22 Az 22/2024-27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY   Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci   žalobce:  M. M. K., ev. č. X   státní příslušnost X   pobytem X proti žalovanému:  Ministerstvo vnitra se sídlem POBox 21/OAM, 170 34 Praha 7   v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2024, č. j. OAM-1226/ZA-ZA11-D07-2024, o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě,   takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je nepřípustná dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o žádosti zastavil dle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že příslušným státem k projednání žádosti je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 („nařízení Dublin III“) Švédské království. II. Podání účastníků 2. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce včasnou žalobu. Namítá, že se v ČR cítí bezpečně a našel zde absolutní klid mysli, který je neporovnatelný s prostředím ve Švédsku. Má za to, že ČR by měla uplatnit svoji diskreční pravomoc, protože podle svého názoru bude ve Švédsku vystaven velkému nebezpečí a pozbude stupně ochrany, který poskytuje ČR, nevěří v bezpečnost švédského migračního procesu a četl mnoho článků o velkém násilí ve Švédsku. Lidé v ČR jsou velmi milí a našel zde konečně skvělé zázemí. 3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce byl dne, kdy učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v ČR (dne 14. 9. 2024), držitelem švédského víza č. X vydaného dne 6. 8. 2024 v Nairobi s možností jednoho vstupu a maximální délkou pobytu od 19. 8. 2024 do 14. 9. 2024. Švédské království uznalo svoji příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Na žalobce se tak vztahuje čl. 12 nařízení Dublin III. IV. Posouzení věci krajským soudem 4. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). 5. Žaloba není důvodná. 6. Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé nařízení Dublin III žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Výjimku představuje situace popsaná v čl. 3 odst. 2 větě druhé, dle které není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. 7. Podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III platí, že pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal. 8. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 14. 9. 2024. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce disponoval švédským vízem č. X vydaným dne 6. 8. 2024 v Nairobi s možností jednoho vstupu a maximální délkou pobytu od 19. 8. 2024 do 14. 9. 2024, Švédské království uznalo svoji příslušnost k rozhodování o žádosti o mezinárodní ochraně podáním ze dne 24. 9. 2024. Předchozí kritéria uvedená v nařízení v případě žalobce splněna nejsou a Švédské království je proto dle čl. 12 nařízení Dublin III. příslušná k posouzení žádosti žalobce. 9. Z obsahu správního spisu plyne, že žalobce cestoval letecky do Švédka, do ČR vstoupil 9. 9. 2024, poté ho zkoušeli v českém fotbalovém klubu, jeho životem je fotbal, je zdravý, v Nigérii ho kontaktoval fotbalový skaut, vyřídil mu vízum, odjel na zkoušku do Švédska, agent mu řekl, že diskuse s klubem neproběhla dobře, ale v ČR je klub, kam by mohl také jet – Viktoria Žižkov, zatím v ní nemohl podepsat smlouvu. Do vlasti se bojí vrátit, rodiče mu zemřeli, jeho strýce unesli a zabili banditi, tetu mu unesli také a už o ní neslyšel. Banditi mu řekli, ať vypadne. Bydlel v kostele, kde ho našel ten skaut. Na testy do Švédska vyřídil pozvání a vízum klub, skaut vše zaplatil, má výdělek za zprostředkování hráče. Pokud by podepsal smlouvu, zůstal by ve Švédsku. Skaut neřešil variantu návratu do Nigérie, po neúspěchu ve Švédsku zařídil angažmá v ČR. Není s ním už v kontaktu, agent mu řekl, že když to nevyšlo v ČR, ať se vrátí do Nigérie, ale tam se nemá kam vrátit. Jiné důvody krom fotbalu pro přicestování neměl, stejně tak neměl ve Švédsku problém (kromě neúspěchu na testech). Výslovně uvedl, že se Švédskem nemá problém, nic mu nebrání tam jet, v ČR ani ve Švédsku nikoho nemá, stejně tak ani v EU, jen fotbal. Nic dalšího neuvedl, nic nechtěl doložit. 10. Obecně platí, že právní řád a společný azylový systém vychází z předpokladu, že se zřetelem na úroveň ochrany základních práv a svobod v členských státech Evropské unie se považují členské státy navzájem za bezpečné země původu, a to pro veškeré právní a praktické účely spojené se záležitostmi azylu. Zároveň není za běžných okolností důvodu domnívat se, že by některý z členských států trpěl pronásledování či působení vážné újmy na svém území v případě státních příslušníků třetích zemí. Pokud nevyjdou v řízení najevo konkrétní náznaky dosahu hrozby ze země původu i na příslušný členský stát, není povinností žalovaného se možným přesahem obav žadatele na území jiného členského státu výslovně zabývat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016–24). V řízení žádné takové okolnosti najevo nevyšly a žalobce při pohovoru neuvedl žádné důvody, proč by nemohl vycestovat do Švédska. Žádné náznaky případné hrozby ve Švédsku neuvedl. 11. Zároveň bylo úkolem žalovaného, potažmo nyní soudu, zhodnotit, zda v případě žalobce existují individuální okolnosti, které by mohly bránit přemístění žalobce do Švédského království.  Soud má za to, že takové okolnosti v nyní projednávané věci nenastaly. Skutečnost,  že se žalobci v ČR líbí a že jsou tu milí lidé a našel tu klid, nepředstavuje natolik silnou vazbou, která by mohla mít na rozhodnutí žalovaného vliv. 12. V řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, které by bránily vycestování žalobce do Švédska. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že otázkou poskytnutí mezinárodní ochrany a skutečnostmi souvisejícími s případným návratem žalobce do země původu se věcně budou zabývat orgány státu, který je dle nařízení Dublin III příslušný k posouzení jeho žádosti, tj. orgány Švédského království. K azylovému systému a bezpečnosti Švédska si žalovaný obstaral podklad v podobě Informace OAMP ze dne 24. 5. 2024, která ve spojení se žalovaným citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 20217, č. j. 6 Azs 324/2016-38, při absenci bližších tvrzení o hrozbě, která by žalobci ve Švédsku hrozila a při absenci hodnověrně doložených důkazních prostředků představuje dostatečný podklad pro posouzení věci. 13. Pokud jde o možnost aplikace čl. 17 nařízení Dublin III., uvádí soud následující. 14. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Členský stát, který se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu podle tohoto odstavce, se stává příslušným členským státem a přebírá povinnosti s tím spojené. V případě potřeby uvědomí prostřednictvím elektronické komunikační sítě „DubliNet“, zřízené podle článku 18 nařízení (ES) č. 1560/2003, původně příslušný členský stát, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, nebo členský stát, kterému byla podána žádost o převzetí nebo přijetí zpět. Členský stát, který se stal příslušným podle tohoto odstavce, uvede v systému Eurodac v souladu s nařízením (EU) č. 603/2013 datum, kdy se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu. 15. Podle čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III. členský stát, ve kterém je požádáno o mezinárodní ochranu a který vede řízení o určení příslušného členského státu, nebo příslušný členský stát může kdykoli před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé požadovat od jiného členského státu, aby žadatele převzal z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z rodinných nebo kulturních důvodů, s cílem sloučit i jiné členy rodiny, i když tento členský stát není příslušný podle kritérií uvedených v článcích 8 až 11 a 16. Dotčené osoby s tím musí vyjádřit písemný souhlas. CS 29.6.2013 Úřední věstník Evropské unie L 180/41 Žádost o převzetí musí obsahovat všechny dokumenty, které má dožadující členský stát k dispozici a které dožadovanému státu umožní vyhodnocení situace. Dožádaný stát provede v případě potřeby veškeré nezbytné kontroly pro posouzení uvedených humanitárních důvodů a do dvou měsíců ode dne, kdy žádost obdrží, odpoví dožadujícímu členskému státu prostřednictvím elektronické komunikační sítě „DubliNet“, zřízené podle článku 18 nařízení (ES) č. 1560/2003. Odpověď, kterou se žádost zamítá, musí obsahovat odůvodnění. Vyhoví-li dožádaný členský stát žádosti o převzetí, přechází příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu na něj. 16. K čl. 17 nařízení Dublin III. existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu i krajských správních soudů. Všeobecně je zdůrazňováno, že se jedná o diskreční oprávnění, který je vyhrazeno výjimečným případům (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016–24, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 – 44, příp. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44). 17. V napadeném rozhodnutí se žalovaný k možnosti aplikace čl. 17 nařízení Dublin III. vyjádřil z pohledu soudu zcela dostatečně, když konstatoval, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné vazby, v minulosti v ČR nepobýval, nemá tu tak žádné kulturní vazby (pozn. soudu – ani takové netvrdil). Nepotýká se zdravotním omezením, je soběstačný, bez zvláštních potřeb. Uvedl, že nemá námitek pro návrat do Švédska a svůj rozvoj fotbalové kariéry může realizovat tam. 18. Jinými slovy, z pohovoru se žalobcem nevyvstaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly využití výjimečného institutu čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení ani ho nezneužil. Bylo na žalobci, aby případné důvody pro použití čl. 17 nařízení Dublin III. uvedl. Samotná touha po pobytu v ČR takovým důvodem jistě není. Stejně tak ani zcela obecná argumentace uvedená v žalobě nijak neodůvodňuje použití čl. 17 nařízení Dublin III. 19. Krajský soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval individuální situací žalobce. Žalobní námitky proto krajský soud shledal jako nedůvodné. V. Závěr a náklady řízení 20. Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. 21. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. 22. Jelikož soud o žalobě rozhodl ve lhůtě pro rozhodnutí o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě, o tomto návrhu již samostatně nerozhodoval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.  Brno 13. listopadu 2024   Petr Sedlák, v. r. samosoudce