41 A 2/2024-22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně:  R. A. T.  st. příslušnost: X   t. č. pobytem X  zastoupena ustanoveným advokátem Mgr. Jiřím Hladíkem  Lidická 960/81, 602 00 Brno proti žalované:   Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje   Kounicova 24, 611 32 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2024, č. j. KRPB-245913-50/ČJ-2023-060022-Z, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. IV.  Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Jiřího Hladíka, sídlem Lidická 960/81, 602 00 Brno, se určuje částkou 3 400 Kč, kterou mu Krajský soud v Brně vyplatí ze svého účtu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1.      Žalovaná již podruhé prodloužila zajištění žalobkyně za účelem jejího předání do Rumunska podle nařízení Dublin III o 39 dnů (do 8. 3. 2024). Podle žalobkyně ale žalovaná dostatečně nepopsala kroky, které činí za účelem realizace jejího předání. Ani řádně nezhodnotila možnost využít alternativy k zajištění. Žalobkyně však s těmito námitkami neměla ani tentokrát úspěch.  II. Rozhodnutí žalované a související skutkové okolnosti 2.         Žalobkyně přicestovala do Česka ukrytá v nákladovém prostoru návěsu kamionu s rumunskou evidenční značkou. Dne 6. 12. 2023 ji spolu s dalšími osmi cizinci v tomto kamionu objevila policie. Žalobkyně u sebe neměla cestovní doklad ani žádné oprávnění k pobytu. Lustrací v systému EURODAC policie zjistila, že žalobkyně je žadatelkou o mezinárodní ochranu v Rumunsku. 3.         Při podání vysvětlení žalobkyně za přítomnosti tlumočníka do amharského jazyka uvedla, že z Eritrey vycestovala spolu s rodiči ve svých čtyřech letech do sousední Etiopie, kde od té doby žila. Koncem října roku 2023 odjela za pomoci převaděčů do Súdánu. Poté cestovala přes několik dalších afrických států a následně lodí. Neví ale kam. Pokračovala různými auty přes další jí neznámé země. V jedné z nich (asi dva týdny přede dnem podávaného vysvětlení) ji chytila policie, sebrala jí otisky prstů a na druhý den ji propustila. Poté ji převaděč pomohl nasednout do nákladního vozidla, ve kterém ji kontrolovala česká policie. Chtěla do Německa, kde zamýšlela pracovat a studovat. O azyl nikde nežádala. V Rumunsku byla pouhý den. Podepsala tam nějaké papíry, ale neví, o co šlo. Zacházeli s ní slušně. Vrátit se tam nechce, chce do Německa. V Česku ani jinde v Evropě nikoho nemá. Rodina žije v Etiopii. Nechce zde zůstat. Má asi 200 EUR. 4.         Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2023, č. j. KRPB-245913-13/ČJ-2023-060022-Z, žalovaná zajistila žalobkyni podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, za účelem jejího předání do státu určeného nařízením Dublin III. Dobu zajištění stanovila na 32 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 6. 12. 2023 do 6. 1. 2024. 5.         Žalobu proti tomuto rozhodnutí soud zamítl rozsudkem ze dne 5. 1. 2024, č. j. 41 A 24/2023-21. Žalobkyně zpochybňovala zákonnost rozhodnutí o jejím zajištění tím, že žalovaná při jejím zajištění nepostupovala pečlivě, neposoudila potenciální nedostatky rumunského azylového systému a nezabývala se dostatečně alternativami k zajištění ani dopady zajištění do rodinného života žalobkyně. Tyto námitky soud nepovažoval za důvodné. Nenašel ani jiné vady, pro které by měl rozhodnutí o zajištění žalobkyně zrušit. 6.         Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2023, č. j. KRPB-245913-29/ČJ-2023-060022-, žalovaná prodloužila zajištění žalobkyně o dalších 23 dnů, tj. do 29. 1. 2024. V odůvodnění žalovaná uvedla, že dublinské středisko Ministerstva vnitra dne 13. 12. 2023 zaslalo Rumunsku žádost o převzetí zpět žalobkyně. Rumunsko dne 18. 12. 2023 souhlasilo. V souladu s čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III má Česká republika šest týdnů na realizaci přemístění žalobkyně do Rumunska. Této lhůtě žalovaná přizpůsobila také dobu prodloužení zajištění žalobkyně. 7.         Žalobu proti tomuto rozhodnutí soud zamítl rozsudkem ze dne 2. 2. 2024, č. j. 41 A 1/2024-28. Prodloužení trvání zajištění žalobkyně považoval za odůvodněné. Jeho doba také odpovídala pravidlům plynoucím z nařízení Dublin III. V případě žalobkyně, zejména s ohledem na způsob, jakým přicestovala do České republiky a také na projevenou neochotu vrátit se dobrovolně do Rumunska, nepřicházelo do úvahy použití některého z mírnějších donucovacích opatření. 8.         Předmětem nynějšího přezkumu je rozhodnutí žalované ze dne 26. 1. 2024, č. j. KRPB-245913-50/ČJ-2023-060022-Z. Tímto rozhodnutím žalovaná znovu prodloužila zajištění žalobkyně o dalších 39 dnů – do 8. 3. 2024. V odůvodnění uvedla, že dne 4. 1. 2024 Ministerstvo vnitra žalobkyni předalo rozhodnutí o jejím předání do Rumunska. Dne 10. 1. 2024 žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku, o které krajský soud doposud nerozhodl. Šestitýdenní lhůta pro přemístění proto nezačne plynout dříve než po nepřiznání odkladného účinku této žalobě. III. Žaloba 9.         Rozhodnutí žalované je podle žalobkyně nepřezkoumatelné. Žalovaná své rozhodnutí dostatečně neindividualizovala a nepopsala konkrétní kroky, které činí za účelem předání. Prodloužením zajištění o 39 dnů žalovaná překročila meze správního uvážení. Žalovaná opakovaně prodlužuje zajištění žalobkyně, aniž by to řádně odůvodnila. Zajištění je přitom přípustné pouze na dobu nezbytně nutnou. Žalovaná zřejmě ani neví, jak dlouho bude zajištění trvat. 10.     Závěr žalované, že žalobkyně chce cestovat do Německa, je zkreslený. Žalobkyně pouze uváděla že převaděči ji měli vzít do Německa, neměla však na výběr. Žádnou jinou zemi neznala. Ráda by zůstala v Česku. To ale nikdo nezohlednil. Z rozhodnutí žalované neplyne, že by se zabývala důvody, pro které je nutné prodloužit zajištění. 11.     V rozhodnutí žalované chybí posouzení úkonů, které bude nutné činit pro realizaci předání žalobkyně a odhad dobu jejich trvání. Kromě toho se žalovaná nezabývala možnosti využít alternativy k zajištění. Z judikatury plyne, že žádný z důvodů zajištění cizince upravených v § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nevylučuje možnost uplatnit alternativy k zajištění. Správní orgány proto mají vždy povinnost zvažovat využití mírnějších donucovacích prostředků. K zajištění pak mohou přistoupit jenom pokud alternativy nebudou účinné. Žalobkyně se dovolává alternativy v podobě jejího umístění do Pobytového střediska Bělá Jezová. 12.     Žalovaná nezohlednila, jakým způsobem žalobkyně podala v Rumunsku žádost o mezinárodní ochranu. Žalobkyně nevěděla, že žádost podala. V Rumunsku se k ní nechovali dobře, pouze jí vzali otisky prstů a donutili ji podepsat příslušné dokumenty. Žalobkyně by si přála, aby její žádost posoudila Česká republika a v souladu s čl. 17 nařízení Dublin III převzala příslušnost. Má obavu z převaděčů, kteří jí sebrali pas. Ani rumunské státní orgány s ní nezacházely dobře. Neměla tlumočníka. To podle ní svědčí o systémových nedostatcích rumunského azylového řízení. 13.     Pokud cizinec jasně dal najevo úmysl žádat v České republice o mezinárodní ochranu, je třeba jej považovat za žadatele o mezinárodní ochranu [§ 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 odst. 1 zákona o azylu]. Nemůže se tak na něj vztahovat zákon o pobytu cizinců. Na to ale žalovaná nebrala ohled. 14.     Délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou sledovanému cíli. V rozhodnutí žalované chybí přezkoumatelné úvahy o tom, že žalobkyně nebude se správními orgány spolupracovat a nebude plnit povinnost spojené s případně uloženou alternativou. 15.     Žalovaná rezignovala na svou povinnost opatřit si nové podklady rozhodnutí o prodloužení zajištění. Místo toho vychází z těch podkladů jako při prvotním zajištění žalobkyně. K zajištění žalobkyně prakticky vedlo pouze to, že se na území České republiky ocitla neoprávněně. Takové paušalizované hodnocení však nelze akceptovat. Žalovaná sice zdůvodnila dobu prodloužení zajištění, toto odůvodnění je však šablonovité a není z něj vidět, že by žalovaná věnovala pozornost individuálním okolnostem případu žalobkyně. 16.     V závěru žaloby sepsané právníkem poskytujícím v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová bezplatné právní poradenství žalobkyně požádala o přiznání odkladného účinku její žalobě a také o ustanovení zástupce. IV. Vyjádření žalované 17.     Není pravdou, že by žalobkyně projevila vůli požádat tu o mezinárodní ochranu. Žalovaná prokázala, že žalobkyně požádala dne 28. 11. 2023 o mezinárodní ochranu v Rumunsku. O poskytnutí ochrany v Česku neprojevila zájem v prvotním řízení o jejím zajištění, ani před vydáním rozhodnutí o prodloužení zajištění. Podle českého práva žalobkyně není v postavení žadatelky o mezinárodní ochranu. 18.     Žalovaná ve svém rozhodnutí podrobně popsala, proč přistoupila k prodloužení zajištění žalobkyně do 8. 3. 2024. Tvrzení žalobkyně ohledně okolností její cesty do Německa žalovaná považuje za účelová a lživá. Při podání vysvětlení žalobkyně opakovaně uvedla, že cílem její cesty je Německo, kde chce studovat a pracovat. 19.     Nevyužití alternativ zajištění žalovaná řádně zdůvodnila. Nesouhlasí s tím, že by při prodloužení zajištění vycházela pouze z podkladů, na kterých založila rozhodnutí o prvotním zajištění žalobkyně. Žalovaná přihlédla k tomu, že žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o jejím předání do Rumunska. Prodloužením zajištění proto žalovaná nepřiměřeně nezasáhla do práv žalobkyně. V. Posouzení věci 20.     Žaloba není důvodná. 21.     Soud má povinnost postupovat při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince, resp. o prodloužení tohoto zajištění v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Soud musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobkyní. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 soudního řádu správního) a správní soud má povinnost identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č.j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2022 Sb. NSS). 22.     Stěžejní podmínkou zákonnosti zajištění cizince je skutečnost, že zajištění sleduje konkrétní účel a že naplnění tohoto účelu je reálné. Dále musí existovat konkrétní zákonem stanovený důvod pro zajištění cizince. Zajištění musí být rovněž nezbytné (nepostačuje mírnější donucovací opatření) a přiměřené (z hlediska své délky). Přitom je nutné, aby správní orgány v průběhu zajištění s náležitou pečlivostí zkoumaly, zda důvody zajištění trvají [viz čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III a § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. 23.     Soud přezkoumává zajištění žalobkyně již potřetí. Jediná skutečnost, která se od předchozího přezkumu změnila, je to, že žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o jejím přemístění do Rumunska. Z toho důvodu zatím nemohlo dojít k naplnění účelu jejího zajištění spočívajícím v jejím předání do země příslušné k posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu. Primárně se proto soud soustředil na to, zda trvají důvody pro pokračující zajištění žalobkyně a zda stanovená doba zajištění odpovídá okolnostem daného případu. 24.     Žalovaná dostatečně popsala kroky, které činí za účelem realizace předání žalobkyně do Rumunska, a prodloužením zajištění o 39 dnů nezneužila své správní uvážení. Žalovaná vysvětlila nutnost prodloužit zajištění žalobkyně proto, že momentálně probíhá soudní přezkum rozhodnutí Ministerstva vnitra o jejím předání do Rumunska. Předání proto dočasně nelze realizovat, a tudíž nelze ani tímto směrem činit žádné konkrétní kroky. S touto situací počítá i samotné nařízení Dublin III. Podle třetího pododstavce čl. 28 odst. 3 nařízení platí, že „[p]okud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3“ (důraz doplnil soud). 25.     Nařízení Dublin III tak předvídá možnost ponechat cizince v zajištění, pokud se bude bránit proti rozhodnutí o předání. Zároveň ale stanoví konkrétní lhůty pro realizaci předání, které je nutné respektovat. Těmto lhůtám je pak třeba přizpůsobit i trvání zajištění. V případě jejich nedodržení se zajištění musí ukončit. Důležité tedy je, aby doba zajištění žalobkyně nepřekročila šest týdnů od momentu, kdy skončí odkladný účinek žaloby podané proti rozhodnutí o předání. Nelze ale předem vědět, kdy přesně tento moment nastane. Odkladný účinek žaloby může skončit buď nabytím právní moci usnesení, kterým soud žalobě odkladný účinek nepřizná, anebo až právní mocí konečného rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby. 26.     Žalovaná rozhodovala o prodloužení zajištění tři dny před uplynutím doby zajištění stanovené předchozím rozhodnutím (do 29. 1. 2024). V té době zatím soud nerozhodl o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku její žalobě proti rozhodnutí o předání. Dobu dalšího zajištění přitom žalovaná stanovila tak, aby odpovídala šesti týdnům ode dne vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění (tj. od 26. 1. 2024 do 8. 3. 2024). Z toho je zřejmé, že nově stanovená doba zajištění nepřekračuje maximální lhůty, se kterými počítá nařízení Dublin III. Nelze ji proto považovat za nepřiměřenou. Žalobkyně sice může mít pravdu, že žalovaná přesně neví, jak dlouho bude celkové zajištění žalobkyně trvat. To ale neznamená, že by její rozhodnutí bylo svévolné. Soud naopak oceňuje, že žalovaná vždy prodlužuje zajištění o poměrně krátkou dobu a tím žalobkyni umožňuje pravidelný soudní přezkum jejího zajištění. V případě, že předem nelze zcela odhadnout, jak dlouho potrvá příprava dublinského transferu, je takový postup žádoucí. 27.     Soud zároveň neshledal ani žádnou vadu nebo nedostatek týkající se naplnění dalších podmínek zajištění (účelnost, reálnost, nezbytnost a přiměřenost), k nimž by musel nad rámec žalobních bodů přihlédnout. Jak soud konstatoval již ve svých dvou předchozích rozsudcích, není pochyb o tom, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu v Rumunsku. Z toho důvodu s ní Ministerstvo vnitra zahájilo dublinské řízení, ve kterém již rozhodlo a určilo Rumunsko za zemi příslušnou k posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu. Soud již opakovaně žalobkyni vysvětlil, že okolnosti, za kterých měla žádost v Rumunsku podat (podepsala dokumenty, jejichž obsahu nerozuměla), nemají pro její zajištění žádnou relevanci. Podstatné bylo, že v době prvotního zajištění existoval záznam v systému EURODAC. Rumunsko později svou příslušnost uznalo a ministerstvo to ve svém rozhodnutí o předání potvrdilo. 28.     Není zde ani nic, co by nasvědčovalo, že účel zajištění – přemístění žalobkyně do Rumunska – nebude možné realizovat ve lhůtách stanovených v čl. 28 nařízení Dublin III. Existencí případných systémových nedostatků rumunského azylového systému se soud již také opakovaně zabýval. Žádné takové nedostatky, které by předání žalobkyně bránily, však neshledal. 29.     Jediná překážka, která v současnosti brání realizaci přemístění žalobkyně do Rumunska, je běžící řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva. Nejde však o překážku, která by možnost přemístění žalobkyně zcela vylučovala. Je jasné, že časem odpadne. Soud musí o žalobě rozhodnout nejpozději do 60 dní (§ 32 odst. 6 zákona o azylu). Doba zajištění žalobkyně přitom nesmí překročit 180 dní (§ 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Lze proto předpokládat, že účel zajištění bude možné realizovat dřív, než uplyne maximální možná doba zajištění žalobkyně. 30.     Soud se již opakovaně zabýval i existencí zákonného důvodu pro zajištění žalobkyně – rizika jejího útěku. Již ve svém předchozím rozsudku zdůraznil, že neoprávněnost pobytu žalobkyně byla pouze jednou z indicií, která podle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců nasvědčuje existenci rizika útěku. Kromě neoprávněného pobytu žalobkyně jasně dala najevo úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do příslušného státu. Žalobkyně nejenže přicestovala v úkrytu kamionu, bez platných dokladů a oprávnění k pobytu. Zároveň uvedla – opakovaně –, že cílem její cesty je Německo a že se do Rumunska vrátit odmítá. V žalobě sice nyní tvrdí, že jasně dala najevo úmysl hledat mezinárodní ochranu v České republice. Tomuto tvrzení však její předchozí jednání ani vyjádření při podání vysvětlení neodpovídá. Na tom se nic nezměnilo ani před vydáním rozhodnutí o dalším prodloužení jejího zajištění. 31.     Žalovaná se ve svém rozhodnutí opětovně zabývala také tím, zda nestačí uložení mírnějších donucovacích opatření. Poukázala zejména na zjevný úmysl žalobkyně pokračovat v cestě do Německa a neochotu vrátit se do Rumunska, absenci jakéhokoliv zázemí v České republice nebo dostatečných finančních prostředků. S tímto hodnocením soud souhlasí. I ve svých dvou předchozích rozsudcích konstatoval, že zjištěné skutkové okolnosti nenasvědčují tomu, že by v případě žalobkyně vůbec přicházelo do úvahy uložení některé z alternativ zajištění. Byly zde totiž důvodné obavy, že by takový postup nebyl s ohledem na sledovaný cíl (přemístění žalobkyně do Rumunska) účinný a existujícímu riziku jejího útěku by nezabránil. V tomto směru se nic nezměnilo. 32.     Žalobkyně se nyní konkrétně dovolává alternativy zajištění v podobě jejího umístění v Pobytovém středisku Bělá-Jezová. Alternativa spočívající v povinnosti cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě za účelem provedení pobytové kontroly [§ 123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců] může přicházet do úvahy i u těch cizinců, kteří v České republice žádné zázemí nemají. Místem, které policie určí, může být i přijímací nebo pobytové zařízení pro žadatele o mezinárodní ochranu. 33.     I v tomto případě však musí policie zvažovat, zda lze od cizince očekávat, že tuto alternativu bude respektovat a zda tedy tato alternativa bude postačovat k zamezení existujícího nebezpečí útěku. Policie pak bude muset vycházet především z dřívějšího jednání cizince. S ohledem na jednání žalobkyně, které předcházelo jejímu zajištění, však soud sdílí obavy žalované, zda by se žalobkyně skutečně dobrovolně zdržovala v místě určeném policií. Žalobkyně při svém vstupu na území Česka jednala tak, aby se tuto skutečnost nepodařilo odhalit (cestovala za pomoci převaděče v úkrytu kamionu). V Rumunsku, kde požádala o mezinárodní ochranu, nezůstala. Žalobkyně sice v žalobě zdůrazňuje, že by chtěla zůstat v Česku. Toto tvrzení však soud a ohledem na její předchozí jednání považuje za účelové. V tuto chvíli navíc žalobkyně s ohledem na probíhající dublinské řízení ani nemá možnost dlouhodobě zůstat v České republice. Soud proto nepřesvědčila o tom, že by v jejím případě bylo vhodnější využít alternativu k zajištění. 34.     Důvodná není ani námitka, že by se na žalobkyni coby žadatelku o mezinárodní ochranu vůbec neměl uplatnit zákon o pobytu cizinců. Žalobkyně sice je žadatelkou o mezinárodní ochranu ve smyslu nařízení Dublin III [viz definici v čl. 2 písm. c)], nikoli ale ve smyslu zákona o azylu [viz jeho § 2 odst. 1 písm. b)]. Na území České republiky totiž žalobkyně žádost o mezinárodní ochranu nepodala. O jejím předání do Rumunska rozhoduje Ministerstvo vnitra z moci úřední (§ 11 odst. 2 zákona o azylu). Bylo proto možné rozhodnout o jejím zajištění podle zákona o pobytu cizinců. 35.     Pokud se žalobkyně domáhá aplikace l7 nařízení Dublin III, nemůže tak úspěšně činit v řízení o jejím zajištění. Žalovaná totiž o samotném předání žalobkyně do Rumunska nerozhoduje. Tato námitka má své místo v řízení o předání, které vede Ministerstvo vnitra, případně v žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o předání žalobkyně. VI. Závěr a náhrada nákladů řízení 36.     Soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (§ 78 odst. 7 soudního řádu správního). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly. 37.     Usnesením ze dne 12. 2. 2024, č. j. 41 A 2/2024-15, soud žalobkyni ustanovil zástupcem advokáta Mgr. Jiřího Hladíka. Podle § 35 odst. 10 soudního řádu správního hotové výdaje a odměnu ustanoveného zástupce platí stát. Výši odměny ustanoveného zástupce soud stanovil podle advokátního tarifu. V tomto případě má zástupce nárok na odměnu za jeden úkon právní služby: převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby činí v souladu s § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu 3 100 Kč. K tomu je třeba přičíst paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tedy činí 3 400 Kč. 38.     Pro úplnost soud dodává, že nerozhodoval o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku její žalobě. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí ve věci samé má soud v tomto případě mnohem kratší lhůtu než pro rozhodnutí o odkladném účinku, postrádá návrh na jeho přiznání ve vztahu k žalobě pro zajištění praktický smysl. Navíc ze samotné povahy zajištění nepřichází možnost přiznání odkladného účinku v úvahu. Jeho přiznání by totiž vedlo k nutnosti cizince propustit, čímž by se zcela popíral samotný smysl zajištění. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát.   Brno 26. února 2024   Martin Kopa, v. r. samosoudce