I. Uvedli-li obžalovaný v písemném podání zaslaném soudu (v podání samotném nebo na obálce, v níž podání zaslal) zpáteční adresu, je možno ji považovat za adresu označenou pro účely doručování ve smyslu ustanovení § 64 odst. 2 tr.ř. II. Osoba, které vznikne majetková škoda v souvislosti s tím, že na ni obviněný převedl věc, pro kterou je stíhán, např. zpronevěrou, není v trestním řízení vedeném proti obviněnému pro tento trestný čin poškozeným ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1, 3, tr.ř. (§ 43 odst. 2 tr.ř.). Uplatní-li taková osoba nárok na náhradu škody, je nutno nejpozději na počátku hlavního líčení před soudem prvního stupně rozhodnout podle § 206 odst. 3 tr.ř., že se jako poškozený k hlavnímu líčení nepřipouští.

3 To 940/2002 KS Č. Budějovice 31 T 77/2002 OS Č. Budějovice Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 19.3.2003 v trestní věci obžalovaného J. B., nar. , stíhaného pro trestný čin podle §  248 odst. 1, 2 tr.zák. a další, o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.9.2002, č.j. 31 T 77/2002-151,   t a k t o : I. K odvolání obžalovaného J. B. se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. částečně zrušuje, a to v té části výroku o náhradě škody, pokud byla obžalovanému podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložena povinnost uhradit J. B. 65.000,- Kč a F. K. 5.000,- Kč, a pokud byl J. B. podle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázán se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. II. Podle § 206 odst. 3 tr.ř. se J. B., nar., jako poškozený v tomto trestným řízení nepřipouští. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byl obžalovaný J. B. uznán vinným v bodech 1), 2) a 4) výroku trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.zák. ve znění účinném od 1.1.2002 a v bodě 3) výroku dalším trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.zák. rovněž ve znění účinném od 1.1.2002. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák., jímž byl uznán vinným a odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 5 T 148/2001-33 ze dne 29.10.2001, který nabyl právní moci dne 7.12.2001, byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr.zák. za použití § 35 odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr.zák. zrušen výrok o trestu onoho předcházejícího trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem bylo rozhodnuto také o náhradě škody. Jednak byla obžalovanému podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložena povinnost nahradit poškozeným V. K. 18.500,- Kč, J. B. 65.000,- Kč a F. K. 5.000,- Kč, jednak byl poškozený J. B. se zbytkem nepřiznaného nároku na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 2 tr.ř. na řízení ve věcech občanskoprávních a na takové řízení byl podle § 229 odst. 1 tr.ř. s celým nárokem odkázán další poškozený J. Š. Podle skutkových zjištění napadeného rozsudku se obžalovaný shora uvedených trestných činů dopustil tím, že 1) 1.8.2001 umístil ve svém autobazaru automobil zn. ...SPZ...  s tím, že jako zprostředkovatel obstará prodej vozidla za částku nejméně 58.000,- Kč, vozidlo skutečně dne 8.8.2001 prodal za 64.000,- Kč, avšak dohodnutou cenu majiteli vozidla nevyplatil, čímž společnosti A.Č. způsobil škodu ve výši 58.000,- Kč, ad 2) dne 14.9.2001 ve svém autobazaru uzavřel smlouvu o obstarání prodeje vozidla ..., SPZ ... s majitelkou V. K., s tím, že do sedmi dnů po prodeji vozidla vyplatí majitelce 18.500,- Kč, dne 20.9.2001 vozidlo skutečně prodal za 20.000,- Kč, peníze si ponechal pro vlastní potřebu a V.K. do současné doby částku 18.500,- Kč nevyplatil, ad 3) dne 14.9.2001 ve stejném autobazaru převzal od J. Š. automobil zn. ..., SPZ ... s tím, že vozidlo předá k opravě brzd do autoopravny R. S., avšak následně zajistil na příslušném referátu OÚ v ... přepis vozidla na svoji osobu a tento automobil dne 14.10.2001 prodal prostřednictvím autobazaru J. K.  za 65.000,- Kč, peníze si ponechal pro svoji potřebu, čímž J. Š. způsobil škodu nejméně 92.100,- Kč, ad 4) dne 22.5.2001 uzavřel leasingovou smlouvu se společností A. L. na osobní automobil ..., SPZ ... v prodejní ceně 65.000,- Kč, v hotovosti uhradil akontaci 17.100,10 Kč a dále dvě splátky za červen a červenec 2001 ve výši 6.679,20 Kč, avšak dne 14.7.2001 prodal tento automobil prostřednictvím autobazaru A. za 50.000,- Kč, poté ještě zaplatil tři splátky v celkové částce 9.000,- Kč, čímž poškozené společnosti A. L. způsobil škodu ve výši 32.220,70 Kč. Proti citovanému rozsudku podal obžalovaný J. B. včas odvolání. V jeho odůvodnění uvedl následující námitky. Dohoda s panem M. ( pozn. společnost A. Č.) zněla, že vozidlo bude uhrazeno z prodeje dalších vozidel, která k němu do autobazaru dodal postupně, ale tuto dohodu porušil tím, že vozidla jím dodaná ze dne na den z jeho bazaru stáhl zpět a tím jej dostal do problémů a on nemohl dostát svým závazkům, což chce napravit prodejem nemovitosti. Nikdy své závazky vůči klientům nepopřel a chce jim výše uvedeným způsobem dostát. To se týká bodů 1), 2) a 4) rozsudku. V případě pana Š. prohlašuje, že výpovědi tohoto svědka se nezakládají na pravdě a dají se svědecky prokázat. Podle § 254 nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud  odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám,  které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr.ř.). Jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr.ř.). Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud uvedeným způsobem jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby (§ 254 odst. 4 tr.ř.). Především je třeba říci, že odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obžalovaného, když měl za to, že obžalovaný byl o veřejném zasedání vyrozuměn v souladu s § 64 odst. 2 tr.ř.  Na adrese, na kterou bylo vyrozumění obžalovaného odvolacím soudem zasláno, obžalovaný v minulosti zásilky soudu prvního stupně převzal a tuto adresu rovněž uvedl jako adresu zpáteční na obálce, v níž písemné odvolání soudu zaslal, a také v odvoláním samotném. Písemné podání zaslané obžalovaným soudu ( např. opravné prostředky, návrhy na doplnění dokazování, žádost o odročení jednání apod.) je jedním ze způsobů, jakým obžalovaný komunikuje se soudem a  realizuje tak svoje práva v trestním řízení. Uvede-li obžalovaný na písemném podání zaslaném soudu (ať již v podání samotném nebo na obálce, v níž podání zaslal) zpáteční adresu, jednak tím označuje svoji identitu z hlediska místa, jednak projevuje vůli, aby pro případ korespondenčního styku byl osloven soudem na této uvedené adrese. Takovou adresu je proto třeba považovat za adresu označenou pro účely doručování ve smyslu § 64 odst. 2 tr.ř. Odvolací soud má dále za potřebné  zdůraznit, že odvolatel ve svém odvolání nepopírá spáchání skutků uvedených v bodě  2) a 4) rozsudku, uvádí pouze, že závazků vůči poškozeným se nehodlá zbavit a smluvené peněžní částky jim hodlá nahradit. Za výslovně napadený výrok o vině tak lze považovat pouze výrok uvedený pod body 1) a 3) jako samostatný oddělitelné výroky a skutky, když vedle příslušné části odvolání lze z dosavadní obhajoby obžalovaného  ohledně bodu 3) výroku usoudit na tvrzení, že tento čin nespáchal, neboť jednal ve smyslu ústní dohody s poškozeným J. Š. Ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení a v intencích námitek v podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek v napadené části výroku o vině, v důsledku toho ve výroku o trestu a také v té části výroku o náhradě škody, který s napadeným výrokem o vině  souvisel . Přezkoumal také řízení, které napadené části rozsudku předcházelo. Učinil pak následující zjištění a závěry. V řízení napadenému rozsudku předcházejícím nebyly zjištěny žádné takové vady, které by mohly být důvodem ke zrušení napadeného rozsudku s výhradou rozhodnutí o náhradě škody poškozeného J. B., jak bude dále pojednáno. Okresní soud v potřebné míře respektoval jak ustanovení trestního řádu, jimiž se zajišťují práva obžalovaného, tak ustanovení jimiž se zajišťuje řádné objasnění věci. Zákonným způsobem provedl všechny potřebné důkazy. Ty byly ve svém souhrnu postačujícím podkladem k tomu, aby okresní soud mohl zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Lze také konstatovat, že provedené důkazy hodnotil okresní soud v souladu s požadavky § 2 odst. 6 tr.ř. na základě vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Přihlédl ke všem významným důkazům i k rozporům mezi nimi a se všemi se vyhovujícím způsobem vypořádal. Náležitě se vypořádal i s obhajobou obžalovaného. Skutková zjištění napadeného rozsudku jsou správná a dostatečná, mají spolehlivý podklad v provedených důkazech a nejsou důvody k pochybnostem o nich. Námitky v odvolání obžalovaného nebyly shledány důvodnými. Nejsou důvody k pochybnostem o tom, že obžalovaný v bodě 1) uzavřel s majitelem vozidla dohodu o zprostředkování prodeje vozidla, jejíž součástí byla i minimální prodejní cena. Nejsou důvody k pochybnostem ani potud, že obžalovaný toto vozidlo prodal a peníze prodejem získané majiteli nepředal. Pokud  namítal, že nevyplacení peněz společnosti A. Č. bylo způsobeno tím, že její zástupce pan M. stáhl z prodeje v autobazaru další vozidla, tak že jejich prodejem nebyly získány prostředky na úhradu prodejní ceny vozidla ..., SPZ ..., nelze tuto námitku akceptovat. Podle dohody o zprostředkování prodeje byl obžalovaný povinen peníze získané prodejem vozidla původnímu majiteli předat. Nemohl je tedy použít pro svoji potřebu ani v rámci svého podnikání a smluvenou částku pak majiteli vyplácet až z peněz utržených prodejem vozidel dalších. Pokud tak učinil, jednal v rozporu s dohodou a peníze získané prodejem vozidla zpronevěřil.   Důvody k pochybnostem o skutkových zjištění napadeného rozsudku nejsou ani v bodě 3) výroku rozsudku, v němž se obžalovaný dopustil trestného činu ke škodě J. Š. Přesvědčivá výpověď poškozeného, o jejíž věrohodnosti nejsou důvodné pochybnosti, je dostatečným podkladem pro závěr soudu prvního stupně, že i v tomto případě jednal obžalovaný v rozporu s učiněnou dohodou a vozidlo prodal bez souhlasu a proti vůli poškozeného. Soud prvního stupně důvodně měl obhajobu obžalovaného v tomto bodě za nevěrohodnou. Neseriózní jednání obžalovaného, jímž jednal v rozporu se smluvním ujednáním v případech společnosti A. Č., poškozené V. K. a společnosti A. L. je pádným argumentem pro jeho nevěrohodnost. Ostatně i kdyby v případě poškozeného J. Š. prodej vozidla uskutečnil  v souladu s dohodou s poškozeným, jak tvrdí, nic mu nebránilo, aby poškozenému utržené peníze předal, a to případně vhodným způsobem i proti zdráhání poškozeného. To, že tak neučinil, svědčí pro zpronevěru. Pokud jde tedy o skutková zjištění, neshledal odvolací soud žádné takové vady napadeného rozsudku, pro které by rozsudek zrušil. Takové vady neshledal ani pokud jde o právní kvalifikaci. Ta odpovídá skutkovým zjištěním napadeného rozsudku a zákonným podmínkám odpovědnosti za trestný čin zpronevěry, jak jsou zakotveny v § 248 odst. 1, 2 tr.zák. Správně okresní soud rozdělil vícečetné jednání obžalovaného na dva skutky a dva trestné činy zpronevěry, když jednání popsané pod bodem 3) rozsudku dokonané dne 4.10.2001 bylo ve smyslu § 12 odst. 11 tr.ř. odděleno od ostatního jednání sdělením obvinění dne 3.10.2001. Při úvaze o trestu přihlédl okresní soud ke všem skutečnostem, které jsou z hlediska rozhodování o druhu, výměře a způsobu výkonu trestu významné. V odůvodnění napadeného rozsudku je také dostatečně podrobně uvedl. Nepřehlédl přitom ani polehčující okolnost částečného doznání obžalovaného. Výměra uloženého trestu odnětí svobody,  tj. přibližně v jedné pětině zákonného rozpětí, ještě odpovídá povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti obžalovaného, a také tomu, že jde o trest souhrnný. Rozhodně nejde v tomto ohledu o trest nepřiměřeně přísný. Vzhledem k dřívějšímu opakovanému odsouzení obžalovaného, jak je okresní soud podrobně uvedl na straně 9 svého rozsudku, není uložený trest nepřiměřeně přísným ani ve své nepodmíněnosti, když dříve uložené tresty podmíněné zřetelně nevedly k dosažení účelu trestu. K výkonu trestu byl obžalovaný zařazen do věznice s dozorem v souladu s podmínkami § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. Ani v tomto ohledu nebyly shledány důvody ke zrušení napadeného rozsudku. Naproti tomu nemohl napadený rozsudek obstát v části výroku o náhradě škody, v níž naopak odvolací soud vady shledal. Ač obžalovaný proti této části rozsudku výslovné námitky nevznesl, nemohl odvolací soud tuto část rozsudku ponechat stranou své přezkumné povinnosti, neboť dotčená část výroku o náhradě škody souvisela s jednáním obžalovaného uvedeným pod bodem 3) výroku o vině, proti němuž obžalovaný svým odvoláním brojil. J. B., nar., vůči němuž byla obžalovanému podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložena povinnost nahradit škodu ve výši 65.000,- Kč a který byl se zbytkem nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, nemůže být v souvislosti s trestnou činností obžalovaného, která je předmětem rozsudku ,považován za poškozeného ve smyslu § 43 tr.ř. Jmenovaný zakoupil v autobazaru majitele J. K.  vozidlo prodávané obžalovaným, které však patřilo poškozenému J. Š. Obžalovaný tak na J. B. převedl věc, která mu nepatřila, kterou zpronevěřil poškozenému Š. Obžalovaný sice podvedl J.B. v tom smyslu, že mu předstíral vlastnictví vozidla, nepřiznal mu, že jde o vozidlo cizí, které zpronevěřil. V tomto smyslu jde o podvod, nikoli však o trestný čin podvodu ve smyslu § 250 tr.zák. Bezprostředním jednáním obžalovaného J. B. škoda nevznikla, neboť proti jeho platbě mu byla poskytnuta protihodnota v podobě motorového vozidla. Škoda mu pak vznikla až přistoupením dalších okolnosti, totiž momentem, kdy na základě postupu poškozeného J. Š. měl o vozidlo přijít, resp. po vzájemné dohodě si vozidlo ponechat, avšak poškozenému Š. poskytnout peněžní plnění. Nelze proto konstatovat, že J. B. vznikla škoda v souvislosti s takovým trestným jednáním obžalovaného, které je předmětem rozsudku. Převod věci, kterou pachatel získal trestným činem, na jinou osobu, nemůže být považováno za trestný čin také z toho důvodu, že pokud by pachatel novému nabyvateli po popravdě uvedl, že věc získal trestným činem, ke spáchání činu by se vlastně doznával. Vyvozováním odpovědnosti za další trestný čin by tak pachatel byl fakticky vynucován k doznání trestného činu původního, což je ve smyslu trestního práva nepřípustné. J. B. tedy v této věci neměl ve vztahu k trestné činnosti obžalovaného hmotně právní postavení poškozeného, nemělo mu být tedy přiznáno ani procesněprávní postavení poškozeného, neměl mu být přiznán nárok na náhradu škody,  obžalovaný neměl být k takové náhradě vůči němu zavázán, a s nepřiznaným zbytkem neměl být jmenovaný ani odkazován na řízení ve věcech občanskoprávních. Naopak, uplatnil-li J. B. nárok na náhradu škody, mělo být nejpozději na počátku hlavního líčení před soudem prvního stupně rozhodnuto podle § 206 odst. 3 tr.ř., že se J. B. jako poškozený v tomto trestním řízení s nárokem na náhradu škody nepřipouští. Z výše uvedených důvodů odvolací soud oba výroky o náhradě škody týkající se J. B. zrušil. Protože ze stejných důvodů nepřipadalo v úvahu ani jiné rozhodnutí ve smyslu § 228 či 229 tr.ř., rozhodl současně odvolací soud podle § 206 odst. 3 tr.ř., že J. B. jako poškozeného v trestním řízení nepřipouští, jak to měl učinit již soud prvního stupně. Obstát nemohl výrok o náhradě škody ani v té části, v níž byla obžalovanému uložena povinnost k náhradě škody F. K. Škoda, která jmenovanému vznikla, nemá vůbec vztah k jednání obžalovaného, které je předmětem napadeného rozsudku. Jmenovaný byl totiž poškozeným v trestní věci proti obžalovanému J. B. vedené pod sp.zn. 5 T 148/2001. V této věci byl vydán trestní příkaz, k němuž nyní uložil okresní soud souhrnný trest. Součástí tohoto trestního příkazu byl i výrok o povinnosti odsouzeného nahradit škodu F. K. v částce 5.000,- Kč. Z odůvodnění rozsudku se nepodává, jak se tento výrok o náhradě škody v rozsudku ocitl. Podstatné však je, že takový výrok v rozsudku vůbec obsažen být neměl, neboť nemá sebemenšího podkladu ve výroku o vině napadeného rozsudku. Proto odvolací soud výrok o náhradě škody zrušil i v této části, a to bez dalšího, když z povahy věci je zřejmé, že žádný jiný výrok v tomto ohledu učinit nemohl. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno shora ve výroku tohoto jeho usnesení. 3 To 940/2002 KS Č. Budějovice 31 T 77/2002 OS Č. Budějovice Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 19.3.2003 v trestní věci obžalovaného J. B., nar. , stíhaného pro trestný čin podle § 248 odst. 1, 2 tr.zák. a další, o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.9.2002, č.j. 31 T 77/2002-151, t a k t o : I. K odvolání obžalovaného J. B. se napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr.ř. částečně zrušuje, a to v té části výroku o náhradě škody, pokud byla obžalovanému podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložena povinnost uhradit J. B. 65.000,- Kč a F. K. 5.000,- Kč, a pokud byl J. B. podle § 229 odst. 2 tr.ř. odkázán se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. II. Podle § 206 odst. 3 tr.ř. se J. B., nar., jako poškozený v tomto trestným řízení nepřipouští. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byl obžalovaný J. B. uznán vinným v bodech 1), 2) a 4) výroku trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.zák. ve znění účinném od 1.1.2002 a v bodě 3) výroku dalším trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.zák. rovněž ve znění účinném od 1.1.2002. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr.zák., jímž byl uznán vinným a odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích, č.j. 5 T 148/2001-33 ze dne 29.10.2001, který nabyl právní moci dne 7.12.2001, byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr.zák. za použití § 35 odst. 2 tr.zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr.zák. zrušen výrok o trestu onoho předcházejícího trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudkem bylo rozhodnuto také o náhradě škody. Jednak byla obžalovanému podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložena povinnost nahradit poškozeným V. K. 18.500,- Kč, J. B. 65.000,- Kč a F. K. 5.000,- Kč, jednak byl poškozený J. B. se zbytkem nepřiznaného nároku na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 2 tr.ř. na řízení ve věcech občanskoprávních a na takové řízení byl podle § 229 odst. 1 tr.ř. s celým nárokem odkázán další poškozený J. Š. Podle skutkových zjištění napadeného rozsudku se obžalovaný shora uvedených trestných činů dopustil tím, že 1) 1.8.2001 umístil ve svém autobazaru automobil zn. ...SPZ... s tím, že jako zprostředkovatel obstará prodej vozidla za částku nejméně 58.000,- Kč, vozidlo skutečně dne 8.8.2001 prodal za 64.000,- Kč, avšak dohodnutou cenu majiteli vozidla nevyplatil, čímž společnosti A.Č. způsobil škodu ve výši 58.000,- Kč, ad 2) dne 14.9.2001 ve svém autobazaru uzavřel smlouvu o obstarání prodeje vozidla ..., SPZ ... s majitelkou V. K., s tím, že do sedmi dnů po prodeji vozidla vyplatí majitelce 18.500,- Kč, dne 20.9.2001 vozidlo skutečně prodal za 20.000,- Kč, peníze si ponechal pro vlastní potřebu a V.K. do současné doby částku 18.500,- Kč nevyplatil, ad 3) dne 14.9.2001 ve stejném autobazaru převzal od J. Š. automobil zn. ..., SPZ ... s tím, že vozidlo předá k opravě brzd do autoopravny R. S., avšak následně zajistil na příslušném referátu OÚ v ... přepis vozidla na svoji osobu a tento automobil dne 14.10.2001 prodal prostřednictvím autobazaru J. K. za 65.000,- Kč, peníze si ponechal pro svoji potřebu, čímž J. Š. způsobil škodu nejméně 92.100,- Kč, ad 4) dne 22.5.2001 uzavřel leasingovou smlouvu se společností A. L. na osobní automobil ..., SPZ ... v prodejní ceně 65.000,- Kč, v hotovosti uhradil akontaci 17.100,10 Kč a dále dvě splátky za červen a červenec 2001 ve výši 6.679,20 Kč, avšak dne 14.7.2001 prodal tento automobil prostřednictvím autobazaru A. za 50.000,- Kč, poté ještě zaplatil tři splátky v celkové částce 9.000,- Kč, čímž poškozené společnosti A. L. způsobil škodu ve výši 32.220,70 Kč. Proti citovanému rozsudku podal obžalovaný J. B. včas odvolání. V jeho odůvodnění uvedl následující námitky. Dohoda s panem M. ( pozn. společnost A. Č.) zněla, že vozidlo bude uhrazeno z prodeje dalších vozidel, která k němu do autobazaru dodal postupně, ale tuto dohodu porušil tím, že vozidla jím dodaná ze dne na den z jeho bazaru stáhl zpět a tím jej dostal do problémů a on nemohl dostát svým závazkům, což chce napravit prodejem nemovitosti. Nikdy své závazky vůči klientům nepopřel a chce jim výše uvedeným způsobem dostát. To se týká bodů 1), 2) a 4) rozsudku. V případě pana Š. prohlašuje, že výpovědi tohoto svědka se nezakládají na pravdě a dají se svědecky prokázat. Podle § 254 nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr.ř.). Jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr.ř.). Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud uvedeným způsobem jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby (§ 254 odst. 4 tr.ř.). Především je třeba říci, že odvolací soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obžalovaného, když měl za to, že obžalovaný byl o veřejném zasedání vyrozuměn v souladu s § 64 odst. 2 tr.ř. Na adrese, na kterou bylo vyrozumění obžalovaného odvolacím soudem zasláno, obžalovaný v minulosti zásilky soudu prvního stupně převzal a tuto adresu rovněž uvedl jako adresu zpáteční na obálce, v níž písemné odvolání soudu zaslal, a také v odvoláním samotném. Písemné podání zaslané obžalovaným soudu ( např. opravné prostředky, návrhy na doplnění dokazování, žádost o odročení jednání apod.) je jedním ze způsobů, jakým obžalovaný komunikuje se soudem a realizuje tak svoje práva v trestním řízení. Uvede-li obžalovaný na písemném podání zaslaném soudu (ať již v podání samotném nebo na obálce, v níž podání zaslal) zpáteční adresu, jednak tím označuje svoji identitu z hlediska místa, jednak projevuje vůli, aby pro případ korespondenčního styku byl osloven soudem na této uvedené adrese. Takovou adresu je proto třeba považovat za adresu označenou pro účely doručování ve smyslu § 64 odst. 2 tr.ř. Odvolací soud má dále za potřebné zdůraznit, že odvolatel ve svém odvolání nepopírá spáchání skutků uvedených v bodě 2) a 4) rozsudku, uvádí pouze, že závazků vůči poškozeným se nehodlá zbavit a smluvené peněžní částky jim hodlá nahradit. Za výslovně napadený výrok o vině tak lze považovat pouze výrok uvedený pod body 1) a 3) jako samostatný oddělitelné výroky a skutky, když vedle příslušné části odvolání lze z dosavadní obhajoby obžalovaného ohledně bodu 3) výroku usoudit na tvrzení, že tento čin nespáchal, neboť jednal ve smyslu ústní dohody s poškozeným J. Š. Ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení a v intencích námitek v podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek v napadené části výroku o vině, v důsledku toho ve výroku o trestu a také v té části výroku o náhradě škody, který s napadeným výrokem o vině souvisel . Přezkoumal také řízení, které napadené části rozsudku předcházelo. Učinil pak následující zjištění a závěry. V řízení napadenému rozsudku předcházejícím nebyly zjištěny žádné takové vady, které by mohly být důvodem ke zrušení napadeného rozsudku s výhradou rozhodnutí o náhradě škody poškozeného J. B., jak bude dále pojednáno. Okresní soud v potřebné míře respektoval jak ustanovení trestního řádu, jimiž se zajišťují práva obžalovaného, tak ustanovení jimiž se zajišťuje řádné objasnění věci. Zákonným způsobem provedl všechny potřebné důkazy. Ty byly ve svém souhrnu postačujícím podkladem k tomu, aby okresní soud mohl zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Lze také konstatovat, že provedené důkazy hodnotil okresní soud v souladu s požadavky § 2 odst. 6 tr.ř. na základě vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Přihlédl ke všem významným důkazům i k rozporům mezi nimi a se všemi se vyhovujícím způsobem vypořádal. Náležitě se vypořádal i s obhajobou obžalovaného. Skutková zjištění napadeného rozsudku jsou správná a dostatečná, mají spolehlivý podklad v provedených důkazech a nejsou důvody k pochybnostem o nich. Námitky v odvolání obžalovaného nebyly shledány důvodnými. Nejsou důvody k pochybnostem o tom, že obžalovaný v bodě 1) uzavřel s majitelem vozidla dohodu o zprostředkování prodeje vozidla, jejíž součástí byla i minimální prodejní cena. Nejsou důvody k pochybnostem ani potud, že obžalovaný toto vozidlo prodal a peníze prodejem získané majiteli nepředal. Pokud namítal, že nevyplacení peněz společnosti A. Č. bylo způsobeno tím, že její zástupce pan M. stáhl z prodeje v autobazaru další vozidla, tak že jejich prodejem nebyly získány prostředky na úhradu prodejní ceny vozidla ..., SPZ ..., nelze tuto námitku akceptovat. Podle dohody o zprostředkování prodeje byl obžalovaný povinen peníze získané prodejem vozidla původnímu majiteli předat. Nemohl je tedy použít pro svoji potřebu ani v rámci svého podnikání a smluvenou částku pak majiteli vyplácet až z peněz utržených prodejem vozidel dalších. Pokud tak učinil, jednal v rozporu s dohodou a peníze získané prodejem vozidla zpronevěřil. Důvody k pochybnostem o skutkových zjištění napadeného rozsudku nejsou ani v bodě 3) výroku rozsudku, v němž se obžalovaný dopustil trestného činu ke škodě J. Š. Přesvědčivá výpověď poškozeného, o jejíž věrohodnosti nejsou důvodné pochybnosti, je dostatečným podkladem pro závěr soudu prvního stupně, že i v tomto případě jednal obžalovaný v rozporu s učiněnou dohodou a vozidlo prodal bez souhlasu a proti vůli poškozeného. Soud prvního stupně důvodně měl obhajobu obžalovaného v tomto bodě za nevěrohodnou. Neseriózní jednání obžalovaného, jímž jednal v rozporu se smluvním ujednáním v případech společnosti A. Č., poškozené V. K. a společnosti A. L. je pádným argumentem pro jeho nevěrohodnost. Ostatně i kdyby v případě poškozeného J. Š. prodej vozidla uskutečnil v souladu s dohodou s poškozeným, jak tvrdí, nic mu nebránilo, aby poškozenému utržené peníze předal, a to případně vhodným způsobem i proti zdráhání poškozeného. To, že tak neučinil, svědčí pro zpronevěru. Pokud jde tedy o skutková zjištění, neshledal odvolací soud žádné takové vady napadeného rozsudku, pro které by rozsudek zrušil. Takové vady neshledal ani pokud jde o právní kvalifikaci. Ta odpovídá skutkovým zjištěním napadeného rozsudku a zákonným podmínkám odpovědnosti za trestný čin zpronevěry, jak jsou zakotveny v § 248 odst. 1, 2 tr.zák. Správně okresní soud rozdělil vícečetné jednání obžalovaného na dva skutky a dva trestné činy zpronevěry, když jednání popsané pod bodem 3) rozsudku dokonané dne 4.10.2001 bylo ve smyslu § 12 odst. 11 tr.ř. odděleno od ostatního jednání sdělením obvinění dne 3.10.2001. Při úvaze o trestu přihlédl okresní soud ke všem skutečnostem, které jsou z hlediska rozhodování o druhu, výměře a způsobu výkonu trestu významné. V odůvodnění napadeného rozsudku je také dostatečně podrobně uvedl. Nepřehlédl přitom ani polehčující okolnost částečného doznání obžalovaného. Výměra uloženého trestu odnětí svobody, tj. přibližně v jedné pětině zákonného rozpětí, ještě odpovídá povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti obžalovaného, a také tomu, že jde o trest souhrnný. Rozhodně nejde v tomto ohledu o trest nepřiměřeně přísný. Vzhledem k dřívějšímu opakovanému odsouzení obžalovaného, jak je okresní soud podrobně uvedl na straně 9 svého rozsudku, není uložený trest nepřiměřeně přísným ani ve své nepodmíněnosti, když dříve uložené tresty podmíněné zřetelně nevedly k dosažení účelu trestu. K výkonu trestu byl obžalovaný zařazen do věznice s dozorem v souladu s podmínkami § 39a odst. 2 písm. b) tr.zák. Ani v tomto ohledu nebyly shledány důvody ke zrušení napadeného rozsudku. Naproti tomu nemohl napadený rozsudek obstát v části výroku o náhradě škody, v níž naopak odvolací soud vady shledal. Ač obžalovaný proti této části rozsudku výslovné námitky nevznesl, nemohl odvolací soud tuto část rozsudku ponechat stranou své přezkumné povinnosti, neboť dotčená část výroku o náhradě škody souvisela s jednáním obžalovaného uvedeným pod bodem 3) výroku o vině, proti němuž obžalovaný svým odvoláním brojil. J. B., nar., vůči němuž byla obžalovanému podle § 228 odst. 1 tr.ř. uložena povinnost nahradit škodu ve výši 65.000,- Kč a který byl se zbytkem nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, nemůže být v souvislosti s trestnou činností obžalovaného, která je předmětem rozsudku ,považován za poškozeného ve smyslu § 43 tr.ř. Jmenovaný zakoupil v autobazaru majitele J. K. vozidlo prodávané obžalovaným, které však patřilo poškozenému J. Š. Obžalovaný tak na J. B. převedl věc, která mu nepatřila, kterou zpronevěřil poškozenému Š. Obžalovaný sice podvedl J.B. v tom smyslu, že mu předstíral vlastnictví vozidla, nepřiznal mu, že jde o vozidlo cizí, které zpronevěřil. V tomto smyslu jde o podvod, nikoli však o trestný čin podvodu ve smyslu § 250 tr.zák. Bezprostředním jednáním obžalovaného J. B. škoda nevznikla, neboť proti jeho platbě mu byla poskytnuta protihodnota v podobě motorového vozidla. Škoda mu pak vznikla až přistoupením dalších okolnosti, totiž momentem, kdy na základě postupu poškozeného J. Š. měl o vozidlo přijít, resp. po vzájemné dohodě si vozidlo ponechat, avšak poškozenému Š. poskytnout peněžní plnění. Nelze proto konstatovat, že J. B. vznikla škoda v souvislosti s takovým trestným jednáním obžalovaného, které je předmětem rozsudku. Převod věci, kterou pachatel získal trestným činem, na jinou osobu, nemůže být považováno za trestný čin také z toho důvodu, že pokud by pachatel novému nabyvateli po popravdě uvedl, že věc získal trestným činem, ke spáchání činu by se vlastně doznával. Vyvozováním odpovědnosti za další trestný čin by tak pachatel byl fakticky vynucován k doznání trestného činu původního, což je ve smyslu trestního práva nepřípustné. J. B. tedy v této věci neměl ve vztahu k trestné činnosti obžalovaného hmotně právní postavení poškozeného, nemělo mu být tedy přiznáno ani procesněprávní postavení poškozeného, neměl mu být přiznán nárok na náhradu škody, obžalovaný neměl být k takové náhradě vůči němu zavázán, a s nepřiznaným zbytkem neměl být jmenovaný ani odkazován na řízení ve věcech občanskoprávních. Naopak, uplatnil-li J. B. nárok na náhradu škody, mělo být nejpozději na počátku hlavního líčení před soudem prvního stupně rozhodnuto podle § 206 odst. 3 tr.ř., že se J. B. jako poškozený v tomto trestním řízení s nárokem na náhradu škody nepřipouští. Z výše uvedených důvodů odvolací soud oba výroky o náhradě škody týkající se J. B. zrušil. Protože ze stejných důvodů nepřipadalo v úvahu ani jiné rozhodnutí ve smyslu § 228 či 229 tr.ř., rozhodl současně odvolací soud podle § 206 odst. 3 tr.ř., že J. B. jako poškozeného v trestním řízení nepřipouští, jak to měl učinit již soud prvního stupně. Obstát nemohl výrok o náhradě škody ani v té části, v níž byla obžalovanému uložena povinnost k náhradě škody F. K. Škoda, která jmenovanému vznikla, nemá vůbec vztah k jednání obžalovaného, které je předmětem napadeného rozsudku. Jmenovaný byl totiž poškozeným v trestní věci proti obžalovanému J. B. vedené pod sp.zn. 5 T 148/2001. V této věci byl vydán trestní příkaz, k němuž nyní uložil okresní soud souhrnný trest. Součástí tohoto trestního příkazu byl i výrok o povinnosti odsouzeného nahradit škodu F. K. v částce 5.000,- Kč. Z odůvodnění rozsudku se nepodává, jak se tento výrok o náhradě škody v rozsudku ocitl. Podstatné však je, že takový výrok v rozsudku vůbec obsažen být neměl, neboť nemá sebemenšího podkladu ve výroku o vině napadeného rozsudku. Proto odvolací soud výrok o náhradě škody zrušil i v této části, a to bez dalšího, když z povahy věci je zřejmé, že žádný jiný výrok v tomto ohledu učinit nemohl. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno shora ve výroku tohoto jeho usnesení.