Určením neplatnosti kupní smlouvy o prodeji bytu dle zákona č. 52/1966 Sb. se neobnovuje dům jako předmět vlastnictví, a proto původní vlastník domu nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takové smlouvy. Mohl však žalovat restituční žalobou (podle zákona č. 87/1991 Sb.) a jestliže tak nežaloval, nemůže mít úspěch ani s žalobou na ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů (§ 126 odst. 1 obč. zák., § 80 písm. c/ o.s.ř.).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. B. a soudkyň JUDr. J. H. a JUDr. V. Z. v právní věci žalobce Ing. P. T., bytem K., zastoupeného Mgr. M. B., advokátem se sídlem v P., proti žalovaným 1) P. b. h. města Č. B., s.p., se sídlem Č. B., IČ…, 2) MUDr. Z. B., nar…, 3) D. B., nar… 4) Ing. Z. B., nar…, a 5) V. B., nar…, všem bytem v Č. B., při zastoupení žalovaných 2 – 5 JUDr. J. Š., advokátkou se sídlem v Č. B., o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví k nemovitostem, o odvolání žalovaných 2 – 5 proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.9.2000, č.j. 17 C 62/96-214, t a k t o: Rozsudek soudu prvního stupně s e m ě n í takto: I. Zamítá se žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 21.5.1990 mezi P. b. h. města Č. B. a manžely MUDr. Z. B., r.č…a D. B., r.č…, o převodu vlastnictví k bytu č. 463/1 nacházejícímu se v domě čp. 463 postaveném na pozemku číslo parcelní 989 v k.ú. Č. B. 6, pod adresou D. 20, Č. B. 6, spolu s 64% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu, a žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 20. 7. 1986 mezi P. b. h. města Č. B. a manžely Ing. Z. B. r.č… a V. B., r.č…, o převodu vlastnictví k bytu č. 463/2, nacházejícímu se v domě čp. 463 postaveném na pozemku číslo parcelní 989 v k.ú. Č. B. 6 spolu s 36% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu. II. Zamítá se žaloba na určení, že B. R. je z jedné poloviny spoluvlastnicí domu čp. 463 postaveného na pozemku číslo parcelní 989, pod adresou D. 20, Č. B. 6, jehož oba byty a společné prostory jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 2132 pro k.ú. Č. B. 6 u Katastrálního úřadu v Č. B., pokud směřuje proti žalovaným manželům MUDr. Z. a D. B. a manželům Ing. Z. a V.B. III. Zamítá se žaloba na určení, že B. R. je z jedné poloviny spoluvlastnicí pozemků číslo parcelní 989 a číslo parcelní 990 zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 5 v k.ú. Č. B. 6 u Katastrálního úřadu v Č. B., pokud směřuje proti žalovaným manželům MUDr. Z. a D. B. a proti manželům Ing. Z. a V. B. IV. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463, pokud je jím rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému P. b. h. v Č. B., s. p., zůstává nedotčen. V. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví k jedné polovině pozemků číslo parcelní 989 a číslo parcelní 990, pokud je jím rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému P. b. h. v Č. B., s. p., zůstává nedotčen. VI. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným MUDr. Z. a D. B. a Ing. Z. a V. B. jako oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudy obou stupňů 24 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. J. Š., advokátky se sídlem v Č. B. VII. Žalovaný P. b. h. města Č. B. nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že jsou neplatné kupní smlouvy (ze dne 21. 5. 1990 a ze dne 20. 7. 1986), které byly uzavřeny mezi P. b. h. města Č. B. a (v jednom případě) manžely MUDr. Z. B. a D. B. a (v druhém případě) manžely Ing. Z. B. a V. B., v obou případech o převodu vlastnictví k bytům ( v prvém případě byt č. 463/1, v druhém případě byt č. 463/2) a o převodu podílu na společných prostorách tohoto domu (v prvém případě 64% spoluvlastnického podílu, v druhém případě 36% spoluvlastnického podílu), vše v domě čp. 463 (okresní soud nesprávně uvedl, že č. 463 je číslo parcelní) postaveném na pozemku čp. 989 v k.ú. Č. B. 6, pod adresou D. 20, Č. B. 6; dále okresní soud určil, že žalobkyně je z jedné ideální poloviny vzhledem k celku spoluvlastníkem domu čp. 463 (okresní soud nesprávně uvedl, že 463 je číslo parcelní) postaveného na pozemku čp. 989 v k.ú. Č. B. 6, pod adresou D. 20, Č. B. 6, a spoluvlastníkem pozemku čp. 989 v k.ú. Č. B. a pozemku čp. 980 v k.ú. Č. B. 6. O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 14 975 Kč, a to každý ze žalovaných 1/3 k rukám zástupce žalobkyně Mgr. M. B., do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud (který rozhodoval za života původní žalobkyně B. R., zemřelé až dne 21.2.2003) dospěl k závěru, že spoluvlastnický podíl žalobkyně nebyl konfiskován a žalobkyně je proto i nadále vlastnicí poloviny předmětných nemovitostí, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla odškodněna podle mezistátní dohody o vypořádání restitučních nároků. Okresní soud se zabýval otázkou vydržení předmětných nemovitostí státem a jeho právními nástupci. Dospěl k závěru, že stát nenabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem vydržením, neboť se zřetelem ke všem okolnostem nemohl být v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti patří. U žalovaných (obou manželských dvojic B.) chybí podle okresního soudu pro vydržení splnění podmínky desetileté vydržecí lhůty, jak ji předpokládá ustanovení § 134 odst. 1 „platného“ obč. zák., a jak ji předpokládalo i ustanovení § 135a odst. 1 obč.zák. č. 40/64 Sb. ve znění pozdějších předpisů (tím má okresní soud na mysli občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.1991). Podle okresního soudu bylo v řízení prokázáno, že vydržecí lhůta nebyla splněna ani u jedněch manželů B. Tento svůj závěr okresní soud dovodil z toho, že kupní smlouvu uzavřeli manželé MUDr. Z. a D. B. dne 21.5.1990 a žalovaní Ing. Z. B. a V. B. dne 20.7.1986, přičemž žaloba v této věci byla podána 1.7.1996 a žalovaní ji obdrželi 6.8.1996. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali pouze žalovaní MUDr. Z. a D. B. a Ing. Z. a V. B. Žalovaný P. b. h. města Č. B. odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně nepodal. Odvolatelé v odvolání namítali nesprávnost právního závěru soudu prvního stupně o tom, že stát nebyl v dobré víře, že mu nemovitost patří. Při odvolacím jednání konaném dne 24.1.2001 upřesnili odvolatelé argumenty svého odvolání tak, že trvají na svém právním názoru o řádném průběhu konfiskace majetku žalobkyně a tedy o tom, že majetek žalobkyně přešel konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb. účinností tohoto dekretu na stát. Poukazovali v tomto směru na výměr KNV v Č. B. č.j. VII/2-f-208/171-52 a na jeho přílohu „seznam konfiskovaných nemovitých podstat přicházejících v úvahu pro odevzdání obci“ a obdobný „seznam konfiskovaných nemovitých podstat svěřených do správy místního národního výboru“. Podle jejich názoru byl právě seznam konfiskovaných nemovitých podstat tím rozhodnutím příslušných správních orgánů, které bylo předpokládáno ustanovením § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.. Tento dokument je podle odvolatelů dostatečně určitý pro zjištění, který majetek a které osobě byl ke dni účinnosti dekretu konfiskován. Odvolatelé poukazovali i na stanovisko Okresního úřadu v Č. B. hovořící o tom, že pro účely konfiskací nebyly zakládány žádné spisy a byla jen vyvěšena veřejná vyhláška se seznamem konfiskovaného majetku. Dále pak bylo provedeno již jen knihování na státního vlastníka. Také soud zapisující vlastnictví do pozemkové knihy vycházel dle odvolatelů jen ze seznamu konfiskovaného majetku. Při odvolacím jednání dne 24.1.2001 odvolatelé uvedli, že v tomto případě byl stát buď přímo vlastníkem nebo nejméně oprávněným držitelem předmětných nemovitostí a jeho oprávněnou držbu je nutno započítat do jejich vydržecí doby. Okresní soud se měl zabývat i námitkou, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Odvolatelé navrhli, aby v případě potvrzení napadeného rozsudku připustil odvolací soud ve věci dovolání, neboť jde o věc právně zásadně významnou. Tehdejší žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Poukazovala na závěry odvolacího soudu uvedené v dřívějších zrušovacích usneseních, které se týkaly nedodržení konfiskačního dekretu a v souvislosti s tím považovala žalobkyně za nedůvodný důkazní návrh žalovaných týkající se prokazování národní spolehlivosti žalobkyně a jejího českého občanství. Podle žalobkyně nemůže být rozhodnutí KNV, kterým operují žalovaní, tím rozhodnutím, které předpokládal dekret č. 108/45 Sb.. Protože ke konfiskaci správným způsobem nedošlo, nemohl být stát v dobré víře, že se stal vlastníkem. Navíc listiny zasílané státem bratru žalobkyně svědčí o tom, že stát se žalobkyní jako s vlastnicí jednal. Odvolací soud rozhodl o shora uvedeném odvolání žalovaných 2 – 5 již jednou, a to rozsudkem ze dne 26. . 001, č.j. 5 Co 3200/2000 - 237, vydaným také ještě za života původní žalobkyně. Tento rozsudek byl ovšem k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003, č.j. 22 Cdo 1115/2001 - 282 zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (rozhodnuto bylo ještě před smrtí původní žalobkyně). Dovolací soud ve zrušovacím rozsudku uvedl, že odvolací soud věc nesprávně posoudil po právní stránce, když vyšel z toho, že stát je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je-li v dobré víře orgán realizující držbu bez ohledu na způsob nabytí držby státem. Podle Nejvyššího soudu nemůže jít o dobrou víru státu a o oprávněnou držbu, jestliže stát nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, již při uchopení se držby. Nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby, nelze zhojit tím, že věc je předána do správy jinému státnímu orgánu, který o okolnostech nabytí držby není informován. Podle Nejvyššího soudu lze v dané věci učinit závěr o tom, že stát byl po dobu trvání vydržecí lhůty se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné nemovitosti patří, jen v případě, že by bylo zjištěno, že v dobré víře byl stát (státní orgán jednající jeho jménem) již při nabytí držby. Dovolací soud uvedl, že takový závěr však odvolací soud neučinil. Bylo vytknuto, že skutečnosti, které by umožnily držbu státu prohlásit za oprávněnou, doposud zjištěny nebyly, a to s ohledem na právní názor odvolacího soudu týkající se oprávněnosti držby státu, v důsledku kterého se jevily nadbytečnými. V dalším řízení měl odvolací soud učinit skutková zjištění ohledně nabytí držby státem. Po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu zemřela žalobkyně B. R., a to dne 21.2.2003. To je prokázáno zápisem ze dne 8.4.2003 sepsaným soudním komisařem při vyřizování výkonu pozůstalosti po B. R., ve kterém je také obsažena závěť zůstavitelky týkající se mimo jiné majetku v České republice, který zůstavitelka odkázala svému synovci Ing. P. T. z K. Zápis byl vyhotoven rakouským notářem jako soudním komisařem. Úmrtí původní žalobkyně je prokázáno i zprávou české notářky jako soudní komisařky JUDr. L. J., která projednává dědictví po zůstavitelce ohledně majetku nacházejícího se v České republice. Tato notářka potvrdila, že původní žalobkyně zemřela dne 21.2.2003 se zanecháním závěti a jako dědic ze závěti přichází v úvahu pozůstalý synovec Ing. P. T., bytem K. Posléze uvedená notářka sdělila, že Ing. P. T. je jediným dědicem ze závěti ohledně majetku v ČR. Je zřejmé, že tento majetek v ČR patřící do dědictví B. R. bude projednáván českým dědickým soudem, avšak podle rakouského hmotného práva. Dědické řízení, jehož předmětem jsou nemovitosti, jichž se týká soudní řízení, bylo přerušeno. Odvolací soud rozhodoval sice za účinnosti novely o.s.ř. č. 30/2000 Sb., účinné od 1.1.2001, postupoval však podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Vyplývá to z části dvanácté o přechodných a závěrečných ustanoveních obsažených v hlavě I. přechodných ustanovení k části první č. 15 novely o.s.ř. č. 30/2000 Sb.. Podle uvedeného ustanovení se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V tomto případě bylo projednáno odvolání, které bylo podáno proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému dne 29.9.2000, tj. před účinností novely o.s.ř. č. 30/2000 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1.1.2001. Z uvedeného plyne, že odvolací soud také vycházel ze znění ustanovení § 107 ve znění účinném do 31.12.2000. Řídil se zejména ustanovením odstavce 3 věty za středníkem. Z uvedeného ustanovení plyne, že soud pokračuje s dědici účastníka (aniž by musel řízení přerušit), pokud povaha věci připouští, aby s nimi bylo pokračováno i před skončením dědického řízení. V tomto případě nebylo nutno soudní řízení přerušovat až do pravomocného skončení dědického řízení, protože přichází v úvahu jediný dědic ze závěti, který přihlášku k dědění podle rakouského práva podal (požádal o projednání dědictví) a žádná jiná přihláška podána nebyla. Lze tedy s Ing. P. T. v soudním řízení pokračovat jako s jediným procesním nástupcem původní žalobkyně B. R. Vzhledem k znění § 107 o.s.ř. účinnému do 31.12.2000 nebylo třeba rozhodovat o tomto procesním nástupnictví usnesením. Odvolací soud se řídil právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v této věci k otázce vydržení a započal s dokazováním týkajícím se skutečností rozhodných pro posouzení dobré víry při nabytí držby předmětného majetku státem. Vycházel z toho, že stát se chopil držby okamžikem, kdy začal s předmětným majetkem disponovat jako se svým, což bylo dnem vydání výměru KNV v Č. B. (13.11.1952) o svěření správy tohoto majetku Místnímu národnímu výboru v Č. B. K tomuto okamžiku by stát musel být vzhledem k podmínkám konfiskace dle dekretu č. 108/1945 Sb. v dobré víře, že účinností dekretu došlo k přechodu předmětného majetku na stát, a že je proto jeho realizační akt (svěření majetku do správy jiného orgánu) v souladu s právem. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že pro úspěšnost námitky vydržení by musely být prokázány okolnosti, které by vedly k závěru, že vlastnice těchto nemovitostí podléhala konfiskačnímu dekretu. V té souvislosti by byly rozhodnými důkazy listiny předkládané původní žalobkyní (osvědčení o jejím československém státním občanství a osvědčení o národní spolehlivosti). Odvolací soud však dokazování ohledně problematiky vydržení nedokončil, protože se vrátil k řešení otázky naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.. Nemohl také přejít právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Ostatně na tento právní názor upozornili všichni žalovaní při odvolacím jednání dne 17.12.2003. Podle žalovaných tento právní názor podporuje jejich stanovisko, že věci „tohoto druhu“ nelze uplatňovat obecnou žalobou. Žalovaní odkazovali na to, že restituční žaloba ohledně druhé poloviny předmětných nemovitostí byla zamítnuta a Nejvyšší soud tehdy zaujal názor, že nelze restitučně vydat polovinu nemovitostí, která již neexistuje a místo ní existují byty jako předměty vlastnictví. Podle žalovaných proto nelze ani určovat vlastnické právo k takovéto neexistující polovině nemovitostí. Žalobce toto stanovisko nesdílel a namítl, že restituční předpisy obsahují taxativní důvody, pro které lze podle nich postupovat, a jeden z nich je ten, že stát převzal nemovitosti bez právního důvodu. V tomto případě však podle žalobce, jak namítal již v průběhu řízení, jednalo se nikoli o převzetí věci bez právního důvodu, ale o protiprávní jednání státu. Žalobce odkazoval na to, že právní názor na tuto otázku byl již vysloven v této věci s argumentací, že později vydaný restituční předpis nemůže zhoršit postavení původních vlastníků. Také právní názor, že původnímu vlastníku, jehož nemovitosti byly státem převzaty a později místo nich vznikly byty jako předmět vlastnictví, nelze restitučně původní polovinu vlastnictví vydat, je již překonán. Žalobce odkázal též na nález Ústavního soudu o protiprávní konfiskaci v případě, že před konfiskačním rozhodnutím bylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Odvolací soud se necítí vázán svým původním právním názorem o existenci naléhavého právního zájmu na uplatněných určovacích žalobních petitech. Vychází z ustálené judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003), že takové odchýlení se od dřívějšího právního názoru není vadou řízení. Jak lze zjistit studiem judikatury Nejvyššího soudu, dochází zcela zákonitě k vývoji v právních názorech na určitou problematiku, a tak je tomu i v této věci. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní závěr ani na jednom ze dvou určovacích žalobních petitů. Vychází z toho, že jestliže žalovaná jedna polovina domu v současné době neexistuje, místo domu jako předmětu vlastnictví existují jako předměty vlastnictví dva samostatné byty a podíly na společných prostorách, nemůže být ani žalovaná jedna polovina domu zapsána do katastru nemovitostí. Proto nemůže být dán právní zájem na určení vlastnictví k jedné polovině domu. Přitom (a to je zásadní nový argument ve prospěch současného právního názoru) nemůže dojít k obnově jedné poloviny domu jen na základě toho, že bude vyslovena neplatnost kupních smluv na byty. Vyslovení neplatnosti kupních smluv na oba byty by totiž mělo za následek pouze vrácení vzájemného plnění ve vztahu mezi účastníky neplatné smlouvy (§ 451 a § 457 obč.zák.). Muselo by tedy být vráceno totéž plnění, které bylo poskytnuto, a z kupní smlouvy vyplývá, že žalovaným byly prodány byty. Museli by tedy vrátit opět byty (a podíly na společných prostorách). Znamená to, že samotnou neplatností smluv by nedošlo k obnově toho předmětu vlastnictví, ke kterému měla původní žalobkyně vlastnický vztah. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že není naléhavý právní zájem ani na určení neplatnosti kupních smluv ani na určení vlastnictví k polovině domu. I kdyby neplatnost kupních smlouvy byla vyslovena, nijak by to neovlivnilo právní sféru žalobkyně, protože ona vlastnicí bytů nebyla, a ten předmět vlastnictví, ke kterému vztah vlastnický měla, by ani při neplatnosti smluv neexistoval. Nemohla by být proto zapsána jako vlastnice poloviny nemovitostí do katastru nemovitostí. Pokud jde o druhý určovací výrok, požadující určení vlastnictví B. R. k jedné polovině domu, lze dokonce dospět k závěru, že žalobce jako její právní nástupce není vůbec aktivně legitimován k takové žalobě, protože v katastru nemovitostí žádná jedna polovina domu, jehož se žaloba týká, zapsána není. Na místo původní jedné poloviny patřící kdysi B. R. a jedné poloviny patřící kdysi Ing. P. T., je v katastru nemovitostí zapsán jiný předmět vlastnictví, a to dva byty a podíly na společných prostorech. Odvolací soud změnil svůj původní právní názor i ohledně souvislosti této žaloby s restitučním zákonem č. 87/1991 Sb.. Dříve odvolací soud zaujímal stanovisko (a vázal je k naléhavému právnímu zájmu žalobkyně), že na úspěšnost žaloby nemůže mít vliv skutečnost, že žalobkyně mohla žalovat podle uvedeného zákona. V současné době již nesdílí právní názor vyslovený v dřívějších svých rozhodnutích (že i když původní žalobkyně nežalovala na restituční vydání bytů, není vyloučena její obecná žaloba na určení jejího vlastnictví). Tvrzení původní žalobkyně o tom, že nikdy své vlastnictví neztratila, přičemž přesto její majetek převzal stát, není ničím jiným, než námitkou restitučního důvodu, že stát její majetek převzal bez právního důvodu. V té souvislosti je nutno řídit se ustálenou judikaturou, představovanou nepochybně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ve kterém rozhodoval devítičlenný senát Nejvyššího soudu, evidentně za účelem sjednocení judikatury. Právě tomuto senátu byla věc řešící obecnou otázku, zda v případě, kdy je dán důvod k vydání věci podle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě (převzetí nemovitosti bez právního důvodu), lze se domáhat ochrany vlastnického práva k této věci podle obecných právních předpisů (žalobou na určení vlastnického práva podle § 80 písm. c/ o.s.ř.). Z uvedeného judikátu je zřejmé, že je nutno jej aplikovat nejenom na případy zákona o půdě, ale i na případy zákona č. 87/1991 Sb., neboť ustanovení o podmínkách restituce jsou obdobná. I zákon č. 87/1991 Sb. obsahuje restituční důvod spočívající v převzetí věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 citovaného zákona). Shora citovaný judikát se přiklonil k jednomu ze dvou (i Nejvyšším soudem) po léta uplatňovaných názorů. Uzavřel své rozhodnutí tím, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c/ o.s.ř., mohla-li žádat vydání věci podle zákona restitučního z restitučního důvodu „převzetí věci bez právního důvodu“. Odvolací soud sdílí veškeré argumenty Nejvyššího soudu a považuje je za rozhodné i v této věci. Jde jednak o argumenty týkající obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním vyúsťující v zásadu, že hledat řešení v obecném právním předpisu lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. I dle odvolacího soudu speciální úprava ve zvláštním zákonu č. 87/1991 Sb. nechybí. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období státem převzat (v souzené věci je nutno převzetí vztahovat k faktické realizaci majetku výměrem KNV z roku 1952), je přiznáván zákonem č. 87/1991 Sb., konkrétně ustanovením § 6 odst. 2 citovaného zákona. Podle uvedeného ustanovení se povinnost vydat věc vztahuje i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu. Tak jako v judikátu Nejvyššího soudu, lze i v této věci poukázat na ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle kterého je povinná osoba povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkami dále uvedenými, takové právní úkony jsou neplatné. Judikováno bylo, že nebylo-li právo na vydání uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůty uvedené v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.. Přesněji je pravidlo formulováno v § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., jehož odkaz na zákon č. 403/1990 Sb. je nutno chápat jako odkaz na všechny restituční předpisy včetně zákona 87/1991 Sb. (viz R 42/2000 Sb.). Jestliže zákon umožňuje, aby do vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke kterým restituční nárok mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl, je třeba učinit závěr, že od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci. Odvolací soud považuje za přesvědčivý zejména argument Nejvyššího soudu týkající se principu právní jistoty. Je nepochybné, že z tohoto principu vycházel i zákonodárce, když vázal uplatnění restitučních nároků na lhůty, po jejichž marném uplynutí bylo možno s věcmi, ke kterým se tyto nároky vztahovaly, nakládat. Úpravu majetkových vztahů, která byla účelem i restitučního zákona č. 87/1991 Sb. si nelze (jak uvedl Nejvyšší soud) představit bez jejich vyrovnání, tedy bez toho, aby vlastnictví restitučními předpisy dotčené bylo v míře pokud možno nejširší postaveno najisto. Pokud by i nadále bylo možno domáhat se ochrany vlastnictví podle § 126 odst. 1 obč.zák. tam, kde bylo možno žádat restituční vydání, byla by hromadně narušena právní jistota osob, které až poté, co bylo zřejmé, že k vydání věci nedojde, získaly na základě řádných právních skutečností tyto věci od státu a jeho právních nástupců, jakož i právní jistota budoucích nabyvatelů takového majetku. Takový stav by byl v rozporu s požadavky právního státu. Odvolací soud sdílí i poslední argument Nejvyššího soudu, že takovýmto stanoviskem nedochází k narušení práv původních vlastníků. Tito vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných lhůtách (restitučních), a pokud tak neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v důsledku vydržení jinou osobou, i když o vydržení zde nejde. Společné s institutem vydržení je však to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v důsledku uplynutí určité doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci. Původní vlastnice předmětných nemovitostí restituční žalobu podle zákona č. 87/1991 Sb. nepodala, ač v žalobě podané v roce 1996, tedy po uplynutí lhůty uvedené v § 5 odst. 4 restitučního zákona, tvrdila, že stát převzal její nemovitost, i když k tomu neměl právo. Odvolací soud nesouhlasí s právním názorem současného žalobce, že je třeba rozlišovat, zda stát převzal majetek protiprávně, či bez právního důvodu. Převzetí bez právního důvodu je vždy převzetím v rozporu s právem. Převzal-li tedy v tomto případě stát majetek žalobkyně v rozporu s konfiskačním dekretem v roce 1952, kdy s ním začal disponovat (převedl správu na jiný státní orgán), a zapsal státní vlastnictví do pozemkové knihy, učinil tak bez právního důvodu, protože předtím nebylo vydáno rozhodnutí o konfiskaci, které bylo hmotněprávní podmínkou pro změnu vlastnictví. Za té situace měla původní žalobkyně možnost uplatnit právo na vydání svého majetku převzatého státem bez právního důvodu restituční žalobou podle § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.. Protože tak neučinila, nemůže se ani dnes žalobce domáhat ochrany vlastnického práva své právní předchůdkyně ve smyslu § 126 obč. zák. Jestliže nemůže být úspěšná žaloba na určení vlastnictví k polovině nemovitostí původně ve vlastnictví B. R., není ani právní zájem na určení neplatnosti smluv ohledně koupě bytů fyzickými osobami. Z uvedeného důvodu musel být rozsudek soudu prvního stupně změněn v odstavci I., o určení neplatnosti kupních smluv ohledně bytů a společných prostor tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouvy ohledně bytů a společných prostor jsou neplatné. Změněn byl rozsudek soudu prvého stupně i ve výroku v odstavci II. tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že B. R. je z jedné poloviny spoluvlastnicí domu čp. 463. Takto byl však změněn výrok v odstavci II. jen pokud se týkal žaloby směřující proti žalovaným manželům MUDr. Z. a D. B. a manželům Ing. Z. a V. B.. Pokud však tato žaloba na určení spoluvlastnictví k domu čp. 463 směřovala proti žalovanému P. b. h., odvolací soud rozhodnutí o této žalobě nepřezkoumával (odst. IV. rozsudku odvolacího soudu), protože žalovaný P. b. h. v Č. B. odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal. Odvolací soud musel změnit rozsudek soudu prvního stupně i pokud bylo vyhověno žalobě na určení spoluvlastnictví žalobkyně k jedné polovině pozemků čp. 989 a čp. 990, protože žaloba tohoto znění směřovala i proti manželům MUDr. Z. a D. B. a manželům Ing. Z. a V.B. Žádný manželů B. však není zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník shora uvedených pozemků a vzhledem k tomu žádný z manželů B. není pasivně legitimován ve sporu o určení vlastnictví k jedné polovině uvedených pozemků. Žádný z manželů B. ani netvrdí, že má vlastnický vztah k některému z pozemků. Pokud však bylo okresním soudem rozhodnuto o žalobě na určení spoluvlastnictví k jedné polovině pozemků čp. 989 a čp. 990, která směřovala i proti žalovanému P. b. h., zůstává tento výrok rozsudku soudu prvního stupně odvoláním žalovaných MUDr. Z. a D. B. a Ing. Z. a V. B. nedotčen a tento výrok nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). Na závěr je nutno uvést, že poté, co rozhodl soud prvého stupně, žalobní petit nebyl změněn, proto odvolací soud rozhodoval o stejném žalobním petitu jako soud prvého stupně. Protože původní žalobkyně B. R. v době rozhodování soudu odvolacího již nežila (nebyla žalobkyní), bylo rozhodováno odvolacím soudem tak, že byla zamítnuta žaloba na určení spoluvlastnictví B. R. Ta samozřejmě jako osoba zemřelá nemá způsobilost k žádným právům (ani vlastnickým), a již z tohoto důvodu nemůže být určena spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. To je další (i když do jisté míry formální) důvod pro zamítnutí části žaloby. Podle § 7 odst. 2 obč.zák. zaniká způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti smrtí. Odvolací soud změnil i výrok o nákladech řízení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným MUDr. Z. a D. B.a Ing. Z. a V. B. jako oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 24300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. J. Š. Náklady řízení vynaložené žalovanými spočívají jednak v zaplacení soudního poplatku z odvolání 2000 Kč dne 7.4.2000 (č.l. 191) a dále v odměně advokátky, a to ve výši, jak bylo žalovanými požadováno s tím, že ostatních nákladů se žalovaní vzdali. Požadováno tak bylo při jednání okresního soudu dne 17.9.1997 (č.l. 40) 3 225 Kč, stejná částka byla požadována žalovanými při jednání dne 29.1.1999 (č.l. 108), při jednání dne 20.10.1999 bylo požadováno 1150 Kč (č.l. 157). Další náklady byly požadovány s označením počtu úkonů, takže odvolací soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., protože žalovaní manželé B. byli svou advokátkou zastupováni až po účinnosti této vyhlášky (po 1.7.1996). Tarifní hodnota souzeného předmětu řízení činí 2 x 1.000 Kč (§ 9 odst. 1 citované vyhlášky), avšak podle § 12 odst. 3 (spojení dvou věcí – neplatnost smluv a určení vlastnického práva) se odměna modifikuje na částku 750 Kč. V důsledku použití § 12 odst. 4 citované vyhlášky (společné úkony při zastupování dvou nebo více osob – v tomto případě čtyř) činí odměna za jeden úkon 2400 Kč ( 4 x 750 Kč - 600Kč). Protože žalovaní účtovali při jednání dne 19.5.2000 (č.l. 196) dva úkony, činí odměna za tyto úkony 4.800 Kč. Obdobně požadovali při jednání dne 24.1.2001 (č.l. 232 p.v.) dva úkony a 2 x režijní paušál, což představuje částku 4.800 Kč a 150 Kč a při jednání dne 17.12.2003 náklady podle „vyhlášky“, přičemž po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu byly provedeny dva úkony právní pomoci (jednání odvolacího soudu dne 12.11.2003 a dne 17.12.2003), což představuje opět dva úkony po 2.400Kč a 2 x režijní paušál (4800 Kč + 150 Kč). Celkem činí veškeré náklady žalovaných, jak byly požadovány, částku 24 300 Kč. Žalovaný P. b. h. se v průběhu celého řízení vždy vzdával náhrady nákladů řízení, proto bylo rozhodnuto, že právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozsudku odvolacího soudu, a to k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 17. prosince 2003 JUDr. Milena B a b k o v á, v.r. předsedkyně senátu