č. j. 30 A 98/2022 - 49 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce:  Energo Příbram, s. r. o. sídlem Obecnická 269, Příbram  zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Douchou sídlem Jugoslávská 620/29, Praha proti   žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo nám. 5, Jihlava za účasti: OTE, a. s. sídlem Sokolovská 192/79, Praha o žalobě proti rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 6. 9. 2022, čj. 05476-17/2021-ERU   takto: I. Žaloba se zamítá. II. Účastníci řízení ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V řízení jde o věcnou příslušnost žalovaného ukládat operátorovi trhu povinnost zaregistrovat zdroje k podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů. 2. Žalobce podal operátorovi trhu OTE, a. s., žádost o registraci svých dvou výrobních zdrojů k podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů ve formě hodinového zeleného bonusu. Společnost OTE však žalobcovu žádost odmítla, neboť podle ní nelze žalobcovy zdroje zaregistrovat jako podporované. 3. Proto žalobce chtěl, aby žalovaný přikázal společnosti OTE zaregistrovat jeho výrobní zdroje k výše uvedené podpoře. Žalovaný uvedl, že k řešení této otázky není věcně příslušný. Dne 19. 1. 2022 proto řízení o žalobcově žádosti zastavil. Odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí zamítla Rada žalovaného rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti němu brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 11. 11. 2022. II. Argumentace žalobce 4. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému. Žalovaný je věcně příslušný k projednání řešeného sporu. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění účinném do 31. 12. 2021, měl žalovaný řešit spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Pokud tedy žalovaný řeší veškeré spory týkající se podpory, spadá do jeho široce vymezené pravomoci i rozhodování o registraci k podpoře. Žalobce si je vědom skutečnosti, že od 31. 12. 2021 už zřejmě žalovaný tento spor není oprávněn řešit. Ale tato věc byla zahájena před novelou č. 383/2021 Sb., která dosah § 52 zákona o podporovaných zdrojích energie zúžila. Přitom z přechodných ustanovení novely vyplývá, že se řízení zahájené před nabytím její účinnosti dokončí podle dosavadních právních předpisů. I to dokazuje, že žalovaný věcnou příslušnost měl. 5. Rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení navíc považuje žalobce za překvapivé a odporující legitimnímu očekávání (srov. usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 28. 11. 2019, čj. Konf 10/2019-14, č. 3987/2020 Sb. NSS, nebo usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14, č. 3859/2019 Sb. NSS). III. Argumentace žalovaného 6. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve stručnosti shrnuje to nejpodstatnější. Spor o registraci sice s podporou souvisí, nejde však o spor o podporu samu. Vznik nároku na podporu je relativně samostatnou otázkou, kterou žalovaný projednávat může. Jinými slovy, žalobce se může domáhat po žalovaném, aby vydal rozhodnutí o vyplacení podpory, protože žalobci tento nárok vznikl. Spory, ve kterých účastník řízení namítal „neregistraci“ k podpoře a zároveň chtěl po žalovaném, aby mu podporu přiznal, žalovaný rozhodoval. Žalobce se toho ale nedomáhá a brojí jen proti otázce registrace. Proto žalovaný nemá věcnou příslušnost spor projednat. IV. Posouzení věci krajským soudem 7. Soud rozhodl ve věci samé bez jednání za podmínek § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť žádná ze stran jednání nepožadovala. 8. Žaloba není důvodná. Právní úprava a judikatura 9. Dle § 17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2021, Energetický regulační úřad rozhodoval mj. i „spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů“. 10. Obdobně i podle § 52 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), ve znění účinném do 31. 12. 2021, platilo, že Energetický regulační úřad rozhoduje „spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů“ (a další obdobné spory, které nejsou pro posouzení nynější věci podstatné). 11. Zákonem č. 382/2021 Sb. (viz část první čl. I body 140 a 141) došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně § 52 zákona o podporovaných zdrojích energie. Nově žalovaný rozhoduje „spory, jejichž předmětem je splnění povinnosti úhrady podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů“ (apod.). Změněn byl i § 17 odst. 7 písm. d) energetického zákona (viz část čtvrtá čl. VI bod 11), podle kterého Energetický regulační úřad nyní rozhoduje již pouze „spory, jejichž předmětem je určení výše náhrady při dispečerském řízení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů energie podle § 26 odst. 6“. 12. Podle přechodného ustanovení zákona č. 382/2021 Sb., vztahujícího se k novelizaci zákona o podporovaných zdrojích energie (viz část první čl. II bod 13), se však „řízení zahájená podle zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která nebyla do tohoto dne pravomocně skončena, dokončí podle zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“. Obdobné přechodné ustanovení obsahuje zákon č. 382/2021 Sb. i ve vztahu k novelizaci energetického zákona (viz část čtvrtá čl. VII bod 7): „Řízení zahájená podle zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která nebyla do tohoto dne pravomocně skončena, se dokončí podle zákona č. 458/2000 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Přechodná ustanovení přitom dopadají i na kompetenční normy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2009, čj. Komp 6/2009-35, č. 2021/2010 Sb. NSS, a usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 3. 5. 2022, čj. Konf 12/2021-38). 13. Dnem nabytí účinnosti obou novel je den 1. 1. 2022. Pro spory zahájené před tímto datem, což je i nynější případ, tedy platí předchozí, obecněji formulovaná úprava zmocnění Energetického regulačního úřadu k rozhodování sporů. Je ale třeba mít při jejím výkladu na paměti, že při posuzování pravomoci správního orgánu se má uplatňovat restriktivní přístup (srov. usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 13. 4. 2010, čj. Konf 108/2009-11, č. 2275/2011 Sb. NSS). Žalovaný smí jednat a rozhodovat jen o věcech, které mu byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona. Pokud je takové zmocnění vymezeno obecně a je nezbytné interpretovat typ sporů, které do pravomoci správního orgánu spadají, musí být tato interpretace zužující nebo doslovná, nikoliv rozšiřující. 14. Nyní řešená podpora se vztahuje na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výrobnách elektřiny na území České republiky (§ 4 odst. 2 zákona podporovaných zdrojích energie), využívajících obnovitelné zdroje (§ 4 odst. 2 zákona o podporovaných zdrojích energie). Výrobce si zásadně může zvolit formu podpory a zvolenou formu je povinen zaregistrovat v systému operátora trhu (§ 8 odst. 3 zákona o podporovaných zdrojích energie). Jednou z forem podpory je právě zelený bonus na elektřinu. Pokud jde o jeho vyplacení, je operátor trhu povinen hradit výrobci tento bonus na základě jeho žádosti a dle předloženého vyúčtování (§ 9 odst. 3 zákona o podporovaných zdrojích energie), které probíhá dle naměřených hodnot (§ 9 odst. 6 zákona o podporovaných zdrojích energie). V případě zeleného bonusu je výrobce povinen předat operátorovi trhu úplné a pravdivé naměřené nebo vypočtené hodnoty, a to elektronickou formou [§ 11a odst. 7 písm. a) zákona o podporovaných zdrojích energie]. 15. Věc samotná se týká registrace k podpoře elektřiny dle vyhlášky č. 9/2016 Sb., o postupech registrace podpor u operátora trhu a provedení některých dalších ustanovení zákona o podporovaných zdrojích energie (registrační vyhláška). Ta upravuje primárně termíny a postup výběru formy podpory elektřiny u operátora trhu. Podle této vyhlášky má výrobce elektřiny, jednoduše řečeno, u operátora trhu nahlásit informace o svých výrobních zdrojích (příloha č. 2 vyhlášky č. 9/2016 Sb.) a dále si má vybrat formu podpory. Vyhláška pak obsahuje postup pro případy, kdy údaje pro registraci nesedí – registraci nelze provést (§ 7 vyhlášky č. 9/2016 Sb.). Registrační vyhláška už ale neříká, jak se může výrobce energie proti neprovedení registrace bránit. 16. Registrační vyhlášku č. 9/2016 Sb., nahradila s účinností od 1. 1. 2022 vyhláška č. 489/2021 Sb., která je při ověřování žádosti o registraci důslednější a v § 12 podrobněji upravuje přesněji postup, jímž operátor trhu ověřuje údaje k registraci. Stále ovšem neuvádí nic o tom, zda existuje nějaká ochrana proti „neregistraci“ a u koho se jí lze domáhat. Věcná příslušnost žalovaného 17. Jádrem sporu je jediná právní otázka, totiž zda žalovanému příslušelo uložit osobě zúčastněné na řízení, aby zaregistrovala žalobcovy výrobní zdroje k podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů ve formě hodinového zeleného bonusu. 18. Mezi stranami není sporné, že podle aktuálního znění § 52 zákona o podporovaných zdrojích energie už by předmětný spor nespadal do působnosti žalovaného. Zároveň se však strany shodují i v tom, že nynější věc je třeba posoudit podle znění účinného do 31. 12. 2021. Tehdy citované ustanovení definovalo věcnou příslušnost žalovaného tak, že rozhoduje „spory týkající se podpory elektřiny“. I přes toto širší pojetí věcné příslušnosti žalovaného dospěl krajský soud k závěru, že ani předchozí právní úprava neumožňovala žalovanému spor o registraci rozhodnout. 19. O co jde věcně? Součástí správního spisu jsou dvě vyjádření operátora trhu (společnosti OTE, a. s.) ze dnů 3. 8. 2021 a 21. 9. 2021. Operátor uvádí, že žalobcovy výrobní zdroje byly původně zaregistrovány (až do prosince 2019) jako zdroje spalující neobnovitelná fosilní paliva. Následně se na zdrojích zřejmě provedly určité úpravy, umožňující je využívat pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů. Žalobce v návaznosti na to požádal o jejich registraci jako podporovaných zdrojů, což ale podle operátora trhu není možné, neboť ke dni 31. 12. 2013 byla podpora na elektřinu z obnovitelných zdrojů ukončena. Jako den registrace přitom chtěl žalobce použít den registrace původních výrobních zařízení využívajících fosilní paliva. Podle operátora se však za den uvedení do provozu považuje den ukončení modernizace či rekonstrukce stávající výrobny elektřiny. Své výrobní zdroje tudíž mohl žalobce zaregistrovat pouze jako nepodporované. 20. Krajský soud si musel nejprve položit otázku, jaký je vztah mezi registrací a samotnou podporou z obnovitelných zdrojů. Žalovaný totiž tvrdí, že zatímco spor o výši či vyplacení podpory by rozhodnout mohl, spor o registraci k podpoře nikoliv. Ovšem ve své argumentaci (na str. 5 napadeného rozhodnutí) si poněkud protiřečí. Naznačuje na jednu stranu, že registrace k podpoře vlastně není vůbec důležitá, neboť (i) nárok na podporu vzniká i bez registrace, a zároveň (ii) i kdyby uložil operátorovi trhu povinnost žalobcovy zdroje registrovat, nezaložil by tím jeho povinnost podporu také hradit. Na téže straně rozhodnutí nicméně píše, že (i) pokud by se žalobce domáhal samotné podpory, mohl by žalovaný posoudit registraci jako jednu z dílčích otázek. A poté dodává, že (ii) vyřešení otázky registrace v sobě částečně zahrnuje i posouzení splnění podmínek pro vznik nároku na podporu. Není proto jasné, nakolik by se v případě sporu o samotnou podporu žalovaný registrací zabýval – zda jde o otázku důležitou pro posouzení nároku na podporu, či ne. I přes tuto dílčí nejasnost však napadené rozhodnutí obstojí. I kdyby totiž otázka registrace představovala ve sporu o podporu předběžnou otázku, neznamená to, že musí nutně žalovaný (nebo kterýkoliv jiný úřad) disponovat pravomocí o této otázce rozhodnout v samostatném řízení. 21. Krajský soud tak jen nad rámec nutného odůvodnění – a pro větší srozumitelnost následujícího výkladu – uvádí, že se spíše kloní k názoru, že otázka registrace v systému operátora trhu je pro posouzení nároku na podporu významná. Ze zákona o podporovaných zdrojích energie totiž vyplývá následující postup. Výrobce své zdroje zaregistruje u operátora trhu, vybere si formu podpory (pokud je u konkrétního druhu na výběr), předkládá operátorovi trhu vyúčtování (dle naměřených hodnot) a to elektronickou formou – zřejmě přímo v systému operátora trhu. A operátor trhu mu pak vyplácí podporu. Ačkoliv zákon výslovně neříká, že na podporu má nárok jen výrobce, který svůj zdroj zaregistroval a vybral si formu podpory, zjevně to tak zákonodárce zamýšlel. Proč by v opačném případě byla vůbec registrace nutná? Mohl-li by výrobce žádat o podporu bez registrace, ztratil by tím registrační proces smysl a výrobci by neměli žádnou motivaci jej absolvovat. Krajský soud má tedy za to, že pokud by výrobce o registraci vůbec nežádal nebo by k ní nedodal potřebné podklady či informace, nejspíš by to jeho nárok na podporu diskvalifikovalo. 22. Žalobcův případ je ale jiný – on o registraci usiloval, ale nedosáhl jí. V takovýchto případech je představitelné, že se výrobce energie domůže podpory i bez zaregistrovaných zdrojů – samozřejmě pokud v řízení prokáže, že veškeré podmínky pro registraci splnil. Jenže přiznání podpory se žalobce v nynější věci nedomáhá – chce řešit čistě jen otázku, zda měla být jeho výrobní zařízení do systému operátora trhu zaregistrována. Ostatně i z návrhu na registraci podaného žalobcem vyplývá, že o žádnou podporu prozatím nežádá. Jen operátorovi trhu sděluje údaje o svých výrobnách. Nutno uvést, že registrace samotná ani neurčuje přesnou výši podpory, protože vyúčtování podpory a její placení je vázáno na konkrétní vyúčtování předkládané operátorovi trhu. 23. Podle krajského soudu proto žalobcem vyvolaný spor skutečně nelze považovat za „spor týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů“. Mezi ně lze spolehlivě zařadit ty spory, v nichž jde přímo o vyplacení podpory či o vrácení chybně vyplacené podpory – typicky vrácení příspěvku poskytnutého na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů (usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14, č. 3859/2019 Sb. NSS) či vrácení příspěvku na podporované zdroje energie z důvodu bezdůvodného obohacení (usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 28. 11. 2019, čj. Konf 10/2019-14, č. 3987/2020 Sb. NSS). Zvláštní senát sem zařadil též spor o uzavření smlouvy o dodávkách elektřiny mezi výrobcem a provozovatelem distribuční soustavy (usnesení zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 21. 3. 2018, čj. Konf 46/2017-18, č. 3754/2018 Sb. NSS). Souvislost s podporou tu ovšem byla velmi úzká, neboť výrobce se domáhal uzavření smlouvy za ceny výkupu platné v roce 2010, proto měl za vyrobenou energii dostat více peněz. Svůj nárok i přesně vyčíslil. V nynější věci však o podpoře jako takové (a její výši) není vůbec řeč. 24. Krajský soud si je vědom toho, že žalovaný má obecně sklon svou působnost vykládat nepřiměřeně úzce. Ve všech výše citovaných kauzách ji totiž popíral. Tvrdil, že jeho pravomoc k řešení sporů pokrývá jen případy, kdy jde o vyplacení podpory výrobci energie ze strany operátora trhu. Zvláštní senát v citované judikatuře rozsah věcné příslušnosti žalovaného precizoval. Vždy však za středobod argumentace považoval samotnou podporu a spor o finanční částku – ať už měla plynout k výrobci (úhrada podpory) nebo od něj (vrácení nesprávně vyplacené podpory), nebo se její výše měla lišit od výše přiznané operátorem trhu. Nyní řešená věc však žádný konkrétní nárok na vyplacení podpory neobsahuje. Žalobce se skutečně ani náznakem nedomáhá toho, aby mu žalovaný nějaké peněžní plnění přiznal. Místo toho chce vést více méně technický spor o to, zda měl operátor trhu zaregistrovat ve svém systému jeho výrobní zdroje podle registrační vyhlášky. 25. Krajský soud musí zdůraznit, že spor vedený čistě jen o registraci do systému operátora trhu nemá sám o sobě žádný zjevný smysl. Spor o vyplacení podpory by naproti tomu žalobce evidentně dovedl k cíli přímo a bez zbytečného mezistupně v podobě sporu o registraci. Žalobce přitom ve svých podáních vůbec soudu nevysvětlil, a to ani po vyjádření žalovaného, co mu případně ve využití takového přímočarého řešení brání a proč se u žalovaného domáhá rozhodnutí právě a jen o registraci svých výrobních zdrojů. Není tudíž jasné, v čem je registrace samotná pro žalobce tak důležitá a jak by se výsledek sporu mohl projevit na jeho právech. Ani soud sám žádný dopad (ne)registrace samotné na práva žalobce neshledal. Proto nevidí nejmenší důvod, proč by měl vykládat § 52 odst. 1 zákona o podporovaných zdrojích energie (ve znění účinném do 31. 12. 2021) rozšiřujícím způsobem. Takový postup by byl v rozporu s výše citovanou zásadou vytyčenou zvláštním senátem (viz bod 13), neboť spor o registraci se podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů nijak bezprostředně netýká. 26. Žalobce v závěru své žaloby namítal, že postup žalovaného odporuje principu legitimního očekávání. S tím ale nemůže krajský soud souhlasit. Žalobce nijak neprokázal, že by žalovaný podobné spory běžně řešil. Právě naopak, žalovaný vždy svou příslušnost popíral, a to dokonce i ve sporech, jež s podporou a její výší velmi úzce souvisely (viz výše). Zároveň se nelze ztotožnit ani s odkazem na výše citované usnesení zvláštního senátu čj. Konf 45/2017-19, podle kterého rozhoduje žalovaný spory o podporu bez ohledu na právní základ sporu. Zvláštní senát totiž i tam, stejně jako v jiných svých výše citovaných rozhodnutích, posuzoval spor vedený o konkrétní finanční částku. Proto uvedl, že pravomoc žalovaného dopadá na všechny spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o podporovaných zdrojích energie nebo sjednaných na základě tohoto zákona. Tedy, mluví-li citované usnesení čj. Konf 45/2017-19 o právním základu sporu, myslím tím spor o peněžitou povinnost. O tu v nynější věci nejde. 27. Soud na závěr shrnuje, že žalobce nezůstává zcela bez ochrany. Může se na žalovaného obrátit s nárokem na vyplacení podpory v konkrétní výši, přičemž v tomto sporu může uplatnit i argumenty týkající se toho, proč měl být na základě své žádosti zaregistrován v systému operátora trhu. Samotný spor o registraci však do působnosti žalovaného nespadá. 28. Soud ponechává stranou otázku, zda v rozhodné době existovala i nějaká jiná cesta, jak by se žalobce mohl domoci samotné registrace (v úvahu by mohla připadat například zásahová žaloba podaná ke správnímu soudu). Soud totiž neshledal (s ohledem na nedostatek argumentace ze strany žalobce) důvody, proč by právo muselo takovou ochranu poskytovat. Navíc si lze povšimnout, že při zúžení věcné příslušnosti žalovaného novelou účinnou od 1. 1. 2022 zákonodárce žádný přezkumný režim ve vztahu k registraci nově nezavedl. Což také svědčí pro závěr, že ani v původním vymezení příslušnosti žalovaného účinném do 31. 12. 2021 ochrana proti „neregistraci“ zahrnuta nebyla. V. Náklady řízení 29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu těch nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který úspěch ve věci neměl. Žalobce před soudem neuspěl (soud žalobu zamítl jako nedůvodnou), proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu by jinak – jakožto úspěšnému účastníkovi řízení – právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu mu je však nelze přiznat, neboť nepřesahují rámec jeho běžné úřední činnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014-47, č. 3228/2015 Sb. NSS). 30. O nákladech osoby zúčastněné na řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení žádná povinnost osobě zúčastněné na řízení uložena nebyla. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.   Brno 21. 12. 2023   Mgr. Milan Procházka předseda senátu