Předpokladem zániku trestnosti činu podle § 65 odst. 2 tr. zák. je vedle splnění dalších komulativních podmínek uvedených v tomto ustanovení i nahrazení, resp. učinění opatření k její náhradě, celé škody, která byla způsobena trestným činem, bez ohledu na to, zda byla způsobena jen jedním pachatelem, či v rámci trestné součinnosti více pachateli.

3 To 83/2003 KS Č. Budějovice 4T 450/2002 OS Č. Budějovice Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 2.4.2003 v trestní věci obžalovaného ml. J. P., nar. , pro trestný čin podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.zák. a další, o odvolání D. P., matky obžalovaného, a obhájce mladistvého obžalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.9.2002, č.j. 4 T 450/2002-577. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byl obžalovaný mladistvý J. P. uznán vinným dvěma trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.zák. a dále trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr.zák. Za tyto trestné činy byl podle § 247 odst. 2 tr.zák. za použití § 35 odst. 1 tr.zák. s přihlédnutím k § 79 odst. 1 tr.zák. a podle § 45 odst. 1, 2 a § 45a odst. 1, 2 tr.zák. k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Jde o rozsudek, který ve smyslu a z důvodů § 314d odst. 3 tr.ř. neobsahuje odůvodnění. Proti citovanému rozsudku podali včas společné odvolání matka obžalovaného D. P. a obhájce mladistvého obžalovaného. V odůvodnění odvolání obhájce uvedl, že není námitek proti skutkovým zjištěním napadeného rozsudku ani proti právní kvalifikaci. Námitky vznesl pouze proti odsuzující povaze rozhodnutí. Námitky odůvodnil tím, že v projednávaném případě obžalovaný svým postupem, který doložil již před soudem prvního stupně, splnil všechny podmínky pro zánik trestnosti činu, jak jsou uvedeny v § 65 odst. 2 tr.zák. Proto měl být obžalovaný podle § 226 písm. e) tr.ř. obžaloby zproštěn. Tyto námitky a argumentaci uplatnil odvolatel až v podaném odvolání, když při hlavním líčení navrhoval uložení obecně prospěšných prací. Podle § 254 nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr.ř.). Jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr.ř.). Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud uvedeným způsobem jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby (§ 254 odst. 4 tr.ř.). Ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení a z hlediska námitek podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek z toho pohledu, zda jsou splněny podmínky zániku trestnosti uvedené v § 65 odst. 2 tr.zák., a zda mělo být postupováno podle § 226 písm. e) tr.ř. a obžalovaný měl být obžaloby zproštěn. Dospěl poté k závěru, že tomu tak není a že podané odvolání není důvodné. Podle § 65 odst. 2 tr.zák. trestnost činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, spáchaného mladistvým zaniká, jestliže mladistvý po spáchání činu a) dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, zejména nahradil způsobenou škodu nebo učinil opatření potřebná k její náhradě, ad b) svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě, a c) trestný čin neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost. Z dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že jde o podmínky nikoli alternativní, ale kumulativní. Aby došlo k zániku trestnosti, musí být tedy všechny tyto podmínky splněny. Jinak řečeno zánik trestnosti de facto nastává, když kterákoliv z nich je jako poslední v pořadí splněna. Zánik trestnosti de iure pak nastává rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, jež má z hlediska hmotněprávního deklaratorní povahu ( konstatování, že požadované podmínky byly splněny a trestnost zanikla) a z hlediska procesněprávního konstitutivní povahu ( zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby). V projednávané věci je zřejmé a nepochybné, že jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let. Vzhledem k povaze trestné činnosti lze mít za prokázané i to, že trestný čin obžalovaného neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost. Na druhé straně je sporné, zda obžalovaný svým chování projevil účinnou snahu po nápravě, dokonce však jednoznačné, že nenahradil způsobenou škodu a neučinil v plném rozsahu opatření potřebná k její náhradě. Z kategorické dikce citovaného ustanovení (viz „ nahradil způsobenou škodu“) je zřejmé, že předpokladem zániku trestnosti je nahrazení celé škody bez ohledu na to, zda byla způsobena jen jednáním jediného pachatele, či v rámci trestní součinnosti. Škoda je zde vztažena k činu samotnému, nikoli k pachateli, resp. k jeho jednání, jímž bezprostředně on škodu nebo její část způsobil či spoluzpůsobil, není vztažena jen k jeho podílu na škodě v rámci spolupachatelství. Zákon zde ani nemá žádné zmírňovací či diferenciační ustanovení, jako např. „podle svých sil nahradil“ nebo „škodu, kterou svým jednáním způsobil“. Výše uvedenou podmínku tedy nelze mít u obžalovaného za splněnou, neboť on naprosté většině poškozených nahradil jen škodu, kterou způsobil jako samostatný pachatel, a poškozeným, kterým způsobil škodu v rámci spoluchatelství, nahradil pouze ekvivaletní část. Za splněnou nelze mít ani podmínku opatření potřebných k náhradě škody. Za takové opatření se obecně považuje např. oznámení pojistné události pojišťovně při dopravní nehodě, uznání dluhu, dohoda o splátkách škody jako dvoustranný právní akt mezi pachatelem a poškozeným, deponování hotovosti ve prospěch poškozeného apod. Žádné takové opatření obžalovaný neučinil. Rozhodně za takové opatření nelze považovat jeho jednostranné prohlášení, že až získá potřebné prostředky, nahradí i tu část škody, která by připadla na ostatní spolupachatele. Za jednání, v němž lze spatřovat účinnou snahu po nápravě, nelze považovat jednání, jímž se obžalovaný jen snaží o náhradu škody, neboť nahrazení škody je tu samostatnou podmínkou zániku trestnosti. I kdyby takové jednání mohlo být považováno za snahu po nápravě, nebylo by možno mít tuto podmínku v projednávaném případě za splněnou. Obžalovaný měl od spáchání trestné činnosti do hlavního líčení téměř dva roky na to, aby jednotlivé poškozené kontaktoval a škodu jim nahradil nebo učinil odpovídající opatření k její náhradě. Přesto významnou část poškozených nekontaktoval, nenahradil jim celou škodu a neučinil vůči nim opatření potřebná k její náhradě. Další téměř půl roku měl obžalovaný na učinění shora zmíněných kroků od hlavního líčení do dne konání veřejného zasedání. Přesto byl ke dni veřejného zasedání stav jeho jednání s poškozenými prakticky shodný se dnem hlavního líčení. Bylo-li by možno považovat za účinnou snahu po nápravě omluvu poškozeným a projev upřímné lítosti před nimi, pak ani v tomto ohledu obžalovaný nesplnil tuto podmínku ve vztahu ke všem poškozeným. Obžalovanému tak lze přiznat pouze to, že nyní žije řádně a ve svém volnu příležitostně pracuje, aby si opatřil prostředky k náhradě škody. Tato okolnost samotná je však z hlediska zániku trestnosti nevýznamná, když ostatní shora uvedené podmínky splněny nebyly. Na základě shora uvedených zjištění a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že podmínky zániku trestnosti, jak jsou stanoveny v § 65 tr.zák., nebyly splněny a podané odvolání je nedůvodné. Proto je podle § 256 tr.ř. zamítl.