I. Jestliže soud prvního stupně nesprávně rozdělil nedělitelnou část právního úkonu (ujednání o předkupním právu) na část platnou a neplatnou a odvolatel se proti takovému rozhodnutí odvolává (nesouhlasí s rozdělením), je napaden celý rozsudek ( bez ohledu na to, že zčásti bylo žádosti vyhověno. II. Ujednání o charakteru předkupního práva jako věcného práva nelze oddělit od samotného ujednání o zřízení věcného práva, protože by to odporovalo § 41 obč. zák. Na rozdíl od toho lze oddělit ujednání o předkupním právu od kupní smlouvy (ostatního jejího obsahu), ve které bylo toto ujednání obsaženo.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Mileny Babkové a soudkyň JUDr. Jany Hůdové a Mgr. Věry Cirhanové v právní věci žalobce J. K., nar…, bytem S., proti žalovanému Městu S., o určení neplatnosti části kupní smlouvy, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27.8.2003, č.j. 6C 40/2003-77, t a k t o: Rozsudek soudu prvého stupně se mění takto: I. Rozsudek soudu prvého stupně s e m ě n í tak, že se zamítá žaloba na určení neplatnosti prvého odstavce článku V. kupní smlouvy ze dne 12.1.1993 uzavřené mezi účastníky, v němž si prodávající vyhradil předkupní právo a v němž se účastníci smlouvy dohodli, že předkupní právo se zřizuje jako věcné břemeno a že bude zapsáno v oddílu C nového listu vlastnictví. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 683,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti té části prvého odstavce článku V. kupní smlouvy ze dne 12.1.1993, v níž si prodávající vyhradil předkupní právo (výrok I.), avšak určil, že druhá věta prvého odstavce článku V. téže kupní smlouvy zřizující předkupní právo jako věcné břemeno a stanovící, že předkupní právo bude zapsáno v oddíle C nového listu vlastnictví, je neplatná. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti ujednání obsaženého v kupní smlouvě ze dne 12.1.1993, které se týká předkupního práva (první odstavec článku V. uvedené smlouvy), neboť kdyby nebylo najisto postaveno, zda předkupní právo vzniklo a jaký má charakter, stalo by se postavení žalobce nejistým. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobce nabyl od žalovaného kupní smlouvou ze dne 12.1.1993 pozemek a v článku V., v jeho prvém odstavci, si prodávající vyhradil předkupní právo s tím, že toto právo se zřizuje jako věcné břemeno a že bude zapsáno v oddílu C nového listu vlastnictví. Zjistil také, že na základě této smlouvy byl proveden zápis v katastru nemovitostí a bylo na něm zapsáno jak vlastnické právo pozemku pro žalobce, tak v oddíle C týkajícím se omezení vlastnického práva předkupní právo pro Město S., a to na základě listiny nazvané Smlouva o věcném břemeni s odkazem na kupní smlouvu z 12.1.1993. Okresní soud dospěl k závěru, že ze dvou vět obsažených v prvém odstavci článku V. je platná jen věta prvá (ujednání o tom, že prodávající si vyhrazuje předkupní právo), zatímco věta druhá (ujednání, že sjednané předkupní právo se zřizuje jako věcné břemeno a bude zapsáno v oddělení C nového listu vlastnictví) je neplatná. Podle okresního soudu je prvá věta ujednaná zcela v souladu s § 602 odst. 1 obč. zák. o předkupním právu, zároveň je dostatečně určitá a není v rozporu ani se zákonem č. 265/1992 Sb.. Proto okresní soud tu část žaloby, která se týkala určení neplatnosti prvé věty uvedené v prvém odstavci článku V. předmětné smlouvy zamítl. Druhá věta citovaného odstavce je podle okresního soudu neplatná, protože je ujednáno, že se zřizuje předkupní právo jako věcné břemeno , ačkoliv ustanovení § 603 odst. 2 obč. zák. upravuje možnost dojednat předkupní právo jako věcné právo. Podle okresního soudu bylo ze strany žalovaného zřejmě míněno ujednat předkupní právo jako věcné právo, avšak žalobce chápal toto ujednání jako svůj osobní závazek, tedy věcné břemeno, což je ovšem podle okresního soudu v rozporu se smyslem toho, co mínil žalovaný, a co vyplývá z § 603 odst. 2 obč. zák. Navíc je podle okresního soudu věta druhá nesmyslná, neboť věcné břemeno a předkupní právo jsou dva rozdílné instituty. Toto vše působí neplatnost této věty, a to podle § 37 odst. 1 obč. zák. V této části ujednání jde o neurčitý právní úkon, neboť ujednání není jednoznačné. Podle okresního soudu je i zápis v katastru nemovitostí v této části neplatný pro rozpor se zákonem č. 265/1992 Sb.. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal pouze žalobce. Namítal, že rozhodnutí okresního soudu je nesrozumitelné a má znaky podjatosti. Odvolatel vytýká soudu prvého stupně, že neměl rozkládat odstavec V. na dvě věty, protože žádná z nich nemá sama o sobě srozumitelný význam. Svým rozhodnutím okresní soud vytrhl větu z kontextu. Odvolatel je přesvědčen, že rozhodnutí okresního soudu je jen pokračováním hrubého nátlaku vůči němu s cílem dosáhnout toho, aby přestal na svém pozemku podnikat a prodal ho, aby bylo možno realizovat předkupní právo žalovaného. Znovu poukazoval na výpis z katastru nemovitostí, kde je uvedena smlouva o věcném břemeni. Žádal, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že bude prohlášen za neplatný celý první odstavec (obě jeho věty) týkající se předkupního práva. Podle názoru odvolatele je třeba odstranit předkupní právo, aby žalovaný přestal vůči němu činit nátlak ve shora uvedeném smyslu. Obdobným způsobem žalobce argumentoval i při odvolacím jednání. Uváděl, že při sepisu kupní smlouvy věřil odborníkům jednajícím za Město S. a nad formulací ujednání o předkupním právu se nijak nepozastavoval. Katastrální úřad sice tenkrát odstraňoval určité vady smlouvy, ale ty se nedotýkaly ujednání o předkupním právu. Po jejich odstranění katastrální úřad shledal smlouvu jako správnou a zapsal ji. Až když začal mít těžkosti se sousedem podnikatelem (panem B.), který nakonec docílil toho, že byl ve správním řízení zrušen výjezd z jeho pozemku na obecní komunikaci a tím mu bylo znemožněno podnikání, začal zkoumat příčinu takového postupu žalovaného vůči němu a dospěl k závěru, že příčinou je ujednané předkupní právo. Vzhledem k formulaci ujednání pak namítl neplatnost tohoto ujednání. Žalobce trval na tom, že je neplatné celé ujednání o předkupním právu a nikoliv jen ta věta, jejíž neplatnost prohlásil soud prvého stupně. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na svá vyjádření k žalobě v průběhu sporu. Trval na tom, že při formulaci kupní smlouvy v části týkající se předkupního práva došlo k chybě při použití právního pojmu, neboť byla zaměněna slova „věcné právo“ za nesprávný termín „věcné břemeno“. Odvolání žalobce je včasné (§ 204 o.s.ř.), podané oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.) a přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř.). Obsahuje také náležitosti požadované ustanovením § 205 odst. 1 a 2 o.s.ř., včetně odvolacího důvodu. Tím je námitka, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.), a že rozhodl podjatý soudce. Odvolací soud projednal věc v celém jejím rozsahu (§ 212 věta prvá o.s.ř.), protože z obsahu odvolání žalobce nevyplynuly žádné meze odvolacího přezkumu. Naopak obsahem odvolání žalobce je námitka, že okresní soud neměl „rozdělovat“ prvý odstavec, který se celý týká ujednání předkupního práva, na dvě samostatné věty, protože tyto věty samy o osobě (jedna bez druhé) neobstojí. Napadený rozsudek byl přezkoumán i z hlediska jiných odvolacích důvodů, než které uplatnil žalobce (§ 212a odst. 1 o.s.ř.). Přezkoumáno bylo také řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, a to z hlediska vad řízení zmíněných v § 212a odst. 5 o.s.ř.. Vady řízení v citovaném ustanovení uvedené však zjištěny nebyly. Podle § 41 obč.zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úvahu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné pouze v námitce, vytýkající soudu prvého stupně nesprávné rozdělení a rozdílné posouzení obou vět, které obsahuje ujednání o předkupním právu (odstavec první článku V. předmětné kupní smlouvy). V této námitce je nutno dát odvolateli za pravdu, protože celé ustanovení v odstavci prvém se týká předkupního práva a je nutno na něj pohlížet jako na jediný celek. Celý první odstavec článku V. znamená dojednání určitého právního režimu sjednaného předkupního práva, a ani první věta ani věta druhá samostatně neobstojí. Proto je nesprávné rozhodnutí soudu prvého stupně, který prohlásil první větu za platnou a druhou větu za neplatnou. Účastníci kupní smlouvy si v první větě dohodli, že si prodávající vyhrazuje předkupní právo a ve druhé větě, že toto právo se zřizuje jako věcné břemeno a bude zapsáno v oddíle C nového listu vlastnictví. Jak již shora řečeno, jde o jediný celek dohody o zřízení předkupního práva určitého charakteru a jeho celistvost vyplývá z jazykového vyjádření. Proto v souzené věci nelze ani jednu z obou vět obsažených v odstavci prvním článku V. předmětné smlouvy oddělit od druhé, a je nutno posoudit celý odstavec buď jako platný nebo jako neplatný. Uvedenému ustanovení naopak neodporuje samostatné posuzování platnosti celého uvedeného odstavce týkajícího se předkupního práva (jako celku) bez posuzování platnosti celé kupní smlouvy. Ujednání o předkupním právu lze od ostatních ujednání v kupní smlouvě oddělit ve smyslu citovaného ustanovení. Odvolací soud sdílí právní názor soudu prvého stupně, že ujednání o předkupním právu je platné (avšak na rozdíl od okresního soudu posuzuje je jako celek, tedy včetně věty druhé o jeho charakteru). Uvedeným ujednáním si účastníci kupní smlouvy zřídili předkupní právo pro žalovaného, a to takového charakteru, že bude zapsáno v katastru nemovitostí na LV. To zcela jasně vyplývá ze slov „prodávající si vyhrazuje předkupní právo pro případ, že by kupující hodlal pozemek převést na jinou osobou… a bude zapsáno v oddíle C nového listu vlastnictví“. Bylo tedy zřízeno předkupní právo ve smyslu § 603 odst. 2 obč.zák., tedy jako věcné právo, pro jehož zřízení platí písemnost smlouvy o zřízení a platí také to, že předkupní právo se nabývá v takovém případě vkladem do katastru nemovitostí. Obě podmínky byly ve smlouvě splněny a ze smlouvy o zřízení věcného břemene zcela jasně plyne vůle účastníků smlouvy vložit zřízené předkupní právo do katastru nemovitostí. Pokud jde o formulaci, která se objevuje ve druhé větě prvního odstavce (toto právo se zřizuje jako věcné břemeno), je zřejmé, že došlo k použití nesprávného právního termínu (věcné břemeno místo přiléhavého termínu věcné právo). Jde o zřejmou nesprávnost ve smlouvě, která však v žádném případě neznamená, že tímto ujednáním bylo zřízeno věcné břemeno podle § 151n a násl. obč. zák. Jak správně uvedl soud prvého stupně, je věcné břemeno zcela odlišný institut než předkupní právo. Jen pro objasnění obou institutů se uvádí, že předkupní právo zřízené jako věcné právo, působí i vůči nástupcům kupujícího, obdobně jako působí právo odpovídající věcnému břemeni vždy vůči jakémukoliv vlastníkovi nemovitosti (tedy i vůči právním nástupcům na straně povinné, kteří tak mají vždy povinnost z věcného břemene). Jen právo odpovídající věcným břemenům (na rozdíl od povinnosti z věcného břemena) může někdy patřit (kromě jakéhokoliv vlastníka nemovitosti) také případně jen určité osobě, pro kterou bylo smluveno, a nemusí pak přecházet na právní nástupce oprávněného (osobní právo z věcného břemene). Odvolací soud dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti předmětného ujednání je nerozhodné, zda žalobce považoval smluvený závazek za svůj osobní, jak to uvedl soud prvého stupně (navíc však v rozporu s tvrzením samotného žalobce, protože ten dle protokolace o žádném osobním závazku před okresním soudem nehovořil). Z formulace uvedené v článku V. (v jeho prvním odstavci) je zcela nepochybné, že účastníci kupní smlouvy si zřídili předkupní právo svědčící prodávajícímu, a to takového charakteru, že bude zapsáno v listu vlastnictví, a že si tedy smluvili předkupní právo jako právo věcné, a nesmluvili si žádné věcné břemeno. Použitím termínu „věcné břemeno“ mělo být zvýrazněno, že jde o ten druh předkupního práva, z něhož plyne povinnost nejenom žalobci, ale každému z jeho právních nástupců, jak to plyne z ustanovení § 603 odst. 2 obč. zák., a jak to bývá také u věcných břemen. Vzhledem k uvedenému není ujednání obsažené v odstavci prvním článku V. předmětné smlouvy ani neurčité ani rozporné s právními předpisy a nelze tedy dospět k jeho neplatnosti ani ve smyslu § 37 obč. zák. ani ve smyslu § 39 obč.zák. Jde o ujednání platné. Ani odvolací námitka žalobce, že napadený rozsudek „jeví známky podjatosti“ není důvodná. Odvolatel sice tímto způsobem uplatnil přípustný odvolací důvod (§ 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), avšak neopodstatněně. Důvod ke zrušení napadeného rozsudku, kterým je podjatost soudce, zjištěn nebyl. Soudkyně JUDr. P. P. nerozhodovala jako vyloučená pro podjatost, neboť z ničeho neplyne její jakýkoli vztah k účastníkům či k věci (zástupce účastníci neměli), který je dle § 14 odst. 1 o.s.ř. důvodem k vyloučení soudce. Takový vztah dokonce nenamítá ani odvolatel. Ten jen uvádí, že rozhodnutí okresního soudu je nesrozumitelné, a že od Okresního soudu ve Strakonicích vlastně ani nemohl jiné rozhodnutí očekávat, když jej šikanuje i žalovaný (Město S.), a že jde ohledně soudního rozhodnutí jen o pokračování tlaku na něj, aby svůj majetek prodal. Takové důvody však nejsou okolnostmi, které má na mysli shora citované ustanovení, neboť z nich nelze dovodit vztah jmenované soudkyně k účastníkům či k věci. Proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 2 o.s.ř.. Úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů pouze odvolacího řízení v částce 683, 50 Kč (jízdné pověřeného pracovníka k odvolacímu soudu a zpět osobním automobilem). Před soudem prvého stupně žalovanému žádné náklady nevznikly. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 5. prosince 2003 JUDr. Milena B a b k o v á předsedkyně senátu