Jestliže uspokojení věřitele z dlužníkova majetku není již možné proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří, může se věřitel - namísto určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat pouze žalobou o zaplacení peněžité náhrady podle § 42a odst. 4 obč. zák. vůči osobě, které vznikl z odporovaného právního úkonu dlužníka prospěch. V řízení o žalobě na plnění podle § 42a odst. 4 obč. zák. pak soud otázku odporovatelnosti konkrétního právního úkonu řeší prejudicielně , tedy jako otázku předběžnou.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rudolfové a soudkyní Mgr. Věry Cirhanové a JUDr. Jany Faktorové v právní věci žalobce F. ú. v T., proti žalovanému Ing. J. Š., nar…, bytem T., zastoupenému JUDr. P. P., advokátkou se sídlem v Č. B., o neúčinnost darovací smlouvy, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15.1.2003, č.j. 5 C 534/2001-135, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. a II. p o t v r z u j e . Ve výroku v odstavci III. o nákladech řízení se m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že darovací smlouva ze dne 4.8.1998, s právními účinky vkladu ke dni 7.8.1998 uzavřená dárci manžely Ing. F. a E. Š. a Ing. J. Š. jako obdarovaným, kterou byly na obdarovaného Ing. J. Š. převedeny nemovitosti zapsané na LV č. 1 328 pro obec a k.ú. T., a to garáž postavená na stavební parcele č. 1848/9 se zastavěnou plochou stav.p.č. 1848/9 o výměře 18 m2, je právně neúčinná. Okresní soud zamítl žalobu na určení právní neúčinnosti téže darovací smlouvy uzavřené dárcem Ing. F. Š. a obdarovaným Ing. J. Š., kterou byly na obdarovaného Ing. J. Š. převedeny nemovitosti zapsané na LV č. 2 224 pro obec a k.ú. T., a to průmyslový objekt postavený na stavební parcele č. 107/17 se zastavěnou plochou stav. p. č. 107/17 o výměře 472 m2, ostatní plocha – jiná plocha p.č. 107/2 o výměře 2 232 m2 a ostatní plocha – manipulační plocha p.č. 107/15 o výměře 2 113 m2. Okresní soud žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 11 470,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně. Okresní soud tak rozhodl poté, kdy dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy, pokud byla uzavřena mezi dárci manžely Š. a Ing. J. Š. podle § 42a odst. 2 obč. zák., když v řízení bylo prokázáno, že žalobce měl za dlužníkem Ing. F. Š. v době, kdy bylo učiněn odporovaný právní úkon pohledávku z titulu daně z přidané hodnoty, která v roce 1998 byla splácena ve splátkách. Pohledávka z titulu daňového nedoplatku, resp. z titulu penále k dani z přidané hodnoty, se pak stala vymahatelnou v době rozhodnutí soudu. Dle závěru okresního soudu, v souladu s ustálenou judikaturou se tedy žalobce domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy, pokud jde o garáž se stavební plochou zapsané na LV č. 1328 pro obec a katastrální území T. Darovací smlouva byla uzavřena za situace, kdy žalovaný věděl o existenci nedoplatku na dani z přidané hodnoty za sdružení, jehož byl členem, musel vědět o tomto nedoplatku. Okresní soud zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal určení neúčinnosti téže darovací smlouvy ve vztahu k dalším nemovitostem, a to průmyslovému objektu a pozemků souvisejících, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný tyto nemovitosti zapsané na LV č. 2 224 pro obec a k.ú. T. převedl před podáním žaloby do vlastnictví společnosti R. T., s.r.o. Tyto nemovitosti nejsou ve vlastnictví žalovaného a dle závěru okresního soudu nelze se domáhat určení neúčinnosti právního úkonu v této části, žalobce měl postupovat podle § 42a odst. 4 obč. zák. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a převážně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které jsou představovány náhradou nákladů jeho právního zastoupení. Proti tomuto rozsudku okresního soudu včas podali odvolání oba účastníci řízení. Žalobce podal odvolání proti výroku II. rozsudku okresního soudu a vytýká okresnímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Žalobce je přesvědčen, že i za situace, kdy bylo v řízení zjištěno, že nemovitosti nejsou již ve vlastnictví žalovaného, nic nebránilo plnému vyhovění žalobě a vyslovení právní neúčinnosti darovací smlouvy jako celku. Žalovaný převedl sice nemovitosti na třetí osobu, vlastnické právo přešlo na tuto třetí osobu, avšak žalobce se může výkonem rozhodnutí hojit na nemovitostech, tak jako by byly dále ve vlastnictví dlužníka. Ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák., na nějž okresní soud odkazuje v odůvodnění napadeného rozsudku, předpokládá úspěch v odporovací žalobě, ten však žalobci přiznán nebyl. Žalobce proto navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném výroku zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí. Žalovaný napadl odvoláním rozsudek výlučně v odstavci I. a vytýká okresnímu soudu, že neučinil úplná skutková zjištění, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a na základě zjištěné skutkového stavu tak dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Žalovaný navrhl výslech svědka Ing. F. Š. mimo jiné k prokázání skutečností týkajících se daru garáže se stavební parcelou č.1848/9 v T.. Svědek by se měl vyjádřit k okolnostem převodu těchto nemovitostí a jejich stavu v době převodu a zároveň by se vyjádřil i k té skutečnosti, že rodiče žalovaného, tedy dárci předmětných nemovitostí, byli rozvedeni a jejich společné jmění manželů resp. bezpodílové spoluvlastnictví manželů nebylo vypořádáno dohodou ani soudem. Je namítáno, že manželství rodičů žalovaného bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15.7.1981 sp. zn. 4 C 229/81 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.8.1981 č.j. 4 Co 916/81-27, který nabyl právní moci dne 18.9.1981. Tímto dnem zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví rodičů žalovaného. Pokud nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví do tří let od jeho zániku, změnilo se, ve vztahu k nemovitostem, v podílové spoluvlastnictví Ing. F. Š. a E. Š. Tato skutečnost mění i právní posouzení darovací smlouvy ze dne 4.8.1998 a následné posouzení její neúčinnosti. Žalovaný trvá na tom, že k daru nedošlo v úmyslu zkrátit věřitele jeho otce, ale z důvodu vztahů v rodině a špatného stavu darovaných nemovitostí. Mohlo by se nejvýše uvažovat o vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy ohledně jedné poloviny nemovitostí. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném výroku zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému odvolání žalobce vyjádřil tak, že výrok rozsudku soudu prvního stupně v odstavci II. považuje za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Je nesporné, že kupní smlouvou ze dne 10.10.1998 uzavřenou mezi žalovaným jako prodávajícím a společností R. T., s.r.o., bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem nyní zapsaným na LV č. 2 703 pro k.ú. a obec T. na tuto společnost. Vklad práva podle smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci č.j. V 11 765/98 s právními účinky vkladu ke dni 19.10.1998. V době podání žaloby, tedy nebyl žalovaný vlastníkem těchto nemovitostí. V případě, že uspokojení věřitele z majetku, který byl předmětem odporovaného právního úkonu není dobře možné, musí se věřitel namísto určení neúčinnosti právního úkonu domáhat, aby mu ten, komu z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Žalobce nemá pravdu, pokud tvrdí, že by nejprve jeho odporovací žaloba musela být úspěšná. Žalovaný se k podanému odvolání žalobce vyjádřil tak, že výrok rozsudku soudu prvního stupně v odstavci I. považuje za věcně správný a navrhuje jeho potvrzení. Odvolací soud zjistil, že přípustná odvolání byla podáno osobami k tomu oprávněnými podle § 201 a 202 o.s.ř. v zákonem stanovené lhůtě podle § 204 odst. 1 o.s.ř. a byly uplatněny odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. g) a d) o.s.ř. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že žádné z podaných odvolání není důvodné. Odvolací soud se nejprve zabýval odvolacími námitkami žalobce, jež směřují proti správnosti zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně v odstavci II. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaný, poté co nabyl nemovitosti zapsané na LV č. 2224 pro obec a katastrální území T., a to průmyslový objekt postavený na stavební parcele č. 107/17, stavební parcelu č. 107/17, ostatní plochu – jinou plochu č. 107/2 a ostatní plochu – manipulační plochu č. 107/15 na základě odporované darovací smlouvy ze dne 4.8.1998, převedl všechny tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 10.10.1998 do vlastnictví společnosti R. T., spol. s. r.o., a to za dohodnutou cenu 1 401 750,- Kč. Právní účinky vkladu této kupní smlouvy nastaly ke dni 19.10.1998. Toto zjištění vyplývá z obsahu kupní smlouvy předložené soudu v opisu Katastrálním úřadem v Jindřichově Hradci i z výpisu z listu vlastnického č. 2703 pro obec a katastrální území T. ze dne 5.11.2002. Žaloba v této věci byla podána dne 2.8.2001, je tedy nepochybné, že ke dni podání žaloby žalovaný již nebyl vlastníkem těchto nemovitostí. Za této situace je však žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu – darovací smlouvy ze dne 4.8.1998 v části týkající se uvedených nemovitostí neúčelná, na takovém určení již nelze shledat právní zájem na straně žalobce, neboť smyslem odpůrčí žaloby je dosáhnout vydání takového rozhodnutí, které by bylo podkladem k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není již dobře možné, zejména proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří, může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat pouze toho, aby mu ten, komu z odporovaného právního úkonu vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. V takovém případě je opodstatněná pouze žaloba podle § 42a odst. 4 obč. zák., tedy žaloba o zaplacení peněžité náhrady, tato žaloba musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovaného právního úkonu dlužníka prospěch. V řízení o žalobě na plnění podle § 42a odst. 4 o.s.ř. pak odvolací soud otázku odporovatelnosti konkrétního právního úkonu řeší prejudicielně, tedy jako otázku předběžnou. Žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu není tedy namístě, zamítavé rozhodnutí okresního soudu je věcně správné a odvolací soud proto zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v odstavci II. potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř. Odvolací soud se dále zabýval důvodností námitek žalovaného uplatněných v podaném odvolání. Žalovaný v odvolacím řízení přichází se zcela novým skutkovým tvrzením o tom, že rodiče žalovaného v době uzavírání odporované darovací smlouvy nebyli manžely a garáž se stavební parcelou, které touto smlouvou převáděli na žalovaného, nebyly ve společném jmění manželů. Toto nové skutkové tvrzení žalovaného je však nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o.s.ř., neboť tato tvrzená skutečnost nenastala až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, netýká se podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu ani vyloučení soudce, žalovaný jí neprokazuje, že by v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a není touto skutečností ani zpochybňována věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Z obsahu protokolu okresního soudu ze dne 6.1.2003 pak nepochybně vyplývá, že účastníci byli řádně poučeni podle § 119a odst. 1 o.s.ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí být označeny dříve, než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a o.s.ř. Přes toto poučení žalovaný před okresním soudem nepřišel s tvrzením o tom, že jeho rodiče byli rozvedeni již v roce 1981 a v roce 1984 tedy nastala zákonná domněnka o podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů Š. ke garáži se stavební parcelou č. 1848/9 v katastrálním území a obci T. Skutkové tvrzení v tomto směru, pokud s ním žalovaný přichází až v odvolacím řízení, není tedy způsobilým odvolacím důvodem ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř. a odvolací soud k tomuto tvrzení nemohl přihlédnout. Není dán ani další tvrzený odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o.s.ř., tedy že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržený důkaz výslechem Ing. F. Š., potřebný k prokázání rozhodných skutečností. Důkaz výslechem zmíněného svědka sice žalovaný před okresním soudem navrhoval, ale ke svým tvrzením uváděným ve vyjádření ze dne 30.8.2001. Tvrzení o tom, že rodiče žalovaného a dárci garáže se stavební parcelou jsou od roku 1981 rozvedeni a nemovitosti nejsou již v jejich společném jmění manželů, toto vyjádření zcela postrádá. Chybí zde tedy konkrétní skutkové tvrzení, k jehož prokázání by mohl být případně výslech Ing. F. Š. jako důkaz navržen. Výslech Ing. F. Š. není konečně, dle přesvědčení odvolacího soudu, ani důkazem způsobilým prokázat takové tvrzení. Odvolací soud proto vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že správné je rozhodnutí soudu prvního stupně i pokud jde o závěry právní. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že manželé Š. převedli odporovanou darovací smlouvou na žalovaného nemovitost, která byla dle obsahu darovací smlouvy ve společném jmění manželů Š. Tato skutečnost vyplynula i z výpisu z listu vlastnického č. 1328 pro obec a katastrální území T. ze dne 16.9.1996. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobce měl v době uzavření odporované darovací smlouvy dne 4.8.1998 za dárcem Ing. F. Š. pohledávku z titulu dlužné daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1993-1994. V době podání žaloby tato pohledávka činila, včetně penále za neplacenou daň z přidané hodnoty, jež bylo žalovanému vyměřeno platebními výměry v roce 2000, částku 827 874,- Kč. Ke dni rozhodování soudu prvního stupně byla dlužná částka na dani z přidané hodnoty snížena v důsledku daňové exekuce vedené proti dlužníku o 100 000,- Kč. Ke dni rozhodování soudu prvního stupně byla pohledávka žalobce nepochybně splatná. Z toho jak zákon v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Odporovat je možno právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele a postačuje tedy, aby dlužník sledoval zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele. Není tedy rozhodné, že penále za neplacení daně z přidané hodnoty bylo splatné až v okamžiku podání žaloby. Pro uplatnění odporovatelnosti je významné jen to, že věřitel má skutečně vůči dlužníku pohledávku a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení. Pokud v konkrétním řízení bylo prokázáno, že dlužník žalobce převedl veškerý svůj nemovitý majetek na žalovaného za situace, kdy dlužil žalobci na dani z přidané hodnoty za období let 1993-1994, byť aktuálně tento vzniklý nedoplatek splácel, není pochyb o tom, že úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňoval nebo ztěžoval uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Okresní soud vycházel ze zjištění, že zde není žádný jiný majetek, z něhož by mohla být pohledávka žalobce uspokojena. Toto žalobní tvrzení žalobce žalovaný nikterak nezpochybňoval. Lze tedy učinit jednoznačný závěr o tom, že právní úkon daňového dlužníka žalobce zkrátil možnost uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky. Majetek dlužníka má v důsledku odporovaného právního úkonu nepochybně menší hodnotu ve srovnání se stavem před tímto úkonem, nejde o právní úkon ekvivalentní, při kterém by nedošlo k objektivnímu zmenšení majetku dlužníka, tedy při kterém by se mu dostalo finančního plnění za zcizené nemovitosti. Žalovaný je pak osobou blízkou daňovému dlužníkovi Ing. F. Š. a ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. bylo tedy na něm, aby v řízení prokázal, že dlužníkův (dárcův) úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Skutečnosti svědčící o tom, že by žalovaný vyvinul náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dárce zkrátit žalobce (věřitele) v možnosti uspokojení jeho pohledávky, nebyly v řízení prokázány. Žalovaným navrhované důkazy směřovaly pouze k prokázání toho, že mu úmysl druhé strany, tedy dárce, nebyl znám. Prokázání této skutečnosti však s ohledem na ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. a na poměr žalovaného a dárce jako osob blízkých, nepostačuje k tomu, aby byly naplněny zákonné předpoklady pro zamítnutí odporové žaloby. Zákon totiž úmysl dlužníka zkrátit věřitele a vědomost blízké osoby o takovém úmyslu předpokládá. Žalující věřitel proto nemusí tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám. Důkazní povinnost naopak stíhá žalovaného, na něm je aby prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Tvrzení žalovaného ani důkazy jím navrhované k prokázání této skutečnosti nevedly. Protože institut odporovatelnosti právního úkonu, slouží a je určen pro potřeby výkonu rozhodnutí a jeho účelem je umožnit věřiteli, který má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku, domoci se uspokojení své pohledávky z majetku, který ušel dlužníkovi v důsledku jeho odporovaného právního úkonu, okresní soud správně vyhověl žalobě i ve vztahu k dárkyni E. Š., neboť v rámci vykonávacího řízení lze postihnout ze zákona celý majetek dlužníka, který je ve společném jmění manželů, neboť jde o nedílné společenství vlastníků. Rozsudek soudu prvního stupně je tedy i ve výroku v odstavci I. správný a odvolací soud jej i v tomto výroku potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř. Podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil pak odvolací soud výrok okresního soudu o nákladech řízení. Okresní soud totiž nesprávně posoudil míru úspěchu účastníků ve sporu. Odvolací soud je přesvědčen, že darovací smlouva, určení jejíž odporovatelnosti se žalobce v tomto řízení domáhal, se týká dvou samostatných nemovitostí resp. staveb a pozemků souvisejících, které byly odporovanou darovací smlouvou převedeny na žalovaného. Každý z účastníků byl úspěšný, pokud jde o jednu ze staveb a pozemky s ní související. Hodnota jednotlivých nemovitostí není z hlediska předmětu řízení významná. Úspěch účastníků ve sporu lze hodnotit tedy jako vyrovnaný. Proto při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo namístě užít ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a rozhodnout, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení úspěšný, proto jim odvolací soud právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jindřichově Hradci za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené roz- hodnutí má pro právní stránce zásadní význam. Krajský soud v Českých Budějovicích dne 21. května 2003 JUDr. Marie R u d o l f o v á , v.r. předsedkyně senátu