33 Ad 3/2022 - 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Pospíšilem v právní věci žalobkyně: B.  H. bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 225 08 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 2022 , č. j. X takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1.         Shora označeným rozhodnutím ze dne 11. 1. 2022 žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila rozhodnutí č. II ze dne 11. 11. 2021, č. j. X (dále též „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), jímž žalovaná zamítla žádost žalobkyně o opětovné přiznání vdovského důchodu pro nesplnění podmínek § 50 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. 2.         V odůvodnění rozhodnutí o námitkách žalovaná uvedla, že manžel žalobkyně P. H. zemřel dne 25. 10. 2011. Následně byl žalobkyni přiznán vdovský důchod, a to ve smyslu § 50 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění na dobu 1 roku od smrti manžela, tj. do 24. 10. 2012. Posléze byla žalobkyni obnovena výplata vdovského důchodu dle § 50 odst. 2 písm. a), odst. 4 zákona o důchodovém pojištění z důvodu péče o nezaopatřeného (studujícího) syna L. H. Nárok žalobkyně na tento důchod však žalobkyni zanikl poté, co syn dnem 19. 2. 2015 ukončil soustavnou přípravu na budoucí povolání. Posléze žalobkyně podala dne 6. 9. 2021 další žádost o opětovné přiznání vdovského důchodu. Pro vyhovění této žádosti však nesplnila podmínky § 50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná postupovala podle pravidla obsaženého v čl. II bod 2 zákona č. 220/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a nárok žalobkyně tedy posuzovala podle zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2011. Podle jeho § 50 odst. 4 nárok na vdovský důchod vznikne znovu, jestliže se splní některá z podmínek uvedených v odstavci 2 do pěti roků po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod. V případě žalobkyně nárok na vdovský důchod zanikl ke dni 22. 2. 2015, lhůta pěti let od zániku nároku na vdovský důchod tak uplynula dnem 22. 2. 2020. Do tohoto data žalobkyně nedosáhla svého důchodového věku (2. 8. 2021), věku o čtyři roky nižšího než je důchodový věk stanovený podle § 32 zákona o důchodovém pojištění pro muže stejného data narození (2. 2. 2021), ani nesplnila žádnou jinou podmínku pro opětovný vznik nároku na vdovský důchod. K obsahu podaných námitek pak žalovaná poukázala na souvislosti mezi ustanoveními § 49 a § 50 zákona o důchodovém pojištění, od nichž se vzhledem k jejich kogentní povaze nemůže odchýlit. II. Shrnutí žalobní argumentace 3.         Ve včas podané žalobě žalobkyně uvedla, že její manžel zemřel v důsledku nemoci z povolání, neboť byl v zaměstnání vystaven expozici azbestu. Tuto skutečnost potvrdila jak krajská hygienická stanice, tak lékařský posudek. Po úmrtí manžela byla žalobkyni Českou pojišťovnou z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele přiznána měsíční renta ve výši 50 % průměrné mzdy manžela, která byla po dobu pobírání vdovského důchodu poměrně snížena. Tuto rentu pak žalobkyně pobírala do doby, kdy by její zesnulý manžel dosáhl věku 65 let. 4.         Výklad § 49 zákona o důchodovém pojištění učiněný žalovanou je nesprávný. Nárok na vdovský důchod podle tohoto ustanovení totiž není nijak časově omezen. Není přípustné, aby žalovaná při výkladu daného ustanovení vycházela z obecných zvyklostí postrádajících oporu v zákoně, zákon doplňovala a „četla mezi řádky“. Není pochopitelné, pokud žalovaná nárok na vdovský důchod žalobkyni nepřiznala za situace, kdy její manžel zemřel v důsledku nemoci z povolání, tedy by býval nezemřel, pokud by nebyl ne vlastní vinou vystaven skutečnostem, které vyústily v jeho onemocnění a následné úmrtí. 5.         Žalobkyně dále uvedla, že v jejím případě byla splněna podmínka nároku na vdovský důchod podle § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění s tím, že dobu jejího odchodu do důchodu bylo třeba počítat až od ukončení výplaty renty ze strany České pojišťovny, tj. od 28. 2. 2020. V té době zbýval žalobkyni do důchodového věku 1 rok a 4 měsíce, tedy méně než zákonem požadované 4 roky. Napadené rozhodnutí tak bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Současně též odporuje dobrým mravům, neboť stát na jedné straně uznal smrt manžela žalobkyně z důvodu nemoci z povolání, na straně druhé se však zřekl odpovědnosti a po ukončení výplaty renty ze strany České pojišťovny odmítl vyplácet vdově dávky vdovského důchodu. 6.         Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil. III. Vyjádření žalované k žalobě 7.         Ve vyjádření k žalobě ze dne 13. 4. 2022 žalovaná zejména odkázala na rozhodná ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Zdůraznila, že lhůta 5 let podle § 50 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2011, skončila již v únoru 2020 a po jejím uplynutí není obnovení nároku žalobkyně na vdovský důchod možné. Na tomto závěru nic nemění příčina úmrtí manžela žalobkyně, její úřední uznání, výplata renty vyplácené v souvislosti s tímto úmrtím, ani případně datum, od něhož žalobkyně přestala být příjemkyní renty. Žádný z těchto důvodů důchodová legislativa nezmiňuje jako relevantní z hlediska splnění podmínek pro obnovení nároku na vdovský důchod. Co se týče souladu s dobrými mravy, žalovaná věc pouze právně posoudila podle příslušných zákonů. Těmi se žalovaná musí řídit a nepřísluší jí k zákonu přidávat cokoliv dalšího, co v něm není obsaženo. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. IV. Posouzení věci 8.         Soud, v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná. 9.         Předmětem sporu je v dané věci rozhodnutí žalované, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně ze dne 6. 9. 2021 o opětovné přiznání vdovského důchodu. 10.     Vdovský důchod je důchodem pozůstalostním, tedy odvozeným (derivativním) od důchodu toho, na kom byl pozůstalý odkázán výživou. Jeho hlavním účelem je především částečná kompenzace ztráty příjmu partnera bezprostředně po jeho úmrtí. Jádro právní úpravy poskytování dávek vdovského důchodu je obsaženo v zákoně o důchodovém pojištění. Základními podmínkami pro vznik nároku na tento druh důchodu je dle § 49 odst. 1 tohoto zákona existence manželství ke dni úmrtí manžela a skutečnost, že byl zemřelý manžel poživatelem starobního nebo invalidního důchodu, příp. měl na tyto důchody právní nárok, anebo zemřel následkem pracovního úrazu (resp. nemoci z povolání). Relevantní sociální událostí je zde smrt manžela, nevyžaduje se tedy splnění čekací doby či splnění jiné podmínky u osoby, které má být vdovský důchod přiznán, ale u pojištěnce, který zemřel. 11.     Vedle takto vymezených základních podmínek však podle § 50 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že vdovský důchod náleží po dobu jednoho roku od smrti manžela. Odstavec druhý téhož paragrafu pak specifikuje podmínky, při jejichž splnění má vdova nárok na vdovský důchod i po uplynutí této jednoroční doby: „Po uplynutí doby uvedené v odstavci 1 má vdova nárok na vdovský důchod, jestliže a) pečuje o nezaopatřené dítě, b) pečuje o dítě, které je závislé na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), c) pečuje o svého rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, který s ní žije v domácnosti a je závislý na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), d) je invalidní ve třetím stupni, nebo e) dosáhla alespoň věku o 4 roky nižšího, než činí důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození nebo důchodového věku, je-li důchodový věk nižší.“ Odstavec 4 daného paragrafu následně určuje dobu, během níž nárok na vdovský důchod vznikne znovu (poté, co předtím zanikl), jestliže se splní některá z podmínek uvedených v odstavci 2. 12.     Z obsahu žaloby je patrné, že žalobkyně nesouhlasí s výkladem podmínek vzniku nároku na vdovský důchod provedeným žalovanou. Podle žalobkyně spolu § 49 a § 50 zákona o důchodovém pojištění nesouvisí. V jejím případě mělo být postupováno výhradně podle § 49 zákona o důchodovém pojištění, který neobsahuje žádnou časovou ani jinou podmínku pro vznik a trvání nároku na vdovský důchod. Došlo-li ke vzniku nároku na vdovský důchod podle § 49 zákona o důchodovém pojištění, pravidlo uvedené v § 50 zákona o důchodovém pojištění se již neaplikuje. S takovým výkladem se soud neztotožnil. 13.     Je samozřejmě pravdou, že pro vznik nároku na vdovský důchod je nezbytné alternativně naplnit některou z podmínek podle § 49 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění (viz shora), zároveň však toto ustanovení nelze vykládat izolovaně bez vazby na další související ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Nutno zdůraznit, že § 49 zákona o důchodovém pojištění reguluje výhradně podmínky vzniku nároku na vdovský důchod (tzv. důchodové schéma). Jinými slovy, stanoví předpoklady, při jejichž splnění vdově nárok na dávky vdovského důchodu vzniká. Samotná skutečnost, že totéž ustanovení neupravuje též dobu trvání nároku na dávku, ještě neznamená, že je nárok na dávku vdovského důchodu časově neomezený, jak se žalobkyně mylně domnívá. Při výkladu právní úpravy poskytování dávek vdovského důchodu je nezbytné zohlednit vnitřní systematiku zákona o důchodovém pojištění a aplikovat tento zákon jako celek. Jednotlivá ustanovení zákona o důchodovém pojištění spolu vnitřně funkčně souvisí, doplňují se a vzájemně podmiňují. Nelze je proto vykládat odděleně, nýbrž je tak třeba činit vždy systematicky v kontextu celého právního předpisu. 14.     Dobu trvání nároku na vdovský důchod upravuje § 50 zákona o důchodovém pojištění. Ten vychází z předpokladu, že hlavním účelem vdovského důchodu je zejména částečná kompenzace ztráty příjmu živitele bezprostředně po jeho úmrtí, tj. po dobu jednoho roku od úmrtí. V období jednoho roku od smrti manžela jde proto (v případě splnění primárních podmínek § 49 zákona o důchodovém pojištění) o určitý bezpodmínečný nárok na pozůstalostní důchod, zatímco po uplynutí tohoto období nárok na důchod trvá jen za podmínek výslovně stanovených v § 50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. V této souvislosti nutno zdůraznit, že z hlediska doby trvání nároku na důchod není rozhodné, z jaké příčiny nárok na dávky vdovského důchodu náleží; zákon o důchodovém pojištění v tomto ohledu příčiny vzniku nároku na vdovský důchod nikterak nediferencuje. Z hlediska doby trvání nároku tak není rozhodné, zda ke vzniku nároku na vdovský důchod došlo z důvodu, že byl zesnulý manžel poživatelem starobního či invalidního důchodu (příp. měl na tyto důchody ke dni smrti právní nárok) či tento zemřel v důsledku pracovního úrazu, resp. nemoci z povolání. Tedy souhrnně řečeno, obecně náleží vdově vdovský důchod po dobu jednoho roku od data úmrtí jejího manžela. Splní-li pak některou z alternativních podmínek podle § 50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, trvá (případně ve smyslu odstavce čtvrtého vznikne znovu) její nárok na dávky vdovského důchodu po dobu trvání zákonem uznané skutečnosti. 15.     Jak plyne z obsahu správního spisu, na základě žádosti o vdovský důchod ze dne 18. 11. 2011 přiznala žalovaná ve smyslu § 50 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění žalobkyni nárok na vdovský důchod ke dni úmrtí jejího manžela P.  H. (dne 25. 10. 2011) na dobu jednoho roku, tj. do 24. 10. 2012. Po uplynutí této doby byl žalobkyni tento důchod přiznán dle § 50 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění proto, že její nezaopatřený syn L. H. studoval na vysoké škole. Jakmile však syn žalobkyně své vysokoškolské studium ukončil (dnem 19. 2. 2015), tato zákonná podmínka pro trvání nároku na vdovský důchod odpadla. Protože žalobkyně žádnou jinou podmínku pro trvání nároku na vdovský důchod ve smyslu § 50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nesplnila, žalovaná jí vdovský důchod odňala s tím, že jí nenáležel od 22. 2. 2015. 16.     S ohledem na výše uvedené soud konstatuje, že žalovaná postupovala zcela v souladu se zákonem, pokud vznik nároku na vdovský důchod posoudila podle § 49 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a dobu jeho trvání určila podle pravidel obsažených v § 50 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná tudíž zcela po právu přiznala žalobkyni nárok na vdovský důchod na dobu jednoho roku od smrti manžela (§ 50 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), přičemž tento nárok rovněž plně v souladu s právní úpravou, opětovně přiznala na dobu, kdy žalobkyně prokazatelně pečovala o nezaopatřené dítě ve smyslu § 20 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění [§ 50 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění]. V tomto ohledu tudíž soud námitce žalobkyně nepřisvědčil. 17.     V žalobě dále žalobkyně vyjádřila názor, že splňuje zákonné podmínky pro opětovné přiznání dávek vdovského důchodu. Konkrétně měla za to, že jí měl být opětovně přiznán vdovský důchod pro splnění podmínky podle § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, tedy že dosáhla alespoň věku o 4 roky nižšího, než činí důchodový věk stanovený podle § 32 pro muže stejného data narození nebo důchodového věku, je-li důchodový věk nižší. 18.     Ze správního spisu soud zjistil, že manžel žalobkyně P. H. zemřel dne X. Současně je z obsahu spisové dokumentace zřejmé, že před podáním žádosti o opětovné přiznání vdovského důchodu ze dne 6. 9. 2021 došlo ke dvojímu odnětí vdovského důchodu. Poprvé nárok žalobkyně na vdovský důchod zanikl v období od 25. 10. 2012 (v návaznosti na uplynutí jednoho roku od smrti manžela žalobkyně) do 21. 11. 2012 (kdy od následujícího dne žalovaná opětovně uvolnila výplatu vdovského důchodu z důvodu vysokoškolského studia syna žalobkyně), podruhé pak od 22. 2. 2015 (v návaznosti na ukončení soustavné přípravy syna žalobkyně na budoucí povolání). 19.     Podle čl. II bodu 2 zákona č. 220/2011 Sb. platí: „Vznikl-li nárok na vdovský nebo vdovecký důchod před 1. lednem 2012, vznikne nárok na tento důchod po 31. prosinci 2011 znovu, splní-li se podmínky nároku na tento důchod ve lhůtě stanovené zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Z toho důvodu bylo třeba při posuzování nároku na opětovné přiznání vdovského důchodu vycházet ze zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2011. Podle tohoto znění § 50 odst. 4 přitom nárok na vdovský důchod vznikne znovu, jestliže se splní některá z podmínek uvedených v odstavci 2 do pěti roků po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod. Z tohoto ustanovení jednoznačně plyne, že zákon o důchodovém pojištění počátek běhu pětileté lhůty pro obnovení dávky vdovského důchodu spojuje s okamžikem zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod. V posuzované věci zanikl žalobkyni naposledy nárok na vdovský důchod dnem 22. 2. 2015 (její syn ukončil soustavnou přípravu na budoucí povolání). Zákonná pětiletá lhůta proto uplynula dnem 22. 2. 2020. K tomuto datu však žalobkyně nesplnila podmínku podle § 50 odst. 2 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, tedy nedosáhla ani důchodového věku [důchodového věku 60 let a 8 měsíců žalobkyně dosáhla dne 2. 8. 2021], ani věku o čtyři roky nižšího, než činí důchodový věk stanovený podle § 32 zákona o důchodovém pojištění pro muže stejného data narození [tohoto věku žalobkyně dosáhla dne 2. 2. 2021]. 20.     Na výše uvedených závěrech o zákonnosti rozhodnutí žalované nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně pobírala v období od 25. 10. 2015 do 28. 2. 2020 ze strany České pojišťovny rentu z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele. V tomto případě se jedná o zcela nezávislý (soukromoprávní) vztah, jehož zánik nemá (vzhledem k textu zákona o důchodovém pojištění) na opětovné přiznání vdovského důchodu žádný vliv. Zákon o důchodovém pojištění spojuje počátek běhu pětileté lhůty pro obnovení dávek vdovského důchodu výhradně s okamžikem zániku dřívějšího (posledního) nároku na vdovský důchod, nikoliv s ukončením výplaty renty z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele. 21.     Závěrem nutno konstatovat, že z obsahu správního spisu ani z podané žaloby neplynou žádné indicie v tom směru, že by žalobkyně v pětileté lhůtě splnila kteroukoliv jinou podmínku nároku na vdovský důchod ve smyslu § 50 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Proto se soud plně ztotožnil se závěry žalované, podle nichž žalobkyně žádnou ze zákonných podmínek pro obnovu nároku na vdovský důchod do 5 let od zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod nesplnila, pročež jí vdovský důchod nyní již nenáleží. V. Závěr a náklady řízení 22.     Soud tedy shledal námitky žalobkyně neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž soud musí přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. 23.     O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Stejně tak ovšem právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší ani žalované, neboť se jednalo o věc důchodového pojištění (§ 60 odst. 2 s. ř. s.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 28. dubna 2023 Petr Pospíšil, v. r. samosoudce