Ustanovení o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle § 65 odst. 2 tr. zák. nemůže být vykládáno tak, že každá náhrada škody u trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, spáchaného mladistvým, by měla automaticky vést k závěru orgánů činných v trestním řízení, že trestnost činu zanikla. Je třeba mít na zřeteli, že snaha pachatele po náhradě škodlivého následku je mimo jiné znakem rovněž dalších institutů trestního práva, např. upuštění od potrestání podle § 24 odst. 1 tr. zák., účinné lítosti podle § 66 tr. zák., podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř., narovnání podle § 309 tr. ř. Pachatel musí, chce-li dosáhnout beztrestnosti, přistoupit k nápravě škody a splnění dalších podmínek ustanovení § 65 odst. 2 tr. zák. výrazně aktivněji, než u těchto dalších institutů, a zejména dobrovolně. Hlavní podmínkou pro závěr, zda aplikovat citované ustanovení, nebo využít ostatních institutů trestního práva, by měl být sebekritický postoj mladistvého, přičemž je třeba pečlivě zkoumat, zda přerod pachatele ve směru jeho nápravy vychází z jeho vnitřního přesvědčení a je dostatečně rozhodný.

3 To 464/2003 6 T 159/2002 OS Č. Budějovice O d ů v o d n ě n í: Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byla obžalovaná uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr.zák., jehož se měla dopustit tím, že dne 24.5.2002 v době kolem 17.50 hodin v Českých Budějovicích, v prodejně značkového zboží T. T. a C., po předchozí vzájemné domluvě, kdy si mladistvá M. Ž. nechala od prodavačky ukázat spodní prádlo, mladistvá E. D. mezitím odcizila ve vedlejší části prodejny pánské sako č. zn. C. v hodnotě 7.799,- Kč a dvě pánská trička č. zn. C. každé v hodnotě 1.490,- Kč, poté obě urychleně z prodejny odešly, přičemž byly i s věcmi následně zadrženy v H. ulici J. H., čímž firmě F. B., Č. B., způsobila škodu v celkové výši 10.779,- Kč. Za to jí byl podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 79 odst. 1 tr. zák.uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíce. Podle § 58 odst. 1 a § 82 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18-ti měsíců. Stejným rozsudkem byla obžalovaná M. Ž. podle § 226 písm. c) tr.ř. pro shora popsaný skutek obžaloby zproštěna. Proti rozsudku podala mladistvá E. D. včas odvolání, které odůvodnil její obhájce. Nenamítl správnost skutkových zjištění, domníval se však, že zanikla trestnost spáchaného činu. Ustanovení § 65 tr.zák. ve znění novely výrazně rozšířilo způsob zániku trestnosti činu u mladistvých a podle názoru obhájce odst. 2 tohoto ustanovení dopadá mimo jiné právě na tento konkrétní případ. Soud měl využít tohoto dobrodiní zákona, neboť šlo o beztrestnou mladistvou. Nad rámec odvolání dodal, že je srozuměn se skutečností, že nedošlo k úplnému dokončení jednání obžalované díky zásahu příslušníka Policie ČR. Argumentace, že byla již 3x podezřelá ze spáchání přestupku proti majetku a věc byla vždy odložena, jí nemůže jít k tíži. Závěrem obhájce navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr.ř. zrušil a sám podle § 259 odst. 3 tr.ř. rozhodl rozsudkem tak, že obžalovaná ml. E. D. se podle § 226 písm. e) tr.ř. zprošťuje obžaloby. Podle § 254 odst. 1 trestního řádu nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 trestního řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Podle § 254 odst. 2 trestního řádu přihlíží odvolací soud k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Podle § 254 odst. 3 trestního řádu přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání, je-li oprávněnou osobou napaden výrok o vině. Skutková zjištění lze považovat za správná, konec konců ani obhajoba netvrdila, že by snad k celému ději došlo jinak, než jak jej okresní soud zjistil. Obžalovaná byla ve věci vyslechnuta, byly provedeny důkazy, které dostatečně osvětlují průběh celé události. Nedošlo k porušení procesních práv, zejména pak práva na obhajobu. Rovněž právní kvalifikace odpovídá zákonu. K námitce obhajoby je třeba konstatovat, že podle § 65 odst. 2 tr.zák. v novelizovaném znění trestnost činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, spáchaného mladistvým zaniká, jestliže mladistvý po spáchání činu a) dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, zejména nahradil způsobenou škodu, nebo učinil opatření potřebná k její náhradě, b) svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě, a c) trestný čin neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost. Mladistvá odnesla zboží z prodejny a byla v podstatě po odchodu z místa činu, kdy již poškozený neměl možnost s věcí, jež mu patřila, nakládat, zadržena policistou. Za těchto okolností dobře nelze dovozovat, že mladistvá dobrovolně odstranila nebo napravila způsobený následek, zejména nahradila způsobenou škodu, nebo učinila opatření potřebná k její náhradě. Z výpovědi obžalované nelze dovozovat, že si snad rozmyslela celou věc a rozhodla se zboží dobrovolně vrátit, případně se již vracela. Naopak. Z jejího chování i její výpovědi lze dovozovat, že pokud by nebyla zadržena policistou, zboží by prodala a výtěžek použila pro sebe. Ze svědecké výpovědi J. H. dokonce vyplývá, že před příjezdem Policie ČR obžalovaná nedoznávala odcizení věcí, ale tvrdila, že nic nevzala. Tento postoj lze těžko považovat za snahu dobrovolně odstranit nebo napravit způsobený následek. Za těchto okolností podle názoru krajského soudu není možno aplikovat § 65 odst. 2 tr.zák., neboť není splněna již jeho první podmínka. Proto krajský soud na argumenty obhajoby nepřistoupil, aniž by v tomto konkrétním případě zkoumal další podmínky citovaného ustanovení. Obecně je možno konstatovat, že ustanovení o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle § 65 odst. 2 tr.zák. nemůže být vykládáno tak, že každá náhrada škody u trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, spáchaného mladistvým, by měla automaticky vést k tomu, že trestnost činu zanikne. Pak by mladistvým nic nebránilo, aby v menším rozsahu kradli, a pokud by byli přistiženi a odcizené věci jim odebrány, dovolávali se ustanovení § 65 odst. 2 tr.zák. K takovému závěru jistě úmysl zákonodárce nesměřoval. Zákonodárce jistě také neměl na mysli zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost u jednání, jímž by nebyla způsobena přímá majetková škoda (např. u trestného činu výtržnictví apod.), pokud by pachatel jen slovně vyjádřil lítost nad svým činem. I tady by zřejmě musel skutky prokázat, že projevuje účinnou snahu po nápravě – např. zahájením protialkoholní nebo protidrogové terapie. V každém případě by se tohoto ustanovení měl dovolávat jen ten, kdo svým vlastním přičiněním napravil následky svého činu a prokazuje vážně míněnou snahu změnit své případné škodlivé návyky, nevhodné chování. Dobrodiní zákona by se nemělo týkat těch, kteří pro svou převýchovu a nápravu svých škodlivých činů aktivně neudělají nic, maximálně slovně projeví lítost, o jejíž upřímnosti lze dokonce pochybovat. Citované ustanovení by mělo chránit především ty pachatele, kteří se po činu rozhodli napravit sebe i následky svého jednání ještě dříve, než jsou odhaleni, aby jim skutečnost, že zaplatí náhradu škody a rozhodnou se vést spořádaný život, paradoxně nepřivodila trestní stíhání. Ustanovení o zániku trestnosti by mělo mladistvému umožnit účinným způsobem napravit nejen majetkové škody, ale i morální újmy, které mohl svým jednáním způsobit. Možnost odčinit vzniklý následek, případně se omluvit poškozenému, aniž by si přivodil případný soudní postih, jakož i možnost změnit škodlivé návyky kontaktováním odborníků (psychologů, psychiatrů, poradců v oboru vzdělávání, zahájením výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace apod.), by mělo být přitom hlavním cílem, k němuž by mělo citované ustanovení mladistvého pachatele vést. Obdobně by se mohli tohoto ustanovení dovolávat ti mladiství, kteří podobně aktivním přístupem prokáží svou snahu po nápravě v průběhu trestního stíhání, zřejmě až do vyhlášení soudního rozhodnutí. Jejich jednání by však mělo vycházet z jejich vlastního přesvědčení, že udělali chybu a je nyní na nich, aby ji napravili, nebo se alespoň pokusili učinit takové kroky, které by následně v poměrně krátkém časovém úseku vedly k její nápravě, včetně určitého omezení nebezpečí opakování škodlivého chování tím, že pachatel aktivně a dobrovolně přistoupí ke své převýchově. Nové ustanovení trestního zákona zdá se vnášet určitou křehkou hranici mezi instituty trestní práva, jimiž jsou např. upuštění od potrestání podle § 24 odst. 1 tr.zák., účinná lítost podle § 66 tr.zák., podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr.řádu, narovnání podle § 309 tr.ř., jejichž znakem je mimo jiné rovněž snaha pachatele po náhradě škodlivého následku. Podle názoru odvolacího soudu v případě zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle § 65 odst. 2 tr.zák. musí pachatel přistoupit k nápravě škody a splnění dalších podmínek tohoto ustanovení daleko aktivněji, než u těchto dalších institutů, a zejména dobrovolně, chce-li dosáhnout beztrestnosti. Právě sebekritický postoj mladistvého by měl být hlavní podmínkou, zda aplikovat citované ustanovení, nebo využít ostatních institutů trestního práva. Je třeba pečlivě zkoumat, zda přerod pachatele vychází z jeho vnitřního přesvědčení, že se dopustil protiprávnosti a chce napravit sebe i způsobené škody, aby se zániku trestnosti činu nedovolávali pachatelé, kteří svým chováním nedávají záruku, že svůj přerod myslí vážně. Závěrem přezkoumal krajský soud výrok o trestu v napadeném rozsudku. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr.zák.), k možnosti nápravy a poměrům pachatele, jakož i k tomu, že účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Okresní soud se otázkou potrestání mladistvé podrobně zabýval. Obecně sice konstatoval k její osobě, že v minulosti byla podezřelá ze spáchání přestupku, avšak evidentně nehodnotil tuto skutečnost výrazně v její neprospěch. Jako okolnost svědčící pro nutnost mladistvou potrestat hodnotil především tu skutečnost, že nad ní musel být stanoven v opatrovnickém řízení soudní dohled a jsou zjišťovány i stížnosti školy. Uložený trest pak není nikterak přísný a rovněž stanovená zkušební doba nemůže být považována za nepřiměřeně dlouhou. Proto krajský soud odvolání obžalované jako nedůvodné zamítl. Předseda senátu: JUDr. Jiří T r n k a Zpracovala: JUDr. Marie Dvořáčková