54 Co 915/2009

54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová 54Co 915/2009-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněného Marka xxxxx, narozeného xxxxx, bytem xxxxx, proti povinnému Janu xxxxx, narozenému xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 17.3.2009, č. j. 2 Nc 4694/2009-9 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozhodl výše uvedeným usnesením o nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení pohledávky oprávněného na výživném za dobu od 5.9.2008 do 21.1.2009 ve výši 500,- Kč a dále běžného výživného ve výši 2.800,- Kč měsíčně od 1.2.2009 do budoucna, dále k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného (výrokem I.). Současně povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem (výrokem II.). Provedením exekuce pověřil Mgr. Stanislava Moláka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Havlíčkův Brod. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že dluh na výživném vznikl nedopatřením, když omylem udělil bance trvalý příkaz k měsíčním platbám ve výši 2.700,- Kč namísto 2.800,- Kč. Takto vzniklý nedoplatek po zjištění omylu doplatil v březnu 2009 a od dubna 2009 hradí výživné ve výši 2.800,- Kč měsíčně. Současně vyjádřil pochybnost o tom, zda exekuci nařídil místně příslušný soud. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo změněno a návrh na nařízení exekuce zamítnut, popř., pokud by soud jeho podání vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce, navrhl, aby exekuce byla v plném rozsahu zastavena. Později pak své odvolání doplnil tak, že s ohledem na nařízení exekuce místně nepříslušným soudem nelze jeho podání hodnotit jako návrh na zastavení exekuce, nýbrž jako odvolání proti jejímu nařízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.), a to ve svém důsledku pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy z důvodu předvídaného zákonem (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Proto odvolací soud přezkoumal bez nařízení jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.) podle obsahu spisu napadené usnesení, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dle ust. § 45 odst. 2 o.s.ř. je v exekučním řízení místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, který je fyzickou osobou, bydliště, nemá-li bydliště, soud v jehož obvodu se zdržuje. Pro posouzení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o.s.ř.). Exekuční řízení bylo v předmětné věci zahájeno doručením návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Jihlavě dne 23.1.2009 (§ 35 odst. 2 e.ř.). Nebylo sporu o tom, že v okamžiku zahájení řízení měl povinný bydliště v obvodu Okresního soudu v Třebíči, který tak byl místně příslušným exekučním soudem. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud zásadně bez nařízení jednání, podmínky pro posouzení místní příslušnosti zkoumá pouze na základě údajů obsažených v návrhu. Z návrhu na nařízení exekuce přitom skutečnost, že Okresní soud v Jihlavě není místně příslušným exekučním soudem, nebyla bez dalšího patrna. Okresní soud v Jihlavě proto neměl v době rozhodování o nařízení exekuce poznatky o své místní nepříslušnosti. Samotná skutečnost, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, představuje sice vadu řízení, nikoliv však takovou, pro kterou by bylo třeba vždy usnesení o nařízení exekuce zrušit. Za takovou by bylo třeba tuto vadu považovat v případě, jestliže by soud pominul včasné a důvodné podání, jímž povinný nedostatek místní příslušnosti namítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR z 24.2.2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004). Stejně tak by dle názoru odvolacího soudu bylo třeba takovouto vadu dovodit v případě, kdy by v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce měl soud k dispozici poznatky, ze kterých by bylo patrno, že není soudem místně příslušným. Naproti tomu v případech, kdy v okamžiku rozhodování o nařízení exekuce soud poznatky o své místní nepříslušnosti neměl a tato nebyla ani namítána, nemůže být nařízení exekuce místně nepříslušným soudem považováno za vadu, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. V této souvislosti lze současně připomenout, že za situace, kdy o nařízení exekuce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a kdy následně bylo Okresním soudem v Jihlavě rozhodnuto o postoupení věci soudu místně příslušnému, nebyl povinný skutečností, že o nařízení exekuce rozhodl místně nepříslušný soud, nijak poškozen, exekuce (nebude-li zastavena) bude nadále vedena u místně příslušného exekučního soudu, náprava vadného stavu tak již byla zjednána v době před předložením věci odvolacímu soudu. Odvolací soud tak měl za to, že nejsou dány podmínky pro zrušení usnesení o nařízení exekuce v odvolacím řízení dle ust. § 219a odst. 1 o.s.ř. Takovýto postup by byl i v rozporu s úpravou následků doručení usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 44 odst. 7 e.ř., které by byly takto zmařeny. Exekuce byla nařízena podle rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, který se dle nezpochybněného potvrzení tohoto soudu stal vykonatelným z hlediska formálního(dle ust. § 162 odst. 1 o.s.ř.). Obsahuje dostatečně určité označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění bylo nařízení exekuce navrženo, určení lhůty k jejich splnění. Naplňuje tedy i předpoklady vykonatelnosti materiální (§ 52 odst. 1 e.ř., § 261 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek byl vydán soudem v jeho pravomoci (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), tedy orgánem příslušným. Je tak řádným exekučním titulem dle ust. § 40 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno ve prospěch osoby oprávněné z tohoto rozsudku, proti povinnému, který byl rozsudkem zavázán. Nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že došlo k prekluzi práva přisouzeného exekučním titulem, či k prekluzi práva na nařízení exekuce. Soud prvního stupně provedením exekuce pověřil osobu, která byla oprávněným navržena (§ 44 odst. 2 e.ř.) a která je soudním exekutorem. Odvolací soud tak učinil závěr, že povinným napadené usnesení o nařízení exekuce je věcně správné. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1, § 219 o.s.ř. je proto potvrdil. Nad rámec výše uvedeného lze pouze připomenout, že okolnosti, v důsledku kterých se povinný dostal do prodlení s placením části výživného, soud při nařízení exekuce nezkoumá, jsou z tohoto pohledu zcela bezvýznamné. Naproti tomu jestliže povinný dluh na výživném zaplatil, může se domáhat zastavení exekuce dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 290 odst. 2 o.s.ř. (jsou-li splněny i další podmínky dle citovaných zákonných ustanovení). O takovémto návrhu však přísluší rozhodnout soudu prvního stupně. Dojde-li k zastavení exekuce, lze pro případ, že při rozhodování o náhradě nákladů bude vycházeno z „dobrovolného“ plnění povinného připomenout závěry, které v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v plenárním nálezu z 1.3.2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a v řadě rozhodnutí na tento nález navazujících. Stejně tak by bylo třeba vycházet i ze závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu z 30.6.2006, sp. zn. I. ÚS 998/09, které by mohly být použitelné i pro účely výpočtu odpovídající výše odměny právních zástupců účastníků. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 8. října 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová

ECLI	ECLI:CZ:KSBRJI:2009:54.CO.915.2009.1
Datum rozhodnutí	08.10.2009
Soud	KSBRJI
Spisová značka	54 Co 915/2009
Zdroj	nsoud.cz
Typ rozhodnutí	Usnesení
Kategorie	A

Právní věta

Odůvodnění