č.j. 29 A 55/2023-182   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka ve věci žalobkyně:  A. L. zastoupena JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem sídlem Jaselská 19, 602 00 Brno proti   žalovanému: Státní pozemkový úřad sídlem Husinecká 1024/11a, 113 00 Praha 3 zastoupený JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem sídlem Těšnov 1/10596, 110 01 Praha 1   za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) I. H.-D., 2) Obec Hajany, IČO 00637688, sídlem Hajany 2, 664 43 Želešice zastoupená advokátem Mgr. Romanem Šteffelou sídlem Husova 278, 664 42 Modřice   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2023, č. j. SPU 3972898/2023, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2023, č. j. SPU 3972898/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 363 Kč, a to k rukám jejího advokáta JUDr. Milana Kyjovského do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Státní pozemkový úřad – Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „krajský pozemkový úřad“) rozhodnutími ze dne 22. 7. 2020, č. j. PU 1519/91/14-RBD, ze dne 23. 7. 2020, č. j. PU 1519/91/15-RBD, ze dne 21. 9. 2020, č. j. PU 1519/91/16-RBD, ze dne 22. 9. 2020, č. j. PU 1519/91/17-RNP, ze dne 15. 10. 2020, č. j. PU 1519/91/18-RNP, ze dne 25. 11. 2020, č. j. PU 1519/91/19-RNP, ze dne 30. 11. 2020, č. j. PU 1519/91/20-RBD, ze dne 2. 12. 2020, č. j. PU 1519/91/21-RNP, ze dne 3. 12. 2020, č. j. PU 1519/91/22-RBD-RNP, ze dne 10. 12. 2020, č. j. PU 1519/91/23-RNP, a ze dne 14. 12. 2020, č. j. PU 1519/91/24-RNP, rozhodoval o vlastnických právech žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení 1) a dalších osob jako právních nástupců po zemřelé M. D., k nemovitostem v katastrálním území Hajany dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Všechna uvedená rozhodnutí nabyla právní moci. 2. Dne 17. 12. 2021 se krajský pozemkový úřad dozvěděl o rozsudcích Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 10. 2021, č. j. 11 C 441/2003-1304 a č. j. 33 C 67/2019-855. Okresní soud přezkoumával podle části páté občanského soudního řádu jiná rozhodnutí krajského pozemkového úřadu taktéž o restitučních nárocích žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení č. 1). Okresní soud dospěl k závěru, že zemřelá M. D. není oprávněnou osobou dle § 2 zákona o půdě, a proto jejím právním nástupcům nevznikl nárok na vydání nemovitostí. Pro nyní projednávanou věc je významné, že okresní soud důkazem opaku vyvrátil pravdivost Potvrzení Okresního úřadu Brno-venkov ze dne 19. 3. 1999, č. j. VV/378-98/Lu, o československém státním občanství zemřelé M. D. (dále jen „Potvrzení o československém občanství“). 3. Krajský pozemkový úřad měl za to, že v důsledku rozsudků okresního soudu vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které však existovaly v době původního řízení, že se Potvrzení o československém občanství ukázalo jako nepravdivé a že bylo zrušeno podkladové rozhodnutí ve věci. Jelikož mohly tyto skutečnosti ovlivnit jiné řešení otázky vlastnictví k restituovaným nemovitostem, vydal rozhodnutí ze dne 14. 6. 2023, č. j. SPU 238468/2023 (dále jen „rozhodnutí o obnově“), kterým nařídil dle § 100 odst. 3 správního řádu obnovu řízení pravomocně ukončených výše uvedenými rozhodnutími. Odvolání žalobkyně žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutí zamítl a rozhodnutí o obnově potvrdil. II. Argumentace žalobkyně 4. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 68 a § 70 s. ř. s.), žalobkyně navrhla krajskému soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). Naplnění předpokladů § 65 s. ř. s. ve vztahu k možnému zásahu do veřejných subjektivních práv žalobkyně rozhodnutím o nařízení obnovy řízení z moci úřední, jímž se zpochybňuje vlastnické právo žalobkyně k určitým nemovitým věcem, konstatoval již Nejvyšší správní soud v bodech 20 až 24 rozsudku ze dne 13. 10. 2020, č. j. 5 As 221/2018-52 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), a krajský soud na tyto důvody, se kterými se ztotožňuje, pro stručnost odkazuje. 5. Žalobkyně zaprvé namítá, že krajský pozemkový úřad rozhodnutí o obnově vadně doručil jejímu právním zástupci. Z plných mocí obsažených ve spise podle žalobkyně vyplývá, že pravomocným skončením řízení o určení vlastnictví zaniklo oprávnění advokáta restituenty dále zastupovat. V řízení o obnově zahájené z moci úřední proto mělo být doručováno přímo žalobkyni a osobě zúčastněné na řízení 1) a dalším osobám. Žalobkyně k tomu odkazuje na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2012, č. j. 62 Af 34/2011-117. 6. Zadruhé žalovaný nesprávně posoudil splnění podmínek pro obnovu řízení. Nejprve žalobkyně zmínila, že rozsudky okresního soudu nejsou pravomocné, neboť je restituenti napadli odvoláními. Dále má za to, že žádné nové skutečnosti nevyšly v důsledku rozsudků okresního soudu najevo. Okresní soud sice zaujal jiný právní názor ohledně občanství M. D., vycházel však z totožných listin a důkazů jako žalovaný. Nový právní názor není novou skutečností ve smyslu § 100 správního řádu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009-74 a ze dne 13. 10. 2020, č. j. 5 As 221/2018-55, a Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. 9 Ca 173/2008-59). Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že by Potvrzení o československém občanství bylo nepravdivé jen proto, že tak rozhodl okresní soud ve dvou rozsudcích. Potvrzení bylo podrobeno přezkumu a nadále zůstává platným správním aktem (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2017, č. j. 30 A 65/2013-218). Žalovaný se mýlí i v tom, že by v důsledku rozsudků okresního soudu došlo ke zrušení podkladového rozhodnutí. 7. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, vyznívají ve prospěch žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení 1) a dalších osob. Závěry nálezu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 29/95, jsou pak vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem nepoužitelné na nyní projednávanou věc (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 8. Žalobkyně vytýká správním orgánům také procesní pochybení. Nelze podle ní jedním rozhodnutím nařídit obnovu více řízení zaráz. Prvním úkonem v řízení o nařízení obnovy v projednávané věci bylo navíc přímo vydání rozhodnutí o obnově, krajský pozemkový úřad neprovedl v řízení o obnově všechny nezbytné kroky. Vedení řízení o obnově je účelové, což žalobkyně dokládá i odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2020, č. j. 29 A 161/2019-158. Pro obnovení řízení taktéž nebyl dán veřejný zájem, neboť bylo třeba upřednostnit právní jistotu restituentů. III. Argumentace žalovaného, replika žalobkyně a její další sdělení 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhuje žalobu zamítnout a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitku vadného doručení žalovaný považuje za účelovou, neboť právní zástupce si „ponechal“ zástupčí oprávnění pro jednoho z restituentů (žalobkyni) a u ostatních ho vypověděl. Pravdivost potvrzení o československém státním občanství byla podle žalovaného vyvrácena. Ani s námitkami procesních pochybení se žalovaný neztotožňuje; právní důvod obnovy řízení byl účastníkům nepochybně znám, krajský pozemkový úřad musel navíc dodržet tříletou lhůtu dle § 100 odst. 3 správního řádu. 10. Žalobkyně v replice zopakovala svoji žalobní argumentaci a dodala, že lhůtu podle § 100 odst. 3 správního řádu mohl krajský pozemkový úřad bez obtíží dodržet, neboť se o údajném důvodu pro obnovu řízení dozvěděl dne 17. 12. 2021 a rozhodnutí o obnově vydal dne 14. 6. 2023, tedy rok a půl poté. 11. Žalobkyně v dalším vyjádření doplnila, že v mezidobí došlo k posunu v civilní větvi restitucí po zemřelé M. D. Krajský soud v Brně totiž k odvolání restituentů usnesením ze dne 13. 3. 2025, č. j. 18 Co 356/2022-1984, zrušil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov č. j. 11 C 441/2003-1304 pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve němž zavázal okresní soud provést další důkazy. Žalobkyně dále odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 879/24 a ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 806/23, v nichž byl zdůrazněn význam zásady in favorem restitutionis. Žalobkyně je přesvědčena, že správní orgány do svého rozhodování tuto zásadu nepromítly. Pro věc jsou taktéž významné závěry nálezu ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 854/23.  IV. Ústní jednání konané dne 29. 5. 2026 12. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých tvrzeních již dříve písemně uplatněných v žalobě, ve vyjádření k žalobě, resp. v replice k vyjádření a dalších podáních. Žalovaný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025, č. j. 28 Cdo 3388/2024-1603. V. Posouzení věci krajským soudem 13. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí krajského pozemkového úřadu, včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Procesní pochybení 14. Krajský soud se nejprve zaměří na posouzení žalobních námitek směřujících proti procesnímu postupu krajského pozemkového úřadu v řízení o obnově. 15. Krajský pozemkový úřad doručil rozhodnutí o obnově právnímu zástupci žalobkyně. Ta však tvrdí, že zástupčí oprávnění zaniklo pravomocným skončením jednotlivých nyní obnovených řízení. 16. Dle § 19 odst. 5 správního řádu se do vlastních rukou adresáta doručují písemnosti podle § 59, § 72 odst. 1, písemnosti, o nichž to stanoví zvláštní zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to oprávněná úřední osoba. Rozhodnutí o nařízení obnovy řízení je rozhodnutím dle § 72 odst. 1 správního řádu. 17. Ve správním spisu se nachází plná moc z 17. 8. 2017, kterou žalobkyně udělila advokátu JUDr. Milanu Kyjovskému: „[t]outo plnou mocí zmocňuji advokáta i k zastupování ve věci po pravomocném ukončení věci, zejména podání žaloby pro zmatečnost, návrhu na obnovu řízení, dovolání, ústavní stížnosti či návrhu na výkon rozhodnutí…“. Žádné odvolání zastoupení není ve spise obsaženo [na rozdíl od osoby zúčastněné na řízení č. 1); viz příloha č. 629 správního spisu]. 18. Ze znění plné moci krajskému soudu vyplývá, že právní zástupce žalobkyně ji byl oprávněn zastupovat i v řízeních po pravomocném skončení věci před pozemkovým úřadem, a to včetně oprávnění podat návrh na obnovu řízení. Pokud byl oprávněn k provedení takového úkonu, byl logicky oprávněn žalobkyni zastupovat ve stejném řízení zahájeném z moci úřední. Krajský pozemkový úřad tedy správně vyhodnotil, že má v řízení o nařízení obnovy doručovat právnímu zástupci žalobkyně. K vadnému doručení, a tedy nezahájení řízení, v projednávané věci nedošlo. 19. Další pochybení krajského pozemkového úřadu mělo podle žalobkyně spočívat v tom, že řízení o obnově nezahájil usnesením dle § 46 správního řádu, neshromáždil podklady dle § 50 a násl. správního řádu a nedal účastníkům prostor se v řízení vyjádřit. 20. V rozsudku ze dne 25. 5. 2012, č. j. 62 Af 34/2011-117, Krajský soud v Brně přezkoumával obnovu řízení o správním deliktu z moci úřední. Za podstatné pokládal, že toto řízení je „samostatným správním řízením, které z logiky věci není součástí původně ukončeného správního řízení, neboť to již bylo pravomocně ukončeno (což je právě důvodem k tomu, že je následně vedeno řízení o tom, zda se původně ukončené řízení obnoví). Z § 100 odst. 3 SŘ ani ze žádného jiného ustanovení SŘ neplyne, že by pro takové řízení platila jakákoli obecná odchylka od jiných správních řízení, a tedy toto řízení probíhá jako jiné „obvyklé“ řízení s dodržením všech procesních práv jeho účastníků. Řízení o obnově řízení je tedy zapotřebí řádně zahájit, a sice oznámením podle § 46 SŘ, v něm shromáždit podklady pro vydání rozhodnutí o obnově podle pravidel podávaných z § 50 a násl. SŘ a nakonec v něm rozhodnout – a to buď tak, že řízení, původně ukončené, se obnovuje (v případě řízení zahájeného z moci úřední podle § 100 odst. 3 SŘ) anebo že toto řízení se zastavuje, neboť odpadl jeho důvod (v případě řízení zahájeného z moci úřední podle § 66 odst. 2 SŘ), typicky proto, že pro obnovu řízení nejsou splněny podmínky“. Protože správní orgán v tehdy projednávané věci řízení o obnově řádně nezahájil, postupoval v něm posléze tak, že účastník o existenci řízení vůbec nevěděl, řádně neshromáždil podklady pro rozhodnutí a nedal účastníku možnost se v řízení vyjádřit, shledal krajský soud, že postup správního orgánu byl v souhrnu těchto skutečností zcela mimo režim řádného procesního postupu, což toto řízení zatížilo vadou, jež nutně vyvolala nezákonnost rozhodnutí o obnově řízení. 21. Z citovaného rozsudku č. j. 62 Af 34/2011-117 vycházel i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 11. 2020, č. j. 9 A 25/2017-60, který taktéž řešil obnovu řízení ve věci církevních restitucí. Shledal pochybení pozemkového úřad v tom, že nezahájil řízení o obnově v souladu s § 46 správního řádu, ale především neumožnil účastníku uplatnit jeho právo na vyjádření a navrhování důkazů. Odvolací správní orgán měl toto pochybění nepřípustně bagatelizovat. Na oba citované rozsudky pak odkázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2023, č. j. 10 As 87/2022-46: „[p]okud je prvním úkonem v řízení až samotné rozhodnutí o obnově – jako tomu bylo v tomto případě –, jde o odchylku od řádného procesního postupu, která je podstatnou vadou řízení“. 22. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že prvním úkonem v řízení o obnově bylo rovnou vydání rozhodnutí o nařízení obnovy. Krajský pozemkový úřad nevydal usnesení o zahájení řízení z moci úřední dle § 46 správního řádu. 23. Krajský soud souhlasí s žalobkyní, že procesní postup krajského pozemkového úřadu vykazuje nedostatky, které nelze obhájit limitní lhůtou dle § 100 odst. 3 správního řádu. Jak žalobkyně správně podotkla, o údajném důvodu pro obnovu řízení se krajský pozemkový úřad dozvěděl dne 17. 12. 2021 a rozhodnutí o obnově vydal až dne 14. 6. 2023, tedy rok a půl poté. Za dané období z pohledu krajského soudu mohl krajský pozemkový úřad rozhodně stihnout vydat usnesení dle § 46 správního řádu, uvědomit účastníky o podkladech pro rozhodnutí a umožnit jim se v řízení vyjádřit. Krajský pozemkový úřad vlastně přenechal veškeré tyto úkony do odvolacího řízení, což lze obecně označit jako postup jdoucí proti principům dokazování ve správním řízení i zásadám správního řádu. 24. Přesto však krajský soud neshledává v kriticky hodnoceném postupu krajského pozemkového úřadu takové pochybení, který by odůvodňovalo zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost. Krajský soud vycházel zaprvé ze zásady jednotnosti správního řízení (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47) a zadruhé z kontextu věci, tj. žalobkyně i další účastníci řízení o obnově se dlouhodobě účastnili řízení o určení vlastnictví i řízení před okresním soudem, jehož rozsudky byly tvrzeným důvodem pro obnovu. 25. Zásada jednotnosti správního řízení znamená, že řízení až do vydání rozhodnutí představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady, ve svém komplexu. Odvolací orgán je oprávněn odstranit vady odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. V projednávané věci má krajský soud za to, že žalobkyně měla v odvolacím řízení příležitost reagovat na závěry v rozhodnutí o obnově či navrhovat další důkazy, žalovaný pak na její argumentaci v napadeném rozhodnutí věcně reagoval. Z kontextu věci je pak zřejmé, že žalobkyně i další účastníci řízení o obnově byli dostatečně seznámeni s rozsudky okresního soudu, které byly jediným tvrzeným důvodem pro obnovu řízení. Krajský soud proto nemá za to, že by vadný postup krajského pozemkového úřadu zasáhl do veřejných subjektivních práv žalobkyně. 26. Krajský soud se obecně neztotožňuje s žalobkyniným názorem, že by jedním rozhodnutím o nařízení obnovy nemohla být obnovena více pravomocně ukončených řízeních. Nic takového z relevantních ustanovení správního řádu nevyplývá, krajský soud má naopak za to, že v odůvodněných případech lze s ohledem na zásady rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 6 správního řádu) takový postup očekávat. Lze však přisvědčit žalobkyni v tom, že nesmí být tímto postupem omezena práva všech účastníků obnovovaných řízení. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala. 27. Krajský soud ze správního spisu ověřil, že účastníky všech jednotlivých, nyní obnovovaných řízení byla žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení. Všechny tyto subjekty byly taktéž účastníky řízení o obnově a mohly v něm tedy uplatňovat svá práva. Pokud tedy krajský pozemkový úřad obnovil všechna pravomocně ukončená řízení o určení vlastnictví jediným rozhodnutím o obnově, nepostupoval podle krajského soudu v rozporu se zákonem, neboť do okruhu účastníků řízení o obnově zařadil všechny účastníky původních řízení, čímž jim zajistil stejná práva, jako by obnovoval jednotlivá řízení samostatně [§ 27 odst. 1 písm. b) správního řádu]. Důvody pro nařízení obnovy řízení 28. Důvody pro obnovu řízení tu nebyly dány. Správní orgán totiž může nařídit obnovu řízení z moci úřední, jen pokud vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo pokud bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí v obnovovaném řízení, a zároveň pokud je na novém řízení veřejný zájem (§ 100 odst. 1 a 3 správního řádu). V projednávaném případě správní orgány splnění těchto důvodů neprokázaly. 29. Správní orgány neuvedly žádné dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy. V napadených rozhodnutích označily za takové skutečnosti nebo důkazy rozsudky okresního soudu, respektive nové právní hodnocení Potvrzení o československém občanství zemřelé M. D. Jak je patrné ze správního spisu i napadených rozhodnutí, správní orgány v řízení o obnově konkrétně neoznačily žádné dosud neznámé důkazy, ze kterých vycházel okresní soud. Svá rozhodnutí opřely výhradně o rozsudky okresního soudu. Tímto je také vymezen přezkum krajského soudu, který se tak ani nemůže zabývat otázkou, zda listiny provedené okresním soudem mohly skutečně sloužit jako nové skutečnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 As 23/2020-46, a ze dne 27. 9. 2023, č. j. 10 As 87/2022-46). 30. Obnova řízení je určena k nápravě skutkových nesprávností. Změna právního posouzení však není skutečností nebo důkazem, které by mohly být důvodem pro obnovu řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009-74). Důvodem obnovy naopak mohou být jen okolnosti či důkazy, které existovaly už v době původního řízení, avšak nebyly známé. Vydání rozsudku civilního soudu po pravomocném skončení správního řízení proto nemůže být neznámou skutečností ani důkazem, a tedy důvodem pro obnovu řízení (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. 9 Ca 173/2008-59). 31. Vyloučení pravdivosti Potvrzení o československém občanství v rozsudcích okresního soudu tak nelze vůbec považovat za skutečnost nebo důkaz ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Rozsudky byly navíc vydány až po pravomocném skončení řízení o určení vlastnictví. Neexistovaly tedy v době původního řízení, a nemohou proto zdůvodnit obnovu řízení. Jeden z rozsudků okresního soudu (č. j. 11 C 441/2003-1304) byl navíc usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 356/2022-1984 zrušen. Druhý civilní rozsudek (č. j. 33 C 67/2019-855) byl naopak odvolacím soudem potvrzen v rozsudku ze dne 5. 3. 2024, č. j. 18 Co 355/2022-1434. Dovolání restituentů Nejvyšší soud odmítl v usnesení ze dne 3. 9. 2025, č. j. 28 Cdo 3388/2024-1603 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná https://rozhodnuti.nsoud.cz). Na posouzení, zda správní orgány mohly nařídit obnovu řízení, to však nemůže mít vliv. 32. Krajský soud nesouhlasí s názorem žalovaného, že Potvrzení o československém občanství bylo v řízení o obnově vyvráceno důkazem opaku. Rozhodnutí o obnově i napadené rozhodnutí se neopírají o samotné listiny, které hodnotily civilní soudy, a na jejichž základě dospěly k závěru, že v případě žalobkyně a osob č. 1) až 5) zúčastněných na řízení v těchto jiných věcech bylo zpochybněno jejich postavení jako oprávněných osob dle zákona o půdě. Žalovaný odkazuje pouze na rozhodnutí civilních soudů, což nejsou skutkové okolnosti či důkazy ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Správní orgány ve svých rozhodnutích zvolily zcela nevyhovující konstrukci, když odkázaly na rozsudky civilních soudů jako takové, aniž by se ale zabývaly listinami, které dle jejich názoru mají vliv na rozhodnutí i v nyní projednávaných věcech, s těmito listinami nepracovaly a ani je neuvedly. Listiny, o které by se snad mohla obnova řízení opírat, které byly předmětem hodnocení civilních soudů, měly být zahrnuty mezi podklady, hodnoceny a na jejich základě mohlo být dospěno k závěru, že tyto listiny, které byly správnímu orgánu neznámé (byly-li mu doposud neznámy, jak žalovaný uvádí), jsou důvodem obnovy dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu (srov. obdobně rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2019, č. j. 50 A 64/2019-53, potvrzený již citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 23/2020-46). 33. Krajský soud musí závěrem odmítnout argument žalovaného, že by ve věci byl důvod pro obnovu řízení dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. Potvrzení o československém občanství, které bylo podkladem původních řízení, nebyl okresní soud příslušný zrušit či měnit. Ke zrušení osvědčení je věcně příslušný správní orgán, který jej vydal (§ 156 odst. 2 správního řádu). Jelikož k tomu v projednávané věci nedošlo (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2017, č. j. 30 A 65/2013-218, a na něj navazující rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 5. 2017, č. j. VS-512/833/2-1995), zůstává Potvrzení o československém občanství v platnosti (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2020, č. j. 29 A 161/2019-158, body 46 až 54).   VI. Shrnutí a náklady řízení 34. Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s. ř. s. V souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. je v dalším řízení žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu. 35. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. 36. Žalobkyně dosáhla v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Odměna jejího zástupce (advokáta) a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (ve znění účinném od 1. 1. 2025, pokud jde o úkony učiněné po tomto datu účinnosti). V daném případě zástupce žalobkyně požadoval úhradu za 3 úkony právní služby. Dva z nich (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) ve výši 2 x 3 100 Kč (dle staré právní úpravy, neboť úkony byly činěny do 31. 12. 2024) a 2 režijní paušály ve výši 300 Kč, tedy celkem 6 800 Kč. Po nabytí účinnosti nové právní úpravy (1. 1. 2025) učinil zástupce žalobkyně jeden úkon právní služby (účast na jednání) ve výši 4 620 Kč a jednoho režijního paušálu ve výši 450 Kč, celkem tedy 5 070 Kč. Za všechny úkony tedy zástupci advokáta náleží 11 870 Kč. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení dle § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku 2 493 Kč odpovídající dani (21 %), kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést. Žalobkyni přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výši 3 000 Kč. 37. Celkem tedy byla žalobkyni vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 17 363 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu. 38. O náhradě nákladů osob zúčastněných na řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení soud plnění žádné povinnosti neuložil a nejsou zde ani žádné důvody hodné zřetele, krajský soud jim náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Brno 28. května 2026   Zuzana Bystřická předsedkyně senátu