22 A 23/2025-33       ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem v právní věci   žalobce: P. P., nar. X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Janem Juračkou sídlem Tovární 881/7, 669 02 Znojmo proti žalovanému:  Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 3, 601 82 Brno   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2025, č. j. JMK 122514/2025,   takto:   I.                 Žaloba se zamítá.   II.              Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.   III.            Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Znojmo ze dne 17. 4. 2025, č. j. MUZN 80126/2025. Tím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobce totiž dne 5. 9. 2024 v 19:10 hod. v obci Dyje na autobusové zastávce u železničního přejezdu ve směru na obec Suchohrdly řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. X, RZ: X, aniž by byl držitelem (platného) řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu vozidel; tím porušil § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 30 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku. 2. Správní orgány uvedly, že žalobce v okamžiku spáchání přestupku nebyl držitelem řidičského oprávnění, neboť toto pozbyl rozhodnutím Městského úřadu Znojmo ze dne 2. 4. 2024, č. j. MUNZ 11978/2024, které bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 7. 2024, č. j. JMK 108894/2024, a nabylo právní moci dne 12. 8. 2024. Pokud je s řidičem vedeno řízení o přestupku, za nějž mu podle zákona hrozí trest zákazu činnosti, má řidič tomuto riziku přizpůsobit míru své procesní bdělosti a opatrnosti v řízení. Neučiní-li tak a nadále pokračuje v činnosti, jejíž zákaz mu mohl být uložen, aniž by se přiměřeně zajímal o stav či výsledek řízení o přestupku (tj. zejména v přiměřených intervalech zjišťoval, jak řízení pokračuje, případně zda již skončilo a s jakým výsledkem), může se dopustit přestupku spočívajícího ve výkonu zakázané činnosti přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti. 3. Žalobce v žalobě namítá, že mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2024 ve věci jeho „prvního“ přestupku (v němž mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, který měl v nyní projednávané věci porušit); toto rozhodnutí proto nemohlo nabýt právní moci. Sdělil totiž správnímu orgánu adresu pro doručování „X“, což je současně i adresa sídla společnosti X, v níž je jednatelem. Žalovaný ovšem tuto adresu pro doručování nerespektoval a předmětné rozhodnutí na ni nezaslal. Žalobci se tudíž rozhodnutí nedostalo do jeho dispozice. Nemohl proto naplnit subjektivní stránku přestupku, který je mu kladen za vinu. Žalobce zdůraznil, že pokud není prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty, musí správní orgán řízení o přestupku zastavit z důvodu, že vina obviněného nebyla náležitě prokázána; to však v řešené věci správní orgány neučinily. 4. Žalovaný ve vyjádření poukazuje na to, že žalobce opakuje identické námitky, s nimiž se již vypořádal v napadeném rozhodnutí. Tvrzení, že žalovanému sdělil doručovací adresu, žalobce nijak nekonkretizoval. Neuvedl, kdy ani jakým způsobem tak měl učinit; toto své sdělení ani nikterak nedoložil. Žalovaný konstatuje, že prověřil obsah prvostupňového i odvolacího správního spisu ve věci „prvního“ přestupku žalobce a žádné jeho podání ve smyslu § 19 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) v nich není obsaženo. Námitka žalobce je proto lichá, k žádnému pochybení při doručování nedošlo. Subjektivní stránka skutkové podstaty přestupku byla naplněna. 5. Krajský soud v Brně ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a je přípustná. Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. rozhodl bez jednání. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v rozsahu žalobního bodu, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.); současně ověřil, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. 6. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 7. Soud předesílá, že žalobce uplatnil v žalobě v zásadě totožnou argumentaci, jakou uvedl již v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí ze dne 4. 6. 2025 (srov. str. 2). Žalovaný na to v napadeném rozhodnutí reagoval následovně: „Pokud jde o adresu, na kterou má být doručováno, je primární doručovací adresa ve smyslu § 19 odst. 4 správního řádu, tedy správní orgán doručuje na adresu, kterou jako doručovací sdělí správnímu orgánu sám účastník řízení. (…) Pokud takovou adresu správnímu orgánu účastník pro konkrétní řízení nesdělí (nemá datovou schránku a nemá doručovací adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel), doručuje se na adresu trvalého pobytu. Obviněný namítá, že správnímu orgánu sdělil adresu pro doručování „X“, nicméně nekonkretizoval, kdy a jak tak učinil (písemně, ústně do protokolu, v rámci podaného odvolání). K této námitce se lze vyjádřit pouze v obecné rovině, když odvolací orgán žádné podání účastníka v dané věci, kde by sdělil adresu pro doručování, neeviduje, tato není součástí spisového materiálu vedeného v rámci předmětného odvolacího řízení. Doručovací adresu obviněný neuvedl ani v podaném odvolání ze dne 24. 5. 2024, kterým napadl rozhodnutí Městského úřadu Znojmo, ani spisový materiál vedený Městským úřadem Znojmo neobsahuje žádné podání obviněného, kde by doručovací adresu sděloval.“ 8. Žalobce na tuto pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nereaguje a v žalobě toliko doslovně opakuje své prosté tvrzení, že „sdělil správnímu orgánu adresu pro doručování a to X“. Neuvádí ovšem kterému správnímu orgánu, kdy tak učinil, jakou formou ani nedokládá kopii (scan) svého podání, natož doklad o jeho odeslání. 9. Soud konstatuje, že součástí správního spisu, který byl v nyní projednávané věci žalovanému předložen a na jehož základě vydal napadené rozhodnutí, byl také spisový materiál k věci sp. zn. SMUZN 12580/2023 DOPP/DuM (k tomu srov. přílohy předkládací zprávy prvostupňového správního orgánu ze dne 9. 6. 2025). Žalovaný tedy měl k dispozici také podklady týkající se řízení o „prvním“ přestupku žalobce. Ze správního spisu vyplývá následující: V dané věci byl Policií České republiky oznámen přestupek žalobce, přičemž policejní orgán ve svém sdělení uvedl adresu trvalého bydliště žalobce. Ve správním spise je založen protokol o lustraci osoby žalobce v Systému základních registrů – registru obyvatel, z nějž vyplývá, že trvalé bydliště žalobce je na adrese „X“, přičemž „občan nemá v SZR informaci o doručovací adrese“. Následně prvostupňový správní orgán oznámil žalobci zahájení řízení a předvolal jej k ústnímu jednání. Tuto písemnost mu zaslal na adresu trvalého bydliště, doručena mu byla fikcí. Žalobce se na ústní jednání dostavil. V protokolu o jednání, kterým sám žalobce podepsal, je jako adresa pro doručování uvedena adresa trvalého pobytu. Prvostupňový správní orgán poté vydal rozhodnutí, které si žalobce převzal osobně na úřadě; při tomto úkonu žádnou doručovací adresu nesdělil. V odvolání sepsaném vlastnoručně žalobcem není žádná jeho adresa uvedena [srov. spis sp. zn. SMUNZ 12580/2023 DOPP/DuM]. V průběhu řízení před žalovaným žalobce žádnou písemnost prvostupňovému ani odvolacímu správnímu orgánu nezaslal. Následně žalovaný vydal rozhodnutí, jímž potvrdil mimo jiné žalobci uložený zákaz řízení všech motorových vozidel. Žalovaný toto rozhodnutí zaslal žalobci na adresu jeho trvalého bydliště, žalobci bylo doručeno fikcí dne 12. 8. 2024, kdy také nabylo právní moci [srov. spis sp. zn. S-JMK 80597/2024/OD/Os]. 10. Krajský soud tedy dospěl ke stejnému skutkovému zjištění, jaké uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, totiž že ve spisovém materiálu k věci „prvního“ přestupku není založeno žádné jeho podání, v němž by sděloval svou doručovací adresu a požadoval, aby mu správní orgány zasílaly písemnosti právě na ni. Doručovací adresu neměl žalobce evidovanou ani v registru obyvatel. 11. Jelikož žalobce neuvedl naprosto žádné konkrétní detaily ohledně toho, kdy (údajně) správním orgánům v řízení o jeho „prvním“ přestupku sdělil svou doručovací adresu, toto své neurčité tvrzení přitom ani nedoložil žádným důkazním prostředkem, nemá soud důvod pochybovat o věrohodnosti a správnosti obsahu řádně žurnalizovaného správního spisu. Z něj vyplývá, že žalobce v řízení o „prvním“ přestupku nikdy nesdělil jakoukoli adresu odlišnou od jeho trvalého bydliště, na niž by požadoval doručování písemností. Žalovaný proto nikterak nepochybil, když žalobci zcela v souladu s procesními předpisy zaslal rozhodnutí ze dne 26. 7. 2024, č. j. JMK 108894/2024, na adresu jeho trvalého bydliště evidovanou v registru obyvatel. 12. Žalobci bylo předmětné správní rozhodnutí řádně doručeno. Mohl a měl se s ním seznámit a tudíž vědět, že mu byla ode dne 12. 8. 2024 pravomocně zakázána činnost spočívající v řízení všech motorových vozidel. Jediná žalobcova obrana spočívá v neprokázaném tvrzení, že sdělil odlišnou doručovací adresu; žádné jiné relevantní skutečnosti týkající se (ne)možnosti seznámení se s daným rozhodnutím žalobce neuvádí. Žalobce dne 5. 9. 2024 řídil v provozu na pozemních komunikacích vozidlo, přestože mohl a měl vědět, že toho času není držitelem (platného) řidičského oprávnění; tím se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu. Naplnil přitom všechny znaky skutkové podstaty daného přestupku, a to včetně žalobcem zpochybňované subjektivní stránky (tj. zavinění). Přestupku se dopustil konkrétně ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 15 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl). 13. Krajský soud dodává, že jeho závěry jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“). Ten se již ve svém rozsudku ze dne 13. 3. 2012, č. j. 1 As 22/2012-60, zabýval námitkou, že údajně nelze zavinění formou nevědomé nedbalosti dovodit za situace, kdy došlo k náhradnímu doručení zásilky obsahující rozhodnutí, kterým byl pachateli uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, neboť pachatel se s daným rozhodnutím neseznámil. Nejvyšší správní soud konstatoval, že „v daném případě se jednalo o životní situaci (doručování rozhodnutí správního orgánu), v níž nejsou povinnosti pachatele upraveny žádným právním předpisem. V těchto situacích se zpravidla vychází jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka. Zpravidla tu postačí dodržet stanovenou nebo ve společnosti uznávanou míru potřebné opatrnosti. Víc se nežádá. Nejvyšší správní soud se na tomto místě musí ztotožnit se závěry žalovaného i krajského soudu, že stěžovatel tuto uznávanou míru potřebné opatrnosti nedodržel, neboť si neuspořádal své osobní poměry při doručování tak, aby se mohl seznámit se všemi zásilkami jemu doručovanými a aby se vinou osob jemu blízkých či dalších okolností „neztrácely“. Pouze vlastní přístup stěžovatele k přebírání doručených zásilek na adresu uvedenou pro styk se správními orgány vedl k tomu, že se o rozhodnutí magistrátu nedozvěděl (…). Názor stěžovatele, že nelze směšovat předpoklady a následky náhradního doručení s dovozováním nedbalosti na straně žalobce při spáchání přestupku, není správný. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je naopak nutné pro závěr, že pachatel měl a mohl vědět o tom, že řídí bez řidičského průkazu, mít najisto postaveno, že pachateli bylo rozhodnutí ukládající tuto sankci řádně doručeno. Právě skutečnost, že se vlivem své nedostatečné opatrnosti s tímto rozhodnutím nemohl fakticky seznámit, ačkoli by při zachování obecně uznávané míry opatrnosti měl, vede k závěru o nevědomé nedbalosti při spáchání přestupku“ (obdobně srovnej např. rozsudky NSS ze dne 23. 10. 2012, č. j. 1 As 150/2012-33, ze dne 6. 10. 2015, č. j. 8 As 62/2015-35, či ze dne 13. 7. 2017, č. j. 1 As 60/2017-33). 14. Jak bylo výše vysvětleno, v nyní projednávané věci bylo žalobci rozhodnutí ukládající mu sankci zákazu řízení motorových vozidel řádně doručeno, pročež měl a mohl vědět o tom, že řídí bez platného řidičského oprávnění. 15. Soud s ohledem na shora uvedené shledal uplatněnou námitku žalobce neopodstatněnou. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. 16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno, 29. ledna 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce