Nejde o vadu řízení ( ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), jestliže soud prvního stupně nepřeruší řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. z toho důvodu, že neshledal, že zákon, jehož má být při rozhodování použito nebo jeho jednotlivé ustanovení, by bylo v rozporu s ústavním zákonem.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Prokopové a soudců JUDr. Aleny Vojíkové a JUDr. Františka Koláře v právní věci žalobce J. P., bytem H. jako správce konkurzní podstaty úpadce Z. d. Z. v likvidaci, se sídlem Z., IČ …, zastoupeném K. H., advokátem se sídlem S., proti žalovanému Č. r. – Z. v. s. se sídlem B., o určení splatnosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. listopadu 2002, č.j. 5 C 327/2002-84, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně v bodě I., II. a III. se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 717,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobce se domáhá proti žalovanému s odkazem na smlouvu ze dne 18.9.1991, která byla uzavřena mezi tehdejší S. m. s. se sídlem P. a se žalobcem ve smyslu § 23 odst. 1 písm. b) zákona č. 124/1976 Sb. určení, že pohledávka žalobce proti žalovanému ve výši 24 413 885,- Kč je splatná dne 30.4.2003. Soud prvního stupně žalobu, aby soud rozhodl, že pohledávka žalobce proti žalovanému ve výši 24 413 885,- Kč je splatná 30.4.2003 zamítl, dále rozhodl tak, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení a rovněž Česká republika nemá právo na náhradu státem zálohovaného svědečného (bod I., II. a III.). Soud vycházel ze skutkových zjištěních, že žalobce uzavřel se S. m. s. dne 18.9.1991 smlouvu o odstranění ekonomické újmy podle § 23 odst. 1 písm. b) zákona č. 124/1976 Sb. Smlouva byla uzavřena na částku 24 413 880,- Kč, přičemž ekonomická újma činila 26 913 885,- Kč. Úpadci z této újmy bylo již uhrazeno 2 500 000,- Kč. Dále soud učinil zjištění z Propočtu ekonomické újmy a její odstranění při zřízení pásma hygienické ochrany vodárenského odběru Volyňky v Nišovicích pro úpravnu vody z března 1999, že předmětná dohoda byla schválena Ministerstvem zemědělství ČR – Regionálním odborem České Budějovice dne 18.4.1991. Soud vychází z ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., zákona č. 10/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.1.1993 a který změnil a doplnil zákon č. 334/1992 Sb. tak, že do odstavce 2 ustanovení § 23 doplnil i rozhodnutí vydaná podle § 14 dosavadního zákona č. 53/1966 Sb. a v odstavci třetím ustanovení § 23 se na konec odstavce doplnila slova „se tato povinnost rovněž nevykoná“. U ochranných pásem platí pak mimo jiné podle § 23 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. ve znění zákona č. 75/1976 Sb. o dohodě o odstranění ekonomické újmy přiměřeně ustanovení § 13a odst. 7 a § 14 odst. 2 uvedeného zákona. V § 14 odst. 2 bylo mimo jiné stanoveno, že sjednaly-li strany o odstranění ekonomické újmy dohodu, která je v souladu s právními předpisy, orgán ochrany zemědělského půdního fondu tuto dohodu svým rozhodnutím schválí, jinak rozhodne o povinnosti ekonomickou újmu odstranit a určí lhůtu k jejímu splnění. Povinnost odstranit ekonomickou újmu vzniklou zřízením ochranného pásma byla stanovena podle dosavadních předpisů před 1.7.1992; za rozhodnutí orgánu ochrany zemědělského půdního fondu je nutno pokládat i rozhodnutí, jímž byla příslušným orgánem schválena dohoda (smlouva) o odstranění ekonomické újmy. Jestliže odpadla povinnost hradit ekonomickou újmu vznikající zemědělským podnikům, nelze určovat ani datum splatnosti pohledávky ve smyslu § 564 obč. zák. Pokud žalobce poukazoval na rozpor s § 23 zákona č. 334/1992 Sb. s Listinou základních práv a svobod, konkrétně s ustanovením článku 11 a pokud dále poukazuje na § 126 odst. 2 obč. zák., zaujal soud prvního stupně právní názor, že Listina základních práv a svobod v článku 11 odst. 4 se vyslovuje o nuceném omezení vlastnického práva a nikoliv o oprávněné držbě. Ochrana oprávněné držby je řešena právní normou nižší právní síly než ústavním zákonem, totiž občanským zákoníkem. Okresní soud uzavírá, že výše uvedené zákony, jimiž bylo stanoveno, že povinnost pro odstranění ekonomické újmy se nevykoná nejsou v rozporu s ústavním zákonem, a proto nepostupoval podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a řízení ve věci nepřerušil. V předmětné věci nejde totiž o zásah do vlastnického práva. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., výrok o nákladech řízení státu z ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku se žalobce včas odvolal. Vytýká soudu prvního stupně zejména pochybení v tom, že nepostupoval podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a řízení ve věci nepřerušil. Soud prvního stupně se tak dopustil vady, postihující řízení předcházející vydání jeho rozsudku, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce není vlastníkem pozemku, kterých se omezení hospodaření týká, je pouze jejich oprávněným držitelem, v každém případě však má podle § 126 odst. 2 obč. zák. stejné právo na ochranu jako jeho vlastník. Žalobce se v každém případě pak domnívá, že pokud napadený rozsudek se má opírat o ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb. měl soud v každém případě zvolit postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť pro tento byly splněny veškeré podmínky, to je při projednávání a rozhodování věci bylo použito ustanovení, které je v rozporu s ústavním zákonem, v tomto případě Listinou základních práv a svobod a na této skutečnosti ničeho nemění to, že žalobce není vlastníkem dotčených nemovitostí. Pro zdůraznění rozporu, lze si na místě žalobce představit vlastníky dotčených nemovitostí. Ustanovení § 23 zákona č. 334/1992 Sb. nerozlišuje subjekty, kterým je odstranění ekonomické újmy odepřeno. V tomto postavení se může ocitnout i vlastník a v tomto případě by byla protiústavnost tohoto ustanovení více než jednoznačná. V tomto případě jsou i samotní vlastníci tímto ustanovením poškozeni, neboť žalobce nemohl tím, že bylo hospodaření na jeho pozemcích omezeno, dosahovat maximálně možných hospodářských výsledků a vlastníci nemohli v plné míře prosperovat na svém vlastnictví. Pokud bude odepřeno odstranění ekonomické újmy žalobci, budou opět kromě žalobce poškozeni i vlastníci, kteří nebudou prostřednictvím žalobce, který na jejich pozemcích hospodaří odškodněni za omezení jejich vlastnického práva. Žalobce navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, eventuelně aby odvolací soud sám postupoval podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku, i když měl určité výhrady ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jeho právnímu posouzení. Žalovaný pak také v odvolacím řízení vznesl námitku promlčení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné podle § 201 o.s.ř. v návaznosti na § 202 o.s.ř., bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, je v něm uplatněn odvolací důvod ustanovení § 205 odst. 2 písm. c o.s.ř. (tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), odvolací důvod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. ( že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci), přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 o.s.ř. Odvolací soud neshledal vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 písm. a) a b), odst. 3, ani jiné vady řízení. Odvolání žalobce není důvodné. Odvolatel uplatnil odvolací důvod ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu vidí v tom, že soud prvního stupně nepřerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení, je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem a podal-li u ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení. Soud prvního stupně nedospěl k závěru, že ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů je v rozporu s ústavním zákonem a ani odvolací soud argumentaci žalobce neakceptuje. Podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Listina základních práv a svobod zdůrazňuje nedotknutelnost vlastnického práva. Pokud by zákonodárce zamýšlel postavit sobě naroveň jak vlastnické právo, tak oprávněnou držbu, jistě by to v ústavním zákoně vyjádřil. Tím, že soud prvního stupně nepřerušil řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nedošlo tedy k vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a není naplněn odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Soud prvního stupně postupoval dle postupů NS ČR uvedených v rozsudku ze dne 1.5.2002 č.j. 29 Cdo 260/2001-65, učinil správná skutková zjištění, účastníci byli řádně poučeni podle § 119a o.s.ř., nenavrhli žádné důkazy k otázce platnosti a účinnosti smlouvy uzavřené dne 18.9.1991 mezi S. m. s. P. a Z. d. Z.. Soud vycházel z důkazů, jež měl k dispozici a ty řádně zhodnotil. Pokud žalovaný vznesl v odvolacím řízení námitku promlčení, její řešení nepřichází v úvahu, jednak z důvodu, že nebyla určena splatnost pohledávky a jednak z důvodu, že pokud je vznesena až v odvolacím řízení, odvolací soud se jí již nemůže zabývat. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že okresní soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištění skutkový stav nesprávně aplikoval. Soud prvního stupně nepochybil ani při právním posouzení věci, správně vycházel z ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., zákona č. 10/1993 Sb. § 23 odst. 2 a 3. Povinnost odstranit ekonomickou újmu vznikla zřízením ochranného pásma, byla stanovena podle dosavadních předpisů před 1.7.1992; za rozhodnutí orgánu ochrany zemědělského půdního fondu je nutno pokládat i rozhodnutí, jímž byla příslušným orgánem schválena dohoda (smlouva) o odstranění ekonomické újmy. Jestliže odpadla povinnost hradit ekonomickou újmu vznikající zemědělským podnikům, nelze určovat ani datum splatnosti pohledávky ve smyslu § 564 obč. zák. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně správné a jako takové bylo potvrzeno podle § 219 o.s.ř. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, jež představuje cestovné z Prahy do Českých Budějovic a zpět osobním vozidlem tovární značky Škoda Fabia SPZ BZN 90-83, o průměrné spotřebě 7,7 litrů na 100km, při ceně za jeden litr Benzinu BA 95 27,50 Kč celkem 716,80 Kč (717,- Kč). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možné podat dovolání za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního v Prachaticích. Tento rozsudek by mohl být k návrhu soudně vykonán, pokud by povinnosti v něm stanovené, nebyly včas a dobrovolně splněny. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 11. března 2003 JUDr. Jana P r o k o p o v á , v.r. předsedkyně senátu