41 Az 3/2024-53 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce:  M. D. státní příslušnost: X  zastoupen Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem Lidická 930/81, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky                             Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2023, č. j. OAM-1441/ZA-ZA11-VL13-2023, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2023, č. j. OAM-1441/ZA-ZA11-VL13-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Vratislava Taubera, advokáta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Podstata věci 1.      Žalovaný zastavil řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany kvůli nemožnosti zjistit místo jeho pobytu. Soud se zabýval otázkou, zda tu pro takový postup byly podmínky. A zda žalovaný vyvinul dostatečnou snahu ke zjištění pobytu žalobce. II. Rozhodnutí žalovaného 2.      Žalobce podal dne 22. 10. 2023 žádost o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím ze dne 27. 12. 2023, č. j. OAM-1441/ZA-ZA11-VL13-2023, žalovaný řízení o této žádosti zastavil podle § 25 písm. j) zákona o azylu. Nebylo podle něj možné zjistit místo pobytu žalobce, který ho žalovanému ani na výzvu nesdělil. 3.      Žalovaný poukázal na to, že z informace Správy uprchlických zařízení („SUZ“), která je provozovatelem Přijímacího a pobytového střediska Zastávka, a z evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany vyplývá, že žalobce dne 10. 11. 2023 svévolně opustil pobytové středisko. Od tohoto data žalovaný neznal místo pobytu žalobce. Dne 30. 11. 2023 proto na své úřední desce v pobytovém středisku vyvěsil oznámení o uložení výzvy k oznámení aktuálního místa pobytu do 14 dní. Tato výzva se doručila fikcí podle § 24 odst. 4 zákona o azylu. Žalobce na výzvu nijak nereagoval. Proto žalovaný řízení o jeho žádosti zastavil. III. Žaloba a vyjádření žalovaného 4.      Žalobce namítá, že zde nebyly podmínky pro zastavení řízení. Odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které plyne, že závěr o nemožnosti zjistit místo pobytu žadatele o mezinárodní ochranu lze učinit až poté, co soud vyvine požadované (nikoli pouze formální) úsilí ke zjištění místa pobytu. Tuto povinnost mají také správní orgány. 5.      Z rozhodnutí žalovaného neplyne, že by žalovaný kromě vyvěšení výzvy ke sdělení pobytu na úřední desce činil jakékoli další kroky směřující ke zjištění místa pobytu žalobce. Pouhé vyvěšení oznámení o uložení výzvy však podle žalobce neodpovídá judikaturním požadavkům na vyvinutí patřičného úsilí při zjišťování místa pobytu žadatele. Žalovaný měl celou škálu možností, které mohl využít. Rezignoval však na ně. Spokojil se s pouhým vyvěšením oznámení o uložení výzvy. Partnerka žalobce přitom opakovaně telefonicky kontaktovala pobytové středisko. Žalovaný od ní mohl místo pobytu žalobce bez problémů zjistit. 6.      Žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. 41 Az 45/2023-28, ve kterém soud ve skutkově obdobném případu shledal, že pouhé vyvěšení oznámení o uložení výzvy k oznámení aktuálního místa pobytu na území ČR nelze považovat za dostatečné úsilí ke zjištění místa pobytu žadatele. Pokud správní orgán nepodnikne i jiné kroky směřující ke zjištění místa pobytu žadatele o mezinárodní ochranu, nelze řízení zastavit podle § 25 písm. j) zákona o azylu. 7.      Žalovaný tvrdí, že postupoval v souladu s § 25 písm. j) zákona o azylu. V době vyvěšení výzvy žalobce nebyl hlášen k pobytu na žádné adrese v ČR. Žalovaný proto při doručování výzvy správně postupoval podle § 24 odst. 4 zákona o azylu. Proti rozsudku, na který žalobce odkazuje, žalovaný podal kasační stížnost, o které zatím Nejvyšší správní soud nerozhodl (sp. zn. 8 Azs 2/2024). VI. Jednání 8.      Dne 13. 3. 2024 se u soudu konalo jednání ve věci. 9.      Soud k důkazu provedl evidenční kartu žalobce, ze které plyne, že žalobce měl ode dne 26. 10. 2023 do 9. 11. 2023 (tj. dne předcházejícího svévolnému opuštění střediska) a poté od 18. 1. 2024 do 30. 1. 2024 propustku. Není u ní ale uvedená žádná adresa. Propustka se nenachází ani ve správním spisu. Soud proto výzvou ze dne 19. 2. 2024 požádal žalovaného o sdělení, na jaké adrese měl žalobce v uvedeném období propustku, případně o vysvětlení, z jakého důvodu je propustka v evidenční kartě žalobce neúplná. 10.  Na tuto výzvu žalovaný reagoval dne 26. 2. 2024. Jeho odpověď soud také provedl k důkazu. Plyne z ní, že existují dva druhy propustek – ty, které uděluje SUZ, a ty, které uděluje žalovaný. Pokud jde o propustku SUZ, ta se v evidenci uvádí bez adresy. Uděluje se, pokud žadatel opouští středisko v tzv. oznamovacím režimu na dobu nepřekračující 15 dní. V takové případě se nemění jeho doručovací adresa. Tou zůstává adresa příslušného pobytového střediska. Žadatel nemá povinnost dokládat adresu, kde se bude zdržovat. Adresu žadatel pouze oznamuje SUZ. Nemusí mít na dané adrese ani označenou poštovní schránku.  11.  Jde-li naopak o propustku žalovaného, uvádí se u ní adresa. Žadatel totiž opouští středisko v tzv. povolovacím režimu podle § 82 zákona o azylu na dobu delší než 15 dnů. K tomu musí předložit doklad o zajištění ubytování. Mění se tím i jeho doručovací adresa. O doručování žalobce dostal písemné poučení v příslušné jazykové mutaci. V tomto poučení se výslovně uvádí, že o povolení opuštění pobytového střediska nad dobu 15 dnů je třeba žádat na pracovišti žalovaného v konkrétním azylovém zařízení. 12.  Evidence žadatelů pak rozlišuje, o kterou z těchto dvou typů propustek jde. Neobjevuje se to ale v evidenční kartě, která je stručnější. SUZ má vlastní systém. Evidování adresy žadatele oznámené při opuštění pobytového střediska na propustku SUZ ve vlastním evidenčním systému je pro žalovaného nadbytečné. Proto propustky SUZ ani nejsou součástí správního spisu.  13.  Žalobce dostal informaci, že mu žalovaný veškeré písemnosti bude zasílat na adresu jeho hlášeného pobytu a že změna tohoto pravidla nastane až v případě povoleného opuštění azylového zařízení na dobu delší než 15 dnů, nebo pokud se přihlásí k pobytu na soukromé adrese mimo azylová střediska. Toto poučení obsahuje i informaci o nezbytnosti pravidelného sledování úřední desky žalovaného v azylových zařízeních. Výslovně je upozorňuje na to, že pokud bydlí mimo pobytové středisko a žalovaný jejich pobyt nezná, bude veškeré výzvy k převzetí jejich zásilek vyvěšovat v určeném pobytovém středisku na této úřední desce. Proto se jim doporučuje tuto desku pečlivě a průběžně sledovat. Odpovídající informaci o doručování žadatel v příslušné jazykové mutaci dostává opětovně i v textu formuláře Žádost o povolení k opouštění pobytového střediska na dobu více jak 15 dní (propustka žalovaného). Adresu, na které se žalobce během propustky SUZ zdržoval, žalovaný neeviduje, proto ji nemohl soudu sdělit. 14.  Následně soud k důkazu provedl odpověď SUZ ze dne 27. 2. 2024 na dotaz soudu ohledně údaje o adrese v propustce uvedené v evidenční kartě žadatele. Soud se konkrétně ptal, na jaké adrese měl žalobce propustku od 26. 10. 2023 do 9. 11. 2023. SUZ uvedla, že podle její evidence žalobce při opuštění pobytového střediska uvedl, že se bude zdržovat na adrese Kroměřížská 688/2, 682 01 Vyškov. Jednalo se však pouze o dlouhodobé opuštění střediska podle § 82 odst. 1 zákona o azylu. Žadatel v takovém případě pouze písemně oznamuje, že opouští zařízení. Nepodléhá to žádnému schvalování ani nemusí k oznámení nic dokládat. SUZ adresu uvedenou žadatelem nijak neověřuje. 15.  Posledním důkazem byla odpověď žalobce na dotaz soudu, na jaké adrese měl propustku od 26. 10. 2023 do 9. 11. 2023. Také odpověděl, že šlo o adresu K. 688/2, V. 16.  Podle zástupce žalobce provedené důkazy dokládaly, že žalovaný měl možnost zjistit jeho pobyt. Stačilo, pokud by se zeptal SUZ. Zástupkyně žalovaného naopak zdůrazňovala, že od 10. 11. 2023 až do 18. 1. 2024 neexistovaly žádné informace o žalobcově pobytu. Opustil tehdy svévolně pobytové středisko a nebyly tu žádné indicie, kde by poté mohl být. 17.  Po ukončení dokazování, konečných návrzích a krátkém přerušení soud vyhlásil tento rozsudek.    V. Hodnocení věci soudem 18.  Žaloba je důvodná. 19.  Podle § 25 písm. j) zákona o azylu účinného do 30. 6. 2023 platilo: „Řízení se zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany a na základě dosud zjištěného stavu věci nelze rozhodnout.“ Na základě novely zákona o azylu (provedené zákonem č. 173/2023 Sb.) toto ustanovení s účinností od 1. 7. 2023 doznalo dílčí změny. Nyní podle nej platí: „Řízení se zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany a žadatel o udělení mezinárodní ochrany ani na výzvu ministerstva nové místo pobytu na území České republiky do 14 dní ode dne doručení výzvy nenahlásil.“ 20.  Podle přechodného ustanovení v čl. II odst. 1 této novely zákona o azylu platí: „Řízení podle zákona č. 325/1999 Sb. a řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve věci rozhodnutí vydaného podle zákona č. 325/1999 Sb. zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne pravomocně neskončená se dokončí a práva a povinnosti s nimi související se posuzují podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; v těchto řízeních se však postupuje podle § (…) 25 (…) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ 21.  Byť žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany ještě za účinnosti dřívější právní úpravy, ve vztahu k § 25 zákona o azylu novela zavádí nepravou zpětnou účinnost (retroaktivitu). Pro zastavení řízení podle některého z důvodů podle § 25 zákona o azylu se proto použije nová právní úprava. 22.  Změna nové právní úpravy spočívá ve dvou ohledech. Za prvé se již pro použití § 25 písm. j) zákona o azylu nevyžaduje splnění podmínky, že ve věci nelze rozhodnout na základě dosud zjištěného skutkového stavu. Za rozhodnou lze tedy označit jen skutečnost, že (a) nelze zjistit místo pobytu žadatele o mezinárodní ochranu. Zároveň se však přidává podmínka, že (b) žadatel do 14 dní ode dne doručení výzvy ministerstvu nenahlásí nové místo pobytu na území České republiky. 23.  Důvodová zpráva k novele § 25 zákona o azylu vysvětluje nutnost změny takto: „Jako důvod zastavení řízení bude pouze to, že nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Dosavadní úprava požadovala vydání meritorního rozhodnutí, pokud k jeho vydání byly opatřeny dostatečné podklady, nicméně rozhodovat meritorně za situace, kdy není znám žadatelův pobyt je s ohledem na praxi nadbytečné. Pokud žadatel neposkytuje dostatečnou součinnost a neoznámí jiný pobyt, resp. adresu, na kterou by bylo možné mu doručovat, vypovídá to o žadatelově nezájmu v řízení pokračovat. V takových situacích je také běžné, že žadatel opustil území. Rozhodovat v takové situaci ve věci meritorně tak představuje nepřiměřenou zátěž pro správní orgán, a to na úkor ostatních řízení. Správní orgán nicméně bude povinen žadatele vyzvat, aby nahlásil své nové místo pobytu, pokud žadatel do 14 dní ode dne doručení výzvy nenahlásí nové místo pobytu, lze řízení zastavit.“ 24.  Žalobce má pravdu, že ve vztahu k posuzování podmínky nemožnosti zjistit místo pobytu žadatele již existuje poměrně bohatá a ustálená judikatura. Například v rozsudku ze dne 15. 3. 2022, č. j. 10 Azs 482/2021-28 („rozsudek desátého senátu“), Nejvyšší správní soud uvedl, že „nelze ztotožňovat ‚nemožnost‘ zjistit místo pobytu a pouhou ‚neznalost‘ místa pobytu žadatele. Rozhodnou skutečností pro zastavení řízení není momentální neznalost místa pobytu žadatele, ale to, že takové místo nelze zjistit. Ze slovního spojení užitého zákonodárcem vyplývá povinnost ministerstva i soudu pokusit se zjistit místo pobytu žadatele. Až v případě, že se toto místo zjistit nepodaří, je naplněna podmínka zastavení řízení.“ (bod 13 rozsudku desátého senátu; důraz doplnil zdejší soud). 25.  Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu vyvodila povinnost zjišťovat místo pobytu žadatele soudům (srov. např. rozsudek ze dne 29. 4. 2009, č. j. 4 Azs 2/2009-33; z novější judikatury srov. např. rozsudek ze dne 8. 12. 2021, č. j. 10 Azs 219/2021-29). Soudy by měly při zjišťování pobytu žadatele vyvinout patřičné úsilí tak, aby jejich postup nebyl ryze formální. Konkrétním příkladem naplnění této povinnosti je učinění dotazu přinejmenším u žalovaného a také u Ředitelství služby cizinecké policie. Jedná se totiž o dva evidenční orgány, které mají podle zákona o azylu vést evidenci místa pobytu žadatelů o mezinárodní ochranu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 8 Azs 26/2009-45).  26.  Mají-li tuto povinnost soudy, tím spíše ji má i správní orgán odpovědný za řádné vedení a výsledek správního řízení (srov. rozsudek desátého senátu, bod 14). Podmínky pro zastavení řízení se musí vykládat restriktivně. Při zastavení řízení se totiž žádost o udělení mezinárodní ochrany věcně neposuzuje. Je proto třeba vyčerpat dostupné prostředky ke zjištění pobytu žadatele o azyl, což musí zachycovat i obsah správního spisu (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 16. 3. 2004, č. j. 2 Azs 41/2003-42). 27.  V rozsudku desátého senátu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zastavení řízení nemůže být důsledkem nesplnění evidenčních povinností žadatele o mezinárodní ochranu. Zastavit řízení podle § 25 písm. j) zákona o azylu tedy nelze například jen proto, že žadatel nepožádal o změnu místa hlášeného pobytu podle § 77 odst. 2 uvedeného zákona. Stejně tak nemůže důvod pro zastavení řízení záviset na tom, že žadatel opustil pobytové středisko v rozporu s pravidly stanovenými v zákoně o azylu. Může se jednat maximálně o přestupek, za který lze žadateli udělit pokutu [§ 93 odst. 3 písm. n) ve spojení s odst. 7 zákona o azylu]. 28.  Lze tedy shrnout, že prvním předpokladem pro zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany je – i podle aktuálního znění § 25 písm. j) zákona o azylu, který stejně jako dřívější úprava stanoví podmínku, že nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany –, že se žalovanému ani přes vynaložení všech dostupných prostředků nepodaří zjistit aktuální místo pobytu žadatele. Toto úsilí žalovaného musí zároveň zachycovat obsah správního spisu. 29.  Ze správního spisu plyne, že žalovaný dne 30. 11. 2023 vyhotovil výzvu ke sdělení adresy aktuálního pobytu adresovanou žalobci. V této výzvě jej informoval, že v současné době nemá hlášený pobyt na žádné adrese v České republice. Proto jej žalovaný vyzval ke sdělení aktuální adresy pobytu, na kterou by mu mohl doručovat veškeré písemnosti související s probíhajícím řízením. K tomu mu stanovil lhůtu 14 dní ode dne doručení této výzvy. V závěru žalobce poučil, že pokud ve stanovené lhůtě nedoloží aktuální adresu, pak řízení zastaví. 30.  Zároveň se ve spisu nachází oznámení o uložení této písemnosti u pověřeného zaměstnance ministerstva v Přijímacím a pobytovém středisku Zastávka. Toto oznámení zmiňuje, že se žalobci nepodařilo výzvu doručit v místě jeho hlášeného pobytu, protože je neznámý. Toto oznámení bylo vyvěšeno dne 30. 11. 2023 a svěšeno dne 9. 12. 2023. Dále ve spisu následuje napadené rozhodnutí. 31.  Je tedy otázkou, zda vydání a uložení výzvy ke sdělení aktuální adresy pobytu žalobce lze považovat za dostatečné úsilí směřující ke zjištění místa jeho pobytu – nic jiného totiž žalovaný neudělal. A zda tedy poté žalovaný mohl zastavit řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu na základě § 25 písm. j) zákona o azylu. Soud se domnívá, že nikoli. 32.  Žalobce má pravdu, že se zdejší soud skutkově obdobným případem již zabýval v rozsudku ze dne 20. 12. 2023, č. j. 41 Az 45/2023-28. V tomto rozsudku dospěl k závěru, že výklad nového znění § 25 písm. j) zákona o azylu nemůže vést k tomu, aby ministerstvo formálně vyhovělo požadavku na zjišťování místa pobytu žadatele jen tím, že mu na adresu posledního hlášeného pobytu (zde navíc v přijímacím a pobytovém středisku) zašle výzvu ke sdělení adresy aktuálního pobytu. Jedná se jen o další podmínku, kterou ministerstvo musí splnit, než řízení zastaví. I nadále však platí výše uvedená judikaturní východiska, která na žalovaného kladou povinnost vyvinout jisté reálné úsilí ke zjištění místa pobytu žadatele. Konkrétní podoba tohoto úsilí samozřejmě bude záviset na okolnostech každého jednotlivého případu. Od tohoto právního názoru soud nemá důvod se odchýlit ani v této věci, byť skutkové okolností nejsou zcela totožné. 33.  Ve věci 41 Az 45/2023 byla součástí správního spisu propustka žalovaného, která uváděla adresu, na které měla žalobkyně, která také svévolně opustila pobytové středisko, dříve v průběhu řízení povolené opuštění pobytového střediska. Bylo evidentní, že se žalobkyně na dané adrese dříve dlouhodobě zdržovala. Proto se podle soudu nabízelo, aby se žalovaný alespoň pokusil ověřit místo jejího pobytu např. prostřednictvím cizinecké policie nebo zasláním výzvy ke sdělení adresy aktuálního pobytu na uvedenou adresu, kterou měl k dispozici. 34.  V tomto případě se sice ve spisu žádná propustka žalovaného nenachází. Dokazování, které soud provedl u jednání, však jednoznačně ukázalo, že tu také byla k dispozici konkrétní adresa, na níž se žalobce v období před svévolným opuštěním pobytového střediska zdržoval. Přestože žalovaný tuto adresu neevidoval, je zřejmé, že pokud by se obrátil na SUZ, jednoduše by ji získal. Mohl se tam alespoň pokusit žalobce kontaktovat, než dospěl k závěru, že je jeho pobyt neznámý. Z tohoto pohledu nehraje roli, co namítala zástupkyně žalovaného při jednání – že po opuštění pobytového střediska od 10. 11. 2023 neměl nikdo informace o žalobcově pobytu. Podobně jako ve věci 41 Az 45/2023 je naopak relevantní, že žalovaný mohl bez větších problémů zjistit, kde žalobce pobýval předtím (jen tento údaj neměl sám ve spise, ale bylo třeba se na něj zeptat SUZ). A mohl zkusit ověřit, zda se tam náhodou nezdržuje i po opuštění pobytového střediska. 35.  Soud zdůrazňuje, že žalovaný nesmí využívat zastavení řízení jako určitou formu postihu žadatelů, kteří zanedbají své povinnosti v souvislosti s hlášením místa pobytu na území České republiky. Smyslem zastavení řízení pro neznámý pobyt žadatele je umožnit ministerstvu nezabývat se věcně žádostí o mezinárodní ochranu žadatelů, kteří zmizeli ze zorného pole orgánů veřejné moci, a u kterých je zřejmé, že nemají zájem na pokračování v řízení. Pokud žadatel žalovanému neoznámí adresu, na kterou je možné mu doručovat písemnosti související s řízením, ještě to nic samo o sobě nevypovídá o jeho nezájmu pokračovat v řízení. Důležité naopak je, aby žalovaný ověřil, zda skutečně žadatel již nemá zájem pokračovat v řízení, anebo zda „pouze“ zanedbal svou povinnost požádat o změnu místa hlášeného pobytu nebo o povolení k dlouhodobému opuštění pobytového střediska (propustku). 36.  Je evidentní, že žalovaný kromě vypracování samotné výzvy ke sdělení adresy aktuálního pobytu nepodnikl žádné další aktivní kroky k ověření, zda svévolné opuštění pobytového střediska žalobcem je důsledkem jeho nezájmu pokračovat v řízení anebo pouze důsledkem zanedbání jeho evidenční povinnosti. Odkaz žalovaného na § 24 odst. 4 zákona o azylu, podle kterého doručoval předmětnou výzvu, soud nepovažuje za přiléhavý. Toto ustanovení upravuje doručování žadateli, jehož pobyt není znám. V takovém případě se písemnost uloží po dobu 10 dnů v azylovém zařízení, kde má žadatel hlášený pobyt, nebo, je-li hlášen k pobytu mimo azylové zařízení, v ministerstvem určeném azylovém zařízení, které je nejblíže místu jeho hlášeného pobytu. Oznámení o uložení písemnosti se vyvěsí v azylovém zařízení na úřední desce. Poslední den této lhůty je dnem doručení. 37.  Formálně nelze při doručování výzvy žalovanému nic vytknout. Zákon o azylu skutečně počítá s možností doručování písemností žadateli neznámého pobytu způsobem, kterým žalovaný postupoval. To ale nic nemění na povinnosti žalovaného nejprve vyvinout určitou snahu k ověření toho, zda pobyt žalobce skutečně je neznámý [podmínka a) zmíněná v bodě 20 výše)]. V této fázi je pak logické, že pokud žalovaný bude mít k dispozici konkrétní adresu, na které by se žadatel potenciálně mohl zdržovat, pak mu nebude doručovat v souladu s § 24 zákona o azylu (který počítá pouze s možností doručování písemností pouze do místa jeho hlášeného pobytu nebo na adresu pro doručování). Nejprve se pokusí doručit písemnost (výzvu ke sdělení adresy pobytu) na adresu, kterou má k dispozici. A teprve pokud se tento pokus ukáže jako neúspěšný a písemnost se žadateli doručit nepovede, může ji doručovat v souladu s § 24 odst. 4 zákona o azylu. 38.  V tomto případě však žalovaný adresu místa pobytu žadatele dostatečně neověřoval. Jeho závěr, že nelze zjistit místo pobytu žalobce byl předčasný. Soud proto rozhodnutí žalovaného zrušil. VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 39.  Soud s ohledem na výše uvedené zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady předvídané v § 76 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního. Jeho závěr, že nelze zjistit místo pobytu žalobce, nemá dostatečnou oporu ve správním spisu. Soud proto vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V něm žalovaného váže závazný právní názor soudu (§ 78 odst. 4 a 5 soudního řádu správního). 40.  Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 12 342 Kč. 41.  Tato částka se skládá z částky 9 300 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobce: příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní pomoci proto činí 3 100 Kč. K částce 9 300 Kč třeba dále připočíst paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). V neposlední řadě je třeba přičíst ještě DPH, jejímž je žalobcův zástupce plátcem, ve výši 2.142 Kč Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce žalobce Mgr. Vratislava Taubera do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 13. března 2024 Martin Kopa, v. r. samosoudce