Použití ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. může dopadat pouze na takové případy, kde kompletního účelu trestního řízení, zejména odstranění škodlivého následku, je již skutečně dosaženo v době, kdy je podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. rozhodováno a obviněného tak není potřeba motivovat k vedení řádného života hrozbou trestněprávními sankcemi. V případech, kdy škodlivý následek ke dni rozhodování odstraněn není, je nutno využít namísto postupu podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. postup podle § 307 nebo § 309 tr. ř., jsou-li pro to splněny i ostatní podmínky § 307 nebo 309 tr. ř.

4 To 191/2003 – Krajský soud v Českých Budějovicích - obviněný L. P. - 7 T 337/2002 – Okresní soud v Prachaticích Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.2.2003 v Českých Budějovicích v trestní věci obviněného L. P., nar...v P., trvale bytem H. Ch., pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák., o stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prachaticích proti usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21.1.2003, č.j. 7 T 337/2002-84, t a k t o : Pod1e § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu se ke stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prachaticích napadené usnesení v celém rozsahu z r u š u j e a okresnímu soudu se u k l á d á , aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Odůvodnění : Napadeným usnesením okresní soud zastavil podle § 314c odst. 1 písm. b) tr.ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř. trestní stíhání obviněného L. P. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák., jehož se měl dopustit tím, že 15.6.2002 kolem 02.15 hodin v obci L., v ulici N., mezi domy čp... a ... po předchozím verbálním konfliktu fyzicky napadl I. H., nar..., tím způsobem, že jej nejméně čtyřikrát udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti obličeje, přičemž v důsledku těchto úderů upadl poškozený na zem, a způsobil mu tak zranění v podobě tržné rány horního rtu, mnohačetné pohmožděniny trupu a obličeje, s dobou léčení od 15. do 24.6.2002. Okresní soud takto rozhodl s odůvodněním, že z v přípravném řízení opatřených podkladů má za prokázané, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák. Způsob provedení tohoto činu nebyl nikterak zákeřný, obviněný jednal v afektu a pod vlivem alkoholu, způsobené zranění vyžádalo pracovní neschopnost toliko deseti dnů a obviněný projevil snahu nahradit škodu trestným činem způsobenou. Takto uzavřel s VZP ČR dohodu o náhradě škody a měl zájem uhradit škodu i přímo poškozenému, který však nekomunikoval dostatečně s probační a mediační službou. Za takové situace chování obviněného po činu prokazuje, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, neboť obviněný si uvědomuje nesprávnost svého chování a projevil účinnou snahu po nápravě. Proti tomuto usnesení podala řádně a včas stížnost státní zástupkyně. Uvedla, že byly splněny všechny podmínky pro postavení obviněného před soud pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.zák., ohledně něhož by v dané věci byl případnější postup podle § 307 tr.ř., čemuž nebrání nespolupráce poškozeného H. Zdůraznila, že uplatnění nároku na náhradu škody je právem nikoli povinností poškozeného a jeho nečinnost tak nemůže být důvodem pro upuštění od rozhodnutí podle § 307 tr.ř. Pokud by však poškozený během zkušební doby předložil odůvodnění a podložený návrh na náhradu škody, lze obviněného zavázat k povinnosti tuto škodu nahradit a v rámci zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání zjišťovat, zda obviněný vedl řádný život. Naproti tomu postup, který zvolil okresní soud, totiž okamžité zastavení trestního stíhání by mohlo ohrozit rychlé a hladké uspokojení nároku poškozeného. Navrhla, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a uložil okresnímu soudu ve věci znovu jednat a rozhodnout. Podle § 147 odst. 1 tr.ř. přezkoumal krajský soud z podnětu stížnosti státní zástupkyně správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. V řízení předcházejícím napadenému usnesení nedošlo k takovým vadám, které by samy o sobě vedly k tomu, že by toto usnesení nemohlo obstát. V přípravném řízení byly shromážděny podklady odůvodňující postavení obviněného před soud, byť nutno uvést, že by nebylo od věci zajistit nejlépe prostřednictvím zprávy od ošetřující lékařky poškozeného H. informaci o tom, zda a jakým způsobem byl v důsledku vzniklých poranění poškozený omezen v běžném způsobu života, když samotná pracovní neschopnost není jediným kriteriem k posouzení toho, zda poranění jsou ublížením na zdraví. Po přezkoumání podané obžaloby počal okresní soud činit kroky směřující k podmíněnému zastavení trestního stíhání podle § 307 tr.ř., nakonec však přistoupil k rozhodnutí uvedenému v napadeném usnesení. Dle přesvědčení krajského soudu však úvahy okresního soudu nelze pokládat za správné. Podle § 314c odst. 1 písm. b) a § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř. může soud zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který je činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Podle § 1 odst. 1 tr.ř. je účelem trestního řízení náležité zjištění trestných činů, spravedlivé potrestání pachatelů podle zákona, působení k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Podle § 307 odst. 1 tr.ř. může v řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže obviněný se k činu doznal, nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí pokládat za dostačující. Podle § 307 odst. 2 tr.ř. se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání stanoví zkušební doba na šest měsíců až dva roky. Podle § 307 odst. 3 tr.ř. se obviněnému, který s poškozeným uzavřel dohodu o způsobu náhrady škody, uloží v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil. V projednávaném případě je nutno poukázat právě na skutečnost zmiňovanou státní zástupkyní v podané stížnosti, totiž na to, že postupem zvoleným okresním soudem by došlo k definitivnímu zastavení trestního stíhání a motivace obviněného k náhradě škody by se tak dostala zcela mimo rámec trestního řízení, což by sotva mohlo být označeno za postup směřující k naplnění jeho účelu. Lze souhlasit s okresním soudem, že obviněný je bezúhonnou osobou, v jeho prospěch svědčí i to, že se skutku doznal (poškozeným popisovaný průběh událostí, především uvedení 150ti úderů, důvodně svědčí pro zveličování závažnosti celého incidentu, jak uzavřel již okresní soud), a ztotožnit se lze i s tím, že obviněný projevil účinnou snahu po nápravě tím, že uzavřel s poškozenou VZP ČR dohodu o úhradě dluhu a měl zájem dohodnout se na náhradě škody i ve vztahu k přímému poškozenému. Taková situace opodstatňuje úvahy o tzv. odklonech od trestního řízení, tedy úvahy o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr.ř., o narovnání podle § 309 tr.ř., popřípadě i o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř. Právě s ohledem na relativně široké spektrum jednotlivých druhů odklonů od trestního řízení má krajský soud za to, že k použití ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř. může dopadat pouze na takové případy, kde kompletního účelu trestního řízení je již dosaženo v době, kdy je podle § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř. rozhodováno. V dané věci by o tomto postupu mohlo být uvažováno za situace, kdy ke dni rozhodování okresního soudu by obviněný již zcela uhradil škodu řádně a včas uplatněnou jednotlivými poškozenými, a nebyla by tak potřeba motivovat ho k vedení řádného života (do čehož nepochybně patří plnění sjednaných závazků) hrozbou trestněprávními sankcemi. Tak tomu ovšem v daném případě není, neboť škoda poškozené VZP ČR dosud uhrazena nebyla. Pro správnost shora uvedeného názoru svědčí právě průběh nyní projednávané věci, kde obviněný se sice zavázal k postupným splátkám, jak však zjistil krajský soud dotazem na VZP ČR v Prachaticích, obviněný svému závazku nedostál. V dohodě s VZP ČR (viz č.l. 80) sjednal obviněný, že škodu 6.776,- Kč bude hradit pravidelnými měsíčními splátkami po 1.000,- Kč vždy k dvacátému dni v měsíci počínaje říjnem 2002 s tím, že poslední splátka bude toliko 776,- Kč. VZP ČR – OP v Prachaticích však sdělila, že obviněný uhradil toliko 1.000,- Kč platbou z 22.10.2002 a žádná další plnění od něho nedošla. Pokud by došlo k pravomocnému zastavení trestního stíhání obviněného, ocitl by se poškozený, který řádně uplatnil nárok na náhradu škody, zcela mimo trestněprávní ochranu a nezbylo by mu, než obrátit se na civilní soud a domáhat se rozhodnutí, kterým by obviněný byl zavázán k náhradě škody, přičemž vymožení takové povinnosti by však spočívalo toliko v civilním exekučním řízení. Krajský soud tak pokládá rozhodnutí okresního soudu nikoli jen za nesprávné, ale i za přinejmenším předčasné, neboť již ke dni rozhodování okresního soudu (21.1.2003) měl obviněný mít uhrazeny dle zmíněné dohody čtyři splátky po 1.000,- Kč (říjen 2002 až leden 2003), což měl okresní soud před učiněním napadeného rozhodnutí ověřit a zjistit, zda vůle obviněného nahradit způsobenou škodu je skutečně reálná a nebo zda se jedná o pouhé proklamace. Pro úplnost je třeba dodat, že v případě narovnání podle § 309 tr.ř. ve variantě, kdy nedojde k úplnému uhrazení škody obviněným, ale kdy poškozený uzavře s obviněným dohodu o náhradě škody, se poškozený rovněž dostává do pozice mimo trestněprávní ochranu, ovšem toto jeho riziko je kryto jeho vlastním souhlasem, nezbytným k postupu dle § 309 tr.ř., přičemž udělení takového souhlasu závisí výlučně na vůli poškozeného, který tak může posoudit, zda chce takovéto riziko podstoupit, či zda bude preferovat takové řešení, které mu trestněprávní ochranu zachová (např. podmíněné zastavení trestního stíhání). Naproti tomu pozice poškozeného při aplikaci § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř., pokud je takto postupováno v řízení před soudem, je ve variantě, kdy nedojde k úplnému uhrazení škody, podstatně ztížena, neboť proti takovému rozhodnutí nemůže poškozený ani brojit opravným prostředkem (§ 188 odst. 3 tr.ř., § 314c odst. 4 tr.ř., § 223 odst. 4 tr.ř. a § 231 odst. 3 tr.ř.). Z uvedeného vyplývá, že postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř. musí být využíván maximálně obezřetně a jeho aplikace připadne v úvahu pouze v těch případech, kde účelu trestního řízení ke dni učinění takového rozhodnutí již je skutečně dosaženo. Krajský soud však na druhé straně pokládá za potřebné zdůraznit, že dle jeho přesvědčení nemůže být pasivita a nespolupráce poškozeného důvodem pro to, aby bez dalšího byly odmítány úvahy o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr.ř. nebo i o aplikaci § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř. Není žádného důvodu zpochybňovat schopnost poškozených svobodně se rozhodnout, zda chtějí či nechtějí uplatňovat svá práva, v tomto případě především práva na náhradu škody. Je povinností orgánů činných v trestním řízení poučit poškozené o jejich právech (§ 46 tr.ř.), pokud se však poškozený rozhodne svá práva neuplatňovat, popř. svá práva uplatňuje neúplným (zpravidla dostatečně nepodloženým) způsobem, nebo nereaguje na výzvy příslušných orgánů činných v trestním řízení či probační a mediační služby, nemůže jít toto jeho odmítání či tato jeho pasivita k tíži obviněného, a to ani tak, že by znemožňovaly jeho trestní stíhání zastavit dle § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř. nebo podmíněně zastavit podle § 307 tr.ř. V dané konkrétní věci, to znamená, že pokud by obviněný zcela uhradil škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně, která ji řádně a včas k výzvě uplatnila, nebylo by důvodu, aby pouze pro nečinnost poškozeného H. nemohly orgány činné v trestním řízení přistoupit k zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 2 písm. c) tr.ř. nebo k podmíněnému zastavení trestního stíhání podle § 307 tr.ř. V tomto směru se krajský soud neztotožňuje s názory stěžovatelky o tom, že pokud by poškozený během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání předložil odůvodněný a podložený návrh na náhradu škody, bylo by možno podle § 307 odst. 4 tr.ř. obviněného k náhradě škody zavázat, a že právě neuplatnění nároku na náhradu škody, resp. nedostatečné uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným H. by bránilo zastavení trestního stíhání tak, jak rozhodl okresní soud. Pokud by krajský soud přistoupil na takovou argumentaci, znamenalo by to zvýhodnění pozice poškozeného a v zásadě by obviněnému mohlo být znemožněno dosáhnout rozhodnutí o osvědčení se ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání. Pokud by totiž poškozený s uplatněním svého nároku na náhradu škody vyčkal až do doby těsně před uplynutím zkušební doby, mohla by nastat situace, že obviněný by takto rychle nebyl schopen jeho nárok uspokojit, a to přesto, že byl-li by tento nárok uplatněn v době, kdy bylo rozhodováno o podmíněném zastavení trestního stíhání, a kdy v případě nikoli okamžité úhrady škody musel být obligatorně učiněn výrok o povinnosti obviněného uhradit škodu v průběhu zkušební doby (§ 307 odst. 3 tr.ř.), by obviněný byl schopen jednotlivými s poškozeným dohodnutými splátkami způsobenou škodu během zkušební doby uhradit. Jinak řečeno to znamená, že obviněný by se mohl dostat do situace, kdy by byl zcela závislý na libovůli poškozeného, aniž by mohl v tomto směru jakkoli ovlivnit posouzení toho, zda ve zkušební době vedl řádný život. Poškozený tedy má nepochybně právo rozhodnout se, zda chce svůj nárok na náhradu škody uplatňovat, a požívat ohledně něho trestněprávní ochrany, musí tak ovšem učinit řádným a včasným způsobem vyplývajícím buď přímo ze zákona a nebo z pokynů příslušných orgánů činných v trestním řízení. Krajský soud z popsaných podstatných důvodů tak napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a okresnímu soudu uložil, aby se věcí znovu zabýval. Nad rámec odůvodnění nutno doplnit, že okresní soud se dopustil pochybení, pokud obviněného nepoučil o tom, že podle § 172 odst. 4 per analogiam je obviněný oprávněn do tří dnů od oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání prohlásit, že trvá na projednání věci. Toto bude muset mít okresní soud na zřeteli v případném dalším rozhodování. V Českých Budějovicích dne 25.2.2003 předseda senátu: JUDr. Pavel Š i l h a v e c k ý zpracoval: Mgr. Ondřej Vítů