Pro přiznání bytové náhrady je v případech rozhodování soudu podle § 713 odst. 1 obč. zák. rozhodný charakter bytu v okamžiku rozvodu manželství účastníků

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Vojíkové a soudců JUDr. Jany Prokopové. a JUDr. Františka Koláře, v právní věci žalobkyně V.Č., zast. JUDr. A. D., advokátkou v Č.B., proti žalovanému J. Č., zast. Mgr. M. S., advokátkou v Č. B., o vyklizení bytu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.9.2002, č.j. 24 C 165/2002-34, t a k t o: Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že žalovaný je povinen vyklidit byt č. 88/4, ve druhém nadzemním podlaží domu čp. 88, č. orient. 20, ul. Mánesova, České Budějovice, sestávající z kuchyně, 3 pokojů, předsíně, koupelny, WC, šatny, dvou sklepů a balkonu a vyklizený předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Rozhodl dále, že žalobkyni se náklady řízení nepřiznávají. Podle okresního soudu je žalobkyně výlučnou vlastnicí předmětného bytu, když vlastnické právo jí vzniklo na základě kupní smlouvy uzavřené a vložené do katastru nemovitostí po rozvodu manželství účastníků. Byt byl před uzavřením kupní smlouvy žalobkyní bytem služebním, který žalobkyně získala směnou za jiný služební byt. Žalobkyně pak jako vlastnice bytu má právo na ochranu proti tomu, kdo do jejího vlastnického práva neoprávněně zasahuje, a pokud žalovanému svědčilo právo užívání bytu za trvání manželství, jednalo se o odvozené právo na bydlení, které zaniklo rozvodem účastníků. Protože občanský zákoník neupravuje výslovně, že osoba užívající byt na základě odvozeného právního důvodu má po odvolání souhlasu vlastníka právo na bytovou náhradu, nelze postupovat podle § 713 odst. 1 o. z.., a to ani analogicky v souladu s ustanovením § 853 o. z.. Ze skutečnosti, že mezi účastníky i po rozvodu manželství dochází ke konfliktům, nelze dovodit rozpor s dobrými mravy, který nelze dovodit ani ze skutečnosti, že žalobkyně sama byt koupila do svého výlučného vlastnictví, protože žalovaný po rozvodu manželství nepřistoupil k řešení vzniklé situace. Rozpor s dobrými mravy nevidí okresní soud ani ve skutečnosti, že za trvání manželství oba účastníci investovali do bytu prostředky, jelikož tato skutečnost by měla být zohledněna při vypořádání společného jmění manželů. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku o povinnosti vyklidit předmětný byt, podal odvolání žalovaný. Nesouhlasí s tím, že byl zamítnut jím navržený důkaz dotazem na statutární město České Budějovice k tomu, zda se jedná o byt služební, či ve společném nájmu účastníků, když při směně tohoto bytu mohlo dojít na straně zaměstnavatele žalobkyně k omylu ohledně jeho charakteru. Domnívá se, že s ohledem na nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu ČR právo bydlet je odvozeno od rodinně právního vztahu, rozvodem právní důvod bydlení zaniká a vlastník se může domáhat vyklizení bytu dle § 126 odst. 1 o. z.. Rozvedený manžel má však nárok na bytovou náhradu, i když to není výslovně v občanském zákoníku upraveno. Daný vztah by měl být posouzen analogicky dle § 853 o. z. a je rozhodující, zda byl byt bytem služebním či nikoliv, když jak ustanovení § 713 odst. 1 o. z., tak i § 712 odst. 3 věta druhá o.z. právo na náhradní byt obsahují. Žalovaný také nemusí tvrdit, ani namítat, že by bez zajištění bytové náhrady neměl kde bydlet, a že by tento důsledek byl nepřiměřeně tvrdý. Soud je podle jeho názoru povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by žalovaný měl jinou možnost bydlení, než v předmětném bytě, a že by tedy poskytnutí bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy. Podle žalovaného je naopak zřejmé, že jeho vyklizení bez zajištění bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje proto, aby dovolací soud po případném dokazování, které nebylo k jeho návrhu provedeno, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že je povinen byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné podle § 201 o.s.ř. v návaznosti na ustanovení § 202 o.s.ř., bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej nelze ani potvrdit, ani změnit. V odvolání žalovaného jsou uplatněny odvolací důvody dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d/ o.s.ř., kterým lze soudu vytýkat, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a dle § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř., kterým lze soudu vytýkat, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud shledal, že oba tyto odvolací důvody jsou dány. V daném případě je dle názoru odvolacího soudu zásadní otázkou charakter předmětného bytu ke dni rozvodu manželství účastníků. Pro posouzení věci nejsou rozhodující skutečnosti, které nastaly až po rozvodu manželství. Jak vyplývá ze spisu, okresní soud však charakter bytu ke dni rozvodu manželství za zásadní nepovažoval a vycházel z toho, že byt po rozvodu manželství nabyla do svého vlastnictví žalobkyně. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že na základě potvrzení Policie ČR ze 17.9.2001 má za prokázané, že byt byl veden jako služební dle § 8 zák. č. 102/1992 Sb., určený pro ubytování ozbrojených složek, tento důkaz je však ve spise založen pouze ve fotokopii. Jestliže ani z protokolu o jednání u okresního soudu ze dne 24.9.2002, při kterém byl důkaz potvrzením ze dne 17.9.2001 proveden, nevyplývá, že by soud měl k dispozici originál tohoto potvrzení, nelze pouze z fotokopie žádná skutková zjištění ve věci činit. Okresní soud měl naopak vyhovět návrhu na doplnění dokazování tak, jak byl žalovaným navržen a zjišťovat, jaký charakter ke dni rozvodu manželství byt měl. Pokud by totiž bylo zjištěno, že k uvedenému dni se jednalo o byt služební, pak by nešlo o žádnou analogii dle ustanovení § 853 o. z., ani o aplikaci ustanovení § 3 o. z., ale na daný případ by bylo nutno použít ustanovení § 713 odst. 1 o. z., dle kterého jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. To platí i v případě, jestliže nájemce služebního bytu opustí trvale společnou domácnost. V odůvodněných případech soud může rozhodnut, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování. V případě, že by bylo zjištěno, že v době rozvodu manželství se o služební byt nejednalo, pak by na projednávanou věc dopadal zcela jiný právní režim, neboť v takovém případě musel existovat společný nájem bytu manželky. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud celý napadený rozsudek zrušil dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při novém projednání věci bude soud prvního stupně zejména zkoumat, jaký charakter měl předmětný byt ke dni rozvodu manželství účastníků. Dle § 226 odst. 1 o.s.ř. je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Dle ustanovení § 224 odst. 3 o.s.ř. rozhodne v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 30. ledna 2003 JUDr. Alena Vojíková v.r. předsedkyně senátu