 117/2018 ‑ 109). Nezákonnost rozhodnutí nelze dovodit ani z důvodu absence čističky odpadních vod, neboť ta není předmětem tohoto řízení. K ochranným pásmům ještě žalovaný poznamenal, že jsou řádně vyznačena ve výkresu „Koordinační situační výkres č. 3“. Soud toto tvrzení ověřil ve spise a konstatuje, že na uvedeném výkrese je skutečně vyznačeno ochranné pásmo žalobcovy vodovodní přípojky i všech přípojek elektrické energie NN, které se nacházejí v nejbližším okolí žalobcova domu (soudu pouze není zřejmé, která z nich slouží jako domovní přípojka pro žalobce, což mohl žalobce upřesnit, kdyby se účastnil nařízeného jednání). 17. Třetí skupina žalobcových námitek poukazovala na to, že stavba navazuje na stávající nepovolené stavby místní komunikace, vodovodního řadu, kanalizace a rozvodů. Nejsou podle žalobcova názoru také splněny technické podmínky pro připojení pozemních komunikací a sousedních nemovitostí na stávající místní komunikaci. K tomu žalovaný uvedl, že tyto námitky taktéž spadají do územního řízení a v něm se jimi také správní orgány řádně zabývaly. Soud to potvrzuje s tím, že také on tyto námitky vypořádal v předchozím soudním řízení (body 32 a 35 výše citovaného rozsudku čj. 30 A 117/2018 ‑ 109). Nyní k tomu jen dodává, že žalobce ve své argumentaci zjevně zaměňuje pasport místních komunikací, jakožto vlastnickou evidenci obce o jejích místních komunikacích, a takzvaný pasport stavby, což je zjednodušená dokumentace skutečného provedení stavby, kterou stavební úřad ověří v případě, že se k určité stavbě, která byla v minulosti povolena, nedochovalo stavební povolení. 18. Ve čtvrtém žalobním bodě poukazuje žalobce na to, že stavební úřad si před vydáním stavebního povolení nevyžádal závazné stanovisko orgánu ochrany přírody k ochraně krajinného rázu. K této námitce se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyslovil, ale soud ověřil, že žalobce ji v odvolání vůbec neuvedl. Soud proto jen poukazuje na to, že také tato námitka spadala do územního řízení, přičemž v předcházejícím soudním řízení se jí soud nezabýval jen proto, že ji žalobce uplatnil pozdě (body 37‑39 výše citovaného rozsudku čj. 30 A 117/2018 ‑ 109). 19. V pátém žalobním bodě vytýká žalobce žalovanému, že rozhodnutí stavebního úřadu bylo vnitřně rozporné. Konkrétně poukazoval na podmínky obsažené ve výroku, z nichž vyplývalo, že stavba vodovodního řadu a dešťové kanalizace podléhá vodoprávnímu povolení, ale přitom v odůvodnění se uvádělo, že tyto stavby byly povoleny již územním rozhodnutím. Z tohoto žalobního bodu lze také vyrozumět, že žalobci vadí, že žalovaný odmítl koordinovat povolovanou stavbu s jinými stavebními objekty (žalobce neuvádí, s jakými). Žalovaný v reakci na tyto odvolací námitky žalobci vysvětlil, že ke zdánlivým rozporům došlo tak, že speciální stavební úřad převzal ze stanoviska odboru životního prostředí do svého rozhodnutí veškeré podmínky, a to včetně těch, které již byly naplněny v územním řízení. Stejně tak žalobci vysvětlil, že se mohl zabývat pouze těmi stavebními objekty, které byly obsaženy v podané žádosti o stavební povolení (str. 4 napadeného rozhodnutí). Ke koordinaci staveb se přitom vyjadřoval krajský soud již v předchozím soudním řízení (bod 34 výše citovaného rozsudku čj. 30 A 117/2018 ‑ 109). Soud tak nyní jen dodává, že projektová dokumentace obsahuje jak stávající sítě, tak i sítě navržené a sítě výhledové (viz koordinační situační výkres, jenž je součástí správního spisu). 20. Poslední žalobní bod se týkal procesu, přičemž žalobce vytýkal stavebnímu úřadu, že stavební povolení vydal v přerušeném řízení a že jej přijala podjatá úřednice. Pokud jde o údajnou podjatost, žalovaný uvedl, že v době, kdy stavební úřad vydával své stavební povolení, existovalo už rozhodnutí, jímž tentýž úřad rozhodl, že pověřená úřední osoba není podjatá a nebude vyloučena z úkonů ve správním řízení. Toto rozhodnutí sice ještě nebylo pravomocné (žalovaný je potvrdil až později), ale to nebránilo stavebnímu úřadu v tom, aby pokračoval v řízení. Žalovaný zde správně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, čj. 1 As 55/2012 ‑ 32 (str. 4 ‑ 5 napadeného rozhodnutí). 21. O něco složitější je to s námitkou týkající se přerušení řízení. Zde musel dát krajský soud žalobci zčásti za pravdu, neboť žalovaný tvrdil, že řízení po svém zahájení přerušeno nebylo (str. 4 napadeného rozhodnutí). Soud však ze spisu zjistil, že stavební úřad skutečně v reakci na podanou žádost usnesením ze dne 25. 5. 2020 řízení přerušil a stavebníka vyzval, aby svou žádost doplnil (č. l. 24 správního spiusu). Teprve poté, co stavebník vady žádosti odstranil, vyrozuměl dne 1. 7. 2020 stavební úřad o zahájení řízení ostatní účastníky (č. l. 33 správního spisu). Z toho důvodu nebylo nutné, aby je stavební úřad vyrozumíval též o tom, že se v řízení pokračuje poté, co bylo přerušeno. Striktně vzato však měl o pokračování v řízení pro pořádek učinit záznam do spisu (viz § 65 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Popsaná vada ovšem podle krajského soudu neměla pražádný vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí. Vedlejší účastníci řízení se podle všeho ani nedozvěděli, že řízení bylo přerušeno. V oznámení o zahájení řízení jim stavební úřad sdělil, do kdy mohou uplatnit své námitky, přičemž stanovená desetidenní lhůta běžela od doručení oznámení. Muselo jim být tedy zřejmé, že řízení běží a že pokud chtějí proti stavbě brojit, musí tak učinit ve lhůtě stanovené v oznámení o jeho zahájení. Ostatně žalobce sám ani neuvádí, jak se mělo vytýkané pochybení odrazit v jeho procesních právech. 22. Soud na závěr shrnuje, že se všemi odvolacími námitkami se žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal. Žalobce nevyužil příležitosti, aby s ním v žalobě jakkoliv polemizoval. Omezil se pouze na výtku, že žalovaný jeho odvolací námitky opomenul. To se nepotvrdilo a soud tudíž shledal napadené rozhodnutí plně přezkoumatelným.   VI. Náklady řízení 23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví‑li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu těch nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který úspěch ve věci neměl. Žalobce před soudem neuspěl (soud žalobu zamítl jako nedůvodnou), proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu by jinak ‑ jakožto úspěšnému účastníkovi řízení ‑ právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu mu je však nelze přiznat, neboť nepřesahují rámec jeho běžné úřední činnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014 ‑ 47, č. 3228/2015 Sb. NSS). 24. O nákladech osob zúčastněných na řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení žádná povinnost osobě zúčastněné na řízení uložena nebyla.   Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má‑li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 22. 2. 2023 Mgr. Milan Procházka předseda senátu