Doručení faktury věřitele dlužníkovi představuje výzvu k plnění ve smyslu § 340 odst. 2 obch. zák.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloše Šimánka a soudkyň JUDr. Heleny Hájkové a JUDr. Věry Pavláskové v právní věci žalobce J. B., nar…, podnikatele, bytem a místem podnikání D. Ž., IČ…, zastoupeného JUDr. B. B., advokátkou v M. L., proti žalovanému V. Š., nar…, podnikateli, bytem a místem podnikání S., IČ…, zastoupenému Mgr. M. Z., advokátem v Š., o 32 574 Kč s příslušenstvím, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2003, č.j. 33 C 284/2002 - 75, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í takto : Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 17 934 Kč s 6 % úrokem z prodlení z částky 17 934 Kč od 6. 3. 2002 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba, pokud se jí žalobce domáhal zaplacení částky 14 640 Kč s 6 % úrokem z prodlení z částky 32 574 Kč od 12. 2. 2002 do 5. 3. 2002 a z částky 14 640 Kč od 6. 3. 2002 do zaplacení, se z a m í t á . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 206 Kč na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 206 Kč na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích do tří dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 17 122,- Kč se 6 % úrokem z prodlení od 6. 3. 2002 do zaplacení. Zamítl žalobu, pokud žalobce žádal zaplacení další částky 15 452 Kč se 6 % úrokem z prodlení z částky 32 574,- Kč od 12. 2. 2002 do 5. 3. 2002 a z částky 15 452 Kč od 6. 3. 2002 do zaplacení. Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Každému z účastníků uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 206 Kč. Vyšel ze zjištění, že dne 27. 1. 2002 došlo k havárii kamionu žalovaného na silnici u obce V. H. Žalobce má jako podnikatel provádění odtahové služby v předmětu podnikání. Žalovaný v rámci telefonického rozhovoru žalobce požádal o provedení vyproštění havarovaného vozidla a překládku na něm naloženého zboží do jiného kamionu, který do místa havárie posílá. Účastnici si nedohodli konkrétní výši ceny prováděné práce. Překládka zboží probíhala od 11.30 do 16.30 hod. Provádělo ji 10 vojáků a dalších 5 osob – žalobce, J. H., M. H., řidiči havarovaného a nově přistaveného kamionu; vojáci překládku prováděli do 14.30 hod. Od 16.30 do 18.30 hod. prováděl žalobce vyprošťování vozidla se svým vyprošťovacím vozem ( v místě havárie byl přítomen již od 9.30 hod. ) a s dalším vyprošťovacím vozem firmy M. Ch. Cenu poskytnutého plnění žalobce žalovanému vyfakturoval fakturou č. 06/2002 ze dne 22. 2. 2002 ( předchozí faktury č. 06/2002 ze dne 28. 1. 2002 a č. 08/2002 ze dne 1. 2 .2002 byly stornovány ) znějící na částku 32 574 Kč splatnou 5. 3. 2002. Za ujeté kilometry žalobce požadoval 1800 Kč ( 36 km x 50 Kč ), za vyprošťování vozidla požadoval 18 000 Kč ( 9 hod. x 2000 Kč ), za výjezd požadoval 900 Kč, za druhý vyprošťovací vůz firmy M. Ch. požadoval 6000 Kč ( požadované částky jsou vždy zvyšovány o 22 % DPH ). Právně věc okresní soud hodnotil zejména za použití § 546 odst. 1 obch. zák. Žalobci přiznal částky 2196 Kč za ujeté kilometry ( 1800 Kč + 396 Kč DPH ), 1098 Kč za výjezd vozidla ( 900 Kč + 198 Kč DPH ), 7320 Kč za druhý vyprošťovací vůz firmy M. Ch. ( 6.000 Kč + 1320 Kč DPH ), 4880 Kč za vyprošťování vozidla ( 2 hod. x 2000 Kč + 880 Kč DPH ). Za překládku zboží soud prvního stupně žalobci přiznal částku 1628 Kč - zde prováděl „vlastní výpočet“ a dospěl k závěru, že žalobci přísluší za překládku částka 408,- Kč ( 2,5 hod. x 163 Kč ), a že za dalších 2,5 hod. překládky ( poté, co odešli vojáci a tedy poté, co se ztížily podmínky ) mu přísluší částka 1220 Kč ( 2,5 hod. x 488 Kč ). Ve vztahu k dalším osobám o „ceně za práci“ nerozhodoval, neboť J. H. a M. H. žalobci poskytovali přátelskou výpomoc a další osoby neměli k žalobci z hlediska finančních nároků žádný vztah ( odvolací soud již nyní zdůrazňuje, že přiznané částky 2196 Kč, 1098 Kč, 7320 Kč a 4880 Kč byly mezi účastníky nesporné; při nespornosti výše odměny za vyprošťování vozidla v částce 2000 Kč za 1 hod. vyprošťování je tedy zřejmé, že se spor mezi nimi zúžil pouze na dobu, po kterou vyprošťování trvalo ). Proti tomuto rozsudku se odvolali oba účastníci. Odvolání žalobce směřuje proti výroku napadeného rozsudku v odstavci II., o částečném zamítnutí žaloby, a proti tzv. závislým výrokům o nákladech řízení. Namítá, že mezi účastníky došlo k dohodě i ohledně ceny díla ( cena za provedené služby včetně překládky bude ve výši 2000 Kč/hod. + ujeté km ). Tomu odpovídá i požadavek žalobce na zálohu 20 000 Kč – žalovaný si tedy musel být vědom, že konečná cena plnění bude vyšší. Žalobce se na místo dohody dostavil v 9.00 hod. až 9.30 hod. Je pochopitelné, že než bylo započato s překládáním zboží, musel provést přípravné práce ( obhlédnout místo nehody, připravit odborný plán řešení, zajistit pomoc vojáků k přeložení nákladu apod. ). Soud však „nestanovil žádným způsobem cenu těchto prací“. Odvolání žalovaného směřuje proti výroku napadeného rozsudku v odstavci I., o částečném vyhovění žaloby, a proti tzv. závislým výrokům o nákladech řízení. Namítá, že žalobce mu „nikdy nevyúčtoval reálnou hodnotu provedených prací“. Přitom bylo prokázáno, že žalobci vrátil fakturu, v níž byla nadsazena doba vyprošťovacích prací a požadoval na něm vystavení nového účetního dokladu na částku 15 494 Kč včetně DPH. To žalobce odmítl. Jestliže žalovanému svoji pohledávku dosud nevyúčtoval, nestala se splatnou a tedy uplatnitelnou u soudu. Odvolací soud po zjištění, že odvolání, které zákon nevylučuje, bylo podáno v zákonné 15 denní lhůtě účastníky řízení ( § 201, § 202, § 204 o.s.ř. ), a že se opírá o způsobilé odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., věc projednal podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné, odvolání žalobce je důvodné pouze v nepatrném rozsahu. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, odvolací soud na ně odkazuje a z nich vychází ( odvolací soud tedy nepochybuje ani o tom, že vlastní vyprošťování vozidla ve smyslu zahájení činnosti vyprošťovacích vozů trvalo 2 hod., liší se však – jak bude uvedeno později – v otázce určení přiměřené doby vyprošťování zahrnující i činnosti s vyprošťováním bezprostředně související ). Těmto skutkovým zjištěním odpovídá i právní posouzení věci ( s nepatrnými výjimkami, v nichž se odvolací soud od soudu prvního stupně liší, jak opět bude vysvětleno později ). Proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a pouze ve vztahu k těm částem, v nichž se od soudu prvního stupně odlišuje, uvádí : Okresní soud se nedůvodně zabýval částkou, která by žalobci měla příslušet za překládku zboží z havarovaného kamionu do kamionu nově přistaveného. Za tuto činnost totiž v rámci tohoto řízení žalobce žádný nárok neuplatnil ( pokud jej vůbec uplatnit mohl, neboť sám žalovanému píše – č.l. 19 spisu -, že žalovaný má podle dohody zaplatit 13 osobám, které vykládali přepravované zboží, neboť částku na ně připadající „nemůže přefakturovat přes svoji firmu“ ). Nedůvodné je tedy žalobci přiznávat částku 1628,- Kč. Pro rozhodnutí bylo důležité jak dlouhou dobu vyprošťování vozidla žalovaného trvalo ( právě za tuto činnost, nikoliv za překládku zboží žalobce na žalovaném finanční částku požadoval – že se jedná o dvě odlišné činnosti potvrzuje sám žalobce, který žalovaného upozorňuje na povinnost platit za překládku jiným osobám překládku provádějícím – kdyby vyprošťování vozidla bez dalšího zahrnovalo i překládku zboží, měl by žalovaný platit za překládku 2x, což nemá opodstatnění; to, že se jedná o dvě odlišné a také samostatně oceňované služby vyplývá ostatně i z žalobcova ceníku – č.l. 46 spisu ). Odvolací soud již výše naznačil, že tuto činnost nelze omezovat pouze na vlastní vyprošťování vozidla ve smyslu zahájení činnosti vyprošťovacích vozidel, ale že je ji třeba chápat i ve vztahu k dalším činnostem s vyprošťováním bezprostředně souvisejícími. Z tohoto pohledu dospívá k závěru, že přiměřená doba vyprošťování odpovídá třem hodinám, a že tedy má žalobce právo na zaplacení částky 7320 Kč ( 3 hod. x 2.000 Kč + 1320 Kč DPH ). Opodstatněnost takového závěru je o to zjevnější, že i v souvislosti s činností vozidla firmy M. Ch. podílejícího se na vyprošťování havarovaného kamionu společně s vozidlem žalobce, byla žalobci přiznána – tak jak také požadoval – částka 7320 Kč odpovídající právě třem hodinám vyprošťování. Žalovaný má pravdu, že je důležité rozlišovat vznik povinnosti samé, tj. okamžik vzniku určité povinnosti, a dobu, kdy má být tato povinnost splněna, a kdy tedy nastala splatnost dluhu. V tomto směru má prioritu smluvní ujednání. Až v případě, že doba splnění ve smlouvě dohodnuta není, či není dohodnut způsob jejího určení, je to věřitel, který určuje dobu plnění tím, že plnění požaduje ( § 340 odst. 2 obch. zák. ). To se v případě žalobce stalo tím, že vyhotovil a žalovanému doručil fakturu č. 06/2002 ze dne 22. 2. 2002, která nemá jen evidenční a účetní charakter, ale je ( pokud není smluvně dohodnuto něco jiného, a to prokázáno nebylo ) zároveň i výzvou k zaplacení, a tedy výzvou určující okamžik splatnosti pohledávky. Z hlediska vzniku splatnosti pohledávky nemůže být důležité, zda a v jakém rozsahu je věřitelem požadováno více, než kolik mu po právu přísluší. Důležité je, že v určitém rozsahu věřitel pohledávku má, a že i ve vztahu k této pohledávce byl k plnění vyzván ( opačný výklad by znamenal, že by se pohledávka nestala splatnou jenom proto, že by věřitel požadoval plnění pouze o několik Kč vyšší, jak by se ukázalo např. až v následném soudním řízení ). Námitka žalovaného týkající se toho, že se žalobcova pohledávka dosud splatnou nestala, je proto nedůvodná. Vzhledem k výše uvedenému bylo žalobci přiznáno 17 934 Kč ( 2196 Kč + 1098 Kč + 7320 Kč + 7320 Kč ), včetně 6 % úroků od 6. 3. 2002, tedy ode dne následujícího po dni, kdy se stala částka 17 934 Kč na základě faktury č. 06/2002 splatnou. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn podle § 220 odst. 1 o.s.ř. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodováno podle § 224 odst. 1, odst. 2, § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť jejich poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je přibližně stejný. Z toho důvodů je správné, aby se oba účastníci na náhradě nákladů řízení České republiky ( proplacené svědečné ve výši 412 Kč ) podíleli ve stejném rozsahu, tedy každý částkou 206 Kč ( § 224 odst. 1, § 148 odst. 1 o.s.ř. ). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 18. listopadu 2003 JUDr. Miloš Š i m á n e k, v. r. předseda senátu