Dalším trestním stíháním odsouzeného pro trestný čin spáchaný ve zkušební době podmíněného odsouzení se nestaví běh lhůty uvedené v § 60 odst. 2 tr. zák. a nelze mít za to, že odsouzený měl ve smyslu tohoto ustanovení vinu na jejím marném uplynutí, jestliže po právní moci rozhodnutí v tomto dalším trestním stíhání měl soud příslušný k rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr. zák. reálnou možnost v této lhůtě rozhodnout.

3 To 892/2002 - KS České Budějovice – ods. M. M. 1 T 178/98 – OS Jindřichův Hradec O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích v neveřejném zasedání konaném dne 30.12.2002 v trestní věci odsouzeného M. M., nar..., pro trestný čin podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.zák., ke stížnosti odsouzeného zrušil podle § 149 odst. 1 tr.ř. usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11.11.2002, č.j. 1 T 178/98-119. Okresní soud rozhodl napadeným usnesením podle § 60 odst. 1 tr.zák., že odsouzený M. M. vykoná trest odnětí svobody v délce 2 roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.11.1998, č.j. 3 To 683/98-79, a jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tři roky. K výkonu trestu zařadil odsouzeného podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. do věznice s dozorem. Proti citovanému usnesení podal odsouzený včas stížnost prostřednictvím svého obhájce. Ten v odůvodnění stížnosti namítl, že napadené rozhodnutí nebylo učiněno do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, přičemž nelze mít za zjištěné, že na tom měl podmíněně odsouzený vinu, jak požaduje ustanovení § 60 odst. 2 tr.zák. K této námitce uvedl v podrobnostech následující skutečnosti, úvahy a odkazy na zákonná ustanovení. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 3 To 683/98 ze dne 4.11.1998 se stal pravomocným a vykonatelným dnem 4.11.1998. Tříletá zkušební lhůta uplynula dnem 4.11.2001 (zřetelně nedopatřením uvedeno 4.11.2002). Podle § 60 odst. 2 tr.zák. neučiní-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr.zák., aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Lhůta k tomuto rozhodnutí uplynula dnem 4.11.2002. Soud prvního stupně tedy učinil rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr.zák. poté, co lhůta k tomuto rozhodnutí již uplynula. Takové rozhodnutí může soud učinit pouze za situace, že existovala překážka, která bránila soudu v tom, aby mohl bezpečně zjistit během lhůty uvedené v § 60 odst. 2 tr.zák., zda se podmíněně odsouzený osvědčil nebo neosvědčil. Běžně se takovou překážkou rozumí probíhající jiné trestní řízení, které je vedeno proti podmíněně odsouzenému. Během zkušební doby a také během jednoleté lhůty uvedené v § 60 odst. 2 tr.ř. takové řízení proti odsouzenému vedeno bylo, a to u téhož soudu pod sp.zn. 1 T 86/2002. V tomto řízení byl vynesen odsuzující rozsudek dne 4.6.2002, lhůta k odvolání uplynula 18.6.2002. Proti tomuto rozsudku podal sice odsouzený odvolání, avšak pouze do jednoho z výroků o náhradě škody. Odpověď na otázku, zda se odsouzený ve zkušební lhůtě osvědčil nebo neosvědčil, měl soud prvního stupně záporně zodpovězenou již 19.6.2002, neboť tohoto dne se stal výrok o vině a trestu pravomocným a přestala platit ohledně něj presumpce neviny ve vztahu k § 60 odst. 1 tr.zák. Na základě podaného odvolání se věcí zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích, který odvolání ve veřejném zasedání dne 3.9.2002 zamítl, a podle prezentačního razítka byl spis vrácen soudu prvního stupně dne 23.9.2002. Obžalovaný byl uznán vinným trestnými činy úvěrového podvodu, trestným činem podvodu a trestným činem zpronevěry. I kdyby bylo možné připustit, že odvoláním do výroku o náhradě škody J. H. by mohla být relativizována právní moc rozsudku ze dne 4.6.2002, pak se to mohlo týkat pouze trestného činu zpronevěry. Výroky o vině trestnými činy úvěrového podvodu a podvodu pod bodem 1) a 2) zmíněného rozsudku zůstaly odvoláním naprosto nedotčeny a soud prvního stupně měl již dne 19.6.2002 jistotu, že se odsouzený ve zkušební době neosvědčil, takže mohl učinit rozhodnutí ve lhůtě uvedené v § 60 odst. 2 tr.zák. V každém případě měl soud prvního stupně již dne 23.9.2002 písemným vyhotovením usnesení odvolacího soudu ze 3.9.2002 doloženo i to, že odvolání odsouzeného do výroku o náhradě škody bylo zamítnuto. Do uplynutí lhůty uvedené v § 60 odst. 2 tr.zák. tedy zbývalo soudu prvního stupně, i pokud jde o administrativní hledisko, 42 dnů. Za této situace nelze dospět k závěru, že odsouzený měl vinu na tom, že soud neučinil rozhodnutí o výkonu podmíněného trestu včas. V odůvodnění se obhájce odsouzeného také dovolával právního názoru, který byl vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2001 sp.zn. 4 Tz 4/2001 a publikován pod číslem 26 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR č. 5/2002. Zdůraznil, že v tomto usnesení byla řešena obdobná otázka, avšak skutkový základ v tomto rozhodnutí je však odlišný od skutkového základu v nyní projednávané věci. Nejvyšší soud připustil možnost vydat rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr.zák., ovšem za situace, kdy trestní řízení proti podmíněně odsouzenému bylo pravomocně skončeno až poté, co jednoletá lhůta k rozhodnutí o výkonu trestu uplynula. V projednávané věci však právní moc nastala již 19.6.2002, a tímto dnem skončil také stav, který lze označit za zavinění odsouzeného, v jehož důsledku soud nemohl rozhodnout podle § 60 odst. 1 tr.zák. Ani z administrativního hlediska v projednávané věci neměl soud od 23.9.2002 do 4.11.2002 žádnou překážku, aby rozhodnutí ve lhůtě do 4.11.2002 učinil. Nelze přehlédnout, že spis sp.zn. 1 T 178/98 měl v řízení vedeném pod sp.zn. 1 T 86/2002 k dispozici, když tento spis byl čten k důkazu a existence podmíněného trestu byla soudu známa. Z uvedených důvodů obhájce navrhl, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a další řízení zastavil. Podle § 147 odst. 1, 2 tr.ř. při rozhodování o stížnosti nadřízený orgán přezkoumá správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení. Krajský soud ve smyslu příkazu shora citovaného zákonného ustanovení přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo. Dospěl poté k závěru, že podaná stížnost je důvodná, napadené usnesení nemůže obstát a musí být zrušeno. K tomuto závěru dospěl stížnostní soud na podkladě následujících zjištění a úvah. Především je třeba konstatovat, že odkazy podané stížnosti na dřívější rozhodnutí soudů a data jejich vydání, případně právní moci, odpovídají skutečnosti. Správné jsou také odkazy na příslušná zákonná ustanovení a jejich výklad. Správná je rovněž námitka, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2001 sp.zn. 4 Tz 4/2001 publikované pod číslem 26 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR č. 5/2002, kterého se dovolává též napadené rozhodnutí, postihuje jiný procesní vývoj, resp. jinou procesní situaci. Přesto je podle názoru stížnostního soudu pro projednávaný případ precedentně významné. V rámci zkoumání důvodů marného uplynutí lhůty stanovené v § 60 odst. 2 tr.zák. totiž zkoumá nejen zavinění odsouzeného, ale též případné prodlení orgánů činných v trestním řízení, a to jak ve věci, v níž je o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu rozhodováno, tak ve věci, v níž probíhá trestní stíhání bránící rozhodnout podle § 60 odst. 1 tr.zák. Tuto otázku bylo třeba zkoumat i v projednávané věci. Trestní spis sp.zn. 1 T 86/2002 byl po rozhodnutí odvolacího soudu doručen okresnímu soudu dne 23.9.2002. Dne 9.10.2002 vydal soudce, který vydal i rozhodnutí napadené, usnesení, jímž zamítl žádost odsouzeného o odklad výkonu trestu. Již tohoto dne tedy mohl činit úkony směřující k rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr.zák. ve věci sp. zn. 1 T 178/98. Takové úkony však činil až dne 14.10.2002 a posléze dne 16.10.2002, když nařizoval veřejné zasedání na den 11.11.2002. I tehdy ještě mohl i při respektování zákonných lhůt k vyrozumění oprávněných osob a eskortních dnů Věznice České Budějovice postupovat tak, aby bylo rozhodnuto před uplynutím lhůty uvedené v § 60 odst. 2 tr.zák. Stížnostní soud nemohl akceptovat závěr, který okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyslovil s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 4 Tz 4/2001, totiž, že dobu nového trestního stíhání nelze započítávat do doby jednoho roku, v níž má být rozhodnuto o nařízení výkonu trestu podmíněně odloženého. Takový závěr v dotčeném rozhodnutí Nejvyššího soudu vysloven nebyl a podle přesvědčení stížnostního soudu z něj takový závěr nelze dovodit ani výkladem. Pro takový případ by totiž patrně bylo nutné výslovné ustanovení o stavění lhůty jako např. u promlčení. Takové ustanovení však trestní řád ohledně lhůty dle § 60 odst. 2 tr.ř. nemá. V případě platnosti zmíněného závěru okresního soudu by totiž vznikaly další obtížně řešitelné problémy, zejména např. od jakého okamžiku běh dotčené lhůty pokračuje, zda od právní moci rozsudku ve věci nového trestního stíhání či od doručení spisu v této věci soudu, který má učinit rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr.zák., nebo od okamžiku, kdy se tento soud o novém pravomocném odsouzení dozví, kdy v návaznosti na to nadejde okamžik, kdy se uplatní fikce osvědčení dle § 60 odst. 2 tr.zák., a patrně i problémy další. Takové důsledky by nepochybně byly v rozporu s principem právní jistoty. Proto je třeba v každém jednotlivém případě, jako je tento, individuálně zkoumat, zda k marnému uplynutí lhůty došlo zaviněním odsouzeného či nikoli. Stížnostní soud, aniž by jakkoli zpochybňoval shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, na základě shora uvedených zjištění a úvah dospěl k závěru, že byť v projednávané věci nelze shledat nepřiměřené průtahy na straně soudu, nelze na druhé straně konstatovat, že k marnému uplynutí lhůty stanovené v § 60 odst. 2 tr.zák. došlo jednoznačně vinou odsouzeného. Protože k takovému závěru jsou dle přesvědčení stížnostního soudu postačující skutečnosti shora uvedené, nezabýval se již úvahami, zda v důsledku odvolání odsouzeného směřujícího pouze do výroku o náhradě škody z rozsudku sp.zn. 1 T 86/2002 nastala právní moc výroku o vině a trestu, a byly tak založeny důvody k rozhodnutí dle § 60 odst. 1 tr.zák. již dříve přede dnem 23.9.2002. Z výše uvedených důvodů stížnostní soud napadené usnesení zrušil bez dalšího, neboť fikce osvědčení odsouzeného ze zákona ve smyslu § 60 odst. 2 tr.zák. nastala dnem 4.11.2002 a nebylo proto v tomto ohledu třeba činit další rozhodnutí.