I stát, jemuž by mělo připadnout dědictví ( § 462 obč. zák.) může být soudem odkázán na podání žaloby podle § 175k odst. 2 o.s.ř.

1 Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. R. O. a soudkyní JUDr. M. P. a JUDr. I. K. v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem P. 2, proti žalované J. K., nar…, bytem Č. B., zast. Mgr. P. S., advokátem v Č. B., o určení neexistence dědického práva, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24.10.2003 č.j. 14 C 70/2003-16 t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Citovaným rozhodnutím zamítl soud I. stupně žalobu na určení, že J. K. nesvědčí dědické právo ze závěti pořízené zůstavitelem J. B. ze dne 14.6.2002. Obsahem spisu 24 D 418/2002 měl za prokázané, že lhůta k uplatnění dědického práva byla žalobkyní zachována, když na podání žaloby byla odkázána usnesením Okresního soudu v Táboře z 19.5.2003 č.j. 24 D 418/2002-119. Toto rozhodnutí bez dalšího nahrazuje doložení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. Při posuzování aktivní legitimace žalobkyně vycházel z hmotného a procesního práva platného v době smrti J. B., zemřelého 4.7.2002. Respektoval přitom ustálenou rozhodovací praxi (viz. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 17 Co 679/95). Rozsudek pak cituje § 175k odst. 2 o.s.ř. Z něho dle okresního soudu vyplývá, že jsou-li mezi účastníky dědického řízení sporné skutkové okolnosti případu, ten z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, je odkázán k podání žaloby. Povinnost podat žalobu u soudu je tedy možno uložit pouze dědici a nikoliv účastníku řízení. Pojmy „dědic“ a „účastník řízení“ nejsou totožné, což ostatně vyplývá z § 175b o.s.ř. Žádné ustanovení občanského zákoníku pak nestanoví, že stát je dědicem ze zákona. Jako dědic přichází v úvahu pouze na základě závěti pořízené zůstavitelem. Povinnost podat žalobu podle § 175k o.s.ř. může být proto uložena státu jen tehdy, je-li dědicem ze závěti, což zde není. Proto nemůže být aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, kterou tak okresní soud zamítl. Za použití § 150 o.s.ř. žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů. Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě 15 dnů odvolání žalobkyně, která žádala jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Namítla, že pokud je stát účastníkem dědického řízení, ve kterém zůstavitel nezanechal žádné dědice ze zákona ani závěti, jejichž dědické právo je nesporné, pak má jako účastník všechna práva a povinnosti vyplývající mu ze zákona. Má tedy i aktivní legitimaci k podání žaloby, že ve sporné věci druhé straně nesvědčí dědické právo ze závěti. To vyplývá ze zásady rovnosti účastníků řízení a stát by měl mít stejná práva jako dědic. Pouze důkazním řízením mohou být objektivně zjištěny všechny rozhodné skutečnosti a pokud by stát nebyl aktivně legitimován, byl by zbaven možnosti uplatnit takto svá práva. Pokud okresní soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, není tomu tak, když např. rozsudek Městského soudu v Praze 24 Co 207/97 uvádí, že spor o dědické právo ve vztahu mezi „závětním dědicem a státem bude soud řešit postupem dle § 175k odst. 2 o.s.ř.“. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného. Uvedla, že stát nelze dle § 462 obč.zák. označit za dědice, ale pouze za osobu, které připadá odůmrť. Stejně tak občanský soudní řád důsledně odlišuje pojem dědic od pojmu účastník řízení. Pokud by stát byl dědicem, k tomuto by zákonodárce neměl důvod. Jestliže § 175k o.s.ř. přiznává aktivní legitimaci k žalobě pouze dědici, nemůže takovou žalobu podat stát jako „pouhý“ účastník dědického nesporného řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze byl vyhlášen pod č.j. 24 Co 207/98, ovšem na daný případ ho nelze použít, neboť se zabývá jinou situací, navíc řeší jenom legitimaci státu jako účastníka dědického řízení, nikoliv jako účastníka sporného řízení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. Z jeho odůvodnění lze maximálně dovodit legitimaci státu v takovém sporu v postavení žalovaného. Podle § 212 věty prvá, věta druhá písm. b) o.s.ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Nelze se totiž ztotožnit s právním závěrem okresního soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby, který vlastně přejímá argumentaci obsaženou v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové z 13.3.1996 sp.zn. 17 Co 679/95. Je sice pravdou, že z § 175b o.s.ř. plyne, že pojem „dědic“ je užší než pojem „účastník“ dědického řízení, přičemž stát má postavení dědice pouze na základě závěti zůstavitele podle § 476 a násl. obč. zák. Z toho ovšem žádné zásadní právní důsledky pro posouzení otázky legitimace státu při sporu o dědické právo dle § 175k o.s.ř. nelze vyslovovat. Žádné ustanovení procesního práva a ani hmotného práva nesvědčí o tom, že by účastníci dědického řízení měli odlišné právní postavení podle toho, zda jsou dědici anebo „pouze“ účastníky. To by ostatně bylo i popřením ústavního práva rovnosti účastníků řízení před soudem. Nepochybně tedy se státem je z hlediska práv a povinností v dědickém řízení jednáno naprosto stejně jako s jiným účastníkem, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem. Ve shodě s tímto také sporné ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. nepoužívá pouze pojem „dědic“, ale také pojem „účastník“. Dle něho má soud usnesením odkázat k uplatnění dědického práva žalobou toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, teprve „po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků“. Hovoří se zde tedy obecně o účastnících, kteří spor o dědické právo mají možnost vyřešit dohodou. Účastníkem takového dědického řízení se všemi právy a povinnostmi je za podmínek dle § 175b o.s.ř. i stát. I mezi státem a osobou, jejíž dědické právo je sporné, může vzniknout spor, na které § 175k o.s.ř. dopadá (judikatura s tím počítá, viz níže). Jestliže dle jeho znění ho tyto osoby mohou vyřešit dohodou (mají takové právo), nemůže být logický a správný výklad, který by jedné z nich upíral věcnou legitimaci být účastníkem sporného řízení o určení dědického práva v případě nedohody (tedy opět mít právo a tomu odpovídající povinnost). Ani z dikce tohoto ustanovení, ani z judikatury soudů po 1.1.1992 pak nelze najít oporu pro názor (uváděný v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové), že by tato procesní úprava, na rozdíl od dřívějšího ust. § 18 notářského řádu, měla za účel omezit okruh osob legitimovaných ve zmíněném sporném řízení. Rozhodnutí uveřejněné v Soudní judikatuře pod č. 53/98 hovoří o tom, že „je-li mezi účastníky dědického řízení spor…“, rozhodnutí uveřejněné v Notářském časopisu č. 3/97, str.113 uvádí, že „při výběru účastníka, kterému má být při sporu o dědické právo uloženo podání žaloby…“, další rozhodnutí uveřejněné v Notářském časopisu č. 6/97, str.140: „Pro občanské soudní řízení sporné je třeba považovat všechny účastníky dědického řízení…“. Byť tato judikatura neřeší přímo otázku legitimace osob pro toto sporné řízení, ani nepřímo se v těchto nebo jiných rozhodnutích neuvažuje o tom, že by stát jako účastník dědického řízení nositelem takové legitimace nebyl. To samé platí i pro nález Ústavního soudu ČR uveřejněný ve Sbírce Ústavního soudu, sv. 11, II.díl, č. 47, v němž se hovoří o tom, že ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. „je v podstatě shodné s § 18 zák.č. 95/63 Sb.“ (všechny citace lze nalézt v publikaci Občanský soudní řád, Komentář, 5.vydání 2001 C.H.Beck, str. 664-668). Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, ze kterého soud I. stupně vychází, je tedy v tomto směru ojedinělé a není možné přijmout úvahu okresního soudu, že se jedná o ustálenou rozhodovací praxi. Konečně je třeba zmínit, že rozhodnutí Městského soudu v Praze z 30.6.1998 sp.zn. 24 Co 207/98 sice také přímo neřeší otázku legitimace ve sporném řízení vedeném dle § 175k odst. 2 o.s.ř., ovšem na druhé straně bez pochybností vychází z názoru, že je-li spor o dědické právo v dědickém řízení, jehož účastníkem je ve smyslu § 175b o.s.ř. stát, je třeba situaci „řešit postupem dle § 175k odst. 2 o.s.ř. ve vztahu mezi státem“ a osobou, jejíž dědické právo je sporné. Z jeho odůvodnění nevyplývá, že by se uvažovalo pouze o pasivní legitimaci státu. Kromě toho legitimace je určitý stav plynoucí z hmotného práva, který znamená, že určitá osoba je nositelem subjektivních práv a povinností. Jestliže by stát byl v určitém konkrétním případě legitimován vystupovat jako žalovaný, nebo-li byl by nositelem konkrétní povinnosti v hmotněprávním – dědickém vztahu, pak přirozeně v jiném případě za jiné skutkové situace nelze než připustit, že v takovémto hmotněprávním vztahu mu může být dána i jeho legitimace aktivní. Okresní soud se pro odlišný právní názor jinou otázkou než aktivní legitimací žalobce ve svém rozsudku nezabýval, takže ho nezbývá než pokládat za nepřezkoumatelný. Činnost odvolacího soudu je činností zásadně přezkumnou, pokud by rozhodoval o všech ostatních otázkách sám v tomto rozhodnutí, ve svých důsledcích by šlo o rozhodnutí vydané v jediném stupni, což je nepřípustné. Proto dle § 221 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) o.s.ř. byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. V něm bude v souladu s § 226 odst. 1 o.s.ř. vázán právními názory odvolacího soudu vyslovenými v tomto usnesení. Přistoupí tedy k věcnému posouzení případu, včetně provedení dokazování. Je totiž správný jeho právní předpoklad, že odkaz žalobkyně na podání žaloby dokládá bez dalšího naléhavý právní zájem na požadovaném určení dle § 80 písm. c) o.s.ř. Rovněž je namístě úvaha, že platná právní úprava nezná pojem „vzdání se dědického nároku“, čehož se opakovaně žalovaná dovolává. Podle § 224 odst. 3 o.s.ř. rozhodne v novém rozhodnutí o nákladech celého řízení. Podle § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. nebylo nutno ve věci nařizovat jednání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení dovolání není přípustné. V Táboře dne 28. ledna 2004