Trestný čin lichvy podle § 253 tr. zák. je úmyslným trestným činem, úmysl pachatele musí pokrývat všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, tzn. že pachatel nejenom ví o tísni poškozeného, ale právě mezi touto tísní a požadavkem na poskytnutí plnění, jež má být v hrubém nepoměru, je bezprostřední vztah.

3 To 559/2002 559/2002 – KS České Budějovice - obž. M.Š. 1 T 252/2002 – OS Jindřichův Hradec O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem byl obžalovaný M.Š. podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby kladoucí mu za vinu spáchání trestného činu lichvy podle § 253 tr.ř., jehož se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že dne 7.3.2000 v Jindřichově Hradci zapůjčil 100.000,- Kč K. H. a dne 23.4.2000 dalších 100.000,- Kč, přičemž věděl, že K. H. se ocitl ve vážných finančních problémech a jeho firmě hrozí ukončení činnosti, přičemž mu peníze půjčil s tím, že mu poškozený měsíčně, až do zaplacení celé částky bude platit měsíční úrok ve výši 11.000,- Kč, což také poškozený činil, a tak obžalovaný získal na úrocích za období od března 2000 do července 2001, částku 191.000,- Kč, neboť tento skutek není trestným činem. Podle § 229 odst.3 tr.ř. byl poškozený K. H. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody, na řízení občanskoprávní. Proti rozsudku podala státní zástupkyně včas odvolání, v němž vyslovuje souhlas se zjištěním soudu, že v době, kdy byla fakticky půjčka ze strany obžalovaného poškozenému poskytnuta, nebyl srozuměn s tísní (ekonomickou), ve které se poškozený ocitl. Domnívá se však, že ale od momentu, kdy se obžalovaný dozvěděl o tom, v jakých hospodářských nesnázích se poškozený ocitl, k čemuž došlo dle výpovědi svědka H. na přelomu roku 2000 a 2001, došlo k srozumění obžalovaného ve vztahu k tísni, jak předpokládá skutková podstata trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr.zák. Od této doby však nadále obžalovaný vyžadoval od poškozeného placení úroku přesto, že ho tento prosil o snížení úrokové sazby a upozorňoval ho, že je to pro něho neúnosné. Na tyto argumenty obžalovaný nepřistoupil s tím, že mu poškozený bude muset buď nadále platit úrok, anebo celou částku vrátit. Dokonce dle tvrzení poškozeného měl prohlásit, že by mohl použít ty doklady, které má několikanásobně proti němu a v nichž bylo dokladováno půjčení peněz přes 1.000.000,- Kč. I v tuto dobu si nechával potvrzovat obžalovaný od poškozeného a jeho manželky každý měsíc, že jim opakovaně půjčuje 211.000,- Kč, což je zadokumentováno ve spise. Dne 26.8.2001 je dokladována půjčka na 117.000,- Kč. Přesto, že poškozený vrátil obžalovanému částku vyšší, než byla fakticky zapůjčena, obrátil se obžalovaný na Okresní soud v Jindřichově Hradci, kde mu bylo zatím nepravomocným rozsudkem ze dne 28.2.2002, sp.zn. 6 C 897/2001, přisouzeno celkem 117.000,- Kč, včetně úroků. Podle názoru státní zástupkyně je roční úroková sazba ve výši 66%, příliš vysoká na to, aby mohla být považována za běžný úrok, o němž se zmiňuje soud ve svém rozsudku. Poškozenému hrozilo, že proti němu budou úspěšně uplatněny jeho dlužní úpisy, které nevyjadřovaly pravdivý stav věci. Obžalovaný věděl o špatné finanční situaci poškozeného, a přesto uplatnil proti němu svou pohledávku na zaplacení částky 117.000,- Kč. Státní zástupkyně má zato, že znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr.zák. byly naplněny, byť je skutek obžalobou popsán úžeji, nicméně jednota skutku byla zachována škodou či následkem. Navrhuje proto, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Odvolací soud podle § 254 odst. 1 až 3 tr.ř přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Podá-li oprávněná osoba odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti nim podáno odvolání. V řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nezjistil krajský soud žádné procesní vady, které by měly vliv na plné uplatnění práv obhajoby, případně bránily okresnímu soudu zjistit skutkový děj, o němž by nevznikaly důvodné pochybnosti. Byly provedeny potřebné důkazy, které okresní soud ve svém rozhodnutí zhodnotil. Nelze mu vytýkat, že neuvěřil obhajobě obžalovaného, a přiklonil se k verzi poškozeného. Správnost skutkových zjištění ostatně žádná z procesních stran nezpochybňuje. Lze proto vycházet ze závěru, že došlo ke dvěma půjčkám ve výši 100.000,- Kč s tím, že z prvé půjčky byl sjednám úrok 6% a z druhé 5 % měsíčně, takže poškozený dával obžalovanému celkem 11.000,- Kč každý měsíc jako úrok. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud nepochybil ani při právním hodnocení zjištěných skutečností. Lze sice souhlasit s názorem státní zástupkyně, že roční úrok 66% rozhodně není úrokem běžným, a je možno ho považovat za úrok lichvářský, ale tato skutečnost však sama o sobě však nemůže zpochybnit ostatní správné právní závěry okresního soudu. Ani státní zástupkyně totiž nezpochybňuje skutečnost, že se obžalovaný dozvěděl o ekonomických problémech poškozeného až někdy na přelomu roku 2000-2001, tedy poté, co mu již půjčil 200.000,- Kč, a dohodl se s ním, že bude dostávat 11.000,- Kč měsíčně jako úrok. Je tedy evidentní, že obžalovaný v době půjčky o tísni obžalovaného nevěděl, nemohl proto naplnit všechny znaky úmyslného trestného činu lichvy podle § 253 tr.zák. Podle názoru krajského soudu je však nenaplnil ani dalším jednáním. Z výpovědi poškozeného vyplývá, že obžalovaný reagoval na jeho sdělení, že má finanční těžkosti tak, že mu dal vybrat. Buď bude poškozený dál splácet sjednané úroky a ponechá si půjčené peníze k dispozici, nebo půjčku vrátí. Poškozený se rozhodl pro splácení úroků. Ač byl v určité ekonomické tísni, není však tato situace, v níž obžalovaný žádal buď úroky nebo vrácení peněz, takovým jednáním, aby bylo možno uvažovat o jejím posouzení jako trestného činu lichvy podle § 253 tr.zák. Poškozený v této době již měl k dispozici peníze, které mu obžalovaný půjčil, a bylo v podstatě na jeho rozhodnutí, bude-li obžalovanému platit z této půjčky sjednané úroky, či nikoli. K placení úroků v podstatě nebyl v této situaci donucován ničím jiným než možností, že obžalovaný podá občanskoprávní žalobu, jíž se bude domáhat vrácení peněz. Za okolností, kdy poškozený uznával, že obžalovanému dluží peníze, by však takový postup nebyl ničím protiprávním. Poškozený také nezaujal žádné kategorické stanovisko, v němž by informoval obžalovaného, že placení úroků je pro něho natolik neúnosné, že je platit nebude, a ve splátkách vrátí obžalovanému toliko dlužnou částku. Nadále platil úroky až do srpna 2001, kdy obžalovanému vrátil prvních zapůjčených 100.000,- Kč a potvrdil mu, že mu dluží dalších 100.000,- Kč včetně měsíčního úroku z první a dvouměsíčního úroku z druhé půjčky. Toto jednání obžalovaného, který trval na placení vysokých úroků, byť byl informován poškozeným, že ten je považuje za nepřiměřené, může být posuzováno jako nemorální, ale rozhodně ho nelze mít za trestné. Stav tísně a jednání obžalovaného, který ho zneužije k tomu, aby přijal nebo si dal slíbit plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, musí existovat v témže čase. Totéž platí pro vznik pohledávky, kterou by pachatel později vůči poškozenému uplatnil. Dle názoru odvolacího soudu nemůže napřed být poskytnuto plnění za situace, kdy pachatel neví o tísni poškozeného, ale dohodne s ním lichvářské podmínky (nenaplňuje však znaky trestného činu, neboť chybí jeho subjektivní stránka) a následně, když přijme plnění již v době, kdy o stavu tísně poškozeného ví, dovozovat, že jde o trestný čin lichvy. Původní plnění již bylo poskytnuto a podmínky sjednány. Nelze proto dovozovat jakýsi dodatečný úmysl pachatele. Poškozený v době, kdy obžalovaného informoval o svých nedobrých hospodářských výsledcích, již nebyl v situaci, kdy právě půjčkou od něho by ji chtěl řešit. Poškozený mohl naopak z důvodu své insolventnosti odmítnout úroky platit, aniž by to mělo vliv na prohloubení jeho nedobré finanční situace. Poškozený ani nedal obžalovanému najevo, že další platby hodlá považovat za splátky dlužné částky a nikoliv za úroky. Bylo by proto i obtížné dovozovat, že obžalovaný věděl, že poškozený je skutečně ve stavu finanční tísně a nejde z jeho strany jen o snahu změnit podmínky smlouvy, která mu přestala vyhovovat. Nakonec poškozený sám a dobrovolně podepsal uznání dluhu ve výši 117.000,- Kč poté, co obžalovanému 100.000,- Kč předal. Krajský soud nezjistil žádnou okolnost, ze které by bylo možno usoudit, že to činil v tísni. Ve spise nelze vysledovat žádný důkaz, který by svědčil o tom, že obžalovaný chtěl tento úpis z jiných důvodů, než že poškozený sám uznával, že tyto peníze dluží. Úpis napsal sám a dobrovolně, obžalovanému ho předal. Nelze dovodit, že by jednal v nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení. Jediné, co mu hrozilo, bylo, že obžalovaný podá civilní žalobu, v níž se bude domáhat zaplacení peněz. K tomu také došlo, když poškozený odmítl druhou půjčku ve výši 100.000,- Kč s úroky zaplatit. Nelze však dovodit, že by právě tato okolnost měla vliv na to, že se ocitl v konkurzním řízení. Stav, kdy poškozený naléhavě potřeboval půjčku a byl ochoten přistoupit na jakékoliv úroky, aby ji dostal (stav, kdy byl v ekonomické tísni, již se snažil urychleně řešit) byl v době, kdy si peníze půjčoval. O své situaci obžalovaného neinformoval, proto je správný závěr okresního soudu, že nelze shledávat subjektivní stránku trestného činu lichvy, neboť obžalovaný nemohl zneužít stavu tísně poškozeného, o němž nevěděl. V další fázi, kdy ho již poškozený informoval, že jeho hospodaření nevykazuje takové výsledky, jaké předpokládal, ale naopak se dostává do stále větších potíží, mu však obžalovaný neposkytoval žádné plnění. Pouze žádal, aby poškozený vrátil půjčku, pokud z ní nechce platit sjednaný úrok. Uplatnění pohledávky u soudu (žaloba o zaplacení 117.000,- Kč) ze strany obžalovaného, pak dle názoru krajského soudu rovněž není trestným činem lichvy podle § 253 tr.zák. Závazek ve výši 100.000,- Kč i podle vyjádření poškozeného v té době existoval, záleželo jen na tom, zda se podaří poškozenému prosadit, aby zaplacené úroky byly započítány jako splátka této částky. Pohledávka přitom vznikla v době, kdy obžalovaný nebyl o finančních těžkostech poškozeného informován. Podání takové žaloby (a případný protinávrh poškozeného žádajícího o soudní přezkoumání, zda by neměly být zaplacené úroky započteny do této pohledávky), jsou podle názoru odvolacího soudu jen občanskoprávními úkony, neboť nelze dovodit, že obžalovaný zneužil ekonomické situace poškozeného, pokud se obrátil na soud, aby byla jeho pohledávka vůči poškozenému přezkoumána a zjištěno, zda je povinen ji zaplatit. Podklady, které poškozený obžalovanému poskytl (t.j. dlužní úpis), na něm obžalovaný nikterak nevymámil, ani ho k jeho sepsání nenutil. Poškozený ho vyhotovil sám a dobrovolně. Nelze předpokládat, že by jednal v rozrušení či rozumové slabosti. V době sepisování dlužního úpisu v srpnu 2001 již nedocházelo k poskytování vzájemného plnění. Plnění ze strany obžalovaného se uskutečnilo v roce 2000 za situace, kdy obžalovaný nebyl informován o ekonomické situaci poškozeného. K sepsání dlužního úpisu došlo za podmínek, kdy obžalovaný požadoval dodržení smlouvy, ale poškozeného v zásadě ani jeho ekonomická situace nenutila, aby se podvolil. Právě naopak. Kromě žaloby na vrácení peněz mu nehrozila v důsledku jednání obžalovaného žádná újma. Sepsáním dlužního úpisu neodvracel svoji tíseň. Tu řešil v době, kdy si od obžalovaného půjčil peníze. Lze proto shrnout, že v době, kdy si obžalovaný dal slíbit plnění, jehož hodnota by byla v hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nevěděl o tom, že poškozený je v tísni. Pokud již pak věděl, že poškozený je v tísni, neposkytoval mu žádné vzájemné plnění, pouze přijímal úroky, jejichž zaplacení mu mohl poškozený v podstatě kdykoli a bez jakéhokoliv vážného následku odmítnout, neboť jediné, co mu reálně hrozilo, bylo podání občanskoprávní žaloby, v níž by se obžalovaný dožadoval vrácení zapůjčené částky. Lze tedy jen stěží dovozovat, že v této době nacházel se poškozený ve stavu tísně. Totéž platí pro situaci, kdy obžalovaný nakonec na základě dlužního úpisu, který mu poškozený vystavil sám a dobrovolně, svou pohledávku u soudu uplatnil. Právní závěr okresního soudu lze na základě shora uvedených úvah považovat za správný, a proto bylo odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítnuto.