41 A 19/2025-46   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: H. N. C.  státní příslušnost: X  X  zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem  Lidická 960/81, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra   Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2025, č. j. OAM-229-27/ZR-2023, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2025, č. j. OAM-229-27/ZR-2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 404 Kč rukám jeho zástupce Mgr. Vratislava Taubera, advokáta do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalovaný zrušil žalobci povolení k trvalému pobytu. Nezdůvodnil ovšem, v čem konkrétně žalobce naplnil důvody pro takové rozhodnutí – konkrétně, zda žalobce skutečně představuje aktuální hrozbou pro veřejný pořádek. V napadeném rozhodnutí také nevysvětlil odlišný přístup, který zvolil vůči jeho manželce, která přitom také spáchala trestný čin a byla odsouzena ke stejnému trestu, ale ke zrušení povolení k trvalému pobytu u ní žalovaný nepřistoupil. Tím porušil zásadu legitimního očekávání. II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti 2. Žalobce pobývá v České republice přes 20 let. Od roku 2011 je držitelem povolení k trvalému pobytu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 8. 2025, čj. OAM-229-27/ZR-2023 („napadené rozhodnutí“), toto povolení zrušil s odkazem na § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení správní orgán zruší povolení k trvalému pobytu, pokud cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek. 3. Žalovaný spatřuje narušení veřejného pořádku v tom, že Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 30. 8. 2024, čj. 5 T 74/2024-2325 („rozsudek trestního soudu“), schválil dohodu o vině a trestu mezi žalobcem, jeho manželkou a státním zástupcem, ohledně závažné daňové trestné činnosti. Žalobce se totiž po dobu čtyř let společně se svou manželkou dopouštěl systematického zatajování příjmů společnosti SaolaVina s.r.o. a úmyslného krácení daní podle § 240 trestního zákoníku. Škoda způsobená České republice přesáhla 6,6 milionu Kč. Žalovaný proto napadeným rozhodnutím zrušil povolení k trvalému pobytu s tím, že jednání žalobce představuje opakované a závažné narušení veřejného pořádku, protože dlouhodobě a vědomě podrývalo základní ekonomické základy státu (výběr daní).                                          . 4. Žalobce v řízení namítl, že podmínka opakovanosti není splněna, neboť byl odsouzen pouze v jednom trestním řízení, které zahrnovalo souběh skutků posouzený soudem jako jediný celek. Dále argumentoval, že žije v České republice více než dvacet let, má zde manželku a tři nezletilé děti, které se tu plně integrovaly, navštěvují základní školu a hovoří česky. Tvrdil, že jeho rodina je existenčně závislá na jeho příjmu a zrušení trvalého pobytu by vedlo k rozpadu rodiny. Porušilo by proto čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Po odsouzení žije řádným životem, škodu nahradil a pro veřejný pořádek již žádné nebezpečí nepředstavuje. 5. Žalovaný tyto námitky odmítl. Vyložil, že opakované narušení veřejného pořádku nemusí znamenat více samostatných odsouzení, nýbrž může jít o dlouhodobé jednání trvající několik let, které naplňuje znaky opakovanosti. Uvedl také, že není třeba hodnotit aktuální hrozbu, jestliže k závažnému narušení veřejného pořádku již prokazatelně došlo. Žalovaný považoval hospodářskou trestnou činnost žalobce za mimořádně závažnou vzhledem k době páchání, výši škody a vědomému útoku proti daňovému systému České republiky. 6. Žalovaný zhodnotil i dopady rozhodnutí na soukromý a rodinný život. Z provedeného šetření OSPOD Kroměříž vyplynulo, že rodina žije v pronajatém bytě, děti prospívají a manželka má vlastní příjmy z podnikání i rodičovského příspěvku. Žalovaný proto uzavřel, že rodina není výhradně závislá na příjmu otce a zvládne ekonomicky fungovat i bez jeho přítomnosti. Zohlednil také, že žalobce má ve Vietnamu domov, rodinné zázemí i vlastní dům, a proto je jeho návrat možný. Naopak manželce, která se dopustila téže trestné činnosti, žalovaný trvalý pobyt nezrušil, protože by to bylo nepřiměřené vzhledem k péči o nezletilé děti. Žalovaný konstatoval, že rodina může zůstat v kontaktu a žalobce může žádat o jiné, nižší pobytové oprávnění. III. Žaloba, vyjádření žalovaného a replika žalobce 7. Žalobce namítá, že rozhodnutí je nezákonné, jelikož žalovaný neprokázal, že by žalobce představoval aktuální hrozbu pro veřejný pořádek. Rovněž namítá, že rozhodnutí je nepřiměřené z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života. Žalovaný se nedostatečně zabýval otázkou nejlepšího zájmu tří nezletilých dětí a napadeným rozhodnutím porušil i zásadu legitimního očekávání žalobce. Nedostál totiž své povinnosti postupovat také při rozhodování skutkově shodných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. K tomu došlo při srovnání s případem žalobcovy manželky, která spáchala tentýž trestný čin a dostala tentýž trest. Žalovaný i vůči ní zahájil řízení o zrušení trvalého pobytu, které ale následně dva dny před vydáním rozhodnutí vůči žalobci zastavil s ohledem na zásah do jejího soukromého a rodinného života kvůli nezletilým dětem. Zásah do soukromého a rodinného života žalobce je však v tomto směru srovnatelný. Z rozhodnutí žalovaného přitom nelze zjistit, v čem viděl klíčovou odlišnost mezi případem žalobce a jeho manželky.   8. Žalovaný se ve svém vyjádření k žalobě věnuje námitkám žalobce a konstatuje, že se podrobně zabýval způsobem narušení veřejného pořádku, závažnosti jednání žalobce i dopadem napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života. Žalobce se protiprávního jednání dopouštěl po dobu téměř čtyř let a škoda, kterou společně s manželkou způsobili českému státu, převýšila šest milionů korun. Nejednalo se o jednorázový zcela ojedinělý exces z jinak řádného života, ale o dlouhodobě úmyslné páchání trestné činnosti směřované proti hostitelskému státu, které navíc neukončil žalobce sám od sebe, ukončily ho až orgány činné v trestním řízení. 9. Pokud jde o přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života, žalovaný provedl výslechy žalobce i jeho manželky a nechal provést sociální šetření v bytě žalobce. Rozhodnutí je přiměřené, žalobci se neznemožňuje další pobyt na území Česka, neobdržel vyhoštění a může si znovu podat žádost o povolení k pobytu nebo zemi navštěvovat v rámci krátkodobých víz. 10. Obdobné správní řízení o zrušení trvalého pobytu žalovaný zahájil i s manželkou žalobce, posléze jej však zastavil z důvodu nepřiměřeného zásahu do soukromých a rodinných vazeb manželky, zejména s ohledem na její nezletilé děti. V průběhu jejího správního řízení totiž vyšly najevo rozdílné skutečnosti a situace žalobce a jeho manželky se liší. 11. Žalovaný posoudil i nejlepší zájem tří nezletilých dětí žalobce a dovodil, že zrušení povolení k trvalému pobytu není s ním v rozporu. Nejlepší zájem dítěte totiž není tzv. trumfovou kartou, která v řízení přebije vše ostatní. V návaznosti na jeden z rozsudků Nejvyššího správního soudu žalovaný uzavírá, že by v opačném případě založením rodiny vznikla cizincům faktická imunita proti pořádkovým opatřením cizineckého práva. Státu by tím přišel o možnost prostředky cizineckého práva regulovat pobyt cizinců v případech, ve kterých závažně narušují veřejný pořádek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022, čj. 2 Azs 230/2021-37). 12. Žalobce ve své replice zopakoval, že v napadeném rozhodnutí chybí posouzení otázky aktuálnosti ohrožení veřejného pořádku, a proto nemůže obstát. Žalobce si nemůže požádat o pobytové oprávnění v Česku, jak mu naznačuje žalovaný, protože podmínkou prakticky jakéhokoliv pobytového oprávnění je trestní zachovalost. Zkušební doba žalobci běží až do 30. 8. 2029, tedy ještě necelé čtyři roky. Lze si jen stěží představit, že do té doby bude moci realizovat rodinný život se svojí manželkou a dětmi jen skrze krátkodobá víza. Navíc na udělení krátkodobého víza není žádný právní nárok a nelze tedy garantovat, že mu ho vůbec vydají. 13. Závěrem žalobce připomíná, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by v řízení o zrušení trvalého pobytu jeho manželce vyšly najevo jiné skutečnosti. Žalovaný až ve svém vyjádření uvádí, že jejich případy odlišuje to, že žalobce má v zemi původu zbytek rodiny (mj. sedm sourozenců). Tyto informace v napadeném rozhodnutí uvedeny nejsou. Žalobce k tomu dodává, že rodina žalobce je současně i rodinou manželky. Pokud jde o posouzení nejlepšího zájmu dítěte, žalobce upozorňuje, že pasáže z judikatury, kterou žalovaný cituje, reagují na odlišné skutkové okolnosti a závěry tak nelze bez dalšího vztáhnout i na případ žalobce. IV. Posouzení věci 14. Žaloba je důvodná. 15. Soud shledal, že žalovaný pochybil, pokud se odmítl zaměřit na otázku, zda žalobce představuje aktuální hrozbu pro veřejný pořádek. Rozhodnutí žalovaného je také v rozporu se zásadou legitimního očekávání, pokud jde o srovnání případu žalobce s případem jeho manželky. a) Žalovaný nezdůvodnil, proč žalobce představuje aktuální hrozbu pro veřejný pořádek 16. Podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců žalovaný: „rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec (…) opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek.“ 17. Žalovaný je toho názoru, že nemusí hodnotit, zda je cizinec aktuální hrozbou pro veřejný pořádek, pokud rozhoduje o zrušení trvalého pobytu cizince z důvodu opakovaného závažného narušení veřejného pořádku v minulosti. Hodnocení je užší než při zrušení přechodného, zvláště krátkodobého pobytu (u kterých se obvykle zkoumá, zda by cizinec mohl při dalším pobytu narušit veřejný pořádek; § 46a až § 46g zákona o pobytu cizinců). Povolení k trvalému pobytu je ale nejvyšším možným cizineckým pobytovým statusem, který cizinci umožňuje trvale pobývat na území Česka. U takového cizince proto lze předpokládat, že se plně začlení do české společnosti a osvojí si její pravidla. Obzvláště se od něj očekává respekt k normám, které chrání základní práva a hodnoty (například život, zdraví či majetek). Podle žalovaného tedy plně postačuje prokázání, že v minulosti opakovaně závažným způsobem veřejný pořádek narušil. Odkazuje se na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, čj. 10 Azs 67/2023-44. 18. Žalobce ovšem správně namítá, že rozsudek Nejvyššího správního soudu, na který se žalovaný odkazuje, je pouze jedním z rozhodnutí tohoto soudu, jehož judikatura v dané otázce není jednotná. Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku ze dne 9. 11. 2021, čj. 10 Azs 177/2021-64, který se zabývá výkladem § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, výslovně uvedl, že ohrožení veřejného pořádku musí být aktuální. 19. Na tento rozpor v judikatuře upozornil Nejvyšší správní soud ve svém novějším rozsudku ze dne 8. 2. 2024, čj. 10 Azs 292/2023-60. Dospěl v něm k závěru, že judikatorní linie, jejíž součástí je i rozsudek, na který se žalovaný odvolává, je nesprávná, protože odporuje výkladu podanému Soudním dvorem. Ten totiž otázku zamítání a odnímání trvalých pobytů podle směrnice 2003/109/ES, o kterou jde i v tomto případě, již dříve jednoznačně vyřešil rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 ve věci UQ a SI v. Subdelegación del Gobierno en Barcelona. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku uzavřel, že aby mohlo ministerstvo neudělit nebo odejmout povolení k trvalému pobytu cizinci, dlouhodobému rezidentovi ve smyslu směrnice 2003/109/ES, z důvodu ochrany veřejného pořádku, musí se prokázat, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. 20. Krajský soud tedy dává za pravdu žalobci. Ohrožení veřejného pořádku je třeba posuzovat především ve vztahu k aktuálnosti a do budoucna. Požadavek aktuálnosti hrozby lze přirovnat k požárnímu poplachu. Nelze ho vyhlásit jen proto, že kdysi na místě hořelo. Poplach je odůvodněný teprve tehdy, pokud je zřejmé, že dnes může hořet znovu a hrozí proto teď další škody. 21. Žalovaný proto pochybil, když uvedl, že nemusí hodnotit, zda je cizinec aktuální hrozbou pro veřejný pořádek, pokud rozhoduje o zrušení trvalého pobytu cizince z důvodu opakovaného závažného narušení veřejného pořádku v minulosti. 22. Ostatně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2023, č. j. 4 Azs 6/2023-32, připomněl, že Soudní dvůr ve věci UQ a SI v. Subdelegación del Gobierno en Barcelona zobecnil svou ustálenou judikaturu. Podle ní lze opatření z důvodů veřejného pořádku nebo bezpečnosti přijmout jen tehdy, pokud konkrétní posouzení případu ukáže, že osobní chování dotčené osoby v současnosti představuje skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Z judikatury Soudního dvora tedy vyplývá jasný trend: právo pobytu lze zrušit kvůli trestné činnosti pouze tehdy, pokud by daná osoba i do budoucna představovala závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. 23. Žalovaný proto ve svém rozhodnutí nesprávně použil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023, čj. 10 Azs 67/2023-44 a na jeho základě odmítl zkoumat, zda žalobce aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Tím zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Jen pro úplnost krajský soud dodává, že na tuto chybu žalovaného upozorňoval již na počátku roku v podobném případě řešeném rozsudkem ze dne 28. 2. 2025, čj. 41 A 36/2024-41 (body 36 až 44). Žalovaný to však viditelně odmítá reflektovat. 24. Krajský soud uzavírá, že v žádném případě nesnižuje závažnost protiprávního jednání žalobce, který způsobil škodu českému státu ve výši více než 6,6 milionů korun. V daný moment ani jakkoliv nepředjímá další vývoj ve věci. Pouze konstatuje, že se žalovaný v rozporu s požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu i Soudního dvora odmítl zaměřit na aktuálnost hrozby, kterou toto jednání představuje pro veřejný pořádek. Tuto vadu bude muset žalovaný v novém řízení napravit. Napadenému rozhodnutí chyběl kvůli absenci toho hodnocení důležitý kontext, který může mít vliv na výsledek tohoto hodnocení jako celku. b) Žalovaný nevysvětlil svůj odlišný přístup vůči žalobcově manželce a porušil tak zásadu legitimního očekávání 25. Pokud jde o tvrzené nedodržení zásady legitimního očekávání, žalobce správně poukazuje na skutečnost, že žalovaný nedostál povinnosti uložené mu správním řádem. Napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou legitimního očekávání, která vyžaduje, aby účastnící řízení mohli předvídat, jak bude správní orgán postupovat v obdobných věcech. 26. Podle § 2 odst. 4 správního řádu má správní orgán dbát, aby: „při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“ 27. Ze správního spisu vyplývá, že manželka žalobce spáchala tentýž trestný činem a dostala stejný trest jako žalobce. Žalovaný v jejím případě rovněž zahájil řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, avšak toto řízení následně zastavil. Učinil tak před vydáním rozhodnutí vůči žalobci a s odkazem na nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života manželky žalobce. Rozhodl tak zejména s ohledem na jejich nezletilé děti. Naproti tomu v případě žalobce žalovaný dospěl k opačnému závěru, aniž by však vysvětlil, v čem spatřuje podstatnou skutkovou či právní odlišnost obou případů. 28. Ve svém vyjádření k žalobě později žalobce dodal, že je situace obou manželů odlišná. Žalobce má v ČR právě manželku a děti, ale i bratrance – zbytek rodiny žije ve Vietnamu. Má tedy v zemi původu stabilní zázemí, má se kam vrátit a může si odtamtud případně zažádat o jiné pobytové oprávnění. 29. Ze všeho nejdříve je třeba uvést, že nelze až ve vyjádření k žalobě „dohnat“, co mělo být již v žalobou napadeném rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71). I tak podle soudu ale ani z těchto pozdějších tvrzení nelze seznat, v čem konkrétně má spočívat zásadní rozdíl mezi situací žalobce a jeho manželky, ani zda tyto okolnosti skutečně odůvodňují rozdílný postup správního orgánu. 30. V napadeném rozhodnutí žalovaný pouze uvádí, že nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života spatřuje zejména s ohledem na nezletilé děti manželky. Žalobce je ale také otcem těchto dětí. Zásah do jeho pobytového oprávnění má podobný dopad i na jeho rodinné vazby. Soud nebude spekulovat, jaké úvahy vedly žalovaného k takto odlišnému postupu, nebo zda si jednoduše „vybral“ žalobcovu manželku coby rodiče, který tu bude moci s jejich dětmi zůstat. Je každopádně zřejmé, že popsaný rozdíl ve svém rozhodování přesvědčivě nezdůvodnil. 31. Krajský soud v tomto postupu shledává nedostatek předvídatelnosti rozhodovací praxe žalovaného, pokud jen dva dny před vydáním rozhodnutí vůči žalobci žalobce rozhodl opačně v případě jeho manželky, aniž by to náležitě odůvodnil. Předvídatelnost správního rozhodování je základním předpokladem právní jistoty a důvěry jednotlivce v legitimní výkon veřejné moci. Pokud žalovaný považoval případy žalobce a jeho manželky za natolik rozdílné, že odůvodňují odlišný přístup, měl tuto odlišnost výslovně a přesvědčivě vyložit. Absence takového vysvětlení vyvolává dojem nahodilosti a narušuje princip rovnosti účastníků před správním orgánem. Žalovaný bude mít příležitost své závěry objasnit a v dalším řízení dostát požadavku rovného a předvídatelného přístupu.              c) Zbylými námitkami se soud pro nadbytečnost nezabýval. 32. Námitkami, které se týkají přiměřenosti rozhodnutí žalovaného vůči nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života a nedostatečnému zhodnocení nejlepšího zájmu dítěte, se soud nyní pro nadbytečnost nezabýval. 33. Dokud žalovaný nepostaví najisto aktuálnost narušení veřejného pořádku ze strany žalobce, nelze ani přistoupit ke komplexnímu posouzení přiměřenosti zásahu opřeného o toto narušení do veřejného pořádku vůči rodinnému a soukromému životu žalobce. Dosud nevíme, jak aktuální je narušení veřejného pořádku ze strany žalobce, nebo jestli vůbec aktuální je. Nedá se proto ani hodnotit, zda si žádá zásah do jeho soukromého a rodinného života v podobě zrušení povolení k trvalému pobytu. V. Závěr a náklady řízení 34. Soud s ohledem na výše uvedené zrušil rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V rozporu s judikaturou se totiž odmítl zabývat otázkou, zda žalobce představuje aktuální hrozbu pro veřejný pořádek a nezdůvodnil odlišný postup, který zvolil vůči žalobci a jeho manželce. Žalovaný nyní bude muset tyto vady napravit. Krajský soud připomíná, že v dalším řízení žalovaného váže závazný právní názor soudu (§ 78 odst. 4 a 5 soudního řádu správního). 35. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. 36. Výrokem II. tohoto rozsudku soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 22 404 Kč. 37. Tato částka se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 4 000 Kč za podání žaloby a úspěšného návrhu na přiznání odkladného účinku a dále z částky 13 860 Kč za tři úkony právní služby právního zástupce žalobce – příprava a převzetí věci [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a podání repliky [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].  38. K částce 13 860 Kč je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby vždy po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce také žalobce doložil, že je plátcem DPH, k částce je tedy proto třeba připočíst dalších 3 194 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li zaměstnanec stěžovatele nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno 19. listopadu 2025   Martin Kopa v. r. samosoudce