Chování obviněného záležející v tom, že se opakovaně na základě předstíraných závažných důvodů omlouvá z účasti na úkonech trestního řízení, přičemž však trvá na své přítomnosti při nich a žádá jejich odročení, může být podle okolností posouzeno i jako účelové vyhýbání se trestnímu stíhání, jež je zvláštní formou skrývání se před trestním stíháním, tedy jednáním, které je důvodem vazby podle § 67 písm. a) tr.ř.

3 To 961/2003 – KS Č. Budějovice Krajský soud v Českých Budějovicích v neveřejném zasedání konaném dne 25.11.2003 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř stížnost obžalovaného M. P. proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.11.2003, č.j. 6 T 21/2003-793, jímž byl podle § 68 tr.ř vzat do vazby z důvodu § 67 písm. a) tr.ř. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českých Budějovicích vzal napadeným usnesením podle § 68 tr.ř. a § 69 odst. 5 tr.ř. obžalovaného M. P. do vazby z důvodu § 67 písm. a) tr.ř. K takovému rozhodnutí vedly okresní soud, podle jeho odůvodnění, v zásadě následující důvody. Obžalovaný je stíhán pro trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.zák a podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr.zák. Podezření ze stíhaných trestných činů je nadále důvodné. Obžaloba byla podána 19.2.2003. Přesto pro obstrukce obžalovaného dosud neproběhlo hlavní líčení v celém rozsahu. Je proto třeba zkoumat přístup obžalovaného k jednotlivým úkonům trestního stíhání v celém jeho průběhu od zahájení trestního stíhání a sdělení obvinění až do současného stadia, a to z toho hlediska, zda nejde o jednání, které zakládá důvody vazby podle § 67 písm. a) tr.ř. O takové jednání jde, je proto třeba omezit osobní svobodu obžalovaného vazbou podle tohoto zákonného ustanovení. V intencích shora uvedeného závěru okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil zákonné podmínky, za nichž může být obviněný jak obecně, tak z důvodu § 67 písm. a) tr.ř.,vzat do vazby. V té souvislosti pak uvedl i výkladové úvahy založené na dosavadní rozhodovací praxi a z nich vyplývající obecné výkladové zásady, podle nichž je třeba posuzovat konkrétní případy i tehdy, když se vymykají běžným či obvyklým skutkovým základům jednání zakládajících důvody vazby. Dále pak podrobně vyjmenoval všechny úkony dosavadního řízení, z nichž se obviněný omluvil, dílem na podkladě pracovní neschopnosti doložené lékařskými zprávami, u nichž však trval na své přítomnosti a žádal jejich odročení, a to včetně okamžiku vyrozumění o nich ve vztahu k okamžiku omluvy a žádosti o odročení. Zhodnotil také význam pracovní neschopnosti a konkrétní povahu onemocnění pro skutečnou schopnost či neschopnost obžalovaného zúčastnit se konkrétního úkonu trestního řízení. Na základě toho dospěl k závěru, že obžalovaný jednal účelově s cílem vyhýbat se trestnímu stíhání, jeho jednání je sui generis skrýváním se před trestním stíháním, tedy jednáním, které je předvídáno v ustanovení § 67 písm. a) tr.ř.. a je tedy důvodem vazby. Proti citovanému usnesení podal obžalovaný stížnost ihned po jeho vyhlášení a později ji odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. Ten v odůvodnění stížnosti v podstatě ve shodě s napadeným usnesením popsal některé jednotlivé případy, kdy se obžalovaný omluvil a žádal o odročení úkonu trestního řízení a vysvětlil důvody takového postupu. Z tohoto dovodil, že v žádném případě nelze z jednání obžalovaného, jímž pouze realizoval svá procesní práva, dovodit účelovost směřující k vyhýbání se trestnímu stíhání. V souvislosti s posledním hlavním líčením, o jehož odročení obžalovaný žádal, upozornil na to, že obžalovaný se sám dostavil na polici poté, co byl jinými policisty vyrozuměn o vydání příkazu k zatčení. Tak by určitě nejednal, kdyby se chtěl trestnímu stíhání vyhýbat. Upozornil rovněž na to, že nejprve soud jeho omluvu akceptoval, odvolal hlavní líčení a teprve poté vydal příkaz k zatčení. I v tom spatřuje nelogičnost postupu soudu. Argumentaci soudu požadavkem obžalovaného na opakování výslechu svědků, kteří již byli soudem v slyšeni, označil za nepřesnou a zavádějící. Poukázal na deprese obžalovaného vyvolané trestním stíháním, jak jsou zjišťovány lékařem. Konečně vyslovil pochybnosti o kompetentnosti soudce posuzovat důvodnost omluvy a schopnost obžalovaného účastnit se úkonu trestního řízení na základě diagnózy z potvrzení o pracovní neschopnosti. V závěru navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a rozhodnuto o propuštění obžalovaného na svobodu. Krajský soud ve smyslu příkazu § 147 odst. 1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a správnost napadeného usnesení i řízení, které usnesení předcházelo. Učinil pak následující zjištění a závěry. V řízení napadenému usnesení předcházejícím nebyly zjištěny vady, které by mohly být důvodem ke zrušení napadeného usnesení. Obžalovaný je stíhán pro shora uvedené trestné činy a podezření, že se těchto trestných činů dopustil je důvodné. Okresní soud po podání obžaloby činil opakovaně úkony k projednání věci v hlavním líčení. Věc však nebyla za téměř devět měsíců od podání obžaloby projednána, neboť obžalovaný opakovaně žádal o odročení hlavního líčení, současně však trval na své přítomnosti, a jde o věc takové povahy, kdy hlavní líčení nemůže být konáno v nepřítomnosti obžalovaného bez jeho výslovného souhlasu. Okresní soud, veden podezřením, že obžalovaný se trestnímu stíhání vyhýbá, z tohoto hlediska věc přezkoumal, dospěl k závěru, že je tu důvod vazby podle § 67 písm. a) tr.ř. a vydal příkaz k zatčení. Po zatčení obžalovaného rozhodl po jeho slyšení za přítomnosti obhájce a v zákonem předepsané lhůtě o vzetí obžalovaného do vazby právě z důvodu § 67 písm. a) tr.ř. Takový postup odpovídá požadavkům trestního řádu, samozřejmě za předpokladu, že důvody vazby existovaly jak v okamžiku vydání příkazu k zatčení,. tak v okamžiku rozhodování o omezení osobní svobody obžalovaného. V tomto ohledu bude argumentováno dále. V řízení napadenému usnesení předcházejícím tak nebyly shledány důvody ke zrušení usnesení. Důvody ke zrušení napadeného usnesení nebyly shledány ani v něm samotném, resp. v jeho věcné podstatě. Především je třeba zdůraznit, že všechny ty skutečnosti, o které soud prvního stupně své rozhodnutí opřel a v jeho odůvodnění velmi podrobně uvedl, mají dostatečný podklad v trestním spise. Okresní soud přesvědčivými úvahami dospěl k závěru, že jednání obžalovaného je svého druhu skrýváním se před trestním stíháním. Stížnostní soud se s těmi úvahami bezezbytku ztotožnil. Na podkladě zejména četnosti případů, kdy obžalovaný žádal o odročení některého úkonu trestního řízení a současně trval na své přítomnosti při něm, lze mít za odůvodněný závěr, že popsaný postup obžalovaného není využíváním procesních práv, ale jejich zneužíváním k prodlužování trestního řízení a oddalování rozhodnutí o předmětu obvinění, potažmo obžaloby, tedy vyhýbáním se trestnímu stíhání. V napadeném usnesení popsaný způsob počínání obžalovaného v průběhu celého trestního řízení odůvodňuje obavu, že jde o velmi dobře poučeného obviněného, resp.obžalovaného, který je přesvědčen o tom, že správně odhaduje hranici, kdy způsob realizace procesní práv ještě nemůže vést k odůvodnění obavy, že se trestnímu stíhání vyhýbá, a pro případ, že riskuje překročení této hranice, má připravenou variantu obhajoby svého postupu i variantu dalšího odkladu rozhodnutí ve věci. O tom svědčí fakt, že v dosavadním průběhu řízení fakticky žádný úkon, který podle trestního řádu nelze provést bez přítomnosti obžalovaného, aniž by s tím souhlasil, nebyl proveden napoprvé. Svědčí o tom také to, že přes dlouhodobé zásadní trvání na přítomnosti u hlavního líčení obžalovaný posléze souhlasil s provedením hlavního líčení, jako jednoho z více předpokládaných v této věci, bez jeho přítomnosti, vzápětí však prostřednictvím obhájce navrhl opakování výslechu některých již slyšených svědků za jeho přítomnosti. Konečně o tom svědčí i skutečnost, že ještě v průběhu téže pracovní neschopnosti, která mu byla důvodem k tvrzení, že se nemůže zúčastnit hlavního líčení, se sám dostavil na oddělení policie vzápětí poté, co byl policistou jiného oddělení policie varován, že je soudem vydám příkaz k jeho zatčení. Na podkladě shora uvedených zjištění, okolností a úvah dospěl krajský soud k závěru, že v projednávaném případě je obava z jednání obžalovaného ve smyslu § 67 písm. a) tr.ř. dostatečně odůvodněná a podložená konkrétními skutečnostmi, z nichž okresní soud správně a v souladu se zákonem dovodil vazební důvod podle uvedeného zákonného ustanovení. Napadené usnesení je tak zákonné a není důvodu k jeho zrušení. Námitky podané stížnosti nebyly shledány důvodnými. Pokud jde o psychické stavy obžalovaného a pracovní neschopnost v jejich důsledku, je třeba zdůraznit, a v tomto ohledu bylo již vícekrát judikováno, že ne každá pracovní neschopnost je současně neschopností obžalovaného plnohodnotně se účastnit hlavního líčení. Lze přisvědčit podané stížnosti potud, že hrozba důsledků trestní odpovědnosti může mít nepříznivé dopady na psychiku obžalovaného. Stěží však lze připustit, aby v takových a jen z takové příčiny vzniklých stavech byl obecně shledáván důvod neschopnosti účastnit se hlavního líčení. To by znamenalo připustit absurdní situaci, kdy obžalovaný se nemůže zúčastnit jednání, protože trpí depresemi vyvolanými jen tím, že má být rozhodnuto o jeho vině, avšak rozhodnuto být nemůže, protože obžalovaný se nemůže. zúčastnit jednání, v němž za jeho účasti rozhodnuto býti má. Není také důvodu vytýkat okresnímu soudu, že za těchto okolností důvodnost omluvy a schopnost obžalovaného zúčastnit se hlavního líčení posoudil laicky sám. Jeho úvahy v tomto ohledu, jak jsou v napadeném usnesení uvedeny, lze v tomto konkrétním případě akceptovat. Důvodnou nebyla shledána ani námitka, že obžalovaný by se po zjištění, že má být zatčen, jistě sám dobrovolně nedostavil na policii, kdyby se chtěl trestnímu stíhání vyhýbat. Tento počin obžalovaného je třeba podle přesvědčení stížnostního soudu vykládat ve světle shora uvedených okolností tak, jak již shora uvedl. Nebylo možno přisvědčit ani námitce, že soud prvního stupně nejprve akceptoval omluvu obžalovaného, což projevil zrušením hlavního líčení a odvoláním svědků, a po dvou dnech vydal příkaz k zatčení. Samotné zrušení hlavního líčení nelze ještě považovat za akceptaci omluvy. Soud prvního stupně totiž nemohl mít jistotu, zda budou splněny podmínky pro konání hlavního líčení, naopak důvodně předpokládal, že tomu tak nebude a předvolané osoby se dostaví zcela zbytečně. Není důvodu vytýkat okresnímu soudu, že příkaz k zatčení vydal až po dvou dnech. Jde o věc z hlediska posouzení důvodů k omezení osobní svobody značně komplikovanou. Argumentaci soudu prvního stupně návrhem na opakování výslechu již slyšených svědků neshledal stížnostní soud nesprávnou ani zavádějící. Okresní soud neuvedl počet svědků, neuvedl, že by se návrh týkal všech slyšených svědků. Konstatoval, že obžalovaný „žádá, aby byli opětovně předvolání svědci slyšení u hlavního líčení dne 14.8.2003“. Taková formulace logicky neodporuje skutečnosti, že se jedná jen o tři z většího počtu slyšených svědků.