Pokud menšinová spoluvlastnice uzavřela se žalovaným neplatnou nájemní smlouvu, má to důsledky jen mezi účastníky této smlouvy, kteří jsou povinni si vrátit vzájemné plnění. Bezdůvodného obohacení se většinová spoluvlastnice nemůže úspěšně domáhat na žalovaném, který není spoluvlastníkem, ale jen proti menšinové spoluvlastnici.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudkyň JUDr. V. Z. a JUDr. J. H. v právní věci žalobkyně J. G., bytem B., zast. JUDr. Z. L., advokátem ve S., proti žalovanému L. B Z. o. l. B., s.r.o., se sídlem B., IČ…, zast. JUDr. M. K., advokátem se sídlem v P., o 1.320.547,90Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17.7.2003, č.j. 7C 68/2002-72 t a k t o: Rozsudek soudu prvního stupně s e ve výroku v odstavci I., o zamítnutí žaloby, potvrzuje a ve výroku v odstavci II. a III., o nákladech řízení, se mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 69.008,--Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného JUDr. M. K. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 1.320.547,90 Kč a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Strakonicích na náhradě nákladů státu 858,--Kč. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že menšinová spoluvlastnice J. H. umožnila žalovanému užívat areál lihovaru s výjimkou stodoly na stavební parcele p. č. 572 a tím vyloučila většinovou vlastnici – žalobkyni z rozhodování o společných nemovitostech. Žalobkyni tak bylo dle okresního soudu znemožněno užívat areál v rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu ve smyslu § 137 odst. 1 obč. zák.. J. H. jako menšinová spoluvlastnice tím, že uzavřela nájemní smlouvu se žalovaným, užívala společné nemovitosti tvořící lihovar nad rozsah svého spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, čímž na její straně došlo ve smyslu § 451 obč. zák. ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně. Proto dle okresního soudu povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni nemá žalovaný, nýbrž menšinová spoluvlastnice. Žalovaný tak není ve sporu pasivně legitimován, neboť pasivně legitimována je menšinová spoluvlastnice. Okresní soud pak odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2616/99, i na skutečnost, že žalovaný předmětné nemovitosti užíval na základě neplatné nájemní smlouvy vzhledem k ideálnímu podílovému spoluvlastnictví a nesouhlasu žalobkyně jakožto většinové spoluvlastnice (§ 39 obč. zák.). O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 150 o.s.ř. a úspěšnému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný fakticky nemovitosti užíval a vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně nemovitosti nemohla řádně užívat, shledal okresní soud důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. uložil okresní soud žalobkyni povinnost nahradit České republice 858,--Kč jako odměnu tlumočnici. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně a proti výroku o nákladech řízení žalovaný. Žalobkyně uvedla, že soud prvého stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávně právně věc posoudil. Dle odvolatelky je rozsudek soudu prvého stupně nepřezkoumatelný, pokud ve svém odůvodnění odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.2.2001, č.j. 25 Cdo 2616/99, neboť chybí odkaz na veřejné publikace obsahující takové rozhodnutí. Žalovaný od počátku užívá areál lihovaru bez právního důvodu a je mu zřejmé, že menšinová spoluvlastnice nemohla pronajmout celou nemovitost. Smlouva o pronájmu spoluvlastnického podílu je neplatná, či spíše nicotná, řešící pouze vydání části bezdůvodného obohacení jedné ze spoluvlastnic. Menšinová spoluvlastnice nemohla způsobit, stejně jako to nemůže způsobit nevlastník, neoprávněné užívání cizích nemovitostí žalovanou společností. Sama se tak nezmocnila užitné hodnoty nemovitosti a nemohla se na úkor žalobkyně obohatit. Nájemní smlouva ze dne 10.3.1999 uzavřená mezi J. H. a žalovanou společností je neplatnou a lze z ní usuzovat jednak na výši obvyklého nájemného a na fakt, v jakém rozsahu bylo žalovanou společností jedné ze spoluvlastnic vydáno bezdůvodné obohacení. V provedených důkazech nemá oporu zjištění soudu prvého stupně, že co do dvou třetin užívala menšinová spoluvlastnice předmětné nemovitosti bez právního důvodu, čímž na její straně došlo ve smyslu § 451 obč. zák. ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně. Z užívání společné věci nevyloučila žalobkyni menšinová spoluvlastnice, nýbrž žalovaný. Rovněž nelze souhlasit se závěrem soudu prvého stupně, pokud jde o skutečnost, že žalovaný není pasivně legitimován. Žalovaný by svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení splnil vydáním celého bezdůvodného obohacení kterémukoliv ze spoluvlastníků. Tím by nastala situace, kdy by se mezi sebou museli vypořádat spoluvlastníci podle výše svých spoluvlastnických podílů. V dané situaci bezdůvodné obohacení, které žalovaná společnost získala na úkor majetku v podílovém spoluvlastnictví obou spoluvlastnic, přesahuje ročně 1.500.000,--Kč a z tohoto bezdůvodného obohacení zatím žalovaná společnost vydala pouze část (jednu třetinu) menšinové spoluvlastnici. Zbývá vydat zbývající část bezdůvodného obohacení. Pasivní legitimace žalovaného je dána a aktivní legitimaci mají obě spoluvlastnice, každá z nich s ohledem na ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. a kterákoliv z nich se může domáhat vydání zbytku bezdůvodného obohacení. Žalovaný v odvolání uvedl, že jako plně úspěšnému účastníkovi ve věci mu měla být náhrada nákladů přiznána v plném rozsahu. Žalovaný za užívání nemovitosti platil jedné ze spoluvlastnic a tato skutečnost byla známa i druhé spoluvlastnici, proto jí muselo být od počátku sporu zřejmé, že žaluje nesprávný subjekt, a proto není možné tuto skutečnost zohledňovat při rozhodování o nákladech řízení k tíži žalovaného. Žalovaný se dále vyjádřil k odvolání žalobkyně tak, že soud prvého stupně provedl všechny navržené důkazy, které zhodnotil řádně a rozsudek považuje za srozumitelný a přesvědčivý. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný platil za jím užívaný areál ročně 500.000,--Kč, což je více než je v místě a čase obvyklé nájemné. Nemovitost je v podílovém spoluvlastnictví, které má solidární charakter a důsledkem této solidarity je skutečnost, že dlužník se svého závazku zprostí, splní-li celý závazek byť jen jednomu z věřitelů – spoluvlastníků. Žalobkyní tvrzený závazek k zaplacení bezdůvodného obohacení zanikl splněním. Odvolání žalobkyně i žalovaného je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř.), podané oprávněnými osobami (§ 201 o.s.ř.) a včasné (§ 204 o.s..ř). Obsahuje také všechny náležitosti požadované § 205 odst. 1 a 2 o.s.ř. včetně odvolacích důvodů. Ohledně nich odvolatelka namítala, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.) a nesprávně věc posoudil po právní stránce (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Žalovaný namítal nesprávné právní posouzení věci při rozhodování o nákladech řízení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek nejen z odvolacích důvodů uplatněných v odvolání, ale ze všech odvolacích důvodů, jak jsou uvedeny v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a/ až g/ o.s.ř.. Takovýto způsob přezkumu plyne z § 212a odst. 1 o.s.ř.. Bylo přezkoumáno i řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, to plyne z § 212a odst. 5 o.s.ř.. Vady řízení tam uvedené však zjištěny nebyly. Odvolací soud dospěl k závěru, že v případě žalobkyně není naplněn ani jeden z odvolacích důvodů zákonem stanovených a odvolání je proto nedůvodné. Odvolací soud považuje skutkové zjištění soudu prvého stupně za správné a úplné, protože okresní soud provedl všechny důkazy, které byly odvolatelkou předloženy, pokud se jevily potřebnými k prokázání rozhodných skutečností, aby věc bylo možno po právní stránce posoudit. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný užíval areál lihovaru s výjimkou stodoly a toto užívání mu umožnila J. H., čímž byla z užívání vyloučena žalobkyně, je správné. K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně právně věc posoudil, nutno uvést, že nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že okresní soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že soud použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případě jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud považuje právní posouzení věci okresním soudem za správné. Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Podle § 139 odst. 1 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužíval společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem – vyplývá z výše citovaného ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada. V případě, že spoluvlastník neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem byla uzavřena nájemní, či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu (viz rozsudek NS ČR 25 Cdo 2616/99). V konkrétním případě to byla J. H., která užívala, respektive dala do užívání (žalovanému), věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. Pokud tato menšinová spoluvlastnice uzavřela se žalovaným neplatnou nájemní smlouvu, má to důsledky jen mezi účastníky této smlouvy, kteří jsou povinni si vrátit vzájemné plnění (§ 457 o.z.). Žalovaný je tedy v právním vztahu jen k J. H. (menšinové spoluvlastnici), a to ať již z platné či neplatné nájemní smlouvy. K žalobkyni žalovaný v žádném právním vztahu není, ani vůči ní bezdůvodné obohacení nezískal. Pokud je získal, pak jen z důvodu neplatné nájemní smlouvy právě z titulu její neplatnosti, a to výlučně vůči druhému účastníkovi této neplatné smlouvy – J. H.. Žalobkyně účastnicí této smlouvy nebyla, a proto nemohlo být na její úkor získáno bezdůvodné obohacení. To u neplatné smlouvy spočívá v plnění, které je podle ní poskytnuto (a které proto musí být vráceno). Žalobkyně žádné plnění žalovanému neposkytla, nic jí proto vráceno ze strany žalovaného být nemůže. Nárok žalobkyni tedy nepřísluší proti žalovanému, který není spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, ale právně jiný nárok by jí mohl příslušet proti menšinové spoluvlastnici. Jde o právo spoluvlastníka na náhradu za neužívání věci, jak to plyne ze shora uvedených ustanovení vyložených judikaturou shora zmíněnou. Žalovaný tak není ve sporu pasivně legitimován. Pokud jde o vyjádření žalovaného, že podílové spoluvlastnictví má solidární charakter a žalovaný se tak zprostil svého závazku, pokud plnil jedné ze spoluvlastnic, nelze se s tímto názorem ztotožnit. Solidarita platí jen pro případy, kdy úkon (uzavření nájemní smlouvy) učiní více spoluvlastníků. Z nájemní smlouvy, kterou uzavřela sama menšinová spoluvlastnice se žalovaným, nelze solidaritu dovozovat. Vzhledem k uvedenému bylo nutno napadený rozsudek jako věcně správný ve výroku v odstavci I. dle § 219 o.s.ř. potvrdit. Jiná situace je, pokud jde o náklady řízení mezi účastníky. V daném případě není namístě užití § 150 o.s.ř., jak rozhodl soud prvého stupně. Žalovaný za užívání předmětných nemovitostí platil jedné ze spoluvlastnic a nemůže nést následky za to, že žalobkyně zažalovala nesprávný subjekt. Naopak žalovanému, jako úspěšnému účastníku ve věci, přiznal odvolací soud náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve smyslu § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. v plné výši 69.008,--Kč. Náklady řízení představuje odměna advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb.. Za 6 úkonů před okresním soudem činí 51.758,--Kč při jednom úkonu za 8.550,--Kč + 6x režijní paušál 75,--Kč a náklady odvolacího řízení za 2 úkony + 2 x režijní paušál 75,--Kč, činí 17.250,--Kč. Okresní soud nepostupoval správně, pokud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit na náhradě nákladů státu 858,--Kč jako odměnu tlumočnice. Podle ustanovení § 18 o.s.ř. mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Dle § 141 odst. 2 o.s.ř. náklady důkazu, které nejsou kryty zálohou, jakož i hotové výdaje ustanoveného zástupce, který není advokátem, a náklady spojené s tím, že účastník jedná ve své mateřštině, platí stát. Podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. je však třeba vykládat také s ohledem na již uvedené ustanovení § 18 o.s.ř. S tímto ustanovením by pak bylo v rozporu ukládat povinnost k náhradě nákladů spojených s tím, že účastník (v tomto případě oba účastníci) realizovali právo jednat před soudem ve své mateřštině. Ve věci byl vyslechnut manžel žalobkyně S. G. a okresní soud ustanovil tlumočnici z jazyka řeckého, která tlumočila při výpovědi uvedeného svědka a přiznal jí odměnu ve výši 858,--Kč. Náklady spojené s přibráním tlumočníka k přetlumočení je třeba s ohledem na jejich povahu posuzovat jako náklady vyplývající z práva účastníka jednat před soudem ve své mateřštině. Proto jejich náhradu nelze uložit účastníkovi, a tyto náklady platí stát. Z výše uvedeného vyplývá, že okresní soud pochybil, když uložil žalobkyni povinnost zaplatit náklady tlumočnického úkonu a tím porušil zákon v ustanovení § 18 a § 148 odst. 1 o.s.ř.. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek ve výrocích týkajících se nákladů řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř.. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže by dovolací soud dospěl na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Strakonicích k závěru, že jde ve věci samé o rozhodnutí zásadního právního významu. Tento rozsudek by mohl být k návrhu soudně vykonán, pokud by nebyl včas a řádně splněn. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 18. prosince 2003 JUDr. Milena Babková v.r.