I. Veřejné zasedání o odvolání lze konat v nepřítomnosti obžalovaného, který má ve věci obhájce i tehdy, bylo-li vyrozumění o konání veřejného zasedání řádně doručeno pouze obhájci. II. Má-li obžalovaný ve věci obhájce, není nutné doručovat vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání obžalovanému do vlastních rukou, ale postačí toto vyrozumění řádně doručit pouze obhájci.

U s n e s e n í Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 19.11.2003 v trestní věci obžalovaného M.Ch., nar..., vedené pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.zák. a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr.zák., o odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.2.2003, č.j. 29 T 41/2002-309, t a k t o : Odvolání státního zástupce se podle § 256 tr.ř. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.zák. / bod 1) až 5) výroku / a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr.zák. / bod 6) výroku /. Za tyto trestné činy byl obžalovanému podle § 250 odst. 1, 2 tr.zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1,5 roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr.zák a § 60a odst. 1 tr.zák. odložen na zkušební dobu 3 roky a po tuto dobu byl nad obžalovaným vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr.zák. byla obžalovanému uložena povinnost, aby ve zkušební době vedl řádný život a podle svých sil nahradil poškozenému škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 229 odst. 2 tr.ř. bylo obžalovanému dále uloženo, aby ve lhůtách a způsobem stanoveným v dohledovém plánu dokládal probačnímu úředníkovi doklady o splácení škody, kterou svým jednáním poškozené společnosti C. a.s. způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr.ř. byla obžalovanému dále stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti C. a.s., se sídlem ..., částku ... Kč. Podle skutkových zjištění napadeného rozsudku se obžalovaný shora uvedených trestných činů dopustil tím, že ad 1) dne ... v Š. se záměrem získat finanční prospěch vylákal po uvedení nepravdivých skutečností o nutnosti úhrady faktur za zboží s příslibem vrácení do ...od K. J., nar..., finanční částku ve výši ... Kč, přičemž tyto peníze ve sjednané lhůtě nevrátil, a tímto jednáním způsobil K. J. škodu ve výši ... Kč, ad 2) dne ... v Č. se záměrem získat finanční prospěch vylákal po uvedení nepravdivých skutečností o údajné koupi osobního automobilu tov.zn... s příslibem vrácení do ... od V. H., nar. ..., finanční částku ve výši ... Kč, přičemž tyto peníze ve sjednané lhůtě nevrátil, a tímto jednáním způsobil V. H. škodu ve výši ... Kč, ad 3) dne ... v Č. se záměrem získat finanční prospěch, přestože mu bylo známo, že vzhledem ke své finanční situaci nebude moci svému závazku ve sjednané lhůtě dostát, si vypůjčil od P.Č., nar..., za účelem složení akontace na úhradu leasingu k vozidlu ... finanční částku ve výši .... Kč s příslibem jejího vrácení do ..., přičemž tyto peníze ve sjednané lhůtě nevrátil, a tímto jednáním způsobil P.Č. škodu ve výši ... Kč, ad 4) dne ... v Č. se záměrem získat finanční prospěch, přestože mu bylo známo, že vzhledem ke své finanční situaci nebude moci svému závazku ve sjednané lhůtě dostát, si vypůjčil od P. J., nar..., za účelem složení akontace na úhradu leasingu k vozidlu ... částku ve výši ... Kč s příslibem jejího vrácení do ..., přičemž tyto peníze ve sjednané lhůtě nevrátil, a tímto jednáním způsobil P. K. škodu ve výši ... Kč, ad 5) dne ... uzavřel se záměrem získat majetkový prospěch v Č. úvěrovou smlouvu č... na poskytnutí úvěru ve výši ... Kč se společností H. a.s., na nákup dvojlůžka zn. N. v prodejní hodnotě ..., kdy při sjednání smlouvy uvedl záměrně nepravdivé skutečnosti o místě svého zaměstnání u firmy A.s.r.o., o průměrném měsíčním čistém příjmu ve výši ... Kč, přestože u této firmy nikdy nepracoval, při odběru zboží u hradil na místě splátku ve výši ... Kč, další pravidelné sjednané měsíční splátky ve stanovených termínech již nehradil a společnosti H. a.s., tak způsobil škodu v celkové výši ...Kč, a ad 6) dne ... v Č. vzhledem ke své finanční situaci a nemožnosti řádně a včas splácet splátky, k nimž se zavázla smlouvou o finanční pronájmu č. ...uzavřenou dne ..... se společností C. a.s., na pronájem osobního automobilu tov. zn. ... v prodejní hodnotě ...Kč, předal vozidlo osobě pod jménem I. K. za odstupné ... Kč, a to na základě listiny označené jako „Dohoda o převzetí motorového vozidla ..., SPZ ..., LS č..., leasingové společnosti C. a.s.“, aniž by k předání, zcizení či převodu vozidla měl souhlas majitele vozidla leasingové společnosti C. a.s., čímž porušil povinnosti, k nimž se zavázal uzavřením výše uvedené leasingové smlouvy a v důsledku porušení takto smluvně převzatých povinností opatřovat pronajaté vozidlo způsobil vlastníku vozidla společnosti C. a.s., škodu ve výši ... Kč. Proti citovanému rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání okresní státní zástupce. Uvedl, že jednání pod bodem 6) napadeného rozsudku posoudil okresní soud jako jednání vykazující znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr.zák., když podaná obžaloba sp.zn. 1 Zt 1276/2001 toto jednání při pozměněných skutkových okolnostech kvalifikovala jako dílčí útok jednoho pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.zák. Dle názoru státního zástupce bylo po projednání věci v hlavním líčení namístě i nadále posuzovat toto jednání jako dílčí útok jednoho pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.zák. Je zřejmé, a v provedeném dokazování to bylo i prokázáno, že obžalovaný M. Ch. při uzavírání leasingové smlouvy uvedl společnost C. a.s. v omyl, a to předložením nepravdivých dokladů o svém zaměstnání a výši příjmu, když dále ani nehradil smluvně sjednané pravidelné leasingové splátky. Obžalovaný M. Ch. již v minulosti žádal svědka J. K., a to opakovaně, o vystavení potvrzení o výši příjmů, když toto bylo ze strany svědka vždy odmítnuto. Pokud se jedná o tzv. akontaci skládanou při uzavírání leasingové smlouvy, jež skutečně byla složena ve výši ... Kč, ani tuto částku neměl obžalovaný k dispozici, když sám uvedl, že se ji půjčil od své přítelkyně a jejích rodičů. Ve stejné době si pak obžalovaný půjčil za stejným účelem finanční částky i od poškozených P. Č. a P. J., když měl v té době již finanční závazky nejméně vůči poškozeným K. J. a V. H.. Pokud se jedná o obhajobu obžalovaného ve vztahu k jeho příjmu z podnikání při distribuci karet C. a očekávaném příjmu z tohoto podnikání ve výši ... Kč – ... Kč, takový příjem uvedl pouze obžalovaný, svědek H. uvedl, že firma I. měla dělat distribuci karet C.do budoucna, a probíhal pouze zkušební 14-ti denní provoz, a posléze byla smlouva ze strany firmy C. vypovězena. Pokud by soud dospěl k závěru, že nelze v dané souvislosti uzavřít, že obžalovaný jednal od počátku úmyslně, byť úmyslně podle § 4 písm. b) tr.zák., bylo by namístě posoudit toto jednání jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.zák. Jinak navrhl uložení trestu podle trestní sazby trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.zák., a to nepodmíněného trestu odnětí svobody, případně trestu odnětí svobody nad spodní hranicí zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu na delší zkušební dobu za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným podle § 60a tr.zák. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr.ř. zrušil a věc podle § 259 odst. 1 tr.ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 254 tr.ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr.ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr.ř.). Jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr.ř.). Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud uvedeným způsobem jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby (§ 254 odst. 4 tr.ř.). Odvolací soud, dříve než mohl ve veřejném zasedání přezkoumat napadený rozsudek ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení a z hlediska námitek podaného odvolání, musel řešit otázku, zda vůbec je možno konat veřejné zasedání o odvolání a v něm rozhodnout, když o veřejném zasedání byl řádně vyrozuměn pouze obhájce obžalovaného, zatímco u obžalovaného ke dni veřejného zasedání nebylo možné mít zásilku s vyrozuměním za doručenou ani ve smyslu § 64 odst.2 tr.ř. (fikce doručení). V této otázce dospěl k závěru, že konání veřejného zasedání nic nebrání a že postačí, když o veřejném zasedání byl včas vyrozuměn obhájce obžalovaného, jehož si obžalovaný zvolil a zplnomocnil. K tomu závěru vedly odvolací soud následující úvahy. Úvodem k dále uvedené argumentaci je třeba předznamenat, že vychází z takové procesní situace, kdy obžalovaný je současně odvolatelem a má v řízení obhájce, jemuž udělil plnou moc. Obžalovaný je tak současně osobou, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobou, která může být rozhodnutím přímo dotčena. Podle § 62 odst. 2 tr.ř. má-li obviněný obhájce a poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, doručuje se písemnost pouze obhájci nebo zmocněnci, pokud zákon nestanoví jinak. Má-li však obviněný, poškozený nebo zúčastněná osoba něco osobně vykonat, doručuje se písemnost i jim. Komentář trestního řádu k tomuto ustanovení konstatuje, že v § 62 odst. 2 tr. ř. způsob doručování obviněnému, má-li obhájce, je upraven tak, že se přednostně doručuje obhájci. Důvodová zpráv k tomuto ustanovení uvádí, že účelem novelizace je přiblížit trestně právní úpravu občanskému soudnímu řádu, neboť nejsou důvody k úpravě odlišné. Podle § 49 odst. 1 o.s.ř. má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Z uvedeného logicky vyplývá, že doručení písemnosti pouze obhájci nelze považovat za dostačující jen tehdy, když ad a) obviněný má něco osobně vykonat, a ad b) zákon stanoví jinak /rozuměj stanoví jinak, než ve větě první § 62 odst. l tr.ř./. Podle § 233 odst. 1 tr.ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Přítomnost obžalovaného, který není ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, není při veřejném zasedání o odvolání nutná ze zákona (viz § 234 tr.ř. a § 263 odst. 4 tr.ř.). Může však být nutná podle úvahy soudu, bude-li mít soud za potřebné pro účely důkladnějšího objasnění věci např. obžalovaného vyslechnout, konfrontovat nebo provést jiný úkon, který bez přítomnosti obžalovaného není proveditelný. Jde tedy o případy, kdy obžalovaný má něco osobně vykonat, a soud v těchto případě obžalovaného k veřejnému zasedání o odvolání předvolává. Je proto třeba písemnost (v tomto případě předvolání) doručit obžalovanému. Jestliže soud obžalovaného o veřejném zasedání pouze vyrozumívá, znamená to, že účasti obžalovaného u veřejného zasedání z hlediska potřeb řízení není třeba. Jinými slovy nejde o případ, kdy obžalovaný „má něco osobně vykonat“. Účast obžalovaného u veřejného zasedání, není-li předvoláván za účelem shora zmíněným, je jeho právem, nikoli jeho povinností. Ani z tohoto hlediska tedy nejde o případ, kdy obžalovaný „má něco osobně vykonat“. Z hlediska ustanovení § 62 odst. 2 tr.ř. věta druhá tedy nic nebrání tomu, aby vyrozumění o veřejném zasedání bylo doručeno pouze obhájci a vyrozumění pouze obhájce bylo považováno za dostačující. Další podmínkou § 62 odst. 2 tr.ř. pro to, aby doručení písemnosti pouze obhájci bylo postačující, je podmínka, že „ zákon nestanoví jinak“. V souvislosti s touto podmínkou je uváděn jako příklad, kde zákon stanoví jinak, zejména § 130 odst. 1, 2tr. ř. (doručování rozsudku obžalovanému i obhájci ), § 137 odst. 3 tr. ř. (oznamování usnesení obviněnému, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost k právním úkonům je omezena, a dále obviněnému ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, i když jeho způsobilost k právním úkonům není omezena), § 160 odst. 2 tr. ř. (doručování opisu usnesení o zahájení trestního stíhání). Z příkladmého výčtu je zřejmé, že jde o písemnosti, z nichž se obžalovaný (obviněný) dozvídá o základních významných skutečnostech souvisejících s trestním řízením, tj. že je stíhán jako obviněný, z jakého trestného činu obviněn, jaká má práva v trestním řízení, pro jaký trestný čin je podána obžaloba, jak bylo soudem v jeho věci rozhodnuto. Mezi nimi mimo jiné jde též o rozhodnutí, s nimiž souvisejí další jeho procesní práva, jimiž může ovlivnit další průběh řízení, t.j. zejména podat opravné prostředky. Vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání a veřejné zasedání samotné takovou povahu nemají. V ten okamžik je obžalovanému známo, jak bylo rozhodnuto o vině a trestu či náhradě škody, svou nespokojenost vyjádřil podaným odvoláním, čímž současně stanovil meze, v jakých musí odvolací soud napadený rozsudek přezkoumat, neboť podané odvolání musí být písemně odůvodněno tak, aby bylo patrné, který výrok je napadán a jaké vady jsou rozsudku vytýkány. V tento okamžik tedy obžalovaný již nemůže pro změnu rozhodnutí učinit nic víc, co by současně nemohl učinit jeho obhájce. Veřejné zasedání o odvolání a vyrozumění o něm má tedy pro práva obžalovaného nepoměrně menší význam, než písemnosti, u nichž „zákon stanoví jinak“. Na základě shora uvedené argumentace má krajský soud za to, že aplikaci § 62 odst. 2 tr.ř. nebrání ani ustanovení § 233 odst. 1 tr.ř. /viz „ vyrozumí též obhájce“/, neboť v něm nejde o případ, kdy by „zákon stanovil jinak“. Toto ustanovení je totiž třeba vykládat v kontextu ustanovení § 62 odst. 2 tr.ř. tak, že má-li obviněný obhájce, nesmí být obhájce, pokud jde o vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání, opomenut, a nelze místo něj vyrozumět pouze obžalovaného. Naopak nelze je vykládat tak, že je třeba vyrozumět oba, to jest jak obžalovaného, tak jeho obhájce. V praxi je zcela obvyklé, že obhájce podává za obžalovaného a jeho jménem odvolání. Písemné vyhotovení takového odvolání běžně bývá signováno jménem a příjmením obžalovaného, nikoli však jeho vlastnoručním podpisem. Není tedy vyloučeno, a není to ani v rozporu se zmocněním (viz podávat opravné prostředky), že obžalovaný o podání odvolání z různých důvodů ani neví (např. není v kontaktu s obhájcem nebo je pro obhájce nedosažitelný). Přesto je běžně takové odvolání považováno za podané účinně a oprávněnou osobou. Také z tohoto hlediska není důvodu nepovažovat za postačující takový způsob vyrozumění, kdy je vyrozumění o veřejném zasedání doručeno jen obhájci obžalovaného. Již delší čas je akceptována, jako řádné vyrozumění o veřejném zasedání, tzv. fikce doručení /či zákonná domněnka doručení/ ve smyslu § 64 odst. 2 tr.ř. Ta dopadá na případy kdy obžalovanému je oznámeno na adrese, kterou k tomu určil nebo kde se zdržuje, že má na poštovním úřadě zásilku určenou do vlastních rukou, on si však zásilku nevyzvedne. Logicky se tedy nemůže dovědět, že veřejné zasedání bude konáno, kdy a kde. Přesto je takové doručení považováno za bezvadné, resp. řádné a veřejné zasedání je pak možno konat bez přítomnosti obžalovaného. Logicky tedy nemůže bránit tomu, aby doručení vyrozumění pouze obhájci bylo považováno za dostačující, možnost, že v době od vyrozumění obhájce do konání veřejného zasedání nedojde ke kontaktu obhájce s obžalovaným a obžalovaný se o konání veřejného zasedání nedozví. Vždyť obhájce může za obžalovaného všechny učinit úkony /snad jen s výjimkou zpětvzetí odvolání/ a hájit jeho zájmy, jak se běžně děje i v těch případech, kdy obžalovaný se o veřejném zasedání dozví, ale záměrně se ho nezúčastní. I z těchto hledisek jeví se vyrozumění pouze obhájce dostačujícím i pro případ, že obviněný se o veřejném zasedání nedozví. Konečně je třeba zdůraznit / nebylo-li dokonce potřebné tak učinit na samém počátku/, že běžnou součástí zmocnění v rámci plné moci dané obžalovaným obhájci, je „vykonávání všech úkonů“ s trestním řízením souvisejících a zejména „přijímání doručovaných písemností“. Takové zmocnění také dal obžalovaný svému obhájci v projednávané věci. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že v projednávané věci je v souladu s trestním řádem a je možné konat veřejné zasedání o odvolání i přesto, že o veřejném zasedání byl řádně vyrozuměn pouze obhájce obžalovaného. Poté odvolací soud přezkoumal ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení a s přihlédnutím k námitkám podaného odvolání napadený rozsudek v dotčeném bodě 6) výroku o vině, a to zejména z toho hlediska, zda jednání obžalovaného je trestným činem uvedeným v napadeném rozsudku, či je dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu, jehož se obžalovaný dopustil jednáním uvedeným pod body 1) až 5) výroku rozsudku. Dospěl poté k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně v dotčeném bodě jsou správná, mají dostatečný podklad v provedených důkazech a jsou výsledkem správného hodnocení provedených důkazů. Správné je také posouzení jednání obžalovaného v bodě 6) výroku o vině z hlediska zvláštní části trestního zákona, konkrétně podle § 255 odst. 1 tr.zák.. Soud prvního stupně podle odůvodnění napadeného rozsudku vycházel při závěru o vině obžalovaného trestným činem podle § 255 odst. 1 tr.zák.z následujících úvah a uvedl následující argumenty. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obžalovaného zvažoval soud rovněž právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (stejně jako podaná obžaloba), resp. právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Z důvodů dále rozvedených však došel k závěru, že jak v případě trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, tak trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, nebyl naplněn některý ze znaků skutkových podstat těchto trestných činů, resp. že uvažované zavinění obžalovaného nepokrývalo všechny znaky skutkové podstaty těchto trestných činů. Pokud jde o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, nutno uvést, že v počáteční fázi vyšetřování v trestní věci obžalovaného Ch. se takováto právní kvalifikace jevila jako důvodná. Obžalovaný M. Ch. při uzavření leasingové smlouvy uvedl nepravdivé skutečnosti ohledně svého zaměstnání, zaměstnavatele a výše příjmu. Zcela nepochybně tak obžalovaný uvedl poškozenou společnost C. a. s. při uzavírání leasingové smlouvy v omyl. Bylo také nepochybně prokázáno, že bezprostředně po uzavření leasingové smlouvy neuhradil obžalovaný leasingové splátky za měsíce srpen, září, říjen a listopad 2000, a že tyto leasingové splátky uhradil teprve poté, co mu poškozený vozidlo zabavil. Ve spojení se zjištěním, že obžalovaný v době uzavření leasingové smlouvy neměl takové zaměstnání, které by mu zaručovalo odpovídající příjem postačující k úhradě měsíčních leasingových splátek ve výši ... Kč, se mohla právní kvalifikace jednání obžalovaného jako podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona nabízet. Soud však musel rovněž hodnotit obhajobu obžalovaného a zjištění, která učinil z výpovědi svědků K., H. a Z. Takto soud musel uzavřít, že bez všech pochybností nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaného, že mohl očekávat takový příjem, který by mu umožňoval leasingové splátky hradit (viz. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 47/2002). Nelze také přehlédnout, že obžalovaný M. Ch. v měsíci prosinci 2000 leasingovou splátku řádně a včas uhradil. Jakkoli nepochybně obžalovaný svým protiprávním jednáním poškozenému způsobil škodu, je otázkou, zda škoda poškozenému vznikla v příčinné souvislosti s takovýmto jeho jednáním (uvedením v omyl) a zda takovéto jednání obžalovaného naplňuje objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem podle názoru soudu nebylo prokázáno, že by obžalovaný, jakkoli při uzavření smlouvy uvedl poškozeného v omyl, uzavíral uvedenou smlouvu s úmyslem leasingové splátky nehradit a tedy sebe nebo jiného na úkor poškozené společnosti obohatit. Tato úvaha soudu je podepřena tím, že obžalovaný, byť se dostal do prodlení s úhradou leasingových splátek, tyto později doplatil, stejně jako uhradil leasingovou splátku v prosinci 2000 či tím, že v důsledku své platební neschopnosti hradit sjednané leasingové splátky vyvinul snahu převést leasingovou smlouvu na další osobu. Vzhledem ke všem těmto a dále rozvinutým skutečnostem se proto rovněž nabízelo jednání obžalovaného kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Jestliže obžalovaný předal, zcizil či jinak převedl vozidlo, které bylo ve vlastnictví poškozené leasingové společnosti a jestliže k těmto dispozičním úkonům s věcí neměl souhlas poškozeného, resp. nejednal s jeho vědomím, pak lze mít za to, že skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnit mohl. I v tomto případě však všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona musí být kryty zaviněním pachatele trestného činu. Jakkoli nebyl obžalovaný z důvodů výše uvedených oprávněn vozidlo převést na další osobu, v daném případě bylo prokázáno, že obžalovaný tuto snahu legálním způsobem vozidlo převést měl a vyvíjel v tomto směru patřičnou aktivitu. Nelze přehlédnout, že se při tomto svém jednání spoléhal na osobu, o které se mohl domnívat z hlediska jejího pracovního zařazení (svědek L. B. byl v době sepsání výše zmíněné dohody o převedení vozidla ředitelem pobočky leasingové společnosti K. a. s.), že tato osoba převedení leasingové smlouvy provede způsobem, který je v souladu s uzavřenou leasingovou smlouvou a v souladu s právními předpisy. Je nepochybné, že takovéto jednání obžalovaného nemůže tohoto zprostit odpovědnosti za způsobenou škodu a ve svém souhrnu za protiprávní jednání. Podle názoru soudu však nelze uzavřít, že by svým jednáním v celém rozsahu naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Jakkoli obžalovaný svým jednáním způsobil poškozenému škodu předáním věci, která mu byla na základě leasingové smlouvy svěřena, nelze bez naplnění subjektivní stránky trestného činu (zavinění ve formě úmyslu směřujícího ke způsobení škody poškozenému a k obohacení sebe či jiného ) uzavřít, že by obžalovaný skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnil. Soud je toho názoru, že obžalovanému nelze ve vztahu ke skutkové podstatě tohoto trestného činu přičítat ani zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) trestního zákona, tedy že byl v době převodu vozidla na další osobu srozuměn s tím, že v důsledku takovéhoto jeho jednání dojde k porušení majetkových práv poškozeného tím, že tomuto subjektu v důsledku následného zmizení vozidla bude způsobena škoda. Tyto úvahy soudu jsou ve vztahu k subjektivní stránce jednání obžalovaného podporovány tím, že obžalovaný po předání vozidla vyvíjel aktivitu, aby vozidlo bylo v souladu s právními předpisy a v souladu uzavřenou leasingovou smlouvou převedeno na osobu, které vozidlo předal. Za nerozhodné pak soud považuje i to zjištění, že za převod vozidla obžalovaný inkasoval částku - odstupné ve výši ... Kč, jakkoli tuto částku možno považovat za obohacení ve smyslu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Ve vztahu k subjektivní stránce jednání obžalovaného nutno hodnotit převzetí uvedené částky tak, že obžalovaný přebíral tyto finanční prostředky jako odstupné prováděného, resp. plánovaného převodu vozidla na další osobu. Z hlediska představ obžalovaného se nejednalo o částku, kterou obžalovaný získává od další osoby za to, že se „neoprávněně“ zbavuje vozidla, a kterou se takto na úkor poškozené leasingové společnosti obohacuje. Ze všech těchto důvodu bylo proto soudem uzavřeno, že obžalovaný M. Ch. svým protiprávním jednáním skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona nenaplnil. Úvahy soudu se proto zaměřily na zjištění, zda obžalovaný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona. Uvedený trestný čin je k trestnému činu zpronevěry podle § 248 trestního zákona ve vztahu subsidiarity. Podle rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 21/2002-I se ustanovení o trestném činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatili sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. Jestliže si tedy pachatel přisvojí cizí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry a nikoli trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Soud si je vědom toho, že v praxi v převážné většině případů dopadá trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona, resp. § 255a trestního zákona na zcela jiné případy, než je případ obžalovaného M. Ch. Podstatou trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku je jednání pachatele ve smyslu § 89 odst. 2 trestního zákona, kterým vzniká škoda na cizím majetku a nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Bylo již konstatováno, že v případě obohacení nebo získání jiné výhody by tato skutečnost měla být vyjádřena především právní kvalifikací trestného činu zpronevěry podle § 248 trestního zákona. V daném případě nepochybně došlo ke způsobení škody poškozené společnosti C. a. s., nepochybně se obžalovaný obohatil o částku ... Kč a také nepochybně došlo k obohacení osoby, které obžalovaný vozidlo předal. Lze tak mít za to, že objektivní stránka trestného činu zpronevěry podle § 248 trestního zákona byla dána. Soud se však domnívá a bylo to již výše konstatováno, že ve vztahu k těmto znakům skutkové podstaty uvedeného trestného činu není shledáváno zavinění obžalovaného. Z tohoto důvodu se proto soud zabýval tím, zda nejde trestný činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Dále soud prvního stupně uvedl, že jedním ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je způsobení škody na cizím majetku. Takováto škoda nepochybně poškozené leasingové společnosti vznikla. Tato škoda však podle skutkové podstaty tohoto trestného činu musí vzniknout v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek jiné osoby. Takováto povinnost může být pachateli uložena buď zákonem nebo určitou smlouvou. Povinnost pachatele opatrovat, resp. spravovat cizí majetek se může v mnoha směrech překrývat, neboť znění zákona dostatečně oba pojmy od sebe nevymezuje a tyto se mohou prolínat. V povinnosti opatrovat cizí majetek je obvykle zdůrazňován požadavek ochrany majetku před jeho znehodnocením či odcizením, v povinnosti spravovat cizí majetek je obvykle spatřována nutnost aktivnějšího přístupu povinné osoby k majetku se širším okruhem možných majetkových dispozic. Vzhledem k takto vymezeným oběma pojmům lze mít v daném případě za to, že jedna z povinností obžalovaného Ch. na základě uzavřené leasingové smlouvy byla po dobu této smlouvy vozidlo „opatrovat“ tak, aby tento majetek leasingové společnosti nebyl znehodnocen či odcizen. Jednou z výslovně stanovených povinností obžalovaného stanovených nejen uzavřenou leasingovou smlouvou, ale vyplývajících rovněž z všeobecných podmínek pronajímatele pro finanční leasing je podle článku 6 písm. c) těchto podmínek zákaz prodeje zastavení či přenechání vozidla do užívání další osoby bez písemného souhlasu pronajímatele. Těmto povinnostem obžalovaný M. Ch. svým jednáním zjevně nedostál, když bez vědomí leasingové společnosti a bez jejího souhlasu převedl vozidlo na další osobu. Takovémuto jednání obžalovaného pak lze přičítat příčinnou souvislost se vznikem škody, která poškozené společnosti C. následně v důsledku neplacení leasingových splátek, resp. zašantročením vozidla byla způsobena. Vzhledem k uzavření leasingové smlouvy, jejíž součástí jsou citované všeobecné podmínky pronajímatele pro finanční leasing, nutno v daném případě vycházet z toho, že obžalovaný musel minimálně vědět, že bez souhlasu leasingové společnosti vozidlo nemůže převést. Z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že obžalovaný o této nutnosti věděl, avšak spoléhal se na to, že k tomuto právnímu kroku dojde později. Je tak zřejmé, že v tomto případě musel být tak minimálně srozuměn s tím, že pokud k převodu vozidla nedojde, porušuje smluvně převzaté povinnosti (nepředat vozidlo třetí osobě, splácet splátky atd.) a musel být v důsledku takovýchto porušených povinností srozuměn s tím, že bude odpovědný za následně vzniklou škodu. Lze mu tedy přičítat zavinění ve formě minimálně nepřímého úmyslu podle § 4 písm. a) trestního zákona. Podle názoru soudu tak obžalovaný ve všech směrech naplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 trestního zákona. Z citace příslušné části odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně se vypořádal se všemi významnými skutečnostmi a okolnostmi případu. Zabýval se již také velmi podrobně otázkou, zda jednání obžalovaného není trestným činem zpronevěry nebo trestným činem podvodu, jak se domáhá státní zástupce v podaném odvolání. Úvahy a argumenty soudu prvního stupně zcela vyčerpávají skutkovou i právní problematiku případu, jsou logické a velmi přesvědčivé. Naproti tomu odvolání státního zástupce zdůrazňuje pouze ty skutečnosti a okolnosti, které svědčí ve prospěch podvodu, případně zpronevěry, avšak ke skutečnostem a okolnostem, které svědčí proti takové právní kvalifikaci činu, v potřebné míře nepřihlíží. Odvolací soud proto námitky podaného odvolání neshledal důvodnými, s argumentací soudu prvního stupně zcela ztotožnil a odvolatele na ni v plném rozsahu odkazuje. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že obžalovaný porušením povinností při správě cizího majetku způsobil jinému škodu, jak dospěl k výši způsobené škody a proč poškozeného zavazuje k náhradě škody ve zjištěné výši a se zbytkem.odkazuje poškozeného. Také v této části lze argumentaci napadeného rozsudku bez výhrad akceptovat. Odvolací soud tedy neshledal námitky podaného odvolání důvodnými a protože vady neshledal ani v jiných částech výroku rozsudku, odvolání státního zástupce podle § 256 tr.ř. zamítl. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do 2 měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně (§ 265c tr.ř., § 265e odst. 1 tr.ř.). Dovolání mohou podat a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i neprospěch obviněného, b) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (§ 265d odst. 1 tr.ř.). Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno (§ 265d odst. 2 tr.ř.). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr.ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až 1) nebo § 265b odst. 2 tr.ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 1, 2 tr.ř.). V Českých Budějovicích dne 19.11.2003