Zjistí-li odvolací soud důvody pro zrušení výroku o vině u pokračujícího trestného činu toliko ohledně některých útoků (skutků), omezí své zrušující rozhodnutí ve smyslu § 258 odst. 1, 2 tr. ř. toliko na tyto útoky (skutky), výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve zrušené části výroku o vině svůj podklad.

4 To 32/2003 – KS České Budějovice – obž. V. K. a spol. 1 T 61/2001 – OS Strakonice Z o d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích byl obžalovaný V. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2 tr.zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.zák., trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.zák., když těchto trestných činů se dopustil podle skutkových zjištění okresního soudu jednáním, popsaným pod body I.1-10 výroku napadeného rozsudku společně s obžalovaným Z. M., jednáním, popsaným pod bodem II. výroku napadeného rozsudku společně s obžalovanými Z. M. a V. S., dále sám jednáním, popsaným pod body III.výroku napadeného rozsudku a konečně jednáním, popsaným pod body IV. výroku napadeného rozsudku společně se Z. M. a P. S. Za tyto trestné činy a za další sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích, sp.zn. 5 T 43/2002, ze dne 17.9.2002 byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 20 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Byl mu uložen rovněž trest propadnutí věci, a to kovového páčidla. Obžalovaný Z. M. byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2 tr.zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zák., kterých se dopustil společně s obžalovaným K. jednáním popsaným pod body I./1-10, II., IV výroku napadeného rozsudku, za tyto trestné činy a sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích, sp.zn. 5 T 43/2002 byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 28 měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Obžalovaný V. S. byl napadeným rozsudkem uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr.zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.zák., těchto trestných činů se měl podle skutkových zjištění napadeného rozsudku dopustit společně s obžalovanými K. a M. jednáním, popsaným pod bodem II. výroku napadeného rozsudku, spočívajícím v tom, že všichni tři jmenovaní obžalovaní v době od 20.30 hod. dne 14.8.2000 do 1.00 hod. dne 15.8.2000 po vylomení prken v zadní stěně budovy vznikli do objektu stánku občerstvení N. , v k.ú. obce Z., okr. P., a zde odcizili cigarety, alkohol, cukrovinky a potraviny v hodnotě přesně nezjištěné, ale za částku 5.397,- Kč ke škodě R. K., nar..., trv. bytem Ch., okr. P., a obžalovaní Z. M., V. S. následně po opuštění objektu přesně nezjištěným způsobem ve stánku úmyslně založili požár, v důsledku kterého došlo ke zničení zásob zboží na stánku umístěných v hodnotě nejméně za 120.000,- Kč, ke škodě na vnitřním zařízení v hodnotě nejméně za 93.443,- Kč a na vlastní nemovitosti ke škodě nejméně za 748.480,- Kč, celkem způsobili škodu ve výši 961.923,- Kč ke škodě jmenovaného R. K. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Strakonicích, sp.zn. 5 T 43/2002, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 24 měsíců, rovněž se zařazením do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem byl pak obžalovaný S. podle § 226 písm. c) tr.ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), dost. 2 tr.zák. ve stádiu pokusu za použití § 8 odst. 1 tr.zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr.zák. Proti tomuto rozsudku podali v zákonných lhůtách odvolání státní zástupce, obžalovaní V. S. a Z. M. Státní zástupce se v podaném odvolání domáhal uložení přísnějších souhrnných trestů všem třem obžalovaným při horní hranici zákonné trestné sazby uvedené v § 238 odst. 2 tr.zák. s tím, že nebylo shledáno žádných polehčujících okolností, obžalovaný M. a S. spáchali trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr.zák. s úmyslem zakrýt stopy, což je okolnost přitěžující podle § 34 písm. b) tr.zák. Obžalovaný V. S. namítal, že nalézací soud neměl vycházet z jediné usvědčující výpovědi spoluobžalovaného K., učiněné při výslechu u okresního soudu v rámci rozhodování o vzetí obžalovaného K. do vazby. Usvědčující výpověď měla být velmi obecná, dalších usvědčujících důkazů nebylo. Proto měl být obžalovaný S. obžaloby zproštěn. Obžalovaný Z. M. rovněž namítl nesprávnost skutkových zjištění v bodě II. výroku napadeného rozsudku s tím, že z výpovědi obžalovaného K. nelze vyvodit, že by se odvolatel spolu s obžalovaným S. podíleli na založení požáru. Okresní soud pochybil, jestliže uzavřel, že ze stánku byly odcizeny věci v hodnotě 5.397,- Kč, jestliže k této částce dospěl volnou úvahou, která však nebyla ničím podložena a takový postup je nepřípustný. Výše způsobené škody mohla býti nižší než nepatrná, a proto jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr.zák. Odvolatel tedy neměl být uznáván vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr.zák., ale ani trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr.zák., když výše způsobené škody mohla být nižší než nepatrná. Krajský soud k podaným odvoláním přezkoumal zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlédl potud, pokud měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, jak stanoví ustanovení § 254 odst. 1 tr.ř. Přezkoumal pak podle ustanovení § 254 odst. 3 tr.ř. i výroky o trestech a další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo proti těmto výrokům podáno odvolání, jak nařizuje ustanovení § 254 odst. 3 tr.ř. Dospěl k následujícím závěrům: Soud prvního stupně nepochybil, jestliže při zjištění skutkového stavu v bodě II. výroku napadeného rozsudku vycházel především z výpovědi obžalovaného K. před soudcem Okresního soudu ve Strakonicích při rozhodování o vazbě. Tehdy za přítomnosti obhájců a státního zástupce obžalovaný potvrdil, že všichni 3 obžalovaní z napadeného objektu, stánku s občerstvením,vynášeli věci, nakonec uvnitř zůstali obžalovaní M. a S., zatímco obžalovaný K. hlídal venku. Posléze si všiml, že objekt začal hořet, na založení požáru nebyli předem dohodnuti. Pak řekli obžalovanému K., že někdo z nich našel tzv. pevný podpalovač, zmínili se, že uvnitř jsou tři nebo čtyři láhve s propan-butanem, čímž naznačili, že by mohlo býti nebezpečné, pokud by obžalovaný K. se vrátil dovnitř, aby požár uhasil. Do stavby se vloupali. Obžalovaný K. sice při hlavním líčení popřel, že by tento skutek spáchali s tím, že údajně byli někde na Orlíku, o požáru neví. Připustil správnou protokolaci své výpovědi při rozhodování o vazbě, ovšem s tím, že podlehl příslibu soudce, že v případě doznání nebude vzat do vazby. Existenci propan-butanových lahví si údajně vymyslel. Připustil ale, že někde v místech objektu byli. V samém závěru hlavního líčení svou výpověď opět měnil s tím, že neřekl, že se doznal pod tlakem. Soudce mu údajně naznačil, že se musí nějak snažit. Připustil, že na místě tehdy byl, zřejmě spal v autě. Ví, že tam někde byli. Co se dělo však nevěděl. O existenci propan-butanových lahví se měl dozvědět od policie, nepamatoval si, zda mu o nich řekli M. se S. Ostatní obžalovaní využili svého práva a k věci nevypovídali. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že obžalovaný K. i během hlavního líčení měnil zcela nelogicky a nevěrohodně svá vyjádření. Nelze uvěřit jeho tvrzení, že za přítomnosti dalších procesních stran byl při rozhodování o vazbě soudcem ovlivňován, nelze si nevšimnout rozporuplných a nevěrohodných vyjádření o existenci propan-butanových lahví během hlavního líčení, nelze nepoukázat na další změnu jeho výpovědi ohledně údaje, kde se vlastně v kritické době on sám či spolu s ostatními měl nacházet. Proto je nutno považovat pozdější změny jeho výpovědí za nevěrohodné. Pravdivost první výpovědi obžalovaného K. je potvrzována protokolem o ohledání místa činu, když při ohledání byla nalezena plynová kamna na propan-butan a propan-butanová láhev. Jestliže z odborného vyjádření okresního požárního rady bylo zjištěno, že jedinou příčinou vzniku požáru stánku s občerstvením bylo úmyslné zapálení neznámou osobu nebo osobami, s vyloučením jiných příčin, nebyla zjištěna přítomnost hořlavých kapalin, pak i tato fakta potvrzují věrohodnost první usvědčující výpovědi obžalovaného K. vůči obžalovaným M. a S. Z této výpovědi současně vyplynulo, že v okamžiku vzniku požáru byli uvnitř objektu M. a S., znali okolnosti, za jakých požár vznikl, jak byl založen. Proto nelze vytknout okresnímu soudu, jestliže určil odpovědnost za úmyslné založení požáru jak u obžalovaného M., tak u obžalovaného S. Výše způsobené škody na zařízení, zásobách a na vlastní nemovitosti byla zjišťována ze znaleckého posudku, přičemž poškozený majitel R. K. předložil i dodací listy ke zboží a nákupní faktury. Nemohl však přesně určit výši způsobené škody, vzniklé nikoli zničením, ale odcizením věcí, tedy hodnotu potravin, cigaret a lihovin, které obžalovaní ještě stačili z objektu odnést. Tato hodnota pak nemohla být spolehlivě zjištěna žádným důkazem. Při objasněném způsobu vniknutí do stánku, totiž použitím násilí vylomením prkna v zadní stěně, tedy vloupáním, není při právní kvalifikaci trestným činem krádeže rozhodná a určující výše způsobené škody odcizením věcí. Nelze akceptovat postup okresního soudu, který jakousi blíže nezdůvodněnou volnou úvahou určil výši způsobené škody odcizením věcí na částku 5.397,- Kč. Každý skutkový závěr musí vyplývat z hodnocení důkazů způsobem, uvedeným v § 2 odst. 6 tr.ř., v tomto případě nebyly důkazní podklady ani pro minimalizaci způsobené škody. Tento nesprávný postup nalézacího soudu se odrazil i v právní kvalifikaci zjištěného jednání u obžalovaných M. a K. užitím kvalifikačního znaku trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr.zák. (způsobení škody nikoli nepatrné), stejně tak v právní větě, týkající se obžalovaného S., když ovšem u posledně jmenovaného nedošlo v paragrafové citaci zákonného ustanovení k uvedení písmene a). Toto dílčí pochybení nalézacího soudu ve skutkových zjištěních v bodě II. výroku napadeného rozsudku napravil odvolací soud, když upřesnil výši způsobených škod na zničených zásobách, vnitřních zařízeních objektu a na vlastní nemovitosti dle znaleckého posudku, aniž by zjišťoval výši způsobené škody odcizením věcí, jak podrobně výše rozvedenou. Napravil i nepřesnost vyčíslení škody na nemovitosti, když oproti ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedené částce 748.480,- Kč mělo být správně 748.470,- Kč. Celková výše způsobené škody pak činila 967.310,- Kč. Jednání, popsané ve výroku napadeného rozsudku pod bodem II., shora uvedené, bylo součástí, dílčím útokem pokračující další trestné činnosti obžalovaných K. a M. Podle § 12 odst. 12 novelizovaného znění tr.ř., platného a účinného od 1.1.2002 skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Z tohoto ustanovení tedy vyplynula možnost samostatné dispozice dílčím útokem pokračujícího trestného činu např. při zprošťujícím výroku, který se pak vztahuje toliko k tomuto dílčímu útoku (k tomu viz rozh. uveřejněné pod číslem 60 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002), citované ustanovení našlo svůj odraz i v hmotně právním ustanovení § 37a tr.zák. o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. Proto odvolací soud k odvolání obžalovaných M. a S. napravil zjištěná dílčí pochybení okresního soudu ve skutkových zjištěních pod bodem II. výroku napadeného rozsudku tak, že zrušil napadený rozsudek částečně ve výroku o vině v bodě II. popsaným skutkem jako dílčím útokem pokračujících trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2 tr.zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.zák., u obžalovaného K., pokračujících trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a, b), e), odst. 2 tr.zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr.zák. u obžalovaného M. a jako jediným útokem trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr.zák. u obžalovaného S. U obžalovaného K. rozhodoval podle § 261 tr.ř., když důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch odvolatelů prospíval i jmenovanému spoluobžalovanému. Protože zásadní námitky obou odvolatelů, že se nedopustili předmětného skutku, nebyly shledány důvodnými, když nebylo možno vytknout nalézacímu soudu pochybení ve skutkovém zjištění o původcích požáru stánku s občerstvením ve vlastnictví poškozeného R. K., odvolací soud mohl znovu sám rozhodnout o vině obžalovaných i tímto dílčím skutkem při upřesnění výše způsobené škody a dílčí změně právní kvalifikace ve prospěch obžalovaných. Obžalovaný V. K. byl tedy uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr.zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu za použití § 8 odst. 1 tr.zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr.zák., obžalovaný Z. M. byl znovu uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr.zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu za použití § 8 odst. 1 tr.zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr.zák. a obžalovaný V. S. byl znovu uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr.zák. a trestním činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. c) tr.zák., u obžalovaných K. a M. nebyla přejata právní kvalifikace u trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr.zák. z důvodů shora uvedených. Při částečném zrušení výroku o vině pak odvolací soud musel znovu rozhodnout o druhu a výši trestů. Rozhodl shodně s okresním soudem, když zpřesnění skutkového zjištění pod bodem II. výroku napadeného rozsudku výši trestů nemohlo ovlivnit. Z tohoto vyplývá, že odvolací soud neshledal důvodnou argumentaci státního zástupce proti výši uložených trestů u žádného z obžalovaných, proto jeho odvolání zamítl podle § 256 tr.ř. jako nedůvodné. V dalších výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.